My world of fantasy...

12. kapitola - Nová zjištění

Po neuvěřitelně dlouhé době (cca po roce) přidávám kapitolu k této povídce a zároveň se tím omlouvám Enny, že jsem to tak dlouho zdržovala. Ale nakonec jsem se k sepsání kapitolky dostala a myslím, že není nejhorší. Posouzení je ale na vás. Přesto doufám, že se vám to bude líbit a očekávám nějaké ty komentáře ;)
Kaitlin

P.S. Většina si asi bude muset povídku znova přečíst, já musela. Ale dobrá zpráva je, že to není dlouhé... Ve wordu to má tak 36 stránek, pokud si to dobře pamatuju :)

**

„Něco nového?“ zeptal se Bill, který právě vešel do pokoje.

Enny k němu jen vzhlédla a beze slova zavrtěla hlavou. Nic víc dělat nemusela. Oba věděli, jak na tom Kaitlin je. A byla jen malá pravděpodobnost, že se její stav za tu krátkou dobu, co tam Bill nebyl, zlepší. Bylo to již několik dní, co ji přenesli ke svatému Mungovi. A od té doby jen čekali a čekali. Sami léčitelé nedokázali přesně říct, co bude dál.  Žádný z nich se ještě nesetkal s takovýmto případem, nikdo ještě střet s nundu nepřežil, ne po tom, co na něj zvíře dýchlo. Dalo se říct, že Kait měla velké štěstí, ale na druhou stranu nikdo netušil, jak moc ji to poznamenalo. A zatím ani nebylo jisté, jestli se probere, byla v hlubokém komatu a naživu byla jen díky lektvarům a kouzlům, které na ni zdejší léčitelé uvrhli.

„Mluvil jsem s Remusem,“ prohodil Bill, zatímco si sedal na prázdnou židli vedle postele.

Enny k němu na okamžik zvedla hlavu, snad jako by doufala, že z jeho tváře vyčte něco víc, ale když se tak nestalo, zrakem opět ulpěla na sestře. Už jen ten pohled ji bolel. Kaitlin byla v obličeji úplně bledá, téměř bez života.

„Mám tě od něj pozdravovat. Rád by sem přišel, ale prý má moc práce…“

„Díky,“ přerušila jeho řeč Enn.

„Brumbál…“ začal opět Bill, ale ani tentokrát mu nebylo dopřáno dokončit větu.

„Bille, já to nechci slyšet. Brumbál je mi úplně ukradenej.“

„Jak myslíš,“ pokrčil mladík rameny.

Několik minut strávili v naprostém tichu, než se Enny zvedla a zamířila ke dveřím. Trávila zde, v nemocnici, veškerý svůj čas, dokonce si i vzala volno z práce, ale občas se nedalo nic dělat a musela na okamžik odejít. Jako právě teď. Ve dveřích se ještě otočila na Billa, který ji doprovázel pohledem.

„Budeš tady?“ zeptala se rychle.

Weasley jen přikývl. Už už se nadechoval, aby se Enn zeptal, kam míří, ale nakonec si to rozmyslel, kývl na pozdrav a svou pozornost stočil zpět k dívce na posteli. Ani si nevšiml, kdy Enny opravdu odešla. Jeho myšlenky už byly u její sestry, kterou nyní pozoroval s obrovskou bolestí v očích. Přál si, aby se tohle nikdy nestalo. Ještě nikdy neměl o někoho takový strach, jako o ni. Neustále, ve dne v noci, na ni musel myslet a strachovat se, jestli se její stav nějak nezhoršil. A jakmile mohl, vrátil se zpět k jejímu lůžku. Věděl, že je to zbytečné, že tím ničemu nepomůže, ale nemohl jinak. Cítil, že zde musí být. Nezáleželo na tom, co si o tom mysleli ostatní, co si o tom myslela jeho rodina. On Kaitlin miloval a nedokázal ji opustit, ani nyní. Stále v sobě udržoval naději, že se najednou probere a všechno bude jako dřív.

„Pane Weasley?“ vyrušil ho po několika hodinách ženský hlas. „Měl byste jít domů a odpočinout si.“

„Děkuji, ale myslím, že zůstanu tady.“

„Pane,“ přistoupila k němu mladá léčitelka, která měla na starosti tento případ. „Potřebujete se vyspat a nabrat nové síly. Tím, že zde budete, jí ničím nepomůžete. A ona by určitě nechtěla, aby vás, až se probudí, spatřila v takovémto stavu,“ poukázala na holou skutečnost.  Opravdu nevypadal dobře a mladá žena se ani neodvážila odhadnout, kolik nocí už nespal. Co si pamatovala, trávil zde téměř celé dny, stejně jako její sestra, a odešel jen tehdy, když to bylo naprosto nutné. Jinak se od dívky ani nehnul.

„Raději bych…“

„Slečna Lewisová potřebuje léčbu. A my se jí musíme věnovat,“ zkusila žena jinou metodu. Jako léčitelka se snažila dbát o zdraví všech, i o Billovo. Uchýlila se tedy k malé lži, aby ho odsud dostala. Dobře věděla, že Kait žádná léčba nečeká, neměli ji jak léčit, museli prostě čekat, jestli některý z lektvarů zabere a ona se probere. Zatím ji mohli udržovat při životě pomocí mnoha kouzel, nic víc neměli.

„Ach, samozřejmě,“ přikývl rychle Bill a zvedl se.

Léčitelka ho s obavami sledovala, zdálo se, že se každou chvílí sesype. Starostlivým pohledem ho vyprovodila ze dveří, ale pak už se věnovala jen a jen pacientce. Netušila, jak by jí mohla pomoci, ale z celého srdce si přála, aby to bylo v jejích silách. Přestože onu mladou ženu, Kaitlin, neznala, za těch pár dní, co se o ni starala, k ní velmi přilnula. Neznala celý její příběh, věděla jen, že pracuje pro Odbor záhad na ministerstvu, ale tak nějak jí došlo, že projekt, na kterém se podílela, byl čímsi důležitý. Měla dojem, že dívčino zranění a objev Oblouku smrti, o kterém se nyní denně psalo v Denním věštci, spolu úzce souvisí. Dvě věci jí na tom však neseděli. Nemohla však uvěřit tomu, že by Ministerstvo poslalo na tak důležitou misi takto mladou dívku. A poté tu byl ten nundu. Věděla o něm, že žije v Africe, ale v úplně jiné části. Ještě nikdy neslyšela o zvířeti tohoto druhu, které by se vyskytovalo byť jen v okolí pyramid, natož přímo v nich. Litovala, že se jim nepodařilo tvora odchytit, poté by možná mohli Kaitlin pomoci, ale po kočkovité šelmě nebylo ani stopy, jako by nikdy neexistovala.

„Slečno Woodová, všude jsem vás hledal,“ ozvalo se po chvíli léčitelce za zády. „Nějaká změna?“

„Vůbec žádná, Anthony,“ otočila se ke svému kolegovi. „Nevím si s ní rady.“

„O tom nundu zatím žádné stopy?“

„Pořád nic.“

„Víte, tak trochu jsem nad tím uvažoval,“ přistoupil k ní.

„Vy také?“ podivila se Woodová. „Právě jsem o tom přemýšlela a…“

„Napadlo mě, že ten tvor musel nějak souviset s oním Obloukem smrti. Jistě jste dospěla ke stejnému názoru, Melody,“ pohlédl na ni významně.

„Ach, to ano,“ přikývla. „Ačkoliv o tom jak její sestra, tak mladý pan Weasley nemluví, je zcela jasné, že se právě tito tři podíleli na onom významném objevu. Nechápu však, co dělal nundu tak daleko od svého přirozeného prostředí.“

„Myslím, že právě to je klíčem ke všemu. Podle mě byl ten nundu strážce Oblouku. A v okamžiku, kdy byla obrana prolomena a on splnil svou úlohu – a to zneškodnil narušitele, zmizel. Pokud jsou mé odhady správné, tak ono zvíře tam žilo stovky, ne-li tisíce let a bylo začarováno tak, aby nezahynulo. Je možné, že by se byl znovu objevil, kdyby se tam během krátké chvíle neobjevili lidé z ministerstva a oblouk odnesli.“

„Vy tedy myslíte, že to, co slečnu Lewisovou napadlo, nebyl opravdový nundu, ale jen jakési kouzlo?“ pochopila Melody.

„Domnívám se, že by to tak být mohlo. Oba víme, že nundův dech je smrtelný a že stačí opravdu jen málo k tomu, aby zabil člověka. A podle toho, co jsem slyšel, by už slečna Lewisová měla být dávno po smrti, tak blízký kontakt s touto šelmou by nikdy nemohl přežít. Ale ona žije, sice jen tak tak, ale žije. Myslím si tedy, že ona šelma nebyla skutečná, že to byla jen jakási napodobenina, kterou vytvořili dávní egyptští kouzelníci, aby za ně střežila Oblouk. A právě proto byl její dech natolik slabý, po těch letech již nedokázal naplno splnit svou úlohu.“

„A může nám to nějak pomoct?“ zajímala se Melody. Tento případ se stával čím dál tím složitějším.

„Navrhoval bych zkusit úplně jiný druh léčby. Zatím jsme to brali jako útok zvířete, ale podle mě se jedná o magii, hodně černou magii, mám-li být přesný,“ zamračil se a pohlédl na pacientku v komatu.

„Za pokus nic nedáme,“ souhlasila s ním slečna Woodová. Věřila, že se její kolega neplete. A navíc věděla, že je to jediný možný způsob, jak se pokusit Kaitlin zachránit od věčné vegetace. „Kde chcete začít?“

 

**

 

„Co se děje? Proč mě nechcete pustit k mé sestře?“ ječela Enny na jakousi dívku, která vypomáhala ve zdejší nemocnici.

„Omlouvám se, slečno, ale u vaší sestry jsou právě léčitelé. Až skončí s léčbou, dám vám vědět,“ snažila se ji dívka uklidnit.

„Vždyť tvrdili, že už není, co by mohli víc udělat,“ objevil se na chodbě i Bill. Nebyl však sám, tentokrát ho doprovázel Remus Lupin.

„Slečna Woodová a pak Hiller se domnívají, že přišli na způsob, jak jí pomoci. Na podrobnosti se však budete muset zeptat jich. Mně víc neřekli. Až budu vědět víc, neprodleně vám to sdělím,“ zakončila jejich rozhovor a zmizela ve dveřích.

„Skvělý,“ rozčilovala se Enny. Nebyla právě nadšená z toho, že vůbec netuší, co právě s Kaitlin dělají.

„Uklidni se,“ mírnil ji Bill. „Můžeme jen doufat, že konečně přišli na to, co se s ní děje.“

„Já vím, ale…“ zarazila se Enn a odvrátila hlavu. „Tak nějak jsem se už dokázala smířit s tím, že je v komatu. Ale teď… Co když se to nepovede? Co když ty jejich pokusy selžou a ona zemře?“ obrátila se a upřela oči, ve kterých se jí leskly slzy, na Weasleyho.

„Musíme doufat,“ povzdechl si Bill.

„Ona to zvládne,“ prohlásil najednou Remus. „Kaitlin je silná. A krom toho – i kdyby zemřela, oba byste věděli, že pro ni udělali maximum, co mohli. Je dobře, že zkoušejí něco nového. Pořád je to pro ni lepší, než aby strávila zbytek života v… komatu,“ dořekl. „Takhle má aspoň naději.“

„Co ty o tom víš?“ vyjela na něj Enny vztekle. „Nechápeš, jak se teď cítím. Když o ni přijdu, už mi nikdo nezůstane! Je to poslední, co mám.“

„Ale pořád máš naději, že ji neztratíš. To já už ji nemám,“ zamumlal Lupin téměř neslyšně. „O všechny už jsem přišel.“

„Já…“ zarazila se Enn a šokovaně na kouzelníka hleděla. Tohle nevěděla. Popravdě o něm nevěděla vůbec nic. „Jak?“ šeptla. Ani si nevšimla, že osaměli. Bill se někam vypařil.

„Za války. Rodiče zabili Smrtijedi. A přátelé… dva mrtvý a jeden v Azkabanu za jejich vraždu. Zbytek odešel, zemřel, skončil v nemocnici bez naděje na uzdravení, s nadobro vymytým mozkem… O všechny jsem přišel během několika málo dní, jen chvíli před ukončením války.“

„Promiň,“ omlouvala se dívka.

„Nic se neděje, nemohla jsi nic vědět. Už je to deset let.“

„Jak jsi to dokázal přežít?“

„Těžko. Na několik let jsem se uchýlil do mudlovského světa, daleko od všech známých, daleko od všech, kteří mě litovali… Teprve před nedávnem jsem se dokázal vrátit zpět. Kvůli němu,“ dodal sám pro sebe, avšak Enny ho stejně slyšela.

„Komu?“

„Harrymu. Harrymu Potterovi,“ vydechl. Enny už se nadechovala k ne moc milé odpovědi, ale Remus ji nenechal. „James a Lily Potterovi byli moji přátelé. A stejně tak Sirius Black a Petr Pettigrew. Během jediného dne jsem je ztratil všechny.“

Enny na něj jen vyděšeně hleděla. Znala tento příběh. Až do teď to však bylo jen něco velmi vzdáleného, co se jí netýkalo. A nyní mluvila s člověkem, který tyto lidi miloval a měl je za nejlepší přátele.

„Chtěl jsem si tehdy vzít Harryho k sobě,“ pokračoval Lupin. „Nikoho jiného už neměl. Rodiče byli mrtví a stejně tak jeho prarodiče. Ti byli zabiti ještě za války. Nechtěl jsem, aby zůstal sám, byl to poslední, co mi zbylo. Ale Brumbál to nedovolil a dal ho k jeho posledním žijícím příbuzným. Mudlům. Petunie je Lilyina sestra, ale nikdy se netajila tím, že nesnáší kouzelníky a všechno kolem nich. Setkal jsem se s ní jen párkrát a opravdu jsem nechtěl, aby se Harry ocitl u ní. Ale Albus se nenechal přemluvit… Po této události jsem se nadobro stáhl z tohohle světa.“

„A vracíš se v okamžiku, kdy se i on vrací zpátky,“ pochopila Enny.

Remus jen přikývl. „Slíbil jsem Jamesovi, že kdyby se jim cokoliv stalo, dám na něj pozor. A poslední přání se mají plnit.“

„Nedovedu si představit, jaký to pro tebe muselo být,“ zašeptla dívka.

„Ani nechtěj. Tebe tohle nepotká. Tvá sestra se uzdraví,“ pousmál se na ni.

O chvíli později se otevřely dveře a na chodbu vyšla Melody Woodová a Anthony Hiller.

11.10.2009 17:58:17
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one