My world of fantasy...
Takže první kapitola  - spíše prolog - ode mně, ta další bude od Jane.
No a je to poněkud kratší, přeci jen je to úvod. Ale u téhle povídky ty kapitolky stejně nebudou moc dlouhé!!

V poměrně prostorné místnosti, laděné do zelené a stříbrné barvy, seděl na jedné z mnoha pohovek asi tak šestnáctiletý chlapec. Byl velice pohledný a také si toho byl dobře vědom. Jeho krásnou tvář lemovaly černé vlasy a většina dívek na škole by dala bůhví co, aby se na ně aspoň podíval. Ale všechny doufaly marně. On se o dívky vůbec nestaral. Zajímaly ho úplně jiné věci.

Mladík sice vypadal téměř jako všichni chlapci v jeho věku, ale přeci jen se od nich v mnohém lišil. Už jen z jeho pohledu vyzařovalo cosi podivného. Jeho oči byly chladné jako led, ale toho si všiml jen málokdo. Chlapec dokázal velmi dobře přetvařovat. Vlastně to dělal skoro na každém kroku. A díky tomu si získal přízeň většiny profesorů, kteří na této škole učili. Všichni ho měli za velmi nadaného žáka, čímž také byl. Ale nikdo netušil, jaký je doopravdy. Nikdo nevěděl, čeho všeho je schopný. A co všechno dokáže. Jen jeden profesor tušil, že chlapec nebude tak milý, jak vypadal. Všichni jeho kolegové ho měli rádi, ale on se zmást nenechal a choval se k němu stejně jako k ostatním studentům.

Ale v tento okamžik se chlapec ani nepomyslel na nenáviděného profesora. Seděl ve své společenské místnosti a kolem něj byli jeho přátelé. Oni se tak nazývali, ale pro něj nebyli nic víc, než poskokové. K nikomu z nich nechoval tak vřelý vztah, aby o něm mohl říct, že je jeho přítel. Jen je využíval. To však oni nevěděli. Považovali to za čest, že se s nimi baví a přátelí. On byl král Zmijozelu. Právoplatný král. Protože Tom Raddle byl přímý dědic Salazara Zmijozela, jednoho ze zakladatelů Bradavické školy, kde nyní Tom studoval.

„Tome?“ odvážil se zeptat jeden z chlapců.

„Co chceš, Evane,“ ušklíbl se Raddle a vzhlédl od knihy, kterou právě četl.

„Jen…Křiklan si nás pozval do svého kabinetu, pamatuješ?“ zamumlal Rosier, zřejmě se styděl za to, že Raddla tak vyrušil.

„Máš mě snad za hlupáka?“ zasyčel Tom. „Samozřejmě, že o tom vím.“

Tom v duchu zuřil. Už začínal mít těch pitomců kolem plné zuby. Pořád ho jen otravovali zbytečnými dotazy nebo se mu snažili připomínat různé věci. Samozřejmě, že on na Křiklanovo pozvání nezapomněl. Jak by jen mohl zapomenout. On.

„Tak dobře,“ zvedl se po chvíli z křesla a rozhlédl se kolem sebe.

Sedělo tam asi šest chlapců různého věku. Tom ani zdaleka nebyl ten nejstarší, ale stejně k němu všichni vzhlíželi s jakousi úctou. Viděli v něm svého vůdce. Pokaždé ho ve všem následovali a udělali by pro něj úplně všechno. Tak silně k němu byli připoutáni. Jakmile se Raddle postavil, napodobili ho a spolu s ním se vydali do Křiklanova kabinetu, kam chodili poměrně často. Učitel lektvarů si je k sobě zval pokaždé, když mohl a oni jen zřídkakdy odmítli jeho pozvání. Byli si moc dobře vědomi toho, že profesor jim může být se svými známostmi a znalosti víc než užitečný. Za chvíli už všichni stáli před kabinetem a vyčkávali, než jim Křiklan otevře.

Ten tak po chvíli opravdu udělal a pustil všech sedm hochů k sobě. Ti si s přesně uspořádaným systémem posedali a po chvíli se posadil i Křiklan. Promlouval s nimi se všemi, ale nejvíce pozornosti věnoval právě Tomovi. Mladý Raddle si toho byl moc dobře vědom. Přesto mu to moc nevadilo. Profesor už mu nejednou pomohl nebo řekl to, co potřeboval vědět. Zálibně pohlédl na prsten, který se mu vyjímal na ruce a ušklíbl se. Vzpomněl si, jak tento klenot před nějakou dobou získal. Ano, sice přitom musel zabít svého vlastního strýce, ale nelitoval toho. Vlastně se za to ani necítil vinen. Smrt toho budižkničemu ho z míry rozhodně nevyvedla.

Po chvíli se vrátil zpět to přítomnosti a zaposlouchal se do rozhovoru, který vedl Křiklan s Averym a Lestrangerem. Opět se bavili o lektvarech. Tom jen prohodil oči v sloup. Tohle téma probírali pořád dokolečka. Copak jednou nemohli mluvit o něčem lepším? Uznával sice, že lektvary jsou nanejvýš důležité, ale jeho lákaly jiné věci. Především černá magie. Ta ho zajímala ze všeho nejvíc, stejně jako jeho „přátele“. Ale zde na škole měli jen velmi málo možností se o ní něco naučit. Učitelé proti ní zbrojili a učili se jen to, jak se proti ní bránit. Tom ten předmět vyloženě nesnášel. Sice v něm byl dobrý, ale nikdy ho to doopravdy nezaujalo.

Když opustili Křiklanův kabinet, opět všichni zamířili zpět do Zmijozelu, jejich domova. Chlapci byli zabráni do živého rozhovoru, ale Tom je neposlouchal. Myslel na mnohem důležitější věci než na školu. Před nedávnem objevil zmínku o tom, že Salazar Zmijozel postavil cosi jako Tajemnou komnatu. Přímo zde na hradě. Ano, už o tom samozřejmě četl dřív, ale myslel si, že je to jen pohádka. Příběh, který si kouzelníci postupem času vymysleli. Ale nyní o tom uvažoval jinak než dříve. Byl si víc než jistý, že kniha, ze které čerpal, byla více jak věrohodná. Nyní už zbývalo udělat jen jediné. Najít vchod do Tajemné komnaty a otevřít ji. Ale Tom ani netušil, kde má začít. Hrad byl tak obrovský a vchod mohl být kdekoliv. Avšak věřil v to, že on ji najde. Byl přeci jen potomkem Salazara Zmijozela, největšího kouzelníka všech dob.

Ale najít Tajemnou komnatu nebyl jediný Tomův plán. Měl jich mnohem více. Ale nemohl je uskutečnit dříve, než opustí školu. A jemu ještě zbývaly dva roky studia, než bude moci skládat ovce. A přitom již nyní uměl mnohem víc, než všichni studenti Bradavic. Znalosti, které měl on, neměl skoro nikdo. Již dávno mu nestačila bradavické knihovna. Většinu knih si musel kupovat sám, protože v Bradavicích ani nebyly. Černá magie, ta byla na škole zakázána.

„Tome?“ vyrušil ho z přemýšlení jeden z jeho spolužáků.

Raddle potřepal hlavou a zahleděl se na Mulcibera, který ho vyrušil. „Co chceš?“

„Jen, víš, potřeboval bych s něčím pomoci,“ vypadlo z mladíka. „A myslím..“

„Tak radši nemysli,“ doporučil mu Tom.

„Potřeboval bych pomoct s obranou,“ zamumlal Mulciber.

„A proč bych ti měl pomáhat zrovna já?“ ušklíbl se Raddle. „Jsi snad v sedmém ročníku, ne?“ a narážel tím na to, že on je o rok níže než on.

„Všichni vědí, že jsi v obraně dobrý,“ osmělil se další z jeho „přátel“. „A ty toho umíš mnohem víc, než ostatní.“

„Obrana mě nijak nezajímá,“ odvětil Tom a považoval tím rozhovor za ukončený.

Ale Mulciber se jen tak nevzdal. Vypadalo to, že pomoc opravdu potřebuje.

„Vím, že se zajímáš hlavně o černou magii. Jako my všichni. Ale co mám dělat, když tady se učíme jen obranu proti ní?“

Raddle prohodil oči v sloup. Nechápal, jak se s takovým pitomcem může bavit. Už měl plné zuby těch jeho řečí. Myslel si, že mu dal dostatečně najevo, že on mu pomáhat nebude. Ale zdálo se, že to Mulciber nepochopil. A nebo to pochopit nechtěl. Naštěstí už mezitím došli ke zdi, kde se skrýval vchod do Zmijozelské společenské místnosti. někdo zamumlal heslo a všichni se nahrnuli dovnitř. tom okamžitě zamířil do svého pokoje a nechal tak za sebou šest svých věrných nohsledů. Však oni to bez něj na chvíli vydrží. On měl na starosti mnohem důležitější věci, než bylo doučování. Chtěl pokračovat ve svém pátrání po Tajemné komnatě.

01.01.2008 19:22:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one