My world of fantasy...

6. kapitola ŽzZ - Spásný nápad

Takže po neuvěřitelně dlouhé době nová kapitoly k Životu. Je taková nějaká podivná, ale snad se do toho psaní zase brzy dostanu. =) A samozřejmě, že mi o zkouškovým to psaní jde velmi dobře, takže za týden přidám pokračování :D 

***

Od rozhovoru s Pansy uběhly téměř dva týdny, ale Ginny se stále neodhodlala k tomu, aby Dracovi řekla pravdu. Starší dívka sice splnila svůj slib a rozšířila po Zmijozelu jakousi lež o tom, co se Ginny během léta přihodilo a proč se nyní chová tak zvláštně, a zdálo se, že tomu všichni doopravdy věří, ale Ginn moc dobře věděla, že pokud ona nedodrží svou část dohody a nesvěří se Malfoyovi, Pansy se na ni vykašle a řekne všem pravdu. Přesto stále ještě nenašla odvahu k tomu, aby tak udělala. Dokázala se bez zaváhání vrhnout do sebevětší šílenosti, jako například pobíhat po nočních Bradavicích a bojovat proti Smrtijedům nebo vydat se na ministerstvo zachránit Siriuse Blacka, ale jeden rozhovor s Dracem jí dělal daleko víc problémů než všechno ostatní. Stále mu nevěřila tolik, jak by měla. A neznala ho, což byl ten největší problém. Protože i když se s ní její ročník opět začal bavit a stejně tak i někteří další, Draco dodržel své slovo a dělal, jako by pro něj neexistovala. A i když ji to překvapovalo, vadilo jí to víc, než by byla schopná kdy uvěřit.

„Máš tu chybu," natáhla se k ní přes stůl Dawn a ukázala na práci, kterou Ginn právě psala.

„Dík," zamumlala rusovláska a mávnutím hůlky nechala špatné slovo zmizet.

„Nad čím přemýšlíš tentokrát?" zajímala se hnědovláska. Ginn ani na okamžik nezapochybovala o tom, že to myslí naprosto upřímně. Kromě Pansy byla Dawn tou jedinou, které doopravdy věřila, i když jí neřekla pravdu. Z velké části důvěřovala i Jessice, ale u ní si stále ještě nebyla úplně jistá. S bodnutím srdce si ale uvědomovala, že má obě dvě docela ráda. A že kdyby opravdu chodila do Zmijozelu, byly by nejlepší kamarádky, stejně tak jako byla v Nebelvíru kamarádka s Vicky Frobisherovou a Demelzou Robinsonovou.

„Nad ničím podstatným," pokrčila rameny.

„To tvrdíš pořád."

„Protože je to pravda," opáčila zrzka a znovu se sklonila nad úkolem. Uvědomovala si, že ji Dawn stále sleduje, ale ignorovala ji. Věděla, že za chvíli zase začne s výslechem, ale doufala, že ji i tentokrát rychle odbyde. Nakonec ji ale zachránila Jessica, která k nim nadšeně přilítla a hlasitě jim začala vykládat o svém nejnovějším objevu. Ani ne po minutě už je knihovnice vyhazovala ven, ale ani to černovlásku nedokázalo umlčet.

„Je naprosto skvělý," rozplývala se Jess dál. „Nechápu, jak to, že jsem si toho až do dneška nevšimla."

„Co kdybys nám už konečně prozradila, o kom je vlastně řeč?" ušklíbla se Dawn a hodila na Ginny pobavený pohled.

„O Longbottomovi!"

Na okamžik se na chodbě rozprostřelo ticho. Teprve pak se Dawn hlasitě rozesmála a nebýt Ginn, která ji duchaplně podepřela, sklátila by se na zem.

„Tebe vážně zaujal Neville Longbottom?" zeptala se jí s mírným zamračením Ginny.

„Myslíš snad, že si vymýšlím?" zakabonila se Jessica, ale dlouho jí to nevydrželo. „Prostě se sebou musel přes prázdniny něco udělat nebo já nevím. Vždycky jsem ho považovala za takovýho ňoumu, který mi nestojí ani za pohled. Ale dneska jsem tak nějak vyslechla jeho rozhovor s Láskorádovou a uvědomila si, že není tak blbý, jak vypadá. Teda vypadal," opravila se okamžitě. „Protože pak jsem si ho samozřejmě prohlídla. Je docela kus."

„To už je ale nějakou dobu, Jess," pokrčila rameny Ginny. Sama si pamatovala, jak se Neville postupně měnil, ale moc dobře věděla, že ta změna už trvá déle.

„Jak to, že ty to víš a já ne?"

„Protože má oči, Jessie," zapojila se konečně Dawn, které se podařilo uklidnit se. „Longbottom je už minimálně rok docela pěkným klukem. Kdybys neměla oči furt pro jiné a sem tam mrkla i na Pottera a tu jeho bandu, viděla bys to."

„Hm…" zamyslela se Jessica na chvíli. „Na tom něco bude, Dí. Když Potter a Weasley… Kdo mohl čekat, že v okolí jich dvou se najde někdo přijatelný."

Ginny na okamžik ztuhla, ale snažila se na sobě nedat nic najevo. Po celou dobu poslouchala spoustu narážek na své bratry a kamarády z Nebelvíru, Zmijozel jimi nijak nešetřil. Ale stále jí to vadilo a bolelo to. Nedokázala se smířit s představou, že ji oni nesnášejí. A stále byla naprosto přesvědčena o tom, že za pár měsíců zas bude všechno tak, jak to má být.

„Jakou myslíte, že u něj mám šanci?" zeptala se Jess po chvíli ticha, kdy všechny tři kráčely směrem ke sklepení.

„Nulovou. Po tom, co udělala Ginny Potterovi, nemáš sebemenší šanci u jeho kamaráda."

Ginny se musela kousnout do tváře, aby neřekla něco nevhodného. Už věděla pravý důvod toho, proč ji Nebelvír tak moc nesnáší. Nebylo to jen kvůli tomu, že spolu s ostatními Zmijozely dělala Triu a dalším naschvály. Jejím největším prohřeškem bylo, že se vsadila se Zabinim. On měl za úkol sbalit Hermionu, ona Harryho. A ke všeobecnému překvapení se jí to po dvou měsících neustálé přetvářky, během které dokázala přesvědčit i svoje vlastní bratry o své dobrotě a lítosti, opravdu podařilo. A co víc, Potter se do ní opravdu zamiloval. A když ho po nějaké době pustila k vodě, všichni jeho přátelé na ni zanevřeli, obzvlášť když se doslechli, že se to všechno stalo jen kvůli sto galeonům.

„Třeba si mě s ní nebude spojovat."

„Tak o tom silně pochybuju. Tady na škole tě znají skoro všichni, Jess. Ty a Blaise tu nemáte zrovna nejlepší pověst. Ani jeden z vás by nedokázal spočítat, s kolika lidmi už chodil."

„Ginny ji taky nemá nejlepší a přesto ulovila Pottera. A několik dalších."

„Jenže s nimi taky vydržela alespoň chvíli."

„Stejně to zkusím," nenechala si to vymluvit. „Myslím, že je na čase vyzvat Blaise na další sázku. Tu poslední jsem prohrála, tentokrát vyhraju," objevil se jí na tváři samolibý úsměv, když začala své kamarádky popohánět směrem ke sklepení, aby mohla objevit Zabiniho a opět dát v sázku několik galeonů.

 

***

 

„Doufám, že se dneska dostavíš na trénink," objevil se vedle ní druhý den po vyučování, když se vraceli do společenské místnosti, Eric Harper.

„Dneska?"

„Ve čtyři," přikývl. „Neříkej mi, žes na to zapomněla," zamračil se okamžitě.

„Já…"

„Je ti jasný, že tě Draco zabije, jestli ani tentokrát nepřijdeš?" udělal jasnou narážku na to, že na posledních třech trénincích chyběla.

„A jak to asi udělá, když se se mnou nebaví a dělá, jako že neexistuju?" povzdechla si.

Harper si ji několik vteřin mlčky prohlížel, než se odhodlal k otázce. Přestože se nyní chovala daleké lépe než na začátku roku, stejně jako většina ročníku si velmi dobře pamatoval, jak moc dokázala být nepříjemná  a nepřátelská. „Co jste si vlastně udělali, Ginny?"

„Neshodli jsme se na jedné věci," pokrčila jen rameny.

Eric jen přikývl, poznal, že nemá dál v tomhle rozhovoru pokračoval. „Nezapomeň na ten trénink. Když jsi nepřišla minule, byl dost naštvaný. A vybil si to na nás. Zbytek týmu ti to dá pořádně sežrat, pokud se to dneska bude opakovat."

„Přijdu tam," ujistila ho s vynuceným úsměvem a změnila téma na něco neutrálnějšího.

O dvě hodiny později už mířila s koštětem v ruce na famfrpálové hřiště. Po tom všem, co bylo stejné jako v jejím normálním životě, nebyla moc překvapená, že hraje střelkyni za zmijozelský tým. A přestože Draco nebyl Harry, jako kapitán si podle ní vedl docela dobře. Stále hrál na postu chytače, zatímco Crabbe a Goyle byli odrážeči a ona, Eric a jeden kluk z pátého ročníku hráli jako střelci. Celkově měla pocit, že jsou celkem silný tým. Vlastně měli největší šanci na získání poháru, Nebelvír přišel o většinu svých hráčů a Havraspár s Mrzimorem taky museli přijmout několik nováčků. Nikdo z nich nebyl tak sehraný, jako byli oni.

„Už jsem se bál, že nedorazíš," prohodil k ní Eric ve chvíli, kdy se objevila v šatně.

Jen se na něj ušklíbla a beze slova se převlékla do famfrpálového dresu. O chvíli později už s Ericem vyšli na hřiště a počkali na příchod ostatních hráčů. Zamračila se při pomyšlení, že je jediná dívka v týmu a neubránila se myšlence, že je tu jen díky Dracovi. Zmijozel měl většinou čistě chlapecký tým, na rozdíl od ostatních kolejí. Než se nad tím ale mohla víc zamyslet, objevil se na trávníku i Draco a začal jim vysvětlovat novou taktiku. A přestože ho celou dobu pozorně sledovala, ani jednou se na ni nepodíval, prostě dělal, jako by neexistovala. Právě to byl jeden z důvodů, proč na tréninky nechodila. Nechtěla mu lézt na oči víc, než musela. Naštěstí velmi brzy zahlásil nasednutí na košťata a zahájil trénink.

Když po pár hodinách odcházela ze hřiště, nemohla si pomoct a otočila se k Malfoyovi, který právě uklízel míče do bedny. Nikdo jiný kromě nich už tam nebyl.

„Opravdu mě hodláš pořád ignorovat?"

K jejímu překvapení k ní zvedl zrak. „Změnila jsi snad názor?"

„Ne, ale…"

„Takže ano, hodlám," nenechal ji dokončit větu, zaklapl bednu a vyrazil do šaten.

„Vážně nejsi schopný pochopit, že… Draco!" vyhrkla, když si uvědomila, že ji ani neposlouchá. Neotočil se, jen uklidil míče a bez převlečení odešel pryč. Zničeně se sesunula na lavičku a složila hlavu do dlaní. Musela mu to říct, měla na to dva týdny, než Pansy splní svoji hrozbu, ale nedokázala to. Zpětně nedokázala pochopit ani to, jak to dokázala říct Parkinsonové. Jenže Pansy na to téma už nikdo znovu nezavedla řeč a Ginny jí za to byla vděčná. Stačilo, že si každý den uvědomovala skutečnost, že je někde, kam doopravdy nepatří. A i když se snažila řídit Snapeovou radou a zapadnout do Zmijozelu, nedařilo se jí to. Možná o tom dokázala přesvědčit ostatní, ale nezvládala to u sebe. Při pohledu na Nebelvír se jí pokaždé sevřelo srdce a ze všeho nejvíc toužila po tom se za nimi rozběhnout a přidat se k nim. Viděla Nevilla a Lenku, dokonce i Seamuse a několik dalších, jak se bouří proti vedení a profesorům a věděla, že tam měla být s nimi. Že měla stejně jako Neville stát v jejich čele a nahradit tak Harryho, Rona a Hermionu. Měla ochraňovat mladší studenty ze smíšených rodin a ne jen lhostejně sledovat, jak se stávají oběťmi šikany. A přitom nemohla, protože by se okamžitě stala vyvrhelem a z jejího už tak mizerného života by se stalo peklo. Ucítila, jak jí po tvářích stékají slzy. Tady si je mohla dovolit. Tady nebyl nikdo, kdo by je viděl a odsoudil ji za to. Zmijozelé přece nedávají svoje emoce jen tak najevo. Ne před ostatními.

Teprve dlouho po večeři se doploužila do společenské místnosti. Neměla v plánu v ní zůstávat, chtěla zamířit přímo do ložnice, ale nedostala k tomu příležitost.

„Pořád jsi s ním nemluvila," vstoupila jí do cesty Pansy.

„Ještě mám dva týdny."

„Neuděláš to."

„Musíme se o tom bavit teď, Pans? Jsem unavená a chci si jít lehnout."

„Nebyla jsi na večeři," ignorovala černovláska její odpověď. „Neříkej mi, žes celou tu dobu seděla v šatně a litovala se."

Ginny se na ni naštvaně zamračila. Nechápala, jak to ta holka dělá, ale pokaždé dokázala uhodnout, co se stalo.

„Vážně ti to stojí za to?" povzdechla si Pansy. „Děláš si to jen horší. Sice už v knihovně netrávíš tolik času jako předtím, ale musím říct, že vypadáš dost děsně."

„Dík, to je od tebe opravdu milý."

„Čím dřív to uděláš, tím dřív se ti uleví."

„To se ti snadno řekne," hodila pohled po Dracovi, který seděl spolu s ostatními ze svého ročníku na křeslech. „Dobrou noc, Pansy," protáhla se kolem dívky a zamířila do ložnice. Nic si nepřála víc než si lehnout do postele a nechat se unášet sny. Jedině tam mohla být s těmi, které milovala.

Spánek však pořád ne a ne přicházet a jí místo toho vířila hlavou spousta věcí. Nakonec ze sebe naštvaně skopla peřinu, hodila na sebe první oblečení, které jí padlo pod ruku, a zamířila pryč ze sklepení. Pranic si nevšímala pohledů, které po ní vrhali někteří Zmijozelé, a pokračovala v cestě. Stále ještě jí zbývala víc než hodina do večerky a protože už jí došlo, že jen tak neusne, rozhodla se udělat si menší procházku a provětrat si hlavu. Po více než půl hodině bloumání po hradě se usadila v jednom z mnoha výklenků a pozorovala noční školní pozemky. Umístění zmijozelské koleje v podzemí určitě skýtalo nějaké výhody, ale jí chyběla Nebelvírská věž, odkud byl úžasný výhled na jezero a jeho okolí. Z nějakého důvodu ji pohled z okna pokaždé uklidňoval a bývala vděčná za to, že skončila právě v Nebelvíru a ne v Mrzimoru nebo Zmijozelu, z nichž ani jeden nesídlil ve věži.

Její myšlenky se zvolna stočily zpět k jejímu novému postavení. Už mnohokrát si lámala hlavu, jak to, že skončila právě ve Zmijozelu. Proč ne třeba v Havraspáru nebo Mrzimoru. Snape sice na začátku říkal cosi o tom, že se u ní prohodilo dobro a zlo, ale ona sama této teorii zrovna dvakrát nedůvěřovala a měla pocit, že za tím je něco jiného. Velmi často během posledního týdne uvažovala o tom, kam by šla, kdyby ji Moudrý klobouk neposlal právě do Nebelvíru. U mnoha svých přátel věděla, kde by skončili. Hermiona by šla bezesporu do Havraspáru, Ron by byl pravděpodobně čestným členem Mrzimoru a něco jí napovídalo, že Harry by se ve Zmijozelu neztratil. A například Neville by byl určitě v Mrzimoru, Lenka by naopak skvěle zapadla do Nebelvíru a dokázala si i představit, jak by Colin navštěvoval Havraspár. Jen u sebe váhala. Sama by se do Havraspáru rozhodně nezařadila, nebyla sice špatný student, ale zas tak moc to učení nemilovala. A představa Mrzimoru se jí také zrovna dvakrát nezamlouvala. A i když věděla, že ještě před nedávnem by se zděsila sama sebe, nyní jí Zmijozel připadal jako druhá nejlepší volba. Z nějakého důvodu se tam přestávala cítit jako outsider a nabývala dojmu, že kdyby ji Klobouk v prvním ročníku poslal právě do této koleje, rodina by z ní sice byla zděšená, ale ona sama by tam pravděpodobně byla velmi spokojená. Právě tento způsob uvažování ji dovedl k myšlence, že kombinace kouzel, času a prostoru v ní nic neprohodila, jen ji poslala tam, kam by se teoreticky mohla dostat. Možná, že kdyby bylo kdysi její přání jít do Zmijozelu, opravdu by se tam ocitla.

„Slečno Weasleyová," ozval se jí najednou za zády přísný hlas.

Ginny se polekaně otočila a pohlédla do tváře Minervy McGonagallové. „Paní profesorko?" hlesla nejistě.

„Za chvíli bude večerka, měla byste se vrátit na svoji kolej," mračila se na ni starší žena. „Jako prefektka byste měla jít své koleji příkladem."

„Samozřejmě," přikývla. „Dobrou noc, paní profesorko," pokusila se o nejistý výraz, seskočila z okna a zamířila k nejbližšímu schodišti. Teprve po pár krocích jí došlo, že jde nesprávným směrem. Stále čas od času zapomínala, kde je nyní její pravé místo a automaticky vyrazila směrem k Nebelvíru. S povzdechem se otočila a minula profesorku přeměňování, která si ji měřila podezíravým pohledem. Pamatovala si, že přesně takový měla vyhrazený pro její bratry, Freda a George. Ji ním počastovala snad úplně poprvé.

Přesto byla Minervě McGonagallové vděčná za to, že ji vyrušila z jejího přemýšlení. Díky ní konečně přišla na to, co potřebuje udělat. A bylo jí jedno, že zdejší Ginny Weasleyová by to asi nikdy neudělala. S nadšeným úsměvem došla do Zmijozelu, pranic si nevšímala Catherine, která ji při průchodu společenskou místností podezíravě pozorovala, a zaplula rovnou do ložnice, kde okamžitě popadla brk, kalamář a pergamen a posadila se ke stolu. Několik minut zamyšleně hleděla na prázdný svitek, než konečně našla správná slova.

 

Bille,

nutně bych s tebou potřebovala mluvit. Myslíš, že by sis na mě mohl udělat tenhle víkend čas? V sobotu máme povolený výlet do Prasinek, mohli bysme se sejít u Tří košťat. Ozvi se mi.

Ginny.

P. S. Nikomu jinému o tom prosím neříkej.

 

S pocitem jistého uspokojení pergamen srolovala a zapečetila. Nic nedbala na to, že tentokrát už je opravdu po večerce, a vyřítila se přímo k Sovinci. Když se o několik desítek minut vracela zpět, divila se tomu, že ji nikdo cestou nechytil. Měla víc štěstí než rozumu. Ale hlavně se cítila lépe, než za celých pět týdnů ve škole. Byla si naprosto jistá tím, že tentokrát je na dobré cestě. 

 

<< 5. kapitola <<                                                         >> 7. kapitola >>

24.09.2013 20:17:41
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one