My world of fantasy...

5. kapitola ŽzZ - První krok

Takže přidávám první dnešní várku. :)
A přestože je povídka věnována Astince, jako dárek ji dostává Abigail, která o kapitolu k tomuhle už nějakou dobu škemrala. Takže snad se ti bude líbit, zlato :)
Jinak očekávám komentáře i od všech ostatních, kteří si ji přečtou :)
K.
***

Ačkoliv byla Ginny zpočátku pevně odhodlána navštívit znovu Snapea, trvalo více jak týden, než se k tomu opravdu dopracovala. Po celou tu dobu se většinou bavila pouze s Jessicou a Dawn. Ty jako jediné na ni nezanevřely a dál se s ní kamarádily, i když i na nich bylo vidět, že mají o svou spolužačku strach. Oproti tomu Catherine s ní zcela přestala mluvit, byla na ni naštvaná, že ji kvůli ní Draco zesměšnil před celou kolejí. Avšak ani Malfoy s Weasleyovou právě nesympatizoval. Dodržel své slovo a nechal ji na pokoji. Vlastně se tvářil, že vůbec neexistuje a stejný postoj zaujali i ostatní lidé z jeho ročníku. Jen Pansy byla výjimka. Nadále udržovala s rusovláskou dobré vztahy a nedala na ni dopustit. Ginn ani nevěděla, kdy se to stalo, ale začala tmavovlasé dívce důvěřovat a dokonce ji i začínala mít ráda. Byl to jediný člověk v Bradavicích, se kterým dokázala víceméně otevřeně mluvit. Právě díky její podpoře se konečně rozhoupala a došla až před ředitelnu, kde však už více jak deset minut postávala a přemýšlela, zda tam má opravdu jít.

„Budete tu stát ještě dlouho, slečno Weasleyová?“ vylekal ji ledový hlas.

Poplašeně se otočila a stanula tváří v tvář bradavickému řediteli. Ten o její přítomnosti po celou dobu očividně věděl a rozhodl se jí ulehčit v jejím rozhodování. A nebo ji chtěl naopak potrápit. To by na něj sedělo víc.

„Nemohla jsem si vzpomenout na heslo…“ začala se dívka vymlouvat.

„Nelžete mi tu, Weasleyová. Dovnitř!“ mávl rukou ke schodišti a sám tam zamířil.

Ginny na moment zaváhala, než ho urychleně napodobila. Nehodlala proti sobě poštvat ještě jeho, svoji poslední naději na záchranu.

„Ani se nebudu ptát, co vás ke mně přivádí,“ začal Snape, když se usadil ve svém křesle. „Všiml jsem si, že jste poslední dva týdny v knihovně téměř spala. A přesto jste nic neobjevila,“ dodal s úšklebkem. „Takže jste opět přišla za mnou. Očekáváte snad, že pro vás budu mít nějaké závratné novinky?“

„Ne,“ zavrtěla Ginny hlavou. „Ale jste to jediné, co mám. Nikdy jiný mi s tím pomoct nemůže.“

„Pokud vím, tak ve vaší koleji je mnoho lidí…“

„Kteří se se mnou nebaví,“ dokončila za něj Ginny. Když spatřila jeho tázavý výraz, pokračovala. „Většina si všimla, že se chovám jinak, než bych měla. Já se vážně snažila,“ bránila se okamžitě. „Ale prostě to nejde. Nemůžu popřít to, co jsem. Nepatřím do Zmijozelu, vůbec se tam nehodím. Byla jsem vychovaná jako Nebelvír a tím také jsem. A nechci to měnit. Už od cesty vlakem všichni vědí, že je se mnou něco jinak. A všímají si toho i tady v Bradavicích.“

„To není můj problém, slečno Weasleyová,“ odvětil lhostejně Snape. „Ve vlastním zájmu byste si měla kolej usmířit. Vy tam budete žít, ne já.“

„A co mám asi tak dělat? Říct jim pravdu, po které tak moc touží?“

„Mohla byste zkusit použít mozek!“ vyštěkl Snape. „To, že jste skončila ve Zmijozelu a ne třeba v Mrzimoru má jistě své opodstatnění. Nikdo není jen čistě Nebelvír. Něco z vás muselo touhle cestou směřovat už dřív. A ať se vám to líbí nebo ne, teď jste v mé koleji. Tak se podle toho chovejte. Dejte jim to, co po vás chtějí. Nikde není psáno, že to musí být pravda. Všimli si, že jste se změnila. Nevědí ale proč, jen tuší, že to má co dělat s dobou, kdy vás neviděli. Vymyslete si něco, co by vás mohlo o prázdninách změnit. Je jedno co, ale ať je to aspoň trochu uvěřitelné! To byste snad zvládnout mohla, ne?“

Ginny zarařeně  přikývla a zpracovávala jeho slova. Ani od něj nečekala, že jí dá nějakou radu. O této možnosti už uvažovala dříve, ale nelíbila se jí. Nerada lhala lidem a bála se, že se do podobných historek zamotá natolik, že nebude ani vědět, co komu řekla a neřekla.

„Takže když jsme si vyjasnili tohle, přejděme k vašemu hlavnímu problému. Jak jste již určitě stačila zjistit, v žádné knize se nepíše nic o tom, jak zvrátit realitu. Pravděpodobně tohle není první případ, kdy se něco takového stalo, ale jak se zdá, nikdo to nezaznamenal. Znamená to tedy, že jakékoliv pokusy o zvrácení budou čistě experimentální,“ odmlčel se ředitel. „Nicméně se domnívám, že klíčem k tomu všemu může být pan Malfoy.“

„Malfoy?“ vydechla Ginn. „Jak ten by…“

„Přemýšlejte. Mluvili jsme o tom již minule. Byl to on, kdo na vás seslal ta kouzla. Pravda, jedno z nich bylo vaše vlastní, ale tím, že ho odrazil, si ho sám sobě i přizpůsobil. Tak jako tak na tom má velký podíl. Jeho magie způsobila, že jste se ocitla v takovéto situaci. A pokud se z ní chcete dostat, doporučuji vám, abyste Dracovi řekla pravdu. Je velmi pravděpodobné, že pokud budete spolupracovat, doberete se i řešení.“

„To je vaše rada?“ otázala se nevěřícně Ginny. „Říct o tom Malfoyovi a doufat, že bude mít chuť mi pomoct?“

„Jiná možnost se vám nenabízí. Já nemám čas řešit nějaké malicherné studentské problémy. Sama velmi dobře víte, v jaké se nacházíme situaci. Nemůžete tedy očekávat, že si na vás udělám čas pokaždé, kdy si vy vzpomenete.“

„Jenže já se potřebuju dostat domů,“ hlesla potichu Ginn.

„Slečno Weasleyová. Hned na začátku jsem vám říkal, že je velmi pravděpodobné, že to nebude možné dřív jak za rok. Bude potřeba spousta faktorů, díky kterým byste se mohla vrátit. Nejlepší pro vás teď bude, když se s tím smíříte a pokusíte se sžít s tímto prostředím. Nedělejte si tedy plané naděje, že za týden budete zas tam, kam patříte. Pokusím se zjistit co nejvíc věcí ohledně vašeho případu, ale nemůžu vám nic slíbit.“

„Chápu, pane profesore. Díky za váš čas,“ zvedla se Ginny ze židle a zamířila ke dveřím.

Snape neodpověděl. Místo toho mlčky pozoroval skleslou dívku, jež opouštěla jeho kancelář. Bylo mu jasné, že musí prožívat hrozné období, ale nebylo nic, co by s tím mohl udělat. Avšak její případ ho velmi zaujal. Bylo to něco, co velmi přesahovalo vše, co do té doby znal. Fascinovalo ho to. Právě proto se rozhodl, že se pokusí jí pomoci. Ne snad z dobroty srdce, ale z čisté zvědavosti a touze po vědění. Člověk se s něčím takovým nesetkává každý den.

Ginny se mezitím toulala bradavickými chodbami a přemýšlela, co s ní bude dál. Bylo jí jasné, že pokud chce ve Zmijozelu žít a ne jen přežívat, bude si muset vymyslet důvěryhodnou historku, proč se začala chovat tak jinak. Nenapadalo ji však vůbec nic a zoufale potřebovala od někoho pomoct. A rozhodně jí na náladě nepřidalo, když zahlédla nebelvírské v čele s Nevillem a Seamusem, kteří mířili jejím směrem. Zachmuřeně se otočila a zmizela v jedné z postranních chodeb. Opravdu nestála o to, aby se s nimi dostala do dalšího konfliktu. Ty prozatímní jí stačily. Nemohla se s nimi hádat ještě víc. I když se snažila, aby tomu tak nebylo, každé slovo, které jí řekli, se jí hluboce zarývalo do paměti. A vzhledem k tomu, že plánovala návrat do svého opravdového života, nemohla jim dovolit, aby jí ubližovali ještě víc. Bylo by pak těžké se na ně dívat zas jak na přátele, když by si jasně pamatovala jejich nepřátelství.

„Weasleyová!“ zahřmělo jí najednou za zády a ona se poplašeně otočila. Podruhé za ten den čelila pohledu Severuse Snapea. „Tomuhle vy říkáte řešení problémů?!“

„Přemýšlím,“ pokrčila rameny.

„Tak běžte přemýšlet někam jinam a přestaňte se u toho tvářit jako hromádka neštěstí,“ poručil jí a chystal se pokračovat v cestě. Nestačil ujít ani pět metrů, když ho Ginny, která si náhle něco uvědomila, zastavila.

„Pane profesore, nakolik můžu věřit Pansy Parkinsonové?“ zeptala se.

Snapeovou tváří se krátce mihlo ohromení. Něco takového od ní nečekal. Přesto ale odpověděl. „Můžu vás ujistit, že její rodina a pravděpodobně ani ona sama nesympatizují s Temným pánem. Dá se říct, že jsou neutrální. A protože se jedná o starobylý rod, Pán zla je nechává na pokoji. Prozatím.“

„A ona sama?“

„Slečna Parkinsonová je typ člověka, který hraje sám za sebe. Pokud jí k tomu nedáte příležitost nebo důvod, je důvěryhodná. Do určité míry.“

„Děkuji,“ přikývla Ginny a otočila se k odchodu.

Snape za ní zamyšleně hleděl a zvažoval, jestli se ke kroku, který právě naznačila, opravdu odhodlá. Nemyslel si o ní, že by právě ona patřila mezi zbabělce. Sice ji většinu času znal jako studentku své fakulty, ale tohle nebyl ten samý člověk. Opravdu byla víc Nebelvír. A k těm bezesporu patřila odvaha. A jestli byla Potterova přítelkyně, tak to platilo hned dvakrát. Při odchodu z hradu se mu na tváři na vteřinu objevil spokojený úsměv, než ho opět skryl za svou obvyklou ledovou masku.

Ginny mezitím zamířila do zmijozelské společenské místnosti, aby vyhledala Pansy Parkinsonovou. Pokud měla uvažovat o někom, kdo by jí mohl pomoct, byla to právě ona. Jako jediná na ni nezanevřela, snažila se jí pomáhat a nenechala ji samotnou. A ona se potřebovala někomu svěřit. Nemohla na to být pořád sama. To ji užíralo ze všeho nejvíc.

„Pansy?“ přistoupila k tmavovlasé dívce, která spolu s pár lidmi seděla na pohovce a o něčem diskutovala.

„Ano, Ginn?“ vzhlédla k ní a přerušila tak rozhovor s Blaisem Zabinim.

„Mohla bych s tebou mluvit?“ nadhodila nejistě. Stále si nebyla jistá svým konáním.

„Určitě,“ pousmála se Pansy.

„Pokud možno někde v soukromí,“ dodala Ginny rychle.

Právě tímto výrokem zaujala zbytek studentů sedmého ročníku. Nyní se na ni upíralo hned několik párů očí. Postřehla, jak ji Draco probodl podezřívavým pohledem, ale nevšímala si toho. Hrozně se jí ulevilo, když konečně opustily společenskou místnost a zamířily do vyšších pater.

„Kam hodláš jít?“

„Komnata nejvyšší potřeby,“ zamumlala Ginny. Pokud v Bradavicích existovalo místo, kde je nikdo nemohl vyrušit, byla to právě tato místnost.

Pansy se zatvářila lehce překvapeně, ale její výběr nekomentovala. Cestu do třetího patra zabily lehkou, nezávaznou konverzací. Ale jakmile se usadily v Komnatě, Ginn znervózněla a zamlkle hleděla do krbu, který jim místnost vyčarovala. Pansy ji několik minut nechala mlčet, než přešla přímo k věci.

„Cos mi chtěla říct?“

„Já… nevím, kde začít,“ zaváhala Ginny. „Je to složité.“

„Tak začni od začátku.“

Zrzka přikývla, ale ani tak sek ničemu neměla. Uběhlo dalších pár tichých minut.

„Ginny, týká se to toho, proč se od začátku roku chováš tak… zvláštně?“ nadhodila tmavovláska opatrně.

„Jo,“ vydechla Ginn.

„To je to tak hrozný, že se o tom bojíš mluvit?“

„Nepochopíš to. Nikdo to nepochopí…“

„Zkus to. Třeba to nebude tak strašné,“ postrčila ji Pansy.

„Je. Pak se na mě budeš dívat úplně jinak. A jestli se to někdo dozví, tak budu totálně v háji!“ křikla.

„Moc dobře víš, že to, co mi řekneš, zůstane mezi námi. Tak jako vždycky. Ale jestli tě to uklidní, tak ti slibuji, že nikomu nic neřeknu,“ zamračila se Pansy a tvářila se téměř uraženě. „A dobře víš, že slovo Zmijozela platí a za žádnou cenu se neporušuje.“

„Když v tom je právě ten problém. Já to nevím,“ vyhrkla Ginny.

„Jak to myslíš?“ zeptala se Parkinsonová opatrně. Netušila, jak to její kamarádka myslí a jestli se má a nebo nemá urazit.“

„Nepatřím sem, Pans. Nemám tady co dělat,“ vysvětlovala rusovláska.

„O čem to mluvíš, Ginn? Samozřejmě, že sem patříš, jsi…“

„Ty to nechápeš. Já do Zmijozelu vážně nepatřím. Jsem Nebelvír!“ vyhrkla zoufale.

Pansy na ni chvíli nechápavě hleděla a snažila se vstřebat její slova. „Vysvětli to,“ poručila si nakonec.

A tak Ginny začala vysvětlovat. Začala incidentem ve vlaku a poté se vrátila zpátky do svého prvního ročníku. Snažila se vše podat tak, aby Parkinsonová nemohla ani na chvíli pochybovat o jejích slovech. Trvalo víc než hodinu, než ukončila své vypravování. Pansy ji celou dobu poslouchala a ani jednou ji nepřerušila. Měla spoustu otázek, ale nechávala si je až na konec.

„Takže je to všechno pravda? Všechno, cos mi teď vyprávěla?“ otázala se ledově, když Weasleyová skončila.

„Je,“ přikývla Ginn.

„A to mi říkáš jen tak? Že ve skutečnosti Zmijozel nesnášíš a bavíš se s námi jen proto, že ti nic jiného nezbývá? Že tebou tvý… bývalí přátelé opovrhují?“ odfrkla si.

„Ale tak to není, Pans,“ hájila se hned Ginny. „Taková nejsem, víš přece…“

„Nic nevím. Jak bych asi mohla. Podle toho, cos řekla a toho, jak ses od začátku roku chovala, je to víc jak jasné,“ zvedla se a zamířila ke dveřím.

„Pansy!“ vyskočila Ginn na nohy a chytila kamarádku za ruku, aby ji zastavila. „Opravdu to tak není.“

„Nesahej na mě!“

„Musíš mi věřit, aspoň ty,“ přemlouvala ji. „Myslíš si snad, že bych se dokázala až tak moc přetvařovat a dělat, že jsme kamarádky, i když by tomu tak nebylo?“ vyhrkla a viděla, že Pansy na chvilku zaváhala. Nemělo to však dlouhé trvání.

„Ano, myslím. Taková jsi, nikdy ti nedělalo…“

„Jenže já nejsem Zmijozel. Nestrávila jsem pět let ve vaší koleji, ale v té nebelvírské. A tam se neučí přetvářka od prvního ročníku. Víš, jaký mi dělá problém chovat se tak, jak se ode mě očekává? Aspoň v určité míře? Jsem zvyklá na přímočarost, upřímnost. Neumím předstírat tak, jako to zvládáte vy,“ vysypala ze sebe jedním dechem. Potřebovala, aby jí uvěřila aspoň ona. „Vím, že z toho, co jsem ti říkala, se ti musí zdát, že Zmijozel nesnáším, ale není tomu tak. Už ne,“ zamumlala. „Vy se jinak chováte navenek a jinak mezi sebou. A tobě já věřím. A jestli jsme byly kamarádky předtím, nevidím důvod, proč by tomu nemohlo být i teď.“

Pansy ji chvilku mlčky pozorovala a zřejmě přemýšlela nad jejími slovy, než si povzdechla a vrátila se zpět do křesla, kde seděla prve. Nebyla hloupá a viděla, že všechno, co Ginny říká, myslí naprosto upřímně. Věřila jí, když mluvila o své minulosti. A věděla, že někdo, kdo byl vychován jako Nebelvír, by nelhal. Ne když k tomu nemá důvod.

„Co hodláš dělat?“

„Snape se snaží přijít na to, jak to zvrátit zpět.“

„Proto jsi trávila tolik času v knihovně,“ došlo Pansy. „A předpokládám, že jsi na nic nepřišla, soudě podle tvého výrazu. To je to tu opravdu tak hrozné?“ mračila se.

„Ne. Je to mnohem lepší, než jsem zpočátku čekala. I když jsem si proti sobě poštvala dobrou polovinu koleje.“

„Ono je to přejde. Jen se k nim musíš začít chovat normálně… A hlavně vysvětlit, proč ses změnila.“

„Jo, to mi Snape taky radil. Jenže já nevím, co bych si asi tak měla vymyslet. Nic mě nenapadá.“

„To nech na mně,“ usmála se záhadně Pans. „Pokud se to ujme, vysvětlím ti ho.“

„No… dobře,“ přikývla Ginny po chvilce zaváhání.

„Každopádně ten tvůj příběh, cos mi vyprávěla, vysvětluje všechno to tvoje zvláštní chování. Ve své podstatě jsi tady prožila téměř to samé,“ uvažovala nahlas, „i když z trochu jiného úhlu pohledu. Opravdu jsi chodila s Potterem?“

„Jo. A není na tom nic špatného,“ mračila se Ginny.

„Když to říkáš,“ bavila se na její účet Pansy.

„Říkám.“

Nakonec zůstaly dívky v místnosti ještě několik dalších hodin a probíraly nastalou situaci. Zdálo se, že se Pansy srovnala se skutečností a byla ochotna Ginny pomáhat a stále být její přítelkyní. Ve své podstatě se toho mezi nimi moc nezměnilo. Jen si nyní byly bližší než celé tři týdny před tím. Byla tam však podmínka, kterou si Pansy určila, aby byla ochotna Ginny pomáhat.

„Řekneš to Dracovi.“

„Ne, to ani omylem.“

„I Snape ti říkal, že to máš udělat. A ve svý podstatě on může za to, co se stalo. A jen s jeho pomocí se z toho dostaneš.“

„Já vím.“

„A krom toho, nemůžete se k sobě chovat takhle. Říkala jsi, že to chceš urovnat s celou kolejí. A bez jeho pomoci to nepůjde,“ ušklíbla se vědomě Pansy. „Pokud bude prti tobě stát on, popřípadě pokud se spolu nebudete bavit tak, jako vždycky, nikdo ti nebude věřit. On je základ všeho.“

„To není fér.“

„A ono něco je fér? Smiř se s tím. Slíbila jsem ti, že ti pomůžu. Ale jen za předpokladu, že mu to řekneš. Jinak si to zvládni sama.“

„Tak fajn,“ štěkla po ní Ginn nerudně, ale dosáhla jen toho, že druhou dívku pobavila. „Řeknu mu to. Ale ne teď.“

„Máš na to měsíc.“

„Jsi hnusná a proradná.“

„Jsem Zmijozel. A jestli má Snape pravdu, tak i ty budeš další rok v naší milované koleji,“ ušklíbla se a užívala si kamarádčin vztek.

„Ať je teda po tvém,“ souhlasila nakonec Ginn s jejími podmínkami. Nic jiného jí ani nezbývalo.

 

<< 4. kapitola <<                                                       >> 6. kapitola >>

01.01.2011 18:32:45
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one