My world of fantasy...

4. kapitola ŽzZ - Rozepře mezi Zmijozely

S neskutečným zpožděním sem vkládám další kapitolu. Omlouvám se za tu prodlevu. Nejdřív za to mohla škola a pak moje neschopnost cokoliv napsat. Neměla jsem na to náladu a hlavně nebyl nápad. Popravdě takhle kapitola vznikla jen proto, že jsem měla pár volných hodin v Praze, kdy jsem neměla co dělat a potřebovala se nějak zabavit. Jo a stála mě jedno kafe a colu. I když v té kavárně bych asi seděla tak jako tak. :-D
Každopádně doufám, že se bude líbit. A pokud tu bude dostatečný (aspoň pro mě) počet komentářů, tak v sobotu přidám kapitolu k Pavučině (Protože jinak nemám motivaci tu kapitolu dopsat :-P).
Toť ode mě asi vše. :)
K.
***

Ginny se vyčerpaně sesunula na jednu z mnoha židlí, které se nacházely v bradavické knihovně, a položila si hlavu na stůl. Byla zcela vyčerpaná, jak po fyzické, tak i po psychické stránce. Více než deset dní strávila hledáním jakéhokoliv vodítka, které by ji mohlo dostat domů. Nečekala, že by měla nějaké valné úspěchy, ale netušila, že v celé knihovně neobjeví ani řádku o tom, co se snažila vypátrat. Jako by takové knihy ani neexistovaly. Prošla snad vše, kde by mohlo něco být, ale bez úspěchu. Jen tím ztrácela čas a prohlubovala svoji stále rostoucí beznaděj.

Po chvíli se znova zvedla a hodlala se přesunout zpět ke knihám. I když už pochybovala o tom, že by zde mohla něco najít, nehodlala to vzdát. Musela se dostat zpět a nepřipouštěla si možnost, že by se tak nestalo. Dokonce začala znovu uvažovat o možnosti, že by opět navštívila Snapea. Musel jí pomoci. Koneckonců byl ředitelem Bradavic a jeho povinností bylo starat se o své studenty. Musel pochopit, že se potřebovala vrátit. Nepatřila sem. Byla zde zcela odtržena od těch, které milovala. Nezáleželo na tom, kde je. S postupujícími dny si dělala větší a větší starosti o Rona, Harryho i Hermionu. Neměla o nich ani sebemenší zprávy. Nikdo neměl. Navíc nebyl nikdo, kdo by ji podržel a řekl, že to bude dobré. Její přátelé se s ní nebavili a lidem ze Zmijozelu nic říct nemohla. Nezbývalo jí nic jiného, než se spolehnout jen sama na sebe.

„Promiň,“ vyhrkla v okamžiku, kdy do někoho vrazila. Byla natolik ponořená do svých myšlenek, že téměř nevnímala okolí.

„Dávej pozor, kam jdeš!“ utrhl se na ni dotyčný.

Ginny zaraženě vzhlédla, aby mohla pohlédnout do tváře Nevillu Longbottomovi. Cítila, jak se jí do srdce zabodl další z mnoha ostnů. Tolik jí on a Lenka chyběli. Tak ráda by si s nimi promluvila, podělila se o své obavy ohledně nebelvírského tria. Jenže to bylo zhola nemožné. Nesnášeli ji. Netušila, co všechno jim udělala, ale rozhodně to nemohlo být nic dobrého.

„Co je?!“ vypálil na ni Neville, když si všiml jejího pohledu.

„Nic,“ zavrtěla hlavou a odpojila se od něj.

Zajímalo ji, kdy se tak změnil. Nikdy nebyl takový hrubý, ani ke Zmijozelu ne. Během uplynulých dní jeho a ostatní sledovala. Na nikoho nebyli tak hnusní jako na ni, dokonce ani na Malfoye ne, a to už bylo co říct. Když nebyla předmětem konfliktu ona, všichni se chovali zcela normálně a stejně jako vždy. Ale jakmile se zapojila, hmatatelně cítila tu změnu. Zarazila se a nevěřícně zavrtěla hlavou, když si uvědomila tuto skutečnost. Nemohla přece udělat nic tak strašného, aby ji tak moc nesnášeli. Za uplynulé dny se snažila chovat tak, jak se od ní očekávalo, aby náhodou nevzbudila nechtěnou pozornost, ale zároveň nedělala nic, čím by proti sobě mohla své přátele poštvat. A přitom se nezdálo, že by se její chování vymykalo z normálu, aspoň takový z toho měla pocit.

„Je ti něco, Ginny?“ probral ji ze zamyšlení Draco, který se vedle ní najednou objevil.

„Co?“ pohlédla na něj dezorientovaně.

„Už pěkně dlouho tu stojíš,“ oznámil jí. „Přesněji řečeo od doby, kdys to naprala do Longbottoma. Stalo se něco?“

„Ne.“

„Řekl ti něco?“

„Skoro nic,“ zavrtěla hlavou.

„Tak co se s tebou v poslední době děje? Přijdeš mi jiná, Ginn. Jsi uzavřenější, vyhýbáš se nám. A prakticky odsud ani nevystrčíš nos.“

„Jen něco hledám.“

„Tak to by mi vážně nedošlo,“ protočil oči. „Hodláš mi někdy říct, o co se jedná?“ uhodil na ni.

Ginny ho chvíli mlčky pozorovala, než pokrčila rameny. Nechtěla ho přímo odmítnout, i když věděla, že mu své tajemství nikdy neprozradí. Možná, že v téhle realitě to byl její přítel, ale bylo jí jasné, že v okamžiku, kdy by se dozvěděl pravdu, by se od ní odklonil a jednal s ní stejně jako s ostatními studenty z Nebelvíru. Bylo jednodušší předstírat a udržovat si aspoň některé přátele, přestože byli víc než pochybní. Nepotřebovala však, aby ji nenáviděly všechny strany. Protože i když si to nechtěla přiznat, podpora Zmijozelu bylo to jediné, co měla.

„Jak myslíš,“ odvětil Draco a vykročil směrem ke dveřím. „Jdeš taky?“ otočil se ještě v polovině cesty.

„Jen si vezmu věci,“ přikývla. Už neměla v knihovně co dělat, minimálně ten den. Nebyla schopna otevřít jakoukoliv další knihu. Jen by to v ní vyvolalo další vlnu beznaděje a to bylo to poslední, co potřebovala. I tak se cítila dost mizerně, nepotřebovala to ještě zhoršit. Navíc byla tak unavená, že usoudila, že trocha odpočinku jí neuškodí.

Po pár minutách, kdy Ginny konečně sesbírala všechny své věci, už oba dva kráčeli sklepením a mířili ke vchodu do zmijozelských komnat. Než tam však stihli dorazit, Draco ji znenadání popadl a zavlekl do učebny, která byla jen kousek od jejich společenské místnosti. Ginn na to ani nestihla nijak zareagovat. Bylo to naprosto nečekané.

„Co...“

„Myslíš si snad, že to nechám být?“ ušklíbl se a připomněl jí tak toho starého Malfoye, kterého velmi dobře znala. „Už od cesty vlakem vidím, že se s tebou něco děje. Nechával jsem tě na pokoji a doufal, že si to vyřešíš. Nebo že se aspoň svěříš. Ale už je to téměř čtrnáct dní a žádná změna. Vlastně jo, promiň, k horšímu,“ zamumlal. „Vybal to!“

„Není to tvoje věc,“ odsekla Ginny podrážděně.

„A to že se s námi... Vlastně s nikým nebavíš, to taky není moje věc?“ vpálil jí to Draco do obličeje.

„Nemám sebemenší důvod se ti s tím svěřovat. Děkuji za starost, ale poradím si s tím sama!“ vydala se ke dveřím.

„Na to okamžitě zapomeň!“ křikl na ni. V další chvíli už hřímal v ruce její hůlku a Ginn, která nečekala, že by si něco takového dovolil, na něj vztekle hleděla.

„Hned mi ji vrať, Malfoyi,“ zavrčela.

„Ne. Budeš tu tak dlouho, dokud mi neřekneš pravdu,“ mávl vlastní hůlkou a znemožnil jí tak odchod z učebny.

„Tak to tu asi budeme hodně dlouho,“ odvětila Ginny jedovatě a vzdorovitě se posadila na lavici. „Nesvěřila bych se ti, ani kdybys byl tou poslední osobou na Zemi.“

Draco na ni chvíli mlčky hleděl a pak jí zcela nečekaně hodil hůlku. Než se překvapená dívka zmohla na slovo, prošel kolem ní a bez jediného slova opustil třídu.  Zmateně ještě několik vteřin hleděla na zavřené dveře a snažila se to pochopit. Teprve poté jí došlo, jak neskutečně moc to pokazila. V okamžiku, kdy ji Draco odtáhl do učebny, se přestala ovládat a zcela zapomněla, s kým že to má tu čest a kde se nachází. Malfoy jí svým chováním natolik připomněl jeho já, na které byla zvyklá, že se k němu i tak chovala. Jako k nepříteli. Pozdě jí došlo, jak velká chyba to byla. On zde byl její největší podporou. A když přijde o něj, ztratí i ostatní z jeho ročníku. Ve své podstatě od sebe odehnala jednoho z mála přátel, kterým na ní záleželo. Zbyli už jen její spolužáci. Tedy spíše jen Jessica a Dawn, protože Catherine a kluci byli prakticky nesnesitelní. Zničeně složila hlavu do dlaní a mlčky si nadávala za vlastní blbost. Místo toho, aby něco řešila, to vše jen víc a víc kazila. Přemýšlela, o kolik to ještě může být horší.

Teprve po více jak hodině se zvedla a zamířila do Zmijozelu. Doufala, že se zavře do pokoje a schová se před světem, ale jak to tak vypadalo, ten den se vše mělo jen kazit. Ginny věděla, že Catherine je na ni v posledních dnech vysazená a občas ji dokonce i špehuje, ale netušila, proč tomu tak je. A ve skutečnosti ji to ani moc nezajímalo. Než se s tím jmenovaná rozhodla vyjít ven.

„Ginevro,“ usmála se na ni sladce Cath, jakmile se Ginn objevila ve společenské místnosti. „Čekala jsem na tebe.“

„To je od tebe moc milé, Catherine, ale jsem unavená a chci si jít lehnout.“

„Bez večeře?“ podivila se dívka.

„To není tvoje starost,“ snažila se jí zbavit Ginny.

„To máš pravdu,“ objevil se na Catherinině tváři úšklebek. „Ale to, jak se zoufale snažíš získat pozornost nebelvírských už moje starost je,“ odvětila sladce. „Obzvláště tu Longbottomovu.“

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš,“ zavrtěla hlavou rusovláska. Uvnitř však začala být velmi nejistá. Catherine možná nepatřila mezi nejchytřejší studenty na škole, ale do své koleje se opravdu hodila. Zákeřnost a podrazy byly její specialitou. A na svou spolužačku navíc velmi žárlila, což nebylo úplně ideální spojení. Nebyly opravdové kamarádky.

„Ale, Ginn, nemysli si, že jsem si toho nevšimla,“ pokračovala Cath stále tím samým sladkým hláskem. „Pokaždé, když na něj někde narazíš, popřípadě do něj vrazíš, jako třeba dneska, tak ho toužebně sleduješ. Jako by sis skoro přála, aby tě měl rád. Jako by sis přála patřit do té jeho partičky neohrožených hrdinů. Jako by to po těch letech bylo možné,“ ušklíbla se, zatímco Ginny se jen otřásla. Nejen nad tím, co říkala, ale i kvůli neustálému opakování frází a mizerné slovní zásobě. „Po těch letech, kdys svého bratra a jeho pitomíé kamarádíčky tyranizovala a zahrávala si s nimi. A užívala sis to,“ dodala potěšeně. „Je ti to snad teď líto? Nebo se ti po Potterovi stýská? Řekni, nejsi do něj ještě pořád zamilovaná?“

„Mluvíš naprosto z cesty, Catherine.“

„Nemyslím si,“ ušklíbla se blondýna. „Pozorovala jsem tě už od prvního dne. Už ve vlaku ses chovala úplně jinak. A co jsme v Bradavicích, tak je to ještě horší. Snažíš se být jako dřív, ale nejde ti to. Je to jen přetvářka, viď? Ve skutečnosti jsi jako oni. Stejný krvezrádce,“ zasyčela.

„A dost!“ ozval se zvučný hlas.

Ginny si teprve v tom okamžiku uvědomila, že je posluchala prakticky celá společenská místnost. A k jejímu překvapení to byl Draco, kdo utnul Catherininu řeč. Zlostně na Traversovou hleděl a zdálo se, že ho její slova opravdu naštvala.

„Myslíš si snad, že nemám pravdu? Draco, vždyť i ty sis všiml, že...“ začala Cath podlézavě.

„Sklapni, Traversová! Všichni tady víme, že nemáš Ginny ráda a žárlíš na ni,“ zapojila se do sporu i Pansy Parkinsonová. „Tentokrát jsi to ale vážně přehnala.“

„Fajn,“ urazila se blondýna a pyšně pohodila hlavou. „Však vy zjistíte, že jsem měla pravdu,“ odkráčela do dívčích ložnic a hlasitě za sebou práskla dveřmi.

Ginny využila okamžiku, kdy všichni věnovali pozornost její spolužačce, a tiše vyklouzla ven ze společenské místnosti. Další dávka pozornosti bylo to poslední, po čem toužila. Už jen to, že Cath dokázala tak přesně říct, co se dělo, bylo hrozivé. Nepotřebovala, aby si to mysleli i ostatní. Stačila Catherine a Draco.

Pozitivní však bylo, že už konečně věděla, proč ji Nebelvír tak moc nesnáší. Byla vysazená na jejich hvězdné trio – na Harryho, Rona a Hermionu. Bylo samozřejmé, že pokud jim roky ubližovala a posmívala se jim, tak ji kvůli tomu bude nesnášet i zbytek koleje. Pravděpodobně dokázala ve své posedlosti předčit i Draca a přeskočit ho tak na žebříčku oblíbenosti. Stále si ale nedokázala představit, jak daleko to muselo zajít, aby získala takovouto nálepku. Nedovedla si představit horší teror, než jaký předváděl Malfoy. Cokoliv dalšího jí nahánělo hrůzu.

Aniž by o tom přemýšlela, zamířila ven z hradu a posadila se pod strom, kde obvykle sedávalo právě nebelvírské trio. Chyběli jí, měla o ně strach. A rozhodně nepotřebovala, aby jí je někdo pořád připomínal, jako například Catherine. Ani v nejmenším netušila, kde by mohli být. Jediné, co věděla na sto procent, bylo to, že Harry je naživu. Voldemort by se hned pochlubil, kdyby zajal svého úhlavního nepřítele, objevilo by se to na prvních stránkách novin. Ale ani to nesnížilo její obavy. Pamatovala si, v jakém spěchu opustili Billovu a Fleuřinu svatbu. A domnívala se, že to byli právě oni, kdo před pár dny způsobil takový rozruch na ministerstvu. Podobalo se jim to, nebo aspoň Harrymu. Kdo jiný by se v takové situaci snažil zachránit ještě ostatní. Nevěděla však, jestli se jim tam něco nestalo. V novinách se stále objevovali spekulace o tom, kde by mohli být, a také nabídky, které za ně stanovovali ohromné odměny. Zvedal se jí z toho žaludek. A když do toho ještě přidala své ostatní starosti, připadala si naprosto bezmocná.

„Nejsi právě dvakrát opatrná,“ ozval se za ní čísi hlas.

Otráveně se ohlédla a zadívala se do zamračené tváře Draca Malfoye. Možná mu byla vděčná za to, že uťal Catherininu řeč, ale ani tak s ním nechtěla mluvit. „Zase ty? To jsem se předtím nevyjádřila dost jasně?“

„Trocha vděku by neuškodila,“ zavrčel a bez ohledu na její protesty se posadil vedle ní. „Tohle není místo, kde bys obvykle sedávala,“ poznamenal.

„Nějaký problém?“

„Jen to, že ta tvoje rádoby kamarádka má problém,“ dal důraz na své poslední slovo. „Chvílemi mám až pocit, že to ani nejsi ty.“

„Jasně.“

„To, že vyhledáváš Nebelvír, každé ráno pátráč v novinách po informacích o Potterovi a jeho kamarádech a když je nenajdeš, ohromně se ti uleví... Na všechny z ostatních kolejí jsi milá a na vlastní spolužáky štěkáš při každé příležitosti... Promiň, ale tohle určitě není ta holka, co pět let chodila do Zmijozelu. Chováš se jako Nebevír.“

„Ach, jaká škoda, že mě tam Moudrý klobouk nezařadil. Aspoň bych měla klid od všech těch řečí a mohla bych se pyšnit statusem krvezrádkyně.“

„A to ani nemluvím o tom, že ses usadila na obvyklém místě našeho Tria,“ přešel její slova bez jakékoliv poznámky.

„Co kdyby ses staral o sebe a mě nechal být?“

„Co kdybys mi řekla pravdu, co se to s tebou děje?“ vrátil jí otázku Draco.

„O tom si nech jen zdát, Malfoyi,“ ušklíbla se Ginn.

Draco se na ní zadíval s přimhouřenýma očima a zdálo se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Několik minut však trvalo, než znovu promluvil. „Co se doopravdy stalo v tom vlaku?“ zeptal se nakonec.

Ginny na něj ohromeně hleděla a snažila se zpracovat jeho slova. Nemohl na to přijít tak snadno. A ona to nemohla nikomu prozradit.

„Nic zvláštního. Potkala jsem N... Longbottoma a Láskorádovou, pohádali jsme se a začali jsme bojovat. Nic zajímavého.“

„Až na to, že si to pamatuji jinak,“ vpálil jí Draco do obličeje. „Neříkalas náhodou, že tě trefil zezadu?“

„Jo, při boji,“ zamlouvala Ginn svou chybu. „V okamžiku, kdy jsem se vyhýbala kletbě.“

„Nevěřím ti,“ zavrtěl Malfoy hlavou. „Od začátku školního roku jsi jiná. Ta stará Ginny dokázala lhát mnohem přesvědčivěji. A uměla se přetvařovat. V létě se s tebou něco stalo,“ vydedukoval a Ginny se v tom okamžiku neskutečně ulevilo. Byl na špatné stopě. „Přijdu na to, co se děje,“ pohlédl jí do očí. „Co se stalo a proč ses změnila. Kdo vlastně teď jsi,“ prohodil tak tiše, že si Ginn nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo.

„Nedělej to. Je to zbytečná ztráta času.“

„Nemyslím si.“

„Jestli jsi můj přítel, Draco, tak na to zapomeň,“ zkusila dívka jinou taktiku.

„Přítel?“ ušklíbl se. „Pokud si pamatuji, tak ještě před chvílí jsem byl ten poslední člověk na světě, kterému by ses s něčím svěřila. Takže ať udělám cokoliv, náš vztah to asi nezmění, nemyslíš? Protože ty mě nesnášíš. A stejně tak celý Zmijozel. Tvá matka může být konečně spokojená, že dosáhla svého a má zas tu svou malou hodnou holčičku,“ řekl jedovatě. „Doufám, že z toho máš radost,“ otočil se a zamířil k hradu.

„Draco!“ křikla za ním. Ať už řekla cokoliv, nemohla si dovolit ztratit jednoho z mála lidí, kterým na ní záleželo. Někoho, kdo ji podporoval.

Zastavil se, ale neohlédl se. Jen stál na místě a vyčkával.

„Nemůžu ti to říct.  Ne dokud si to sama nevyřeším,“ chytala se stébla. „Dokud si to nesrovnám sama v sobě.“

„Řekl bych, že pak už bude na všechno pozdě,“ řekl jen a rychlým krokem se od ní vzdaloval.

„Draco!“ vřískla.

„Tak si vyber, Ginny,“ otočil se prudce. „Buď mi věříš a řekneš mi to, nebo ne. Nic mezi tím není. Zatím všechny kolem sebe úspěšně přesvědčuješ o tom, že nás nesnášíš. Kluci z tvého ročníku se s tebou už vůbec nebaví po tom, cos jim řekla. Jessica a Dawn mají pochybnosti. A stejně tak i my ostatní. Protože tohle není ta holka, co jsme znali. Jo, byla hnusná a podlá, ale nikdy ne na své přátele. A najednou je to naopak. Při každém útoku ze strany Nebelvíru jsi ukřivděná a k nám se chováš přesně tak, jak ses celé ty roky chovala k nim. Zmijozelští snesou hodně, ale zrada mezi to nepatří.“

„Ale já...“

„Srovnej si, kdo pro tebe co znamená. A pak přijď, pokud o nás budeš stát. Teda v případě, že my ještě budeme stát o tebe,“ dodal.

„To nedokážeš pochopit, že to prostě říct nemůžu?!“ křičela na něj. „V okamžiku, kdy se to dozvíš, tě ztratím. A stejně tak ostatní.“

„To už se stejně skoro stalo,“ odvětil rádoby lhostejně.

Jenže Ginn věděla, že mu na tom záleží. Nebylo to snadné poznat po tom všem, co jí řekl. „Na co to bude, když mi s tím stejně nikdo nepomůže? Ani Snape si nevěděl rady. Týká se to jen mě a nikoho jiného.“

„Tak si na to buď sama, když si myslíš, že je to pro tebe nejlepší. Nebo ještě líp – požádej o pomoc Nebelvír. Jsem si jist, že bys jejich společnost uvítala mnohem raději než tu naší. Vlastně by bylo nejlepší, kdyby ses sebrala a rovnou se přidala k Potterovi, svýmu bratrovi a tý mudlovský šmejdce. To by vyřešilo všechno,“ ucedil.

O chvíli později zmizel v bráně hradu a zanechal Ginny zcela samotnou s jejími problémy. Ta několik minut zaraženě hleděla na vodní hladinu, která se před ní rozprostírala, a snažila se dát dohromady. Nestačila na to sama, to věděla. Ale nikdo z její koleje jí v tom nemohl pomoci. Zbývala jediná možnost. Znovu navštívit Snapea.

 

<< 3. kapitola <<                                                >> 5. kapitola >>

17.11.2010 21:10:00
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one