My world of fantasy...

31. kapitola - Začátek konce

Zase mi to trvalo o něco déle, než jsem čekala, ale mohlo to být i horší. Užijte si tedy čtení, i když se tam nic závratného neděje, a za komentáře budu jen ráda. :)

***
Blaise s nic neříkajícím výrazem sledoval Ginny, která se od něj znenadání odtáhla a vytáhla zpoza oblečení obyčejný galeon. Několik vteřin na něj mlčky hleděla, než se jí na tváři objevil výraz poznání. Omluvně pohlédla na Blaise, uvědomovala si, jak špatná chvíle je to k odchodu, ale věděla, že Neville by galeon nezaktivoval jen tak, muselo se jednat o něco důležitého.
„Mám to brát tak, že odcházíš?“ založil si Zabini ruce na hrudi a propichoval ji očima.
„Musím,“ přikývla. „Něco se děje.“
„Zas ta vaše Brumbálova armáda, co?“ ušklíbl se, oči najednou upřené na minci.
„Jak...“
„Myslíš si snad, že tohle vidím poprvé?“ odfrkl si. „Fajn, běž si!“ vyplivl.
Nesouhlasně se na něj zamračila, jeho postoj jí to zrovna neusnadňoval. Nebyla ale v náladě, aby se s ním hádala. Místo toho jen protočila oči, postavila se na špičky a rychle ho políbila na rty. „Pak si tě najdu,“ slíbila a otočila se k odchodu.
Rychle ji chytl za ruku a stáhl ji zpět k sobě. „Co se děje?“ chtěl vědět.
„Nevím, ale bude to důležité, protože jinak by nepoužil tohle.“
„A jak víš, kam jít?“
Na chvíli zaváhala, než se jí na tvář vkradl potutelný úsměv. „Tam, kde jsou všichni,“ zašklebila se. Vzápětí však zvážněla. „Kde tě pak najdu?“
„Ve Zmijozelu.“
„Dobře,“ přikývla. „Tak... zatím.“ Ušla však jen několik kroků, když jí položil další otázku.
„Proč mám pocit, že moc dobře víš, o co jde?“ Zastavila se, ale neotočila se. „Ginny!“
Překvapeně pootevřela ústa, pokud se nepletla, bylo to úplně poprvé, co ji oslovil křestním jménem. Přesto k němu zůstala zády, na tuhle otázku nechtěla odpovídat, i když si byla jistá tím, že moc dobře ví, z jakého důvodu ji Neville volal. Ale nebyla připravená na to, aby to Blaisovi řekla. Kdyby na jeho místě byl Theodor, neváhala by ani vteřinu, jenže Zabini byl úplně jiný případ. Zrovna to mezi nimi začalo být dobré a měla pocit, že kdyby mu řekla, proč tak moc pospíchá do Komnaty nejvyšší potřeby, všechno by se zase pokazilo. Koneckonců od něj odcházela kvůli někomu jinému.
„Jen si to myslím. Pak ti to řeknu,“ vydechla a aniž by se ohlédla, utekla pryč.
Netrvalo dlouho a dorazila před Komnatu nejvyšší potřeby. Na okamžik zaváhala, než vzala za kliku a vešla dovnitř. Uvítal ji shluk lidí, kteří jí ani v nejmenší nevěnovali pozornost, ale mačkali se kolem důvěrně známé trojice. Na tvář se jí vkradl úsměv, když se začala prodírat davem směrem k nim.
„Ginny!“ všiml si jí jako první Ron a popadl ji do náručí. „Jsi v pořádku?“ staral se okamžitě.
„Na to bych se snad měla ptát já tebe, ne?“ odvětila se širokým úsměvem. „Hermiono,“ otočila se k hnědovlásce po jeho boku a objala ji. Pohlédla na Harryho, ale ten byl právě zaměstnán někým jiným.
„Tak dost, už dost, uklidněte se!“ zavelel najednou Neville.
Spolu s ostatními ustoupila o několik kroků dozadu. Teprve tehdy si jí Harry všiml, ale zůstal stát na místě a neudělal nic pro to, aby se s ní přivítal. Jen se na ni usmál, než se otočil zpátky na Nevilla.
„Kde to jsme?“
Vzápětí začal Longbottom vysvětlovat všechno kolem Komnaty nejvyšší potřeby. Když se rozhovor stočil na to, proč se Zlaté trio ukázalo v Bradavicích, neměla za potřebí se debaty účastnit, i když se jí nelíbilo, že se ti tři zase plánují vypařit. K akci se probrala teprve ve chvíli, kdy se otevřely dveře do tunelu. S otevřenými ústy zírala na Deana a Lenku, kteří se tam zničehonic objevili a přidali se k nim, jako by se jednalo o naprostou samozřejmost.
„Lenko!“ vyhrkla nahlas a padla své kamarádce kolem krku. Na rozdíl od předchozího uvítání v sobě neudržela slzy. Ji tady rozhodně nečekala. „Deane,“ pozdravila se i se svým bývalým přítelem. „Co tady děláte?“ zeptala se.
„Poslal jsem pro ně,“ vysvětlil se spokojeným úsměvem na rtech Neville. „Slíbil jsem jim, že když se tady Harry, Ron a Hermiona objeví, dám jim vědět.“ Vzápětí se strhla bouřlivá debata ohledně toho, co v Bradavicích ti tři dělají, naštěstí ale byla zastavena příchodem dalších lidí.
„Aberforth začíná trochu bručet,“ informoval je Fred, který právě prolezl otvorem, a zvedl ruku, aby odpověděl na několik pozdravných výkřiků. „Šel by rád na kutě, a místo toho se mu z hospody stala přestupní stanice.“
„Frede,“ přistoupila k němu Ginny a nechala se obejmout jak od něho, tak od jeho dvojčete.
„Ginn...“ prohlédl si ji George. „Víš vůbec, jaký jsi doma způsobila poprask?“
„Musela jsem...“
„Však my ti taky nic nevyčítáme,“ skočil jí do toho hned Fred. „Udělali bysme to samý,“ ujistil ji. „Ale mamku skoro kleplo. Málem Billa zabila za to, že tě nechal jít.“
„Je v pořádku?“
„On nebo mamka?“
„Bill.“
„Přežil to,“ ujistil ji George s úsměvem. „Co se tady děje?“
„Všichni chtějí Harrymu pomoct a on nám to nechce dovolit,“ shrnula Ginny. „I když mám pocit, že právě změnil názor,“ všimla si jeho špitání s Hermionou a Ronem.
„Poslouchejte mě chvíli!“ zvolal vzápětí Harry na celou Komnatu, která se okamžitě uklidnila. Do té doby tam vládl neskutečný šum. „Pátráme po jisté věci, kterou musíme najít. Je to něco, co nám pomůže svrhnout Vy-víte-koho. Má to být schované tady v Bradavicích, nevíme ale, kde přesně. Možná to kdysi patřilo Roweně z Havraspáru. Neslyšel někdo z vás o něčem takovém? Neviděl jste někdo třeba nějaký předmět s jejím orlem?“
Když se ozvala Lenka, Ginny to ani v nejmenším neudivilo. „No, byl by tu ten její ztracený diadém. Vyprávěla jsem ti o něm, Harry, vzpomínáš? Ztracený diadém Roweny z Havraspáru. Táta se pokouší vyrobit jeho kopii.“
„Jo, jenže ten ztracený diadém,“ protočil oči Michael Corner, „je ztracený, Lenko. Proto se mu tak říká.“
„Kdy se ztratil?“ zajímal se Harry.
„Říká se, že už před staletími,“ zareagovala Cho Changová.
Ginny se zájmem naslouchala další konverzaci. Když se Cho nabídla, že Harryho doprovodí do havraspárské společenské místnosti, aby mu na soše Roweny ukázala, jak přesně takový diadém vypadá, spokojeně si uvědomila, že jí ani trochu nevadí, že tam půjde v její společnosti. Byla si jistá, že před pár měsíci by udělala vše pro to, aby šel s někým jiným, ale nyní ani trochu nežárlila. Sama pro sebe se pousmála. Když Blaisovi předtím tvrdila, že Harry už je minulost, ani trochu nelhala. Všimla si však pohledu, který na ni hodila Hermiona, když svému kamarádovi navrhla, aby šel raději s Lenkou.
„Copak tobě vůbec nevadí, že s ním měla jít Cho?“ přitočila se k ní Hermiona, když Harry s Lenkou opustili Komnatu.
„Rozešli jsme se, pamatuješ?“ pousmála se Ginn.
„Ale...“
„Neřeš to, Hermiono,“ zastavila ji dřív, než to mohla rozvést dál. „Krom toho – co mu asi tak mohlo od ní hrozit?“ ušklíbla se.
„Já nevím. Ale být na tvém místě, tak bych žárlila.“
Ginny jí vážně pohlédla do očí. Tohle opravdu nebylo téma, které by chtěla řešit. „Jste všichni v pořádku?“ zeptala se místo toho. „Slyšela jsem o Malfoy Manoru. Prý –„ zarazila se, „prý tě Bellatrix...“
Starší dívka ji vzala za ruku: „Nic se mi nestalo, Ginn. Ani jednomu z nás.“
„Víš, že to není tak úplně pravda,“ přisedl si k nim Ron. „Dobbyho zabili,“ sdělil jí potichu.
„Merline,“ vydechla Ginny ochromeně.
„Já vím,“ povzdechl si Ron. „Harry to nevzal zrovna dobře.“
„A ostatní?“
„Všichni jsou v pořádku, neboj,“ přisedla si k nim dvojčata. „Nikomu se nic nestalo.“
„A co ty? Slyšeli jsme, že to tady taky nebyla úplně procházka růžovou zahradou.“
„Mohlo to být i horší,“ pokrčila rameny. „Řekla bych, že jsme na to byli líp než mnozí jiní tam venku,“ vyjádřila svůj názor. Uvědomovala si, že to není tak úplně pravda, při nejmenším ne pro ostatní nebelvírské studenty, ale ona nezažila tak špatný rok, jak by se dalo očekávat.
Zapovídala se s dvojčaty natolik, že si ani nevšimla, kdy se Ron s Hermionou vypařili. Z rozhovoru je vyrušilo až opětovné otevření dveří vedoucích do tunelu a následný vpád několika dalších členů Brumbálovy armády, části Fénixova řádu a pár dalších lidí. Ginny se nadšeně přivítala s Alicí Spinnetovou, Angelinou Jonesovou a Katií Bellovou, zaznamenala také Olivera Wooda. Právě se vítala s Remusem, když jí úsměv na rtech poněkud zamrzl. Dovnitř zrovna prolézali její rodiče s Billem, Charliem a Fleur.
„Ginny!“ přiřítila se paní Weasleyová ke své jediné dceři a sevřela ji v pevném objetí.
„Mami, vždyť ji udusíš,“ upozornil ji na sestřin rudnoucí obličej Fred.
„Oh,“ povolila svůj stisk Molly, ale dceru nepustila. „Jsi v pořádku.“
„Samozřejmě, že jsem,“ přikývl Ginny a snažila se dívat kamkoliv, jen ne na svoji matku. Bylo jí jasné, že ji čeká poměrně hlasité vynadání. Pohledem zalétla k nejstarším bratrům a uvědomila si, že ji oba pobaveně sledují. Přesně si uvědomila okamžik, kdy se jí její matka chystala vynadat, ale k jejímu neskonalému štěstí se právě v tu chvíli dovnitř vřítili Harry s Lenkou.
„Co se děje, Harry?“ zeptal se okamžitě Lupin.
„Voldemort je na cestě sem, zahrazují se všechny přístupy do školy – Snape práskl do bot – A co vy tady děláte? Jak jste se to dozvěděli?“
„Rozeslali jsme vzkazy celému zbytku Brumbálovy armády,“ vysvětlil Fred. „Nečekal jsi přece, že si někdo nechá takovou zábavu ujít, ne, Harry? No a Brumbálova armáda zas dala vědět Fénixovu řádu, takže to bylo trochu, jako když se utrhne lavina.“
„Čím začneme, Harry?“ zeptal se George. „Co se děje na hradě?“
„Posílají pryč mladší studenty a všichni se máme sejít ve Velké síni, abychom to celé dali dohromady. Budeme bojovat!“ zvolal Harry.
Místností se ozval hlasitý jásot. Ginny využila momentu, kdy se pozornost celé její rodiny stočila na jejich Vyvoleného a nenápadně se vmísila do davu odcházejících lidí. Nemusela být jasnovidec, aby si uvědomila, že ji její rodiče nebudou chtít pustit do blížícího se boje. A to poslední, co chtěla, bylo být poslaná domů anebo uvězněná v Komnatě nejvyšší potřeby. Nemohla školu jen tak opustit, měla tu moc lidí, na kterých jí záleželo a kteří potřebovali vědět, co se děje. A slíbila Blaisovi, že ho co nejdřív vyhledá. Zcela se tak připravila o Percyho příchod a matčinu hysterii, když ta zjistila, že její jediná dcera chybí. Místo toho spolu s ostatními dorazila do Velké síně, která už byla tou dobou úplně naplněná rozespalými studenty. Pohled jí utkvěl na Nevillovi, Lence, Deanovi a Seamusovi, kteří všichni už seděli u nebelvírského stolu. Věnovala jim rychlý úsměv, ale nevydala se k nim, i když na ni mávali. Svůj pohled spojila s tím Nevillovým, který okamžitě pochopil a kývnul na ni. Teprve pak se otočila a zamířila ke zmijozelskému stolu.
„No to je dost,“ uvítal ji Theodor a stáhl ji k nim na lavici. „Co se děje?“
„Voldemort je na cestě sem,“ informovala ho potichu. Dala si záležet, aby to kromě něj, Pansy, Draca a Blaise nikdo jiný neslyšel.
„To jako vážně?“ ozvalo se jí za zády. To dorazila Jessica s Dawn.
„Bohužel.“
„Je pravda, že je tu Potter s Weasleym a Grangerovou?“ zeptal se Draco.
„Je.“ Blaise si nahlas odfrknul, mělo mu dojít, že od něj utekla kvůli těm třem. „Víš, Blaisi, ocenila bych, kdyby sis nechal svoje názory pro sebe,“ probodla Zabiniho pohledem.
Blaise se nadechoval k odpovědi, ale k ničemu už se nedostal, profesorka McGonagallová se postavila na místo ředitele a začala všem studentům vysvětlovat, co se děje a co bude následovat. „Je nutné, aby se všichni přítomní co nejrychleji dostali z hradu. Evakuaci budou řídit pan Filch a madame Pomfreyová.“
Přesně v ten moment do Velké síně vešli Weasleyovi s Harrym. „Sakra,“ zamumlala Ginny a sjela dolů pod stůl, aby ho mohla podlézt. Když vylezla na druhé straně, bez vysvětlení se usadila mezi Blaisem a Dracem, zatímco Jessica s Dawn se namáčkly na místo, kde seděla původně. Nyní měla krásný výhled na ostatní členy své rodiny, přičemž doufala, že oni si nevšimnou jí. „Kdyžtak mě kryjte,“ naklonila se k Theodorovi a Dawn.
Pansy jen nadzvedla obočí, ale nic neřekla, protože profesorka McGonagallová pokračovala ve své řeči. „Prefekti na můj povel seřadí studenty svých kolejí a spořádaně je odvedou na evakuační místo.“
„A co když chceme zůstat a bojovat?“ ozvalo se od mrzimorského stolu.
„Kdo je plnoletý, ten může zůstat,“ přerušila krátký potlesk profesorka.
„A co naše věci? Naše kufry, sovy?“ zeptal se někdo od havraspárského stolu.
Pansy nad tou otázkou jen protočila oči a zamumlala něco o tom, jak se někdo takový vůbec mohl dostat do Havraspáru. Pak pohlédla na Ginny, uculila se a vznesla další otázku. „Kde je profesor Snape?“
„Ten, mám-li to vyjádřit obecně užívanou frází, vzal nohy na ramena,“ odvětila McGonagallová. Od ostatních tří stolů se ozval bouřlivý jásot.
Ginny se však jen zamračila a nesouhlasně pohlédla na Theodora, jenž seděl přímo proti ní. Rozhodně Snapea nepovažovala za zbabělce a i přes události na konci minulého školního roku se nemohla zbavit pocitu, že jim všem něco uniká. Koneckonců se hlavně díky němu vrátila zpátky. A byl to on, kdo ji vyslechl, uvěřil jí a radil jí. Z nějakého důvodu mu stále věřila, viděla ho na jejich straně. Jinak nedokázala vysvětlit fakt, že zcela nezištně pomohl někomu z nenáviděného Nebelvíru. Pokud by byl opravdu tak špatný, rovnou by ji vyhodil a užíval by si to, jak by se její život den za dnem hroutil. Místo toho jí ale poradil a donutil ji pokračovat dál a nevzdat se. A Theodorovi dal jasné instrukce, jak ji dostat tam, kam patřila. A, pokud si to pamatovala správně, byl na chodbě i ten den, kdy se vracela. Staral se. A to byl důvod, proč ho nedokázala vidět jako zrádce, ne po tom všem. V celé té šarádě šlo o něco víc, dokonce i ona viděla, že své studenty chrání, bez něj by ve škole probíhala daleko větší zvěrstva, o tom ani v nejmenším nepochybovala. Jen silou vůle si zabránila protočit oči, když profesorka McGonagallová pokračovala ve své řeči. Náhle však byla přerušena vysokým, chladným hlasem.
„Vím, že se připravujete k boji. Vaše počínání je marné, nemůžete mě porazit. Nechci vás zabít. Bradavické učitele chovám ve velké úctě. Netoužím po tom, abych proléval kouzelnickou krev.“
Ve Velké síni nastalo hrobové ticho, na tvářích studentů, a nejen jich, se objevil strach. Ginny pohlédla na své zmijozelské přátele, ale nikdo z nich nehnul brvou. Jen čekali, co bude dál. Pohled jí zalétl i k nebelvírskému stolu, ale i tam to vypadalo úplně stejně.
„Vydejte mi Harryho Pottera,“ pokračoval Voldemort dál, „a nikomu se nic nestane. Vydejte mi Harryho Pottera a nechám školu nedotčenou. Vydejte mi Harryho Pottera a budete odměněni. Dávám vám čas do půlnoci.“
Síň se opět ponořila do mrtvolného ticha, všichni čekali, kdo ho poruší jako první, kdo si troufne vyjádřit svůj názor. Všechny hlavy vyhledaly Harryho a vyčkávaly. Nakonec to byl však zmijozelský stůl, který se projevil jako první.
„Pro Merlina, tak jim ho někdo vydejte,“ ozval se nepříjemný hlas. „Vždyť stojí támhle!“
Všechny hlavy se nyní stočily k Catherine Traversové, která se postavila a ukázala prstem přímo na Pottera. Ostatní koleje se jako jeden člověk zvedly, postavily se k Harrymu zády a vytáhly na blondýnu hůlky. Byla to však Pansy, kdo blonďaté šesťačce odpověděl.
„Co kdyby sis laskavě zase sedla a držela hubu, Traversová? Nikdo se tě na tvůj názor neptal,“ probodla dívku pohledem plným opovržení. Ohromení, které se šířilo po Velké síni, se dalo téměř nahmatat. Sympatizování s Voldemortem se od Zmijozelu čekat dalo, ale obrana Harryho Pottera už ne. Pansy téměř litovala, že vůbec otevírala pusu, cítila, že prakticky všechny pohledy v místnosti se upínají na ni. Skoro si proto ani nevšimla Ginny, která se s potěšeným úsměvem schovávala za Blaisovými zády. Tázavě pohlédla na Theodora, aby jí vysvětlit ten nenadálý zvrat, ale dočkala se od něj jen vševědoucího pohledu.
„Děkujeme, slečno Traversová. Opusťte prosím Velkou síň s panem Filchem jako první,“ zavelela ředitelka nebelvírské koleje. „Ostatní studenti z vaší koleje vás budou laskavě následovat.“
Celý Zmijozel se začal zvedat na nohy a Ginny s narůstající nervozitou čekala, jak se rozhodnou její přátelé. K její radosti se ani jeden z nich nepohnul. Prakticky celý sedmý ročník, kromě Crabbea a Goyla, které Malfoy poslal pryč spolu s ostatními, zůstal sedět a přidalo se k nim i několik šesťáků včetně Dawn a Jessicy. Svým počtem se vyrovnali havraspárským a mrzimorským, jen u nebelvírského stolu bylo plněji, částečně i proto, že tam bylo mnoho lidí, kteří už dávno dostudovali.
„Proč?“ zeptala se rusovláska.
„Proč co, Ginny?“ ušklíbla se na ni Pansy. Zdálo se, že teprve teď je připravena zapracovat na jejich přátelství, těsně před blížícím se koncem. „Udělalo by ti snad radost, kdybysme odešli?“
„Jestli zůstáváte jen kvůli mně...“
„Zas tolik si nefandi,“ protáhl Draco. „Já osobně mám toho zkurvysyna, co okupuje můj dům, plné zuby.“
„My dva tuhle konverzaci už vedli,“ prohodil Theodor.
„Pansy?“
„Myslíš, že tu tyhle dva nechám jen tak bez dozoru?“ podivila se. „A mám dojem, že Blaise se na názor ptát ani nemusíme,“ zašklebila se na spolužáka. „Kdy k tomu došlo?“
„Starej se o sebe, Pans,“ procedil skrz zuby Zabini.
„Fajn, chápu vás čtyři, chápu i Jessicu a Dawn,“ pronesla Ginny, „ale čemu nerozumím, je přítomnost vás ostatních,“ otočila se na zbývající lidi, kteří se nyní přesunuli přímo k nim. Byli mezi nimi jak zbylé sedmačky – Millicent, Dafné a Tracy –, tak i všichni kluci z šestého ročníku – James Higgs, Gary Baddock, Eric Harper a Richard Bole. Obzvláště James a Gary ji překvapili, během svého pobytu ve Zmijozelu s nimi zrovna dvakrát nevycházela a navíc se proti ní spolčili s Catherine, byla teda víc než potěšená, že si nakonec zvolili jejich stranu a ne tu její. Zajímalo ji, kdy takhle změnili názor, nikdy dřív si nevšimla, že by zrovna dvakrát sympatizovali s ní a dalšími, ale na druhou stranu ani jeden z nich neměl rodiče Smrtijedy, pokud věděla. Usmála se sama pro sebe, když si uvědomila, že nebýt jejího výletu do jiné reality, zmijozelský stůl by v tuto chvíli pravděpodobně zel prázdnotou. Možná tohle byla ta nejdůležitější věc, kterou její pobyt této koleji zapříčinil.

***

„Co dělá Ginny u Zmijozelských?“ zamračil se Fred, kterému se konečně podařilo najít svou malou sestru.
„Kamarádí se s nimi,“ pokrčil Neville rameny.
„Kamarádí?“ znechuceně nakrčil obličej George. Spolu se svým dvojčetem pohlédl na své ostatní bratry, aby zjistil, že jeho překvapení a odpor sdílí, ale ani jeden z nich se netvářil dvakrát udiveně.
„Vám to nevadí?“ zeptal se Fred.
„Už jsem si na tu myšlenku stačil zvyknout,“ pokrčil Charlie rameny, zatímco Bill jen zavrtěl hlavou.
„Vy jste to věděli?!“
„A kdo si myslíš, že ji o Velikonocích dostal pryč?“ uchechtl se Bill. „Ber to z tý lepší stránky. Nebýt jí, pravděpodobně by tu nikdo z nich nezůstal.“
„Bez takový posily bych se klidně obešel,“ zamumlal George.
„Měli bysme být rádi za každého člověka. A jich tu zůstalo hned... třináct,“ spočítal bleskově Bill.
„Jak dlouho to už trvá?“ ptal se zamračeně Fred.
„Pár měsíců,“ ušklíbl se Neville. „A opovaž se ji teď kvůli tomu konfrontovat. Pak vám to všechno vysvětlí, až na to bude čas. Zatím ti můžu říct jen to, že nejsou tak špatní, jak vypadají.“
„I ty, Neville?“ hodil na něj nevěřícný pohled George.
„Prostě tomu dejte šanci a pro jednou buďte rozumní. A zatím nic neříkejte Ronovi, dostal by z toho mrtvici.“

***

„Proč jste tu zůstali, Gary?“ přitočila se Ginny ke svému spolužákovi, zatímco mířili k ostatním, aby se přiřadili k některému z oddílů.
„Vážně to chceš vědět?“
„Chápu Thea, Blaise, Pansy a Draca. Chápu Jessicu a Dawn. Dokonce dokážu pochopit, proč tu zůstaly ostatní sedmačky. Ale nejde mi do hlavy, co tu děláte vy.“
„Řekněme, že James nechtěl odejít.“
„James?“
„Nevšimla sis toho?“ ušklíbl se. „Už nějaký ten pátek pokukuje po tvé kamarádce. A když jsi zůstala ty, bylo jasný, že neodejde ani ona.“
„Demelza,“ vydechla.
„Chytrá holka,“ pochválil ji neupřímně. „A nemůžu přece dopustit, aby se tu nechal zabít.“
„A Eric a Richard?“
„Ti by asi zůstali tak jako tak,“ pokrčil rameny. „Nikdy s Ty-víš-kým nesympatizovali, vlastně kvůli němu přišli o část rodiny.“
„To jsem nevěděla,“ hlesla.
„Předpokládám, že zbytek Zmijozelu je tu kvůli tobě,“ vyslovil nahlas svou myšlenku. „Jak sis je dokázala takhle omotat kolem prstu?“ ztišil hlas, protože už došli k ostatním.
„To víš, kouzlo osobnosti,“ usmála se.
„Takže ty a Zabini...“
„Není tvoje záležitost, tak to nech být. Uvidíme se potom,“ ukončila rozhovor, usmála se na Blaise a Theodora, kteří ji pozorovali, a přesunula se k nebelvírským. Byl čas čelit své rodině, především matce.
„Ginny! Okamžitě běž pryč, tady nemáš co dělat!“ vykřikla hlasitě Molly a přehlušila tím veškerou ostatní konverzaci. Rázem se všechny pohledy upřely na ně dvě. „Nejsi plnoletá, nemáš tu co dělat...“
„Ne, mami,“ zůstala Ginny klidná. „Nepůjdu odsud, ne, když je tu celá moje rodina a všichni mí přátelé.“
„Nedovolím ti...“
„Mami, i když mě teď donutíš odejít, stejně se vrátím,“ pohlédla vážně na ni a pak na otce. „Takhle aspoň budeš vědět, kde jsem.“
„Jsi moc mladá na něco takového, je ti teprve šestnáct!“
„Stála jsem proti Smrtijedům víckrát než většina přítomných. Tři z nich jsem měla celý rok ve škole. Letos jsem si prošla tolika věcmi, o kterých ani nemáš zdání. Neodejdu a nenechám tu lidi, kteří tu zůstali jen kvůli mně,“ ohlédla se za sebe. „Mám stejný, ne-li větší právo tu být jako všichni ostatní.“
„Jsi ještě dítě,“ ztišila Molly hlas.
„Už dávno ne,“ zavrtěla hlavou zrzka. „Nenuť mě odejít, mami. Budu v pořádku,“ chytla ji za ruku.
„Ne, to prostě...“
„Nech ji být, mamko,“ přimluvil se za ni Charlie. „Nemůžeš ji už poslat pryč, víš stejně jako my ostatní, že by se nějakým způsobem vrátila, někdo by jí v tom pomohl,“ střelil pohledem po zmijozelských studentech, kteří celou debatu sledovali. „Alespoň budeš vědět, kde je. Dám na ni pozor, slibuji.“
„Ale...“
„Má pravdu, Molly,“ přidal se ke svému staršímu synovi Artur, který se zrovna vrátil od Kingsleyho, Remuse a dalších členů Řádu, se kterými se na něčem domlouval. „Teď už ji nemůžeme poslat pryč. Ne, když tu kvůli ní zůstalo tolik dalších dětí.“ Očividně si dal dvě a dvě dohromady.
„Dobře. Ale nehneš se od Charlieho na krok,“ podvolila se paní Weasleyová, když viděla, že nemá žádnou jinou možnost.
„Nehnu, slibuji,“ přikývla Ginny a rychle ji objala. „Dám na sebe pozor, neboj.“
Ginny střelila rychlým pohledem po otci, aby mu mlčky poděkovala, a pak se otočila k staršímu bratrovi. „Děkuji.“
„Máš za co,“ zamračil se. „Víš, že se mi to zrovna dvakrát nelíbí. Ale... Dobrá práce,“ pochválil ji, „s nimi. Takže který z nich je ten pravý?“ zašeptal.
„Charlie!“
„Mě to taky zajímá. Ale sázím na toho, co byl u nás o Velikonocích,“ přidal se Bill.
„Jste hrozní,“ zamračila se.
Pak už si vzal slovo Kingsley. „Do půlnoci zbývá jenom půl hodiny, takže si musíme pospíšit! Učitelé z Bradavic a členové Fénixova řádu se dohodli na bitevním plánu. Profesor Kratiknot a profesorky Prýtová a McGonagallová budou velet bojovým oddílům na třech nejvyšších hradních věžích – havraspárské, astronomické a nebelvírské –, budou mít odtamtud perfektní rozhled a vynikající postavení k vysílání kouzel. Remus, Artur a já mezitím rozmístíme další oddíly na školních pozemcích. Budeme potřebovat někoho, kdo se ujme organizace obrany u vchodů do chodeb, které vedou do školy –„
„To vypadá jako úkol pro nás,“ přihlásil se Fred.
„Dobrá, velitelé sem ke mně a rozdělíme si vojsko.“
„Tak to začíná,“ objevily se vedle ní najednou Vicky a Demelza, každá z jedné strany, aby ji mohly chytnout za ruku.
„Takže...“ začala profesorka McGonagallová a pohlédla na dav shromážděný pod sebou. „Na každé věži bude vyučující a pět studentů, Fred a George Weasleyovi si k sobě přiberou alespoň šest lidí, zbytek se rozdělí mezi Artura, Kingsleyho a Remuse. Na cestě už jsou bystrozorové a zbytek Fénixova řádu, ti se připojí k oddílům na pozemcích,“ rozhlédla se kolem sebe. „Na nebelvírskou věž spolu se mnou půjdou slečny Frobisherová, Robinsonová, Láskorádová...“
„A my dva,“ ozval se James a ukázal na sebe a kamaráda, přičemž Gary jen protočil oči v sloup.
„A pánové Baddock a Higgs,“ přikývla profesorka. Ginny se povzbudivě usmála na obě své kamarádky a vzápětí se zašklebila na Garyho, který se spolu s Jamesem přidal ke skupince shromážděné za McGonagallovou. „K profesorce Prýtové se přidá Neville Longbottom, slečny Brownová a Parvati Patilová a... pánové Bole a Harper,“ padl jí zrak na zbývající zmijozelské šesťáky. „A k profesorovi Kratiknotovi půjdou slečny Bulstrodeová, Greengrassová, Davisová,“ vyjmenovala tři zmijozelské sedmačky, „Bonesová a Padma Patilová.“
Teprve v tu chvíli si Ginny uvědomila, co profesorka dělá. Na věž poslala mladší studenty a dívky, zřejmě ty, o které se bála nejvíce. A věže byly mnohem bezpečnější než školní pozemky, o tom nebylo žádných pochyb. Byla téměř jediným šesťákem, který měl bojovat venku. Všimla si, že její matka si uvědomila to samé a nadechovala se k protestu, ale otec jí rychle začal vysvětlovat situaci. V duchu mu musela poděkovat, nestála o žádnou další scénu.
„Fajn, k nám se připojí Lee,“ vzal si slovo Fred, „Katie, Cho, Hannah,“ utkvěl mu zrak na sestře, která na něj upírala prosebný pohled.
„A vy dvě,“ uvědomil si George, co má jejich malá sestřička na mysli, a kývl na Dawn a Jessicu.
„Věže a vchody odchod!“ zavelel Kingsley. „Zbytek se rovnoměrně rozdělí mezi mě, Remuse a Artura.“
Ginny s Charliem po boku pozorovala, jak její kamarádi vycházejí ven ze síně a nemohla se zbavit dojmu, že některé z nich možná vidí naposled. Uvědomila si, že se s nimi ani nestihla rozloučit, všechno to probíhalo tak rychle. A nikdo nemohl vědět, jak bitva dopadne. Nikdo nemohl vědět, kolik lidí zemře a kdo to bude. Při té myšlence se v ní zatrnulo. Vzápětí ale ucítila, jak ji někdo vzal za ruku. Vděčně vzhlédla ke svému staršímu bratrovi. Po celou dobu si přála, aby k sobě měli blíž, možná právě tohle byla ta příležitost, kdy se to mělo změnit.
„Budou v pořádku, neboj,“ zamumlal konejšivě.
Jen přikývla, nedokázala na to nijak odpovědět. „Chci být s Theem a Blaisem,“ hlesla. Ráda by dodala i s Dracem a Pansy, ale věděla, že je všechny dohromady nenechají. Z pohledu ostatních by to byla příliš riziková skupina.
Charlie se na ni usmál. „Je mi jasný, že tě od nich neoddělím. Jak dlouho to s nimi už táhneš?“
„To je... složitější. Pak ti to všechno řeknu,“ slíbila.
„Beru tě za slovo, Ginn. Tak pojď.“ Stále ji držel za ruku, když kráčeli směrem ke zmijozelským. Než tam ale došli, odchytil si je Remus.
„Charlie, ty a Ginny budete se mnou, s Arturem zůstane Molly, Bill a Fleur, Kingsley má Křiklana a Percyho. Zbytek studentů se rozdělí mezi nás.“
„V tom případě jdeme s vámi, profesore,“ objevil se u nich najednou Theodor v závěsu s Blaisem. „Draca a Pansy už si mezitím stačil odchytit Kingsley,“ informoval Ginny.
„Ernie, Justine,“ zavolal Lupin na nedaleko stojící studenty. „Jdete s námi.“
Mrzimoři jen neochotně přistoupili k pětici, bylo vidět, že z přítomnosti Zmijozelských nemají zrovna dvakrát radost. „Myslíte, že je to rozumné, profesore?“ projevil svou nedůvěřivost MacMillan. „Ani jednomu z nich se nedá věřit.“
„Ani jednoho z nich neznáš, tak si je neber do huby,“ probodla ho pohledem Ginny.
„To by stačilo,“ utnul narůstající konflikt Remus. „Potřebuji, abyste všichni spolupracovali. Je mi jedno, kdo je z jaké koleje nebo co máte mezi sebou za problém. To, co bude následovat, je větší než všechno ostatní, rozumíte? Na žádné žabomyší války tu není čas ani prostor. Pánové Nott a Zabini tu zůstali dobrovolně, aby nám pomohli, přestože si oba jsou vědomi rizika, do jakého jdou. Jsme všichni na stejné lodi, je to jasné?“
„Naprosto,“ přikývl Theodor.
„Fajn,“ vzdal se i Ernie.
„Skvělé,“ pochválil si Remus. „Takže...“ pohlédl na skupinu shromážděnou kolem sebe, „jdeme!“

O pár minut později už Ginny spolu s ostatními kráčela za Remusem ve zcela opačné části hradu, držíc se bratrovi v patách. S narůstajícím neklidem jí začínalo docházet, že proti Voldemortovi nemají žádnou šanci. Bylo jich tak málo. A kdo ví, kolik bojovníků si přivedl on. Uvědomovala si, že Remus s Charliem před ní něco řeší, ale nebyla schopná je vnímat.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se potichu Theodor, který kráčel po jejím boku.
„Vzhledem k situaci...“ pokrčila rameny.
„Možná měla tvoje matka pravdu,“ zamumlal z druhé strany Blaise.
Zamračeně na něj pohlédla, tohle nebyla slova, která by potřebovala slyšet. Několik vteřin si hleděli do očí, než Blaise uhnul pohledem a zaposlouchal se do rozhovoru dvou mužů před ním. Ona z něj ale oči nespustila a přemýšlela nad tím, proč to řekl. Nevěděla, co mezi nimi je, zcela jasně nebyli přátelé. Ale zatím ani nic víc, byl tam jen příslib do budoucna. Myšlenky jí utekly k Harrymu, který se v tu chvíli nacházel kdo ví kde. Nevěděla, jakou má šanci, aby to celé přežil. Byl cílem, víc než kdokoliv další. Najednou si uvědomila, že s ním neprohodila ani jediné slovo, nebyl na to čas. Nebo se o to možná ani nesnažila. Nevěděla, zda by mu dokázala pohlédnout do očí, bála se toho, co by v nich uviděla. Doufala, že na ni během toho roku zapomněl, že už ji víc nemiluje. V hloubi duše však věděla, že to není pravda, viděla ten pohled, který na ni vrhnul. A nedokázala se kvůli tomu cítit dobře. Tolik let ho milovala, tak dlouho čekala na to, až si jí konečně všimne a až se její sen stane skutečností. A sotva se jí splnilo její největší přání, tak už o to nestojí a všechno to zahodí. Znovu pohlédla na Blaise, který nyní kráčel po boku Charlieho a o něčem s ním a s Remusem diskutoval. Doufala, že neudělala chybu. Nevěděla, jestli ho miluje, k tomu jí zřejmě ještě něco chybělo, ale měla ho ráda, záleželo jí na něm a byla si pořádně vědomá toho, že ji k němu něco táhne. Kdyby tak tahle bitva proběhla o několik dní později, možná už by v tom měla jasno. Ale teď...
„Přestaň nad tím přemýšlet,“ ozval se znovu potichu Theodor.
„Jak...“
„Doslova na něm visíš očima,“ ušklíbl se.
„Jak dlouho jsi věděl...“
„Už nějakou dobu,“ mihl se mu po tváři rychlý úsměv. „Nezapomínej, že s ním bydlím sedm let. Znám ho víc než dobře.“
„Ale co když...“
„Ginn, vážně je teď vhodná doba, abys nad tím dumala? Pokud to všechno dopadne dobře, budeš na to mít zbytek života.“
Rezignovaně si povzdechla, jako vždycky měl pravdu. „Theo?“ zamumlala po chvíli. Opět k ní vzhlédl a pohledem ji vybídl, aby pokračovala. „Snape, nemyslím si, že by...“ zaváhala.
„Opravdu byl na jeho straně?“ pomohl jí.
Přikývla: „Po tom všem, co se stalo...“
„Ho nedokážeš vidět v úplně špatném světle,“ dořekl.
„Necháš mě někdy dokončit větu?“ zamračila se.
„A mělas snad na mysli něco jiného?“
„Ne.“
„Tak vidíš,“ ušklíbl se. „Řekl bych, že by nás Snape ještě mohl překvapit. Tak či onak.“
Mlčky přikývla a aby odvedla své myšlenky nějakým jiným směrem, otočila se za sebe, aby zjistila, kdo všechno vůbec v jejich skupince je. Ernieho a Justina automaticky přeskočila, zastavila se však pohledem na Alici Spinnetové a Angelině Jonesové, které kráčely za dvěma Mrzimory. Když Angelina zachytila její pohled, vřele se na mladší dívku usmála, a Alice ji brzo následovala. Kromě nich k nim ještě patřil Oliver Wood a další dva mladíci, jejichž jména si nepamatovala, ale byla si jistá tím, že chodili několik ročníků nad ni a byli v Nebelvíru. Dost možná to byli Woodův spolužáci nebo kamarádi, nepřekvapovalo by ji to.
„Kam jdeme, Remusi?“ napadlo ji najednou.
„K východu. Máme na starosti jižní křídlo, tvůj otec severní a Kingsley hlavní vchod.“
„Je nás hrozně málo,“ dala průchod svým obavám.
„Přidají se k nám další,“ zamumlal. „Bystrozoři, Řád... Kingsley je s nimi v kontaktu,“ zastavil se najednou. „Jsme na místě. Poslouchejte mě všichni. Za několik minut bude půlnoc, máme přibližně pět minut na přípravu, než to začne. Jak jste si jistě všimli, nedaleko nás je Zapovězený les. Naším úkolem je zastavit všechno, co by z něj mohlo vyjít. Neřeknu vám, na co se máte připravit, může se objevit všechno. Voldemort,“ dal důraz na protivníkovo jméno, „si pravděpodobně na pomoc kromě svých Smrtijedů přivolal i různá kouzelná stvoření. Dá se počítat s tím, že se objeví obři, mozkomoři... a možná i něco dalšího. Pokud to bude jen trochu možné, musíme se snažit, aby se nic z toho nedostalo dovnitř. Rozdělíme se teď na dvě skupiny, které budou spolupracovat a dávat na sebe pozor. Spoléhejte se jen sami na sebe, s trochou štěstí budeme mít pomoc z věží. A nevzdalujte se moc daleko od zdí, co nejdéle se snažte být uvnitř hradeb. A nikdo nebude zbytečně riskovat. Pokud by se stalo, že to bude nad vaše síly, raději ustupte. Lepší ztratit část hradu než vlastní životy,“ vydechl, na okamžik přestal řečnit a rozhlédl se kolem sebe. „Charlie, Ginny,“ stočil pohled na Zmijozely, „Theodor, Blaise, Angelina a Alice jsou jedna skupinka. Zůstáváte tady, zbytek jde za mnou.“ Než však odešel, ještě se zastavil u Charlieho: „Dejte na sebe pozor. Hodně štěstí.“
„Tobě taky, Remusi,“ popřál mu Charles a na chvíli ho chytl za rameno. „Buď opatrný.“
Ginny jen tiše sledovala, jak se druhá skupinka vzdaluje. Čím dál víc začínala pociťovat strach, pomalu už šlo do tuhého.
„Proč mám pocit, že jsme z toho vyšli daleko líp?“ protrhla ticho Alice.
„Protože je to pravda,“ odpověděl jí k jejímu překvapení Theodor. „Přesouvají se přímo k místu nejblíže lesu, zatímco my zůstáváme kryti jednou z věží. Pokud něco zaútočí přímo z lesa, budou první, kdo to pocítí.“
„Proč teda nejdeme všichni...“
„Protože je pravděpodobné, že se něco přiřítí i sem,“ vzal si slovo Charlie. Koneckonců to byl on, kdo to měl celé na starost. „A taky...“ zaváhal.
„Jsme záloha v případě, že se vepředu něco podělá,“ dořekl za něj Theo.
„Přesně tak,“ souhlasil s ním Weasley, nemohl si ale pomoct, aby na mladého Zmijozela nehodil překvapený pohled. „Držte se blízko sebe. Nenechte se ničím vyvést z míry. A jak řekl Remus, kdyby se cokoliv dělo a začalo to vypadat špatně, vemte nohy na ramena. Nedaleko odsud je schodiště. Kdyby se stalo, že to tady začne vypadat nebezpečně, přemístíme se do vyšších pater. V případě největší nouze vždycky můžeme opustit Bradavice,“ polkl.
Vypadalo to, že chce ještě něco dodat, ale v dalším okamžiku už se hrad zatřásl v základech. Ginny měla co dělat, aby to ustála, a nebýt Blaisovy pohotovosti, pravděpodobně by skončila na zemi. Koutkem oka si všimla, že Theodor zachytil Angelinu a Charlie a Alice se stihli přidržet zdi. Voldemortovo ultimátum právě vypršelo, bitva o Bradavice začala.
13.10.2013 23:11:07
Kaitlin
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one