My world of fantasy...

30. kapitola ŽzZ - Změna postojů

Tentokrát mi to trvalo mnohem déle, než jsem sama čekala. Ale bohužel to dopadlo tak, že jsem prakticky celé léto nebyla doma, takže jsem neměla ani čas psát. Každopádně doufám, že vám to nějak vynahradím. Ať už touhle kapitolou, nebo tou další, která už je téměř dopsaná a měla by přibýt někdy v dohledné době. :) Tak snad se vám to bude líbit (úplně spokojená s tím nejsem, ale je to už x-tá verze a lepší už to nebude) a komentáře by určitě potěšily.
Kaitlin

Jo a abych nezapomněla - nějaké připomínky, přání, odhady co bude dál - to všechno jen přivítám. :) A pomůže mi to! ;)
*
*
*

Stejně jako několik nocí předtím, i nyní se Neville potichu vykradl ze společenské místnosti a zamířil do liduprázdných hradních chodeb. V posledních dnech byl z nějakého důvodu neklidný, stále ho něco probouzelo ze spánku, ale nedokázal určit, o co se jedná. Věděl, že by si o tom měl s někým promluvit, ale nechtěl tím své přátele zatěžovat, všichni měli svých problémů víc než dost. Uběhly už týdny ode dne, kdy se naposledy bouřil proti vedení školy a zbrojil proti svým zmijozelským spolužákům, uvědomil si, že tahle cesta nikam nevede a jen v opravdu nutných případech zasahoval a bránil slabší děti. Od té doby, co s tím přestala Ginny, už v tom ani on neviděl smysl. Ale někteří jeho kamarádi v tom stále pokračovali, Seamus Finnigan nevynechal jedinou příležitost k provokaci Zmijozelských a momentálně to byl on, kdo vedl tajný školní odboj proti všem Smrtijedům a jim podobným. Začínal si o ně už dělat strach, to, co se dělo v posledních dnech, překračovalo veškeré meze. Carrowovi začali tvrdě vracet útok a došlo to už tak daleko, že se někteří jedinci začali bát bydlet ve svých pokojích. Právě tehdy ho napadlo vybudovat z Komnaty poslední potřeby jakýsi azyl pro všechny, kteří to potřebovali. Nejprve se tam schovával jen Seamus, který se tam nastěhoval krátce po Velikonočních prázdninách, během několika dalších dní k němu však přibyli další lidé jako Michael Corner a Terry Boot. A před pár hodinami tam doprovodil i Levanduli Brownovou a Parvati Patilovou, které se už ve svých postelích necítily úplně bezpečně. Byl posledním nebelvírským sedmákem, který se ještě nesebral a také neutekl.
Bez přemýšlení vyběhl schody na astronomickou věž a v duchu si pogratuloval k tomu, že se v posledním roce zaměřil i na svou fyzickou kondici. Už dávno nebyl tím vystrašeným obtloustlým klukem, který se zadýchal po několika metrech běhu, zlepšil se ve víc věcech, než kdy doufal. Potichu otevřel dveře vedoucí na hradby a překvapeně zůstal stát na prahu. Očividně nebyl jediný, kdo měl ten samý nápad.
„Longbottome?“
„Parkinsonová?“
„Koukám, že ani v tuhle hodinu tu není místo, kde by byl klid,“ pronesla Pansy a otočila se k němu zády, aby se mohla opět opřít o hradby a pozorovat potemnělé bradavické pozemky.
„Co tu děláš?“ zeptal se Neville obezřetně.
Nenamáhala se k němu otočit, mluvila někam do větru. „Nemůžu spát.“
„To jsme dva,“ přikývl, udělal pár kroků a stejně jako ona se rukama opřel o studený kámen. „Problémy na koleji?“
„Tak nějak. Blaise s námi pořád nemluví, Draco je naštvaný, že se mu nic neřeklo, Theodor se raději od všech distancuje...“ pokrčila rameny.
„Jak to Malfoy vzal?“
„Nevím, s nikým z nás o tom nemluví. Ale řekla bych, že o něco líp jak Blaise. Každopádně jsou oba naštvaní jak na ni, tak na Thea. A pro jistotu i na mě.“
„Taky jim to vůbec nemusela říkat,“ odfrknul si. „Ani já jsem to nevěděl, mohl jsem bez toho žít a rozhodně nejsem naštvaný, že mi to neřekla dřív. Byla to jen její věc. Její a Nottova,“ opravil se.
Zkoumavě si ho prohlédla. „Nepřestává mě udivovat, žes to vzal tak v pohodě.“
„Něco jsem tušil už z toho, co mi řekla v březnu, něco z tvých narážek... Představoval jsem si něco děsivějšího, než se se spřátelila s několika Zmijozely,“ odmlčel se na chvíli. „Měla by sis s ní promluvit, mám pocit, že na to čeká a hrozně to chce, ale nedokáže se přemoct a přijít za tebou. Hlavně proto, že to nebyla ona, kdo ti to řekl a že neví, jak jsi reagovala.“
Pansy chvíli zkoumala jeho tvář, zřejmě přemýšlela o jeho slovech. „Kde vlastně je? Poslední dny jsem ji skoro neviděla. Stejně jako mnoho jiných z vaší koleje. A nejen z té.“
Ušklíbl se. „Snad nečekáš, že ti to řeknu? Nic proti, Parkinsonová, ale nejsme zas takoví kamarádi.“
„Čekáš snad, že se seberu a uteču za Carrowovými, abych jim to vyzvonila? Možná sis toho nevšiml, ale už nejsem ten samý člověk, co jsem byla v pátém ročníku.“
„Myslím, že by ses neměla zapojovat do věcí, do kterých nemusíš. Proč si zbytečně přidělávat starosti. A co se týče Ginny... Mám dojem, že naposled jsem ji viděl s Dawn a Jessicou, někdy po večeři.“
„Na to, že jim ze začátku nic neřekla, se spřátelily docela rychle.“
„To ano,“ souhlasil a odmlčel se.
„Proč jsi vlastně tady?“ zeptala se po několika minutách ticha.
Chvíli neodpovídal, ale nakonec se váhavě rozmluvil. Neměl co ztratit. „Posledních několik dní mám takový divný pocit, jako by se něco mělo stát. Něco důležitýho.“
„Jako například?“ hlesla.
„Nevím. Ale bojím se toho,“ přiznal.
Odvrátila od něj hlavu a zadívala se na noční oblohu. Byla nádherná noc, na nebi nebyl jediný mráček a oni tak měli jedinečnou možnost vidět všechny hvězdy, které tato obloha nabízela. V tu chvíli si přála, aby dokázala, stejně jako kentauři, alespoň odhadnout, co se bude dít dál. Protože i když to nedala nijak najevo, Nevillova slova ji nenechala klidnou. Řekl to s takovým přesvědčením, že tomu i uvěřila. A měla dojem, že se nebude jednat o nic dobrého.

***

„Mohl by mi někdo laskavě říct, kde se zas fláká Theodor?“ vyštěkl Zabini na celou společenskou místnost, přestože otázka byla mířena na Pansy a Draca.
„Nevím, a jestli tu na mě hodláš takhle štěkat, můžeš se vrátit tam, odkud jsi před chvílí přišel,“ zvedla tmavovláska hlavu od knihy a obdařila ho znuděným pohledem. V posledních dnech jí opravdu lezl na nervy.
„Malfoyi?“
„Nejsem jeho sekretářka, abych věděl o každém jeho pohybu. Ale být tebou, tak zkusím Weasleyovou. Ta většinou všechno ví,“ ušklíbl se hořce.
„Fajn, “ vyštěkl Blaise. „Za tohle už ho vážně zabiju,“ drtil slova mezi zuby a bez jakéhokoliv vysvětlení vypochodoval ze společenské místnosti.
„Draco, ne,“ zakňourala Pansy, když si všimla, že blonďák vyskočil na nohy a vydal se za kamarádem. Když ji ale Malfoy naprosto ignoroval, rezignovaně položila knihu na stolek a vyběhla za ním. Vztahy mezi nimi byly v posledních dnech natolik vypjaté, že se bála toho, co bude dál.
Blaise i Draca se jí však podařilo ztratit hned v další chodbě. V duchu proklínala stavitele za to, že z hradu, obzvláště této části, udělal takové bludiště. Namátkou zvolila první chodbu, která jí padla do oka, že se však jedná o špatnou, zjistila v okamžiku, kdy se proti ní objevila Ginny Weasleyová v doprovodu několika svých kamarádek. Taktak zabránila tomu, aby se jí na tváři objevil úsměv. Zrzka byla přesně ten člověk, kterého hledala.
„Děje se něco?“ zeptala se Ginny znepokojeně, když Pansy zamířila přímo k ní.
„Potřebuji najít Theodora.“
„Pokud vím, tak je s Dawn.“
„A nějaký nápad, kde by mohli být?“
„Já bych jeden měla,“ ozvala se Jessica Rosierová. „Ale pochybuji o tom, že by chtěli být rušeni,“ zašklebila se.
„Jaká je pravděpodobnost, že je tam najdou Draco nebo Blaise?“
„Poměrně velká?“ odvětila Jess nejistě.
„Tak tím pádem radši já než oni,“ rozhodla se Parkinsonová.
„Pansy, o co se jedná?“ zatvářila se Ginny znepokojeně.
„Netuším, Blaisovi zas něco přeběhlo přes nos a Draco se vydal za ním. A pochybuji o tom, že s úmyslem ho zastavit.“
„No, když nic jiného, tak se aspoň pobavíme,“ prohodila jakoby nic Demelza Robinsonová.
Pansy se na ni překvapeně podívala, téměř zapomněla, že tam taky je. Stále ji nepřestávalo udivovat, jak zvláštním způsobem se Weasleyové podařilo spřátelit své kamarádky z Nebelvíru s těmi ze Zmijozelu. Ale od chvíle, co se Dawn Pritchardová dala dohromady s Theodorem, se z ní, Ginny, Jessicy, Demelzy a Vicky Frobisherové stala poměrně nerozlučná parta, nad kterou se podivovala většina Bradavic. Nehledě na to, že ne všem vyučujícím byla zrovna po chuti, Carrowovi nad tímto mezikolejním přátelstvím jasně ohrnovali nos, ale nemohli udělat nic, čím by tomu zabránili, všech pět dívek se v poslední době chovalo docela vzorně a nedělalo žádné problémy.
„Fajn,“ pokrčila rameny Jessica, a aniž by čekala na jakoukoliv reakci, otočila se na podpatku a zamířila zpět do chodby, z které před malou chvílí s ostatními vyšla. Zbylé čtyři studentky ji s několika vteřinovým zpožděním následovaly.
„Stůj!“ zarazila Jessicu najednou šeptem Demelza a strhla ji zpátky.
„Co?“
„Zabini.“
„Sakra. Jde tím samým směrem,“ zaklela Rosierová. „Můžeš ho na chvíli zabavit?“ otočila se na Vicky.
„Přijdu tím o všechnu srandu,“ zamračila se dívka. „Fajn,“ protočila oči.
„Odveď ho někam z hlavní chodby.“
Vicky se jen ušklíbla, upravila si hábit, nasadila úsměv a vydala se za zmijozelským sedmákem. Ostatní jen zpoza rohu sledovaly, jak snadno se Blaise nechal chytit na návnadu a upustil od svého původního cíle.
„Myslíte, že to bylo rozumný?“ nadhodila jako první Ginny.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Pansy. „Teď se bude pro změnu vrtat v něčem jiným. Viděla jsem ten výraz, co měl na tváři, když k němu Frobisherová...“
„Vicky,“ opravila ji Ginny.
„...přišla. Doufám, že tvoje kamarádka umí držet jazyk za zuby.“
„Líp jak kdokoliv z nás,“ zamumlala Ginerva. „Sakra, už by mohli vypadnout.“
„Minimálně to oddaluje nevyhnutelný,“ mínila Parkinsonová. „Viděla jsem Blaise předtím, než vyběhl ze společenské místnosti. V okamžiku, kdy uvidí Theodora, tak vybuchne. A být tebou, tak mu taky moc nelezu na oči, Ginevro. Možná by to mělo ten samý efekt.“
„Když já nechápu, co se to s ním děje. Takovou reakci jsem čekala spíš od Draca. Snažila jsem se s ním promluvit snad stokrát, ale pokaždé mě pošle do háje. A to dost nevybíravým způsobem. Proč to nemohl vzít prostě jako většina ostatních, proč z toho dělá... tohle,“ otočila se na ostatní. Poté, co řekla Blaisovi pravdu, už nemělo smysl to tajit před ostatními. Dracovi a Nevillovi to řekla dva dny po rozhovoru se Zabinim, když se konečně sebrala natolik, že byla schopná jednat rozumně, a Jessice, Dawn a dokonce i Vicky a Demelze jen den po nich. Najednou už to bylo snadné udělat. A nepotřebovala k tomu už ani Theodora, který by ji postrčil dál.
„Ono ho to přejde,“ pokusila se usmát Pansy, ale sama si nebyla jistá tím, co říká. Ani ona sama netušila, jak se bude Blaise nadále chovat, takového ho neznala. Měla sice nejasné podezření, proč se tak chová, ale lehko se mohla mýlit. „Jdem!“ zavelela najednou.
Netrvalo dlouho a čtveřice dorazila na místo, kde Jessica předpokládala, že bude Dawn s Theodorem. Pansy už už sahala na kliku, když ji Demelza zarazila.
„To tam chceš jen tak vtrhnout?“
„Víš, kolikrát to udělal on někomu z nás?“ odpověděla Pans otázkou a pomalu otevřela dveře. Vzápětí se jim naskytl pohled na polonahou objímající se dvojici, která zatím neměla sebemenší tušení o tom, že už není sama. Pansy se s pobaveným úšklebkem opřela o rám dveří a mlčky je, stejně jako zbytek přítomných, pozorovala. Narušil to až nově příchozí.
„Hm, pěkný.“
„Draco!“ okřikla ho nevěřícně Pansy.
Pak už jen pobaveně sledovali, jak se od sebe ti dva v rychlosti odtrhli a šokovaně pohlédli ke dveřím. A zatímco Dawn s rozpaky popadla své tričko a snažila se ho přetáhnout přes hlavu, Theodor se s takovou maličkostí ani nezabýval a několika rychlými kroky přešel přímo k narušitelům.
„Co to sakra...“
„Máš problém,“ informovala ho Pansy. Jako jediná mu hleděla přímo do očí. Ginny se právě mlčky omlouvala Dawn a Jessica s Demelzou si polonahého Theodora nepokrytě prohlížely. Dracův pohled naopak spočíval na červenající se Dawn.
„Blaise?“ došlo mu.
„Vicky ho zabavila cestou, ale myslím, že docela přesně věděl, kde tě má hledat,“ vzhlédla k němu Ginny. „Cos udělal, Theo?“
„To by mě taky zajímalo,“ přidal se Malfoy.
„Tys tu fakt chyběl,“ povzdechla si Pansy. „Fajn, jdem, jdem, tohle není vhodné místo na rozhovor,“ ujala se vedení a hnala je z místnosti ven. Přála si, aby ji napadlo, co dělat dál, už ji nebavilo hrát si na prostředníka mezi svými přáteli. Ale zatím nepřišla na nic, co by mohlo nastalou situaci alespoň trochu zlepšit. Měla sto chutí se vrátit na kolej a nic neřešit. A po krátkém zaváhání se rozhodla, že je to nejlepší věc, jakou může udělat. To, kvůli čemu vyběhla ze společenské místnosti, už splnila, dál nebyla potřebná. „Fajn, tak svoje jsme udělali, tak rozchod!“ zavelela rázně.
„Pansy, mohla bych...“ začala rusovláska opatrně.
„Ne!“ odsekla Parkinsonová.
„Proč...“
„Už takhle je toho na mě dost. Ať se jedná o cokoli, počká to,“ zamračila se a otočila se k odchodu.
Ginny nemohla dělat nic jiného, než posmutněle sledovat její mizející záda. Věděla, že když je starší dívka v takovéto náladě, není s ní rozumná řeč. Přesto ji však mrzelo, že ji tak odbyla. A ačkoliv se k ní chovala lépe než Blaise nebo Draco, stejně jako oni dva ji Pansy odmítala. A ona nedokázala přijít na to, jak to změnit. Z přemýšlení ji vytrhla až Demelza, která jí najednou položila ruku na rameno.
„Měly bysme se vrátit. Za chvíli bude večerka.“
„Přijdu za chvíli,“ zamumlala a vydala se na druhou stranu než Parkinsonová.
Zbylí aktéři zůstali stát na místě, neudělali nic pro to, aby ji zastavili. Nakonec to byla Dawn, kdo přerušil jejich mlčení.
„Měl bys jít za ní, Theo,“ hlesla potichu. „Myslím, že jsi jediný, kdo s ní teď něco zmůže. A my ostatní rozchod, jak zavelela Pansy.“
„Proč bych...“
„Protože jsem to řekla, Malfoyi,“ sjela blonďáka pohledem. „Jdeme,“ postrčila jeho i Jessicu, aby se pohnuli a sama se ještě natáhla k Theodorovi, aby ho mohla lehce políbit na rty. „Dobrou,“ kývla ještě na Demelzu a spolu se zbytkem, i když trochu neochotným, se vzdálila.
„Dohlédni, prosím, ať se v pořádku vrátí na kolej,“ pohlédla Nebelvírka na Notta. „Je schopná někde zůstat.“
„Stejně jako většina vaší koleje,“ neodpustil si.
„Víš, že k tomu máme pádné důvody. Ne jako vy, kterým nic nehrozí. Dobrou noc, Theodore.“
Nenamáhal se odpovědět, jen kývnul na pozdrav a vyrazil za Ginny. Nemusel být jasnovidec, aby mu došlo, kam rusovláska zamířila. Pokaždé, když chtěla být sama a mít klid, vyrazila do věžní místnosti, kterou před tolika měsíci začali používat. Neměl v úmyslu ji nechat dojít až tak daleko, už i tak měl dost chození po celém hradu sem a tam, a tak zrychlil, aby ji doběhl někde cestou. Promluvit si mohli kdekoliv jinde, nemusel se kvůli tomu škrábat vysoko do věží. Zabralo mu jen chvilku, než ji doběhl.
„To jsem mohla čekat, že vyšlou tebe,“ odfrkla si, když zaregistrovala jeho přítomnost.
„Měla bys jít na kolej.“
„A ty by ses měl starat sám o sebe.“
„A taky se přestat chovat jak mučedník. Nikdo ti nic neudělal,“ zamračil se na ni.
Probodla ho pohledem, ale nijak neodpověděla. Místo toho se opřela o zeď a na chvíli se zamyslela. Když k němu znovu vzhlédla, její výraz byl vážný.
„Cos mu udělal, Theo?“ zeptala se potichu.
„Nic,“ pokrčil rameny oslovený. „Ani jsem s ním nemluvil.“
„Tak proč...“ začala, ale větu nedokončila. „Nechápu, co se to s ním děje, proč se chová tak, jak se chová. Vůbec ho nepoznávám.“
Theodor ji obdařil vážným pohledem. „Zjistíš to.“
„Ty to víš,“ uvědomila si.
„Vím. A jemu to taky konečně došlo. Proto je na mě naštvaný, protože ví, že jsem měl pravdu.“
Ginny na něj mlčky hleděla a snažila se vyluštit jeho slova. Neušlo jí, jakým způsobem to řekl. A chyběla jí v tom jeho obvyklá nadutost, kterou často dával najevo v okamžicích, kdy se ukázalo, že byl zas o krok před všemi ostatními. To jí ukázalo, že se nejedná o nic banálního, což byla věc, která ji děsila.
„Víc mi neřekneš?“
„Víc vědět nepotřebuješ.“
„Fajn.“
Při této její reakci se chtě nechtě musel zašklebit. „Měli bysme jít, už je dost pozdě,“ začal se sbírat k odchodu.
„Nechoď ještě, Theo,“ zakňučela. „Nechci se vracet do Nebelvíru.“
„Proč?“ zastavil se uprostřed pohybu.
„Protože...“ zarazila se. „Protože mám pořád pocit, že tam tak nějak už nepatřím,“ sklopila zrak a vyhýbala se jeho pronikavému pohledu. „Nemůžu se zbavit toho, že bych měla být v čele toho, co se děje. Že bych to měla být já a Neville, ne Seamus a ostatní. Jako by něco bylo špatně. Ten půl rok u vás toho hrozně změnil, mě změnil. Měla jsem je chránit, Theo, zastávat se jich, ale prostě toho nejsem schopná. A vím, že když přijdu na kolej, obklopí mě banda malých dětí, které budou chtít, abych je vyslechla a pomohla jim, když většina ostatních z naší věže zmizela.“
„Ale to není to, co tě opravdu trápí, viď?“
Obdařila ho zničeným pohledem. Občas ho za ten jeho pronikavý zrak nesnášela. „Ne,“ přiznala. „Je to Neville. V posledních dnech se chová hrozně zvláštně, je duchem nepřítomný a vidím na něm, že ho něco trápí. Ale nechce mi říct, o co se jedná.“
„Pravděpodobně tě tím nechce zatěžovat.“
„Ale to neznamená, že bych mu nechtěla pomoct.“
„Až bude připravený, tak ti to řekne. Udělala jsi to samý.“ Povzdechla si, ale nic na to neřekla, měl pravdu. „Doprovodím tě na kolej.“
„Jako by se mi cestou mohlo něco stát.“
„V tomhle hradě teď nikdy nevíš.“

***

Blaise se zbůhdarma potuloval po tmavých bradavických chodbách, na tváři zamračený výraz a ruce v kapsách, a přemýšlel. Po mnoha dlouhých minutách se mu podařilo zbavit se Vicky Frobisherové, která ho jakoby náhodou oslovila na chodbě. Příliš dlouho mu trvalo, než si uvědomil, že to nebylo jen tak, že se jednalo o léčku, které s neskutečnou hloupostí naletěl. Došlu mu, že ho měla jen zdržet. A nepochyboval, že v tom všem měla prsty Pansy a pravděpodobně i Ginny Weasleyová. V duchu děkoval všem bohům, známým i neznámým, že tohle je jeho poslední ročník ve škole, až moc dobře si všímal, že Pansy už přestává odolávat touze se s rusovlasou Nebelvírkou spřátelit a pokusit se navázat na něco, co podle něj nikdo neexistovalo. Nebo alespoň pro něj. Ty dvě spolu by byly postrachem celého Zmijozelu a Nebelvíru, o tom nepochyboval. Ne, když už věděl, co je Weasleyová zač. Stačilo, že už takhle mu, o čemž ani v nejmenším nepochyboval, překazily objevení Theodora, přestože si byl téměř jistý, že ví, kde ho hledat. Ale když dorazil do učebny, kde se podle všeho měl nacházet, našel jen prázdnou místnost. Pomalu už se chystal vrátit na kolej, když zaslechl povědomé hlasy, které se nesly chodbou. Ani na okamžik nezaváhal a vytáhl hůlku. Nakonec se na něj přece jen usmálo štěstí.

***

„Theo?“
„Co?“
„Děkuji ti za to, žes mě přiměl říct jim pravdu.“
„Za málo,“ usmál se. „Dobrou noc.“
„Dobrou,“ zašeptala a pozorovala jeho vzdalující se záda. Věděla, že by měla udělat těch několik zbývajících kroků a vlézt do nebelvírské společenské místnosti, ale nechtělo se jí vracet se tam. Tušila sice, že Demelza a Vicky ještě nebudou spát, ale nebyla v náladě, kdy by si s nimi chtěla o čemkoliv povídat. Bylo jasné, že hlavním tématem by byl Theodor, Blaise a další Zmijozelové, a to nebylo něco, co by chtěla řešit před spaním. Potřebovala klid a samotu. A tak se jednoduše otočila, a přestože Theovi slíbila, že půjde rovnou spát a nebude vymýšlet hlouposti, vydala se zpět do nitra hradu, do jeho tmavých chodeb, ve kterých hrozilo nebezpečí, že ji někdo přistihne a náležitě potrestá. Aniž by nad tím přemýšlela, zamířila do své oblíbené místnosti ve věži, kde věděla, že bude mít od všeho pokoj a pokud se nebude chtít vracet na kolej, může tam bez problému přespat.
.
„Neměla bys být náhodou někde úplně jinde?“ ozval se za ní najednou něčí hlas.
Leknutím nadskočila několik centimetrů a vyděšeně se otočila. „Jak...“ zmohla se na jediné slovo.
„Nejsi zrovna nenápadná.“
„Sledoval jsi mě,“ zamračila se a založila si ruce na prsou.
„To nepopírám.“
„Proč? Nehledal jsi náhodou Thea?“
„Ten počká, vím, že se vracel na kolej. A vím, žes mu slíbila, že půjdeš rovnou do Nebelvíru. A místo toho couráš hradem a vystavuješ se riziku, že se ti něco stane.“
„Co je tobě vůbec do toho? Dal jsi mi celkem jasně najevo, že ti mám dát pokoj a že se mnou nechceš mít nic společného.“
„Já vím.“
„Tak co tu děláš? Co po mně chceš, Blaisi?“ řekla už o poznání jemněji.
„Odpovědi.“
Mlčky si ho prohlížela, než se nadechla k další otázce. „Proč až teď? Proč...“
„Moc se ptáš.“
Zamračila se, díky čemuž se mu na tváři objevil pobavený výraz. Zareagovala na to protočením očí a otočením se k němu zády, což jí umožnilo opřít se o rám okna a vyhlédnout ven na potemnělé školní pozemky. Ten pohled ji stále ještě neomrzel, pořád v něm nacházela něco kouzelného.
„Změnil jsi snad názor?“
Jasně cítila, jak váhá, a kdyby se otočila, mohla by vidět téměř hmatatelnou nejistotu, která se kolem něj vznášela. Ale odolala a zůstala k němu zády, očekávala, že se každým okamžikem otočí a zase odejde. Na tváři se jí rozprostřel zklamaný výraz. Svým nečekaným příchodem jí dal naději, o kterou ji vzápětí zase připravil. Nechtěla vidět výraz v jeho tváři a nechtěla, aby věděl, jak moc jí svým odmítáním ubližuje. Jeho chtěla zpátky víc než cokoli jiného. Proto ji překvapilo, když pocítila, že se k ní o několik kroků přiblížil.
„Možná,“ oznámil jí rozhodným hlasem.
Nepokojně se zavrtěla, když si uvědomila, jak blízko za ní stojí. Nyní už neodolala a obrátila se k němu čelem. „Co to znamená?“ hlesla téměř neslyšně.
„Že...“ pohlédl jí přímo do očí. „Víš, že to nemůže být stejné. Protože já nejsem on.“ Mlčky přikývla, neschopná od něj odtrhnout pohled, a čekala, co bude dál. „A nejsem ani Theodor.“
„Kam tím míříš?“ odvážila se zeptat.
„Nejsem ten kamarád, kterého si pamatuješ. Nechci jím být. A nikdy nebudu. Ale,“ zablesklo se mu v očích, „můžeme to zkusit nanovo.“
Podezřívavě na něj pohlédla, něco se jí na tom nezdálo. „Proč bys o to měl stát?“
„Protože,“ udělal krok směrem k ní, čímž ji přinutil zacouvat ještě blíž k oknu, „jsi mě proti mé vůli zaujala. Ty a tvoje věčné tajnosti s Theodorem, neustálé narážky a přehnaná přátelskost a důvěrnost,“ posunul se ještě o kousek blíž, čímž ji doslova přišpendlil k oknu.
Hlasitě se nadechla, oči stále zakleslé do těch jeho. Doslova ji pohltila nervozita, mohla cítit, jak se jí zrychlil dech. Takhle blízko k němu neměla celé měsíce, ale ani nikdy předtím na ni neměl tak paralyzující vliv, tohle bylo něco zcela nového. Pozorně sledovala každý záchvěv v jeho tváři. Přestože jí srdce v hrudi hlasitě bilo, jasně mohla vidět váhání, které se vkradlo do jeho očí. Lehce pootevřela rty, napůl se chystala něco říct, ale k ničemu už se nedostala. Stačila si ještě všimnout, jak se z jeho očí vytratila veškerá nejistota, a v další chvíli už ucítila jeho rty na těch svých.
Zaváhala. Tohle nebylo něco, co by plánovala. Dokonce to ani nebylo něco, co by čekala. Tam, v tom paralelním světě, byl Blaise vždycky jen kamarád, nikdy nic víc. Neprojevoval jí žádnou zvláštní náklonnost a ona ji neprojevovala jemu. Mezi nimi nebylo nic romantického, byl pro ni to samé co Theodor, Draco nebo Pansy.
Pomalu se od ní začal odtahovat, vědom si nedostatečné reakce z její strany. Stačil jí jediný pohled do jeho tváře, zklamané a ublížené, a všechno to najednou začalo dávat smysl. Tentokrát to byla ona, kdo k němu vztáhl ruce a přitáhl si ho do dalšího polibku. Stihla ještě zaregistrovat překvapení zračící se v jeho obličeji, než mu zapletla ruce do vlasů a plně se ponořila do probíhajícího polibku. Už pochopila, proč jí tak hrozně chyběl zrovna on, proč tolik toužila po tom, aby ji znovu přijal k sobě. Celou tu dobu lhala sama sobě, přesvědčila se, že nechce mít žádný romantický vztah, že počká na Harryho přesně tak, jak mu slíbila na konci předchozího školního roku. K Blaisovi však měla blízko už od začátku, rozuměla si s ním víc, než kdy čekala. Ale nepochybovala o tom, že změna nastala až poté, co se vrátila zpátky. Nebyl to ten druhý Blaise z paralelního světa, byl to tenhle, kdo ji poslední týdny dováděl k šílenství a ke komu se nejčastěji upínaly její myšlenky. Až do teď si neuvědomila, že si spolu za tu dobu stihli utvořit jakýsi vztah, který se neustále rozvíjel. Lhala by sama sobě, když by si chtěla namluvit, že jí na něm nezáleží. Už poměrně dlouhou dobu vnímala tohoto Blaise odděleně od toho druhého, jen si to až doteď nedokázala připustit. Z nějakého důvodu měla ráda jeho, i když ji neustále přiváděl k šílenství a občas byl neskonale hrubý. A v tom okamžiku jí to došlo.
Jemně se od něj odtáhla a ohromeně vydechla. „On to věděl. Ten parchant to celou dobu věděl. Proto jsi na něj byl naštvaný. Zase měl pravdu.“
„A ono se snad někdy stalo, aby neměl pravdu?“ podivil se Blaise neupřímně.
„Já ho zaškrtím,“ procedila skrz zuby.
Opřel se rukami o parapet za ní, čímž ji doslova uvěznil svým tělem, a ušklíbl se. „A když jsem to před chvílí chtěl udělat já, tak jste mi to překazili.“
„Ty to víš?“ zkousla si ret a provinile k němu vzhlédla.
„Že jste poslali Frobisherovou, mimochodem je děsně otravná, jako návnadu a jeho odtáhli pryč? Jo.“
Po rtech jí přeběhl úsměv, mělo jí dojít, že je to až moc očividné. A potěšilo ji, když si všimla, že i on se usmívá, přestože to skoro nebylo poznat. Ale moc dobře si všimla ohníčků, které mu plápolaly v očích. Neviděla je několik měsíců a překvapilo ji, jak moc jí chyběly. Vychutnávala si ten moment, kdy tam jen tak stáli, oni dva v opuštěné chodbě dávno po večerce, a navzájem si hleděli do očí. Přesto se jí na mysl vkradla dotíravá myšlenka. Vteřinu váhala, ale nakonec se odvážila zeptat.
„Co bude dál?“
Pokrčil rameny. „A není to teď jedno?“
Při této odpovědi v ní zatrnulo. Na chvíli se jí do mysli vplížila myšlenka, jestli to všechno není jen nějaká hloupá hra. Znala Blaise a jeho pověst. A nedokázala potlačit to, že by mohla být jen jedna z mnoha, jen další krátké povyražení, další z řady jeho trofejí.
„Ne, není,“ zavrtěla hlavou. „Jak mám vědět, že to není jen další tvoje... povyražení?“
Přes tvář mu přeběhl pobouřený výraz. O několik kroků od ní odstoupil a založil si ruce na hrudi. „Myslíš, že bych se snad takhle namáhal jen kvůli tomu, abych dostal do postele Nebelvírku jako jsi ty?“ pronesl chladně.
„To mi řekni ty.“
„Už několik měsíců jsem nikoho neměl, což moc dobře víš, protože ti Theodor stejně všechno vytroubí. A předtím jsi to měla z první ruky. Kdybych chtěl, mohl bych mít prakticky kteroukoliv a stálo by mě to jen setinu úsilí. A místo toho tu stojím s tebou. Já vím, co chci. Otázkou je, jestli to víš i ty. Minule jsi tvrdila, že mě znáš, že víš, jaký jsem. Takže jestli pochybuješ, tak jen sama o sobě. Buď si mnou nejsi tak jistá, jak jsi předtím tvrdila, nebo to nechceš. Jestli stále čekáš na Pottera, tak fajn, stačí říct a bude to, jako by se dnešek nikdy nestal.“
Tvrdost jeho hlasu jí otřásla. Tohle nechtěla. Věřila mu, dokonce i tomuhle Blaisovi věřila. A nepotřebovala k tomu jeho slova.
„Harry je minulost.“
„Takže?“ neudělal nic pro to, aby jí to ulehčil. Jen tam stál, ruce stále založené na hrudi, a sledoval ji.
Lehce překonala tu vzdálenost mezi nimi a vztáhla ruku k jeho tváři. Jemně přejela po hraně lícní kosti až ke krku, oči zaklesnuté do těch jeho. „Musíš se ptát?“ usmála se.
Vzápětí slabě vyjekla, když se mince, kterou v posledních dnech nosila na krku jako přívěšek, znenadání rozpálila.
12.10.2013 00:16:29
Kaitlin
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one