My world of fantasy...

3. kapitola ŽzZ - Snapeova odpověď

Takže jak jsem říkala, se sobotou je tu nová kapitolka k Životu. Doufám, že se bude líbit a kdyby se tu objevil nějaký ten komentář, byla bych moc potěšena ;)
K.

***

Snídaně byla v plném proudu a bradavičtí studenti si čile vyměňovali nejnovější informace. Dokonce i u zmijozelského stolu to šumělo. Jen Ginny Weasleyová potichu seděla na svém místě a nepřítomně se vrtala v jídle. Ještě včera večer byla skálopevně přesvědčena, že jí Snape lehce pomůže najít cestu zpět do její reality, ale nyní, když na to pohlížela z jiného úhlu pohledu, už se jí to tak pravděpodobné nezdálo. Uvědomovala si, že kouzla a čáry jsou velmi nevyzpytatelná a nepředvídatelná disciplína a ne vždy se dá odhadnout, jak se co vyvine. Navíc si byla vědoma faktu, že ani netuší, jaká kouzla do ní narazila a jediný, kdo to mohl vědět, byl Malfoy. Jenže vzhledem k tomu, že zdejší Draco na ni nezaútočil, byla v koncích. Mohla jen doufat, že Snapea něco napadne.

„Ginny?“ šťouchla do ní z jedné strany Jessica. „Jsi v pořádku?“

„Jo, jen jsem se zamyslela,“ odbyla ji rudovláska a pohlédla k profesorskému stolu.

„Fajn. Co si myslíš o těch dvou nových?“ změnila Jess téma a kývla hlavou na příchozí profesory, sourozence Carrowovi.

„Chceš to z pohledu mé rodiny nebo z pohledu zmijozelské koleje?“ ušklíbla se Ginn. „V prvním případě ti povím, že to bude peklo. V tom druhém, že budeme mít pohodový ročník.“

„Přesně to jsem chtěla slyšet,“ zazubila se Jessica a vrátila se zpět ke své snídani.

Ginny se opět otočila k hlavnímu stolu a hodlala dál provrtávat Snapea pohledem a ujišťovat se, že bude schopen jí pomoct, když ji vyrušil příchod kluků z jejího ročníku. Znechuceně nad tím protočila oči, už předem věděla, že zbytek jídla proběhne ve velmi hlasitém stylu.

„Zdravím, dámy,“ vecpal se mezi Jessicu a Ginny tmavovlasý mladík a rovnou se natáhl po koblize. „Jak jste se vyspaly?“

„Skvěle, dík za optání, Jamesi,“ odvětila Jessica. „Můžeš mi podat to kafe?“

„Samozřejmě, krásná vílo, stačí jen říct,“ usmál se James a vyhověl jejímu požadavku. „A co ty, Ginn, co by sis dala?“ objal jednou rukou rudovlásku, zatímco z druhé ukusoval koblihu.

„Nic, díky,“ odsekla Ginny a přemýšlela, jak ze sebe shodit jeho ruku. Nebylo jí to zrovna dvakrát příjemné.

„Koukám, že dáma vstala levou nohou,“ ozvalo se z druhé strany stolu. „Copak ti zas přeletělo přes nos, princezno?“

„Nech ji být, Gary,“ odpověděla místo oslovené Dawn. „Všechno v pořádku, Ginny?“ naklonila se k dívce starostlivě.

Jak už Ginn stačila poznat, Dawn byla z trojice zmijozelských dívek opravdu nejjemnější a nejcitlivější, i když ve skutečnosti dokázala být i pěkná potvora, když se jí chtělo. Ginevru však zřejmě měla doopravdy ráda, brala ji jako svou kamarádku a podle toho se k ní i chovala. Ke klukům byla naopak vždy mnohem příkřejší.

„Nic se neděje,“ stála si za svým Ginny. „A ty bys ze mě mohl laskavě sundat tu ruku!“ utrhla se na Higgse, který ji stále objímal.

„Jak je libo, ty fajnovko,“ ušklíbl se James a začal svou pozornost věnovat pro změnu Jessice, která proti tomu rozhodně nic neměla.

O pár minut později k nim zamířil Křiklan, aby jim rozdal rozvrhy na následující školní rok. Ginny to jen letmo projela, aby zjistila, jak moc se to liší od toho, co by měla normálně. Nepřekvapilo ji, že tam nenašla Péči o kouzelné tvory. Bylo by naivní doufat, že jako členka zmijozelské koleje by chodila na Hagridovy hodiny. Jinak však zůstaly její předměty nedotčeny. Když se tak chvíli před zvoněním začali její spolužáci zvedat, ne moc nadšeně se k nim přidala, aby se spolu s nimi vydala na vyučování.

Po několika neuvěřitelně nudných hodinách plných opakování škola konečně skončila. A zatímco celý šestý ročník Zmijozelu zamířil do sklepení, Ginny se od nich s chabou výmluvou odpojila a vydala se přímo k ředitelně. Teprve tam si uvědomila, že nezná heslo. Za Brumbála by ho ještě snadno uhádla, stačilo by vyjmenovat všechny existující sladkosti, ale Snape byl jiná kapacita. Po několika minutách strávených tupým zíráním na chrliče se rozhodla otočit a odchytit si ředitele během večeře, ovšem k jejímu velkému štěstí zahlédla Křiklana, který očividně mířil na stejné místo jako ona.

„Slečno Weasleyová, co vy tady?“ uvítal ji profesor lektvarů nadšeně. Nebylo žádným tajemstvím, že byla jeho oblíbenkyní a členkou Křiklanova klubu.

„Potřebovala jsem mluvit s panem ředitelem,“ vysvětlila Ginny. „Jenže až tady jsem si uvědomila, že vlastně neznám heslo.“

„To se dá snadno napravit,“ odvětil bujaře Křiklan. „Jen si se Severusem něco domluvím a hned vás tam pošlu, slečno Weasleyová,“ mrknul na ni, otočil se k chrliči, zamumlal heslo a zmizel na točitém schodišti.

Ani ne po pěti minutách se dal chrlič opět do pohybu a Horacio Křiklan se objevil zpět na chodbě. Se slovy, že ji pan ředitel již očekává, znovu zaktivoval vchod a nechal Ginny napospas jejímu osudu.

Ta jen zarytě hleděla do země a snažila si vybavit řeč, kterou si předem připravila. Najednou si však nemohla vůbec nic vybavit a uvědomila si, že bude muset lehce improvizovat. S malou dušičkou zaklepala na dveře ředitelny a po strohém vyzvání ke vstupu konečně vešla do ředitelny.

„Co vás ke mně přivádí, slečno Weasleyová?“ uvítal ji Snape svým typicky odměřeným tónem.

„Potřebovala bych s něčím pomoct, pane řediteli, a doufala jsem, že vy byste mi byl schopen poradit,“ vychrlila ze sebe jedním dechem a napjatě čekala na odpověď.

„Posaďte se,“ vybídl ji a sám se pohodlně usadil do svého křesla, „a povídejte.“

Ginny uposlechla a ostýchavě si sedla. Několik vteřin přemýšlela, jak začít, ale když si uvědomila, že to neví, rozhodla se říct vše narovinu. „Věc se má tak, pane řediteli. Ještě včera jsem byla studentem Nebelvíru, ale ve vlaku jsem se dostala do potyčku s Malfoyem,“ spustila a očima se zarývala do desky stolu, jen aby nemusela na Snapea pohlédnout. „Vím, že na mě seslal dvě kouzla v rychlém sledu za sebou a obě do mě narazila, ale pak jsem omdlela. A když jsem se probudila, tak bylo všechno naopak. Zmijozel se ke mně chová jako k sobě rovné, zatímco ostatní koleje mě nenávidí,“ odmlčela se, než se odhodlala k poslední otázce. „Myslíte, že by to šlo dát do pořádku?“ vzhlédla konečně k bradavickému řediteli.

Snape na ni několik minut mlčky hleděl, jako by zvažoval, jestli mu nelže. Teprve po notné chvíli se uráčil rusovlásce odpovědět. „To, co mi zde říkáte, slečno Weasleyová, je velice pozoruhodné. Dovolíte, abych si to prohlédl?“ mávl rukou směrem k vitríně.

Ginny rychle pohlédla směrem, který naznačil, a okamžitě pochopila. Měla tušit, že se to vyvine takto a Snape to bude chtít vidět na vlastní oči. Na okamžik ji zarazilo, že na ni nepoužil nitrozpyt, ale poté jí došlo, že její vlastní mysl by mohla zkreslovat vzpomínky. A navíc v myslánce bylo vidět i to, co ona sama pořádně nezaznamenala.

„Samozřejmě,“ přikývla po krátkém zaváhání.                

Minutu na to už vstupovala do myslánky spolu se Snapem a trochu sklíčeně pozorovala, jak se hádá s Malfoyem. Z letmých pohledů, které vysílala na bradavického ředitele, zjistila, že ona scéna profesora mírně zaujala. Očividně až nyní dívce uvěřil. Do té doby snad mohl mít pocit, že se Ginny lehce zbláznila nebo že se stal obětí nějaké sázky. Teď však na vlastní oči viděl, že situace je naprosto vážná.

Když konečně vylezli ven z myslánky, Snape se opět usadil do svého křesla a zřejmě nad něčím přemýšlel. Pravděpodobně zvažoval svůj další krok a svá další slova. Oproti tomu Ginny se tiše posadila zpět na své místo a zamyslela se nad tím, co právě viděla. Nyní již postřehla, co proti ní zmijozelský princ použil. V každém případě se kvůli němu dostala do stavu, který se jí pranic nelíbil a ze kterého chtěla zoufale pryč. Ona nebyla typ pro Zmijozel, srdcem i duší byla pravá Nebelvírka.

„Dostala jste se do prazvláštní situace, slečno Weasleyová,“ promluvil po několikaminutovém tichu Snape. „Popravdě řečeno jsem o ničem takovém ještě neslyšel.“

„Takže mi nedokážete pomoct?“ pohlédla na něj zděšeně dívka. Pravděpodobně by na něj vychrlila další otázky, ale bradavický ředitel na ni vrhl takový pohled, že raději zmlkla a uhnula pohledem. Nepotřebovala si ho znepřátelit. Ne nyní.

„Ve vašem případě nastal neočekávaný vývoj věcí. Panu Malfoyovi se podařilo zkombinovat a načasovat dvě kouzla tak dokonale, že zřejmě porušil kontinuitu času a prostoru a vy jste se tak ocitla v pozici, která vám ne zcela přísluší. Podle mého mínění nejste v jiné realitě, jak jste se dozajista mylně domnívala,“ vytvořil na tváři lehce pohrdlivý úsměšek, „ale ona dvě kouzla způsobila, že se u vás prohodilo, a to říkám jen v uvozovkách, dobro a zlo. Z toho důvodu jste se ocitla ve Zmijozelu a ne v Nebelvíru, který je dobrodinci prolezen skrz na skrz. Ale vzhledem k situaci, která panuje v kouzelnickém světě, to můžete považovat spíše za výhodu,“ uzavřel svou řeč.

„Za výhodu?!“ vyjekla Ginny.

„Uvažujte. Letos to budou mít všichni studenti ze smíšených rodin a všichni přátelé pana Pottera,“ ušklíbl se, „poněkud složitější. Zato vy jste zde na škole oblíbenou studentkou, přinejmenším v mé koleji. Jako krvezrádkyni, kterou jste ještě před chvílí dozajista byla, by se vám vedlo mnohem hůř.“

„A to je všechno, co mi k tomu řeknete? Že se mám smířit se situací a pokračovat dál v tomhle životě?“

„Samozřejmě se budu snažit přijít na něco, co by vám pomohlo, ale předem vás upozorňuji, že to nevidím moc dobře. Dle mého mínění...“

„Tak na mě znovu zkuste seslat ty dvě kouzla,“ skočila mu Ginn do řeči.

„Slečno Weasleyová!“ zahřměl Snape. „Zaprvé mi přestaňte skákat do řeči a za druhé – kouzla jsou velice nevyzpytatelná disciplína. Bylo by zapotřebí zkombinovat mnohem víc, než jen ony dvě kletby. Muselo by se to odehrát ve stejném čase, jako se to stalo, ve stejný den a hodinu, což se nestane dřív jak za rok. A kouzla by musel seslat stejný kouzelník, jako předtím. Nehledě na to, že by k vám měl chovat i stejné city jako prve. To je základná předpoklad pro napravování takovýchto nehod. Samozřejmě je možné, že ve vašem případě to půjde i jinak, ale nemohu vám nyní povědět jak. A nyní, když mě omluvíte, mám na práci ještě jiné věci, než řešit vaši malou nehodu,“ naznačil jí, že považuje tuto situaci za ukončenou.

„Tak vám děkuji za vaši pomoc, pane řediteli,“ odvětila jízlivě Ginny a zvedla se. „Přeji vám pěkný zbytek dne.“

S těmito slovy opustila ředitelnu a vydala se dolů do sklepení, kde se nacházely zmijozelské komnaty. S daleko horší náladou než předtím míjela ostatní bradavické studenty a pranic si nevšímala pohledů, které na ni mnozí vrhali. V tento moment jí bylo všechno naprosto ukradené. Nejen, že Snape nevěděl, jak jí pomoct, ale on jí dokonce ani nechtěl pomoci, což ji naštvalo několikanásobně víc než předtím.

„Hajzl jeden,“ mumlala nenávistně, zatímco se blížila ke vchodu do Zmijozelu.

V dalším okamžiku vrazila do jakéhosi mladšího studenta, který právě vyšel zpoza rohu, a málem ho srazila na zem.

„Nemůžeš dávat pozor?!“ obořila se na něj prudce.

Chlapec jen rychle zamumlal pár slov na omluvu a urychleně vzal nohy na ramena. Ginnina nálada byla hluboko pod bodem mrazu a dívka byla ještě k tomu rozlícena na nejvyšší možnou míru, takže nebylo radno se s ní pouštět do křížku. Aby dala průchod svým emocím, cestou se ještě utrhla na pár mladších studentů, vesměs ze Zmijozelu, kteří se jí motali pod nohama. Teprve poté se trochu uklidnila a do zmijozelské společenské místnosti vešla už s malinko lepší náladou. Ta ale neměla dlouho trvat.

„Pozor, pozor!“ vykřikl hned při jejím příchodu James Higgs. „Postrach školy přichází!“

„Sklapni, Higgsi!“ zasyčela na něj Ginn. Na jeho vtípky opravdu neměla náladu.

„Ale no tak, Ginny, nemusíš na nás hned tak vyjíždět,“ ušklíbl se jeho kamarád Gary. „Navíc řekl jen čistou pravdu. Několik druháků sem vběhlo téměř s brekem,“ provokoval ji. „Div že pod tvým hrozným pohledem neomdleli.“

„Ha ha ha, moc vtipný,“ protočila oči Ginn a rozhlédla se po společenské místnosti. Ve společnosti těchto individuí nechtěla být už ani minutu, ale na druhou stranu se bála zůstat sama. Chvilku zvažovala, že se přidá ke svým spolužačkám, ale pak i tuto možnost zamítla, neměla náladu na Catherine. Nakonec se rozhodla přidat ke studentům sedmého ročníku, kteří přirozeně zabírali nejlepší místa.

„Ahoj,“ pozdravila, jakmile k nim došla a posadila se na jedno ze dvou prázdných míst.

„Nazdar, Ginny,“ přivítala ji Pansy Parkinsonová, zatímco ostatní jen pokývali hlavami. „Kdes byla?“

„Potřebovala jsem něco vyřešit se Snapem. Marně,“ zakřenila se a snažila se potlačit zlobu, která v ní opět narůstala.

„Tak proto ta nálada,“ pochopil Draco.

„Být tebou, tak už k tý větě nic nedodávám,“ varovala ho dívka.

„Neboj, nejsem takový imbecil, jako jsou tamti dva,“ pohodil hlavou k Ginniním spolužákům.

„Tvoje štěstí.“

„Cos od něj vlastně chtěla?“ vzhlédl od jakési knihy Blaise Zabini a zapojil se rozhovoru. „Snape obvykle našim požadavkům vyhoví.“

„To je fuk, nebylo to nic tak závažného. Každopádně mě odbyl s tím, že na mě teď nemá čas.“

„Zkus to jindy,“ poradil jí Draco. „Je dost možný, že se něco stalo a Snape tak na tebe neměl náladu. Kdo ví, čím ho Pán zla zaúkoloval,“ pokrčil rameny.

„Na tom něco je,“ připustila Ginny. Až do té doby ji tato možnost vůbec nenapadala. Pořádně si ani neuvědomovala, že by Snape opravdu mohl mít naspěch a musel řešit jiné věci.

„A nikdo jiný ti s tím pomoct nemůže?“ zeptal se Zabini.

„Nemyslím si. Ale nech to plavat, Blaisi. Bude to v pohodě,“ pousmála se.

Stále si nezvykla na to, jak přívětivě se k ní studenti Zmijozelu chovají. Jako jedna z mála byla přijímána i sedmým ročníkem, který byl obvykle dost uzavřená parta a s mladšími studenty se dvakrát nekamarádil. Ale v jejím případě se zdálo, že ji berou jako rovnocenného partnera. Udivovalo ji, jak vlídně se k ní chovají. Byla od nich zvyklá jen na urážky a nadávky, ale najednou začínala přehodnocovat svůj vztah k nim. Nemohla se zbavit dojmu, že jsou ve skutečnosti docela fajn. Uvnitř koleje se chovali úplně jinak, než před ostatními studenty. A i když se to Ginny příčilo, nemohla už říct, že by Zmijozel byla tak špatná kolej. Jen byla jiná, víc izolovaná. Nic jí však nemohlo nahradit její milovaný Nebelvír. Přestože se Zmijozelští chovali jinak, než čekala, chybělo tu to vřelé a nenucené chování, na které byla zvyklá ze své koleje. Nebylo tu tak cítit přátelství a otevřenost. Lidé zde byli obezřetnější, nedávali průchod svým citům, neprozrazovali na sebe víc, než bylo nutné. Byl zde cítit odstup, který Ginn tak trochu vadil. Ale v nynější situaci za něj byla ráda. Protože kdyby byla v Nebelvíru, nikdo by jí nedal pokoj, dokud by neprozradila, co se děje. Tady to přešli s tím, že když o tom nechce mluvit, nemusí, že je to čistě její věc a je jen na ní, jestli se s ní chce někomu svěřit. A to ona nechtěla. Věděla, že v okamžiku, kdy by to udělala, by se mohly stát jen dvě věci. Buď by ji měli za blázna, nebo se od ní odtáhli. Ani po jednom netoužila, takže se rozhodla mlčet tak dlouho, jak jen to bude možné a doufat, že přijde na něco, co ji vrátí tam, odkud pochází. Nehodlala vzdát svůj boj s magií. Pevně věřila, že musí existovat způsob, jak vše napravit. A ona ho najde. Ať už se Snapeovou pomocí nebo bez ní.

 

<< 2. kapitola <<                                         >> 4. kapitola >>

25.09.2010 15:38:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one