My world of fantasy...

29. kapitola ŽzZ - Nevyzpytatelní Zmijozelé

Ahoj, konečně mám po státnicích a přijímačkách na magistra, takže mám i trochu víc času na psaní. Chtěla bych teď přidávat kapitoly trochu pravidelněji, tak snad se mi to podaří (i když v létě budu často pryč). Každopádně děkuji všem, co vydrželi čekat, a doufám, že se vám tahle kapitola bude líbit, poslední část mi dala opravdu zabrat (ani se neptejte, kolikrát jsem ji za posledních pár dní přepsala). Každopádně komentáře a kritiku uvítám. :)
Kaitlin
Pansy si unuděně podpírala hlavu a bez zájmu přejížděla očima po společenské místnosti. Na to, že byl pátek, byl u nich na koleji až podezřelý klid. Obvykle se v takový den někdo rozhodl, že je ideální čas na uspořádání čehokoliv, ale zdálo se, že tentokrát se nic zajímavého dít nebude. Možná za to mohla skutečnost, že prakticky všichni šesťáci se někam vypařili, už několik hodin na žádného z nich nenatrefila. A její ročník nevypadal na to, že by měl přichystat nějakou akci. Dafné měla rande, předpokládala, že Tracy taky a o Millicent se nestarala, ta stejně v poslední době trávila většinu času s Crabbem a Goylem. Draco sedící vedle ní poklimbával, Theodor byl začtený do nějaké nechutně tlusté knihy a Blaise seděl stranou od všech a něco si čmáral na kus pergamenu. Utkvěla na něm zrakem déle, než bylo potřeba, a upoutala tak jeho pozornost. Zamračeně k ní vzhlédl a počastoval ji doslova odporným pohledem.
„Ono ho to přejde,“ zamumlal kousek od ní Theodor.
„Starej se o svoji knihu, jo?“ hodila na něj rychlý pohled. Občas tu jeho schopnost o všem vědět a do všeho se montovat vážně nesnášela.
„Zas tak zajímavá není,“ objevil se na jeho tváři pobavený úšklebek.
„Neměl bys být třeba se svou přítelkyní?“
Tohle téma zaujalo i Draca, který se náhle probral ze svého polospánku. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že seš fakt s Pritchardovou.“
Theo jen protočil oči a rozhodl se raději odpovědět Pansy. „Mají s ostatními šesťáky nějaký večírek. Soukromý.“
„Copak, nebyl jsi pozvaný?“ ušklíbl se Malfoy.
„Nechtěl jsem jít,“ opravil ho Theodor.
„Proč zrovna ona?“ vrátil se Draco ke svému původnímu zájmu.
„To by mě taky celkem zajímalo,“ posunula se Pansy o něco blíž k němu a s očekáváním v očích se k němu naklonila. „Nikdy jsi nedal ani najevo, že víš o její existenci.“
„A tady se, Pansy, zase pleteš. Ostatně jako v mnoha jiných věcech,“ odvětil povýšeně.
Vrhla na něj naštvaný pohled, ale bylo na ní vidět, že přemýšlí nad tím, co jí uniklo. Několik dalších vteřin se na její tváři zračila nechápavost, než se jí najednou v očích objevil záblesk pochopení, který postřehl dokonce i Draco.
„Něco mi ušlo?“
„Jen pár nepodstatných drobností,“ ušklíbl se Theodor a zvedl se. „Doporučoval bych vám dvěma, abyste se starali o své milostné životy. Všichni víme, že by potřebovaly pořádně oprášit,“ počastoval je neskutečně nadřazeným výrazem a vydal se směrem k východu.
„Kam zas jdeš?“ houkla za ním Parkinsonová.
Nadzvedl obočí a zašklebil se, ale neuznal ji hodnou odpovědi a místo toho bez dalšího slova opustil zmijozelskou společenskou místnost.
„Kam…“ začal Draco.
„Za Weasleyovou.“
Malfoy na ni několik okamžiků mlčky hleděl, než uhnul pohledem a zaregistroval tak Blaise, který právě opouštěl kolej. Na jeho tváři se objevil údiv nad kamarádovým chováním. Poslední dobou se všichni kolem něj chovali divně. Otočil se zpět na Pansy, aby něco poznamenal, ale zastavil ho výraz v její tváři. Netrvalo mu dlouho, než si dal jedna a jedna dohromady.
„Ty to víš.“
„A co bych měla vědět, Draco?“ usmála se na něj.
„To ohledně Theodora a Weasleyové. Řekl ti to, viď?“
„Páni, páni… Tady někdo konečně začal používat hlavu,“ ušklíbla se a zcela ignorovala jeho naštvaný pohled. „A i vnímat své okolí. Je hezké vidět, že ses konečně vyhrabal z toho snového světa, kde ses poslední dobou toulal.“
„Že se nezajímám o Theodora…“
„Je pro tebe zcela netypické. A nemalfoyovské.“
„Říká ta, co do všeho strká nos. Jak to, že ti to řekl?“ vrátil se zpátky k původnímu tématu.
„Potřeboval věci trochu rozhýbat. A naštvat Blaise. Když už jsme u toho, myslím, že je nejvyšší čas promluvit si s Longbottomem,“ objevil se jí na tváři šibalský úsměv, když se postavila a vydala se pryč. Nepotřeboval už vědět, že s Nevillem měla dohodnutou schůzku.
Draco jen beze slova sledoval, jak opouští místnost a zanechává ho tak samotného ve společnosti mladších ročníků. Náhle měl pocit, že by se také měl zapojit do rozruchu kolem Weasleyové, ať už se jednalo o cokoliv. Jen to asi bude muset nechat na další den, nehodlal se hnát za kýmkoliv z nich.

***

Ginny seděla spolu s Demelzou u stolečku u okna a plně se soustředila na šachy, které měly před sebou rozložené. Už víc než půl hodiny se snažila kamarádku porazit, ale i když se snažila sebevíc, Demelza jí byla velmi vyrovnaným soupeřem. Nikdy nebyla v této hře tak dobrá jako její bratr, Ron byl z jejich rodiny odjakživa nejlepší.
„Ginn!“ houkla na ni najednou Vicky od vchodu. „Máš tu návštěvu.“
„Řekni mu, že na něj nemám čas,“ odvětila rusovláska a sklonila se zpět ke hře.
„No… když jsem řekla tady, tak jsem myslela tady.“
„To si ze mě děláš…“ vyskočila Ginny na nohy a vydala se vstříc nevítanému návštěvníkovi. „Zbláznil ses?!“
„Pěkný,“ nebral ji na vědomí Theodor a rozhlížel se po místnosti. „Sice trochu kýčovitý, ale vím, že vám to vyhovuje.“
„Koukej vypadnout!“ strčila do něj.
„Uklidni se. Chci s tebou o něčem mluvit.“
„Ne tady.“
Na několik vteřin se jí zahleděl do očí, na tváři mu stále pohrával pobavený výraz. Byl si moc dobře vědomý toho, jak je nervózní z jeho přítomnosti v Nebelvíru. Jedna věc byla bavit se s ní na chodbách, většinou spíš v soukromí, druhá pak přímo vtrhnout do jiné koleje, hlavně do této. Už minule vyvolal dost rozruchu, když si sedl k jejich stolu ve Velké síni.
„Theo,“ zakňučela, zkoušejíc jinou taktiku. Uvědomovala si, že na ně hledí většina přítomných včetně Nevilla a jejích kamarádek.
„Fajn, fajn,“ protočil oči a konečně prošel portrétem zpět na chodbu.
Ginny na okamžik zaváhala, ohlédla se na své přátele, ale nakonec ho následovala. Ve tváři se jí nyní jasně zračily obavy z toho, co se o nich bude povídat po celé škole. A co z toho vyvodí Neville, Vicky, Demelza a další. Tohle byl přesně okamžik, kdy děkovala všem bohům za to, že je zbytek jejích přátel pryč. Nechtěla si ani představit, jak by na něco takového reagovali její bratři nebo třeba Harry. Už takhle to bylo dost těžký.
„Proč to děláš?“ vzhlédla k Theodorovi, který ji pozoroval zkoumavým výrazem, když došli do hodně vzdálené chodby.
„Otázkou není, proč já to dělám, Ginny,“ zahleděl se jí do očí. „Otázkou je, proč ty se kvůli tomu cítíš tak nepohodlně. Proč se za to stydíš.“
Otevřela ústa, aby mu odpověděla, ale najednou zjistila, že neví, co by mu na to měla říct. „Já… Tak to není Theo, nestydím se, jen… Nechci, aby si lidé něco povídali, aby z toho vyvozovali nějaké důsledky a další nesmysly. Jak tě proboha může napadnout jen tak si k nám nakráčet, jako by ti to tu všechno patřilo? Copak ses pomátl?“
„Tys nikdy nenavštívila své kamarády z jiné koleje? Například Láskorádovou?“
Zamračila se. „Samozřejmě, že ano, ale…“
„V čem je rozdíl, Ginn, hm?“
„Pro mě žádný. Ale pro ně jo! Sakra, jsi Zmijozel. A víš, co si o vás myslí ostatní tři koleje. Už jen to, že se s tebou bavím, je prostě…“ snažila se nalézt správná slova, ale ta nepřicházela.
„Znovu začínáš zapadat do stereotypu Zmijozel versus ti ostatní?“ Tvář mu nyní zcela zvážněla, než se na ní objevilo znechucení a nesouhlas. „Pak myslím, že se my dva nemáme o čem bavit, že?“ otočil se k odchodu.
„Theo, ne,“ zareagovala okamžitě a chytila ho za ruku. „Dobře víš, že to tak není. Jen prostě…“
„Ani to nedokážeš pojmenovat,“ posmíval se. Přistoupil o kousek blíž, takže se nyní nad ní tyčil, a donutil ji pohlédnout mu do očí. „Vážně zas hodláš řešit, kdo si o tobě co myslí? Vážně ti sejde na jejich názoru?“
„Jsou to moji přátelé.“
„Pokud ano, tak to pochopí.“
„Jak by asi mohli?“
„Možná by pomohlo, kdybys jim konečně řekla pravdu!“ vyplivl.
„A ty si vážně myslíš, že by tomu věřili? Že by to pochopili?“
„Tvrdíš o nich, že jsou to tvoji přátelé. A stejně jim nevěříš. Pro tvoji informaci – Pansy to pochopila!“
„Cože?!“ ozvalo se najednou dvouhlasně.
Ginny, přestože šokovaná tím, co právě zjistila, se bleskurychle otočila za sebe, aby spatřila nevítaného posluchače. Ať se ale rozhlížela, jak chtěla, nikoho neviděla. Chodba nebyla úplně osvícena, ale stejně měla dojem, že dotyčný byl až moc blízko na to, aby ho dokázala přehlédnout. Theodor nad jejím počínáním jen protočil oči a mávnul hůlkou.
„Blaisi?!“ zamrkala šokovaně Ginn, když Nott odstranil zastírací kouzlo.
„Překvapení?“
„Ani ne,“ pokrčil Theodor rameny. „Věděl jsem o tobě od začátku, cos za mnou vyšel ze společenské místnosti.“
„Proč?“ dožadovala se odpovědi Ginny obviňujícím hlasem, tohle považovala za zradu.
„Protože je nejvyšší čas, abys konečně řekla pravdu. Jsou to téměř tři měsíce a tys nebyla schopná udělat ani krok dopředu. A jak jsme se už přesvědčili, podobné metody bývají nejlepší.“
„Myslíš? Pořád si jasně pamatuju Draca…“
„Myslím sebe a…“ pohlédl na Blaise. „Nepotřebuješ víc času na rozmyšlenou, Ginny, jen ses potřebovala pohnout, udělat první krok. A když jsi ho nebyla schopná ty, udělal jsem ho za sebe. Myslím, že máš co vysvětlovat.“
„To jako vážně?“ houkla na něj, když se měl k odchodu.
„Můžeš za to děkovat jen sama sobě. Přece nenechám Dawn čekat,“ zazubil se a vzal roha.

***

Pansy netrpělivě podupávala nohou a čekala na svého společníka, který se však stále nedostavil, přestože už měl deset minut zpoždění. Měla sto chutí se otočit a vrátit se do Zmijozelu, ale nehodlala riskovat, že ho něco zdrželo. Nakonec se jí to čekání přece jen vyplatilo, když se na rohu konečně objevila postava vysokého mladíka.
„Jdeš pozdě.“
„Můžeš být ráda, že jsem vůbec přišel, Parkinsonová. Co chceš?“
„Možná nejdřív odpověď na to, proč jsem tu musela čtvrt hodiny čekat na studené chodbě.“
Kratičký moment zvažoval, či mu stojí za odpověď, ale nakonec se uvolnil a začal: „Tvůj kamarád u nás způsobil pěkný rozruch. Chvíli mi trvalo, než jsem se odtamtud dostal.“
Na Pansyině tváři se objevil nevěřícný výraz. „Theo byl u vás?“
„Jo.“
„Páni,“ vydechla a pobaveně se ušklíbla.
„Cos teda chtěla? Minule jsem vám jasně řekl, že se s vámi na ničem nehodlám podílet.“
„Já vím. A taky jsem to brala v potaz. Ale situace se změnila. Tentokrát jsem já ta, kdo ti chce něco nabídnout.“
Změřil si ji podezřívavým pohledem. „Jak změnila? Co jste ty a Zabini…“
„Blaise do toho netahej, ten s tím nemá nic společného. Tentokrát to jsem jen já.“
„Fajn,“ založil si ruce na hrudi. „Tak prosím, povídej,“ a posadil se na nejbližší židli.
Na okamžik zaváhala, jako by nevěděla, co říct, ale rychle zas nasadila masku. „Vím, co se s tvou drahou kamarádkou dělo, Theodor mi to před pár dny řekl.“
„Jen tak, zničehonic?“
„Pod podmínkou, že když už jsme tě s Blaisem do toho zatáhli, tak to taky dotáhnu do konce,“ zamračila se. „Nemysli si, že jsem tu jen z dobroty srdce.“
„V to bych se ani neodvážil doufat,“ odfrknul si. „Povídej.“
„Najednou to chceš slyšet?“ pohrdavě odtušila.
„Pochybuji, že by na tom, co mi hodláš říct, bylo nějak extra pravdy, takže ano, chci.“
„Víš, Longbottome, navzdory tomu, co si o mě myslíš, já nejsem lhářka ani podvodnice. A Theodorovi jsem to slíbila. Ať už se ti to líbí nebo ne, všichni Zmijozelové nejsou stejní,“ mračila se na něj. „A někdo jako ty nemá sebemenší právo nás hodnotit, nic o nás nevíš.“
„To, co vím, mi bohatě stačí.“
„To jsi nikdy nezapochyboval o tom, že by ses v nás mohl mýlit?“
„Předně jsem si nikdy nemyslel, že Zmijozel se rovná čisté zlo,“ odtušil. Překvapeně zamrkala a na chvíli na něj mlčky hleděla. „Možná ti to za ty roky uniklo,“ pokračoval Neville dál, „ale nikdy jsem proti vám nezbrojil. A ani letos tomu tak nebylo, pokud to nebylo nezbytně nutné. A když se chce Ginny s Nottem kamarádit, nebudu jí dělat problémy. Ona by se nebavila s někým, kdo by za to nestál.“
„Fajn, tak jsem se v tobě možná spletla,“ připustila. „Aspoň to bude pro oba jednodušší. Neřeknu ti všechno, podle Theodora to potřebuješ slyšet od ní. Ale mám tě aspoň připravit na to, co tě čeká. A zahrnuje to ji, alternativní realitu a Zmijozel.“
Nějakou dobu, možná to byly vteřiny, možná i minuty, zkoumal její tvář a snažil se zjistit, jestli mu opravdu říká pravdu. Teprve poté začal uvažovat nad slovy, která řekla. Zdálo se, že přemýšlí nad všemi možnými způsoby, co by to mělo znamenat, a nakonec se dobral k nějakému závěru. V té chvíli se postavil na nohy.
„Neukvapuj se ve svých názorech. A neodsuzuj ji.“
„To ani nemám v plánu,“ otočil se na ni. „Já Ginny věřím a vím, že ať už se stalo cokoliv, neudělala by nic špatného.“
„A nevadí ti, že ti lhala?“
„Nelhala. Řekla mi, že se něco stalo. A že o tom zatím nechce mluvit. A já to akceptoval. A byl bych v tom i pokračoval, kdybyste se do toho nezačali míchat.“
„Těžko nás můžeš obviňovat za to, že jsme se snažili zjistit, co se děje s kamarádem. Kdyby to bylo naopak, jednal bys stejně.“
„Přesně proto jsem tě teď z ničeho neobvinil,“ zamířil ke dveřím.
„Kam jdeš?“ houkla za ním. „Stejně ji teď nenajdeš, ne když je s Theodorem.“
Počastoval ji pobaveným pohledem, ale rozhodl se neodpovědět. Místo toho vyšel ven z místnosti a potichu za sebou zavřel dveře. Nechal tak Pansy samotnou v učebně a donutil ji přemýšlet nad tím, co to právě vedli za divný rozhovor. Rozhodně to nebylo něco, co by očekávala.

***

Ginny s Blaisem na sebe mlčky hleděli, ani jeden z nich se neměl k tomu, aby udělal první krok. Ona přemýšlela o tom, jestli by se z toho přece jen nemohla ještě vykroutit, neslyšel zas tolik, aby musela cokoliv vysvětlovat. Měla v plánu mu to říct a stejně tak i Pansy, ale odkládala to, potřebovala ještě čas. Teprve se začala sbližovat s Dawn, jí měla v plánu jako první prozradit pravdu, protože měla pocit, že ta by to pochopila a přijala. Jenže podcenila Thea a jeho nutkání se do všeho montovat, mohla čekat, že přijde s vlastním plánem. Nelíbilo se jí, že to řekl Pansy, ne když nevěděla, jak ta to vzala a když u toho ani nebyla přítomná. A ještě míň se jí líbilo, že by měla prozradit Blaisovi pravdu úplně sama, bez Theodorovy podpory. Věděla, že to oddalovala, jak jen to šlo, ale chtěla to udělat po svém, i kdyby to mělo být za měsíc nebo rok.
„Takže?“ prolomil ticho jako první Zabini.
„Takže co?“ založila si ruce na hrudi a vyzývavě na něj hleděla.
„O čem tohle bylo?“
„To není tvoje věc!“
„To je zajímavý, že si to nemyslím. A ani Theodor ne,“ zamračil se na ni a rozhlédl se po chodbě. Očividně mu nebylo dvakrát příjemné tam stát, když mohl kdokoliv přijít a vidět, popřípadě slyšet je. „Co kdybychom si promluvili někde v soukromí?“ navrhl.
„Nemáme o čem mluvit, Zabini.“
„Fajn, tak změníme téma,“ pokrčil rameny a přistoupil k ní o něco blíž. Téměř ustoupila o krok dozadu, na poslední chvíli se ale zarazila, nechtěla, aby si myslel, že má převahu. „Co kdybychom si promluvili o tomhle?“ vzal ji za ruku a odhalil tak skrývaný náramek. „Anebo o tomhle,“ přejel jí rukou po krku a vytáhl zpod oblečení řetízek s dračím přívěškem. „Víš, přemýšlel jsem o tom.“
„A k čemu jsi došel?“ zeptala se potichu.
„Že tohle,“ ukázal na náramek, „patří, nebo spíš patřilo, mně. Víš to ty a vím to i já. Povánoční dárek od přítele, o kterého přišla. Tak proč si nepamatuju, že jsem ti to kdy dal? Řeklas mi, že se nemám ptát na otázky, na které nechci znát odpověď. A já to nechal být. Teď ty odpovědi chci.“
„Ne vždycky dostaneme to, co chceme.“
„Tohle na mě nezkoušej, Weasleyová. Očividně se tu děje něco, o čem víte jen ty a Theodor, teď už teda i Pansy. A zahrnuje to i mě, Draca a předpokládám, že i další. Co je to za tak velké tajemství, že to nechceš prozradit?“ Když stále mlčela, pokračoval, jen změnil taktiku. „Proč si to pořád necháváš?“ sklouzl pohledem zpět k náramku. „Proč si ty a Theodor pamatujete něco, co my ostatní zřejmě ne? Protože…“ zarazil se na okamžik, „předpokládám, že tohle byl taky dárek,“ vzal do ruky dráčka visícího na jejím krku. „A není tak těžké uhodnout, kdo byl dárcem.“
„Co ti Theodor řekl?“ hlesla, zděšená tím, že by opravdu mohl něco vědět. Jeho dohady byly až moc přesné.
„Nic,“ zamračil se. „Myslíš si ale, že jsem slepej nebo blbej? Je silně nepravděpodobný, že byste se vy dva začali bavit jen tak ze dne na den, na to se k tobě chová až moc důvěrně, a to si obvykle k tělu moc lidí nepouští. Znám ho sedm let, Weasleyová, a i když je někdy těžký se v něm vyznat, není zas tak dokonalý, abych nepoznal některý věci. Mezi vámi je něco víc, než jsem si ze začátku myslel, z nějakého důvodu tě považuje za přítele a věří ti, alespoň v rámci mezí. A co víc, zdá se, že tě zná a ty znáš jeho, což není něco, co by vzniklo jen tak, muselo to trvat dýl. Všiml jsem si, že se v březnu začal chovat divně, věnoval ti najednou mnohem víc pozornosti než obvykle. A myslel si, že je hrozně nenápadný. A najednou jste se začali bavit, zničehonic,“ rozprostíral své postřehy a domněnky a Ginny mohla jen sledovat, jak moc se blíží k pravdě.
„Myslím, že bysme si měli jít někam sednout,“ vydechla ochromeně.
„Neříkej, že mi vážně…“
„Vždycky jsem měla v plánu to říct,“ skočila mu do řeči. „Ale chtěla jsem to udělat po svém,“ otočila se k němu zády a vydala se k nejbližším dveřím. Nemyslela si, že by někdy v té místnosti byla, vypadala, že už je roky nepoužívaná. Stačilo však jediné mávnutí hůlkou a letitý prach zmizel. Zdálo se, že to v dřívějších dobách sloužilo jako něčí kabinet, rozhodně to nevypadalo jako učebna. I přes přítomnost několika kousků nábytku se Ginny bez rozmýšlení posadila na zašedlý koberec a vyčkávala.
Blaise na rozdíl od ní zaváhal, nevypadal zrovna nadšený vyhlídkou, že by měl sedět s o rok mladší Nebelvírkou na zemi, ale nakonec v sobě přemohl odpor a usadil se proti ní. Nějakou dobu bylo ticho, než se rusovláska rozhoupala k pokračování rozhovoru.
„S tím náramkem máš pravdu,“ zamumlala potichu s pohledem upřeným na zem. „A stejně tak s tím řetízkem.“
„To už mi došlo.“
„Nech mě to doříct, Blaisi,“ vzhlédla k němu prosebně oči. Na tomto rozhovoru jí záleželo, uvědomovala si, že to může změnit hodně věcí. A především rozhodnout o tom, jaký vztah bude mít s Blaisem, jestli se rozhodne chovat, jako že se nic nestalo, nebo se znovu pokusí být přáteli.
„Proč o tom nevím? Proč jen ty a Theo?“
Znovu uhnula pohledem. „V září jsem se ve vlaku do Bradavic dostala s Dracem do menší potyčky,“ začala tiše. „Provokoval, já neměla zrovna nejlepší náladu... Asi si umíš představit, jak to dopadlo. Vrátilo se mi vlastní kouzlo a do toho jedno jeho, skončila jsem v bezvědomí a...“ pokračovala tichým hlasem dál, stále se na něj nebyla schopná podívat. Neměla sebemenší tušení, jak dlouho tam seděli, jak dlouho ona mluvila a on jen tiše poslouchal. Ani jednou jí neskočil do řeči, ani jednou se na nic nezeptal. A když skončila, beze slova se zvedl a zamířil ke dveřím.
Vyskočila na nohy. „To jako jen tak odejdeš?!“ křikla za ním nevěřícně.
Prudce se otočil: „A co po mně chceš?“
„Nevím, aspoň nějakou reakci.“
„Čekáš snad, že ti padnu kolem krku a budu se radovat, že jsem našel dávno ztracenou kamarádku? Tímhle se nic nemění, Weasleyová. Já jsem já, tamto byl někdo jiný. To, žes mi to řekla, na věci nic nemění.“
„To myslíš vážně?“
„Vypadám snad, že žertuji?“
Zamračila se, tohle nebyla reakce, kterou by očekávala. „Bastarde,“ procedila skrz zuby, prošla kolem něj, a aniž by mu věnovala jediný pohled, zamířila zpátky do Nebelvíru.
Blaise pár vteřin zíral na otevřené dveře, než se také sebral a vydal se zpět do Zmijozelu. Měl dost věcí k přemýšlení.

Kousek před vchodem do nebelvírské společenské místnosti se Ginny zastavila, náhle nerozhodná v tom, jestli vůbec chce vejít dovnitř. Blaisova reakce ji natolik vyvedla z míry, že si byla jistá tím, že by se svými přáteli nebyla schopná normálně komunikovat. A rozhodně nebyla v náladě, aby někomu odpovídala na zvídavé otázky. A tak se místo toho otočila a vydala se ven z hradu. Uvědomovala si, že je už dost pozdě, ale stále jí to přišlo jako docela dobrý nápad. Nic horšího než školní trest jí nehrozilo. A i to bylo to poslední, o co by se starala. Vyšla ven z brány, zamířila k jezeru a usadila se na svém oblíbeném místě. Několik minut nepřítomně hleděla do jezera, než si uvědomila, že není sama.
„Co...“ otočila se, ale otázka jí zmrzla na rtech. „Skvělý, dneska už to lepší být fakt nemůže. Co chceš, Malfoyi?“
„Pár odpovědí.“
Odfrkla si. „To dneska každý.“
Zcela ignoroval její rozpoložení a pokračoval. „Co se stalo mezi tebou a Blaisem? Přišel do Zmijozelu v dost odporný náladě.“
„On?“ podivila se. „Pokud tu má někdo důvod být v odporné náladě, tak jsem to já.“
„Co s nimi všemi máš?“
„Možná sis toho nevšiml, ale důvod, proč jsem zrovna tady, je ten, že chci být sama. Kdybych měla náladu na rozhovor nebo zvídavé otázky, tak sedím nahoře u nás ve věži.“ Po tomto prohlášení se na Malfoyově tváři objevil zvláštní výraz, kterého si však dívka nevšimla. „A věř mi, že seš ten poslední, komu bych teď chtěla na cokoli odpovídat,“ postavila se a vydala ke hradu.
„Počkej.“
Zastavila se, překvapena tou naléhavostí v jeho hlase. Pomalu se otočila a pár vteřin na něj mlčky hleděla, snažíc se zjistit, proč vůbec přišel. „Jak jsi mě tu našel?“
„Viděl jsem tě z okna.“
„A proč jsi přišel?“
„Protože jsi asi jediná, kdo má odpovědi.“
Na chvíli zaváhala, ale když viděla jeho výraz a slyšela, jakým způsobem to řekl, zůstala, přestože jí všechno uvnitř říkalo, že by měla co nejrychleji odejít. Vyhnula se mu pohledem, nepotřebovala vidět, jak se ležérně opírá o kmen stromu a provrtává ji pohledem. „Chováš se jinak než před Velikonocemi. Theo říkal, žes prakticky s nikým nekomunikoval.“
„Vím.“
„Má to co dělat s tím, co se u vás stalo?“ odvážila se zeptat.
Na kratičký moment se zarazil. „Samozřejmě, že ti to řekl,“ došlo mu. „Říká ti skoro všechno, co?“
„Jen to, co uzná za vhodné,“ pokrčila rameny. „Znáš ho.“
„Poslední dobou mám pocit, že skoro ne,“ přiznal.
„Proč jsi doopravdy tady, Draco? Není to jen kvůli Blaisovi, Theovi a dalším.“
„Theodor ti věří. Má tě za přítele. A jak ho znám, musí k tomu mít sakra velký důvod, který chci znát. Kromě toho se mi nelíbí, že jako jediný nemám sebemenší páru, co se to u nás děje. A z nějakého důvodu mám dojem, že se to týká i mě,“ přistoupil k ní blíž.
Tentokrát neuhnula pohledem a neohroženě mu ho vracela. Moc dobře si uvědomovala, že vstupuje na nebezpečné území, ale pro ten den už to bylo jedno. Měla pocit, že horší už to být nemohlo a byla už unavená z toho všeho lhaní a utíkání. Nakonec měl Theodor pravdu. Svěsila ramena a povzdechla si.
„Všechno ti to řeknu. Jen ne dneska.“
Podezřívavě přimhouřil oči. „Co ten náhlý obrat?“
„Protože si zasloužíš pravdu. A...“ zaváhala, „protože ti to dlužím,“ dokončila tak potichu, že si skoro nebyl jist, že to opravdu řekla.
„Ty mně? Po tom všem, co jsem tobě a tvým přátelům udělal?“ podivil se. S bolestí v očích k němu vzhlédla a několik vteřin zkoumala jeho tvář, k odpovědi se ale neměla. „Co mi uniká?“ přimhouřil oči.
„Nechtěj po mně odpovědi, ne dneska,“ zopakovala svoji žádost. „Ne po tom, jak...“ zadrhla se a zhluboka se nadechla, „reagoval Blaise.“
„Záleží ti na něm,“ uvědomil si najednou Malfoy. „A na tom, co si myslí.“
„Hlavně z toho nic nevyvozuj!“ zděsila se.
„Neboj,“ ušklíbl se, „neměl jsem v úmyslu narážet na... víš co. Ať už si o tobě myslím cokoliv, rozhodně tě nemám za jednu z těch holek, co mu dobrovolně vlezou do postele. A nedej bože se do něj zamilují.“
„Fajn, jsem ráda, že se alespoň v tomhle shodneme.“
Na chvíli se zamyslel, téměř bylo vidět, jak se v jeho mozku otáčejí kolečka, jak se snaží dobrat k nějakému závěru. Ginny se dost obávala, k čemu dojde, ale nedokázala se přesvědčit k tomu, od něj utekla. Ať už si namlouvala cokoliv, jeho přítomnost ji z nějakého nepochopitelného důvodu uklidňovala. Po více jak dvou minutách mlčení se zcela uvolnila a posadila se zpět na břeh jezera. Po chvíli ucítila, jak ji Draco napodobil.
„Tohle je zvláštní, víš?“ prolomil nastalé ticho. „My dva tady, bez hádek a bojů...“ nechal vyznít do ztracena.
„To teda,“ uchechtla se Ginn, vybavujíc si, že to byl vlastně on, kdo ji do celého toho chaosu zatáhl. „Už jsem z toho unavená, ze všech těch mezikolejních nesmyslů, nenávisti, bolesti... Chtěla bych, aby to už skončilo, aby byl konečně klid, nikdo se kolem mě nehádal, nemusela bych řešit, kdo koho nesnáší a tak...“ objala si rukama kolena a pozorovala měsíc odrážející se ve vodní hladině.
„Chceš nesplnitelné.“
„Myslíš?“ otočila se k němu s otázkou v očích. „Proč by to mělo být nesplnitelné? Proč by naše koleje nemohly vzájemně vycházet?“
„Vy nesnášíte nás, my nesnášíme vás.“
„Blbost,“ odfrkla si. „Jen zažité předsudky.“
„Ještě před pár týdny jsi to plně splňovala,“ podotkl.
„Stejně jako ty. A přesto tu vedle sebe sedíme a normálně si povídáme.“
„Pravda,“ souhlasil s ní.
Lehce se na něj usmála, ale nijak na to nereagovala, nebylo proč. Pro tu chvíli stačilo, že se alespoň na něčem shodli. V duchu zakroutila hlavou nad tím paradoxem. S Blaisem, který tam pro ni byl nejlepší přítel a kterému věřila celým svým srdcem, zde vycházet nedokázala, ale s Dracem, se kterým se rozhádala a nedokázala to už urovnat, nebyl problém sedět v noci u jezera a nezávazně si povídat. Věci se opravdu neubíraly takovým způsobem, jak čekala.
24.09.2013 20:40:23
Kaitlin
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one