My world of fantasy...

28. kapitola ŽzZ - Změna pravidel

Tak se mi konečně podařilo dopsat kapitolu. A ani mi to netrvalo tak dlouho, jak jsem očekávala. Tak snad se bude líbit, snažila jsem se. A za komentáře budu ráda.
K.

***
Ginny napůl vběhla do knihovny a roztěkaně se rozhlédla kolem sebe. Na další den měli hlášený opakovací test z přeměňování z prakticky celého roku a ona se na to ještě ani nestihla podívat. Nechala si na to celé odpoledne a večer, ale zcela nečekaně dostala od Alekty Carrowové školní trest a víc než tři hodiny strávila mytím schodů v odlehlé části bradavického hradu. A když konečně dorazila na kolej, zjistila, že prváci a druháci uspořádali ve společenské místnosti turnaj v Řachavém Petrovi a jejich ložnice byla z kdoví jakého důvodu nedostupná. Odevzdaně se tedy vypravila do knihovny, kde se plánovala nikým nerušena učit až do večera, ovšem nepočítala s tím, že by podobný nápad mohlo mít víc lidí. Prakticky všechny stoly byly obsazené, a pokud tam opravdu chtěla zůstat, musela si k někomu přisednout. Bezradně se rozhlédla kolem sebe a snažila se najít nějaká přátelskou, ideálně nebelvírskou, tvář. Ale všude nacházela jen samé Zmijozely, Havraspáry a Mrzimory, ze své koleje jen o hodně mladší studenty. Nakonec jí utkvěl zrak na dvou dívkách, které seděly nedaleko místa, kde stála, a měly pro sebe celý velký stůl. Na kratičký moment zaváhala, ale nakonec s lehkým úsměvem na tváři vykročila vpřed.
„Nebude vadit, když si přisednu?“
Oslovené zvedly hlavu a překvapeně si ji změřily pohledem. „Jestli je to nutné,“ protočila nakonec jedna z nich oči.
„Dík,“ pousmála se a posadila se.
Nějakou dobu se snažila soustředit na učení, ale přibližně po hodině jí to nedalo a místo opakování látky začala poslouchat, o čem se ty dvě potichu baví. Netrvalo dlouho a došlo jí, že zatímco se ona snaží připravit na test z přeměňování, ony mají naopak problém s kouzelnými formulemi. Zbytečně se snažila zabránit úšklebku, který se jí dral na tvář. Moc dobře si pamatovala, jak moc mají tenhle předmět v oblibě.
„Nějaký problém, Weasleyová?“ vzhlédla k ní Rosierová, když si všimla, že je zrzka poslouchá.
„Ne, žádný.“
„Tak se soustřeď na sebe a ne na nás,“ zamračila se na ni.
Ginny jen protočila oči, přesně takovou reakci od ní čekala. Silou vůle se znovu přinutila k učení, ale pozornost jí stále ujížděla k jejím spolusedícím. Tentokrát už se nehodlala nechat nachytat, stále se pokoušela naučit se jednotlivé přeměny, ale přítomnost Jessicy a Dawn ji pořád a pořád vytrhávala ze soustředění. Na okamžik zavřela oči a vrátila se v čase o několik měsíců zpátky. Kdyby se nic nezměnilo, seděla by teď skloněná nad učením s nimi a nesnažila se je tajně poslouchat. Prudce otevřela oči a pohlédla na ně s vědomím, že by se měla sebrat a najít Vicky s Demelzou. To ony tady byly její kamarádky, je znala a přátelila se s nimi šest let. Ale i tak jí chyběla přítomnost zmijozelských dívek. S nimi měla jiný druh kamarádství.
Překvapeně zamrkala, když si všimla, že ji ty dvě pozorují. Zasnila se na moc dlouho. Zahanbeně odvrátila pohled a soustředila se opět na učení. Už se neodvažovala k nim vzhlédnout. A tak jí uniklo, kolik pozornosti jí najednou věnuje Dawn. Po očku rusovlásku sledovala, zatímco potichu Jessice vysvětlovala látku, kterou černovláska nechápala.
„Hej, Weasleyová,“ zavolala na ni nakonec.
Zrzka překvapeně vzhlédla od knihy a setkala se s jejíma očima. Tvářila se stejně zmateně jako Jessica, která přejížděla očima z jedné na druhou a čekala, co bude dál.
„Ano?“
„Vy jste ten test už psali, co?“
„Včera,“ přikývla Ginny.
„A?“
„Přišel mi poměrně jednoduchý,“ pokrčila rameny Ginn. Na tento předmět vždycky měla talent a šel jí prakticky bez učení. Její nestvůrné netopýří zaklínadlo toho bylo důkazem.
„Samozřejmě, že ano. Je Kratiknotův miláček,“ okomentovala to Jessica opovržlivě.
„Kuš,“ okřikla ji Dawn. „Co tam bylo?“
„Změní to, vždycky to dělá.“
„Ale základ zůstává stejný,“ nedala se hnědovláska.
Ginny se spokojeně ušklíbla a naklonila se k nim. „A co z toho budu mít, když vám to řeknu?“
Jessica zareagovala jen nadzdviženým obočím, zatímco Dawn se zašklebila. „Řeknu ti, co si o tobě povídali Parkinsonová se Zabinim?“
Na kratičký moment rusovláska ztuhla. Od Blaise to čekala, stejně tak jako od Draca, ale Pansy ve svých výpočtech opomněla. Vypadalo to, že její přátelství s Theodorem a rozhovory s Blaisem a Dracem nezůstaly nepovšimnuty.
„To beru.“
Bez dalších řečí se přesunula přímo k nim, půjčila si od nich učebnici a začala jim sdělovat, co všechno po nich chtěl jejich vyučující. U některých pasáží se zdržela o něco déle, když jedné nebo druhé něco vysvětlovala, a tak si ani nevšimla, jak rychle jim ubíhá čas. Cítila se s nimi tak přirozeně, že ani nesledovala hodiny a úplně zapomněla na své vlastní učení. Z činnosti ji vytrhlo až poznání, že ji někdo sleduje. Prudce vzhlédla a zkoumavě se rozhlédla kolem sebe, než objevila svého pozorovatele.
„Jak dlouho tam stojíš?“
„Chvíli,“ odvětil pobaveně Theodor.
„Kecá,“ zamumlala potichu Jessica. „Přišel před víc než čtvrt hodinou.“
„Potřeboval jsem se na něco kouknout,“ ležérně to přešel a přistoupil k nim. „Formule? Nemáš zítra náhodou test z přeměňování?“
„A tos vzal zase kde?“ zamračila se na něj. Přes to všechno pořád nedokázala pochopit, kde stále bere ty své informace. Místo odpovědi se na ni jen ušklíbl, takže protočila oči a pokračovala dál: „Co potřebuješ?“
„Něco probrat.“
„A nepočká to?“
„Ne.“
„Fajn,“ vydechla, sesbírala svoje věci a otočila se k odchodu. Theodor už tou dobou postával u dveří a čekal na ni, ale ona potřebovala vyřídit ještě jednu věc. Naklonila se přes stůl k Dawn, která je oba zamračeně sledovala, a tak, aby ji Nott neměl šanci slyšet, zašeptala: „Když sebereš odvahu a pozveš ho na rande, pravděpodobně bude souhlasit,“ mrkla na ni a usmála se. „A dlužíš mi ten rozhovor Blaise a Pansy,“ a aniž by čekala na odpověď, přidružila se k Theodorovi a opustila knihovnu.
Dawn za nimi jen užasle hleděla a přehrávala si v hlavě, co jí rusovláska právě řekla. Naopak Jessica pozorně sledovala kamarádku a čekala, až to vstřebá.
„Víš, ona má pravdu,“ prohlásila nakonec.
Dawn na ni upřela oči: „A Parkinsonová se Zabinim taky.“

Ginny a Theodor mezitím kráčeli bradavickými chodbami a vzdalovali se od knihovny. Ona trpělivě čekala, co z něj nakonec vypadne, zatímco on mlčel a nevypadal, že by s mluvením nějak pospíchal. Nakonec ale přeci jen promluvil jako první.
„Cos jí říkala?“
„Komu?“ podivila se neupřímně.
„Pritchardový, komu asi,“ protočil oči.
„Víš, ona má jméno,“ zašklebila se na něj. „Jen jsem jí něco připomněla.“ Když viděla, jaký na ni hodil pohled, odevzdaně pokračovala: „Výměnný obchod. Já jim pomohla s formulemi, Dawn mi řekne, o čem se bavili Pansy a Blaise.“ Zbytek vědět nepotřeboval.
„Mohla ses na to zeptat mě.“
„To jsem mohla,“ souhlasila, „ale ty by ses jen ušklíbl a sdělil mi, ať si to zjistím sama… Cos vlastně tak neodkladně chtěl, žes mě kvůli tomu vytáhl z knihovny?“ přešla přímo k tématu.
„Byl jsem jen zvědavý, co vy mezi sebou máte,“ pokrčil rameny. Jakmile se začala nadechovat k protestu, dodal: „A taky tě varovat před Pansy a Blaisem.“
„Proč?“
„Proč se na to nezeptáš svojí kamarádky Dawn?“
Frustrovaně zavrčela: „Vážně tě občas nesnáším, Theodore.“ Spokojeně se usmál, ale nijak to nekomentoval. Když viděla, že z něj opravdu už nic nedostane a že ji odtáhl z knihovny prakticky kvůli ničemu, bez dalších řečí se otočila na patě a vracela se tam, odkud přišla. Když to nedostala z něj, alespoň něco se dozví od Dawn.
Theo se za ní jen otočil a s naprostým uspokojením sledoval její mizející postavu. Zdálo se, že věci šly přesně tak, jak chtěl on.

***

Blaise se netrpělivě zavrtěl na židli a při pohledu na hodinky se nespokojeně zamračil. Hodina s Alektou Carrowovou se vlekla ještě pomaleji než obvykle a on už se nemohl dočkat, až konečně skončí. Nesnášel tu ženskou a ještě víc nesnášel její předmět. Zdálo se, že pro jednou byl Zmijozel a Nebelvír na stejné straně, co se týkalo nenávisti k sourozencům Carrowovým, snad jen Crabbe a Goyle tvořili výjimku. Zmijozelští však takticky nedávali svou nechuť tak okatě najevo jako nebelvírští, z čehož jim samozřejmě plynuly mnohé výhody. Všechny koleje by se však svorně spojily, kdyby se měla v jejich případech konat defenestrace, ideálně z některé z věží. Pobaveně se při té myšlence pousmál. Toto asi nebylo to, o čem poslední roky Moudrý klobouk zpíval, když se je snažil nabádat ke spolupráci.
Po chvíli se svalil na lavici a znuděně hleděl z okna. Ani nemělo smysl dávat pozor, Alekta od začátku roku mluvila o jednom a tom samém a nikdy svůj proslov moc neměnila. Rozhlédl se kolem sebe, aby zjistil, jak jsou na tom ostatní. Draco jako vždycky spal, Theodor se houpal na židli a zíral do stropu, Dafné s Tracy si něco mezi sebou psaly, Millicent dokonce chrápala a zbytek třídy na tom nebyl o moc líp. Snad jen Crabbe s Goylem vyučující vnímali. A nebelvírští se pokoušeli dělat, že poslouchají, aby náhodou nedostali školní trest. Útrpně pohlédl na Pansy sedící vedle sebe. Do konce hodiny zbývalo ještě deset minut.
„Vymyslels něco?“ naklonila se k němu Parkinsonová.
„Nic produktivního,“ odvětil s myšlenkou na Alektu padající z okna.
„Fajn, tak aspoň jeden z nás je použitelný,“ zamumlala a upřela zrak na Longbottoma, kterého si profesorka posadila do první lavice, kde musel z první ruky snášet její osobitý projev.
„Myslíš, že ho zlomíš?“
„Uvidíme.“
Vidina zpestření dne a možného posunu někam dál viditelně zlepšila Blaisovu náladu. Najednou se zdálo, že se čas už nevleče, jak tomu bylo v předcházejících minutách, ale běží docela solidní rychlostí. A než se nadál, zazvonilo. Téměř s nadšením vyskočil z lavice, to už se ale Pansy hnala z učebny ven, aby dohnala mizejícího Longbottoma. Pokud se jednalo o útěk z dosahu Alekty Carrowové, Nebelvíři v rychlosti opouštění třídy jednoznačně předčili všechny ostatní koleje.
„Longbottome!“ houkla Parkinsonová přes celou chodbu, takže se za ní polovina ročníku ohlédla. „Jděte si po svých!“ zpražila kolemjdoucí.
Někteří z Nevillových přátel na okamžik zaváhali, ale nakonec usoudili, že to jejich kamarád zvládne. Touha být co nejdál od působiště profesorky byla silnější než cokoliv jiného.
„Co chceš, Parkinsonová?“ otráveně pronesl Longbottom.
„Popovídat si?“ usmála se na něj sladce a loktem šťouchla do Blaise, jenž stál vedle ní a chystal se přispět něčím do diskuze.
„Už jsem říkal Zabinimu…“
„Pojďme si o tom promluvit,“ přistoupila k němu z jedné strany a zavěsila se mu na paži, zatímco Blaise se k němu přidružil z druhé strany, i když ne tak familiárně jako jeho spolužačka. Neměl potřebu se Longbottoma jakkoliv dotýkat. „Věc se má tak…“ začala vysvětlovat, zatímco ho odváděla dál od učebny a náhodných kolemjdoucích.
Měla dost času na to, aby si promyslela, co všechno chce svému nebelvírskému spolužákovi říct. A logicky dospěla k závěru, že pokud ho chce dostat na svou stranu a docílit toho, aby jim začal věřit, bude muset být upřímná a pokud možno nevynechávat důležitý, a možná i nedůležitý, detaily. Stejně jako Blaise byla přesvědčena o tom, že i jeho zneklidňuje proměna jeho kamarádky a její přátelství s Theodorem. A že se mu to, stejně jako jim, vůbec nelíbí. Přestože každému z jiného důvodu. Nepochybovala o tom, že ho nakonec zlomí a on jim pomůže v jejich snaze zjistit, co se to kolem nich děje. A při pohledu na jeho nerozhodnost se v tomto svém názoru jen utvrzovala.

***

Dawn Pritchardová se nenápadně vyplížila z koleje a zamířila na druhou stranu hradu. Měla jediné štěstí, že Jessica právě měla nějaké rande, díky čemuž ji nemohla hlídat a vyzvídat, kam má namířeno. A protože s ostatními holkami z koleje se zrovna dvakrát nebavila, především s Catherine Traversovou byly v poslední době na ostří nože, nedělalo jí problémy nenápadně zmizet. Trochu jí dělalo starosti, že ji cestou spatřil Malfoy, ale nepřikládala tomu velkou váhu. Když se však po několika minutách dostala do svého cíle, z nějakého neznámého důvodu se jí ulevilo.
„Ahoj,“ přivítala ji zrzka stojící u okna a pozorující někoho na břehu jezera.
„Čau,“ opětovala jí pozdrav Dawn o poznání chladněji.
„Co ten test?“ odtrhla konečně zrak od venkovního dění Ginny a zaměřila se jen na hnědovlásku.
„Řekla bych, že dobrý,“ pokrčila rameny a přistoupila blíž, aby zjistila, kdo ji tak zaujal. „Páni, zase spolu?“ podivila se.
„Jsou tam už přes deset minut,“ mračila se Ginn a vybídla ji, aby se posadila. „Co víš?“ přešla přímo k věci.
Dawn chvíli mlčela a užívala si napětí, které se kolem nich rozprostřelo. Nakonec ale přeci jen promluvila. „Řeší tě už ode dne, kdy jsme se vrátili z prázdnin. Hlavně Zabinimu to vrtá hlavou. A…“ vychutnávala si atmosféru, „něco se jim nezdá na tobě.“ Nepokračovala dál a místo toho rusovlásku ostražitě pozorovala. Nemohla si pomoct, ale Blaisovi a Pansyina paranoia ji nakazila, už i ona se začínala ptát, co je na Ginny Weasleyové najednou tak zajímavé, že padla do oka polovině sedmého ročníku Zmijozelu. Nebyla slepá, aby si nevšimla, že i Malfoy s ní už měl nějaký problém. A přitom jim celé ty roky byla lhostejná, dokonce i tento rok. A najednou je pro ně středem pozornosti.
„Tos mi neřekla nic nového.“
„A co třeba fakt, že jsem je dneska potkala s Longbottomem?“ nadhodila a čekala na reakci.
Ta se dostavila prakticky okamžitě. Ginny šokovaně ztuhla a zírala na ni s nevěřícím výrazem ve tváři. Nakonec několikrát zamrkala, ale nic ze sebe nedostala. Tahle kombinace jí ani nepřišla na mysl, nemyslela si, že by byl Neville schopen se spolčit se Zmijozelem, aby zjistit, co před ním takovou dobu tají. Očividně se v něm zmýlila, byl schopen zajít dál, než od něj kdy čekala.
„Tak to jsem od něj nečekala,“ hlesla.
„A zbytek jo?“
Malý úšklebek přeletěl přes Ginninu tvář. „Co si povídali?“
„Netuším, Zabini mě poslal do háje v okamžiku, kdy si mě všiml.“
„Typický,“ protočila oči. „Tak dík za informaci. Hádám, že jsme si kvit,“ postavila se a vrátila se zpátky k oknu. Její zamračení se prohloubilo, když jí padl zrak ne na dvojici, ale na trojici studentů, kteří si mysleli, že jsou skryti před zraky všech ostatních. Nesouhlasně pozorovala Nevilla, Pansy a Blaise, jak o něčem horlivě diskutují a pravděpodobně se i hádají. Musela přemýšlet o tom, jak tohle bude vypadat dál. Nakonec se doberou k nějakému výsledku a ona si nebyla jistá, jestli se jí bude líbit. Stále nebyla přesvědčena o tom, že by jim měla říct pravdu. Vždyť i jí samotné by to připadalo přitažené za vlasy. A nebyla si jistá, jak by přijali zprávu, že byla jednou ze Zmijozelů a že jí někteří odtamtud doopravdy chybí.
„Jak jsi říkala s tím Nottem…“ ozvala se najednou Pritchardová.
„No?“
„Proč jsi to řekla?“
„Protože vím, že se ti líbí. A protože on první krok neudělá,“ otočila se na ni. Na moment zaváhala, ale nakonec se rozhodla to udělat. „A on ví, že se ti líbí, Dawn.“
Hnědovláska zbledla a zakoktala: „Jak…“
„Protože je to Theodor Nott a ví všechno? Netuším, kde to zjistil, ale mám dojem, že to ví už sakra dlouho. A můžu tě ujistit, že když sebereš odvahu a něco s tím uděláš, ocení to. V opačném případě tě bude mít za zbabělce.“
„A proč mi to říkáš?“ přimhouřila oči Dawn a založila si ruce na prsou. Něco se jí na tom nezdálo.
„Protože si myslím, že by ses k němu hodila. A pro něj by bylo taky dobrý, kdyby s někým byl. Takhle je jen neuvěřitelně otravnej a nemá na práci nic lepšího, než se montovat do života jiným.“
„Měla jsem za to, že ty a on…“
Na to se Ginny pobaveně rozesmála. „Mezi mnou a jím nic není, ne v tomhle smyslu. Jsme jen přátelé. Ani by nám to neklapalo, má totiž neuvěřitelnou schopnost mi lézt na nervy.“
„Ale něco mezi sebou máte.“
„Jedno velký tajemství,“ mrkla na ni a usmála se. „Které nedá Pansy, Blaisovi a teď už i Nevillovi spát. Zkus za ním jít,“ pohlédla na ni opět vážně. „Nic za to nedáš. A jen tak mezi námi, být já na tvém místě, tak taky váhám. Protože on je hrozně složitej člověk a těžko si někoho pouští k tělu.“
„A tobě se to přesto podařilo hrozně rychle.“
Ginn zavrtěla hlavou. „Tak to není. Bylo to mnohem složitější, než to vypadá. I když si to všichni myslí, já se s Theem nezačala bavit přes noc.“
Dawn jen přikývla, poznala, že nemá cenu ptát se na něco víc. Místo toho se vrátila zpátky k předchozímu tématu. „Proč mi pomáháš? Nejsme kamarádky, dokonce jsme se spolu ani nikdy nebavily.“
„Třeba není pozdě na to začít,“ objevil se na Ginnině tváři malý úsměv. A k jejímu překvapení jí ho Dawn opětovala.

***

Následující den ráno Theodor rovnou napochodoval k nebelvírskému stolu a bez vyzvání si přisedl k Ginny, které dělaly společnost Vicky s Demelzou. Věnovala mu jediný pohled a vrátila se zpět ke své snídani, ale velmi dobře si uvědomovala, jaký rozruch tohle udělá. Zdálo se však, že to Theodorovi bylo úplně jedno. Po chvíli mlčení to už nevydržela a otočila se k němu.
„Fajn, co potřebuješ?“
Výhružně pohlédl na její kamarádky, a ty se bez jediného slova sebraly a odešly. Teprve potom tiše zavrčel: „Nemáš náhodou prsty v tom, že za mnou včera večer přišla Pritchardová a pozvala mě na rande, že ne?“
„Vážně to udělala?“ rozzářila se dívce tvář.
„Takže jsi o tom věděla,“ domyslel si.
„Samozřejmě,“ přikývla s úsměvem. „Tak trochu jsem ji k tomu postrčila. Cos jí odpověděl?“ zjišťovala dychtivě.
„To tě nemusí zajímat.“
„No tak, Theo…“ zakňourala. „Žes ji neposlal do háje, že ne?“
„Kdy ses s ní stačila takhle sblížit?“ nehodlal na její otázku odpovídat a přešel k tomu, co zajímalo jeho.
Lehce otráveně se od něj odvrátila a pár vteřin se vrtala v míchaných vajíčkách. „Nevidím jediný důvod, proč bych ti to měla říkat, když ty mi neřekneš nic.“
„Odpověz mi a taky ti odpovím,“ navrhl. Skepticky na něj pohlédla, byla si jistá tím, že to neudělá. Ale vzhledem k tomu, že byl jediným, kdo znal její tajemství a s kým o tom mohla mluvit, mu to stejně nakonec řekla. „Včera k večeru jsme si tak trochu popovídaly. Nic víc v tom není.“
„Proč právě ona?“
„Protože mě nepodezírá z různých nesmyslů jako ostatní. A protože je s ní jednoduché vyjít. S Pansy a Blaisem ne,“ odvětila. „A padej už, jen tu zbytečně vzbuzuješ rozruch. Stejně mi nehodláš odpovědět.“
„To nehodlám,“ ušklíbl se, uzmul nedaleko ležící toust a vrátil se zpátky ke svému stolu.
Ginny ho doprovázela pohledem a všimla si, že nebyla jediná, kdo mu věnoval tolik pozornosti. U Blaise, Draca a Pansy to nebylo nic překvapivého, ale Dawn s Jessicou byly novinkou. Tázavě na hnědovlásku pohlédla a nadzdvihla obočí. Odpovědí jí byl nenápadný úsměv a přikývnutí. Stočila svůj pohled zpět na Thea, aby se na něj mohla zářivě usmát a dát mu najevo, že už to stejně ví a že z toho má až nechutně velkou radost. Z nějakého důvodu měla pocit, že už má Dawn na své straně. A dostat tam i Jessicu by už nemělo být tak těžké. Zdálo se, že věci začínají jít správným směrem. A jestli se pravdy doberou i Pansy s Blaisem, Dracem a Nevillem a uvěří tomu, v nic víc už nebude muset doufat.

Blaise zamračeně sledoval svého nejlepšího kamaráda, jak si bez zaváhání sedl k nebelvírskému stolu a něco řeší s Weasleyovou. Měl sto chutí se zvednout a odtáhnout ho zpátky, to, co v poslední době předváděl, už bylo docela přehnané. Ale nemohl si dovolit říct jediné slovo, byl rád, že se s ním Theo konečně začal bavit. Takže když se Theodor vrátil zpět k nim, odvrátil od něj zrak a soustředil se pouze na vajíčka, která měl na talíři. I tak ale vycítil kamarádovo pobavení nad jeho chováním. Nějakou dobu to vydržel, ale nakonec od sebe jídlo znechuceně odstrčil a nakvašeně vypochodoval z Velké síně. A hned za dveřmi se málem srazil s Ginny Weasleyovou, na úplně poslední chvíli se stihl zastavit a nenabourat do ní.
„To musíš všude překážet?!“ obořil se na ni a vybíjel si tak svou frustraci z všeho kolem. Štval ho Theodor svým chováním, Longbottom mu lezl na nervy svou čestností a loajalitou a vrchol všeho tvořila právě tahle nebelvírská zrzka.
„Tady se někdo špatně vyspal,“ ušklíbla se Ginevra a ani se nesnažila potlačit své pobavení.
„Být tebou…“
„Šetři dech, Blaisi. Víš, že na mě tvoje výhružky neplatí.“
Naštvaně na ni pohlédl, ale rozhodl se to nekomentovat. Pokud by se do ní bezdůvodně pustil, zadělal by si jen na problém. Pár vteřin se tak provrtávali pohledem, než si Ginny nakonec povzdechla a odvrátila zrak. V tu chvíli Blaise zaujalo něco jiného.
„Koukám, že ho stále nosíš.“
Zmateně na něj pohlédla, změna tématu ji zaskočila, ale rychle si uvědomila, o čem mluví. Pokrčila rameny: „Nevidím důvod, proč bych neměla.“
Přimhouřil oči, jak si ji prohlížel, a udělal dva kroky vpřed, jimiž překonal vzdálenost mezi nimi. Nyní jí hleděl přímo do očí. „Co před všemi tajíš?“ ztišil hlas téměř na minimum.
„Nic, co by tě mělo zajímat.“
„Ale zajímá. A nejen mě,“ pokračoval. „I Longbottom už se diví.“
„Kdybyste…“
„Prosím tě, lhala bys nám oběma. Sama víš moc dobře, že tě podezřívá. Jak to, že ze všech lidí na škole je to zrovna Theodor, který to něco ví?“
Nedokázala od něj odtrhnout oči, nechtěla být ta, co jako první ustoupí. Po pár vteřinách ticha se jí na tváři objevil mírný úsměv, když si něco uvědomila. „A proč tě to tak zajímá, Blaisi?“ hlesla. „Co tě najednou tolik fascinuje na mém životě?“
Sekundu dvě jí vracel pohled, než protočil oči a přerušil tak jejich kontakt. „Jako by mě na tobě něco mohlo zajímat. Jde mi o Theodora, nic víc.“
„Fajn, tak se na to zeptej jeho,“ pokrčila rameny. Na okamžik vypadala, že se otočí na patě a uteče do Nebelvíru, ale v poslední chvíli se zastavila, když spatřila nově příchozí. Nechtěla před nimi vypadat jako zbabělec.
„Ptám se tebe.“
Sladce se na něj usmála: „Víš co, Blaisi? Jdi se vycpat,“ obrátila se k němu zády a vyrazila ke schodišti.
Zabini ji doprovázel zamračeným pohledem, ale nepokusil se ji následovat. Tak jako tak mu tenhle rozhovor nepřinesl nic nového. Pokud něco, tak věci ještě víc zamotal.
„Vypadáš nějak nespokojeně,“ ozvalo se mu najednou za zády.
„Ty na mě dneska ani nemluv,“ utrhl se na kamaráda a rychlým krokem vyrazil na vyučování.
Theodor ho pozoroval s pobaveným úšklebkem na tváři. Oba, Ginevra i Blaise, mu v posledních dnech dokonale nahrávali do karet. Nebylo tak těžké je dostat tam, kam potřeboval. Oba dva pro něj byli docela předvídatelní, hlavně u Blaise si byl obvykle jistý tím, co udělá. Od začátku mu bylo jasné, že jakmile se začne veřejně přátelit s Ginny, začne se do toho montovat a bude chtít přijít na to, co se kolem něj děje. A zdálo se, že se do toho Zabini začal zamotávat víc, než sám tušil. Ani Ginevra nezůstávala moc pozadu, svým přístupem vše jen ulehčovala. Tipoval, že bude potřebovat jen několik dalších týdnů, než dostane věci tam, kam chtěl. Do konce školního roku to stoprocentně musel stihnout. Jen bude muset všechny ještě trochu popostrčit, Dawn počínaje.
„Myslím, že se mi ta holka začíná líbit,“ poznamenala Pansy stojící vedle něj. „Ještě žádná neposlala Blaise do háje s takovou noblesou.“
„Jestli to nebude tím, že s ní nikdy nic neměl.“
„To je na tom to nejlepší,“ ušklíbla se tmavovláska. „Díky tobě se mu dostala pod kůži, aniž by si toho stačil všimnout. Teď už je v tom až po uši.“
„Co tím sleduješ, Pans?“ otočil se čelem k ní, ve tváři podezíravý výraz.
„Zatím nic,“ pokrčila rameny. „Ale začíná to být zábava. Blaise měl vždycky u holek úspěch, prakticky mu padaly k nohám. A najednou se objeví ona, s naprostým klidem ho provokuje a jeho pověstný šarm na ni ani v nejmenším nefunguje, nedokáže ji přesvědčit, aby mu dala to, co on chce. Zábavné.“
„Nehodláš mu pomáhat,“ došlo mu.
„Ne. Naopak si hodlám tuhle show užít. Nepopírám, že mě to všechno zajímá, ale je mi jasný, že se to nakonec dozvím. Tak či onak. Jen jsem ho chtěla trochu postrčit dál.“
Několik vteřin jí zkoumavě hleděl do tváře. Netušil, jestli to, co hodlá udělat, je nejlepší nápad, ale v danou chvíli mu to tak připadalo. Možná bylo načase změnit pravidla hry. A věděl, že v Pansy bude mít velmi dobrou spoluhráčku. „Co kdybych ti řekl pravdu?“
Zaváhala: „O čem přesně?“
„O mně, o ní a o tom všem kolem.“
„A proč bys to dělal?“
„Protože je nejvyšší čas posunout věci někam dál,“ usmál se a nabídl jí rámě.
A ona ani na moment nezaváhala.
24.09.2013 20:33:44
Kaitlin
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one