My world of fantasy...

27. kapitola ŽzZ - Upřímnost

Tak jsem tu s další kapitolou :) Je sice trochu kratší a chtěla jsem ji vložit už včera, ale byly s tím menší problémy (které snad vyřešila změna vzhledu - ten starý to nechtělo akceptovat. Zatím je to vzhled prozatímní, nemám sebemenší náladu vymýšlet něco vlastního). Tak snad se bude líbit a komentáře jako vždy uvítám a ocením.
K.

***
Theodor netrpělivě poklepával nohou a rozhlížel se kolem sebe. Potřeboval odchytit Ginny, přes prázdniny se u ní raději neukazoval, věděl, že by to způsobilo víc škody než užitku. Ale nehodlal ji kolem sebe zas nechat proklouznout.
„Hej, Theo!“ ozvalo se mu za zády.
Na jeho tváři se objevil jemný úsměv, který však zmizel v okamžiku, kdy se otočil. „Co potřebuješ, Pans?“
„To nemůžu jen tak pozdravit kamaráda?“ zamračila se okamžitě.
„Ty? Ne,“ ušklíbl se.
„Fajn,“ protočila oči. „Co se stalo mezi tebou a Dracem a Blaisem?“
„Do toho ti nic není.“
„Vzhledem k tomu, že jsem skoro půl dne poslouchala Dracovo kňourání, tak je. Stojí ti ta Weasleyová za to?“ přešla přímo ke zdroji problému.
„Není to o Weasleyové, ale o tom, že ti dva by neměli strkat nos tam, kam nemají,“ odvětil vážně. „Můžeš jim vyřídit, když už ses pasovala do role jejich mluvčí, ať se nemíchají do cizích věcí. S kým se ve svém volném čase stýkám, je jen moje věc.“
„Co na ní vidíš?“
Chystal se jí něco odseknout, když mu došlo, že v téhle otázce už byl konečně opravdový zájem. Vše předtím bylo jen divadlo, které mělo uspokojit Malfoye. Ale Pansy to za něj nehodlala řešit, tatam byly časy, kdy by pro něj udělala první poslední jen proto, že to chtěl. Už na něm nevisela, sice byli přátelé, a to hodně dobří, ale už věděla, že se musí naučit řešit své problémy sám a nečekat, až to za něj udělá někdo jiný.
„Časem uvidíš.“
Podezřívavě si ho prohlédla: „Proč mám dojem, že zase něco chystáš?“
Zašklebil se, ale nechal to bez odpovědi. Vzápětí ale i jeho úšklebek zmizel, když spatřil přibližujícího se Draca. Zamračil se, což neušlo Pansy, která mu okamžitě stiskla paži.
„Draco prožil dost děsný prázdniny. Tak buď od tý dobroty a nechovej se jako idiot,“ zasyčela na něj výhružně.
„Jsem si toho vědomý,“ utrousil.
V dalším okamžiku už byl Malfoy u nich. Z jeho tváře se dalo lehce vyčíst, že prošel peklem. A Theodor mu to nemohl, a ani nechtěl, ještě zhoršovat. Skousl svou naštvanost a alespoň v jeho případě to nechal plavat. Stejně tušil, že ať už se předtím stalo cokoliv, on nebyl hlavním důvodem Ginnina chování. I kdyby řekl či udělal sebehorší věc, nemohlo se jí to dotknout. To se ale nedalo říct v Blaisově případě.

***

Ginny rozpačitě postávala před dveřmi kupé, v němž, jak už si zjistila, seděla většina zmijozelských sedmáků. Už více než hodinu se odhodlávala zajít za Theodorem a omluvit se mu za to, jak se k němu před Velikonocemi zachovala, ale neodvažovala se vejít do té jámy lvové. Nechtěla vidět Blaise a stejně tak se snažila vyhnout i Malfoyovi. Takže v okamžiku, kdy se konečně dostala na nádraží, což bylo jen pár minut před odjezdem vlaku, rychle našla Vicky s Demelzou a ukryla se v bezpečné společnosti Nebelvírů. Dobře věděla, že se nemá smysl schovávat před tím, co musela udělat, ale alespoň na nějakou dobu si chtěla oddechnout a nabrat sílu a odvahu k nim dojít. Bylo by o tolik jednodušší, kdyby tam nebyli úplně všichni. Ale dřív nebo později by s Theodorem stejně musela mluvit a rozhodně před ním nechtěla být za zbabělce, co se mu vyhýbá obloukem. S omluvou tedy opustila své spolužačky a zamířila do vagónu, kde tušila, že budou sedmáci sedět. Konečně pak s hlubokým nádechem a malou dušičkou v těle zaklepala na dveře a čekala, vrazit dovnitř nechtěla a ani se k tomu neodvážila. To mohla udělat před několika měsíci, ale ne nyní.
„A hele, Weasleyová,“ přivítala ji Parkinsonová, jakmile jí otevřela.
„Pansy, taky tě ráda vidím,“ ušklíbla se. Někteří lidé nikdy nezklamali. „Theo, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ vyhledala očima tmavovlasého mladíka a upřela na něj prosebný pohled.
Nott na okamžik zaváhal a pohlédl na Draca. Trvalo jen zlomek vteřiny, než blonďák přikývl, ale i tak Ginny došlo, že jde absolutně nevhod. Všimla si atmosféry, která v kupé panovala, a uvědomila si, že je musela vyrušit z vážné debaty. Když pohledem sklouzla zpět na Malfoye, postřehla, jak unaveně a zničeně vypadá. Na krátký moment se v jejích očích objevila lítost a starost. Pokud Draco vypadal takhle a nesnažil se to skrývat ani před svými přáteli, muselo se stát něco hodně vážného. Odvrátila od něj pohled teprve ve chvíli, kdy se Theodor postavil a přešel k ní.
„Cos potřebovala?“ zeptal se ještě v kupé.
Zastavila se, když jí došlo, že by neměla být sobecká a odvádět ho od přátel, když jeden z nich ho evidentně potřeboval víc jak ona. „To počká,“ zavrtěla hlavou. Když ale neodvrátil pohled, povzdechla si. „Jen jsem se ti chtěla omluvit za to minule. Mrzí mě to.“
„Nemělo by, nemohlas…“
„Poznám, když udělám chybu, Theo,“ pohlédla mu do očí. „To předtím s tebou nijak nesouviselo a já byla pitomá, když to brala takhle. Řekla bych, že jsem si přes Velikonoce uvědomila víc věcí,“ ujel jí pohled k Blaisovi, který ji stejně jako zbytek osazenstva pozoroval. „Uvidíme se potom. Nechci vás rušit, ať už se stalo cokoliv,“ pohlédla krátce na blonďáka a opustila je.
Na Theodorově tváři se na krátký okamžik objevil náznak úsměvu, než se otočil a posadil se zpět na svoje místo. Musel uznat, že to, jak se právě zachovala, na něj celkem zapůsobilo. Upřednostnit Draca před sebou, když s ním neměla zrovna nejlepší vztahy a navíc se mezi nimi něco stalo jen před pár dny, bylo něco, co dokázal ocenit. A když pohlédl na Pansy, která seděla nejblíže u dveří a jako jediná jim oběma viděla do tváře, uvědomil si, že nebyl sám, co si toho všiml. Viděl zmatenost a nechápavost v jejích očích, jak se snažila pochopit, co se právě odehrálo. Jak ji tak znal, tušil, že tomu bude chtít přijít na kloub. Což považoval za velmi dobrou věc. Tmavovláska stála do té doby trochu mimo dění, ačkoliv předpokládal, že právě ji se Ginny pokusí získat zpět jako první. Možná bylo na čase, aby začala pátrat ona, aby se věci konečně pohnuly.

Ginny po opuštění zmijozelského kupé zadumaně procházela vlakem a přemítala, co se asi muselo Malfoyovi stát, že na tom byl tak špatně. Až zpětně jí docházelo, že jí nikdo z celé té společnosti neřekl ani křivé slovo. Pansy ji jen uvítala, Blaise si ji stále měřil tím podezřívavým pohledem, se kterým se už objevil u ní doma, a Draco byl duchem nepřítomný, takže skoro ani nereagoval na její přítomnost. Potom, co se mezi nimi stalo, ji to překvapovalo, ale nečekaně z toho měla lepší pocit, než čekala. Netušila, co se změnilo, ale něco to bylo. S lehkým úsměvem došla až na úplný konec vlaku a zahleděla se oknem ven. Z nějakého důvodu pro ni byl spěšný vlak do Bradavic osudným. S nepřítomným pohledem vyhlížela ven a vzpomínala na svoji první cestu do Bradavické školy čar a kouzel. Tolik se na ni tenkrát těšila a nemohla se dočkat, až se připojí ke svým bratrům. A o šest let později to byl opět vlak, který naprosto změnil její život. Nečekaně jasně si vybavovala moment, kdy se poprvé ocitla tam na druhé straně. Na starostlivé obličeje Draca a Pansy. Ten okamžik změnil všechno. Už si přiznala, že je ráda za to, co všechno se za několik posledních měsíců stalo. Za nic na světě by se toho nevzdala. Dalo jí to víc, než kdy očekávala, a udělalo to z ní lepšího člověka. Alespoň podle jejího názoru.

***

„Neville!“ vrhla se Ginny nadšeně ke svému, momentálně pravděpodobně nejlepšímu, kamarádovi hned, jak vešla do Velké síně a vyhledala ho očima.
„Co to nadšení?“ podivil se, jakmile ji s úsměvem přivítal.
„Jen jsem ráda, že už jsem zpátky,“ pokrčila rameny. „Jak ses tu měl? Všechno dobrý?“
„Byla tu až trochu moc nuda,“ zašklebil se na ni. Byl opravdu rád, že už ji má zpátky. Uvědomoval si, že kdyby se z jakéhokoliv důvodu nevrátila, už by neměl žádnou motivaci ve škole zůstávat a vést trvalý odpor proti vedení. Sám by to nevydržel. Přesto když si svou kamarádku prohlédl lépe, přes všechno její nadšení měl dojem, že se něco změnilo. „Jsi v pořádku?“
„V tom nejlepším,“ přikývla. „A vidíš, vrátila jsem se a nic se mi nestalo,“ usmála se.
„Takže doma všechno v pohodě?“ opětoval jí úsměv.
„Vzhledem k okolnostem...“ pokrčila rameny. „Všichni jsou živí a zdraví.“
„To rád slyším. Nějaké zprávy o…“
„Žádné,“ zavrtěla odmítavě hlavou. „A i kdyby byly, tak mně se stejně nic neřekne,“ naoko se zamračila.
„Pohni se, Ginn, blokuješ celou uličku,“ šťouchla do ní Demelza, která právě procházela kolem. „Děláš, jako bys ho neviděla měsíce a ne jen pár dní,“ dobírala si ji, zatímco si sedala ke stolu.
„Skoro mi to tak připadalo,“ pokrčila rameny a jen tak mimoděk se otočila ke zmijozelskému stolu.
Neville, který si ji stále prohlížel s neodbytným pocitem, že mu něco tají, následoval směr jejího pohledu. Nedalo mu moc práce objevit Notta, na kterého se Ginny otáčela. Stále nedokázal pochopit, co mezi nimi bylo, ale nehodlal to z ní páčit, zkusil to jednou a věděl, že znovu to neudělá. Pokud ho považovala za kamaráda, či co pro ni znamenal, byl to ochoten akceptovat, naučil se věřit jejímu úsudku, což ale neznamenalo, že by si na něj nedával pozor. Co ale upoutalo jeho pozornost byl fakt, že Blaise Zabini sledoval jeho kamarádku až moc bedlivým, a přestože si na tu vzdálenost nemohl být jistý, až podezřívavým pohledem. Na vteřinku mu oči sklouzly zpět k Ginny, ale ta o Zabiniho nejevila sebemenší zájem a živě se o něčem bavila s Vicky. Když opět pohlédl ke Zmijozelu, setkal se tentokrát s očima Zabiniho on sám. A nemusel být génius, aby mu došlo, že pro tohoto mladíka je vztah mezi Ginny a Nottem stejná záhada jako pro něj samotného. A že na rozdíl od něj to Zabini nenechá být. Tak tak si zabránil v hlasitém povzdechu. Vypadalo to, že Ginny bude mít v dalších dnech, ne-li týdnech o zábavu postaráno. A on bude muset dávat pozor, aby se jí náhodou nic nestalo.

***

Celý sedmý ročník zmijozelské koleje se jakousi shodou okolností sešel ve společenské místnosti, ačkoliv si každý hleděl svého a bavil se po svém. Crabbe s Goylem hráli řachavého Petra, Pansy spolu s ostatními spolužačkami – s Dafné, Tracy a Millicent – probírala aktuální novinky a zbylá trojice mladíků seděla u krbu a o něčem se potichu bavila. S postupujícím časem se ale místnost začínala víc a víc vylidňovat, až tam nakonec zůstala pouze hrstka lidí. Pansy, debatující s Dafné, po očku sledovala trojici u krbu a mračila se u toho. Nelíbilo se jí, jak se věci poslední dny vyvíjely, připadalo jí, že se jejich ročník začíná čím dál tím víc odcizovat a vzdalovat. S ustaraným výrazem přejížděla z jednoho kamaráda na druhého a nevěděla, o koho si má dělat dřív starosti. Jestli o Draca, který přijel z prázdnin téměř vyměněný, velikonoční události na něj hluboce zapůsobily, a nebo o Blaise, který vypadal v posledních dnech až moc zamyšleně a očividně mu něco už delší dobu vrtalo hlavou. A do toho všeho tam byl Theodor, který vypadal, že zase ví víc než ostatní a ještě ke všemu před nimi něco tají.
„Jdi už konečně za nimi!“ vybuchla najednou Dafné, když si všimla, že už ji spolužačka zase nevnímá.
„Nechci.“
„A já tu zas nechci sedět s někým, kdo mě víc ignoruje, než vnímá. Pokud ti tenhle stav nevyhovuje, tak se seber a něco s tím dělej,“ mračila se na tmavovlásku.
„Dafné...“
„Žádný Dafné. Nevím, co to do vás čtyř zase vjelo, ale bylo by fajn, kdybyste si to laskavě vyjasnili. Máme před OVCEmi a místo toho, abysme si užívali poslední týdny školy, se tu polovina z vás potuluje s nepřítomným výrazem. Buďte od tý dobroty a vyřešte si to, ať je to cokoliv,“ postavila se a s přáním dobré noci se rozloučila.
Pansy ještě několik minut zůstala na svém místě, ale v okamžiku, kdy se Blaise zvedl, a přestože bylo po večerce, odešel z místnosti, ho urychleně napodobila a vydala se za ním. Co se děje v jeho hlavě, ji zajímalo nejvíc ze všeho. U Draca příčinu znala a z Theodora by stejně nic nedostala.
„Můžeš mi říct, kam si myslíš, že jako jdeš?“ houkla za ním, jakmile byla venku na chodbě.
„To mě teď budeš kontrolovat nebo co?“ obořil se na ni.
„A kdyby?“
„Je ti úplný nic do toho, co dělám nebo nedělám, Pansy. Tak se laskavě vrať na kolej a nech mě na pokoji.“
„Uvědomuješ si, že časy, kdy na mě tenhle tón platil, už jsou dávno pryč, že jo?“ založila si ruce na prsou a nesouhlasně na něj hleděla.
„Fajn, tak mám rande.“
„Oba dobře víme, že ne. Zkus něco jinýho.“
„Jdi do háje, Pans.“
„Co tě žere, Blaisi?“ nevšímala si jeho slov a tónu a přistoupila k němu blíž. „Co ses vrátil z prázdnin...“
„Uvědomuješ si, že ti do toho nic není?“ skočil jí neomaleně do řeči.
„Samozřejmě, že je. Jsem tvůj přítel. A vidím, že se něčím trápíš. Tak to vysyp!“
Nadechl se k protestu, ale pod Pansyiným nekompromisním pohledem zase jen zhluboka vydechl a zdálo se, že rezignoval. Mlčky kývnul hlavou na nejbližší dveře a aniž by čekal na její reakci, otevřel je a vešel dovnitř. Pansy ho beze slova následovala a jakmile za sebou zavřela, umístila na dveře a celou místnost několik ochranných kouzel. Ani jeden z nich nepotřeboval, aby je kdokoliv slyšel. A za ty roky už si zvykli, že když chcete něco řešit v soukromí, vždy se najde někdo, kdo vám ho naruší. Buď vlezlý spolužák, nebo, což bylo ještě horší, nějaký otrava z jiné koleje.
Zabini, jenž se mezitím stačil posadit na jednu z lavic, bez valného zájmu sledoval Pansyino mávání hůlkou, ale neřekl k němu ani slovo. Jen čekal.
„Co se teda děje?“ ozvala se jako první Parkinsonová, jakmile se usadila na lavici naproti kamarádovi.
„Nic a všechno.“
„Blaisi....“
„Fajn. Jde o Theodora. A Weasleyovou.“
„Tohle ti vrtá hlavou?“ podivila se nevěřícně.
„Necháš mě laskavě mluvit?“ vyjel na ni prudčeji, než měl v úmyslu. „To, že s ní nic nemá, už mi došlo. Ale ten způsob, jak se k sobě chovají... Tohle není normální, Pans, vždyť se s ní začal bavit ze dne na den a stejně to vypadá, jako by se znali mnohem dýl. A což je nepochopitelný, on jí věří a ona zas jemu. Prostě mi to nesedí, něco v tom nehraje.“
Pansy zamyšleně přikývla, Blaise nebyl jediný, kdo tuto malou nesrovnalost postřehl, ale na rozdíl od něj to ona nechala plavat, jakmile to pro ni přestalo být nové a zajímavé. Možná byla moc unáhlená. Navíc když si vybavila zpáteční cestu do Bradavic, kdy ji chování Theodora a Weasleyové rovněž zaujalo…
„A navíc něco tají, před všemi,“ dodal Zabini. „On před námi, ona před svými přáteli.... Nikdy jsem se o ni moc nezajímal, vždyť to víš, ale nemohl jsem si nevšimnout, že je nějaká....“ hledal správné slovo, „...jiná.“
Už už mu to odkývala, aby pokračoval dál, když se najednou zarazila a s poznáním se na něj podívala. „Tohle všechno souvisí s tím vaším incidentem před Velikonocemi, že?“ došlo jí. „Ještě na nástupišti na tebe byl naštvaný, stejně jako ve vlaku... Ale pak najednou přestal. Po tom, co mluvil s ní. Co jsi udělal?“
Jeho výraz se okamžitě změnil na neochotný. „Šel za ní,“ přiznal. „Chtěl jsem ji přimět k tomu, aby to u Thea vyžehlila.“
„A?“
„Zjistil jsem, že jsem se spletl ohledně některých nebelvírských vlastností,“ zakoulel očima. „Normálně mě vydírala.“
Pansy se pobaveně zachechtala. „Koukám, že je v ní víc, než jsem si myslela.“
„Jenže takhle se Nebelvír chovat nemá. Měla přijmout omluvu, ke který jsem se ještě byl ochotný snížit, ale ne. A místo toho mě donutila, abych ji dostal na nádraží, protože jí rodiče zakázali se vrátit do Bradavic… Nemohl jsem jí říct ne, protože Theo by se to samozřejmě dozvěděl…“
„Takže tě prostě dostala,“ ušklíbla se tmavovláska. „Ale pořád nechápu, proč ti tolik leží v hlavě.“
„Protože…“ zarazil se na chvíli. „Tebe neudivuje, jak familiárně se k nám chová? Celý roky byla proti Zmijozelu a najednou je Theodor její kamarád, všechny nás oslovuje křestním jménem, což nikdy dřív nedělala, vždycky to bylo jen Zabini, Malfoyi, Parkinsonová,“ pitvořil se. „A pak je tu ta věc s náramkem…“
Když na něj Pansy hodila nechápavý pohled, neochotně ji obeznámil s tím, co proběhlo mezi ním a Ginny. Zároveň však na něm bylo znát, že je rád, že se o to může s někým podělit. Někým, kdo bude brát situaci stejně jako on. Theodora počítat nemohl, nedělal si iluze o tom, že moc dobře věděl, co to všechno znamená. A Pansy byla velmi pozorná posluchačka a zdálo se, že ji to celé víc než jen zaujalo. A protože už ve vlaku pojala určitá podezření, nebylo těžké ji získat na svoji stranu.
„Takže je to mise? Zjistit, co Weasleyová skrývá a co je mezi ní a Theodorem?“ ujistila se nakonec.
„Tak nějak,“ ušklíbl se.
„Bezva. Skoro už jsem začínala mít dojem, že tenhle rok bude nudný. Díky bohu za Nebelvíry,“ usadil se jí na tváři spokojený výraz.

Druhý den ráno se Blaise probudil s podstatně lepší náladou, než jak tomu bylo v předchozích dnech. S téměř spokojeným úsměvem na rtech přejel očima své dosud spící spolužáky, ale velkoryse se je rozhodl ještě nebudit a místo toho se sám vydal na snídani. Draco byl v poslední době stejně lepší společník, když spal, a Theodor by se na něj zas koukal tím vševědoucím a pobaveným výrazem, bez kterého se klidně mohl ještě několik minut obejít. Na to ostatní měl celý den. Hodlal si užít nikým nerušenou chvíli klidu, ale svůj postoj přehodnotil v okamžiku, kdy dorazil do Vstupní síně a všiml si postavy, která stejně jako on musela jít na snídani. Všechny plány v tom okamžiku vzaly za své a místo toho se objevil jiný, daleko zajímavější.
„Hej, Longbottome!“ houkl na mladíka, který právě scházel ze schodiště.
„Zabini,“ protočil oči Neville. „Co chceš?“
„Co takhle malý přátelský pokec?“ nadhodil s téměř nepostřehnutelným úšklebkem Blaise. „Jako dlouholetí spolužáci, hm?“
„My dva si nemáme o čem povídat,“ odbyl ho Neville a vydal se do Velké síně.
„Řekl bych, že máme,“ nedal se tak lehce odbýt Zabini. „Co takhle o Ginny Weasleyové?“
Mladý Nebelvír se zastavil. „Co s ní?“ zeptal se opatrně.
„Neříkej, že ti nevrtá hlavou to její náhle nalezené kamarádství s Theodorem. Nehledě na to, že se mi zdá v poslední době… jiná.“
„S kým se přátelí je jen její věc.“
„Theodor o ni předtím prakticky ani nezavadil pohledem. A najednou jsou nejlepší přátelé?“ nehodlal se pustit příležitosti Blaise. „Ze dne na den? I ty musíš vidět, že tady něco nehraje.“ Když ale viděl, že tímhle na svou stranu Longbottoma nezíská, rozhodl se na to jít z jiné strany. „Víš, že ji rodiče nechtěli pustit zpátky do školy?“
Na Nevilllově tváři se na okamžik objevil překvapený výraz, ale zmizel stejně rychle jako přišel. „Proč bych ti to měl věřit?“
„Protože jsem ji viděl a mluvil s ní. A protože jsem to byl já, kdo ji dostal na nádraží,“ prohlásil Blaise. Dalo mu práci nedat najevo vítězství, který cítil, když viděl výraz Longbottomovy tváře. Byl si naprosto jistý, že tímhle ho minimálně nalomí.
„A říkáš mi to proč?“
„Protože si myslím, že je na čase zjistit, co se tady děje. S ní, mezi ní a Theodorem… Nesnaž se mi namluvit, že ti to nevrtá hlavou. Ber to jako přátelskou nabídku. Já chci vědět, co k ní Thea táhne, co mají společného. A ty určitě budeš chtít zjistit, co se děje s ní. A je jasné, že ani jeden z nich nic neřekne…“
„Nabízíš snad spolupráci, Zabini?“
„Dá se to tak říct.“
„Nech si rovnou zajít chuť,“ odpálkoval ho Neville a bez dalšího slova odkráčel do Velké síně.
Přesto když se posadil na lavici a naléval si kávu, musel přemýšlet o Zabiniových slovech. Nemohl popřít, že měl pravdu v tom, co říkal. Ginny byla jiná a on neměl sebemenší tušení, co za tím vězí a proč se to stalo. A stejně tak mu leželo v hlavě to její přátelení s Nottem. A pokud měl Zabini pravdu o jejím návratu do Bradavic… Nechtěl dělat rychlé závěry, Ginny věřil daleko víc než Zabinimu, ale pokud měl pravdu, možná bylo na čase přestat před tím zavírat oči a konečně zjistit, co se to děje.
24.09.2013 20:32:36
Kaitlin
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one