My world of fantasy...

26. kapitola ŽzZ - Naděje

Když byla jedna vánoční, tak přidám i novoroční. :) A budu doufat, že bude platit "Jak na nový rok, tak po celý rok" a budu přidávat častěji než v poslední době. Každopádně přeji všem krásný rok 2013! :) 

„Mami?" rozlehlo se halou.

Odpovědí však bylo jen ticho, nikdo se neozýval. Nespokojeně se zamračil a zkusil zavolat znova. Ale ani tentokrát se nedočkal odpovědi. S narůstajícím podezřením přešel do vedlejšího pokoje a rozhlédl se kolem. Okamžitě zamířil přímo ke konferenčnímu stolku a pohled mu padl na útržek pergamenu. Podrážděně si odfrkl a zmuchlal vzkaz do malé kuličky, kterou hned nato mrštil přes pokoj. Jako vždycky se na něj matka vykašlala a přestože byli domluveni, že stráví Velikonoce spolu, odjela do středomoří se svou nejnovější známostí.

Otráveně se vrátil zpět do haly, mávl hůlkou a odlevitoval kufr do svého pokoje. Z náhlého popudu z něj vytáhl náramek, který předtím vzal Ginny Weasleyové. Za chvíli už stál v matčině pokoji, přes sérii hesel a kouzel se dostal k trezoru a šperkům v něm. Vzápětí šokovaně zamrkal a s nevěřícím výrazem vzal do ruky ten samý náramek, který měl právě pověšený na ukazováku.  Nechápavě oba dva šperky porovnával a snažil se pochopit, jak je to možné. Matčin šperk byl originál, to věděl naprosto přesně. Byl dělaný přímo pro ni a druhý takový by rozhodně neměl existovat. A už vůbec ne v držení někoho z Weasleyů. Přesto tomu, co vidí, doopravdy nevěřil, dokud nespatřil, že oba dva mají vyryté naprosto totožné iniciály. Začáteční písmena jména jeho matky za svobodna. V tu chvíli mu došlo, že náramky v jeho ruce jsou úplně totožné.  A po pár kouzlech bylo jisté, že se jedná o jeden a ten samý šperk, přičemž ani jeden z nich nebyl kopie.

Aniž by si cokoliv promyslel, vyběhl z domu a přemístil se přímo na místo, kde bydleli Nottovi. Netrpělivě zabušil na dveře a čekal. Po pár vteřinách, které mu připadaly jako celá věčnost, se dveře otevřely.

„Pán si přeje?" ozval se pisklavý hlas domácího skřítka.

„Je doma Theo?"

„Mladý pán dorazil před chvílí."

„Zavolej mi ho," poručil si. Skřítek se hluboce poklonil a okamžitě zmizel v domě. Po chvíli se na jeho místě objevil Theodor.

„Potřebuješ něco, Blaisi?" zeptal se bez známky úsměvu.

„Co tohle znamená?" vrazil mu pod nos oba náramky.

„Jak to asi tak mám vědět?"

„Ty víš vždycky všechno."

„Co to má být?"

„To je z matčiny klenotnice," vysvětlil netrpělivě.

„A?" Nott protočil oči. „Pořád nevidím pointu."

„Jeden z nich by neměl existovat, bylo to vyrobeno přímo pro matku, podívej," vysvětloval netrpělivě Zabini. „Jsou na tom i její iniciály."

„Kdes vzal ten druhý?" přimhouřil Theodor oči s náhlým poznáním.

„Od Weasleyové," přiznal Blaise s pohledem upřeným na kamarádovy nohy.

„No, tak pak by ti to mohla vysvětlit ona," ušklíbl se Nott a zabouchl mu dveře před nosem.

„Theo!" vřískl za ním. „Vždyť ani netuším, kde bych ji našel," dodal už o poznání tišeji. Uvědomoval si, že je na něj kamarád naštvaný a došlo mu, že i té malé zrzce křivdil. A pokud to chtěl dát do pořádku s ním, musel si to nejdřív vyžehlit u ní. Znal už Theodora natolik dobře, že věděl, že je to jediná cesta. Jinak na něj bude naštvaný ještě hodně dlouho. S povzdechem se otočil a pomalu se vydal pryč. Neměl náladu na přemisťování, stejně by se mohl leda tak vrátit do prázdného domu. S myšlenkami stále u náramků se pomalu loudal z Nottovic pozemku, když za sebou najednou zaslechl tiché cupitání. Prudce se otočil a spatřil domácího skřítka, který mířil přímo k němu.

„Pán Theodor posílá tenhle vzkaz," došlo stvoření až k němu a podalo mu kus pergamenu.

S nadějí od něj útržek převzal a pohlédl na těch pár narychlo naškrábaných slov. Vzápětí se na jeho tváři objevil lehký úsměv.  

 

***

 

Ginny s rozzářenýma očima a s úsměvem od ucha k uchu poletovala po domě a vítala se se všemi členy své rodiny. Naplno si užívala pocit, že je doopravdy doma a poprvé si opravdu uvědomila, že tohle je realita, ve které má žít a ve které je skutečně šťastná. V té druhé by nikdy nemohla být takhle spokojená, ne bez rodiny. Začínalo jí docházet, že takhle to opravdu mělo dopadnout. A že její půlroční pobyt ve Zmijozelu jí dal něco, co by jí nic jiného nedalo. Konečně měla nadhled, konečně se dokázala oprostit od předsudků a stereotypů, které v Bradavicích a vlastně v celém britském kouzelnickém společenství panovaly. O nic nepřišla, jen tím získala. A minimálně jeden z přátel jí zůstal. Jen musela překousnout, že nemůže mít všechno, a musela pokračovat dál. Nechtěla zapomenout, jen se potřebovala zbavit onoho hořkého pocitu, když pohlédla nebo si vzpomněla na Blaise, Pansy a další. Už jen to, že získala zpět Theodora, bylo víc, než v co kdy mohla doufat. Musela začít být realistická.

„Jsi v pořádku, Ginny? Připadáš mi nějaká pohublá," prohlížela si ji s obavami matka. „Dostáváte pořádně najíst?"

„Mamko, změnilo se jen vedení, ne personál kuchyně," zasmála se pobaveně Ginevra.

„Připadáš mi bledá," nepřestávala paní Weasleyová.

„Vždycky jsem byla," pokrčila rameny. „Většina zrzavých lidí je."

„Stejně ale…"

„Tak už ji nech být, mami," rozhodl se vysvobodit svou sestru Charlie. „Myslím, že vypadá dost dobře."

Molly Weasleyová se na svého druhorozeného syna zamračila, ale opravdu přestala a odběhla do kuchyně, kde spatřila Freda a George. Nepochybně si myslela, že zase chystají nějakou lumpárnu a měla v úmyslu jim to překazit.

Ginny se vděčně podívala na svého skoro nejstaršího bratra, nebýt jeho, pravděpodobně by poslouchala matčiny stížnosti o dost delší dobu. Najednou ale i v jeho tváři zahlédla něco, co se jí zrovna dvakrát nelíbilo. Koukal se na ni se stejnými obavami jako ještě před chvílí mamka.

„Děje se něco, Charlie?"

„Nic, jen… Všichni o tebe máme strach, Ginny," zamumlal nakonec a nejistě pohlédl směrem ke kuchyni.

„O mě?"

„Rodičům se nelíbí, že jsi stále ve škole."

„Jsem tam v bezpečí, nic mi nehrozí a…"

„Nebudou chtít, aby ses tam vrátila," nenechal ji domluvit. „Měla bys s tím počítat."

„Ale já se musím vrátit!" vyhrkla o něco prudčeji, než měla v úmyslu. „Musím dodělat ročník. Přece po mně nemůžou chtít, abych zůstala… tady," vydechla, když jí došlo, že by musela přetrpět přítomnost tetičky a dalších příbuzných, o které zrovna dvakrát nestála.

„Nemyslím si, že budeš mít na vybranou."

Vzápětí na něj odněkud zavolal otec a Charlie se s povzbudivým úsměvem vypařil z místnosti. Ginny se jen konsternovaně posadila na pohovku a nepřítomně zůstala hledět před sebe. Neexistovala pro ni možnost, že by nejela zpět do Bradavic, musela tam. Tohle ani nebyl domov, ne její. A slíbila Nevillovi, že o v tom nenechá samotného. Už chápala, proč měl ohledně jejího odjezdu takový pocit, něco mu muselo říkat, že nakonec tam zůstane sám. A potřebovala mluvit s Theem, musela mu vysvětlit, proč se k němu ve vlaku chovala tak chladně, proč mu ani nepopřála hezké prázdniny. Bylo pro ni nemyslitelné, že by zůstala v tomhle domě, kde by byla jen s matkou a otcem. Nedělala si iluze o tom, že by tam kterýkoliv z jejích sourozenců trávil víc času, než musel. Teprve když se do pokoje vrátila zpět její matka, vykouzlila na tváři opět úsměv a snažila se předstírat, že se nic neděje. Potřebovala ji přesvědčit o tom, že je ve škole šťastná a že je tam v bezpečí. A proto tak často, aby to nebylo podezřelé, zaváděla řeč zpět k Bradavicím a k tomu, jak si uplynulé čtyři měsíce, co svou rodinu neviděla, užila a jak byla ve škole spokojená. Neměla ale pocit, že by tím něčeho dosáhla. Co se týkalo školy, mamka se tvářila stále stejně ustaraně.

O dva dny později zamračeně bloumala po domě a za každou cenu se snažila vyhnout rodičům. Už jí oznámili, že se do školy nevrátí, že to pro ni není bezpečný. Nedokázala je přesvědčit o opaku, její akce z předchozích měsíců je natolik vystrašily, že usoudili, že jí u nich bude nejlépe. Pravděpodobně by jim dokázala dát za pravdu, kdyby ty věci opravdu udělala, ale ona se za poslední měsíce chovala daleko lépe než v předchozích letech, dokonce nedostala ani jediný školní trest. Ale těžko to mohla doma vykládat, když nikomu neřekla o svém výletu do Zmijozelu. Musela jen zatnout zuby a poslouchat, co všechno by se jí mohlo stát. Oceňovala sice ten zájem o její zdraví a bezpečnost, ale nemohla to přijmout. Věděla, že tentokrát má pravdu ona. Nic jí tam nehrozilo, byla tam ve větším bezpečí než by byla v tomto domě. Ale rodiče zůstávali ke všemu slepí a hluší, konečné slovo měli oni.

Nedokázala si představit, jak by na tom místě měla vydržet déle než několik dní. Už po dvou dnech jí lezla na nervy jak tetička Muriel, tak i několik dalších příbuzných. Freda s Georgem viděla pouze ten první den, Charlieho jen o trochu déle a Bill se ani neukázal. Mohla se těšit jen z přítomnosti otce a matky, ale i jejich společnosti se po několika hodinách nabažila, nemohla s nimi být v jednom kuse, potřebovala nějakou změnu. Přála si, aby na ni měli bratři víc času, aby si jen tak sedla s Charliem nebo s Billem a v klidu si popovídala, ale neměla k tomu příležitost. Užívala si jen to volno a klid, možnost zalézt do pokoje a nikým nerušena si číst nebo jen tak ležet a snít. Dokonce ani na zahradu totiž nemohla.

„Ginny!" zaslechla najednou Charlieho hlas. Musel se vrátit od Billa a Fleur.

Bez zaváhání se rozeběhla k místu, kde tušila, že asi tak může být. Když ho ale spatřila, zarazil ji jeho zvláštní výraz ve tváři. „Děje se něco?"

„Máš tu návštěvu," zamračil se.

„Koho?"

„Neznám ho," pokrčil rameny. „Tvrdí, že se znáte ze školy."

„Jsi naštvaný?" nechápala jeho postoj.

„Nikomu jsi neměla říkat, kde jsme," nezměnil výraz. „Čeká na tebe venku. Můžeš být ráda, že jsem zrovna přicházel. Jestli to zjistí rodiče nebo kdokoliv jiný… Vezmi to co nejrychleji," dodal naléhavým hlasem.

„Děkuji, Charlie," stiskla mu vděčně paži, když si uvědomila, že ji bude krýt, a vyklouzla dveřmi ven. Nejdříve se dezorientovaně rozhlédla, než si všimla tmavé postavy asi pět metrů od ní, kryté stínem jabloně.

„Nazdar, Weasleyová."

„Co tu do háje děláš?" zasyčela na něj, když došla až k němu, a odtáhla ho dál od oken. „Jak ses sem dostal?"

„Myslím, že tohle patří tobě," nenamáhal se odpovědět na její otázky a místo toho jí podal náramek.

„Co ta změna?" ušklíbla se.

„Spletl jsem se," pokrčil rameny.

„A jen tak ses přišel omluvit?" opřela se o strom a pobaveně ho sledovala. Nemusela být génius, aby jí došlo, co za tím vězí.

„Nehodlám si kvůli někomu, jako jsi ty, zničit přátelství s Theem," zamračil se. Bylo na něm znát, jak neochotně jí to říká.

„Takže tě sem poslal on," domyslela si. „Jak jinak."

„A na tu záležitost před pár dny můžeme zapomenout," otočil se k ochodu.

„To si nemyslím," zarazila ho Ginnina slova. „Myslíš si snad, že si to vyžehlíš tím, že mi vrátíš to, co mi patří, a jen tak odejdeš?"

„Omlouvat se ti nebudu."

„A kvůli čemu jsi teda přišel, když ne kvůli omluvě? Uděláme dohodu," odlepila se od stromu a přistoupila až k němu. Najednou ji napadlo skvělé řešení jejího problému. „Potřebuji, abys pro mě něco udělal. Pak můžeme zapomenout, co se mezi námi stalo, a já Theodorovi řeknu, že ses omluvil a tak. Co ty na to?"

Zamračil se na ni: „A co to jako má být?"

„Jen malá službička, nic víc," usmála se na něj sladce. „Reputaci ti to nezkazí, neboj," protočila oči, když viděla, jak se tváří.

„To se raději omluvím."

„Dobře, tak do toho. Ale nepočítej s tím, že se za tebe u Thea přimluvím," pokrčila rameny.

Nevěřícně na ni hleděl a přemýšlel, jestli to opravdu myslí vážně. „Neměli by být Nebelvírové ti čestní a upřímní?" Pobaveně se rozesmála, že zmínil právě tohle, ale neodpověděla. „Co teda chceš?" rezignoval, když viděl, že s ní nehne.

„Stav se tady v pondělí, až se budeš přemisťovat k vlaku. Pak ti to řeknu."

„Fajn," vyprskl na ni a znovu se otočil k odchodu. Ale ani tentokrát úplně neodešel. „Ten náramek…" otočil se na ni. „Kdes ho vzala?"

„Přijď v pondělí a možná ti to řeknu," usmála se a zaběhla zpět do domu. Zpoza dveří se však ještě ujistila, že opravdu odešel, nepřála si, aby u nich způsobil nějaké problémy. Stačilo, že o něm věděl Charlie. Než přešla do obývacího pokoje, zhluboka se nadechla, hlavou jí přitom projelo několik možností, kterými by mohla vysvětlit Zabiniho přítomnost. Nakonec si vybrala tu nejblíže pravdě, nemohla mu lhát úplně. A něčím Blaisovu přítomnost u nich vysvětlit musela.

 

***

 

V pondělí ráno si přivstala a nepozorovaně si sbalila kufr. Neměla v úmyslu zůstat v domě, kde právě byla, byla odhodlána vrátit se do Bradavic i přes rozhodnutí rodičů. A díky Blaisovi k tomu dostala i příležitost. Za těch pár dní, co u tety Muriel pobyla, už se stačila naučit denní harmonogram prakticky všech osob tam žijících. A věděla tak, že je zatím jediná, kdo je vzhůru. Potichu proto odnesla své zavazadlo na zahradu, kde ho pečlivě ukryla před zraky nežádoucích osob, a vrátila se do svého pokoje, aby o hodinu později mohla vylézt a dělat, že se právě probudila.

„Jak ses vyspala?" zeptala se jí hned při příchodu do kuchyně matka.

„Celkem dobře," usmála se na ni Ginny a začala jí pomáhat s přípravou snídaně. „Kluci ještě spí?"

„Taťka už je vzhůru, pomáhá s něčím Muriel," odvětila paní Weasleyová a vážně se na svou dceru zahleděla. „Doufám, že chápeš, proč nechceme, aby ses vracela do školy."

Tak tak si zabránila v tom, aby protočila oči. Nakonec se jen zhluboka nadechla a s vynuceným úsměvem odvětila: „Samozřejmě, mami. Už jsme to s tebou a s taťkou probírali několikrát. Chápu to."

„Chceme pro tebe jen to nejlepší, Ginn," pohladila ji láskyplně po tváři, vzala do ruky tác s nachystaným jídlem a přešla do druhého pokoje.

Ginny však zůstala stát na místě a jen doprovázela matku pohledem. Po tváři jí steklo několik slz, uvědomovala si, že tím, co se chystá udělat, svým rodičům ublíží. Ještě pořád měla čas na to, aby se rozmyslela, bylo teprve půl deváté a počítala s tím, že Blaise se neobjeví dřív než v půl jedenácté. Mohla couvnout a udělat to, co po ní rodiče chtěli. Mohla nadále zůstat poslušnou dcerou, nepřidělávat jim starosti a zůstat v bezpečí domu, který však nepovažovala za domov a ani se tam necítila příliš dobře. Nebo mohla uskutečnit svůj plán a zmizet do školy. Byla rozpolcená na dvě části a opět si bolestně uvědomovala, že tohle není něco, nad čím by dřív váhala. Byla zvyklá být rodičům dobrou dcerou a poslouchat je, minimálně ve věcech, které měly smysl. A tohle mezi ně jednoznačně patřilo. Přesto ji to však táhlo na druhou stranu, do Bradavic za Nevillem a ostatními. Nečekala, že to matka s otcem pochopí, pravděpodobně na ni kvůli tomu budou naštvaní, ale neodváží se ji odtamtud vzít zpět, Snape už by to nepovolil. Z přemýšlení ji vytrhl až Charlie, který se u ní najednou objevil.

„Nad čím dumáš?" zeptal se s úsměvem.

„Já… jen jsem se zamyslela a ztratila pojem o čase," vzhlédla k němu. „Co ty, připraven na cestu do Rumunska?" zeptala se rychle, aby mu nedala možnost se vyptávat.

„Ten? Nemůže se dočkat odjezdu."

„Co ty tu tak po ránu, Bille?" otočila se na svého nejstaršího bratra. „Měla jsem za to, že v tuhle dobu obvykle spíš, když máš volno."

„Fleur si potřebovala něco zařídit," pokrčil rameny, „a navíc jsem se chtěl rozloučit se svým bratříčkem," zakřenil se. „Už se ti stýská, viď?" pošťuchoval ho.

„Ale, po kompak?" ušklíbla se Ginny, přestože jí bylo naprosto jasné, co má Bill na mysli. Ale oficiálně o Kataríně vědět neměla. „Že by nějaká holka?"

„Do toho ti nic není, sestřičko," odbyl ji Charlie.

„Ne, je v tom kluk," neudržel se William. „Snažil se to před námi utajit."

„Moc vtipný, Bille," protočil oči Charlie. „Jeden by skoro řekl, že seš dospělej."

„Takže jak se jmenuje?" vrátila se Ginny zpět k tématu, úsměv stále neopouštěl její tvář. „A jak dlouho s ní seš?" pokračovala.

„Ginn…"

„Žádný Ginn, nenechám tě odejít, dokud mi to nepovíš," založila si ruce na hrudi a vyzývavě na něj hleděla.

„Víš, že teď vypadáš přesně jako mamka?" neodpustil si Bill.

Probodla pohledem i jeho, ale přešla to bez odpovědi a vrátila se zpět k Charliemu. Ten to nakonec vzdal a povzdechl si. „Jmenuje se Katarína. A jsme spolu čtyři roky," dodal, když viděl, jak se zase nadechuje k protestu.

„Jste aspoň zasnoubení?" pokusila se ukrýt úsměv, ale nebyla v tom moc úspěšná.

„Jak…"

„Bylo by divný, kdyby ne," nenechala ho dokončit větu. „Navíc když uvážím, jak rychle si Bill vzal Fleur," pokrčila rameny. „Ví o tom mamka s taťkou?" zvážněla. Věděla, že o Vánocích ještě nic netušili, ale od té doby se mohlo ledacos změnit.

„Ne a ještě nějakou dobu se to nedozví," zamračil se najednou. „Slib mi, Ginny, že o ní nikomu neřekneš. Nechci, aby o ní kdokoliv věděl."

„Myslíš si snad, že jsem pitomá?" zakabonila se i ona a vyčítavě bratra probodla pohledem. „Je mi jasný, že se ji snažíš chránit před tím, co se tady děje. Že se snažíš nezatahovat válku tam k vám. Jsou pro tebe jako druhá rodina, vědomě je neohrozíš, nikoho z nich. Ani ji, ani Nicka a ani další své přátele. Jen by bylo fajn, kdybys nám řekl, až se oženíš. Nebo až se ti narodí dítě," otočila se k ochodu. Z nějakého důvodu ji ranilo, že na ni tak vyjel.

„Ginn, neblázni," chytl ji Charles za ruku a nenechal ji odejít. „Nemyslel jsem to tak."

„Vždyť já vím," povzdechla si. „Jen bych si přála, abychom k sobě my dva měli blíž a abys mi víc věřil. Což je asi těžké, když jsme se v minulých letech zas tak moc nevídali, viď?"

„Ještě není pozdě to napravit."

Dojatě se usmála a natáhla se, aby ho mohla obejmout. Na okamžik zavřela oči, v tu chvíli se cítila naprosto šťastná. Možná opravdu měla šanci na to, aby si s ním vybudovala to, na čem začala pracovat v té druhé realitě o Vánocích. Jen silou vůle se donutila ho pustit, tohle objetí pro ni znamenalo i rozloučení na několik dalších měsíců.

„Ještě si potřebuji něco zařídit s Fredem a Georgem," oznámil jí, když ho konečně pustila. „Ještě se uvidíme, než odjedu," mrknul na ni, poplácal bratra po rameni a vyšel z pokoje.

Rusovláska ho doprovázela pohledem s nečitelným výrazem ve tváři, který však neunikl Billovi, jenž ji pozorně sledoval. „Něco plánuješ," pronesl najednou.

„Zlepšit si vztahy se svým druhým nejstarším bratrem. A poznat ho."

„Mám na mysli teď. Vypadalo to, jako by ses s ním už rovnou loučila."

„Bille… Přestaň ve věcech hledat něco, co tam není," protočila oči. „Myslíš si snad, že když teď obejmu tebe, taky to bude loučení?" ušklíbla se a naschvál se mu hodila kolem krku, což ani v nejmenším nečekal a málem to neustál. Pobaveně se rozesmál, nemohl tušit, že z její strany je to opravdu loučení. „Měl bys jít dělat mamce společnost, přidala se k ní tetička a víš, jakou s ní má trpělivost."

„Proč já a ne ty?" zamračil se při té vyhlídce.

„Protože já jdu využít příležitosti a obsadit jednu ze dvou koupelen v domě," zazubila se a utekla z pokoje.

Ve zmíněné místnosti však nestrávila více než pět minut, poté nikým neviděna zalezla do pokoje a udělala něco, na co měla pomyslet už dávno. Chvíli po desáté ji přišla zkontrolovat matka, ale když viděla, že dcera sedí v křesle a něco si čte, s úsměvem ji zase nechala samotnou. Jakmile se za ní zavřely dveře, Ginny odložila knihu, která jí prve jako první přišla pod ruku, a očima naposled přelétla pergamen, který pod ní ukrývala.

„Maminko a tatínku," začínal obsah dopisu. Letmo přečetla vysvětlení toho, co hodlá udělat a proč to vůbec dělá. Přeskočila až na úplný závěr. „Mrzí mě, že to musím udělat takhle za vašimi zády, ale jinak to nejde. Musím se do školy vrátit, nemůžu tam nechat Nevilla samotného a hlavně si chci dodělat ročník. Nebojte se o mě, nic se mi nestane. S Láskou Ginny."

S těžkým srdcem pergamen zarolovala a položila na stůl. Nenamáhala se s pečetěním, bylo to zbytečné. Nebude trvat dlouho, než ostatní zjistí, že zmizela. Dávala tomu maximálně půl hodiny. S pohledem na zavřené dveře ještě na chvíli zaváhala, ale nakonec přešla k oknu, otevřela ho a opatrně vylezla ven. Přestože měla pokoj v prvním patře, nedělalo jí problém se dostat do zahrady, tetin dům byl prakticky celý obrostlý břečťanem a vínem, jejichž pevnost si vyzkoušela už den předem. Pod její váhou se to nemohlo utrhnout, ani kdyby sebevíc chtěla. Navíc to byla jediná cesta ven, u předních dveří by ji určitě někdo nachytal, z kuchyně na ně bylo vidět víc než dobře.

„Zajímavý způsob, jak opustit dům."

S pobaveným úsměvem na tváři se otočila a pohlédla na Blaise, který se najednou vynořil jakoby odnikud. Nevzpomínala si, jestli ho někdy viděla raději než nyní. Jestli měl její plán nějakou slabinu, byl to právě on, nemohla si být úplně jistá, že dorazí. Sice si byla velmi dobře vědoma toho, co pro něj znamená kamarádství s Theem, ale jak ho tak znala, nepochybovala o tom, že by dokázal najít i jiný způsob, jak ho přesvědčit, aby se s ním opět bavil. Byla ráda za to, že si zvolil zrovna tuhle cestu. Podnikla už dost na to, aby nakonec nikam nejela.

„Tak nějak jsem neměla na vybranou."

„Nechtějí, aby ses se mnou vídala?" podivil se neupřímně.

Protočila oči: „Kromě Charlieho o tobě nikdo neví. Nepotřebuji lidem vyprávět na potkání, kdo za mnou chodí."

Zdálo se, že se mu její poslední poznámka nelíbí, ale přešel to mlčením. „Co teda chceš?"

„Není to snad očividné? Potřebuji, abys mě dostal na nádraží."

Zarazil se: „To nemyslíš vážně, že ne?"

„Vypadám snad, jako bych vtipkovala?" začínala jí docházet trpělivost. „Nechtějí, abych se vrátila zpátky, zatímco já ano. A ty ses k tomu vhodně nachomýtl. Dostaň mě k vlaku a budeme vyrovnaní."

„A co z toho budu mít? Když se nevrátíš…"

„Tam mu třeba pošlu sovu," vyštěkla na něj. „Nenechám tě z toho vyklouznout, Blaisi."

Neuvědomila si, že ho oslovuje jménem, ale on si toho okamžitě všiml a pozastavil se nad tím stejně jako tehdy, když tak udělala i ve Vstupní síni. Znovu si uvědomil, jak lehce a přirozeně jí jeho jméno sklouzlo ze rtů. Jako kdyby na to byla zvyklá.

„Tak?" vyhrkla netrpělivě a nervózně se ohlížela na dům.

„Fajn," rezignoval nakonec. „Ale nic víc pro tebe neudělám, Weasleyová."

„Nic víc po tobě ani nechci," hlesla a z keřů pod okny vytáhla svůj kufr. „Můžeme."

„Je tu protipřemisťovací hranice," informoval ji a vydal se z pozemku pryč. Ani ho nenapadlo, že by jí s jejím zavazadlem pomohl, nechal ji vláčet se s ním samotnou. Netrpělivě na ni čekal u branky a podupával nohou. „Pohni."

„Kdybys mi s tím pomohl, bylo by to o dost jednoduší," sjela ho.

Ušklíbl se, ale ani se nepohnul, počkal si, až se k němu doplahočí. Teprve potom neochotně natáhl ruku a nechal ji, aby se ho chytila. S vděčným výrazem v očích na něj pohlédla a pak se naposled podívala směrem k domu. Ve tváři se jí objevila hrůza, když spatřila Billa, který ji nesouhlasně pozoroval ode dveří, ale neudělal nic pro to, aby ji zastavil. Ještě k němu stačila vyslat omluvný pohled a němé promiň, pak už je Blaise přemístil pryč.

Očekávala, že se objeví přímo na nástupišti devět a tři čtvrtě, takže ji docela překvapilo, když se najednou ocitla v malé, pro ni neznámé uličce, která neměla s nádražím nic společného. Nechápavě na Zabiniho pohlédla a čekala na vysvětlení.

„Nečekalas přece, že se s tebou ukážu před všemi studenty a rodiči," ušklíbl se na ni Blaise.

„Mohlo mě to napadnout," vydechla zklamaně. „Kde jsme?"

„Vyjdeš odsud ven a objevíš se na hlavní ulici. Na nádraží už trefíš."

„Děkuji za ochotu," utrousila neupřímně, popadla svůj kufr a pomalu se vydala pryč. Tak jako tak o její společnost nestál, počítala, že se okamžitě přemístí k vlaku.

„Ještě moment," houkl za ní. „Co ten náramek?"

„Už jsem ti to říkala," zastavila se, ale neotočila se. „Dostala jsem ho. Od někoho, na kom mi vážně záleželo, koho jsem měla opravdu ráda. Byla to nečekaná pozornost po Vánocích, přestože jsem od dotyčného už dárek dostala. Ani ho nekoupil, pokud si správně pamatuji, měl ho doma. A zřejmě usoudil, že bude vypadat líp na mý ruce než zapadlý mezi ostatními šperky."

„Kdo to byl?"

„Přítel, o kterého jsem přišla," objevily se jí v očích slzy. Nedokázala je zahnat, několik z nich jí tiše stékalo po tváři. „Děkuji, žes mi ho vrátil. Hodně pro mě znamená."

„Měl jsem zato, že je můj. Matka má totiž ten samý," nadhodil.

Zavřela oči, čímž jí z nich vytrysklo několik dalších slz, ale nepromluvila. Bála se, aby na ní něco nepoznal, pořád se neodvážila otočit k němu čelem. Bylo mnohem snadnější s ním mluvit, když mu neviděla do tváře.

„Dokonce i iniciály jsou totožné," pokračoval Blaise. „Těžko ale mohou existovat dva originály, že?"

„Děláš, jako by nemohly existovat dva stejné šperky," vydala ze sebe konečně a vložila do hlasu tolik pohrdání, kolik jen bylo možné.

„Ne tyhle dva. Ne, když byl dělaný přímo pro matku, speciální zakázka. Porovnal jsem ty dva náramky. A nejsou to dva rozdílné, je to jeden a ten samý," došel pomalu až k ní. „Jeden z nich by neměl existovat. A ten můj to není," popadl ji za ramena a otočil ji čelem k sobě.

„Co čekáš, že ti na to řeknu?" zašeptala se sklopenýma očima.

„Co třeba pravdu?" Zavrtěla hlavou. „Co máš s Theodorem?" změnil otázku, když viděl, že se nedočká odpovědi.

„Neptej se mě na věci, na které nechceš znát odpověď, Blaisi," zvedla k němu uslzené oči. „Nejsi na to připravený ani ty, ani já."

„A Theo…"

„Theo jako vždycky strkal nos tam, kam neměl. Zajistil si, aby věděl víc než ostatní. Nemůžu za to, že musí být u všeho, že musí vědět všechno. Zeptej se ho na to, jestli chceš. Protože když ti to řeknu já, neuvěříš mi. Ale… Možná to ani nebudeš chtít slyšet. A stejně to nic nezmění," povzdechla si. Pár vteřin ještě sledovala výraz v jeho tváři, než se opět otočila a i s kufrem vyšla z uličky. Tentokrát ji už nezastavil, došlo mu, že už z ní víc nedostane. Nezbývalo mu, než se opět zeptat Theodora. Až s ním Weasleyová promluví a urovná jejich přátelství. 

<< 25. kapitola <<                                                        >> 27. kapitola >>

24.09.2013 20:26:30
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one