My world of fantasy...

24. kapitola ŽzZ - Ve dvou se to lépe táhne

Vím, že mi to trvalo děsně dlouho, ale bohužel nebyl čas ani nápady. Sice je kratší, ale i tak doufám, že se bude líbit. Komentáře jsou vítaný. :)

***

Ležérně se opřel o zeď a s mírným úšklebkem sledoval dívku před sebou. Ta se na něj jen mračila, moc dobře si uvědomovala, že se ve skutečnosti velmi dobře baví. Už ho znala dost dlouho na to, aby mu neskočila na ten rádoby nic neříkající výraz.

„Baví tě to hodně?“ zamručela.

„Vypadám na to?“

„Vypadáš, že si to doslova užíváš,“ utrousila jedovatě. „Tak co přesně po mně chceš, Theo?“ pohlédla mu bez ostychu do očí.

„Nejdřív možná odpověď na to, z jakého důvodu se ke mně chováš tím skoro důvěrným způsobem.“

Povzdechla si. Na okamžik zauvažovala nad tím, že by se prostě jen sebrala a odešla. Chtě nechtě se musela ušklíbnout, to by byla reakce hodná Zmijozela. Zamyslela se nad tím, co by bylo typické pro Nebelvír. Postavit se tomu čelem? Bojovat? Nebo něco úplně jiného? Ani nevěděla. Věděla ale, jaká by měla být reakce kamaráda.

„Opravdu se o tom chceš bavit tady na chodbě?“

„Pokud víš o nějakém lepším místě…“ pokrčil rameny.

„Náhodou vím.“

Bez jakéhokoliv vysvětlení se otočila a zamířila do vyšších pater. I když se jí nechtělo mu na cokoliv odpovídat, byla dost zvědavá na to, co má na srdci on. Viděla na něm, že se něco děje, něco přímo s ním, a nutně to potřebovala zjistit. A prozradit mu za to něco málo nebyla tak hrozná cena. Koneckonců to byl on, kdo ji dostal do takovéto situace, byl to on, kdo zrealizoval její návrat. A nemohla si pomoct, ale měla dojem, že i když o tom neměl sebemenší tušení, nějak ho to ovlivnilo. Dřív jí nevěnoval ani pohled, nestála mu za to, ale v posledních dnech se o ni zajímal víc, než bylo zdravé. Nepochybovala tak o tom, že to musí mít nějakou spojitost. A to z něj potřebovala vytáhnout. Její první myšlenka bylo zamířit do Komnaty nejvyšší potřeby, ale velmi rychle svůj názor změnila. Existovalo přímo perfektní místo, kde by si měli promluvit.

Po několika minutách chůze se otočila a ušklíbla se. Samozřejmě, že ji následoval, nenechal by ji jen tak odejít. Ale viděla na něm, že začíná být lehce otrávený z toho, že se za ní trmácí jako ocásek a ani netuší, kam míří. Provokativně zahýbala obočím a zamířila na schodiště vedoucí do věže. Musela mu uznat plusové body za to, že si ani jednou nestěžoval. Být na jeho místě Blaise, velmi rychle by si začal stěžovat a remcat, že ho vláčí celým hradem.

„Prosím,“ zastavila se konečně u jedněch dveří a nechala ho projít jako prvního.

Pátravě se rozhlédl kolem sebe a přeměřoval si místnost. „Kde to jsme?“

„Ve staré nepoužívané učebně v jedné z věží,“ ušklíbla se Ginny.

„Nevypadá zrovna nepoužívaně.“

„Trošku jsem ji vylepšila,“ vysvětlila. Vzápětí se zarazila a šokovaně na něj pohlédla. Tuhle situaci už jednou zažila, bylo to jako déjà vu, akorát obráceně. Jasně si nyní vybavila, že naprosto stejný rozhovor proběhl v den, kdy ji Theodor poprvé zavedl do této místnosti. Zmateně zamrkala, to nemohla být náhoda.

„Děje se něco?“ všiml si její reakce.

„Ne,“ zavrtěla hlavou a posadila se. On ji okamžitě následoval.

„Jak jsi na tohle místo přišla?“ zeptal se po chvíli.

„Vlastně mě sem vzal kamarád,“ odvětila popravdě. „Nikdo nás tu nebude rušit. Moc lidí o téhle místnosti neví. A pochybuji, že sem někdo chodí. Je to moc vysoko a moc daleko od používaných prostor.“

Přikývl, očividně k tomu neměl co dodat. Chvíli ji mlčky sledoval a zkoumal její tvář, než se nadechl k otázce. „Cos dělala venku?“

„Myslím, že to víš,“ zamračila se. „Víceméně jsem ti na to odpověděla už předtím.“

„Riskovalas jen kvůli návštěvě bratra?“ podivil se upřímně. „Čekal bych závažnější důvod.“

„Pro mě to bylo důležité,“ pokrčila rameny.

„Který z nich?“

„Nevíš?“ zašklebila se.

„Máš snad dojem, že mám přehled o všech tvých sourozencích?“

„Vím, že máš. Nemysli si, že ti skočím na to, že nic nevíš. Vždycky víš víc, než bys měl.“

Potichu se zasmál. „A ty víš až moc na někoho, kdo by neměl vědět nic. Fajn, tipuju to na jednoho z těch dvou starších. William?“ Bez hlesu přikývla. „Proč?“

„Protože jsem se musela o něčem ujistit. Nechci se o tom bavit.“

„Dobře. Takže proč ten náhlý obrat?“ změnil bez mrknutí oka téma.

Atmosféra kolem nich vzápětí ochladla, z relativně neškodného rozhovoru se jako mávnutím hůlky stalo mnohem víc. Ginnin výraz okamžitě zvážněl. Několik dlouhých vteřin hleděla Nottovi do očí, než odvrátila zrak, postavila se a přešla k oknu. Pohled nyní upřela na potemnělý Zapovězený les, kterým před několika desítkami minut prošli.

„Mám dost pádný důvod k tomu, abych na vás změnila názor,“ hlesla potichu.

„Na nás?“ postavil se.

„Na Zmijozel,“ upřesnila.

„Jaký?“ přešel jí za záda.

„Řekněme,“ otočila se k němu čelem, „že jsem si prošla něčím, co mě k tomu donutilo. Nejsem ten samý člověk, kterým jsem bývala.“

„Toho si nejde nevšimnout,“ přikývl. „Co se ti stalo?“

„Proč tě to zajímá?“

„Protože mám pocit, že to se mnou nějak souvisí,“ odpověděl potichu, stále jí přitom hleděl do očí. „Co se stalo před pár týdny v té chodbě? Kdo tě napadl?“

Odfrkla si. „Co tě vede k tomu, že si myslíš, že ti to řeknu?“

„To, jak se ke mně chováš. Měla bys být ofenzivní, odstrkovat mě od sebe. Vlastně bys tu ani neměla být. A místo toho tu stojíme a normálně se bavíme. Z nějakého důvodu mě to nutí si myslet, že se mnou vlastně chceš mluvit.“

Pousmála se. Samozřejmě, že měl pravdu. A co víc, ona mu věřila, ačkoliv to bylo nelogické, tady spolu neměla nic společného. Měla ale pocit, že k němu může být upřímná. Potřebovala o tom všem s někým mluvit, ale Neville ani její bratr to být nemohli. Nepochopili by to. Ale Theodor…

„Nikdo mě nenapadl.“

„Chceš mi snad tvrdit, že ses tak zřídila sama?“ vyletělo mu obočí o trochu výš a vzápětí se ušklíbl.

„Ne. Jen tím chci říct, že to nebylo napadnutí. Proč jsi mě v posledních týdnech sledoval?“ položila otázku i ona.

Mlčel, neodpovídal. Hlasitě si povzdechla, nic jiného od něj ani nečekala. Neměla jeho důvěru, ještě ne. Ale viděla na něm, že se něco děje, něco, co se týká přímo jeho. Poprvé za celou dobu si ho pořádně prohlédla a překvapeně pootevřela ústa. Až nyní si všimla, jak unaveně vypadal. Nechápala, jak mohla přehlédnout ty kruhy pod očima, unavené oči a strhaný výraz.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě. „Vypadáš, jako bys celé dny nespal.“

Bez jakékoliv reakce jí opětoval pohled. Nakonec však byl tím, kdo se odvrátil. Udělal několik kroků a posadil se zpět na pohovku, kde seděl už předtím. Mlčky ho pozorovala a čekala, co bude dál. Netušila, co se s ním děje, ale zdálo se, že to nebude žádná maličkost. Když se ale několik minut nic nedělo, rozhodla se učinit první krok sama. Bez zaváhání se přesunula ke gauči a posadila se vedle něj. Na rtech jí pohrával mírný úsměv, nakonec přece jen musela vyhrát nebelvírská odvaha a odhodlání.

„Co se děje, Theo?“

Obdaroval ji zkoumavým pohledem, ale to byla jeho jediná reakce. Protočila oči, mohla to očekávat. Zmijozel se prostě nezapřel.

„To, co se mi stalo v té chodbě,“ začala vyprávět, „nebyl útok. Bylo to jen něco, co bylo naplánované, co mělo sloužit určitému účelu. To, že jsem se přitom zranila, tom plánu nebylo, prostě se to stalo. Doteď moc nechápu, jak to.“

„Co bylo účelem toho všeho?“

„Vrátit věci do původního stavu. Což vyšlo,“ pousmála se.

„Neřekneš mi, o co se jedná, co?“

„Ne dřív, než ty odpovíš mně. Víš,“ řekla z náhlého popudu a chytila ho za ruku, „mně můžeš věřit. Ať už mi řekneš cokoliv, nikdo další se to nedozví, slibuji.“

„Vážně věříš tomu, že budu důvěřovat někomu z Nebelvíru?“ podivil se.

Úsměvu deroucímu se na její tvář nemohla zabránit. „Ne. Ale čekám, že budeš věřit mně. Protože já nejsem jen Nebelvír. A řekla bych, že ty to docela dobře víš,“ pohlédla mu do očí. Jednou rukou si zajela do hábitu a z kapsy vylovila malou, stříbrnou věc. „Co kdybychom ukončili tohle divadlo a přešli přímo k věci? Myslím, že mám něco, co patří tobě,“ natáhla k němu ruku. Na dlani se jí zaleskla sponka, kterou jí madame Pomfreyová dala na ošetřovně s tím, že patří jí. Trvalo jí celkem dlouho, než jí došlo, co to vlastně znamená.

„Kdes…“

„Věřím, že na to znáš odpověď.“ Až po mnoha dnech si vybavila, že těsně před tím, než ji Malfoy poslal zpátky, jí Theodor opětoval její objetí a zastrčil jí vlasy za ucho. Tehdy se k ní pravděpodobně dostala i ta sponka. Jiné vysvětlení to nemělo. To jeho objetí ji zmátlo už tehdy, nebylo to něco, co by od něj čekala. A ukázalo se, že to přeci jen neudělal kvůli tomu, že by ho to loučení tak dojalo. Prostě jen sloužilo účelu.

„To ale neznamená, že tomu rozumím,“ zamračil se. A bylo na něm vidět, jak ho to frustruje.

Pobaveně se zasmála. „Páni, Theodor Nott pro jednou něco neví. To by se mělo někam zapsat.“

„Takže je to všechno pravda?“ mračil se dál.

„Co přesně myslíš?“

„Od začátku března…“ zaváhal na okamžik, ale její výraz ho přesvědčil o správnosti svého počínání, „mám poněkud zvláštní sny. Nejdřív to byly jen úlomky, později souvislé věci… Prvních pár dní jsem tomu nepřikládal velký důraz. Jenže pak tě pustili z ošetřovny a nemohl jsem si nevšimnout, jak jinak ses začala chovat. Tehdy jsem tě poprvé sledoval,“ připustil.

„Vím.“

„Takže všechno to, co se mi zdá, se doopravdy stalo, že?“

„Záleží na tom, co se ti zdá. Ale jestli máš pocit, že jsem minulý půl rok strávila ve Zmijozelu, tak se nemýlíš. Jen nechápu, jak jsi to dokázal. Nikdo kromě mě si to neměl pamatovat. Počítala jsem s tím, že budu jediná, kdo to bude vědět. Mohlo mě napadnout, že přijdeš na způsob, jak to obejít. Jaks to dokázal?“

„Magie, předpokládám,“ řekl jednoduše.

„Co si pamatuješ?“

„Řekl bych, že asi všechno. Je to, jako kdybych žil ve snu paralelní život. Vím, že v něm mám povědomí o tom, žes byla od začátku ve Zmijozelu. Ale prakticky to začíná tímhle školním rokem a končí prvním březnem.“

„A dál?“

„Prakticky si pamatuju všechno, co se v tu dobu stalo,“ ušklíbl se najednou. „A musím říct, že z mého vlastního pohledu mi to přijde daleko zábavnější, minimálně tvoje začátky.“

Našpulila pusu. „Chtěla bych vidět, co bys dělal ty na mém místě.“

„Každopádně Ginny Weasleyová ve Zmijozelu… Kdo by to byl řekl. Víš, na to, jak jsem tě považoval za skálopevného Nebelvíra, sis v naší koleji hodně rychle zvykla. A docílila toho, že tě Pansy a Blaise zbožňovali.“

„Jako bys na tom ty byl jinak,“ zaculila se na něj.

„Pěkně sis všechny dokázala omotat kolem prstu.“

„Všechny ne.“

„Pravda, Draco se nedal,“ souhlasil. „Co se teda při návratu pokazilo? Draco ti neměl nijak ublížit.“ Zdálo se, že když nyní nabyl jistoty, jeho sebevědomí vzrostlo, tatam byla nejistota a opatrnost.

„Taky že neublížil. Udělal přesně to, co měl. Jasně, trochu jsem se prolítla, ale nic se mi nestalo, to si pamatuju až moc dobře. Teprve tady jsem se probudila zraněná. Kdo ví proč,“ pokrčila rameny. Vzápětí na něj s obavami pohlédla. „Ty sny pořád pokračují?“

Se znechuceným výrazem přikývl. „Posledních pár dní se začaly opakovat. Což byl taky důvod, proč jsem se rozhodl si s tebou promluvit. Mám dojem, že jsem pochopil všechno, co jsem měl. Měly by přestat.“

„Proč si to…“

„A kdo myslíš, že měl ten geniální nápad ti vrazit tu sponku?“

Nevěřícně se zasmála. „Takže tohle sis přivodil vlastně sám. Jen abys měl jistotu, že si to budeš pamatovat,“ nepřestávala vycházet z údivu. „Tohle jsi mohl vymyslet vážně jen ty.“

„Nemysli si, že jsem z toho měl radost. Je to dost vyčerpávající, každou noc prožívat jiný život a probouzet se unavenější, než když jdeš spát. Tohle,“ pohrával si se sponkou v ruce, „by mělo zajistit, aby to už dál nepokračovalo.“

Přikývla, dál už se k tomu nevyjadřovala. Po chvíli mlčení se dokonce zvedla a znovu přešla k oknu, odkud pozorovala noční pozemky. On se mezitím rozvalil na pohovce a upřeně ji sledoval. Netušili, kolik času mezitím uběhlo, ani jeden z nich to nepočítal a ani jeden z nich nikam nepospíchal. Oba toho měli dost na přemýšlení. Přestože on znal pravdu, do jejich rozhovoru si nebyl jistý, jestli to není jen výplod jeho mozku. A ona, i když měla určité podezření, o tom neměla ani ponětí.

„Co bude teď?“ otočila se k němu nakonec.

„Předpokládám, že oba budeme dál žít svoje životy.“

„Jak tohle můžeš říct?“ zeptala se nevěřícně. „Který život?“ zamumlala tišeji.

„Tenhle,“ vstal a přešel k ní. „Řekl bych, že se mnou budeš souhlasit, když řeknu, že to všechno mělo nějaký důvod. To, že ses dostala do Zmijozelu i to, že já to všechno vím. Otázkou je, co s tím teď uděláme?“

„Nějaké nápady?“

„Jeden bych měl,“ přisvědčil a na tváři se mu objevil úšklebek. Pár vteřin mu hleděla do očí, než pochopila a na její tváři se objevil ten samý výraz.

 

***

 

„Páni, Ginny, dneska doslova sršíš dobrou náladou,“ nestačil se divit Neville, když ji ráno uviděl ve společenské místnosti. „Stalo se něco?“

„Prostě mám jen dobrou náladu,“ zazubila se a přešla k němu. „I když se něco maličko nepovedlo,“ zvážněla a informovala ho o tom, že přišli o jejich jediný východ z Bradavic. Neprozradila mu už, že to byla jeho chyba, prostě to oznámila jako hotovou věc. Samozřejmě si okamžitě začal dělat starosti, jestli ji nechytili, ale to velmi rychle utnula, svému návratu přičetla pořádnou dávku štěstí a ještě to zaonačila tak, že na chodbu přišli až v době, kdy byla v bezpečí, a místo toho mu začala vyprávět o svém krátkém pobytu u bratra. Zdálo se, že jí uvěřil a ani ho nenapadlo, že by za tím mohlo být něco víc. Stále v ní viděl jen tu věrnou, obětavou a upřímnou kamarádku, kterou pro něj vždycky byla.

V podobném duchu sešli až do Velké síně a pustili se do snídaně. S potutelným úsměvem vyhledala u zmijozelského stolu Notta a ušklíbla se. I ze svého místa mohla vidět, že se v noci opravdu konečně vyspal, vypadal daleko lépe než předchozího dne. A zdálo se, že má lepší náladu, soudě podle jeho způsobu, jak se choval k přátelům. I ona mu poslední dobou věnovala určitou dávku pozornosti a všimla si, že nebyl zrovna dvakrát družný. Toho dne tomu bylo jinak. Netrvalo dlouho a všiml si jejího pohledu, mrknul na ni a stočil pozornost zpět ke zmijozelským.

Po mnoha desítkách minut, během kterých konverzovala nejen s Nevillem, ale i se Seamusem, Demelzou a Vicky, se konečně zvedla a ve společnosti svých spolužaček zamířila na hodinu. Náhoda tomu chtěla, že se hned za dveřmi potkaly se částí zmijozelského sedmého ročníku, který tam postával a o něčem se bavil. Jen s těžko skrývaným úsměvem pohlédla na Zabiniho, Malfoye a Notta, kteří si okamžitě všimli jejich přítomnosti a zmlkli.

„Nenechte se rušit a klidně pokračujte,“ prohodila nenuceně Ginny.

„Ptal se tě někdo na něco, Weasleyová?“ zavrčel na ni Malfoy.

Pohlédla na něj, ale neuznala ho hodného odpovědi. Místo toho udělala dva kroky dopředu a soustředila se nyní jen na Theodora. „Můžu s tebou mluvit, Theo?“ usmála se lehce.

„Samozřejmě,“ přikývl a pokynul jí rukou.

Bez jakýchkoliv dalších slov se vzdálili od skupinky a zamířili po schodišti do vyšších pater. Nechali tak za sebou čtveřici naprosto nechápajících studentů, kteří jen šokovaně hleděli za vzdalující se dvojicí.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se jako první Draco.  

„Nemám sebemenší ponětí,“ odvětila stejně překvapená Demelza.

„Oni dva se nikdy nebavili, ne?“ mudrcoval Blaise.

„Ne dobrovolně,“ doplnila ho Vicky.

„Co to teda má být?“ nechápal Draco.

Odpovědí mu však bylo jen trojí pokrčení ramen a zmatené pohledy, které si mezi sebou vyměňovali studentky Nebelvíru a studenti Zmijozelu. Prohodili si mezi sebou několik nepřesvědčivých teorií, než do chodby vešli další žáci a oni si vzpomněli na nenávist, kterou by mezi sebou měli sdílet. S nově nabytou nechutí se od sebe odtrhli a vydali se vlastním směrem, který však k jejich smůle byl skoro totožný, ten den totiž sedmý ročník a šestý ročník začínal v učebnách ve stejném patře, jen na vedlejších chodbách. To jim dalo prostor pokračovat v teoriích, co se asi mezi těmi mohlo dít.

Ginny a Theodor se mezitím zastavili před učebnou přeměňování, kde měla Ginny hodinu, a nenuceně se spolu bavili. Po předchozím večeru nebyl důvod, aby se k sobě nechovali jako předchozí půl rok, když si ho oba pamatovali.

„Myslíš teda, že je šance?“

„Pokud to opravdu chceš…“

„Víš, že ano,“ pohlédla mu vážně do očí. „Nechci přijít ani o jedno, Theo. Nejsem ochotná se jich vzdát. Ne po tom všem.“

„To jsem pochopil.“

„Takže mi pomůžeš?“

„Získat na tvoji stranu Draca, Blaise, Pansy a další a neznepřátelit si přitom Nebelvírské? S největší radostí,“ ušklíbl se. „Mám dojem, že tenhle rok tu byla dost nuda, nemyslíš?“

„Mluv za sebe,“ našpulila pusu, ale vzápětí se zasmála. „Mám dojem, že tenhle rok pro mě bude nezapomenutelný.“

„Nejen pro tebe,“ dodal. „Kam se hrabe Potter s těmi jeho dobrodružstvími.“

„Jsem ráda, že mě stavíš výš než Harryho.“

„Kdyby to bylo naopak, pochyboval bych o svém duševním zdraví.“

„O tom já tvém pochybuji tak jako tak,“ usmála se na něj sladce. „Jdou ti posily. A mně taky,“ všimla si příchozích. „A jak hezky spolu vycházejí. Tohle ještě opravdu bude zajímavé,“ sledovala čtveřici a Nott nemohl jinak, než s ní souhlasit. 

<< 23. kapitola <<                                                                  >> 25. kapitola >>

30.11.2012 01:34:28
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one