My world of fantasy...

23. kapitola ŽzZ - Tam a zase zpátky

Trošku mi to zas trvalo, ale snad to bude stát za to. Komentáře by potěšily, třeba by pak byla další kapitola dřív. 

***

Opatrně se plížili po chodbě a dávali si pozor, aby je někdo nespatřil. Využívali skutečnosti, že je poměrně hezké nedělní odpoledne a většina studentů se uchýlila na školní pozemky, kde si užívala krásný sluneční den. Před několika dny už konečně roztál sníh, a přestože byla podle kalendáře ještě zima, venku už bylo jaro. Přesto si však museli dávat pozor na to, aby je nikdo neviděl, poslední dobou měli až neskutečnou smůlu na otravné Zmijozely a všudypřítomné profesory. Ginny si uvědomovala, že její plán nepatří mezi ty nejpromyšlenější, ale musela ho uskutečnit. A Neville, který se ukázal jako opravdový kamarád, ji v něm nenechal samotnou a ve všem jí pomáhal. Ani on se ale nemohl zbavit dojmu, že se něco pokazí a budou z toho jen problémy.

„Seš si skutečně jistá?" zeptal se jí těsně před jejich cílem.

„Neboj, nedávno jsem ji použila," ubezpečila ho Ginny vážně.

„Mám z toho divný pocit."

„Bude to v pořádku, Neve," usmála se a chlácholivě mu položila ruku na rameno. Vzápětí už vykročila k soše jednooké čarodějnice, vytáhla hůlku a otevřela vchod do tajné chodby z Bradavic. Vítězně se otočila na Nevilla a vešla dovnitř. Cítila, jak ji kamarád následoval a jak se za nimi vchod opět zavřel. V okamžiku se ocitli v naprosté tmě, kterou však zahnali rozsvícením hůlek. Teprve nyní se mohli podívat na to, co je čeká.

„Vypadá to, jako by tu měsíce nikdo nebyl."

Ginny polkla, chodba vypadala ještě hůř, než když tam v lednu byla s Blaisem a Dracem, pokud to tedy bylo ještě možné. Na chvíli se u té vzpomínky zarazila, vyvolala v ní podivnou melancholii, ale rychle se zase vzpamatovala, zašeptala nox a jen při světle Nevillovy hůlky vykročila dopředu. Cestou přitom odstraňovala všechny pavučiny a další věci visící ze zdí, které jim překážely v průchodu. Byla ráda, že na rozdíl od svého bratra netrpí panickým strachem z pavouků a vším s tím spojeným. I tak ji ale vyhlídka na průchod touto chodbou zrovna dvakrát nenadchla.

Netušila, jak dlouho jim trvalo, než se jim podařilo dostat se ven, ale připadalo jim to jako celé věky. Konečně se ocitli ve sklepě Medového ráje, odkud víceméně bez problémů vylezli ven na ulici. Pod zastíracím kouzlem opustili Prasinky a teprve v bezpečné vzdálenosti od vesnice se odvážili ze sebe kouzlo snít a pokročit k dalšímu bodu jejich plánu. S patrnou neochotou jí Neville podal ruku a připravil se na přemístění. Vzápětí s hlasitým prásk zmizeli.

 

***

 

Polohlasně zamumlal několik nadávek, když mu dvojice zmizela z dohledu. Pověsil se na ně už v Bradavicích, zaujat jejich zvláštním chováním, které mu okamžitě prozradilo, že něco chystají. Dostat se chodbou ven už nebylo nic těžkého, stejně tak jako je sledovat ven z Prasinek. Ovšem přemístění mu zrovna nehrálo do karet, nyní už je neměl jak sledovat. Zamračeně nakopl smrkovou šišku, která mu ležela u nohou, a s povzdechem se otočil zpět k vesnici.

 

***

 

Ginny s Nevillem se o pár vteřin později objevili na kraji neznámého lesa, nedaleko nich bylo slyšet šumění moře. Pochybovačně na sebe pohlédli, ani jeden z nich nevěděl, jestli jsou na správném místě. Ginny osobně tam nikdy nebyla, i když jí Neville neřekl pravý opak, nemohla mu ale říct, že nemá sebemenší tušení, kde žije její nejstarší bratr. Všechno, co o tom místě věděla, se dozvěděla od Charlieho.

„Co dál?" zeptal se Neville.

„Mělo by to být támhletím směrem," mávla rukou k místu, které se jí jevilo nejpravděpodobnější, a zamířila tam. K její neskutečné úlevě před sebou po chvíli konečně spatřila Mušlovou chaloupku. S úsměvem se otočila na Nevilla, ale ten se tvářil pořád stejně. Teprve po chvíli jí došlo, že on domek vidět nemůže, na rozdíl od ní mu nikdo nesdělil jeho polohu, a protože byl celý pozemek pod fideliovým zaklínadlem, ani ho spatřit nemohl.

„Odsud už dojdu sama," oznámila mu.

„Seš si jistá?" zeptal se pochybovačně a stále se rozhlížel kolem sebe.

„Naprosto. Vrátím se pak s Billem, nedělej si o mě starosti."

Chvilku ji nerozhodně sledoval, než nakonec přikývl a začal na ni naléhat, aby na sebe dávala pozor. Pak se konečně přemístil zpět do Prasinek.

 

***

 

S trhnutím se zastavil, když kdesi za sebou uslyšel zvuk, který mohl pocházet jedině od přemisťování. Instinktivně se schoval do stínu jedné z budov i přes to, že byl skryt pod kouzlem, a čekal, kdo se objeví. Nemohl sázet na to, že to opravdu budou ti dva, do vesnice se přeci jen přemisťovali i jiní, ale podle směru, ze kterého prásknutí vyšlo, usuzoval, že by mohl mít štěstí. Několik minut trpělivě čekal, než konečně pocítil změnu a uvědomil si cizí přítomnost. Očima doslova rentgenoval cestu a snažil se najít sebemenší stopu po neviditelné osobě. Zastírací kouzlo sice působilo dobře, ale pokud člověk věděl, co hledá, dokázal zahlédnout aspoň něco málo. Nakonec se ani nemusel namáhat, když uslyšel blížící se kroky. Protočil oči nad tím, jak může být někdo tak neopatrný, ale byl za to rád. Rychle si uvědomil, že místo dvou se vrací jen jeden a nemusel být génius, aby mu došlo, že je to Longbottom. Rychle se mu pověsil na paty, i když předpokládal, že zná cíl jeho cesty. Za chvíli už s úšklebkem sledoval, jak mladý Nebelvír mizí ve sklepě Medového ráje. Pohrdavě při tom zakroutil hlavou. Přes všechnu opatrnost se Longbottomovi zřejmě podařilo něco shodit. A to něco vydalo dost pronikavý rachot. Neuběhla ani minuta a z obchodu už vybíhal obezřetně se tvářící chlapík, aby zkontroloval, co se děje. A pozorovateli bylo okamžitě jasné, že tohle bude mít ještě dohru. Pohodlně se opřel o zeď protějšího domu, kryt stínem střechy i zastíracím zaklínadlem, a sledoval, jak se ke sklepu sbíhá víc a víc lidí. Bylo jen otázkou času, než se objeví i někdo z Bradavic. 

 

***

 

Už ne s takovou odvahou a přesvědčením, jaké do té doby navenek ukazovala, Ginny vykročila ke skrytému domku. Když došla až ke dveřím, byla v ní jen malá dušička, ale přesto se donutila zvednout ruku a zaklepat. Několik dlouhých vteřin se nic nedělo a Ginny se už začínala pomalu děsit, že nikdo není doma a ona se nebude mít jak vrátit do školy, když konečně zaslechla rychlé kroky. Vzápětí se pohnula klika a hned po ní i celé dveře.

„Ginny?" vyhrkla překvapeně Fleur, když spatřila svoji švagrovou. „Co tu…"

„Je doma Bill, Fleur?" nenechala ji domluvit rusovláska. Na nějaké antipatie, které k této ženě dřív cítila, už ani nepomyslela. Během podzimu stačila ztratit i ty poslední kousíčky nesympatií, které snad ještě pociťovala.

„Hned ho zavolám," odvětila stále překvapená polovíla a zmizela v domě.

Ginny opatrně vešla dovnitř a zvědavě se rozhlížela kolem sebe.  Musela uznat, že to, co kolem sebe vidí, se jí líbilo. Bylo to takové domácí a útulné. Dokázala pochopit, proč se ti dva rozhodli žít právě tam.

„Co tu děláš, Ginny? Jak ses sem dostala?" ozvalo se jí najednou za zády.

Prudce se otočila a vzhlédla ke svému nejstaršímu bratrovi. Usilovně pátrala po jakékoliv známce nepřátelství nebo nelibosti v jeho tváři, ale nic neobjevila. Jen upřímné překvapení, nechápavost a snad i obavy. Rty se jí roztáhly do širokého úsměvu, když si uvědomila, že všechno je opravdu tak, jak má být. Skoro cítila, jak jí ze srdce spadl obrovský kamen. Věděla, že se v tomhle chová nelogicky, ale nemohla si pomoct, nevěřila tomu, dokud to opravdu neviděla na vlastní oči. Chvíli na něj nehnutě hleděla, než udělala jeden váhavý krok směrem k němu a pak už se mu vrhla kolem krku. Překvapeně jí objetí opětoval, bylo na něm vidět, že ho tak prudkou reakcí zaskočila.

„Neville mě sem přenesl," vysvětlila, když ho pustila. „Vrátil se zpátky do školy, myslela jsem, že bys nechtěl, aby někdo cizí…" začala blábolit.

„Děje se něco, Ginn?"

„Jen jsem vás chtěla vidět," pohlédla na něj i na Fleur, která stála ve dveřích a pozorně je sledovala. „Nedostala jsem od nikoho žádné zprávy už několik týdnů a bála jsem se, jestli se někomu něco nestalo," drmolila.

„Víš, že teď dopisy moc posílat nemůžeme," povzdechl si. „Není to zrovna bezpečné. Posaď se," vyzval ji a sám si sedl do pohodlně vypadajícího křesla. Fleur se na chvíli ztratila z pokoje, jen aby se vzápětí objevila i s konvicí čaje a dvěma šálky. Potom se opět stáhla, uvědomovala si, že by tam byla navíc.

„Jsou teda všichni v pořádku?"

„V naprostém. Rodiče jsou stále u Muriel, dvojčata pořád pendlují sem tam a u Percyho je všechno úplně stejný jako o Vánocích."

„A Charlie?"

„Znáš ho, z Rumunska skoro nevytáhne paty," usmál se, ale Ginny neunikla změna výrazu. Už už otevírala pusu, aby se zeptala na něco víc, ale v poslední chvíli se zastavila. Došlo jí, že by o té jeho misi do Číny neměla nic vědět. Z toho, co jí Nick řekl, pochopila, že to měl dát vědět jen rodičům. A pravděpodobně to zjistil i Bill, byl si s Charliem natolik blízký, aby mu to prozradil. Dvojčata a Percy, stejně jako ona, nic vědět nepotřebovali. Pro ně byl stále jen v Rumunsku u svých draků.

„Pravděpodobně je na tom z nás nejlíp," povzdechla si. „Tam se nic z toho asi nedostalo…"

„Taky si myslím," přikývl Bill.

„A co vy dva?" zajímala se okamžitě. Potřebovala utéct od nebezpečného tématu. Znala se dost dobře na to, aby věděla, že by se zrovna u svého druhého nejstaršího bratra dokázala prořeknout. Hrozně ráda by věděla, jestli už se z Číny vrátil, jestli se jemu a Kataríně nic nestalo, ale nesměla se na to zeptat. Musela jen předpokládat, že jsou v pořádku. Navíc pochybovala o tom, že by Bill věděl něco víc. Leda by se u něj stavil Nick, ale to nepovažovala za moc pravděpodobné. Spíš se jim pak ozve Charles sám, až se konečně vrátí.

„Nic nového," pokrčil rameny. „Jen Fleur už tady z toho začíná být nervózní. Přemýšlím o tom, že na několik týdnů odjedeme do Francie, ráda by viděla svou rodinu a utekla od toho všeho tady."

„Tomu věřím."

„Jen mám takový pocit, že jakmile odsud odjedem, něco se stane. Navíc tu nechci nechávat rodiče samotný. Znáš Percyho, pro toho je nejdůležitější jeho práce. A Fred s Georgem pořád někde lítají a jen našim přidělávají starosti. Sice jim doopravdy nic nehrozí, ale mohli by se omylem do něčeho zaplést. Nerad bych je tu všechny nechal bez dozoru."

„Oni se o sebe postarají, Bille," natáhla ruku a lehce se dotkla jeho předloktí. „Nemusíš se o nás všechny pořád bát. Odjeďte na pár týdnů na dovolenou, oběma vám to pomůže. A kdyby se cokoliv dělo, můžete být během pár minut doma."

„Já vím," povzdechl si. „Co vůbec ty, Ginny? Co ses vrátila do školy, skoro od tebe nemáme žádné zprávy."

„O mě si nemusíš dělat starosti," vyloudila na tváři lehký úsměv.

„O tebe si dělám ty největší," zamračil se.

„Řekla bych, že přeháníš. Nejvíc se bojíš o Rona, který je někde v divočině s Harrym a Hermionou. Já jsem na druhém místě, minimálně. Navíc nemáš žádný důvod, proč by ses o mě měl strachovat. Jsem v Bradavicích naprosto v bezpečí."

Probodl ji nesouhlasným pohledem. „To si nemyslím. Hemží se to tam Smrtijedy a…"

„Stejně jako kdekoliv jinde," jemně podotkla. Bylo hezké vědět, jak moc mu na ní záleží. Ale nechtěla, aby si dělal zbytečné starosti.

„Víš, že stačí jediné slovo a vezmeme tě odtamtud. Nemusela bys k rodičům, vím, jak nemáš ráda Muriel. Klidně můžeš zůstat tady."

„A dělat tobě a Fleur křena? Chci si dodělat školu, Bille. A opravdu nemám žádný důvod k tomu, abych odcházela. Jen… jen by to mohlo být lehčí," natáhla se po konvici s čajem a oběma jim nalila. „Nemyslela jsem si, že by to mohlo být tak ubíjející. Přijde mi, že ať udělám cokoli, je to špatně a nemá to žádný smysl," svěřila se mu. Potřebovala si s někým promluvit o tom, jak se cítí. A Bill byl ideální kandidát, věděla, že ji dokáže pochopit lépe než Neville. A že jí snad i poradí, co má dělat dál. „Snažili jsme se takovou dobu bránit nečistokrevné před těmi ostatními, ale nemá to žádný efekt. Nic to nemění, spíš to věci jen zhoršuje. A já to nechci vzdát, ale…" povzdechla si. „Občas si říkám, že by bylo jednodušší se zařadit mezi ostatní a nechat věci jen tak plynout. Že se nic nestane, když přestanu, jsem jen jeden člověk… A nechci zas být ta, která se vzdá veškeré naděje. Vím, že Neville by to neudělal. Ale já…"

„Kam se poděla tvoje bojovnost, Ginny?" zeptal se s obavami. Viděl, že je něco v nepořádku. Sice ne tak, jak si myslel, ale něco ji trápilo a očividně nevěděla, jak dál. Už mu začínalo docházet, proč je tak znenadání navštívila.

Jen pokrčila rameny. „Ani nevím… Kdybych viděla, že to má nějaký efekt, nadšeně bych se do toho vrhla po hlavě, jenže já ho nevidím.  Všichni už to vzdali, všichni kromě mě a Nevilla. A já nechci být další, ale prostě se mi nelíbí to, jak to teď je. Jako by všem už bylo jedno, co bude. Prostě se přizpůsobili, jsou moc ustrašení na to, aby cokoliv podnikli. A přitom to bude potřeba. A něco mi říká, že brzo. Jenže oni se bojí, Nebelvírští se bojí. To už bych víc odvahy našla ve Zmijozelu než u nich," odfrkla si.

William překvapeně zamrkal. Než ale stačil cokoliv říct, pokračovala dál.

„Víš, před několika týdny mě napadlo, že by všechno bylo jednodušší, kdyby koleje držely při sobě. K tomu nás koneckonců nabádal Moudrý klobouk, a ne jednou. Jenže jak to má jeden dokázat, když mu všichni házejí klacky pod nohy? V jednu chvíli prohlásíš, že nechceš, aby se rozmíchávaly další spory se Zmijozelem a vzápětí někdo jde a mrskne po nich první kletbu, která ho napadne," soptila. „A přitom naprosto zbytečně. Vždyť velká část z nich si nás skoro nevšímá."

„Od kdy se Ginny Weasleyová začala zastávat Zmijozelu?" zeptal se Bill ohromeně.

„Od té doby, co zjistila, že jsou to taky jen lidi, kteří mají stejně jako ostatní svoje city a názory. A co zjistila, že… ne všichni souhlasí s tím, co se kolem děje. Jedna skupina extrémistů nedělá špatnou celou kolej. Většina z nich stejně jako my ostatní nesnáší Carrowovi a vím, že i jim se příčí způsob, jakým se teď vyučují některé předměty. Kdyby se mi podařilo přijít na způsob, jak je přimět, aby nám pomohli… A aby je ostatní vzali mezi sebe…" vydechla. „Jenže od doby, co unesli Lenku, je napětí mezi kolejemi ještě větší než bylo," odpapouškovala Nevillův názor. „A přitom s tím nemají nic společného, všichni víme, že to byli Smrtijedi…"

„Jenže nikdo neví, co se s ní stalo. A slyšel jsem, že v tom mají prsty Malfoyovi."

„Je naživu," zamračila se. „A já zase slyšela, že to byla akce Lestrangeových. Co vím, tak Draco s tím nic společného neměl."

„Tos slyšela kde?"

„Ve škole," odvětila rychle. Nemusel vědět, že to ví přímo od Malfoye mladšího. „Prostě jen chci spolupráci. Je to tak hodně?" hodila na bratra zoufalý výraz.

„A jsi skálopevně přesvědčena o tom, že to je dobrý nápad?"

„Jako o ničem jiném."

„Tak bys měla jít ostatním příkladem," navrhl. „Zkus ostatním ukázat, že Zmijozel není ve skutečnosti tak špatný, jak vypadá. Vypadá to, že ty a Neville máte v Nebelvíru, ale i v Havraspáru a Mrzimoru určitou autoritu. Vsaď na to. Pořád pomáhej těm, kteří to potřebují, ale zároveň se snaž na svoji stranu získat i Zmijozelské. Pokud se s nimi budeš přátelit ty, možná ostatní změní svůj názor."

„Jenže jak to udělat, aby to nebylo podezřelé? Aby z toho nebyly jen další problémy."

„Však ty už na něco přijdeš," usmál se. „Jestli se ti to povede, tak budeš pravděpodobně první Nebelvír, který dosáhl přátelství mezi kolejemi."

„A Bille… ty… chápeš to, že jo?"

„Chápu," přikývl. „A myslím, že je to dobrý nápad. Pokud eliminuješ alespoň jeden zdroj napětí, bude to víc než dost. Víc, než udělal kdokoliv jiný." Na chvíli se odmlčel a zamyšleně sestru pozoroval. „Nevím, co se s tebou stalo, Ginny, ale změnila ses. Nikdy jsem si nemyslel, že by se kterýkoliv můj sourozenec, kromě Charlieho, dokázal povznést nad mezikolejní nenávist. Ale ty to posouváš ještě mnohem dál."

Ohromeně na něj zírala, neuniklo jí totiž, jakým způsobem to řekl. Jako by na ni byl pyšný, jako by u něj v očích stoupla mnohem víc, než byla. Stejně jako Charlie jí vyjádřil naprostou podporu v tom, co se snažila udělat. Nemohl tušit, jak moc to pro ni znamenalo, jak moc si vážila jeho slov. Najednou měla pocit, že s jeho podporou dokáže všechno, i spřátelit dvě znepřátelené koleje.

„Bille, já… Hrozně moc děkuju," pohlédla na něj dojatě. „Ani nevíš, co to pro mě znamená."

„Nemáš zač, sestřičko," usmál se.

Chvíli na to vešla do pokoje Fleur a připojila se ke svému manželovi a švagrové. Ginny u nich nakonec zůstala mnohem déle, než čekala, zdržela se i přes večeři a potom jen velmi neochotně odcházela. Zatímco Fleur se s ní rozloučila už v domě, Bill se s ní přemístil kousek za Prasinky.

„Seš si jistá, že dojdeš v pořádku?" zeptal se s obavami v hlase.

„Neboj se," pohlédla mu do očí a usmála se. „Umím se o sebe postarat. A navíc na mě u vesnice čeká Neville," zalhala. Nechtěla, aby o ni měl strach.

„Dobře. Ale dávej na sebe pozor. A nezapomeň se občas ozvat."

Stále ještě usměvavá přikývla a objala ho na rozloučenou. Bez dalších řečí se otočila a pomalu se vydala k Prasinkám. Neodvážila se otočit, věděla, že pak by byla schopná se s ním i vrátit do Mušlové chaloupky.

Bill s nemalými obavami sledoval, jak se od něj vzdaluje. Přes to všechno, co jí řekl, to pro něj pořád byla ta malá sestra, kterou miloval a u které cítil potřebu ji stále ochraňovat. Nelíbilo se mu nechávat ji v Bradavicích, které se hemžily Smrtijedy. A už vůbec se mu nelíbilo nechat ji jít samotnou takovou dálku. Uvědomoval si ale, že kdyby šel s ní, byli by moc nápadní. Takhle měla mnohem větší šanci proklouznout nikým nezpozorovaná zpět do hradu. Teprve když mu zmizela z dohledu si povzdechl a přemístil se zpátky domů.

Ginny mezitím došla až k vesnici. Zpočátku chtěla použít zastírací kouzlo, ale nakonec si to rozmyslela. Byla dost tma na to, aby ji už nikdo neviděl a nechtěla riskovat, že na její kouzlení mimo školu někdo přijde. Uvědomovala si, že o to mohla požádat Billa, ale neviděla k tomu důvod a ani ji to nenapadlo. Pomalým krokem se vedlejší uličkou vydala k Medovému ráji. Plížila se podél zdi a snažila se co nejvíc splynout s okolím, pro všechny případy. Kousek od obchodu se však zarazila. Na to, jaká byla pozdní hodina, byl ve vesnici až moc velký rozruch. Obezřetně došla až k rohu ulice a vykoukla ven. Úplně v ní zatrnulo, když si všimla, že je na ulici poměrně dost lidí a všichni stojí právě kolem Medového ráje. Pečlivě zvažovala svůj další krok, potřebovala se dostat zpět do školy a tohle byla její jediná cesta. I přestože ji všechno v ní varovalo, aby zůstala tam, kde je a nechodila blíž, přeci jen sebrala odvahu, přehodila si přes hlavu kapuci a vydala se k obchodu. Nemuselo se jednat zrovna o ni a o její tajný vchod, mohlo se stát cokoliv jiného. Velmi brzy jí však došlo, že takové štěstí mít nebude. Stačilo jen, aby se dostala o kousek blíž a viděla, že dveře do sklepa jsou otevřené. Téměř ztuhla na místě, ale přeci jen v ní bylo tolik duchaplnosti, aby nezůstala tam, kde stála. Místo toho se přesunula do nejbližší vedlejší uličky, kde se zničeně opřela o zeď. Její jediná cesta byla prozrazena. A co hůř, jediný dosud nehlídaný vchod do Bradavic byl prozrazen. Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Nesměla začít panikařit. Musela vymyslet náhradní plán. Přesto nezabránila tomu, aby se jí začaly třást ruce a nohy. Na jeden večer toho bylo moc. Přesto se dokázala vzchopit a přiblížit se zpátky k hlavní ulici, aby zkontrolovala situaci. Nestačila však ani nahlídnout za roh, když ji najednou někdo popadl za pas a strhl ji do nenápadného výklenku. Její výkřik ztlumila čísi ruka.

„Neměl sebou," zamumlal jí kdosi do ucha.

Pod jeho hlasem se velmi rychle uklidnila a přestala se bránit. Vzápětí ucítila klepnutí po hlavě, po kterém následoval velmi známý pocit. Ani ne pět vteřin poté se v uličce objevila tmavá postava a obezřetně se rozhlížela kolem sebe.

„Amycusi," ozval se nepříjemný hlas její profesorky. „Kam…"

„Zdálo se mi, že jsem tu někoho zahlídl," zamručel Carrow a nepřestával sledovat svoje okolí.

„Nikdo tu není," objevila se i Alekta a ohlédla situaci. 

„To vidím taky," zavrčel. „Pojďme se vrátit zpátky do toho sklepa. Snape už určitě dorazil."

Vzápětí oba sourozenci zmizeli z Ginnina dohledu. Po pár vteřinách ucítila, jak sevření jejího útočníka, či spíše zachránce, polevilo. Netroufala si však se pohnout, ti dva by se ještě mohli vrátit. A navíc ani netušila, co dál. Nakonec to za ni vyřešil její spasitel, když se sám pohnul, nahmatal její paži a ne úplně šetrně ji vyvlekl k druhému východu z uličky. Již poměrně klidná se nechala vléct pryč od nebezpečí hrozícího od bradavických profesorů. Neměla důvod, proč by se měla bát, už po hlase poznala, o koho se jedná. Došli až na konec vesnice, k cestě vedoucí do Bradavic, kde se konečně zastavili. Chvíli na to z ní sejmul zastírací zaklínadlo a to samé udělal i u sebe.

„Děkuji," vydechla a pohlédla mu do tváře.

„Žádné překvapení, křik, nic?" podivil se.

„Nebylo těžké poznat, kdo že mě to přepadl," ušklíbla se. „Jestli jsi chtěl moment překvapení, neměls na mě mluvit." Uvědomila si ale, že ve skutečnosti necítila opravdový strach, když ji chytil. Reagovala instinktivně a bránila se, ale podvědomě tušila, že jí nic nehrozí.

„Budu si to pamatovat pro příště," opětoval jí úšklebek

 „Cos dělal ve vesnici?"

„Lepší otázka by byla, cos tam dělala ty s Longbottomem," vyhnul se odpovědi.

„Sledoval jsi nás," došlo jí.

„Což bylo tvoje jediné štěstí," opřel se o zeď a založil si ruce na hrudi. „Nebýt mě, tak tě Carrowovi chytí. A můžeš za to poděkovat tomu svýmu kamarádíčkovi. Nadělal dost hluku, když se vracel zpátky."

„To mi chceš říct, žes tam celou dobu stál a čekal? Několik hodin?" zeptala se lehce pobaveně.

„Měl jsem i jiné věci na práci."

„Samozřejmě, že měl. Vždycky máš. Takže pokud to chápu správně, tak ses na nás pověsil už v Bradavicích, co? A…" zaváhala na okamžik. „Celou dobu jsi to ty. Věděla jsem, že mě někdo sleduje, ale nevěděla jsem kdo z vás to je."

„Z nás?" nadzvedl obočí.

„Myslíš si, že jsem snad úplně blbá, Theodore?" zamračila se a přešla jeho překvapení, že použila jeho křestní jméno místo příjmení. „Na začátku března na chodbě, když jsem opustila Velkou síň. To jsem byla přesvědčená o tom, že seš to ty, ale neměla jsem si to jak potvrdit. A pak jsem začala pochybovat, mohl to být kdokoliv jiný. Každopádně pak to bylo nedávno u jezera. A u Zapovězeného lesu. A teď tady. Bylo mi jasný, že to seš ty nebo některý z tvých kamarádů. Jen jsem si nebyla jistá, kdo přesně."

Mlčky ji sledoval a bylo vidět, že přemýšlí nad jejími slovy. Musela se při tom pousmát, bylo to tak důvěrně známý. A tolik jí to chybělo.

„Otázkou je, cos tím sledoval?" přistoupila k němu blíž a pohlédla mu do očí.

„Spíš co ty sleduješ tímhle. A celkově svým chováním," opětoval jí vyzývavě pohled.

„Nic, co by tě mělo zajímat, Theo," usmála se sladce. „Spíš bys měl vymyslet, jak se vrátit zpátky do školy. Obvykle jsi tím, kdo všechno ví a všechno zná. Tak doufám, že pro mě i teď budeš mít odpověď."

„Nejdřív bych chtěl pár odpovědí."

Lehce se zamračila. V téhle situaci by daleko radši narazila na Draca nebo Blaise. U Theodora se bála, co vyčte i z toho, co neřekne. Přesto ale byla ráda, že na něj narazila. Nebýt jeho, pravděpodobně by se nechala chytit. A navíc si byla velmi dobře vědoma faktu, že s ním má daleko větší šanci na to, že se vrátí do Bradavic, aniž by je kdokoliv uviděl.

„Jakých?" zeptala se s opatrností v hlase.

„Například…" protáhl a na chvíli se odmlčel, vychutnával si její nejistotu. „Od kdy mně a Blaisovi říkáš jménem?"

„Další," zamračila se.

„Ta byla nejjednodušší. Ale jak chceš. Odkud víš o Láskorádový?"

Její zamračení se prohloubilo. Teď už si opravdu byla jistá, že ji po celou dobu sledoval on. A očividně slyšel víc, než si myslela. „Mám svoje cestičky, jak zjistit informace."

„To není odpověď."

„Je to to jediné, co ti k tomu řeknu."

„Fajn. Tím pádem…" odlepil se od zdi a jediným krokem překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. Musela lehce zaklonit hlavu, aby mu mohla stále hledět do očí. Nehodlala být tou, kdo jako první uhne pohledem. „Proč jsi změnila názor na Zmijozel?" zeptal se už tišším hlasem, pohledem se přitom vpíjel do jejích očí. „Nemohl jsem si nevšimnout, žes nás bytostně nesnášela. A najednou takhle otočíš. Bráníš nás. A dokážeš si sama sebe představit v naší koleji."

„Ty…" vydechla překvapeně.

„Cituji: ,A myslím, že bych tam byla šťastná'. Tohle není slovo Nebelvírky. A už vůbec ne někoho, kdo by měl bránit slabé a nevinné před námi ošklivými Zmijozely. Takže… kdo jsi a cos udělala s Ginny Weasleyovou? Ta by se totiž hlasitě hádala a ani by mě na ni nenechala sáhnout. A už vůbec by mě neposlouchala. Je trochu divný, že bys na mě jeden den skoro zaútočila jen za to, že jsem se křivě podíval na tvého kamaráda, a poté, co tě pustili z ošetřovny, jsi hájila moji kolej a tvrdila, že má spoustu kladných vlastností. A bylas skálopevně přesvědčena o tom, že ji nikdo ze Zmijozelu nenapadl. Buď ses při tom musela pořádně praštit do hlavy a přeskočilo ti, nebo všem kolem sebe lžeš a moc dobře víš, co se ti stalo."

„Chceš po mně odpovědi, který ti nemůžu dát. Neřekla jsem to ani vlastnímu bratrovi. Proč bych to měla říkat tobě?" uhnula pohledem. Zeptala se tak potichu, že ani nevěděl, jestli to bylo mířeno na něj a nebo si mumlala jen sama pro sebe. „Dej mi jediný dobrý důvod, Theodore."

„Co naši příjemnou debatu přesunout někam jinam?" navrhl.

„To má být ten důvod?" podivila se.

Jen protočil oči, a aniž by na ni počkal, zamířil k bradavickým pozemkům. Rychle si pospíšila, aby ho dohnala, nehodlala tam zůstat sama. Chvíli mlčky kráčeli bok po boku, ani jeden z nich nechtěl vytahovat předchozí téma. Nakonec to ale byl Theodor, kdo promluvil jako první.

„Seš moc klidná na to, že je tma a jsi tu jen se mnou."

„Věř nebo ne, cítím se v bezpečí," odvětila upřímně. „Když teda nepočítáš fakt, že na nás odněkud můžou vyskočit Carrowovi."

„Věř mi, ti dva budou celou noc pobíhat kolem Snapea, aby se ujistili, že dostanou zásluhy za objevení té chodby," odfrkl si. „Ani je nenapadne strčit nos na pozemky."

„Takže víš, jak se na ně dostat, aniž by nás někdo uviděl?"

„Snape to pravděpodobně bude vědět," pokrčil rameny. „Zatím to nikdy neřešil a pochybuji, že na to dneska bude mít náladu. Řekl bych, že občas i oceňuje důvtip. Což znamená, že nepůjdeme hlavní branou, která je tak jako tak zavřená, ale vezmem to oklikou."

„A ty víš…"

„Moc se vyptáváš. Buď mi věř, nebo si najdi cestu sama," usadil ji a odbočil z hlavní cesty.

Ginny se na něj zamračila, ale v panující tmě to nemělo žádný efekt. Nakonec jí nezbývalo nic jiného, než ho opět dohnat a následovat ho. Nehodlala zůstat v lese, kam zamířil, samotná. Po nějaké době, ani nevěděla jak dlouhé, se konečně objevili u školy. Zhluboka si oddechla, moc nevěřila tomu, že se jim to opravdu povede. Přesto nevěděla, jestli to byla ta lehčí část úkolu a nebo ta těžší. Rozhovoru, který měl následovat, se bála. Ale přesto jí bylo jasné, že ho musí absolvovat. Moc dobře věděla, že co si Theodor Nott umane, toho také dostáhne, ať tak či onak. A tušila, že i on ji má čím překvapit. Jen nevěděla, jestli to bude dobré nebo špatné. A zda to vůbec chce vědět. 

<< 22. kapitola <<                                           >> 24. kapitola >>

24.09.2013 20:32:04
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one