My world of fantasy...

22. kapitola ŽzZ - Hra pro dva

Trošku kratší než obvykle, ale líbil se mi konec, tak jsem dál nepokračovala. A název kapitoly časem doplním - až mě teda nějaký napadne. :) 

***

S trhnutím se probudil a posadil se na posteli. Nějakou dobu nepřítomně zíral před sebe, než nahmatal pod polštářem hůlku a rozhrnul závěsy kolem své postele. S naštvaným mumláním přešel do koupelny a po deseti minutách už vcházel do společenské místnosti. Všude kolem něj byla tma, všichni ostatní studenti ještě spali, ale on z nějakého důvodu nemohl. Posledních několik dní se mu pravidelně stávalo, že se probouzel kolem páté hodiny ranní a potom už nebyl schopný usnout. Předpokládal, že to má co dělat s těmi podivnými sny, které ho v poslední době pronásledovaly, ale absolutně netušil, co mají znamenat. I když obvykle býval zvědavý na věci kolem sebe, tentokrát by dal cokoliv za to, aby to přestalo. Víc než týden se pořádně nevyspal a začínalo se to na něm projevovat. Dokonce i jeho přátelé už si toho všimli, i když to zatím nijak nekomentovali. Podrážděně otevřel okno v místnosti a vyhoupl se na parapet, z kapsy vylovil krabičku cigaret a zapálil si. Bylo to něco, co poprvé vyzkoušel v pátém ročníku a od té doby se ho to, stejně jako jeho kamarádů, drželo, hlavně ve chvílích jako byla tahle. Zatraceně moc se potřeboval alespoň trochu uvolnit a tohle byla jediná věc, která mu v tom pomáhala.

 

***

 

Ginny zamračeně seděla za nebelvírským stolem ve Velké síni a šťourala se ve své snídani. Byla zpátky víc jak týden a vůbec nic se jí nedařilo, pokud tedy nepočítala to, že až moc snadno zapadla zpět do starých kolejí. Byla Nebelvírem moc dlouho na to, aby z toho vypadla. Ale i tak nečekala, že to půjde tak hladce, že si nikdo nevšimne toho, že je na ní něco jiného. Hořce si ale uvědomovala, že nikomu ani nedává šanci cokoli postřehnout. Nikdo nemohl čekat, že se ze dne na den stane jiným člověkem. A ona neměla v plánu jim to dát najevo. Hrála hry dost dlouho na to, aby v tom ještě nějakou dobu dokázala pokračovat. Nakonec už ani nebude muset nic předstírat, nakonec bude všechno tak, jak to bylo dřív. Nikdo nebude nic tušit, jen ona. Zároveň už ji ale nikdo nebude doopravdy znát. Bývaly doby, kdy byli lidé, kteří opravdu věděli jaká je, co je zač. Teď už tohle nemohla říct o nikom.

„Víš, ty vajíčka ti nic neudělaly," zašklebila se na ni Demelza Robinsonová, její spolužačka a kamarádka.

„Já vím… Dneska jsem prostě nevstala správnou nohou," povzdechla si a odložila vidličku stranou.

„Očividně," přikývla Demelza po chvíli. „Vůbec se mi nechce na Obra… Na Černou magii," zamrmlala potichu.

Ginny na ni chápavě pohlédla, ani ona se tam netěšila. Ještě teď měla v živé paměti, jak vypadala předešlá hodina. Byla to naprostá tragédie a ona byla víc než vděčná za to, že to nemusela snášet celý rok. Celý předchozí týden byla jedna velká katastrofa, vyučování bylo najednou mnohem těžší, když se stávala terčem posměchu a útoků jak od studentů, tak od profesorů. Nejednou za tu dobu proklínala Theodora za to, že zjistil, že se může vrátit už v polovině roku. Byly totiž chvíle, kdy si z celého srdce přála být zase tím Zmijozelem a využívat imunity, na kterou byla zvyklá. Přesto však z poznámek svých spolužáků pochopila, že to ten týden bylo daleko lepší než kdy předtím. Poprvé za celý školní rok, alespoň z jejich pohledu, Ginevra Weasleyová seděla tiše na hodinách a do ničeho nezasahovala. Kolikrát ji to sice stálo veškeré její sebeovládání, ale zvládala to. Nereagovala na posměšky a narážky, nevybuchovala při každé prkotině. Jen tiše seděla a předstírala klid. Pomalu, ale jistě pracovala na tom, aby se stáhla z veřejného života, potřebovala docílit toho, aby ji všichni nechali na pokoji. A jak věděla, Neville dělal to samé. Z pohledu ostatních to možná vypadalo, že konečně kapitulovali, což jim nikdo nemohl mít za zlé, ale oni moc dobře věděli, co dělají. Nebo alespoň ona věděla či to zdárně předstírala. Nemohla Nevillovi přiznat, že se nic nedaří tak, jak by si představovala.

„Půjdu se ještě projít," oznámila své kamarádce, popadla tašku a vstala. „Uvidíme se na hodině."

S těmito slovy odešla od stolu. Navykla si vstávat dřív než normálně a obvykle strávila čtvrt až půl hodiny venku, než vyrazila na vyučování. Zjistila, že jí to pomáhá vyčistit si hlavu a připravit se na to, co přijde během dne. Navíc tam měla klid od ostatních, v tuhle ranní hodinu nikdo na pozemky nechodil. Zamyšleně vyšla ze síně a ani si nevšimla, že někdo jde proti ní. Zničehonic tak skončila na zemi, ani nevěděla jak.

„Nemůžeš dávat pozor na to, kudy jdeš?" utrhl se na ni mužský hlas.

Šokovaně zvedla hlavu a pohlédla do tváře Blaisovi Zabinimu. Celý týden se úspěšně vyhýbala jemu a ostatním sedmákům, a nakonec na něj musí natrefit takhle hloupou náhodou. A navíc vlastní chybou. Zamračila se, když se zvedala na nohy, ale nehodlala mu odpovídat.

„To neumíš mluvit?" nedal jí pokoj Blaise.

„Víš, Zabini," otočila se a sladce se usmála, „ne každý tě považuje za tak úžasného, aby tě uznal hodného odpovědi."

Nott, který stál vedle něj, se pobaveně ušklíbl. Blaise si toho nemohl všimnout, celou svou pozornost upínal k dívce před sebou, ale Ginny to postřehla. Na moment spojila svoje oči s jeho, než se opět otočila k Zabinimu.

„Jsi nějaká moc drzá, Weasleyová," přistoupil k ní o krok blíž.

„Čekáš, že se tě leknu a uteču?" pohlédla mu beze strachu do očí.

„Pokud máš aspoň trochu rozumu…" ušklíbl se.

„Nemyslím si, že mi ublížíš, Blaisi," zamumlala potichu, ale nepřerušila oční kontakt. „Nemáš to v sobě. Můžeš být povrchní, můžeš balit jednu holku za druhou, uzavírat sázky s Jessicou Rosierovou, ale nemyslím si, že bys zaútočil na bezbrannou holku."

Přes tvář mu přeběhl údiv, ale rychle ho zamaskoval. „Nepředpokládej, že mě poznáš, Weasleyová," zavrčel.

„A ty nepředpokládej, že znáš mě," odvětila s lehkým úšklebkem, obešla ho a zmizela za těžkými dveřmi.

Dvojice Zmijozelů za ní mlčky hleděla, ani jeden neudělal nic pro to, aby se za ní vydal a pokračoval v začatém rozhovoru.

„No, tohle bylo zajímavé," okomentoval to nakonec Theodor.

„Sklapni, Theo," hodil po něm Zabini otrávený pohled a pokračoval na snídani, kam měl prve namířeno.

Nott se zakřenil na kamarádova záda, ale zůstal potichu. Na to, aby si ho mohl dobírat, měl času dost. Věděl však, že stejně jako Blaise bude alespoň chvíli přemýšlet nad tím, co se právě stalo. Protože i přes fakt, že Weasleyová mohla všechny tyto věci o Zabinim vědět, oba znepokojoval spíš způsob, jakým se k Blaisovi chovala. Nebyla v tom žádná nenávist, jak tomu byli zvyklí od ostatních Nebelvírů. Naopak v tom bylo něco, co by považoval skoro až za důvěrnost, kdyby nevěděl, že je to naprosto nemožné. Blaise s ní nikdy nic neměl, neměla žádný důvod se k němu chovat tak, jak se právě zachovala.

„Tak jdeš?" zastavil se Zabini ve dveřích do Velké síně a netrpělivě čekal na kamaráda. „Nebo tě Weasleyová uhranula?"

„Jdi se vycpat, Blaisi," protočil Nott oči a přidal se k němu.

 

***

 

„Co se to s tebou děje, Ginny?" ozvalo se jí nad hlavou.

Překvapeně vzhlédla, byla natolik ponořená do svých myšlenek, že ho ani neslyšela přijít. Hned po skončení vyučování se sebrala a utekla k jezeru. Hořce si uvědomila, že dělá přesně to samé jako před půl rokem. Tehdy tam také utíkala, když potřebovala být o samotě a jen tak přemýšlet a vyhnout se lidem, se kterými se nechtěla bavit.

„Jak to myslíš, Neve?" zeptala se bezvýrazně.

„Tak všeobecně," pokrčil rameny a posadil se vedle ní. Vzápětí pocítil, proč dokázala trávit tolik času venku, i když teplota tomu ani v nejmenším nepřála. Kouzla byla úžasná věc. „Poslední týden tě skoro nepoznávám."

„Promiň."

„To není něco, za co by ses měla omlouvat. Jen prostě nechápu, co se s tebou děje."

Vážně k němu vzhlédla a pohlédla mu do očí. „To nejsi sám, já jen…" přitáhla si kolena k hrudi a zadívala se na vodní hladinu. „Poslední dobou mám pocit, že už ani nevím, kdo jsem. Všechno je to tak hrozně zmatené, nevyznám se ve svých vlastních pocitech. Chvíli jsem šťastná, že se něco povedlo, něco, o co jsem se dlouho snažila, ale vzápětí se dostaví pocit, který to úplně zničí a celé to pošle do háje. Přijde mi, že balancuju na okraji skály a nevím, jestli z ní spadnu nebo ne. Tolik bych chtěla, aby bylo všechno jako dřív, ale nejde to. A já ani nevím, jestli bych to tak nakonec vůbec chtěla, jestli bych byla ochotná se vzdát toho ostatního… Nevím, jestli je to proto, že prostě sama nechci, anebo to má nějaký hlubší důvod."

Neville ji pozorně naslouchal, ale nijak na to nereagoval. Nebyl si jistý, jestli vůbec chápe, co má Ginny na mysli. Nevstupoval však do toho, viděl na ní, že se potřebuje vyzpovídat. A tak ji nechal.

„Občas si říkám, že svět byl tak jednoduchý, dokud jsem ho viděla jen černobílý."

„A co změnilo tvůj názor?" zeptal se, i když už předem tušil odpověď.

„Zmijozel, samozřejmě," ušklíbla se hořce. „Bylo jednoduchý ho nesnášet, dělat z něj to největší zlo na zemi, samozřejmě až po Ty-víš-kom, a brát ho jako jeden celek. A pak najednou zjistíš, že to tak vůbec není," povzdechla si. „Že ti lidé jsou docela fajn, že pokud jim na tobě záleží, jsou to opravdu úžasní přátelé. Že se jinak chovají na veřejnosti a jinak mezi sebou, když je nikdo neohrožuje. Pokud si tě pustí k tělu…" zhluboka se nadechla a zahnala nechtěné slzy. Nemohla se v tom utápět věčně, byla zpět už týden a věděla, že nic jí tamty kamarády nevrátí. Nemělo smysl plakat nad rozlitým mlékem, musela pokračovat ve svém životě, a ne žít v nostalgii a vzpomínkách.

„Jak tohle všechno víš?" zeptal se Neville zmateně.

„Nemůžu ti to říct," zavrtěla hlavou. „Ne teď. Jednou to udělám, ale teď ještě nemůžu. Je to moc čerstvé a nejdřív si to musím urovnat sama v sobě. Neptej se mě na to, prosím," pohlédla na něj zoufale.

„Pokud to takhle chceš…."

„Zatím ano. Jen chci, abys věděl, že…" zarazila se na okamžik. „Měla jsem tu možnost je poznat, opravdu poznat. A asi mě to trochu změnilo."

Neville se už už nadechoval k nějaké reakci, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Měl tolik otázek, v hlavě mu vyskakovalo tolik otazníků, ale rozhodl se respektovat její přání. Jasně na ní viděl, že nemá cenu na ni tlačit, s největší pravděpodobností by se stejně jen zapřela a neřekla by mu ani ň. Pokud bude sama chtít, řekne mu to později. Ale i tak si až moc dobře uvědomoval tu časovou nesrovnalost, byl všímavější, než si většina lidí uvědomovala. Dávno už to nebyl ten vystrašený zapomnětlivý kluk, který přišel do Bradavic a snažil se zapadnout. Změnil se a vyspěl. A Ginny už znal tak dlouho. Byla jednou z jeho nejlepších kamarádek, byla mezi prvními, kdo ho začal brát takového, kým opravdu byl. Stejně jako ona stál blízko Harryho, Hermiony a Rona, ale nikdy ne tak blízko, aby ho ti tři vpustili mezi sebe. A ona na tom byla stejně. Už jen to je tenkrát sblížilo. A pak se k nim přidala Lenka, která byla ve své koleji stejný vyvrhel jako on. A i když se Ginny z toho vyhrabala a stala se oblíbenou, nikdy se na něj nevykašlala. Na začátku roku se zdálo, že se z nich stane nová bradavická trojka, když už tam Zlaté trio nebylo. Nebyli by čistě nebelvírští, ale o to by to bylo lepší.

Znovu pohlédl na rusovlásku po svém boku, ale ta už byla opět ponořena do svých myšlenek. Tenhle její zvrat byl neočekávaný, nebylo to ani deset dní, co otevřeně projevovala nenávist ke Zmijozelu a všemu, co s ním souviselo. Vášnivě obhajovala a bojovala za všechny, kteří byli utiskovaní a slabí a nebála se jít ani proti zmijozelským sedmákům, dokonce ani proti Crabbeovi a Goylovi. Některé z jejich sporů měl dosud v živé paměti a jen tak na to nezapomene. A nyní, přestože se tu a tam za někoho postavila, když už to bylo opravdu nezbytně nutné, se zmijozelským vyhýbala téměř obloukem. Jedinou výjimkou byli její spolužáci z ročníku, Catherine Traversová a nějací dva její poskoci, u kterých si ani nepamatoval jméno. Proti nim šla mnohem tvrději, než proti komukoliv předtím a zdálo se, že je vážně nemá v lásce, naopak. Ptal se sám sebe, kde se v ní najednou vzala všechna ta nenávist, dřív o blondýnu ani nezavadilo pohledem, pokud to nebylo nezbytně nutné, a najednou spory s ní vyloženě vyhledávala. Předpokládal však, že všechno souviselo se vším.

„Díky," vytrhl ho z myšlenek její hlas, „Neve. Jsem ráda, že mám kamaráda, jako seš ty."

Povzbudivě se na ni usmál a stiskl jí ruku. Vzápětí se však jeho výraz změnil.

„Děje se něco?"

„Jen… Chybí mi Lenka," povzdechl si. „Ani nevím, jestli…"

„Je naživu."

„Jak to můžeš vědět?!"

„Prostě to vím," pousmála se smutně a v duchu si vzpomněla na rozhovor, který vedla krátce po Vánocích. Před tím, než se všechno pokazilo. „Mají ji Malfoyovi. Netuším, proč ji vězní, ale nemají důvod jí ublížit. Možná to má být páka proti jejímu otci, nevím… Ale bude v pořádku. Pořád je čistokrevná. A to ji chrání. Uvidíš, že z toho vyvázne jako nic," usmála se na kamaráda.

A vzápětí si uvědomila, jak moc jí Lenka chybí. Jak moc jí chybí ta její bezstarostnost a upřímnost. Nechápala, jak si to doteď mohla neuvědomit, jak na ni mohla zapomenout. Na ni, na Nevilla, na rodinu… Sice jí tam předtím zraňovali, ale věděla, že k tomu měli důvod. A že tady je to úplně naopak. Přesto to v ní ale nějak bylo a až teď si uvědomila, proč se pořádně nedokázala radovat ze svého návratu. Bála se. Bála se toho, jak to bude vypadat. Uvědomila si už, přestože to věděla po celou dobu, ale bylo těžký si na to zvyknout, že tady ji ti lidé mají rádi. Nesnášela ten pocit, že by ji měli nesnášet. A byla ráda za to, že je má zpět. Sice za cenu jiných obětí, ale co bylo víc než rodina? Po tom všem… Přece jen byla pořád tou nebelvírskou Ginny, a i když ji Zmijozel pozměnil, nemohl ji změnit úplně. Musela se jen dát dohromady a začít žít svůj život. Nakonec ten její „výlet" nemusel být jen náhoda. Možná ji to mělo naučit novým věcem a změnit její omezený pohled na svět, aby mohla lépe žít svůj život. Nakonec asi nebylo nutné truchlit po tom, co ztratila, ale naopak se měla radovat z toho, co získala. A že toho nebylo málo. Uvědomila si, že minulý půl rok bylo něco, na co rozhodně nechtěla zapomenout. A že se musí pohnout dál. Pokud ona a Neville selžou, Bradavice už nebudou mít žádné zastání. Bylo na nich, aby v tom pokračovali, když už nikdo jiný nezbyl. A možná, že bylo na ní, aby tomu dala nový impulz a posunula to někam dál. Stále ji neopouštěla myšlenka spolupráce kolejí, ale zřejmě na to šla špatně. Třeba byla chyba upustit od hlasitého boje  s učiteli a stáhnout se. Třeba bylo třeba té hlasitosti už jen proto, aby utajila všechno ostatní.

„Nad čím se to tak usmíváš, Ginn?" přimhouřil Neville oči a ostražitě ji sledoval.

„Že jsem se spletla," vysvětlila s úsměvem. „Carrowovi by si neměli myslet, že od nás mají pokoj. Naopak."

„Před týdnem jsi tvrdila opak. Chtělas…"

„A kdo říká, že nemůžu mít oboje? Ten minulý plán selhal, je třeba ho vylepšit. A je třeba přesvědčit lidi, aby se nebáli. Nechci po nich, aby otevřeně vzdorovali. Jen chci vědět, že v tom nejsme sami. A že všechny čtyři koleje budou bránit Bradavice. Prostě začnu tam, kde jsem měla hned od začátku," neopouštěl její tvář úsměv. „Ale před tím vším… Chci vidět svou rodinu," zvážněla. „Potřebuju se ujistit… Prostě je musím vidět, alespoň někoho."

„Teď? Jak…"

„Občas mám pocit, že zapomínáš, čí jsem sestra. Ron není můj jediný bratr."

„Dvojčata," došlo Nevillovi.

„Prostě mám svoje cestičky," ušklíbla se. „Jen potřebuji tvoji pomoc," pohlédla na něj prosebně.

„Pochybuji o tom, že to bude nebezpečnější než cokoliv z toho, co tu děláme," mávl nad tím rukou.

„Chci jen vidět… Billa," vydechla. Musela se ujistit, že je mezi nimi všechno v pořádku. Že to všechno je reálné a nic se nezměnilo. A nemohla jít za Charliem, který byl v současné době nedostupný kdo ví kde a ani netušil, jak moc se toho pro ni v jejich vztahu změnilo. A Bill byl po něm hned ten druhý, koho by žádala o pomoc. Nebylo to tak dávno, co byl na prvním místě. A když se nad tím Ginny zamyslela jen o trochu déle, uvědomila si, že tam pořád je, jen se o něj dělí s jeho mladším bratrem.

„Jsi fakt divná, Ginn."

„A kdo chce normálnost? Ta je nudná," mrkla na něj a postavila se. „Co vyrazit na večeři? Začínám mít hlad. A stejně se bude za chvíli stmívat."

„Souhlasím."

Když však odcházeli, měla neodbytný pocit, že je někdo sleduje. Jenže i když se kolem sebe co nejméně nápadně rozhlížela, nikoho nezahlédla. Přesto se toho pocitu nezbavila až do okamžiku, kdy vešla do Velké síně a přisedla si ke svým spolužačkám, zatímco Neville zamířil k ostatním sedmákům.

 

***

 

Mávnutím hůlky ze sebe sňal zastírací kouzlo a vydal se zpátky do hradu. Sledovat Longbottoma zpočátku nevypadalo jako zrovna nejlepší nápad, ale nakonec se to přeci jen vyplatilo. Zdálo se, že Weasleyová věděla daleko víc, než se na první pohled zdálo. Všiml si, že je v poslední době jiná, minimálně přestala být tak nechutně aktivní a hlasitá. Pomalu začínal mít pocit, že to všechno bude mít něco společného s těmi jeho sny. To, jak mluvila o Zmijozelu, nebylo jen tak samo sebou, něco ji k tomu muselo vést. Zapadalo to do jeho snů, vlastně to všechno dohromady vytvářelo až moc kompletní obraz, přestože absolutně netušil, co by to mohlo znamenat. Vypadalo to ale, že ta malá zrzka byla příčinou všeho. Nechtěl ale ještě zasáhnout, ne dřív, než si bude stoprocentně jistý, že ona ví něco víc.

 

***

 

„Ginny?"

„Ano?" vzhlédla oslovená k Demelze.

„Asi bys měla vědět, že na tebe zírá dobrá polovina zmijozelských sedmáků."

Obrátila zrak k tmavě zelenému stolu a zjistila, že má její kamarádka pravdu. Blaise, Draco, Theo, Pansy a dokonce i Dafné Greengrassová ji po očku sledovali a o něčem se mezi sebou dohadovali. Znervózňovalo ji to, nevěděla totiž, co se děje. Jestli to bylo kvůli její ranní srážce s Nottem a Zabinim, nebo kvůli roztržce s Malfoyem, do kterého po obědě omylem narazila, což se následně zvrtlo v obrovskou hádku, které mlčky přihlížely Pansy a Dafné. Možná byly správné oboje možnosti anebo taky ani jedna. Tak jako tak na ně měla ten den až neuvěřitelnou smůlu.

„Když je to baví," pokrčila nakonec rameny a vrátila se ke své večeři.

„Něco plánují," zamumlala Demelza, která stále nespustila zrak ze Zmijozelských. V jejím hlase byly jasně znát obavy a starost o kamarádku.

„Je to Zmijozel, Demi. Ti vždycky něco plánují," ušklíbla se Ginny. „Minimálně někteří z nich."

„Stejně si dej pozor," obrátila se na ni i Vicky Frobisherová, která seděla naproti ní. „Udělalas hodně věcí, kvůli kterým tě nesnáší."

Ginn na ni užasle pohlédla a uvědomila si, že má asi pravdu. Nebylo podstatné, že si to nepamatovala a že to nebyla ona, kdo ty věci udělal. Podstatné bylo, že se to stalo. A Zmijozel jen tak neodpouští. 

 

<< 21. kapitola <<                                                    >> 23. kapitola >> 

24.09.2013 20:22:14
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one