My world of fantasy...

21. kapitola ŽzZ - Nový plán

Tak nová kapitola. :) A zase poprosím o komentáře, je tam pár narážek a docela by mě zajímalo, jestli jsou nebo nejsou tak čitelné, jak si myslím. :)
 ***

Probudila se v opuštěné chodbě. Neměla sebemenší ponětí o tom, jak dlouho tam byla, uvědomovala si jen skutečnost, že poblíž ní nikdo není, byla sama. Namáhavě se posadila a několik minut v té poloze ještě zůstala. Z toho všeho se jí točila hlava a když si sáhla dozadu do vlasů, ucítila pod prsty lepkavou tekutinu. Udiveně hleděla na svoji zakrvácenou ruku, ani v nejmenším si nemyslela, že by se předtím uhodila tak silně. Pamatovala si relativně lehký dopad, navíc ani nespadla na hlavu, tak nechápala, jak to, že nyní krvácí. Po chvíli se však dokázala vzpamatovat natolik, že si uvědomila, že by si měla dojít na ošetřovnu. Jakmile se ale pokusila postavit na nohy, zatočil se s ní celý svět a ona se opět sesunula zpět na podlahu. V duchu nadávala na Theodora, že vybral tak odlehlé místo. Došlo jí už, že bez cizí pomoci se odsud nedostane, alespoň ne v nejbližší době. Všechny tři její pokusy o postavení se na nohy selhaly, po každém z nich skončila opět na podlaze, ještě vyčerpanější než předtím. Musela ale odtamtud pryč. Musela se přesvědčit, jestli to opravdu vyšlo a ona se vrátila domů.

Při tom slově v ní zatrnulo. Domov už se pro ni stal relativním místem. Domov byl v Doupěti, ale také v Bradavicích. Jak v těchto, tak v těch druhých. I když pokud se jí návrat opravdu povedl, možná pro ni Bradavice přestanou být tím druhým domovem, za který je měla už od prvního ročníku. Pokud opravdu uspěla a vrátila se, opět se z ní stal Nebelvír. A i když se jí to předchozí půl rok netýkalo, viděla šikanu, kterou noví učitelé praktikovali na nepohodlných studentech. Kterým ona nepochybně byla. Povzdechla si a znovu se pokusila postavit se na nohy. K jejímu neskutečnému údivu se jí to konečně podařilo, a tak se mohla podél zdi pomalu posouvat k východu z chodby. Netušila, jak dlouho jí trvalo, než se dostala alespoň k jednomu více používanému schodišti. U něj už ale neměla síly pokračovat, opět se sesunula k zemi a ztratila vědomí.  

Probudila se na až ošetřovně. Vůbec netušila, jak se tam dostala nebo kdo jí pomohl. Opatrně se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Musela být noc, všude kolem ní byla tma a zdálo se, že je jediným obyvatelem místnosti. Dokonce ani madame Pomfreyová nebyla nikde v dohledu. Několik minut mlčky uvažovala, co dál, ale nakonec si znovu lehla a po chvíli opět usnula.

Když se probudila podruhé, byl už den a dokonce tam ani nebyla sama. Vedle její postele seděl Neville a očividně čekal na to, až se probudí. Chvíli ho mlčky sledovala, byl ponořený do nějaké knihy a ještě si nevšiml, že už se probrala. Bylo zvláštní ho tam vidět, už si odvykla na to, že jsou přátelé. Přinejmenším konečně ale věděla, na čem opravdu je. Byla zpátky. A až ji překvapovalo, jak moc jí při té myšlence zatrnulo. Měla by být šťastná, že se to povedlo. Tak proč v sobě cítila takovou melancholii, takovou prázdnotu? Potřásla hlavou a snažila se zahnat nechtěné myšlenky pryč. Tímto pohybem na sebe upoutala mladíkovu pozornost.

„Ginny, konečně," objevil se mu na tváři upřímný úsměv.

„Jak dlouho jsem byla…"

„Dva dny," nenechal ji dokončit větu. „Co se stalo?" zeptal se vzápětí velmi tichým a starostlivým hlasem.

„Já…" zadrhla se na okamžik, „…nevím. Na nic si nepamatuji," zalhala lehce. Bylo to tak jednoduché.

„Vůbec nic?"

Zavrtěla hlavou. „Někdo mě musel zezadu zasáhnout nějakou kletbou. Ale nikoho jsem neviděla. Probrala jsem se na chodbě úplně sama a nějak se mi podařilo dostat se ke schodišti."

Ve své podstatě ani nelhala, jen neříkala kamarádovi všechno. Když pozorovala jeho tvář, uvědomovala si, jak moc těžké se bude opět začlenit. Přes to všechno se jí podařilo zvyknout si na myšlenku, že jsou nepřátelé. Tak trochu čekala nedůvěru a nevěřícnost v jeho tváři, ale místo toho se dočkala bezmezné důvěry. Jestli jeho tvář něco vyzařovala, tak upřímné obavy o ni. Přišlo jí to tak neuvěřitelné, tak zvláštní, že jí dělalo problémy tomu doopravdy uvěřit.

„Musíš být opatrnější, Ginn," položil jí ruku na paži.

Nadechla se k odpovědi, ale nakonec zase zavřela ústa a zůstala tiše. Neměl sebemenší pochybnosti o její pravdomluvnosti. Pansy, Theodor ani Blaise by jí na to neskočili, hned by přišli na její lež a dostali by z ní pravdu. Ale Neville v ní stále viděl jen tu Nebelvírku, kterou pro něj byla a kterou bude i pro všechny ostatní. Nikdo od ní nečekal lži, polopravdy, úskoky a podobné věci typické pro zmijozelskou kolej. Zase bude jen Ginny Weasleyovou, oblíbenou studentkou Nebelvíru a hodnou holkou, která všem pomůže.

„Slečno Weasleyová," přihnala se k ní madame Pomfreyová, která už si všimla, že se její pacientka probrala. „Pane Longbottome, musím vás požádat, abyste odešel. Slečna musí odpočívat!"

Neville bez odmlouvání vstal a otočil se k odchodu. „Brzy zase přijdu," hlesl. „Dávej na sebe pozor."

„Neboj, budu," usmála se a sledovala jeho vzdalující se záda.

„Co mám s vámi dělat, slečno Weasleyová?" zabědovala léčitelka, když se ocitly samy. „To je za poslední měsíc vaše čtvrtá návštěva. Jste tu častěji než pan Potter."  

„Nepochybuji o tom, že kdyby tady byl Harry, lehce by mě překonal," ušklíbla se Ginny. „Jek dlouho tu musím zůstat?"

„Minimálně do zítřka," zamračila se Pomfreyová. „Měla jste otřes mozku a dvě zlomená žebra. Kdo vám to proboha udělal?" zeptala se bez okolků.

„Nikoho jsem neviděla," pokrčila rusovláska rameny. Na krátký okamžik ji napadlo, že by přece jen mohla říct Malfoyovo jméno, koneckonců to byl on, kvůli komu skončila na ošetřovně, ale nakonec si to rozmyslela, věděla, že by to nebylo k ničemu. On by stejně všechno popřel a ona ani nevěděla, co že se jí vlastně tady mělo stát. Navíc i když s Dracem nevycházela, moc dobře si pamatovala na ty poslední okamžiky. Odpustil jí a ona jemu. A přes to všechno… I když si na ni nepamatoval, vlastně nic z toho se tady nikdy nestalo, pořád to byl ten samý člověk, kterého měla tu možnost poznat, i když jen okrajově. Byla rozhodnuta proti němu nejít, pokud to nebude nezbytně nutné. A ani proti Pansy, Blaisovi, Theodorovi, Jessice a Dawn. Přesto se na její tváři objevil zlomyslný úšklebek. Konečně měla možnost oplatit Catherine a klukům všechny ty levárny a pomlouvání za poslední půlrok. A nebude se muset při tom na nic ohlížet, je přece Nebelvír a jako ten má být přirozeně zaujatá vůči Zmijozelu. I když u Catherine nebylo potřeba si hledat důvody, bude stačit jediná vyučovací hodina v její přítomnosti a záminku si najde. Znala tu holku až moc dobře a mohla využít toho, že ta ani v nejmenším nemohla tušit, jak velkou zášť k ní nově vzniklá Nebelvírka chovala.

„Jste v pořádku, slečno Weasleyová?" zeptala se madame Pomfreyová s obavami.

„Ano," přikývla s lehkým úsměvem. „Děkuji, madame, že se o mě takhle staráte."

„Je to moje práce," odvětila ošetřovatelka stroze, ale na její tváři se objevil malý úsměv. „Tohle vypijte, uleví se vám od bolesti, a pak si vezměte tohle," podala jí dva lektvary. „Měla byste se vyspat a načerpat nové síly. Merlin ví, že je budete potřebovat," zamumlala polohlasně, když odcházela od její postele a mířila k pacientovi na druhé straně ošetřovny.

Ginny se mírně pousmála. Bylo příjemné zjištění, že má ošetřovatelku na své straně a ta ji má ještě k tomu očividně i ráda. S povzbudivým pocitem se natáhla pro lektvary, které jí tam madame nechala, a oba je vypila. Se stále dobrou náladou si bezmyšlenkovitě sáhla na krk a nahmatala svůj oblíbený řetízek. Chvíli si s ním pohrávala a teprve po pár minutách si uvědomila, co to vlastně dělá. Šokovaně pohlédla na stříbrného dráčka. S polootevřenými ústy ho pozorovala a nevěděla, jestli se má začít smát nebo brečet štěstím. Alespoň něco jí zbylo. Napadlo ji, jestli jí zůstal i zbytek jejích malých pokladů, ale než se nad tím stačila víc zamyslet, její mysl upadla do podivné strnulosti a po pár minutách už Ginny spokojeně oddechovala. Lektvar na spaní konečně zabral a poslal ji do říše snů. Na tváři jí nyní pohrával jemný úsměv, jen pod pravým okem se jí třpytila jediná osamocená slza.

Druhý den před vyučováním ji ještě byl navštívit Neville, než musel běžet na hodinu přeměňování. Zbytek dne se Ginny znuděně převalovala v posteli. Připadala si v pořádku, ale nehodlala se o tom dohadovat s ošetřovatelkou, z vlastní i cizí zkušenosti už věděla, že ji Pomfreyová propustí dřív, když o tom nebude nijak diskutovat. V půl páté odpoledne léčitelka konečně usoudila, že je natolik v pořádku, aby mohla odejít. Ginny byla s Nevillem domluvená, že se za ní před večeří ještě staví, takže jí tenhle čas přišel docela včas. Nechtěla jít do Velké síně sama.

„Tady ještě máte svoje věci," přistoupila k ní Pomfreyová a podávala jí váček, který měla původně kolem krku. Ginn ho od ní vděčně převzala a doufala, že jsou v něm všechny její cennosti. „A sponku," dodala madame.

„Ale ta není moje," hlesla dívka, když se koukala na drobnou sponečku s kamínky na konci.

„Měla jste ji ve vlasech, když vás přinesli," usmála se na ni ošetřovatelka. „Pravděpodobně ji máte krátce, když si na ni ani nepamatujete."

„Máte pravdu," přisvědčila Ginny. „Vlastně jsem ji dostala k Valentýnu," vysvětlila bez zaváhání. „Nechápu, jak jsem na ni mohla zapomenout."

Pomfreyová se chápavě usmála, prohodila s ní ještě pár slov o tom, že na sebe má dávat pozor a že ji tam alespoň další dva týdny nechce vidět, a nechala ji o samotě.

Ginny stočila svoji pozornost zpět ke sponce. Byla to jen obyčejná vlásenka, která byla na jednom konci ozdobená barevnými kamínky do tvaru malé kytičky. Byla si naprosto jistá tím, že není její, nikdy dřív ji neviděla. Někdo ji musel najít na zemi a myslet si, že patří jí. Znovu se na sponku podívala. Až nyní si uvědomila, že není tak obyčejná, jak se jí při letmém pohledu zdálo. Rozhodně se nejednalo o obyčejnou vlásenku, kterou by mohla koupit v každém obchodě. Vzpomněla si na přednášku, kterou ji jednoho dne počastovala Pansy, a uvědomila si, že tuhle sponku tam nikdo nemohl jen tak ztratit, aniž by se po ní okamžitě nesháněl. Nikdo by jen neztratil vlasovou ozdobu z bílého zlata. Napadlo ji, jestli ty kamínky jsou ve skutečnosti diamanty, ale nebyla ochotná to teď zkoumat a případně si potvrdit svůj odhad. Jen ji zajímalo, jak něco takového mohlo skončit právě u ní. A čí to je, kdo vlastní druhou do páru. Dumala nad tím až do doby, než prišel Neville, se kterým vyrazila na večeři.

Ve Velké síni si až na poslední chvíli uvědomila, že musí zamířit k nebelvírskému stolu a ne k tomu zmijozelskému. Musela si víc dávat pozor na to, co dělá a říká. Lehce by se mohla splést a udělat něco, čím by způsobila hrozné nedorozumění. S hraným úsměvem se posadila vedle Nevilla a pozdravila Seamuse, Parvati, Levanduli a své spolužáky z ročníku. Stálo ji dost sil přesvědčit samu sebe, že to nejsou ti samí lidé, kteří ji ještě před nedávnem uráželi a nesnášeli. S přátelským úsměvem jim odpověděla na jejich dotazy ohledně svého zranění a potom už se konečně mohla pustit do jídla. Po chvíli jí však zrak sklouzl ke zmijozelskému stolu. Nedělalo jí žádné problémy vyhledat tam své „přátele". Vlastně je objevila hned, na tom samém místě co vždycky. S kamenným výrazem sledovala sedmáky, jak se o něčem vesele a poměrně hlasitě baví, až k nim doléhaly jejich výbuchy smíchu. Vypadalo to, že Blaise baví celou společnost svými vtípky.

„Nafoukanec," odfrkl si Seamus, který si také všiml rozruchu u zmijozelského stolu. „Nevynechá jedinou příležitost, aby se předváděl."

„Koukněte na Parkinsovou, jak podlézá Malfoyovi," pronesla s opovržením v hlase Parvati.

Ginny sklouzla pohledem na Pansy, ale nemohla s Parvati souhlasit. I z té dálky dokázala poznat, že je to starostlivost, která se zračí na tváři starší dívky. Chápala však, proč si ostatní myslí něco jiného. Pansy byla složitý člověk, který nerad dával najevo svoje emoce a pocity, ale pokud jste ji poznali, dokázali jste uhodnout, co má doopravdy na srdci.  Ginny tenhle její pohled znala až moc dobře, kolikrát se ocitla na jeho konci.

„Nikdo jiný by se teď nemohl chovat stejně jako oni. Jako že se nic neděje," zamumlal Neville.

Ginny odtrhla zrak od Zmijozelu a pohlédla na svého kamaráda. Ten jí pohled opětovat, zřejmě si myslel, že s ním souhlasí.

Seamus ještě chvíli pokračoval v tirádě na zmijozelské a ostatní mu jen souhlasně přizvukovali. Ginny jen zavřela oči a snažila se je nevnímat. Věděla, že to bude těžké, ale nemyslela si, že to bude brát až tak hrozně. Měla si uvědomit, jak moc těžké to bylo ze začátku ve Zmijozelu, i když tam se zprvu spíš soustředila na to, jak se odtamtud dostat. Teď se ale ještě pořád cítila jako jedna z nich a nedokázala se akumulovat na nové, či spíše staronové, prostředí.

„Jsi v pořádku, Ginny?" všimla si jako první Demelza, její spolužačka, že je něco v nepořádku.

„Jo, v pohodě," zamumlala.

„Jestli ti Zmijozelové…" začal Seamus.

„Můžeš toho laskavě nechat?!" nevydržela to a vyjela na něj. „Celou dobu děláme, že jsme lepší než oni, ale ve skutečnosti neděláme nic jiného, než že je pomlouváme a vytváříme další mezikolejní roztržky. To asi nebude to, co považoval Moudrý klobouk za spolupráci mezi kolejemi, co?" odvětila ironicky.

„Pochybuji o tom, že by mě na mysli zrovna…" začal Seamus.

„A co jinýho asi tak? Přátelství mezi Nebelvírem a Havraspárem? Nebo snad Mrzimorem? Chováme se…"

„Jako by oni…"

„Možná, kdyby se obě strany přestaly chovat jako malé děti, že by bylo všem mnohem líp," nenechala ho Ginny dokončit myšlenku. „Jsme jedni lepší než druzí."

„Jak tohle můžeš vůbec říct?" vyhrkl naštvaně Neville. „Po tom, co ti udělali?"

„Pokud vím, řekla jsem ti, že netuším, kdo to byl," odvětila ledově. „A jak to můžu říct? Úplně jednoduše. Kdo z vás v poslední době úmyslně nevyvolal hádku nebo rovnou boj s někým ze Zmijozelu?" přejela je všechny pohledem. „Celou dobu předstíráme, že jsme lepší, ale když na to přijde, máme ty samý předsudky jako oni. Jen jinak zaobalené."

„Ty ses do tý hlavy hodně uhodila, co?" utrousil Seamus.

„Nebyls to náhodou ty, kdo minulý týden bez jediného důvodu napadl Notta se Zabinim jen proto, že šli po chodbě a moc nahlas se smáli? A ty," otočila se na Nevilla, „ses pustil do Malfoye, který jen seděl v okně a nic ti nedělal? Jak můžete chtít, aby se chovali líp, když se k nim chováme stejně odporně jako oni k nám? Když děláme to samé, co dělají oni a jen se to snažíme zaobalit tak, aby to vyznělo dobře pro naše uši?"

„O tom Malfoyovi jsem ti nic neříkal," pohlédl na ni Longbottom.

„Náhodou jsem šla kolem," ušklíbla se.

„Uvědomuješ si, že mluvíš úplně z cesty?" přejela ji Parvati povýšeným pohledem.

„Uvědomuji si, žes právě vyzněla hůř než Traversová, a to už je co říct."

Patilová otevřela ústa, aby se bránila, ale Ginny ji zarazila jediným gestem ruky. „Nezajímá mě to, Parvati. Zajímá mě to, že se snažíme dělat správnou věc, oprava - že si myslíme, že děláme správnou věc, ale ve skutečnosti si jen přiděláváme nepřátele a celou situaci zhoršujeme."

„Oni si začali."

„Tak se budeme chovat jako malé děti na písečku a hezky jim to oplatíme," vyplivla. „Úžasná myšlenka. To nám opravdu pomůže."

„Můžeme se o tom bavit někde jinde než tady? A než teď?" zasáhl najednou úplně klidně Neville a s prosbou v očích pohlédl na svoji kamarádku. „Rád bych se v klidu najedl."

„Jasně, promiň," hlesla Ginn.

Nějakou dobu se nimrala ve svém talíři, než jí pohled ulétl k učitelskému stolu. Všimla si, že ji Snape pozorně sleduje, pravděpodobně si všiml roztržky u nebelvírského stolu, i když nemohl zaslechnout, o čem se baví. Tak hlasití zase nebyli. Zahanbeně uhnula pohledem a zrak jí opět spočinul na zmijozelském stole. O pár vteřin později Nott zvedl hlavu a pohlédl na ni a její skupinku. Na okamžik se jejich pohledy spojily, než Ginny ucukla. Možná na sebe upoutala víc pozornosti, než měla v plánu a než si uvědomovala. Znechuceně od sebe odstrčila talíř a opustila Velkou síň. Na jednu večeři toho na ni bylo moc. Nechtěla trávit víc času ve společnosti Zmijozelských, musela si na to nejprve zvyknout, a to vyžadovalo čas. Musela se aklimatizovat, nemohla si dovolit předvádět podobné scény jako před chvílí. A určitě nepotřebovala upoutávat Snapeovu a Theodorovu pozornost. Samozřejmě to musel být on, kdo zvedl hlavu a pohlédl na ni. Vždycky si byl vědom toho, když ho někdo pozoroval. A jestli na něco vůbec nebyla připravená, tak na jakoukoli konfrontaci se Zmijozelem. To by, jak s naprostou jistotou věděla, v současném rozpoložení nezvládla.

„Ginny!"

Otráveně se otočila za hlasem. Když neměla náladu na Nebelvíry, počítala mezi ně i Nevilla. Zřejmě se ale musela začít smiřovat s tím, že s ním trávila víc času než s kýmkoliv jiným. Nechtěla ale slyšet, co měl právě teď na srdci, uvědomovala si, že to u stolu přehnala a neměla to na ně takhle vyrchrlit, koneckonců se zřejmě chovala naprosto stejně jako oni, takže jim neměla co vyčítat. Jenže jak ji předtím štvalo chování Zmijozelů, tak teď nemohla vystát chování Nebelvírů. Jak by bylo jednoduché být Mrzimor nebo Havraspár a nestarat se o tuhle věčnou nenávist.

„Ano?" pohlédla Nevillovi do tváře, když ji konečně dohnal na schodech.

„Nechci tě jít nechat samotnou a zase tě najít na ošetřovně," vysvětlil vážně.

Překvapeně na něj pohlédla, tohle nečekala. Předpokládala, že chce pokračovat v rozhovoru od večeře a on se místo toho o ni bál.

„Postarám se o sebe sama, Neve, ale děkuji," usmála se na něj upřímně.

„Jeden nikdy neví, co se stane," pokrčil rameny. „Myslelas to předtím vážně?" zeptal se po několika minutách.

„Smrtelně," přisvědčila. „Jsem už unavená z té mezikolejní nenávisti, Neville. Je to jen žabomyší válka, jdeme proti sobě jen z principu, nemá to žádný hlubší důvod. Jeden člověk se rozhodne, že si udělá srandu z toho druhého, ten se naštve, přizve k sobě kamarády, aby mu to mohl vrátit… a takhle to jde pořád jen dokola."

„Uvědomuješ si, že mluvíš o Zmijozelech a…"

„Uvědomuji si to víc než dobře."

„A o synech a dcerách Smrtijedů a…"

„Posuzuješ lidi podle jejich rodiny?" zastavila se a pohlédla mu do tváře, zatímco čekala na jeho odpověď.

„Ne, ale… Nemůžeš popřít to, jak se k nám chovají. Nesnáší nás, nejraději by nás viděli mrtvé. A všichni s ním sympatizují," zašeptal.

„To není pravda," zavrtěla hlavou a taktéž ztišila hlas. „Dobrá polovina fakulty je nestranná. Jenže těžko se přidají k nám, když se k nim chováme jako k odpadu. Ne všichni si vybrali, že do Zmijozelu chtějí, prostě je tam Moudrý klobouk zařadil, stejně jako tebe a mě do Nebelvíru."

„Možná proto, že tam patří."

„Člověk nemá předpoklady jen pro jednu fakultu," zamumlala. „V Nebelvíru jsem proto, že tam je celá rodina a že mám vlastnosti, které mě tam řadí. Ale stejně tak jsem mohla skončit ve Zmijozelu, kdybych si to na začátku přála. Jenže já jsem hrozně chtěla do Nebelvíru."

„Ginny, jak…"

„Byla to moje volba a vím, že k ní Klobouk přihlédl, řekl mi to. Až teď mi došlo, že bych mohla být i jinde, že to svými slovy doopravdy myslel. Kdybych projevila přání jít do Zmijozelu, šla bych tam. Protože Zmijozel a Nebelvír se od sebe zas tak moc neliší," pohlédla mu přímo do očí.

„To nemůžeš mínit vážně, Ginn…"

„Kam jsi chtěl ty, Neville? Kam sis přál jít?"

„Do Nebelvíru, samozřejmě."

„A co ti říkal Moudrý klobouk?"

„Že… Že i v Mrzimoru bych uspěl," sklopil zahanbeně hlavu.

„Neville, podívej se na mě," vyzvala ho klidně. „Víš, nedávno jsem přišla na to, že život si uděláš takový, jaký si zvolíš. Ty ses rozhodl pro Nebelvír, proto seš teď tady a děláš to, co děláš. Ale kdybys tenkrát chtěl do Mrzimoru, šel bys tam. A dělal bys svojí koleji čest. Nejsi jen Nebelvír, vždycky budeš i něco víc. A ty seš ochotnej a hrozně hodnej kluk, pracovitej a vůbec… Nikdo nepatří jen čistě do jedný koleje, vždycky má vlastnosti i těch dalších. Jen sis podvědomě vybral a nebo něco převažovalo."

„Dovedeš si teda sama sebe představit ve Zmijozelu?"

Vzpomněla si na uplynulý půl rok a chtě nechtě se musela usmát. „Popravdě řečeno dovedu. A myslím, že bych tam byla šťastná. Protože přes to všechno, jak se tak kolej prezentuje…" naklonila se k němu. „Oni drží při sobě, Neville, nepodrazí se. Ne přátelé. Naše koleje jsou odlišné, ale zároveň i hrozně podobné. Myslím, že kdyby Harry tenkrát v prváku neurazil Malfoye, tak by naše vztahy byly daleko lepší. Prostě to jen špatně začalo. Ale nemusí to špatně skončit."

„Co teda chceš dělat?"

Udiveně na něj pohlédla, už po několikáté za ten den ji překvapil. Zapomněla, jak dokázal být Neville rozumný, jak za poslední dobu vyspěl a změnil se. Musela smazat ten jeho obrázek, jak je na ni hnusný a uráží ji. Tohle nebyl ten kluk, tohle byl Neville, kterého znala a na kterého se mohla spolehnout. A který jí věřil a dokázal rozpoznat pravdu a ne jen kráčet s davem. Pousmála se, tohle bylo něco, s čím se dalo pracovat. Mohl jí pomoci změnit směr, mohl jí pomoci změnit všechno.

„Chci se pokusit ukončit tohle nepřátelství. A získat je na svoji stranu."

„Se Snapeem a Carrowovými v zádech?"

„Snape nebude dělat problémy," ušklíbla se. „A věř mi, ti dva nejsou zas tak oblíbení, jak se může zdát. Vsadím se o co chceš, že bych našla víc než dost lidí i ze Zmijozelu, kteří je nesnášejí." Vlastně nevěděla skoro o nikom, kdo by ty dva miloval.

„Kdys nad tímhle začala přemýšlet? Ještě minulý týden jsi zarytě nadávala na všechno zmijozelské a najednou…"

„Uvědomila jsem si, že Zmijozel se nerovná Smrtijed. Nevím, kdo mě napadl, Neville," zkusila hrát na jinou strunu, „ale něco mě nutí přiklánět se k tomu, že to nebyla jejich kolej. Že to bylo něco jiného. A že za tím bylo něco víc. Celý půl rok se snažíme proti tomu bojovat a podívej, jak to vypadá. Nemáme sebemenší úspěch, všechno je to horší a horší, přišli jsme o Lenku… Chci to změnit," pohlédla mu vážně do očí.

„Ostatní…"

„Ostatní jsou moc vyděšení na to, aby nám pomáhali," oponovala mu. Přesně tohle jí řekl ráno, byla to jeho slova. „Jsme jen dva, Neville. A i ty musíš uznat, že tohle nikam nevede."

„Já vím," vzdychl.

„Všichni už to vzdali," pokračovala dál. Nevěděla, kde se to v ní bere, nad něčím z toho přemýšlela už během dne, ale většina přicházela spontánně. Ale jí to dávalo smysl. „Pojďme se k nim přidat, naoko. A vzít to úplně z jiného konce. Doteď jsme bojovali zvenku, možná je na čase začít pracovat uvnitř."

Sledovala, jak se na Nevillově tváři objevil nevěřícný výraz, který se však brzy změnil v ohromení a úžas.

„Jak tohle chceš…"

„Něco mě napadlo. Nech mě nad tím trochu přemýšlet a uvidíme. Ale věřím tomu, že to bude fungovat, Neve. Věřím tomu, že se nám některé z nich povede získat na naši stranu. Kdybychom přiměli Zmijozel, aby nám pomohl…"

„Bylo by to zatraceně úžasný," dodal Longbottom. „Pak by se přestaly bát i ostatní koleje. Jenže to je tak nereálný, Ginn."

„Věř mi, Neville. Tohle dokážu. Nikdy jsem si nebyla ničím tak jistá. Jediný, co potřebuji, je tvoje důvěra a spolupráce, nic víc."

„Já ti věřím, Ginny, vždyť to víš."

Usmála se a objala ho. A v hlavě se jí začínal rýsovat plán. Nehodlala zahodit předcházející půl rok. Když už je neměla jako přátele, měla informace. A hodlala jich náležitě využít. Bradavice doteď počítaly s čestnou a nebelvírskou Ginny. Byla zvědavá, jak si s ní poradí teď, když měla půlroční trénink od Zmijozelu, o kterém nikdo nevěděl.

„Děkuji."

Vzápětí si uvědomila, že je někdo sleduje. Využila situace, že je pořád v Nevillově objetí, a kradmo pohlédla směrem, kde tušila nevítaného hosta. Nemohl je slyšet, mluvili moc potichu, ale viděl je. A nemohla si pomoct, ale musela se usmát, když si všimla mizející siluety. Měla silné tušení, kdo by to mohl být. A jak by to proti dotyčnému mohla využít.

<< 20. kapitola <<                                                             >> 22. kapitola >>

24.09.2013 20:31:29
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one