My world of fantasy...
Tentokrát jsem o rochu rychlejší než minule a doufám, že i příští kapitola bude v nějakém inteligenním intervalu. Každopádně bych ocenila nějaké komentáře, ráda bych věděla, jestli to ještě někdo čte a nebo už píšu jen pro Abigail :)

***

Poslední tři dny uběhly jako voda a únor se konečně převalil do března. Spolu se změnou měsíce přišla i změna počasí, návaly mrazů a sněhu nahradilo sychravé a deštivé počasí, které se hodilo víc na začátek podzimu než k pomalu končící zimě. Zdálo se, že i příroda si všímá změny, která měla v několika málo hodinách nastat. Přesto však hlavním aktérům akce radost nedělala. Počítali s tím, že v neděli bude hrad poloprázdný, místo toho se však zdálo, že všichni studenti zůstanou v bezpečí silných zdí, kde jim nehrozilo, že promoknou na kůži. A přelidněný hrad rozhodně nebyl něčím, z čeho by skákali nadšením.

Theodor spolu se svými spolužáky seděl u hořícího krbu a využíval privilegia sedmého ročníku, které jim umožňovalo zabrat si nejlepší místa ve společenské místnosti bez toho, aby se je odtamtud někdo pokoušel vyhodit. Naoko dělal, že stejně jako jeho spolužáci pracuje na eseji pro Snapea, kterou jim v pátek zadal a kterou chtěl mít do pondělí odevzdanou. Ve skutečnosti však po očku sledoval rusovlasou dívku, která s nepřítomným výrazem seděla na opačné straně místnosti a ani se nesnažila předstírat, že něco dělá. Jessica a Dawn vedle ní seděly s vážnými výrazy a snažily se svoji kamarádku zapojit do rozhovoru, ale byla to marná snaha. Ginny se utápěla ve svých vlastních myšlenkách a absolutně nevnímala své okolí. Teprve když do ní Jessica lehce strčila, zvedla hlavu a potichu jí něco odpověděla. Theodor viděl, jak jí Dawn zlehka položila ruku na paži a něco jí potichu sdělovala, ale ze svého místa nebyl schopný určit, o co se asi tak mohlo jednat.

„Theo,“ ozvalo se najednou vedle něj. Automaticky otočil hlavu a pohlédl na Blaise, který na něj hleděl a očividně už se mu nějakou dobu snažil něco říct.

„Potřebuješ něco, Blaisi?“ zeptal se mírně otráveně.

„Například tvoji pozornost?“ odtušil Zabini s lehkým úšklebkem. „Je sotva půl jedenáctý dopoledne a ty už seš duchem mimo.“

„Co kdyby ses staral o sebe?“ navrhl Nott.

„A co kdybys nám raději řekl, o co se jedná?“ vložila se do rozhovoru i Pansy, které neunikl směr jeho pohledu. Už před hodnou chvílí postřehla, kam její spolužák chvíli co chvíli pokukuje.

„A co kdybychom nejdřív dodělali tu práci?“ vmísil se do toho i Draco. „Pak si můžete dle libosti rozebírat svoje postřehy a problémy.“

„Co máš zase za problém?“ vyjela na něj Pansy.

„Já žádný problém nemám, Pans. Ty ho tu vytváříš.“

„Co to do vás všech v poslední době vjelo?“ zapojila se do debaty i Dafné Greengrassová, která tam s nimi ještě spolu s Crabbem a Goylem seděla. Z jejich ročníku mezi nimi tak chyběly už jen dvě jejich spolužačky, které se však ještě nevrátily z poněkud pozdní snídaně. „Chováte se naprosto nemožně. Chvíli se spolu hádáte, pak jste nejlepší přátelé, potom se zase nebavíte... Už mám těhle vašich nálad plný zuby!“ vyhrkla a postavila se na nohy. „Chovejte se alespoň tak, aby to neovlivňovalo ostatní kolem vás. Protože já už opravdu nemám náladu řešit, s kým se kdo zrovna baví a nebaví a kdo se urazí jen proto, že jsem se zeptala na někoho, kdo mu zrovna leze krkem,“ vychrlila ze sebe jedním dechem, sbalila svoje učení a naštvaně odkráčela do ložnice.  

Zbylá čtveřice, Crabbea a Goyla ani nebrali na vědomí, se na sebe zaraženě podívala. To, co ze sebe Dafné v návalu rozhořčení vychrlila, byla jen čistá pravda a všichni čtyři si ji moc dobře uvědomovali.

„Hádám, že na tom asi něco bude,“ prolomil nakonec ticho Blaise.

„Něco?“ zamumlala Pansy. „Poslední dobou neděláme nic jinýho, než že se hádáme.“

„Chtěla jsi říct poslední měsíce,“ odtušil Draco s odfrknutím. „Respektive od doby, co...“

„Být tebou, tak tu větu nedokončuji, Draco,“ pohlédl na něj zamračeně Theodor.

„Proč ne? Všichni moc dobře víte, že mám pravdu. Nebýt jí, tak je všechno v naprostém pořádku.“

„A jak to můžeš s takovou jistotou tvrdit?“ zeptala se Pansy tiše. „Nikdo z nás nemůže vědět, co by se dělo, kdyby se tohle nestalo. Navíc na tom máš velký podíl viny i ty, Draco,“ pohlédla na svého blonďatého přítele. „Kdybys hned od začátku...“

„Sklapni, Pansy!“

„Pravda bolí, co?“ ušklíbl se Blaise.

„Jako kdybyste na tom vy dva teď byli o něco líp,“ přešel Malfoy okamžitě do útoku. „Co jsem si všiml, tak s ní poslední týdny taky zrovna dvakrát nepečete. A pak mi něco říkejte,“ zvedl se z pohovky a zamířil ke dveřím. „Tak jako tak už je to teď jedno,“ pronesl ještě a odešel pryč.

Pansy, Theodor a Blaise zůstali mlčky hledět na místo, kam jim zmizel. Teprve po chvíli se Blaise zmohl na reakce.

„Co tím myslel?“

„Nic důležitýho,“ odtušil Theodor a také se zvedl, aby mohl Draca dohnat. Nemohl si dovolit, aby se mu někam ztratil. Ne, když jim zbývaly poslední tři hodiny.

Pansy s Blaisem zůstali sedět na svých místech, nepotřebovali se za těma dvěma hnát.

„Mám takovej neodbytnej pocit, že nám něco uniká,“ prohodila tmavovláska.

„Tak to nejsi sama. A vsadím se, že to má něco společného s ní.“

Oba dva se ve stejnou chvíli otočili dozadu a spočinuli zrakem na Ginny, která něco velmi potichu a velmi vážně probírala s Jessicou a Dawn. Nebylo pochyb o tom, že v tom opět bude zapletena ona. I přes to, že se nebavili, si oba v posledních dnech všimli, že je něco špatně. A začali nabývat dojmu, že jim něco velmi podstatného uniká.  

 

***

 

O hodinu a půl později seděla Ginny spolu s Dawn a Jessicou u kolejního stolu a zamračeně se rýpala ve svém obědě. Kamarádky ji s rezignovanými výrazy sledovaly, ale neřekly na to jediné slovo. Moc dobře věděly, že by to nemělo cenu.

„Ty brambory ti nic neudělaly, Ginny,“ objevil se najednou vedle ní tmavovlasý mladík a bez vyzvání se k nim posadil.

„Já vím,“ zamumlala.

„Víš, člověk by řekl, že si budeš chtít užít poslední hodiny a ty se místo toho mračíš jak kakabus a nekomunikuješ se světem.“

„Komunikuji s Dawn a Jess. A bylo mi jasné, že ty stejně co nevidět přijdeš,“ pokrčila rameny a aniž by k němu zvedla pohled, dál se šťourala ve svém jídle. „A Draca taky ještě uvidím.“

„A co Blaise a Pansy?“

Teprve tahle poznámka ji přiměla k tomu, aby na něj pohlédla. „Co s nimi?“

„Myslím, že by bylo jen na místě jim říct sbohem.“

Nevěřícně na něj pohlédla a chvíli uvažovala nad tím, jestli to doopravdy myslí vážně. „Takovou dobu jsi do mě ryl, abych si je rozhádala, aby to pro ně nebylo horší, a najednou po mně chceš, abych... Nemyslíš to vážně, že ne?“

„Myslím to naprosto vážně. Máš hodinu a půl, Ginny. Myslím, že to už zvládnou.“

K jeho překvapení však rusovláska zavrtěla hlavou. „Už jsem se rozhodla, Theo. Nechci jim nic říkat, nemusí to vědět. Už takhle je to pro mě dost těžký a ti dva by mi to jen zhoršovali.“

„Takže odejdeš, aniž byste se...“

„Nepamatuji si, že bych v tomhle stála o tvoji radu,“ probodla ho pohledem, odstrčila od sebe nedojedené jídlo a vyběhla ven z Velké síně.

Theodor nad jejím počínáním protočil oči. Chovala se jako malá. Sice uznával, že pak pro ni bude odchod těžší, ale ani na okamžik nepochyboval o tom, že z dlouhodobého hlediska by to byl správný krok. Byl přesvědčen o tom, že by velmi brzy začala litovat toho, že se s nimi nakonec nerozloučila. Zamračeně pohlédl na Dawn s Jessicou a doufal, že by alespoň ty dvě mohly mít stejný názor.

„Mohly byste ji laskavě přivést k rozumu?“

„A o co se asi tak snažíme už od rána?“ opětovala mu pohled Jessica. „Kdybys to býval ne...“

„Neopovažuj si mi říkat, co jsem měl nebo neměl dělat, Rosierová. Udělal jsem to, co pro nás všechny bylo v danou chvíli nejlepší.“

„I pro ni?“ ozvala se pochybovačně Dawn.

„Pro celek.“

„Neměls ji do toho nutit,“ pohlédla mu do očí. „Bylo by pro ni lepší, kdyby se s nimi mohla rozloučit jako kamarádka. Kdyby se nikdy nerozhádali.“

„Jenže pro ně ne. A ona to moc dobře ví,“ opáčil.

„A kdo jsi, abys o tom rozhodoval?“ zapojila se znovu Jessica.

„Pokud si dobře pamatuju, tak já jí jen poradil. Konečné rozhodnutí udělala ona,“ zvedl se s úmyslem odejít pryč. Zastavila ho však Dawnina ruka, která ho chytila za zápěstí.

„Ona své rozhodnutí nezmění. Vím, že by jim chtěla říct sbohem, ale má svoji hrdost a nepůjde se jim omluvit. Ale...“ zaváhala na chvíli. „Oni by mohli přijít za ní. Vím, že bys to byl schopný zařídit, Theodore.“

Několik vteřin na ni mlčky hleděl, než vyškubl ruku z jejího sevření a odkráčel pryč. V hlavě mu však stále zněla její slova. Chtě nechtě o nich musel přemýšlet.

 

***

 

Pansy s Blaisem se nenápadně plížili za Dracem, na kterého se pověsili už ve Velké síni. Oběma už jim došlo, že se kolem nich děje něco, co se jich týká a co se před nimi ostatní snaží zatajit. A nebyli hloupí, aby si nedali dvě a dvě dohromady a přišli na to, že Malfoy s Nottem něco podnikají za jejich zády. Stejně tak ale věděli, že z Theodora nemají sebemenší šanci něco vytáhnout. Ještě měli v živé paměti, jak jim před dvěma lety téměř tři měsíce úspěšně zatajoval poměrně důležité informace. A nebýt toho, že se jim to nakonec milostivě uráčil říci, stále by o ničem neměli ani páru. Z toho důvodu se pověsili na Draca, u kterého věděli, že ho časem zlomí. Vždycky se jim to zatím povedlo a neviděli důvod, proč by to nemělo vyjít i nyní.

„Baví vás to hodně?“ ozvalo se náhle zpoza rohu, kde jim Malfoy před několika vteřinami zmizel.

„Celkem i jo,“ zareagoval okamžitě Blaise a vysloužil si tak šťouchanec do žeber od Pansy.

„Co zas chcete?“ zeptal se otráveně Draco.

Zabini už už otevíral ústa, aby mu odpověděl, ale Pansy mu urychleně šlápla na nohu, čímž ho poměrně úspěšně umlčela, a začala sama. „Víš, všimli jsme si, že v poslední době nejsi zrovna ve svý kůži, tak nás napadlo, jestli nepotřebuješ s něčím pomoct.“

„A proto se za mnou plížíte?“ vyletělo mu obočí nahoru.

„Neplížíme, jen jsme šli za tebou,“ uvedl to na pravou míru Blaise. „Nemůžeme za to, že ženeš, jako bys měl za sebou samotného Pána zla.“

„Čekáte, že vám tohle uvěřím?“ založil si Draco ruce na hrudi a pochybovačným pohledem přejel z jednoho na druhého. „Co takhle pro jednou trochu upřímnosti?“

Oba dva na něj mlčky hleděli, ale ani jeden se neměl k tomu, aby něco řekl. Draco několik vteřin trpělivě čekal, co z nich vypadne, ale nakonec si jen pohrdlivě odfrkl a otočil se k odchodu. Popošel však jen několik metrů, když za sebou zaslechl rychle se blížící kroky. Zvědavě se otočil, bylo mu jasné, že Pansy ani Blaise to být nemohou. Zvědavost se však velmi rychle změnila na zamračenost, když poznal Theodora a uvědomil si, že tohle setkání není náhoda. Theo musel vědět, co mají ti dva v plánu a rozhodl se jim to ulehčit. Nesouhlasně pozoroval svého kamaráda, jak k nim přistupuje, přesto však udělal několik kroků směrem k nim, aby zůstal v centru dění.

„Změnil jsi názor,“ přivítal Notta.

„Očividně,“ přikývl Theodor. „A nic s tím nenaděláš, Draco. Stejně už je skoro pozdě,“ připomenul mu rychle blížící se akci.

„Škoda, že jen skoro,“ odfrkl si Malfoy. „Pro mě za mě…“

„Mohl by ses laskavě nechovat jako namyšlenej spratek a myslet taky jednou na někoho jiného než na sebe?“ utrhl se na něj Theo.

„A to mi říkáš ty?“

„Na rozdíl od tebe jsem se staral o ostatní, pokud sis toho nevšiml. Zato ty se chováš jako malý kluk, kterýmu někdo sebral lízátko. Moc dobře víš, že tohle celé není jen její vina. A nenamáhej se,“ ušklíbl se, když viděl, jak se nadechuje k odpovědi. „Výhružky, že z toho vycouváš, jsou zcela zbytečné. Už jen kvůli sobě uděláš všechno pro to, aby to vyšlo,“ zchladil ho a aniž by si všímal jeho ublíženého obličeje, otočil se ke svým zbývajícím přátelům. „Předpokládám, že jste chtěli od Draca zjistit, co se děje.  Řekl bych, že je nejvyšší čas na to, abyste se to dozvěděli. Ginny mě za to sice zabije, ale…“

„Takže se to zase týká jí,“ pochopila Pansy.

„Ostatně jako všechno za poslední půl rok,“ neodpustil se poznámku Draco.

Trojice jen protočila oči, k téhle poznámce se nepotřebovala nijak vyjadřovat. Všichni tři znali jeho pohled na věc, ale ani jeden z nich s tím nesouhlasil. Když však nastalo krátké ticho, Blaise si neodpustil rýpavý komentář.

„Jenže jak všichni víme, je to hlavně tvoje vina, že se to celé takhle semlelo.“

Vůbec poprvé tak nahlas upozornil na skutečnost, že za to všechno může Draco, i když ten si nic takového samozřejmě nepamatoval. Nemohl se tomu však nijak bránit, všichni čtyři velmi dobře znali podmínky, za jakých se k nim Ginny dostala. Těžko by mohl argumentovat tím, že to ve skutečnosti nebyl on. Až moc se mu tohle podobalo a bylo mu jasné, že pokud by měl k Ginny takový vztah jako tam, stoprocentně by se zachoval úplně stejně. Přesto mu to nebránilo v tom propichovat Zabiniho pohledem. Byly věci, které nepotřeboval slyšet nahlas, a tohle byla jedna z nich.

„Takže pokud už jsme se všichni dostatečně urazili a namíchli, mohl bych přejít k věci,“ vložil se do toho opět Theodor. Obezřetně se rozhlédl po chodbě, aby se ujistil, že je nikdo nevidí a neslyší, posunkem vyzval své přátele, aby se k němu naklonili blíž a tlumeným hlasem začal: „Jde o to, že jsme se s Ginny úmyslně postarali o to, abyste se rozhádali,“ přiznal hned ze začátku.

„Proč…“ začala okamžitě naštvaně Pansy.

„Nech mě mluvit, Pans, hned to vysvětlím,“ zamračil se na ni. „S menší pomocí jsem zjistil, že Ginny odsud může, vlastně přímo musí, odejít co nejdřív. A nejbližší termín byl půl rok ode dne, kdy sem přišla,“ odmlčel se a čekal, až jim to dojde.

Nakonec to byl Blaise, komu jako prvnímu došla skutečnost. „Jestli přišla prvního září, tak…“ nedokončil větu.

„Je to dneska,“ hlesla potichu Pansy.

„Úmyslně jsme se rozhodli vás držet od toho všeho. Ginny vám nechtěla nijak ublížit svým odchodem a bála se, že byste ji od toho odrazovali.“

„A ona chce odejít?“ zeptala se po chvíli ticha Pansy.

„Nemá na vybranou,“ zavrčel Malfoy.

„Theo?“

„Draco má pravdu, nemá jinou možnost. Pak už by se nemusela vrátit vůbec,“ přiznal. „Ale můžu říct, že nadšená z toho není. Na tuhle možnost nebyla připravená.“

„A měli jste vůbec v plánu nám to říct?“ zvýšila najednou černovláska hlas. Ostatní tři od ní urychleně odskočili, když se Pansy zlobila, nebylo zrovna bezpečné nacházet se v její blízkosti.

„No…“

„Je mi naprosto jasné, kdo s tímhle šíleným nápadem přišel, Theodore!“ křičela už nyní přímo na Notta. „Nikoho jiného by nenapadlo nic podobně odporného. A nikdo nás nezná tak dobře, aby dokázal využít našich slabin a naprosto nás rozhádat! Jak jsi vůbec mohl rozhodovat za nás a myslet si, že víš nejlíp, co je pro koho nejlepší?!“ vztekala se.

„Pans,“ pokoušel se ji uklidnit Draco.

„Ty na mě ani nesahej!“ utrhla se i na něj. „Celou dobu o tom víš a ani ses nenamáhal nám říct pravdu. A to si říkáš kamarád?!“

„Slíbil jsem to,“ pokrčil blonďák rameny. „Navíc jsem s nimi v tomhle souhlasil. Bylo to tak lepší.“

„Pro koho přesně?“ ozval se konečně i Blaise. „Pro nás nebo pro Ginny?“

„Pro vás,“ odvětil Theodor.

„Jak jsi ji k tomu dokázal přesvědčit?“ zasyčela na něj Pansy.

„Velmi jednoduše,“ odpověděl k překvapení všech Draco. „Tý malý zrzce na vás tak záleží, že bude raději trpět ona, než aby nechala trpět vás. Typickej Nebelvír. Musela to pochytit od Pottera, ten má taky takovej podobnej záchranářskej komplex,“ ušklíbl se. „A všichni moc dobře víme, jak umí být Theodor přesvědčivý.“

„Navíc ona měla něco podobného v plánu,“ doplnil ho Nott. „Jen teda pozvolnějším a mírnějším způsobem.“ Když si všiml jejich pochybovačných pohledů, dodal: „Ale no tak. To jste si vážně nevšimli, že se o to snažila víceméně od začátku ledna? Sama se od vás, od nás,“ opravil se, „chtěla distancovat, aby to nakonec neměla tak těžké. Jen jí udělalo čáru přes rozpočet, že bude muset odejít dřív. A jak Draco řekl, radši si vybrala, že to odnese ona, ne vy.“

„Takže se rozhodla odejít bez rozloučení?“ hlesla Pansy a bylo vidět, že se jí to opravdu dotklo.

„Asi měla dojem, že by jí to tolik neublížilo,“ pokrčil Draco rameny.

„Snažil jsem se ji přesvědčit k tomu, aby to udělala. A stejně tak Rosierova a Pritchardová.“

„Ty dvě to vědí?“ zalapala Pans po dechu.

„Před pár dny jim všechno řekla. A těžko jim mohla zamlčet, že odsud brzy vypadne. Tak jako tak… Nechtěla vám to říkat, protože předpokládáme, že v okamžiku, kdy odsud odejde, se všechno vrátí do starých kolejí a my ani nebudeme vědět, že tu někdy byla a že se něco podobného stalo. Takže z tohohle hlediska je pochopitelné, že neměla potřebu vám to říkat, když stejně bude jediná, kdo si to bude pamatovat a komu to ublíží.“

„Pitomá holka,“ okomentoval to Blaise. „Kdy…“

„Za hodinu.“

Po tomto prohlášení opět nastalo ticho. Blaise s Pansy vstřebávali právě zjištěné novinky a zbylí dva na ně vyčkávavě hleděli, připraveni odpovědět na jejich další otázky. Ty však nepřicházely, chodba zcela utichla a jediné, co bylo slyšet, byly tiché nádechy čtyř osob.

„Jdeme za ní,“ rozhodl nakonec Blaise za ně za všechny. „Máš tušení, kde asi teď bude?“

„Ve věži.“

 

***

 

Ginny osaměle seděla ve věžní místnosti, kde se pravidelně scházela s Theodorem a s Dracem, a čekala, až konečně nastane správný čas. Neměla náladu na něčí společnost, potřebovala chvíli o samotě, té se jí v poslední době nedostávalo. Dawn s Jessicou se jí od chvíle, co zjistily pravdu, držely jako klíšťata. A když už neměla za zadkem ty dvě, objevil se Theodor. Vážila si toho, co pro ni dělali, ale neuvědomovali si, jak moc jí to ztěžovali. Čím víc s nimi trávila času, tím víc se jí nechtělo odcházet. Věděla, že je to od ní hloupé, ale občas ji napadlo, že by tam nakonec mohla zůstat. Sama sebe tím šokovala, musela se vrátit domů, tohle nebyl její život, ale chvílemi měla pocit, že kdyby neodešla, byla by spokojená. Už se zde cítila dobře, neměla tu nutkavou potřebu se litovat, naučila se v tomto prostředí žít. A začínala si myslet, že kdyby se opravdu snažila, podařilo by se jí všechno urovnat, smířit se s rodinou a všechno by zase bylo jako dřív. Jen s tím rozdílem, že by tentokrát měla i Pansy, Blaise, Theodora, Dawn, Jessicu, Charlieho s Katarínou… Předem už věděla, že se jí bude po Zmijozelu stýskat. Zvykla si na tamní život, na to, jak ji všichni berou a jak se k ní chovají. Bylo to něco, čeho se jen s obrovským sebezapřením chystala vzdát.

Nejvíce se ale děsila návratu do reality. Přestože strávila v Bradavicích půl roku, netušila, co se za tu dobu doopravdy dělo s jejími přáteli. Nevěděla o Ronovi, Hermioně ani Harrym. A stejně tak neměla sebemenší tušení, jak je na tom její rodina. Charlie jí sice něco málo řekl, takže věděla, že jsou v pořádku, ale i tak se obávala toho, co doma najde. A podobně ji děsil návrat do starých kolejí. Po celý půl rok byla pod jakousi ochranou od Zmijozelské koleje, profesoři a Smrtijedi na ni ani nevztáhli ruku, na tolik byla v oblibě u Malfoyových a dalších, ale jako nebelvírskou Ginny ji čekal úplně jiný přístup. Bude v popředí odporu spolu s Nevillem, s tím počítala. A děsila se toho, protože věděla, jak dopadla Lenka. Uvědomovala si, jak moc se bojí návratu, jak moc se bojí toho, co tam najde a co na ni čeká. A jak se děsí okamžiku, kdy stane tváří v tvář svým zmijozelským přátelům a bude se k nim muset chovat jako k protivníkům. Nedělala si iluze o tom, že se tak nestane. Jen by dala cokoliv za to, aby to oddálila co nejdál, aby nemusela snášet jejich posměšky a urážky, které ji jistojistě čekaly. Nedokázala odhadnout, jak na to zareaguje, už teď nevěřila svým reakcím, a to ještě ani neodešla.

Nepřítomně si sáhla na hruď a nahmatala stříbrný řetízek s přívěškem dráčka, který měla už několik týdnů pověšený kolem krku. Obvykle ho nosila schovaný pod hábitem tak, aby nebyl vidět. Ale protože nyní byla oblečena do obyčejných kalhot a košile, řetízek byl viditelný pro všechny, kteří na ni pohlédli. Přesto by ho však v okamžiku, kdy by někdo vešel dovnitř, schovala zpět pod oblečení. Ani nevěděla, proč ho stále nosí, když se s ní ten, od koho ho dostala, odmítal bavit, ale nechtěla ho sundávat. Líbil se jí a zvykla si na něj. Stejně jako na náramek, jenž dostala od Pansy, a na náušnice z dračích zubů od Charlieho. Za ten půl rok měla spoustu takových drobností, které by si ráda odnesla s sebou. Věděla, že je to od ní naivní, ale všechny tyto cennosti uložila do váčku, který začarovala tak, aby se do něj vešlo úplně všechno. Tento nápad převzala od Hermiony a zpětně tak ocenila důmysl starší dívky. Tak jako tak doufala, že se jí podaří odnést si tyto věci s sebou. I předtím jí některé šperky zůstaly na těle, tak měla alespoň malou naději, že to bude fungovat i druhým směrem.

 Z rozjímání ji vyrušily až otevírající se dveře. Prudce sebou trhla, jak ji ten zvuk vylekal, a vyskočila na nohy.

„Theodore…“ vydechla úlevně, ale vzápětí se jí oči rozšířily šokem, když spatřila osoby, které vešly do místnosti hned za ním. „Jaks mohl…“ hlesla téměř neslyšně, v jejím hlase však byly jasně cítit výčitky.

„Musel jsem,“ odvětil vážně a přistoupil až k ní. Jen neochotně mu pohlédla do očí. „Udělal jsem to nejlepší, co jsem mohl,“ šeptl tak potichu, aby to slyšela jen ona.

Mnoho vteřin na něj mlčky hleděla, než se od něj odvrátila, aby skryla slzy deroucí se jí do očí. „Věřila jsem ti.“

„Tak mi věř i teď,“ upřeně sledoval zátylek její hlavy. Když neodpovídala, udělal krok směrem k ní a lehce ji uchopil za rameno. „Potřebuješ se s nimi rozloučit, Ginny. S námi se všemi,“ zamumlal jí těsně u ucha. „Víš, že bys toho pak litovala, kdybys to neudělala,“ otočil se ke dveřím a pokynul Jessice a Dawn, které nejistě postávaly ve dveřích. Draco, Pansy a Blaise už dávno stáli uprostřed místnosti a sledovali scénu před sebou, i když nemohli slyšet, co si povídají.

Přes veškerou svou snahu nedokázala udržet slzy v očích. Cítila, jak jí stékají po tváři a zanechávají po sobě cestičky, ale neudělala nic pro to, aby je setřela. Jen je nechávala dál téct. „Proč mi to děláš o tolik horší?“

Neodpověděl hned, nějakou dobu zvažoval, co přesně by měl říct. „Protože věřím, že je to tak nejlepší. Protože bys toho pak litovala.“

Zprudka se nadechla a na pár vteřin zadržela dech. „Jak ještě dlouho?“ zeptala se náhle.

„Půl hodiny.“

„Půl…“ vydechla a konečně se otočila tváří k němu. Pár vteřin mu hleděla do obličeje, než sklonila hlavu a párkrát zamrkala. Pak ji však už znova zvedla a odhodlaně přešla k Pansy, která ji po celou dobu upřeně sledovala. „Promiň, Pans, já…“

Větu však už nedokončila, protože Pansy ji vzápětí objala. Zaskočila ji tím natolik, že se nezmohla na další slovo a zaraženě jí obětí opětovala. Kdyby vzhlédla a podívala se na zbylé přítomné, spatřila by v jejich tvářích stejný šok, jaký prožívala ona sama. Ještě nikdo z nich neviděl Pansy chovat se tak emotivně, vždy se snažila udržet si masku lhostejnosti, masku ledové Zmijozelky. K přátelům se sice chovala o mnoho vstřícněji, ale ani tak ji neužilo na objímání a podobné projevy náklonosti.

„Víš o tom, že seš naprosto pitomá, že jo?“ zamračila se na ni tmavovláska, když se od ní odtáhla. „Jak jsi mohla…“

„Promiň,“ zopakovala znovu Ginny.

„… chtít odejít bez rozloučení,“ dokončila Pansy.

„Nechtěla jsem vám ublížit. Hrozně mě to mrzí,“ hlesla a nějakou dobu ještě pokračovala v podobném duchu.

Parkinsonová ji bez přerušení poslouchala, ale nakonec se na její tváři objevil úsměv. „Odpuštěno,“ ušklíbla se. Poté se naklonila k Ginny a potichu jí začala něco šeptat do ucha. Rusovláska jen mlčky poslouchala, co jí starší dívka vykládá, a na její tváři se nakonec přeci jen objevilo něco, co se víceméně podobalo úsměvu. Nakonec s vážnou tváří přikývla a otočila se k Dawn a Jessice, které postávaly poněkud stranou od ostatních. S nimi už se víceméně loučila předtím, ale zdálo se, že holky to nehodlají nechat jen tak a potřebují se rozloučit se vším všudy. Zabralo však víc než pět minut, než ji konečně pustily a nechaly ji přejít k Blaisemu.

„Nechápu, jak jsem ti na to mohl naletět,“ ušklíbl se při pohledu na ni.

„Můžeš poděkovat jen sám sobě. Nebýt tebe, ještě pořád bych byla milá holka z Nebelvíru.“

„Je hezký vědět, že aspoň něčím jsem měl možnost tě ovlivnit,“ křenil se. A tentokrát to byla Ginny, kdo mu padl kolem krku a odmítal ho pustit. Ačkoliv si to dlouho nechtěla připustit, Blaise byl prvním kamarádem, kterému opravdu věřila. Už dřív se sice velmi často a dobře bavila s kluky, nemluvě o tom, s kým vším chodila, ale s nikým nebyla taková kamarádka jako právě se Zabinim. Rozuměla si s ním víc, než kdy považovala za možné a věděla, že právě on jí bude chybět nejvíc. Vztah, který si utvořila s ním, byl pro ni něco naprosto nepředstavitelného a přece v tom nebylo nic romantického, jak se mohlo na první pohled zdát.

„Budeš mi chybět, Blaisi.“

„Já vím,“ odvětil samolibě a zašklebil se na ni.

Proti své vůli mu musela úšklebek opětovat. A vzápětí se na něj široce usmála. Nemohla si pomoct, měl na ni takový vliv.

„Ne, že se tam změníš. Víš, že se nám líbíš taková, jaká seš,“ mrknul na ni.

S úsměvem přikývla a otočila se k Theodorovi. „Tak jdeme na to, ne?“

Jen přikývl a pokynul jí rukou ke dveřím. Bez zaváhání k nim vykročila a aniž by čekala na ostatní, vyšla na chodbu a pokračovala dál. Už předem se dohodli, že to potřebují udělat v nějaké opuštěné chodbě, ale takové, kdy by se jako Nebelvírka mohla pohybovat. Z všech možných podkladů se dozvěděli, že se opět objeví na stejném místě, odkud odešla, a se stejnými lidmi, se kterými tam byla. Předem už vybrali místo, které se jim k tomu zdálo nejvhodnější. A přestože tam měla být jen ona a Draco, ostatní ji následovali. Teprve na pokyn Theodora se zastavili kousek od vybrané lokality.

„Takže to je asi sbohem…“ přelétla je všechny pohledem. Pár vteřin je s bolestí v očích sledovala, ale pak už se otočila a zmizela jim z dohledu. Draco ji okamžitě následoval a stejně tak, k údivu všech přítomnách, udělal i Theo. Nikdo ale neudělal nic pro to, aby ho zastavil. Jen na sebe pohlédli a otočili se k odchodu. Nic víc už dělat nemohli.

„Počkej, Ginn,“ zarazil dívku Nott.

„Co tu…“

„Jen jdu říct svoje sbohem.“

„Myslela jsem, že my dva už jsme se rozloučili.“

„Já vím,“ přikývl. „Jen… Máte asi pět minut. Hlídej si to,“ podal jí zlaté hodinky, kde běžel odpočet času. „Nesmíš udělat žádnou chybu, Ginny. Víš, že tohle je tvoje největší šance.“

„Vím,“ přikývla vážně.

„V průběhu pěti minut tu nikdo neprojde, postaral jsem se o to,“ pokračoval dál. „Hodně štěstí.“

Netušila, co to do ní vjelo, ale ještě před tím, než se stačil otočit, mu skočila kolem krku a pevně ho objala. „Hrozně moc děkuji, Theo, za všechno,“ zamumlala mu do krku, ale nepustila se ho. Ucítila, jak ji velmi váhavě opětoval objetí a lehce se pousmála.

„Nemáš za co,“ zastrčil jí vlasy za ucho, pohlédl jí do očí a vzápětí ji úplně pustil. „Tak… sbohem,“ řekl ještě a vzápětí byl pryč. Ginny už nepostřehla, jak nenápadně kývl na postavu v černém, která to všechno pozorovala zpoza rohu a kontrolovala celou situaci. Byla víc než zaskočena Theodorovým chováním. Přestože se za poslední dobu poměrně sblížili, nečekala od něj takovou míru citů. Se zaraženým výrazem se otočila na Draca, který stál pár metrů od ní a intenzivně se mračil, a pohledem ho žádala o vysvětlení toho, co se právě stalo mezi ní a Nottem. Malfoy se ale očividně neměl k žádné reakci, jen ji dál propaloval pohledem.

„Chci, abys věděl, že si toho moc vážím, Draco,“ oslovila ho nakonec.

„Nepotřebuji tvoji vděčnost, Weasleyová.“

„A že mi je moc líto toho, co se mezi námi stalo,“ nebrala jeho slova na vědomí. „Doufám, že tu beze mě budeš šťastnější.“

Stroze kývnul, ale nebylo už v tom tolik odporu. I přes to všechno si uvědomoval, že ne všechny věci, co se staly, byly jen její chyba. Nehodlal jí to ale dávat najevo, na tom, co si myslela, mu nezáleželo.

„Tak…“

O necelé dvě minuty později už na Malfoye poslala svoje nestvůrné netopýří zaklínadlo. V okamžiku, kdy tak udělala, zmizely dvě postavy, které stále postávaly za rohem, zcela z dohledu, aby něco nepokazily. A Draco bez zaváhání odrazil blížící se kouzlo a přidal k němu to svoje. Všechno šlo přesně tak, jak si naplánovali. Ginny jako ve zpomaleném filmu sledovala, jak se k ní blíží obě dvě kouzla. Na krátký okamžik se jí podařilo zahlédnout Dracův výraz, na setinu vteřiny si pohlédli do očí a věděli, že to všechno, co se mezi nimi stalo, je zapomenuto. Odpočet času na Ginniných hodinkách přeskočil z dvou vteřin na jedničku a pak už oba paprsky narazily do dívčina těla. Vnímala, jak ji něco nadzvedlo do vzduchu. A jak tvrdě dopadla na zem. A přestože se neuhodila do hlavy a dopad nebyl natolik tvrdý, jak se dalo očekávat, všechno kolem ní zčernalo a propadlo se do nicoty. Ani si neuvědomila, kdy přesně ztratila vědomí. Poslední, co si pamatovala, byl svět točící se kolem ní. Ale zda to bylo zapříčiněno jejím letem vzduchem nebo úspěšným zvládnutím úkolu, to už nevěděla.


<< 19. kapitola <<                                                          >> 21. kapitola >>
31.08.2012 11:59:24
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one