My world of fantasy...

2. kapitola ŽzZ - Snová realita

Tak vám přináším novou kapitolku. Vím, zas to děsně trvalo, měla jsem tu sice napsané už od konce července, ale chtěla jsem to po sobě opravit. Což se taky nestalo, nejsem toho nějak schopná... Ale snaha byla :-D Než jsem usoudila, že na čtení své kapitoly jsem dost unavená. Takže se budete muset obejít bez toho. Snad to přežijete :) :-*
Kaitlin :)

****

„Ginny?“

Ginny Weasleyová napůl slyšela, že na ni kdosi mluví, ale nebyla schopna ten hlas k nikomu přiřadit. Matně si uvědomovala, že leží na zemi. Postupně se jí začínalo vybavovat i to, jak se tam ocitla. Vlak. Malfoy. Hádka. Bitva. Vzpomněla si, že do ní v jednom okamžiku udeřila dvě kouzla, dokonce si rozpomněla na zděšený křik Nevilla a Lenky. Pak už ale nic. Zřejmě musela omdlít. Ještě cítila, jak se jí z toho všeho točí hlava. Náhle si však uvědomila, že na ni před malým okamžikem kdosi mluvil, a tak konečně otevřela oči, aby zjistila, kdo to je. Tak jako tak předpokládala, že to byl Neville nebo Lenka.

„Malfoyi?“ vytřeštila oči na mladíka, který se nad ní skláněl.

„To je dost, že ses probrala. Pansy už začínala šílet,“ ušklíbl se na ni blonďák, ale i zmatená Ginn postřehla, že se to až moc nápadně podobalo úsměvu.

„Jsi v pořádku?“ přiklekla k ní Pansy Parkinsonová, která do té doby stála vedle zmijozelského studenta.

Ginny na ni hodila nechápavý výraz. Vůbec netušila, co se to kolem ní děje. Všechno se muselo zbláznit, nebo se ona musela zbláznit tou ránou do hlavy. Od kdy byli Malfoy a Parkinsonová milí? Na ni?

„Co se...“ začala Ginn.

„Ten pitomec Longbottom a ta praštěná Láskorádová na tebe zaútočili,“ vysvětlovala překotně Pansy a letmo pohodila hlavou kamsi za sebe. „Vypadalo to, jako byste se hádali.“

Ginny zmateně zamrkala. Nyní už jí nedávalo smysl vůbec nic. Lenka s Nevillem by ji nikdy nenapadli, to věděla jistě. Navíc si pamatovala, že to byl Malfoy, kdo ji vyprovokoval k souboji. Ten ale nyní klečel vedle ní a tvářil se, jako by se nikdy nic nestalo. Přestávala tomu všemu rozumět. Neviděla jediný důvod, proč by se k ní právě tito dva zmijozelští studenti měli chovat tak mile, ale z nějakého jí neznámého důvodu to dělali.

„Fakt ti nic není?“ zeptala se znova Parkinsonová, když viděla její pohled.

„Ne, myslím, že jsem v pořádku,“ odvětila rusovláska.

„V tom případě bude lepší, když se vrátíme zpět do kupé,“ usoudil Malfoy a nečekaně lehce pomohl Ginny na nohy.

„Stejně by mě ale zajímalo, co ti dva od tebe mohli chtít,“ dumala Pansy, zatímco je vedla vlakem kamsi dopředu.

„Předpokládám, že se snaží zjistit, kam zmizel Potter a Grangerová,“ odfrkl Draco. „Jako by to někdo mohl vědět. Jediný, kdo o nich mohl něco vědět, je Ginnin bratr, a ten se prý vypařil s nimi, viď, Ginny?“

Ginn na něj jen vytřeštila oči a snažila se vše pochopit. Nejen, že se ti dva k ní chovali velice nezvykle, ale ještě k tomu věděli věci, které měly zůstat ostatním utajeny. Jako právě tohle. O Ronově zmizení se neměla dozvědět živá duše, všichni si měli myslet, že leží doma s kropenatkou.

„Moment,“ zarazila se Ginny uprostřed kroku. Teprve nyní si uvědomila, že se ještě před pár okamžiky s Malfoyem o Ronovi bavila. A on rozhodně nevěděl nic z toho, co pronesl v poslední větě. „Co se to tu děje?“ přejížděla pohledem z Pansy na Draca a snažila se pobrat aspoň něco z toho, co se kolem ní dělo.

„Ginny, jsi si jistá, že jsi v pořádku? Chováš se divně.“

„Samozřejmě, že jsem v pořádku. Ale vy dva tu se mnou očividně hrajete jakousi podivnou hru!“ vyjekla. Začínala mít dojem, že na ni použili nějaký druh matoucího kouzla a nitrozpyt k tomu, takže zjistili i to, co neměli vědět.

„Uklidni se,“ zpražil ji Malfoy pohledem, „a řekni nám, co se to s tebou děje.“

„Se mnou?! Se mnou se nic neděje. Ale vy dva se chováte, jako byste byli moji nejlepší přátelé. Čekáte snad, že vám na takovou pitomost skočím? Zas tak moc jsem se do tý hlavy nepraštila. Takže ať už to mělo být jakýkoliv smysl, ať už jste chtěli zjistit cokoliv, tak vám to nevyšlo,“ vypálila ze sebe jedním dechem, protáhla se kolem nich a odkráčela pryč.

Chvilku ještě polohlasně nadávala na oba zmijozelské studenty, než konečně došla ke kupé, kde seděla spolu s Nevillem a Lenkou. Bez jakéhokoliv přemýšlení otevřela dveře, vešla dovnitř a chystala se posadit, když ji zarazil čísi hlas.

„Nespletla sis náhodou kupé?“ oslovil ji kdosi ledově.

Překvapeně vzhlédla k Nevillovi, který náhle stál proti ní a v ruce držel tasenou hůlku. „Neville, co se to...“

„Pro tebe jen Longbottom, Weasleyová,“ skočil jí mladík do řeči. „A teď koukej vypadnout a vrať se k těm svým zmijozelským kamarádíčkům.“

Ginny zůstala jen zaraženě stát a nechápavě hleděla na svého přítele. Odmítala věřit čemukoliv z toho, co právě vypustil z úst.

„Tys ho neslyšela, Weasleyová?“ přidal se k Nevillovi další kluk, Seamus Finnigan. „Dej si odchod, nikdo tu o tvoji společnost nestojí. Myslím, že po těch letech už by ti to mělo být jasný,“ ušklíbl se pohrdlivě.

„Taky že jdu,“ našla Ginny ztracenou řeč. „Jen jsem si spletla kupé,“ otočila se a chystala se odejít.

„A příště si dej pozor na jazyk, ty zmijozelská princezno. Mohla bys skončit hůř jak v bezvědomí!“ křikl za ní ještě Seamus, než zavřel dveře kupé.

Totálně rozhozená Ginn se nezmohla na nic jiného, než popojít pár kroků a zničeně se svézt podél zdi. Přestávala chápat stále míň věcí, ale zároveň měla dojem, že tomu všemu začíná přicházet na kloub. Podle toho, co zatím zjistila, se musela ocitnout v nějaké alternativní realitě, kde se podle všeho nedostala do Nebelvíru, ale do Zmijozelu, což ovlivnilo její vztah s různými studenty Bradavic. Zatímco nebelvírští ji podle všeho nesnášeli, ve Zmijozelu byla patrně oblíbena. O čemž vypovídal i fakt, že se s ní Parkinsonová a Malfoy bavili. O těch dvou bylo známo, že se zrovna dvakrát nekamarádí s lidmi z jiných ročníků, pokud pro ně nejsou něčím zajímaví. Navíc to, že byla nazvána zmijozelskou princeznou, vypovídalo o mnohém.

Vůbec netušila, jak dlouho tam seděla a snažila se pochopit nastalou situaci. Z přemýšlení ji vytrhl až příchod Malfoye.

„Tak co, už je ti líp?“ natáhl k ní ruku, aby jí opět pomohl na nohy.

„Asi jsem se do tý hlavy musela opravdu praštit,“ nechala se dívka zvednout. „Ještě teď se motám.“

„Tak jako tak je mi záhadou, jak se těm dvěma podařilo tě dostat.“

„Nedávala jsem pozor na to, co se kolem mě děje,“ plácla Ginny první věc, která jí přišla na jazyk. „Nenapadlo, že nebelvírští budou útočit zezadu. Od Longbottoma jsem to fakt nečekala,“ zakroutila hlavou ve znamení údivu.

„Mám dojem, že ten nebelvírský mamlas občas dokáže i překvapit,“ přisvědčil Draco a vydal se kamsi dozadu do vlaku. „Co vlastně doma, jak jsi přežila poslední dva týdny?“

„Přežila,“ ušklíbla se a doufala, že to jako odpověď stačilo.

„To si dokážu představit. Kdyby tvoje matka netrvala na tom, že se tam musíš vrátit, klidně jsi ještě mohla zůstat u nás. Nebo u kohokoliv jiného,“ dodal.

„Snad příští rok.“

„Stejně nechápu, o co se tvoje matka snaží. Jako by pořád doufala, že se změníš v její hodnou, poslušnou holčičku. Pravou Nebelvířanku.“

„Zhola nemožné.“

„To všichni víme,“ mrkl na ni. „Sice pocházíš z rodiny skrz na skrz prolezlé Nebelvíry, ale duší jsi pravá Zmijozelka,“ pousmál se a Ginny pochopila, že to měl být kompliment.

„Prostě černá ovce rodiny,“ odvětila zlehka a snažila se, aby to vyznělo tak, jak zamýšlela.

K jejímu překvapení jí rozhovor s Dracem Malfoyem nedělal žádné problémy. Dokonce se ani nemusela moc přemáhat, aby řekla to, co považovala za vhodné. Stále ji však udivovalo, že se k ní zmijozelský princ chová jako k sobě rovné. Poprvé za celé roky v Bradavicích ho zažila jinak než jako nafoukaného blbce, který ji věky věků shazoval. Takovýhle Malfoy se jí zamlouval mnohem víc než ten starý. Ale dala by vše za to, aby zas mohla vidět toho původního Draca a být zpět tam, kam doopravdy patřila.

„Jdeš k nám nebo se vrátíš zpátky k tvýmu ročníku?“ protrhl ticho, které mezi nimi na okamžik nastalo, Draco a ušklíbl se. Očividně neměl o lidech z šestého ročníku zrovna dobré mínění.

„Asi bude lepší, když se vrátím k nim,“ odvětila po krátké chvíli přemýšlení Ginny a snažila se vybavit, koho všeho má mít za spolužáky. „Za chvíli stejně budeme v Prasinkách.“

„Pravda,“ přikývl Draco. „Zdravím, Theo. Kde se celou dobu flákáš?“ věnoval svou pozornost Nottovi, který právě procházel kolem. „Uvidíme se později,“ kývl ještě na Ginny, než se začal plně věnovat rozhovoru se spolužákem.

Ginny se s mírným povzdechem otočila a vydala se dál do vlaku. Cestou nenápadně nakukovala do všech kupé, jestli někde neuvidí nějakou známou tvář.  Teprve v předposledním vagónu měla štěstí. V jednom kupé zahlédla Harpera, kterého znala z famfrpálových zápasů a věděla, že je s ní v ročníku. Nyní litovala, že většinu hodin měla s Havraspárem nebo Mrzimorem, na rozdíl od starších studentů, kde to bylo zcela obráceně. Mnohé lidi ze Zmijozelu tak skoro neznala nebo si je jen matně pamatovala od vidění.

„No konečně,“ vylezla z jednoho kupé blondýna. „Kdes byla celou dobu?“ vyptávala se, zatímco ji táhla do kupé.

„Měla jsem menší konflikt s... Longbottomem a Láskorádovou,“ vysoukala ze sebe po krátkém zaváhání. „A pak jsem se zapovídala s Dracem.“

„Závidím,“ povzdechla si blondýnka. „Na mě se sotva podívá.“

„No jo, Ginny je jeho miláček,“ vložila se do rozhovoru pro Ginn neznámá dívka s krátkými hnědými vlasy. „Divím se, že vy dva jste se už nedali dohromady. Žádné holce z nižšího ročníku nevěnuje tolik pozornosti jako tobě, Ginn,“ pohlédla na ni s úsměvem. Na rozdíl od první dívky na ni očividně nežárlila. „Maximálně je bere jako holky na jednu, na dvě noci. Snad až na Astoriu Greengrassovou.“

„Do teď jsem nepochopila, co na ní vidí,“ bručela blondýna.

„No tak, Catherine, i ty musíš vidět, že je pěkná,“ oponovala jí hnědovláska. „Navíc je to sestra Dafné, i ikdyž je teda podstatně hezčí než její starší sestra.“

„Ale k Dracovi se vůbec nehodí, Dawn.“

„To máš pravdu. Taková Ginny by vedle něj vypadala mnohem lépe,“ usmála se dívka jménem Dawn a otočila se k rusovlásce.

„Draco a já jsme jen přátelé,“ bránila se Ginevra, která si ani nepřipouštěla jakýkoliv vztah s Malfoyem. Ještě před chvílí pro ni byl nepřítel číslo jedna, aspoň ve škole, a najednou byla téměř titulována do role jeho přítelkyně.

„Vždyť my to víme, Ginn,“ promluvila poslední přítomná v kupé. Tuhle jedinou si Ginny pamatovala a věděla, že se jmenuje Jessica Rosierová. „Jen se tomu prostě divíme,“ pokračovala černovláska. „Být na tvém místě, tak se chopíme příležitosti a jednáme. Přece jen jde o Draca,“ mrkla na ni.

„Mluv za sebe, Jess,“ nesouhlasila s ní hnědovlasá Dawn.

„No jo, málem bych zapomněla,“ ušklíbla se ironicky Catherine. „Ty myslíš jen na svého miláčka Theodora. Jaká škoda, že ani neví, že existuješ.“

„No dovol. Minule jsem s ním náhodou mluvila na chodbě.“

„Ale to jen proto, že se sháněl tady po Ginny, kterou zas sháněl Draco,“ šklebila se vítězně blondýna. „Jinak by o tebe ani nezavadil pohledem. Ten kouká po jiných, Dawn. Vsadím se, že letos sbalí Dafné Greengrassovou.“

„O tom silně pochybuji,“ usmála se záhadně Dawn a stačila svou pozornost zpět k Ginny. „Co ty tu tak mlčíš? Obvykle ani nezavřeš pusu...“

„Jen jsem se zamyslela,“ plácla Ginn a snažila se tak zakrýt skutečnost, že se snažila dozvědět o svých snových spolužačkách co nejvíce. Zatím si úspěšně dala dohromady jména jednotlivých dívek. Blondýna se jmenovala Catherine Traversová, hnědovláska nakrátko Dawn Pritchardová a zatím víceméně mlčící byla Jessica Rosierová.

„Ty a zamyslet? Ale, Ginny, na koho jsi to myslela tentokrát?“ usmívala se vševědoucně Catherine.

„Na nikoho.“

„No tak, Ginn, vyklop to,“ přidala se i černovlasá Jessica.

„Vážně na nikoho. Jen jsem myslela na léto.“

V kupé na okamžik nastalo ticho, než se Dawn odhodlala k další otázce: „Co vaši? Dobrý?“

Ginny na ni vážně pohlédla a snažila se najít nejvhodnější odpověď. Nebylo pro ni zrovna dvakrát lehké lhát, byla zvyklá říkat věci tak, jak se doopravdy měly. Vždy byla přímočará a otevřená a tajit či přetvářet pravdu jí nebylo právě příjemné. Věděla však, že v tomto případě nemá na vybranou.

„Dalo se to snést. Jen doufám, že tam hodně dlouho nebudu muset. Už aby mi bylo sedmnáct a mohla jsem vypadnout z domu.“

„Dřív jak v létě se tam stejně neobjevíš, a to je za dlouho. A na Vánoce můžeš k nám nebo kamkoliv jinam,“ nabídla jí Dawn a Ginny se jen podivovala, jak se tak milá holka mohla ocitnout právě ve Zmijozelu.

„Nedělej si moc naděje, Dawn, vsadím se o padesát galeonů, že ji pozve Draco k nim. Je u nich jako doma, Narcisa a Lucius ji přímo zbožňují,“ nafoukla se Catherine.

„Nezáviď, Cath,“ zpražila ji Jessica. „To, že tě Draco odkopl, byla stejně tvoje vina. Chovala ses jak totální kráva.“

„Podváděl mě s tou husou z Havraspáru.“

„Jen se s ní líbal ve třídě. Kdybys ho všude nepronásledovala, ani bys o tom nevěděla. A stejně jsi od začátku tušila, že ten vztah nemá cenu. Jak říkám já, užít, prožít a ukončit,“ zazubila se Jess.

„Naše svůdkyně se opět ozvala,“ protočila oči Catherine. „Jsi stejná jako Malfoy, jen v ženském vydání. Nechápu, co na tobě ti kluci vidí.“

„Že by krásné oči, postavu a nepřehlédnutelné charisma?“ pronesla Jess nevinně a dokonce i Ginny po tomto prohlášení vyprskla smíchy. „Navíc jsem míň náročná než ty. Jsi zaměřená jen na Zmijozel, ale hezcí kluci jsou i v jiných kolejích. Takovej Terry Boot nebo Michael Corner z Havraspáru jsou náhodou docela kusy, viď, Ginny?“ mrkla na Weasleyovou. „Sama jsi říkala, že Corner byl fajn, než jsi mu dala kopačky.“

„A tys ho následně sbalila,“ dodala Dawn a kupé se opět zalilo smíchem. „A půl roku poté Boota a aby toho nebylo málo, tak jsi přibrala i třetího do party, Goldsteina.“

„Prostě jsem si nemohla vybrat,“ pokrčila Jess rameny, ale holky, až na Catherine, se stejně zalykaly smíchy.

„Jsi neuvěřitelná, Jessico,“ vyhrkovala mezi jednotlivými nádechy Dawn. „Kdo tě nezná, nevěřil by tomu.“

„A pamatujete se na Cormaca McLagena? Loni hrál náhradního brankáře za Nebelvír. To byl taky docela kus,“ pokračovala dál Jess.

„Až na to, že byl úplně blbej,“ zapojila se do rozhovoru Ginny, která k tomu konečně měla co říct. S McLagenem hrála předchozí rok v družstvu, takže věděla, o kom je řeč.

„To nepopírám,“ ušklíbla se Jessica. „Ale pěknej byl. Škoda, že už tu letos není. Ten by stál za hřích.“

„Divím se, žes ho nesbalila už loni,“ zabručela Catherine. Očividně se jí nelíbilo téma rozhovoru, ale na druhou stranu neudělala nic pro to, aby ho změnila.

„Měla jsem jiné věci na práci,“ mrkla na ni černovláska. „Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem sbalila toho Goldsteina?“

„Asi tak dva týdny.“

„Tak dlouho?“ podivila se Jess. „Asi vycházím ze cviku.“

Ginny nad tím jen zakroutila hlavou, ale na tváři se jí objevil jemný úsměv. Přestože nebyla nadšena situací, ve které se ocitla, byla připravena se s ní potkat nejlépe, jak jen mohla. Hned při prvním vhodném okamžiku hodlala jít za Snapem a vysvětlit mu, co se stalo. Do té doby jí však nezbývalo nic jiného, než setrvat ve společnosti těchto dívek. Věděla, že se k řediteli nedostane dřív jak další den ráno. A přestože to pro ni bylo těžké připustit, tato trojice zmijozelských šesťaček působila daleko lépe, než si kdy myslela. Jak to tak vypadalo, Zmijozel jednal navenek jinak než uvnitř vlastní koleje, mezi přáteli a spolužáky. Ten den s nimi už nějak vydrží a pak se vrátí tam, kam opravdu patří. Jinou variantu si ani nepřipouštěla.

 

<< 1. kapitola <<                       >> 3. kapitola >>

05.09.2010 22:07:32
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one