My world of fantasy...

19. kapitola ŽzZ - Minuty do půlnoci

Vím, že mi to trvalo děsně dlouho, měla jsem v plánu přidat kapitolu mnohem dřív, ale bohužel mi to nějak nevyšlo. Jednak jsem tady od začátku července skoro nebyla, jednak jsem nějak neměla náladu ani nápady. Tak jako tak se za to zdržení omlouvám a doufám, že i tak se vám to bude líbit a že si to někdo přečte a okomentuje.

***

Ginny osaměle seděla na ochozu astronomické věže a sledovala dění pod sebou. Byl výjimečně krásný den, většinu lidí vytáhlo slunečné počasí ven z hradu a přímo je vybízelo k zimním radovánkám, ale ona se tím tentokrát strhnout nenechala. Zbýval jí necelý týden, než se měla s Theodorem pokusit o návrat zpět do její reality. Theovi už se dokonce podařilo přimět Draca k tomu, aby jim s tím pomohl, ale ani tak z toho nebyla nijak nadšená. Den ode dne na ni začínala víc a víc dopadat realita a vědomí, o co všechno přijde. Věděla, že je to nutné, že to musí udělat, ale ani trochu se jí do toho nechtělo, ne tak brzy. Uvědomovala si, že by byla mnohem raději, kdyby tam mohla být až do září, s čímž poměrně dlouho počítala. Takhle brzký odchod ji zaskočil, nebyla připravená na to, aby jen tak zmizela. Chtěla se ještě rozloučit s Charliem a Katarínou, i když věděla, že to nebude mít žádný smysl, když oni si to nebudou pamatovat. Pro ni to však bylo důležité, její starší bratr pro ni zde znamenal o tolik víc, než v té druhé realitě, že cítila potřebu mu říct sbohem. A stejně tak jeho snoubence. Bylo toho tolik, co ještě chtěla udělat a už jí na to nezbýval čas.

Ztrápeně si povzdechla a vzhlédla právě v čas, aby viděla přilétat hnědou školní sovu, která měla očividně namířeno přímo k ní. Na tváři se jí objevil hořký úsměv, když od ní převzala obálku a nechala ji odletět k sovinci.

„Alespoň něco,“ zamumlala si sama pro sebe, když dočetla dopis, seskočila na podlahu věže a zamířila ke schodišti.

Několik dlouhých desítek minut se pak proplétala hradem, než se konečně ocitla v Medovém ráji, odkud se vzápětí přesunula ke Třem košťatům. Ve dveřích se na krátko zastavila a rozhlédla kolem sebe, než konečně spatřila osobu, kterou hledala.

„Ahoj,“ hlesla, když se posadila ke stolu.

Vážně jí pozdrav opětoval a zamračeně si ji prohlédl. „Nevypadáš moc dobře,“ okomentoval její stav.

„Ani se tak necítím. Díky, žes přišel. Opravdu to pro mě moc znamená.“

„Maličkost,“ mávl nad tím rukou. „Cos tak naléhavě potřebovala?“ zeptal se, i když mu bylo naprosto jasné, že to bude mít něco společného s jejím bratrem.

„Máš nějakou možnost, jak zkontaktovat Charlieho?“ upřela na něj své hnědé oči.

Na krátkou chvíli zaváhal, než neochotně přikývl. Přeci jen to bylo něco, co by neměl prozrazovat. Podle jejího chování však vycítil, že je to pro ni velmi důležité.

„Prvního odcházím,“ zamumlala do stolu a vůbec poprvé tak nahlas vyslovila pravdu. „Podařilo se nám zjistit, že to jde už nyní. A že je to moje největší šance...“ odmlčela se na okamžik. „Mohl bys mu prosím vyřídit, že ho mám ráda a že mi bude chybět? A že mu hrozně moc za všechno děkuji, bez něj bych to nikdy nezvládla. A...“ zaváhala na okamžik. „Že udělám všechno pro to, abychom měli podobný vztah i tam.“

„Samozřejmě,“ přitakal okamžitě. „Nevypadáš ale, že bys z toho byla zrovna dvakrát nadšená.“

„Nechci odejít,“ přiznala. „Ne tak narychlo, takhle brzo... Nejsem na to připravená. Jenže prostě musím, pak už by to nemuselo vyjít a tohle není... Nechci zase začínat od začátku. Bude to úplně stejný jako před půl rokem...“ zarazila se, když si uvědomila, že řekla mnohem víc, než měla v úmyslu. Nicolas byl pro ni skoro neznámý člověk, jen jeden z nejlepších přátel jejího bratra, ale s ní neměl téměř nic společného. Ještě nedávno ji dokonce nesnášel, nebyl sebemenší důvod, aby se mu svěřovala se svými problémy. „Promiň, budu muset jít!“ začala se narychlo zvedat. „Hrozně moc ti děkuji, Nicku.“

„Počkej!“ chytl ji za ruku, než stihla utéct.

„Já...“

„Chci ti ještě něco říct,“ nepustil ji ke slovu a donutil ji, aby se opět posadila. „Jen bys měla vědět, že Charlie o tobě vždycky měl dobré mínění a miloval tě, i když jsi byla ve Zmijozelu. Takže nepochybuji o tom, že tam u tebe to bude jiný. Záleželo mu na tobě už dávno před tím, než ses tu teď objevila. A nepochybuji o tom, že by ocenil, kdyby měl se svou jedinou sestrou mnohem silnější pouto. Tím, že odejdeš, nic neztratíš, Ginny,“ pousmál se a pohlédl jí přímo do očí. „Máš šanci si tohle vybudovat znova a mnohem pevnější. Napořád. On bude pořád stejný, tam i tady.“

„Já vím,“ přikývla. „Jenže on není to jediný, co ztratím.“

„I ostatní budou stále stejní. Přijmuli tě tady, pokud budeš doopravdy chtít, přijmou tě i tam. Znáš je, víš, jací doopravdy jsou. Jen budeš muset využít šance.“

Ohromeně na něj hleděla, pokud od někoho nečekala podobná slova, byl to právě Nick. „Kam se poděla tvoje nenávist ke Zmijozelu?“

„Nikdy jsem neřekl, že mi Zmijozel vadí,“ ušklíbl se. „Jen někteří lidé v něm. Můj bratr tam ve skutečnosti studoval a dodnes máme velmi dobré rodinné vztahy,“ mrknul na ni a vstal. „Budu muset jít, už takhle je nás v rezervaci míň, než bysme potřebovali. Nerad bych, aby se tam něco vymknulo kontrole. Takže...“ zarazil se pohledem na ní.

„Na shledanou jinde?“ nadhodila.

„Upřímně si přeju, abych si tohle pamatoval, až bude po všem. Nečekal bych, že budu svědkem něčeho takového. Každopádně hodně štěstí, Ginny. Ať ti to dobře dopadne.“

„Dík,“ přikývla a otočila se k odchodu. Ve dveřích se však ještě zastavila a obrátila zpět. „Víš, nakonec nejsi takový idiot, za kterého jsem tě považovala,“ usmála se a vyšla ven.

Ani netušila, jak se jí podařilo nepozorovaně dostat zpátky do hradu, po neskutečně krátké chvíli, aspoň tak jí to připadalo, se ocitla před zmijozelskou společenskou místností. Nyní už neměla ten pochmurný pocit, který se jí držel posledních pár dní. Uvědomila si, že Nick měl v mnohém pravdu. A nejen on. Stále měla možnost navázat ta samá přátelství i tam, kam odcházela. Znala Blaise, Theodora, Pansy, Dawn, Jessicu a dokonce i Draca natolik dobře, že pokud by opravdu chtěla, mohla by opět získat jejich přátelství. Jestli jí zdejší pobyt něco dal, tak to bylo poznání, že Zmijozel není na první pohled takový, jaký vypadá, ale je v něm mnohem víc. Že tam byli lidé, kteří se možná na první pohled zdáli chladní a odtažití, ale ve skutečnosti byli lepšími přáteli než mnozí členové Havraspáru, Mrzimoru nebo dokonce Nebelvíru. Za velmi krátkou dobu si dokázala udělat přátele, za které by byla ochotna obětovat mnohé. V Nebelvíru bývala vždy oblíbená, točilo se kolem ní hodně lidí, ale podobnou, a přesto úplně jinou, roli měla i ve Zmijozelu. Uznávali ji za její schopnosti a za to, jaká byla. A všechno si to vydobyla sama, jak si uvědomila. Nehrálo v tom žádnou roli, že byla sestra Harryho nejlepšího kamaráda nebo Harryho přítelkyně. Byla zde jen sama za sebe. A to bylo něco, co v Nebelvíru nikdy nezažila, vždycky se našel někdo, kdo si jí všímal jen kvůli tomu, kdo byli její přátelé a rodina. Usmála se, když si tohle všechno uvědomila. Mrzelo ji, že musí odejít, ale konečně v tom začínala spatřovat světlé stránky. Se stále přítomným úsměvem na tváři vyslovila heslo a vešla dovnitř.

Pohled jí okamžitě padl na trojici sedmáků, kteří vysedávali před krbem a o něčem se potichu bavili. V okamžiku, kdy vešla, však zmlkli a probodli ji naštvaným pohledem, než se vrátili zpátky ke své konverzaci. Úsměv jí z tváře rychle zmizel, ale nehodlala si jimi nechat kazit náladu. Koneckonců to všechno byla její vina. Draco na ni stále byl naštvaný a nebyl ochotný tolerovat její existenci. Sice slíbil, že pomůže s jejím návratem, ale dělal to jen proto, aby se jí zbavil. A s Pansy a Blaisem se momentálně vůbec nebavila. Poté, co se rozhádala se Zabinim, předvedla podobnou scénu i se svou kamarádkou. A k jejímu překvapení byla i zde úspěšná. Nebyla pyšná na věci, které jí řekla, ale souhlasila s Theodorem, že to bylo nutné. Bylo lepší, když byli naštvaní a uražení, než aby znali pravdu. Věděla, že by se jí to pokoušeli vymluvit, nikdo z nich nebyl připravený na její odchod. A bylo jí jasné, že vědomí, že takhle brzy odejde, by jim ubližovalo víc než to, že na ni byli naštvaní. Znala je natolik dobře, aby si domyslela, že jim tenhle stav dlouho nevydrží. Týden dva a udobřili by se, ale tou dobou už ona bude dávno pryč. A s trochou štěstí si toho ti dva ani nevšimnou, pokud jim tedy Draco něco neřekne, o čemž velmi pochybovala. Všimla si, jak je potěšený z toho, že má Pansy a Blaise opět na své straně. A brzy bude mít i svoji Ginny, po které tolik toužil. Jen týden a bude všechno zase tak, jak mělo být.

„Ginny?“ ozvalo se jí za zády.

„Jess,“ usmála se nuceně na svoji spolubydlící. Jí a Dawn ještě pravdu neřekla, ale navzdory všem Theodorovým radám byla rozhodnuta jim ji říct. Po tom všem si to zasloužily. Stále to ale odkládala na nejzažší možnou chvíli, i když věděla, že čas jí kvapem dochází. „Děje se něco?“

„Jdem s Dí ven, tak nás napadlo...“

„Dej mi pět minut, jen se obleču,“ nenechala ji dokončit větu a vyběhla do ložnice, aby na sebe hodila něco teplejšího. Byla ráda za to, že jí to Jessica navrhla, nutně se potřebovala dostat z dosahu Pansy a Blaise, kteří ji neustále častovali nepříjemnými a uraženými pohledy. Nebyla si sebou natolik jistá, aby vydržela v jejich společnosti. Trochu nátlaku a nakonec by jim prozradila, o co se ve skutečnosti jedná. A Theodor by ji pak zabil, ti dva by se jim jen motali pod nohama a zdržovali je od příprav, tím si byla naprosto jistá. Při odchodu jim tak nevěnovala jediný pohled, i když cítila, že oni ji po celou dobu bedlivě sledují. V poslední době se z ní stala opravdu lepší herečka a stále se zlepšovala, což ji trochu děsilo, ale zároveň i těšilo.

 

O tři dny později se opět pracně dokodrcala do místnosti, kde Theo zřídil jejich základnu, a vyčerpaně se svalila do křesla. Uvědomovala si, jak za poslední půl rok zlenivěla, pobyv v Nebelvírské věži měl přeci jen tu výhodu, že udržoval člověka v neustálé kondici, zatímco ve zmijozelských komnatách jeden velmi rychle zlenivěl. Jediná věž, kam se musel škrábat, byla ta astronomická, zbytek učeben byl relativně nízko a nebylo potřeba k nim vycházet miliony schodů.

„Příště pracujeme ve sklepeních.“

Nott se jen pobaveně ušklíbl, podobné poznámky od ní v poslední době slýchal poměrně často. „Zvykej si, za chvíli to budeš mít na denním pořádku. Pokud vím, Nebelvírská věž je ještě vyšší.“

„Jako bys tam někdy byl. Ne, počkej, jasně žes tam byl,“ opravila se rychle. „Blaise mi to vypravoval.“

„Blaise by taky občas měl držet pusu zavřenou.“

„A ty naopak víc otevřenou,“ neodpustila si rýpnutí.

„Až do teď si nikdo nestěžoval,“ pokrčil rameny. „A vzhledem k tomu, že za tři dny odcházíš, nebudu muset měnit svoje zvyky.“

„Neudělal bys to tak jako tak.“

„Neudělal,“ zašklebil se. „Myslím, že už mám všechno připravený,“ změnil vzápětí téma. „S Dracem jsme to večer probrali a všechno by mělo sedět. Načasování, kouzla, vy...“

„Vymyslels teda to místo?“

„Ve své podstatě by na tom nemělo záležet. Prostě se to bude muset odehrát někde, kde budeš jen ty a on. Navíc to, jaký on k tobě teď má vztah, mnohé ulehčuje. Na devadesát procent by to mělo vyjít.“

„Doufám, že máš pravdu a nic se nezvrtne.“

„Bojíš se snad, že skončíš v nějaké další realitě?“

„Popravdě doufám, že pro mě už další neexistuje.“

„Takže jsi připravená?“ objevil se na jeho tváři pobavený úšklebek.

„Samozřejmě!“

„Fajn. Draco, můžeš?“ houkl na blonďáka, který stál do té doby nepovšimnut u dveří.

Ginny na něj jen vykulila oči a vzápětí vrhla nechápavý pohled na Theodora. „Co to má...“

„Říkal jsem si, že byste si to přece jen měli trochu natrénovat,“ pokrčil rameny Nott. „Jeden nikdy neví.“

Nevěřícně na něj zírala a snažila se vstřebat jeho slova. Teprve po víc jak minutě našla ztracenou řeč. „To po mně jako chceš, abych tu jen tak stála a nechala ho, aby se mnou znovu a znovu mlátil o zeď? Přeskočilo ti? Navíc co když se něco semele a...“

„Nic se nestane. Draco bude jemnej, budeš v pořádku.“

„To zrovna,“ odfrkla si. „S tímhle naprosto nesouhlasím.“

„A jsi ochotná teda riskovat, že pak propásneš svoji jedinou šanci jen proto, žes byla tvrdohlavá a odmítla jsi to nazkoušet?“ nadzvedl Theodor mírně obočí.

Několik vteřin na něj nasupeně zírala, než zavrčela: „Nesnáším tě!“

Nott se jen ušklíbl, věděl, že už má vyhráno. Ani ne za pět minut už Ginny stála proti Dracovi a vysílala na něj svoje Nestvůrné netopýří zaklínadlo. A vzápětí ji Theodor sbíral z podlahy, kam se odporoučela po tom, co ji Draco dvěma precizními kouzly poslal k zemi. Po několika zdařilých pokusech nakonec usoudil, že tahle část jim jde velmi dobře. Rozhodně to nebylo něco, co by se mělo pokazit, Malfoy zvládat svoji část víc než výborně. A zdálo se, že si to i velmi dobře užívá, čehož si Ginny nemohla nevšimnout. Nesnášel ji víc, než si myslela. Část z ní z toho byla smutná, mrzelo ji, jak věci mezi nimi dopadly, ale druhá část jásala, protože to znamenalo, že má velkou naději na úspěch. Ona vůči němu sice necítila to, co prvního září, ale on se k ní rozhodně choval stejně jako kdysi.

„Pro dnešek bych to teda ukončil,“ poznamenal spokojeně Theo víc jak po půl hodině.

„Fajn,“ přikývl Draco a než stihl kdokoliv zareagovat, zmizel z místnosti.

„Vážně mě nesnáší,“ svalila se Ginny znaveně do křesla. „Alespoň to mě pak nebude šokovat a trápit.“

„Kdybys...“

„Sklapni!“ okřikla ho dřív, než mohl cokoliv rozvinout dál. „Tohle už jsem slyšela víckrát, než jsem chtěla.“

„Dobře,“ pousmál se a zmlkl.

Nějakou dobu ani jeden z nich nic neříkal, ale nakonec to byla Ginny, kdo protrhl jejich mlčení. „Víš, Theo, přemýšlela jsem... Jak to, že po mně už Catherine nejde? Ještě před nedávnem byla celá žhavá, aby na mě něco zjistila, ale nejednou nic, stáhla se a je od ní pokoj.“

„Jak dlouho už ses na tohle chtěla zeptat?“ ušklíbl se pobaveně.

„Nějakou dobu,“ připustila. „Takže víš...“

„Řekněme, že jí bylo doporučeno, aby přestala strkat nos do věcí, do kterých jí nic není.“ Podrážděně na něj pohlédla, tohle nebyla odpověď, kterou by chtěla. „Fajn,“ odtušil pobaveně Theodor. „Pansy si na ni byla stěžovat Snapeovi, že prý dělá problémy v koleji a snaží se ji celou rozeštvat. Ti dva její poskoci měli jediné štěstí, že tou dobou už je to absolutně nezajímalo a stáhli se, jinak by to schytali společně s ní. Každopádně Snape vyhověl Pansy, Catherine dostala měsíc školního trestu a nějaké napomenutí. Očividně máš ředitele na své straně.“

„Páni... To... bych od něj nečekala,“ vydechla udiveně Ginn.

„Mám dojem, že má docela zájem na tom, aby to nevyšlo najevo. Vlastně se už několikrát ptal, jak na tom jsme. Přišel i s několika dobrými nápady.“

„Snape ti pomáhal? A tys mi ani jednou nic neřekl?“

„Nebylo to důležité. A tys to nepotřebovala vědět.“

„Dík za důvěru, Theodore.“

„Přestaň si hrát na uraženou, Ginny. Do teď tě ani jednou nenapadlo přemýšlet nad tím, proč jsem měl tak dobré informace. Sama jsi dospěla k názoru, že se na tebe Snape vykašlal. Ani jednou tě nenapadlo, že by ti opravdu chtěl pomoct, ať už z dobroty srdce nebo jen proto, že ho to zajímá. Kdyby ses nad tím aspoň na okamžik zamyslela, došlo by ti to.“

„Takže ti některé podklady sehnal on.“

„Tak nějak.“

„Jak dlouho to trvá?“

„Dva tři měsíce.“

„Dva tři měsíce? Mě vyhodil z ředitelny, když jsem za ním přišla a tobě je tak z ničeho nic pomáhá?!“

„Přestaň být hysterická,“ zamračil se na ni. „Jestli jsi na něj pokaždý takhle vřískala, tak se absolutně nedivím tomu, že s tebou vyrazil dveře. Nejradši bych to teď udělal taky.“

Po tomto jeho prohlášení uraženě zmlkla. Přesto si však uvědomovala, že má Theodor pravdu. Chovala se jako hysterka, což nebylo něco, co by k ní zrovna dvakrát pasovalo. „Promiň,“ hlesla po nějaké době.

„Je fajn vidět, že v tobě pořád je kus Nebelvíra,“ zašklebil se.

„Omluvit se je slušné,“ mračila se.

„To možná, ale...“

„Vím, vím, vím,“ nenechala ho to dokončit. „Slyšela jsem to snad už stokrát.“

„A pořád si to nepamatuješ.“

„Spíš to nehodlám praktikovat. Už takhle jsem toho od vás pochytila víc než dost, nehodlám k tomu přidávat ještě tohle.“

Zamyšleně na ni pohlédl, zdálo se, že ho její slova zaujala. „Myslím, že máš pravdu,“ prohlásil najednou. „Rozhodně už nejsi ta holka, co k nám v září tak najednou vpadla. Ve Zmijozelu bys bývala zapadla. Pro tebe je Nebelvír škoda. Zkazí tě.“

„Většina lidí by to řekla přesně naopak,“ zasmála se Ginn. Potěšilo ji, když se na jeho tváři objevil upřímný úsměv. To nebylo zrovna něco, co by u Theodora Notta vídala často, většinu času byl vážný a i když se sem tam usmál, ne vždy mu došel úsměv až do očí. Čím více ho ale poznávala, tím víc chápala, co na něm její kamarádka Dawn vidí. Theodor dokázal lidi zaujmout na první pohled, ale také je velmi rychle od sebe dokázal odehnat, pokud chtěl. A on chtěl velmi často, nerad si někoho pouštěl k tělu. Ginny to ale z nějakého důvodu dovolil, i když absolutně netušila proč. A to byl důvod, proč se jí tento mladík, ke kterému zpočátku neměla moc sympatií, začal víc a víc zamlouvat. A proč ho začala považovat za svého přítele stejně jako Blaise a Pansy. „Měl bys přestat být tak odtažitý,“ vyhrkla najednou.

„Jediný důvod proč?“

„Aby měli lidé možnost tě poznat,“ odvětila upřímně. „A aby viděli, jaký doopravdy jsi. Protože to za to opravdu stojí.“ K jejímu překvapení zavrtěl hlavou. „Proč ne?“

„Za tu dobu, co tu seš, jsi úplně zapomněla, kdo vlastně jsi a kdo jsme my. Jsi Nebelvírka, tvoje rodina pevně stojí za Fénixovým řádem, většina z vás jsou i jeho členy. A jsi přítelkyně Harryho Pottera. A přes to všechno ses s námi spřátelila. Zapomněla jsi, kdo jsme. Synové Smrtijedů, někteří z nás mají i Znamení. Nechala ses ukolíbat tím, jak to tu teď vypadá, zvykla sis na Zmijozel, na tuhle školu a úplně jsi zapomněla na svět tam venku. Tenhle rok to u nás bylo relativně v pořádku, Ginny. Jenže nebylas tu loni, nezažila jsi to všechno kolem,“ pohlédl jí přímo do očí.

„Vím, že Draco má Znamení, ale....“

„Jenže nevíš nic dál, prostě tě nenapadlo se o to zajímat. Draco musel Znamení přijmout, neměl jinou možnost. Ne, když Lucius upadl v nemilost. Přesto nijak neodporoval a udělal to, co se po něm chtělo.“

„A ty?“ zeptala se váhavě a uvědomila si, že má pravdu. Spřátelila se s lidmi z druhé strany barikády, ale za celou tu dobu ji to nenapadlo nijak řešit. Samozřejmě vnímala rozkoly ve škole, odboj Nevilla, Lenky a ostatních, ale zapomínala na to, kdo jsou doopravdy její noví přátelé.

Beze slova vyhrnul rukáv a ukázal jí čisté předloktí. „Otec to po mně nikdy nepožadoval,“ vysvětlil. „A já nemám v úmyslu se k němu připojit takovým způsobem. Nejsem slepý, Ginn. Ve skutečnosti nikdo z nás. Draco tomu zpočátku věřil, stejně jako Pansy, ale po loňském roce většina z nás prozřela. Draco nesnáší to, čím se stal, není na to hrdý. A nikdy nebyl. Nevidělas ho loni, nevidělas ten strach... Snažil se to před námi skrývat, jenže nešlo mu to. A nakonec to v létě všechno vyklopil.“

„Dřív jste s tím ale souhlasili.“

„Byli jsme tak vychováni. Některým z nás došlo dřív, že to tak není správné. Některým později. Roky vím o tom, že Pán zla není čistokrevný kouzelník, ale nikdy jsem neměl důvod to někomu říkat. Popravdě je mi absolutně jedno, kdo je jaké krve. A vím, že Blaise má ten samý postoj. A Draco s Pans na tom teď nejsou jinak. Ne po tom všem.“

„Ty a Blaise jste se nikdy moc nezapojovali,“ uvědomila si Ginn. „U vás v koleji jste populární, ale nebýt Blaiseho záletů...“

„Od konce čtvrťáku jsme se na sebe snažili moc neupozorňovat,“ pokrčil rameny Theodor. „Samozřejmě, Blaisovi se to moc nedařilo, ale zase se o něm mluvilo jen kvůli tomu, jak často střídá holky. Nic víc. Draco a další měli tu smůlu, že jim to tehdy nedošlo. A jsou tací, kteří stále pevně věří v čistokrevnou ideologii. Crabbe a Goyle jsou toho názorným příkladem. Nejsou natolik inteligentní, aby to prokoukli. Jsou odsouzeni jít za davem.“

„A já tady?“ zeptala se opatrně Ginny.

„Nikdys nechtěla přijmout Znamení. Ale jinak jsi na tom byla stejně jako Draco a Pansy.“ Zaraženě přikývla a nechala ho mluvit dál. „Doufám, že si uvědomuješ, že nic z toho, co jsem ti teď řekl, se nesmí dostat dál. Ani tady, ani tam. Mohlo by nás to vyjít dost draze, kdyby to vyšlo najevo. Každopádně snad chápeš, proč jsem nikdy neměl potřebu se někomu otevírat.“

„Nechceš, aby lidé znali tvůj skutečný postoj,“ vyslovila to nahlas. Po chvíli váhání se musela zeptat na otázku, která ji trápila. „Kdybys měl důvod, přidal by ses na stranu Řádu?“

„A riskoval vlastní krk?“

„Jsi Zmijozel,“ odpověděla si sama. „Opravdový Zmijozel, takže uděláš to, co je pro tebe nejlepší. Zůstaneš nestranný a počkáš, jak to všechno dopadne,“ objevil se u ní nesouhlasný výraz. „A kdyby se našlo něco, za co by stálo bojovat?“

„Tak se uvidí v okamžiku, kdy se něco takového stane.“

„Čistě teoreticky... Kdybych tu zůstala a někdy by nastala ta situace, že by se zvedl odpor proti Pánovi zla a já se přidala k Řádu a ostatním... Jak byste na to zareagovali vy?“

„Draco by se na tebe vykašlal. Ovšem pokud bys byla ta Ginny, kterou chce on, dovedu si představit, že by váhal nad tím, co udělat. Ale docela pochybuji o tom, že by zradil svoji rodinu. Spíš by se tě snažil přesvědčit, abys toho nechala. Blaise by se k tobě možná přidal, poslední dobou máte velmi dobré vztahy a on nikdy nebyl fanatickým zastáncem čisté krve, i když teda pochybuji o tom, že by jásal nad tím, že by se měl přidat k Řádu a ostatním. Pansy by byla moc zbabělá na to, aby šla do přímého boje, ale asi by i tak stála za tebou.“

„A ty?“

„Čekal bych s Pans na kraji bitvy a v případě nouze vás odtamtud dostal pryč.“

„Jak hrdinské.“

„Na hrdinské činy tu máme Nebelvíry,“ ušklíbl se. „Neidealizuj si nás, Ginn. Nemáme moc důvodů k tomu, abychom přeběhli na druhou stranu. Ne, když se většina z nás nachází v situaci, kdy nás případná válka nijak neovlivňuje.“

„Víš, co bych chtěla vidět, Theo? To, že ti na někom záleželo natolik, že bys pro něj byl schopný udělat cokoliv. Aby pro tebe někdo znamenal tak moc, že by ses kvůli němu vrhnul do boje a byl schopný za něj obětovat i život. Odsuzuješ za tohle Nebelvírské, ale nemáš sebemenší důvod. A myslím si, že kdyby některému z tvých přátel šlo o život, tak by ses zachoval jako Nebelvír a ne jako Zmijozel. Já bych to pro vás udělala.“

„Ty ano. Ale kdo by to samé udělal pro tebe?“

„Myslím, že dost lidí. Vsadila bych se, že Blaise a Pansy jo. A možná i ty?“

„Jak říkám, idealizuješ si nás, Ginn.“

„Nemyslím si. Ty prostě nejsi schopný připustit, že by ti na někom mělo záležet. Děláš, jako by to byla slabina mít někoho, koho máš opravdu rád. Vím, že bys pro Blaise udělal cokoliv a nenamluvíš mi opak. Jste nejlepší přátelé. A udělal bys to i pro Draca a Pansy,“ přesvědčeně pokračovala dál. „Nejste tak studení a bezcitní, jak se snažíte před ostatními vypadat. Strávila jsem s vámi dost času na to, abych alespoň tohle pochopila.“

Chvíli ji propaloval pohledem, než kapituloval. „I kdyby to byla pravda, tak ty se to nikdy nedozvíš. Protože neexistuje, že by jeden z nás šel proti Ty-víš-komu. Nemáme k tomu žádný důvod, nebudeme zachraňovat žádné statečné nebelvírské přátele, protože žádné nemáme. Jakmile odejdeš, všechno zase zapadne do starých kolejí. A tam, kde budeš ty, taky nebudeme mít důvod se do čehokoliv zapojit. Takže i kdybys měla pravdu, je ti to naprosto k ničemu.“

Zamračeně na něj hleděla, její přístup se jí ani za mák nelíbil. „Měl by sis najít holku,“ prohlásila nakonec.

„Změna tématu?“

„Pouhé konstatování faktu.“

„Jasně.“

Na chvíli se zarazila, ale nakonec se odhodlala mu to říct. Sice tím zrazovala kamarádku, ale musela mu to říct. „Dawn se líbíš.“

„Já vím,“ přisvědčil pokojně.

„Víš? A proč jsi nikdy nic nenaznačil? Nic neřekl? Dawn je hrozně fajn holka, líbila by se ti, kdybys jí zkusil víc poznat.“

„Třeba jen čekám, jestli někdy najde dost odvahy k tomu, aby mi to sama řekla.“

„Jak dlouho to víš?“ mračila se nespokojeně.

„Víc jak rok.“

„Jsi neuvěřitelnej, Theodore Notte!“ vyskočila podrážděně na nohy.

„A tvoje kamarádka neskutečnej strab,“ opáčil.

„V tvém případě? Divila bych se, kdyby někdo někdy tu odvahu vůbec našel. Všechny od sebe jen odháníš a jsi nepřístupnější než kdokoliv, koho znám. Kdyby tě tolik nefascinovalo to, co se stalo mě, v životě by sis mě nepustil k tělu.“

„Jsi o tom až takhle skálopevně přesvědčena?“ zvedl se, pomalu k ní došel a zpříma jí pohlédl do očí. „Byli jsme přátelé už před tímhle rokem, Ginevro. A bylas to ty, kdo mi o Dawn řekl. Kdybys byla jen o trochu větší kamarádka, pokusila by ses jí pomoct. Víš o tom už celý půl rok, ale ani jednou jsem si nevšiml, že bys za ni nějak orodovala. Nejsi v tomhle o nic lepší než já,“ odfrkl si.

„Jak jsem mohla vědět, že bys měl zájem...“

„Nikdy jsem nic takového neřekl.“

„Jasně,“ odsekla. „Ty jsi vlastně studenej jak psí čumák.“

„Catherine jsem si k tělu pustil.“

„Jen aby ses mohl s Blaisem bavit na její účet,“ nesouhlasila s ním. „Ty a Blaise vlastně nejste až tak odlišní, jak tak koukám. Oba rádi využíváte lidi pro své vlastní pobavení a uspokojení,“ mračila se. „Myslím, že už mám téhle debaty až po krk. Uvidíme se zítra,“ otočila se na patě a vyběhla ven z místnosti.

 Theodor jen mlčky hleděl na dveře, odkud se vyřítila, ale neudělal nic pro to, aby její názor vyvrátil. Místo toho zůstal sedět na svém místě a mávnutím hůlky si k sobě přivolal sklenici a víno. Věděl už, že zítra se k němu bude Ginny chovat stejně jako předtím. Potřebovala ho, stejně jako Draca.

Ginny se mezitím přiřítila do sklepení a zapadla do své ložnice. Přitáhla tím k sobě tak pohledy Jessicy a Dawn, které seděly na jedné posteli a prohlížely si nějaký časopis. Aniž by jim věnovala jakoukoliv pozornost, zapadla do koupelny a dobrou půl hodinu tam zůstala. Za tu dobu se stačila dostatečně uklidnit. Sice byla na Theodora stále naštvaná, ale dokázala to potlačit hluboko do sebe a soustředit se na jiné věci. Odhodlaně pohlédla na kamarádky, které ji zvědavě sledovaly, zabezpečila místnost proti vyrušení a posadila se k nim. Bylo na čase, aby se konečně dozvěděly celou pravdu.

<< 18. kapitola <<                                                             >> 20. kapitola >>

21.08.2012 23:24:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one