My world of fantasy...

18. kapitola ŽzZ - Pomocná ruka

Tak konečně jsem napsala novou kapitolu. Není sice zrovna nejdelší, ale na druhou stranu je tak trochu zlomová. Tak snad se vám bude líbit, pokusím se co nejdřív napsat další. :) A jako vždycky poprosím o komentáře. =) 

***

Blaise zamračeně seděl v křesle a se založenýma rukama na hrudi pozoroval rusovlasou dívku naproti sobě, která zarytě hleděla do pergamenů před sebou a nevšímala si okolního světa. Již před hodnou chvílí si však všiml, že se její oči vůbec nepohybují, už zase se ztratila ve svých myšlenkách, jak to měla v poslední době ve zvyku. Ještě několik minut ji pozoroval, než se rozhodl dát najevo svůj názor.

„Ginny.“

„Teď ne, Blaisi, učím se,“ zamumlala a ani se nenamáhala k němu zvednout zrak.

„Poslední půlhodinu už nic neděláš.“

„To nemáš nic lepšího na práci?“ zamračila se na něj.

„Ne,“ ušklíbl se. „Vstávej, jdem ven.“

„Jdi si sám.“

„To nebyla otázka,“ zvedl se z křesla, vytrhl Ginny pergameny z ruky a vytáhl ji na nohy. A než stačila jakkoliv zaprotestovat, přivolal jim oběma zimní hábity a přes veškeré protesty vytáhl svou kamarádku ze společenské místnosti. Už se nemohl dívat na to, jak poslední dny jen sedí někde v koutku a přemýšlí nad tím, co dál. Byl naštvaný na ni i na Draca, oba dva se chovali naprosto směšně. On s ní odmítal jakkoliv komunikovat a dělal, že vůbec neexistuje, a ona se uzavřela do sebe místo toho, aby se s tím pokusila něco udělat. Malfoy se navíc naštval i na něj, Theodora a Pansy a veškerý svůj čas trávil ve společnosti Crabbea a Goyla, kteří se ho na nic neptali a nesnažili se ho přivést k rozumu. Měl této směšné záležitosti až po krk. Uznával sice, že Draco měl právo na to být naštvaný, ale to co předváděl, předčilo všechna jeho očekávání. Dělal z komára velblouda a navíc se choval jako nějaká hysterka.

„Má tohle nějaký smysl?“ zeptala se po deseti minutách mlčení Ginny.

„Jo,“ odsekl. „A až najdu správná slova, tak ti to i všechno řeknu,“ odfrkl si.

Otevřela ústa, aby mu na to něco namítla, ale nakonec je zase jen zavřela a povzdechla si. Teprve po chvíli potichu hlesla: „Myslím, že nejsem ta, se kterou bys měl mluvit.“

„Jsi přesně ta, se kterou potřebuju mluvit,“ zastavil se na místě a pohlédl jí přímo do očí. „Říkali jsme ti měsíce, abys s tím něco udělala. A neposlechlas nás. Takže tady máš výsledek. A teď místo toho, aby ses to pokusila napravit, tak jen sedíš v koutku a lituješ sama sebe!“

„Myslíš si snad, že jsem se nesnažila?“ zvýšila hlas i rusovláska. „Pokoušela jsem se s ním mluvit snad stokrát a pokaždý mě poslal do háje. A teď už mě k sobě ani nepustí, pořád kolem sebe má ty svoje dvě gorily a já vážně nechci přijít k úrazu. Protože pokud sis toho nevšiml, tak ti dva jsou teď jeho osobní bodyguardi. Tak mi teda laskavě řekni, co sakra mám dělat, protože já to nevím!“

„Nechovat se jak podělanej Nebelvír a aspoň pro jednou myslet hlavou!“ utrhl se na ni Blaise. „Kdes do háje byla posledních pět měsíců? Jsi ve Zmijozelu, stala se z tebe jedna z nás a ty pořád nejsi schopná pochopit ty nejzákladnější věci! V devadesáti procentech času jsi Zmijozel, ale když jde do tuhýho, zase se proměníš v tu pitomou Nebelvírku a pak se divíš, že se ti všechno sype pod rukama. Něco ti řeknu, Ginny,“ udělal krok směrem k ní. „My jsme Zmijozelové. A nejsme zvědavý na to vaše idiotské chování. Tak aspoň pro jednou koukej myslet hlavou a dej to všechno do pořádku.“

„Starej se o sebe, Blaisi,“ zasyčela na něj Ginn. „To mezi Dracem a mnou je jen moje věc. A…“

„Dávno už to není tvoje věc! Ať chceš nebo ne, jedeme v tom všichni s tebou. Tak si vytáhni hlavu z toho zadku a přestaň myslet jen na sebe. Celou dobu jsme stáli za tebou a jen kvůli tobě se to všechno takhle podělalo. Tak mi udělej tu laskavost a dej to zase do pořádku!“

„Nikdo se vás neprosil o to, abyste mi pomáhali! Byla bych si schopná…“

„Prosím tě, tomu ani ty sama nemůžeš věřit. Nebýt Pansy, sesypeš se hned první měsíc,“ odfrkl si. 

„Mám pro tebe novinku, Zabini,“ ztišila hlas, udělala krok směrem k němu a pohlédla mu přímo do očí. „Dokázala jsem se o sebe postarat roky před tím, než jsem vás poznala. A dokážu to i teď. To, že jsem Pansy řekla pravdu, byla největší chyba, jakou jsem tu mohla udělat. O vás tobě a Theodorovi ani nemluvím. Žádat vás o pomoc byl omyl a dala bych cokoliv za to, abych to mohla vzít zpátky. A ne, nepřerušuj mě,“ zamračila se na něj, když viděla, jak se nadechuje k odpovědi. „Nebýt vás, Draco se nikdy nemusel dozvědět pravdu a nemuselo to dopadnout takhle… Mohla jsem si tu v klidu prožít zbytek toho vyměřenýho času a pak se vrátit ke svému životu. K tomu, kam doopravdy patřím a který miluju. Stokrát radši budu Nebelvír než nějaký podělaný Zmijozel! Ani nevíš, jak moc se těším, až odsud vypadnu!“

Blaise na ni několik vteřin tiše hleděl a vstřebával její slova. Mohla jasně vidět, jak moc na něj zapůsobila, přestože zas tak moc neřekla. Nakonec neřekl ani slovo, jen se otočil na patě a rychlým krokem zamířil zpět do Zmijozelu. Ginny na za ním mlčky hleděla, v obličeji se jí nepohnul jediný sval. Ale v okamžiku, kdy Zabini zmizel za rohem, se její výraz změnil v zoufalý a z očí se jí konečně vydraly slzy, které po celý rozhovor s Blaisem zadržovala. Několik dlouhých minut stála bez hnutí a snažila se uklidnit, ale marně. Duchem byla tak nepřítomná, že si nevšimla ani přicházející postavy.

„Řeklas mu to,“ zkonstatoval Theodor, když přišel až k ní.

Pomalu přikývla, na lepší odpověď se nezmohla.

„Před chvílí přišel do společenské místnosti,“ informoval ji. „A z nějakého důvodu ti uvěřil. Nemyslel jsem si, že bys dokázala být až tak dobrá herečka…“

„Přála bych si, abych nebyla,“ vzhlédla k němu, aniž by se snažila schovávat červené oči a uslzenou tvář. „To, co jsem mu řekla…“

„Bylo to nejlepší, cos mohla udělat,“ nenechal ji dokončit větu, zlehka jí položil ruku na rameno a donutil ji k pomalé chůzi. Neměl žádný zájem na to, aby stáli uprostřed chodby, kde je mohl kdokoliv vidět a slyšet. Nepotřeboval, aby je Pansy, Blaise nebo kdokoliv z jejich koleje sledoval. „Víš, žes to musela udělat.“

„Já vím, ale…“

„Ginny, poslední týdny ses nesnažila o nic jiného.“

„Jenže chtěla jsem to jiným způsobem… Takhle to ublíží všem a…“

„Blaise to zvládne, věř mi.“

Opět přikývla, nepotřebovala se k tomu nijak víc vyjadřovat, místo toho se nechala vést chodbami a opět se pohroužila do svých myšlenek. Věděla, kam jdou a důvěřovala Theodorovi natolik, že si dovolila být na chvíli duchem nepřítomná. Po více jak deseti minutách konečně došli ke svému cíli, jedné z opuštěných hradních věží, kterou kvůli její poloze nikdo kromě nich nenavštěvoval. Jim však poskytovala dostatečné soukromí a záruku, že nenarazí na nikoho ze Zmijozelu. Jen málokdo by se trmácel přes celý hrad kvůli tomu, aby je odposlouchával. Navíc si Ginny trpce uvědomila, že není ani mnoho těch, kteří by je chtěli sledovat.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se Theodor starostlivě, když se posadili do křesel, která tam před necelým týdnem vyčaroval. Celkově místnost vypadala velmi udržovaně a čistě, jeden by ani nevěřil, že to původně byla už desítky let nepoužívaná učebna.

„Budu. Za chvíli tohle všechno bude za mnou…“ vydechla. „Hrozně moc děkuju, že mi pomáháš, Theo. Sama bych to nikdo nezvládla. A vím, že se ti to ze začátku nelíbilo…“

„Ze začátku jsem tomu nerozuměl. Teď už ano. Tahle situace nemá jiné řešení, Ginn. Odmítal jsem to, nechtěl jsem si to připustit, ale je to tak. A čím víc toho o tom zjišťuji, tím jsem přesvědčenější o tom, že je to tak správné. Pořád se mi nelíbí, že bys měla odejít, ale pravdou je, že sem nepatříš. Není to tvůj svět, není to tvůj život. Musíš se vrátit. Vím to já, víš to ty a vědí to i Blaise s Pansy. Jen nevědí to podstatné.“

Mlčky přikývla, měl pravdu. Byly to už tři týdny od chvíle, co se definitivně rozhádala s Dracem. První týden se zoufale snažila dát všechno dohromady, napravit ten chaos, který způsobila, ale neměla v tom pražádný úspěch. Blaise s Pansy se jí snažili se všech sil pomoci, ale na Draca nic nezabíralo, byl natolik naštvaný za to, co mu tajili, že s nimi odmítal jakkoliv komunikovat. Až po tom týdnu se situace změnila. To se totiž Theodor, který byl až do té chvíle podivně nečinný, začal zapojovat do děje. A rozhodně ne tak, jak si Ginny představovala.

 

„Mohl bys mě aspoň na chvíli vnímat, Draco? Prosím?“ snažila se Ginny spravit věci mezi ním a zmijozelským princem.

Blonďák však ani nedal najevo, že by ji slyšel, místo toho pokračoval dál v cestě a zapáleně něco vysvětloval Crabbeovi, který mu šel po boku. Rezignovaně vydechla a hodila zoufalý výraz na Blaise a Pansy, kteří šli vedle ní.

„Zkusím s ním promluvit,“ pokusila se usmát černovláska.

„Víš dobře, že to nemá cenu, Pans. Nesnáší mě. A vám se taky vyhýbá.“

„Jednou s tím přestat musí,“ pokrčila rameny a spolu s Blaisem, který Ginny věnoval povzbudivý úsměv a lehké poklepání na rameno, se vydala za vzdalujícím se Malfoyem. Ginn za nimi chvíli váhavě hleděla, ale nenásledovala je. Místo toho se otočila s úmyslem zmizet na chvíli z hradu. Stanula však tváří v tvář Theodorovi, který se tam zničehonic objevil, ani ho neslyšela přijít.

„To nevypadá dobře.“

„Všiml sis? Páni,“ odvětila ironicky. „Doufám, že seš spokojenej, Theodore. Draco zná pravdu, polovina vašeho ročníku je rozhádaná, se mnou už nechce mít nic společného…“

„Změnil jsem názor.“

„Pozdě,“ prskla na něj.

„Ne ohledně Draca,“ zavrtěl hlavou. „To byla správná věc, zasloužil si slyšet pravdu. Uznávám ale, že vy dva nemáte teď možnost cokoliv vyřešit, vzal to hůř, než jsem očekával. Takže ti chci nabídnout pomoc.“

„O čem to mluvíš?“ přimhouřila podezíravě oči. Přes to všechno, co se dělo, si nebyla schopná dát dohromady, na co Nott naráží.

„Říkal jsem ti, že jsem z těch knih vyčetl něco, co vy ne. Protože na rozdíl od vás mluvím plynule francouzsky,“ ušklíbl se. „Jsem ochotný ti říct, na co jsem přišel a pomoct ti s návratem.“

„Myslela jsem, že nechceš, abych odešla,“ zašeptala.

„To nechce nikdo. Ale věci občas nejsou o tom, co kdo chce,“ pokrčil rameny. „Chceš teda vědět, jak se dostat domů?“ natáhl k ní ruku.

Měla jen dvě možnosti – přijmout ji nebo odmítnout a pokusit se všechno vyřešit vlastními silami, urovnat věci s Dracem a požádat jeho o pomoc… Ale Theodorova nabídka byla moc lákavá a v současné situaci se víc než hodila. Mrzelo ji, co se stalo mezi ní a Dracem, ale ještě víc litovala toho, že se kvůli ní naštval na Thea, Blaise a Pansy. Oni si to nezasloužili. Už jen kvůli nim natáhla ruku a nechala se Theodorem odvést pryč z chodby.

 

„Ginny?“

„Promiň, zamyslela jsem se,“ pousmála se smutně.

„V pořádku. Opravdu jsi připravená to udělat?“

„Theo… Moc dobře víš, že v téhle věci nemám na výběr,“ svěsila ramena. „Nemůžu to odložit, sám moc dobře znáš rizika. Je to teď nebo nikdy.“

 

„Kde to jsme?“

„Ve staré nepoužívané učebně v jedné z věží,“ ušklíbl se Theo a vybídl ji, aby se posadila.

„Nevypadá zrovna nepoužívaně.“

„Trošku jsem ji vylepšil,“ vysvětlil. „Tak nějak jsem tušil, že budeš souhlasit. A tady nás nebude nikdo rušit. Ani Blaise, ani Pansy, nikdo. Navíc Zmijozelé nemají ve zvyku se škrábat někam nahoru na věže, pokud nemusí. Předpokládal jsem, že tobě to vadit nebude.“

Ginny se pousmála. „Po tom sklepení to bude příjemná změna.“

„Chybí ti Nebelvír hodně? Nemyslím lidi,“ vyhrkl rychle, když viděl, jak se nadechuje k odpovědi, „ale samotnou kolej. Nikdy o tom nemluvíš… Vím, že ti chybí rodina, přátelé…“

„Chybí mi i Nebelvír,“ zamumlala potichu Ginny a zadívala se z okna ven. „Já… víš, nikdy dřív jsem takhle citelně nepociťovala rozdíly mezi jednotlivými kolejemi. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že bych to řekla, ale Zmijozel je fajn. Je jiný, ale dokázala bych si tu zvyknout. Kdyby mě Klobouk opravdu zařadil sem, byla bych tu stejně šťastná jako v Nebelvíru. Jenže takhle jsem zvyklá na červenou a zlatou, na výhled na celý pozemky, na věž, na Buclatou dámu, na lva… Na otevřenost a upřímnost. A co si budeme říkat, na to se ve Zmijozelu nehraje,“ vzhlédla k němu s úsměvem. „Ty sám seš tajemnej jak hrad v Karpatech. A jak Blaise, tak Pansy mají svoje tajemství. Vím o nebelvírských prvácích víc než o vás všech. Hrozně moc se chci vrátit, Theo… Chybí mi rodiče, bratři, kamarádi… Chybí mi můj způsob života. Je mi sice jasný, že pak už nebude nic jako dřív, ale stejně tam chci. A hrozně se toho bojím. Předpokládám, že se vrátím se všemi vzpomínkami na tenhle rok tady a nebudu vědět, co jsem dělala tam… Budu vás potkávat s vědomím, že mě pořád stejně nenávidíte, zatímco já to budu vnímat úplně jinak.“

„Pochybuji o tom, že tě tam nenávidíme, Ginny,“ pronesl Theodor vážně. „Nenávist je moc silná emoce a je škoda jí plýtvat na lidi, kteří si to nezaslouží. Vždyť už jsi to sama poznala. Nemáme rádi Nebelvírské, ale ve své podstatě je tolerujeme. A s Havraspárem a Mrzimorem umíme být i přátelé. Vezmi si třeba Draca. Pottera opravdu nesnáší, už v prváku si nepadli do oka. A Weasley se k němu velmi rychle přidal. Ale ke Grangerový už takovýhle námitky nemá. Možná tak působí na veřejnosti, ale všichni víme, že ona mu zas tak moc nevadí. Spíš ho štve, že je vždycky ve všem lepší než ostatní. Nemá ji zrovna v lásce, ale nenávist v tom taky není. A ty ani nejsi v tomhle Zlatém triu. Takže ať ti to připadá jakkoliv, nenávist v tom není. Ne z naší strany, jasný?“

„Proč jsi ke mně tak upřímný, Theodore? Nikdy předtím jsi neměl potřebu mi něco říkat…“

„Mám takový dojem, že v následujících týdnech spolu budeme velmi úzce spolupracovat,“ mrknul na ni. „Takže pro jednou neuškodí, když budeš vědět, na čem jsi.“

Nemohla si pomoct, ale musela se usmát. Netušila, jak to Nott dělal, ale od chvíle, co ji Draco nechal stát na chodbě, se mu už několikrát povedlo vyvolat na její tváři úsměv. Zkoumavě mu hleděla do tváře a přemýšlela nad tím, proč jí až do téhle chvíle nedal možnost ho pořádně poznat. Nepochybovala o tom, že by to za to stálo.

„Prozradíš mi teda už konečně, proč jsi mě odtáhl na druhý konec hradu?“ zeptala se po chvíli. V tu dobu byla pohodlně usazená v křesle a cítila se lépe, než za posledních několik týdnů.

Theodor chvíli mlčky zkoumal její tvář, než se nadechl k odpovědi. „Co kdybych ti řekl, že se můžeš vrátit domů dřív než v září?“

 

„Zjistil jsi něco novýho?“ zeptala se Ginny.

„Nic extra, ale pracuji na tom,“ pokrčil rameny. „Nejdřív ale potřebuji, aby se nám Blaise s Pansy přestali plést pod nohy. A stejně tak Jessica s Dawn,“ zamračil se.

„Co ty…“

„Řekněme, že jim neuniklo, jak moc špatný je to mezi tebou a Dracem. A došlo jim, žes mu řekla pravdu, zatímco ony stále nic nevědí. Taky ale vidí, že ty jsi z toho zničená, takže netlačí na tebe, zatím, ale snaží se zjistit něco kolem. Už dvakrát jsem je nachytal, jak se snaží mě, Blaise a Pansy odposlouchávat. A nepochybuji o tom, že někdo z nás bude jednou natolik nepozorný a něco mu uteče.“

„Co chceš ode mě, Theo?“

„Abys je ještě na následující dva týdny zabavila. Řekni jim, co chceš, klidně že jim v brzy prozradíš celou pravdu, ale hlavně ať se nám teď nemotají pod nohy.“

„Fajn. Jak jsi na tom s Dracem?“

„Řekněme, že jsem daleko úspěšnější než ty,“ usmál se povýšeně.

„Tak aspoň že to,“ přikývla a opět se na chvíli odmlčela. Ještě před dvěma týdny by řekla, že je to naprosto nemožné, stejně jako její možný návrat.

 

„Děláš si ze mě legraci.“

„Vypadám snad na člověka, který o podobných věcech žertuje?“ zamračil se. „I přes to všechno, co si o mě myslíš…“

„Theo…“

„Nejsem člověk, který by si z podobných věcí dělal srandu,“ dořekl, aniž by si všiml jejího omluvného tónu. „Nepopírám, že to, co se ti stalo, mě zaujalo. Zpočátku to byl taky jediný důvod, proč jsem ti pomáhal. Každopádně se to stalo ještě zajímavějším než předtím, s každou novou informací přicházím na nové a nové věci. Ty dokumenty, cos přinesla od svého bratra, jsou doslova zlatý důl. Samozřejmě, že jste to v tom nevyčetli, jak byste mohli,“ uchechtl se. „Není to psaný zrovna srozumitelným jazykem, jenže když jsem se do toho začetl a některý věci jinak interpretoval… Máš v nich přímo odpověď, Ginn. Ne doslovný návod, ale ten už nebylo problém dát dohromady. Ne s tím, co už jsme věděli.“

„Takže mi chceš říct, že mě nejen dostaneš domů, ale zvládneš to ještě rychleji, než na začátku dalšího roku.“

„Přesněji řečeno na začátku března.“

Po této odpovědi Ginny zcela oněměla. Stále si dokola přehrávala jeho slova v hlavě, ale nemohla uvěřit tomu, co slyšela.

„To nemůže…“

„Víš, že bych ti nelhal. Trochu jsem pátral, nechal si poslat nějaký knihy a tak. Nemusíš se vrátit za rok. Samozřejmě, potřebuješ k tomu podobný podmínky jako k příchodu, ale i půl rok je dostatečně postačující. Naopak je vhodnější, protože čím dřív tak uděláš, tím lépe pro tebe. Tobě samotný musí být jasný, že po létě už by ses nemusela být schopná vrátit. A než mě přerušíš, nech mě to vysvětlit. Jedna z těch knih, co ti Charlie dal, byla zcenzurovaná. Nějakou dobu mi to nedošlo, jenže pak se vyskytly nějaké nesrovnalosti a mně bylo jasný, že je někde něco špatně. Trošku jsem hledal, poptal se a sehnal jsem si originál. Nezdá se ti v poslední době, že ti začínají vypadávat detaily?“

„Ohledně čeho?“

„Ohledně tvého života, tvého opravdového života.“

„Ne, proč…“

„Protože čím déle tu budeš, tím víc budeš zapomínat, až nakonec nebudeš chtít odejít. Nebudeš k tomu mít důvod,“ vysvětlil. „Tohle by se nakonec stalo tvým životem a ty bys pravděpodobně ani nevěděla, žes někde vedla nějaký další. Zatímco když se vrátíš, tak se nic podobného dít nebude, budeš vědět naprosto o všem, co se tu dělo a pokud sama nebudeš chtít, nezapomeneš na to ani na smrtelný posteli.“

„Chápu,“ přikývla. „Co teda musím udělat pro to, abych se vrátila zpátky?“ zeptala se po chvíli přemýšlení.

Theodor se pousmál a začal jí vysvětlovat postup, který už si předem nazpaměť nastudoval.

 

„Myslím,“ začal opět Theo, „že za chvíli ho budu mít tam, kde chci. Nebude těžký Draca přesvědčit, aby s námi spolupracoval. Řekl bych, že teď už je ve stavu, kdy mi bude ochotný naslouchat. Pokud ho dokážeme přesvědčit o tom, že z toho bude mít výhodu i on, máme ho v kapse. A myslím si, že vidina toho, že by se všechno mohlo vrátit do pořádku, je víc než pádný argument, nemyslíš?“

„Okamžitě s tím bude souhlasit,“ přikývla smutně. „Nesnáší mě a nic mu neudělá větší radost než to, že by se mu mohla vrátit jeho stará Ginny. Že by všechno bylo zase tak, jak to má být. Já pro vás budu neexistující aférkou a všechno bude v tom nejlepším pořádku.“

„Neber to tak tragicky, Ginny,“ pohlédl na ni soucitně Theodor. „To, že odejdeš, nic nezmění. Už budeš vědět, že nejsme takový bestie, za jakýs nás původně považovala. A nikde není psaný, že se tam někde v budoucnu nebudeš s námi zase přátelit. Co ty víš… Až skončí tahle válka, všechno může být úplně jinak.“

„Theodor Nott a optimista? To je mi novinka,“ ušklíbla se.  

„Někdo být musí.“

„Měla bych jít,“ povzdechla si a zvedla se ze sedačky. „Musím si ještě znepřátelit Pansy, odehnat od sebe Dawn a Jessicu… Prostě mám ruce plný práce. Jdeš taky?“

Po lehce ironické odpovědi se také zvedl a společně opustili hradní věž. Theodor celou cestou zpět do sklepení přemýšlel nad tím, jestli to, co dělají, je opravdu ten nejlepší nápad. Před Ginny to nedával najevo, ale ani on si nebyl jistý jejich chováním. Na druhou stranu ale už měli docela dobře vypadající plán, který by s trochou doladění měl fungovat. A bylo v zájmu všech, aby to dopadlo dobře. Už jen zbývalo doladit detaily a za nějaké dva týdny se mohlo vše vrátit do svých kolejí. Pokud nenastane nějaká nepředvídatelná překážka, která by jim všechno, na čem poslední týdny tak usilovně pracovali, zkazila. Potřeboval, aby to vyšlo na první pokus. Protože pokud Ginny něco nevěděla, tak to byl fakt, že má jen tři pokusy na návrat. Jeden po půl roce, druhý po roce a třetí po roce a půl. Poté už nebyla možnost návratu. A s každým dalším pokusem klesalo procento úspěšnosti. A ona už byla připravená na to, aby se vrátila domů. Za poslední dva týdny se s tím smířila, i když to bylo těžké. A předpokládal, že to těžké ještě bude. Právě proto doufal, že se jim podaří Draca zverbovat co nejrychleji, protože on byl přesně tím, kdo ji mohl odradit od toho, aby z toho na poslední chvíli vycouvala. Protože ať už on sám tvrdil cokoliv, nebyl připravený na to, aby od nich odešla. Pomáhal jí jen proto, že to byla jediná správná věc, ale v hloubi srdce si přál, aby tam mohla zůstat. Stejně jako jemu totiž uplynulých pět měsíců dalo víc, než kdy mohl očekávat. A vědomí, že na to všechno zapomene, ho rozhodně nenechávalo klidným.

<< 17. kapitola <<                                          >> 19. kapitola >>

28.06.2012 12:43:25
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one