My world of fantasy...
Další kapitola, opět mnohem později, než jsem čekala. Snad se bude líbit, poprosím o nějaké komentáře. A jinak další přidám snad do čtrnácti dní, uvidím, jak to budu stíhat. 

***

Leden se pomalu blížil ke konci, ale Ginny se pořád ještě neodhodlala říct Dracovi, Jessice a Dawn pravdu. Pořád okolo toho kroužila jak kolem horké kaše, ale stále nenašla odvahu k tomu, aby jim to prozradila. A to i přes to, že na ni všichni tři určitým způsobem naléhali a snažili se zjistit, kde je problém. Ginn totiž pokračovala ve svém plánu vzdálit se svým přátelům natolik, aby to potom nebylo tak bolestivé. Ale hořce si uvědomovala, že to nebude tak jednoduché, jak si myslela. Kdykoliv udělala krok dozadu, někdo z nich udělal krok směrem k ní a celou její snahu zkazil. Nebyla schopná se od nich pořádně odpoutat, ale stále se o to snažila, i když v hloubi duše věděla, že nemá sebemenší šanci na úspěch. Blaise s Pansy, kterým tato skutečnost poměrně rychle došla, byli pevně odhodláni jí veškeré její pokusy zkazit, po tom všem se nehodlali vzdát tak lehce. A ani Dawn, Jessica a Draco, který se opravdu snažil to mezi nimi napravit, nebyli připraveni na to ji nechat jít.

„Tohle byl hodně ubohej pokus, Ginn.“

„Tohle nebyl žádný pokus,“ zamračila se rusovláska na Theodora, který ji právě dohnal. Snape povolil další výlet do Prasinek a ona se přes všechno domlouvání s přáteli sebrala a vyrazila do vesnice sama. „Neměl jsi, jen tak náhodou, čekat na Blaise?“

„Oni se beze mě obejdou,“ pokrčil rameny a ušklíbl se. „Navíc Draco zdržuje. Sháněla se po tobě Jessica.“

„Dawn viděla, že odcházím, takže jí to určitě řekla.“

„Řekl jsem jí to já.“

Prudce se k němu otočila: „Vážně tohle musíš dělat, Theodore? Sleduješ mě snad na každým kroku, ať se hnu kamkoliv, narazím na tebe. Není to zvláštní?“

„Jen čekám, až uděláš nějakou blbost. Což bude brzo,“ pohlédl jí do očí. „Draco potřebuje, abys mu to řekla, Ginny. Nejen proto, že jen den ode dne mrzutější a zklamanější, ale také proto, že on si zaslouží znát pravdu. A ty mu to musíš říct, i kdyby jen kvůli sobě.“

Podrážděně protočila oči a chystala se mu něco odseknout, tuto debatu vedli ob den a pokaždé skončili při tom samém. Na poslední chvíli se však zarazila, úplně poprvé si všimla něčeho v kamarádově tváři, nějakého zvláštního odlesku v jeho očích. Mlčky zkoumala jeho výraz a pokoušela si vzpomenout, kdy poprvé to viděla. Zpětně jí docházelo, že co se vrátila z Rumunska, naléhal na ni jinak než předtím.

„Co víš a já ne, Theo?“ hlesla nakonec nejistě a nebyla si úplně jistá, že chce znát odpověď.

„Nic, co bych měl v plánu ti teďka prozradit.“

Tato jeho odpověď ji znejistěla ještě více. Už si stačila všimnout, že ačkoliv má Theodor docela dobrý smysl pro humor a je s ním zábava, dokáže se občas ponořit do věcí hlouběji než kdokoliv jiný a přijít na pravdu, která se tam schovává.

„Mám se bát?“

„Řekl bych, že ne,“ ušklíbl se. „Tak jako tak… Když řekneš Dracovi pravdu a dojdeš až tak daleko, že mu ukážeš ty knihy a pergameny… Jsem si jistý, že na to společně přijdete.“

„Tys v nich něco našel?“

„Hned na začátku,“ potvrdil jí.

„Proč jsi nic neřekl?“ vyčetla mu. „Celou dobu se tím probírám, snažím se na cokoliv přijít a milostpán…“

„Protože na to musíš přijít sama, Ginny.“

„Takže víš, jak se vrátit zpátky. A neřekneš mi to.“

„Jak říkám, zjisti si to sama nebo popros Draca o pomoc. A můžeš mi věřit, že sama to nevyluštíš. A Blaise a Pansy ti taky moc nápomocní nebudou.“

„Myslela jsem, že jsme kamarádi,“ pokusila se na něj jít jinou metodou.

„To ano,“ přisvědčil. „Ale já nemám žádný zájem na tom, aby ses vrátila zpátky. Protože jinak už bych ti to dávno řekl, ne?“ pousmál se, otočil se k ní zády a zamířil ke Třem košťatům.

Ginny zůstala osamoceně stát na ulici a nevěřícně sledovala jeho mizející postavu. Pomalu už nabývala dojmu, že Theodora zná, ale on jí stále dokazoval, jak moc se mýlí. Vždycky se našlo něco, čím ji překvapil. Netušila, proč se přátelí právě s ním, byl neuvěřitelně složitý a komplikovaný. Přátelství s Pansy a Blaisem bylo o tolik jednodušší. A stejně tak s Jessicou a Dawn. Dokonce i vztah s Dracem byl jednodušší než ten, který měla s Theem. Tam alespoň věděla, na čem je, ale Theodor ji neustále mátl. Napadlo ji, jestli má vůbec šanci ho úplně poznat. A jestli je vůbec někdo, kdo ho doopravdy zná. Tak trochu o tom pochybovala.

Teprve po několika minutách se otočila a vydala se do knihkupectví, kde si potřebovala něco koupit. Neušla ale ani deset kroků, když si uvědomila, že ji někdo pozoruje. Okamžitě se zastavila a prudce ohlédla za sebe. Vzápětí jí poklesla čelist o několik centimetrů. Jen několik metrů od ní stál někdo, koho by tam ani v nejmenším nečekala.

„Taky tě rád vidím,“ zareagoval nově příchozí na její překvapení, když došel až k ní.

„Co tu děláš, Nicku?“ dostala ze sebe.

„Nechci se o tom bavit tady na ulici,“ rozhlédl se zamračeně kolem sebe. „Je tu dost zima, nemyslíš?“

„Co…“

„Pojď dovnitř,“ pokynul jí hlavou směrem ke Třem košťatům a aniž by čekal na odpověď, sám se tam vydal.

Ginny se na něj jen zamračila, ale nakonec ho následovala. Rozhodně jí nedával na výběr a ona byla dost zvědavá na to, aby šla za ním. Pochybovala o tom, že by vážil takovou dálku jen proto, aby s ní mohl mluvit. Navíc když se neměli zrovna v lásce. Přesto však ocenila, když jí podržel dveře a jako pravý gentleman vešel první. Ještě víc ji pak zarazilo, že jí pomohl z kabátu a dokonce jí i odsunul židli. Nebyla zrovna zvyklá na to, aby se k ní kluci chovali jako k dámě. Neklidně se ošila a čekala na to, co bude dál. Vzhledem k tomu, že dorazila do Prasinek mezi prvními, byl hostinec ještě poloprázdný. Takže jí neušel Theodorův pátravý pohled z druhé strany místnosti. Vyslala k němu nechápavý pohled, nevěděla o nic víc než on.

„Kamarád?“ všiml si Nick její němé konverzace.

„Jo,“ přisvědčila. „Cos teda chtěl?“ přešla přímo k tématu.

„Nejdřív ti musím říct, že mi Charlie všechno řekl,“ začal. „Takže mám dojem, že ti dlužím velkou omluvu.“

Překvapeně na něj pohlédla. Nejen, že něco takového ani v nejmenším nečekala, ale navíc v jeho hlase slyšela opravdovou upřímnost a snad i dokonce lítost. Nemohla uvěřit tomu, že tohle řekl ten samý člověk, který ji ještě před měsícem na každém kroku urážel.

„Jak…“

„Něco jsem zaslechl, něco jsem si domyslel…“ pokrčil rameny. „To ale není to hlavní. Jsem tu kvůli Charliemu.“

„Je v pořádku?!“ vyhrkla okamžitě Ginny.

„No…“ ošil se nervózně Nicolas. „Dá se říct.“

„Co tím myslíš, Nicku?“

„Před dvěma týdny měl nepříjemnou nehodu s jedním drakem, ale to nebylo nic, s čím by se nevypořádal. On i Katarína jsou v pohodě,“ dodal rychle, když viděl její starosti. „Každopádně se nám v rezervaci vyskytl jeden takový… Neměl bych ti o tom říkat, ale Charlie mě o to poprosil. Před týdnem k nám přišla žádost z čínského ministerstva. Potřebovali několik zkušených chovatelů draků a obrátili se na naši stanici. A Charlie, Katarína a Claude to přijali.“

„A kde je problém?“ nechápala Ginn.

„Je to tak trochu v utajení,“ přiznal. „Po dobu, co tam budou, nesmí nikoho kontaktovat. Vaší rodině už jsem to řekl, aby o něj neměli strach. A jak jsem říkal, slíbil jsem mu, že to vyřídím i tobě.“

„Na jak dlouho to je, Nicku?“

„To nikdo neví.“

„A je to bezpečný?“

K jejímu překvapení se pobaveně rozesmál: „Uvědomuješ si, jak absurdně tohle zní?“

„Draci, pravda,“ zamumlala. „Takže teď o něm pravděpodobně několik měsíců neuslyším, co?“

„Tak nějak,“ přikývl.

„Dík, žes mi to řekl. Oceňuji to, opravdu,“ vzhlédla k němu a pohlédla mu do očí.

„Víš, ještě před měsícem bych ti to nevěřil, ale tak nějak mám pocit, že to tak opravdu cítíš.“

Tentokrát to byla ona, kdo se tomu zasmál. Když na ni hodil tázavý pohled, vysvětlila mu to: „Přehodnotil jsi to nějak moc rychle. A zapomněl jsi na fakt, že posledních pět měsíců jsem opravdu jednou z nich,“ zazubila se. „Ale opravdu si vážím toho, žes za mnou přišel. Asi bych se o něj vážně začala bát, kdyby se mi nějakou dobu neozval. Takže…“ odmlčela se a vyčkávavě na něj hleděla.

Oběma dvěma však bylo jasné, že jim právě došla témata k rozhovoru. A ani jeden se neměl k tomu, aby nějaké vymyslel. Nakonec to Nick vyřešil tak, že zaplatil a váhavě se rozloučil. Neunikly mu přitom pohledy od stolu, kde seděl Theodor, ke kterému se už před několika minutami přidali i Blaise, Pansy a Draco. Pobaveně se ušklíbl a vzápětí nic nečekající Ginny políbil na rozloučenou. Zaskočil ji tím natolik, že nedokázala nijak reagovat. Teprve po chvíli se vzpamatovala, ale to už se Nick odtáhl, prohodil několik rychlých slov a zmizel z podniku. Zmateně sebrala svůj kabát a až pak si všimla svých přátel, kteří na ni přímo zírali. Než by ale čelila jejich otázkám, rychle se oblékla a stejně jako Nick vyšla na ulici. Přeci jen měla původně zamířeno do knihkupectví.

Teprve o několik hodin později se vydala zpět k hradu. Většinu dne strávila ve společnosti Dawn a Jessicy, se kterými také nyní kráčela k Bradavicím. Původně sice měla být s Blaisem a ostatními, ale k těm se po rozhovoru s Nickem připojit nechtěla a později už na ně nikde nenarazila. Teprve na koleji zjistila, že čtveřice jejích přátel přišla dávno před ní, nezdrželi se v Prasinkách víc než hodinu. Hodlala se k nim připojit alespoň na večeři, ale velmi rychle si všimla atmosféry, která mezi nimi panovala. Zkoumavě přejížděla z jednoho na druhého pohledem a čekala, až jí někdo vysvětlí, o co se jedná. Nakonec to byla Pansy, kdo ji odtáhl trochu stranou a sdělil jí pravdu.

„Tak trochu nám něco ulítlo před Dracem,“ vysvětlila neochotně.

„Něco?“

„Bavily jsme se o tobě a tom chlapíkovi, cos tam s ním byla. Tak nějak jsme si domysleli, že je to někdo od těch draků. A Theo…“

„Já ho zastřelím!“ vystartovala hned Ginny a vydala se směrem k dotyčnému.

„Zastav!“ chytla ji tmavovláska za hábit a přitáhla zpět k sobě. „Draco nám zrovna kupoval pití, nevšimli jsme si, že se už vrátil a…“

„Snad nečekáš, že uvěřím, že to Theodor neudělal úmyslně,“ odfrkla si Ginn. „Vsadím se, že moc dobře věděl o tom, že už je Draco na doslech.“

„Co vy dva spolu máte?“ přeměřila si jí Pansy podezíravým pohledem.

„Na to se zeptej jeho, protože já sama to nevím. A když mě teď omluvíš, potřebuji ho jít zabít!“

Pansy jen protočila oči, ale nechala ji jít. Znala už ji natolik dobře, aby věděla, že jí v tom nemůže zabránit. Sama by se nedivila tomu, kdyby to Theodor opravdu udělal schválně, pokud by to posloužilo nějakému jeho vyššímu cíli. Nebylo však na ní, aby to soudila. Spíš měla v plánu mu jít za to později pogratulovat. Koneckonců byl jediný, kdo dokázal posunout věci správným směrem, když všichni ostatní čekali, až se Ginny rozhoupe. Možná bylo jeho řešení tím nejlepším ze všech, protože už rusovlásce nedávalo na výběr. To, co jim před Malfoyem uklouzlo, se nedalo jen tak zamluvit. Dalo se to vysvětlit jedině pravdou.

„Theodore!“ křikla Ginny na mladíka, který spolu s Dracem a Blaisem kráčel k Velké síni.

„Ano?“ otočil se na ni se svatouškovským výrazem.

„Jak jsi mohl?“

„Mohl co?“

„Moc dobře víš, o čem mluvím!“

„Nemám sebemenší zdání. Nechceš mi říct, co jsem udělal?“ ušklíbl se na ni.

Naštvaně otevřela ústa, ale vzápětí je zas zavřela, protože jí došlo, že by tím udělala přesně to, co chtěl. Nemohla se na něj vrhnout, když hned vedle něj stál Draco. Místo toho na něj jen nakvašeně pohlédla a zakaboněně vyběhla k Velké síni. Po celou večeři, kdy seděla v dostatečné vzdálenosti od zmijozelských sedmáků, se intenzivně mračila na svého takzvaného přítele a naštvaně nabodávala jídlo na svém talíři. Theo si z jejího pohledu pra nic nedělal, v klidu pokračoval ve večeři, jako by se nic nestalo, zato Blaise z toho měl neskutečnou zábavu, bavil se tím po celou dobu. Pansy nad jejich chováním jen kroutila hlavou a Draco přejížděl pohledem z jednoho na druhého a snažil se  z toho všeho něco vyčíst. Nakonec už to ale nevydržel a v okamžiku, kdy se Ginny vydala k východu, se také zvedl a odchytil ji ještě ve dveřích. Stále naštvaně k němu zvedla pohled, ale po několik vteřinách její výraz zjihnul. Na něm si zlost vylévat neměla, nemohl za to.

„Asi se z toho už nevykroutím, co?“ pousmála se smutně.

„Tentokrát už opravdu ne,“ dal jí za pravdu.

„Fajn,“ přikývla a odvrátila se od něj. Pořád nebyla připravená na to, mu to říct, ale nyní už neměla na výběr. Pomalu kráčela vedle něj a vytrvale mlčela. Uvědomovala si, že na ni celou dobu hledí a čeká na její reakci, ale nebyla si jistá, co by vůbec měla říct. Nakonec se prudce otočila a zamířila zpět do Vstupní síně, kterou před malým okamžikem prošli. Zaznamenala, že se zarazil a nenásleduje ji, ale i tak pokračovala v cestě. Pokud o tom měla mluvit, bradavické chodby, nebo nedej bože zmijozelská společenská místnost, na to nebyly vhodná místa. Potřebovala chodit a hlavně se musela dostat na vzduch. Přesně zaznamenala okamžik, kdy pochopil její úmysl a vydal se za ní. To však už byla venku na pozemcích.

„Nastydneš.“

Pokrčila rameny. Vzápětí ucítila, jak se kolem ní oteplilo, když Draco duchaplně použil zahřívací kouzlo. Vděčně se na něj usmála a několik vteřin se mu zahleděla do tváře. Poslední měsíc dělal všechno pro to, aby odčinil své chování na podzim. Musela mu uznat, že se opravdu snažil a dělal první poslední, aby zase byli přátelé. Dlužila mu pravdu, víc než komukoliv jinému, protože cítila, že mu na ní opravdu záleží a má ji rád. Zpočátku měla čistě sobecké důvody, proč mu to neříct, ale to se v poslední době změnilo. Věděla, že pravda mu ublíží. Věděla, že mu ona ublíží. A z nějakého důvodu to nechtěla udělat. U toho starého Malfoye by neměla sebemenší problém, jenže tohle byl Draco, kterému na ní záleželo a který se staral. Bylo až neskutečné, co všechno se za uplynulých pět měsíců změnilo.

„Cos v těch Prasinkách zaslechl?“ zeptala se nakonec, když od něj konečně odtrhla pohled a pomalým krokem se vydala k jezeru.

„Jen něco o nějakejch knížkách.“

„Jasně, něco,“ hlesla potichu.

„Bylo toho trochu víc,“ přiznal po chvíli.

„Jak dlouho jsi poslouchal, než si tě všimli? Když pomineme fakt, že to Theodor udělal záměrně,“ ušklíbla se hořce.

„Jen pár minut. Ten kluk, cos tam s ním byla…“

„To byl Nick, Charlieho kamarád.“

„Vypadalo to na víc.“

„Tohle bylo poprvé, co jsme se spolu bavili normálně,“ uvedla to na pravou míru. „Netuším, proč udělal to, co udělal. Možná kvůli vám,“ pokrčila rameny. „Celou dobu, co jsem byla v Rumunsku, mě nesnášel pro to, co jsem. Nebo pro to co si myslel, že jsem. Očividně změnil názor. Přišel mi říct, že teď Charlieho pár měsíců neuvidím, kvůli práci,“ vysvětlila.

„Proč tě neměl rád?“

„Kvůli věcem, který si myslel, že jsem udělala. Kvůli tomu, kdo jsem.“

Zamyšleně na ni pohlédl, než položil svou další otázku: „A co ho donutilo změnit názor?“

„Pravda.“

„To, co mi…“

„Přesně to,“ přitakala dřív, než stihl dokončit větu. „Měla jsem ti to říct už dávno,“ zamumlala potichu. „Bylo by to pro oba dva o tolik lehčí… Udělala jsem chybu, protože tys to měl vědět jako první,“ přiznala si hořkou pravdu, kterou po celou dobu tak tvrdošíjně odmítala. „Pansy mi to říkala celou dobu. A Theo s Blaisem mi to taky naznačovali. Bohužel jsem je neposlouchala.“

„A o co to bude jiný, když se to dozvím až teď?“

„Že…“ začala, ale nebyla schopna tu větu dokončit. Nemohla mu říct, že jí na něm konečně začínalo záležet. Nemohla mu to říct bez toho, aby mu nejdřív vysvětlila všechno ostatní. „Zamotalo se to víc, než jsem čekala. Ze začátku jsem si myslela, že to všechno bude mnohem jednodušší, že se to vyřeší během chvíle a všechno zase bude tak jako dřív… Samozřejmě, že to tak nedopadlo,“ odfrkla si.

„Proč jsi řekla pravdu Pansy? Proč ne mně?“

„Protože jsem ji v tu dobu považovala za někoho… Protože jsem to někomu říct musela. A Pansy byla vhodný člověk. Pochopila mě, vzala to jako prostý fakt a neotočila se ke mně zády… Theovi a Blaisovi bych to nikdy sama od sebe neřekla, kdyby neposlouchali můj rozhovor s Charliem. Kdyby nebyl Charlie z rodiny a kdybych zoufale nepotřebovala jeho pomoc, nevěděl by to ani on.“

„Pořád to ale nevysvětluje, proč to oni věděli a já ne. Měli jsme k sobě blíž, než tys měla ke komukoliv z těch jmenovaných,“ odvětil ublíženě.

„Když v tom je právě ten problém, Draco. Ty mě bereš za někoho, kdo nejsem,“ povzdechla si. „Chtěl jsi vědět, co se stalo před tím, než jsem přišla do školy. A co jsem tak pochopila ze všech možných narážek, došli jste s Jess a Dawn k tomu, že se to něco stalo během jízdy ve vlaku.“

„Víceméně,“ připustil. „I když nám to vůbec nedávalo smysl. Láskorádová a Longbottom…“

„Nic nevědí,“ dořekla za něj Ginny. „A ani nemůžou. Nikdo z vás nemohl…“ odmlčela se na okamžik. „Pamatuješ si… Ve vlaku jsem měla takový menší incident.“

„S těma dvěma,“ přikývl. „Bylas po něm celkem dezorientovaná.“

„Nebyla jsem dezorientovaná, byla jsem zmatená,“ opravila ho. „Představ si, že se v jednu chvíli dostaneš do potyčky s někým, koho opravdu nemáš rád, s kým jsi několik let na ostří nože. A jsi natolik neopatrnej, že dostaneš zásah a skončíš na podlaze. A vzápětí ti ten někdo podává ruku a stará se, jestli jsi v pořádku…“ vydechla a s obavou mu pohlédla do tváře. Viděla, jak horečně přemýšlí o tom, co mu právě řekla. A přesně poznala chvíli, kdy pochopil.

„Mluvíš o mně.“ Přikývla a čekala, co z něj vypadne dál. „Nechápu to,“ přiznal vzápětí.

„Jak bys mohl? Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Slyšels někdy o alternativním světě?“

Zaraženě na ni pohlédl. Nečekala, že by věděl, co přesně má na mysli, ale už samotné spojení těch dvou slov mu muselo říct dost. Nehodlala ho však pustit ke slovu, potřebovala mu to vysvětlit po svém.

„Víceméně se jedná o situaci, kdy si v důležitém životním okamžiku vybereš jinou cestu, než původně. A nemyslím tím úplně opačnou. Protože jak jsem zjistila, člověk může mít na výběr víc správných variant, ale musí se rozhodnout jen pro jednu. A podle toho se jeho život odvíjí dál. A já takovýhle okamžik měla…“ sklopila hlavu a mluvila někam ke sněhu pod nimi. „Hned na začátku prvního ročníku, při zařazování.“

„Co…“

„Skončila jsem v Nebelvíru,“ hlesla a ani se na něj neodvážila pohlédnout. „Pět let jsem prožila jako Nebelvírka, pět krásných let. A pak, na cestě do Bradavic, jsem se dostala do konfliktu s tebou. A tohle je výsledek.“

Po tomto prohlášení mezi nimi nastalo ticho. Oba dva se zastavili a Ginny jen čekala na to, jak do Malfoy vezme. Ani nečekala, že by to vzal v pohodě, byl zázrak, že se s tím smířili ostatní. Nemohla očekávat, že Draco tohle přijme po tom, co mu to tolik měsíců zamlčovala.

„Takže to je jako ono?“ ozval se jako první on. „Tohles mi celý měsíce zamlčovala a …“ nedostávalo se mu slov.

„Promiň,“ hlesla.

„Za co?“ štěkl. Neušlo jí, jak tvrdě zněl jeho hlas, nevzal to ani trochu dobře. „Žes mi po celou tu dobu lhala? Že jsem se měsíce cítil špatně kvůli tomu, jak jsem zareagoval a že jsem ti nevěřil? Měl jsem všechny důvody pro to ti nevěřit! Jako debil jsem se snažil napravit něco, co vůbec napravit nejde, protože to nikdy neexistovalo! Pět let! Pět let jsem si budoval něco, co jsem považoval za stabilní. A za jednu z nejlepších věcí v mým životě. A ty mi teď prostě jen tak řekneš, že je to nenávratně v háji!“

„Ale…“

„Snažil jsem se získat zpět svoji nejlepší kamarádku a místo toho jsem dostal jen chabou náhražku. Nebelvíra!“ odfrkl si. „Naprostou cizinku!“

„Draco, já…“

„Nic neříkej. Nechápu, jak to mohli ti tři přijmout tak v pohodě. Jak se mohli po celou dobu chovat tak, jako by se nic nedělo. No aspoň se tím vysvětluje to tvoje chování na začátku školního roku,“ ušklíbl se. „A tvoje najednou nalezená láska k rodině.“

„Myslíš si snad, že pro mě to bylo lehký?!“ skočila mu do řeči naštvaně. „Ocitla jsem se mezi lidmi, které jsem neměla ráda a kteří…“

„Nic z toho mě nezajímá,“ nenechal ji dokončit větu. „Teď je mi naprosto jasný, o čem ti tři mluvili v Prasinkách. Snažíš se dostat zpátky. A upřímně doufám, že se ti to povede a my dostaneme zpět svoji Ginny. Tu, kterou máme rádi. A který na nás záleží,“ otočil se na podpatku a odešel.

Ginny tak zůstala osamoceně stát uprostřed liduprázdných školních pozemků. Po tváři jí mlčky stékaly slzy, když sledovala vzdalující se Dracovu postavu. Čekala, že to nevezme dobře, neměl jediný důvod, aby z toho byl nadšený. Ale i tak ji to bolelo. On už v jejím životě hrát určitou roli a svým způsobem ho začínala mít ráda. Záleželo jí na něm a jeho poslední slova ji zranily víc, než čekala. Znamenalo to sice, že jí bude pravděpodobně ochoten pomoct s návratem domů, ale v současné situaci si nedovedla představit, že by měla odejít takhle. Chtěla, aby to mezi nimi bylo dobré. A i přes všechna svá předsevzetí, že se nebude s lidmi tolik sbližovat, aby ji odchod potom tolik nebolel, to s ním chtěla urovnat a poznat, jaké je kamarádství s ním. Slyšela toho tolik a litovala, že to nemá. A už nikdy mít nebude.

<< 16. kapitola <<                                                      >> 18. kapitola >> 

27.05.2012 20:37:08
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one