My world of fantasy...

16. kapitola ŽzZ - Prozření

Omlouvám se za hrozné zpoždění, prostě nebyl čas a ani nápady. Ale včera jsem dopsala tohle, sice to není nijak hvězdný, ale minimálně už přesně vím, jak pokračovat. :) Takže se zase budu snažit přidávat pravidelně, zkouškový nezkouškový. :) Tak snad se tohle bude aspoň trochu líbit a poprosím vás o nějaké ty komentáře.
Kaitlin

***

Ginny zadumaně seděla na posteli a zírala na knihy, které měla rozházené všude kolem sebe. Od chvíle, co se vrátila do Bradavic, nad nimi trávila víc času než nad čímkoliv jiným. Přestože její první reakce, když jí je Charlie dal, nebyla zrovna nadšená, v průběhu několika dní si uvědomila, že se přes to všechno doopravdy chce vrátit domů. Zde to sice nebylo špatné, ve své podstatě si na to zvykla a líbilo se jí tu, ale když se doopravdy zamyslela nad tím, co chce, a připustila si pár věcí, návrat zpět byl pro ni tím, co si doopravdy přála. A čím déle nad nově nabytými materiály seděla, tím víc se chtěla vrátit. Charlie měl pravdu, nepatřila do tohohle světa a musela se vrátit. Neexistovala jiná cesta.

Zamyšleně pročítala knihu před sebou a snažila se pochopit její smysl. Všechno, co od bratra dostala, už projela minimálně desetkrát, ale nic z toho jí nedávalo smysl. Cítila, že jí něco podstatného uniká, ale nebyla schopná říct, co to je. A ani Pansy, Blaise nebo Theodor si s tím nevěděli rady. Bezpochyby se to všechno vztahovalo k jejímu případu, o tom nebylo sebemenších pochyb, ale bylo to psáno takovým způsobem, že z toho téměř nic nedokázala pochopit. Texty pocházely od různých autorů, jeden dokonce ani nebyl napsaný v angličtině, Blaise jí ho musel z francouzštiny přeložit, ale ve své podstatě se věnovaly tomu samému. Jednalo se o tři případy, které byly podobné tomu jejímu. A jak pochopili, dva z aktérů se vrátili zpátky. Jen nikdo z nich nebyl schopný pořádně napsat jak.

„Země volá Ginny!“

Polekaně nadskočila a vylekaně pohlédla na Pansy, která stála nad ní a bavila se na její účet.

„Takys mi mohla dát najevo, že tu seš,“ zamračila se na kamarádku.

„Věř mi, že jsem se snažila,“ ušklíbla se tmavovláska a posadila se k ní na postel. „Přišlas na něco?“

„Ani ťuk,“ zavrtěla hlavou. „Tenhle blb musel být napůl negramotnej, jinak si nedokážu vysvětlit to, co psal.“

„K tomu jsme došli už předtím.“

„Prostě mi něco uniká, Pans. Vím to. Je jasný, že tihle dva se vrátili, že se jim to podařilo. Ale nevím jak!“

„A co kdybys to pár dní nechala být? Sedíš nad tím už několik dní a nic jsi nevymyslela.“

„Nemůžu toho nechat teď, když jsem tak blízko!“ pohlédla na ni naléhavě.

„Právě že musíš. Nech to na chvíli odležet a pak se na to koukni znova. Třeba v tom objevíš něco nového. A nech nás pomoct. Víc hlav, víc nápadů.“

Rusovláska si nahlas povzdechla: „Nechci vás tím pořád otravovat. Vidím na vás, že ani jeden nesouhlasíte s tím, co dělám. Pomáháte mi, a já to oceňuju, ale nelíbí se vám to.“

„Zkus hádat proč,“ odfrkla si Pansy. „A ne, nechci se o tom teď bavit. Odlož to a pojď dolů, Blaise plánuje na večer nějakou akci a chce, aby ses přidala. A žádný výmluvy a omluvy se nepřijímají, půjdeš a hotovo!“

Ginny otráveně protočila oči, ale nakonec vstala, shrnula všechno ze své postele do kufru, který následně zamkla tak, aby se do něj nikdo kromě ní nemohl dostat, a spolu s Pansy opustila ložnici. Věděla, že má starší dívka pravdu, celý týden strávila studováním možného návratu zpět do její pravé reality a všechno ostatní zanedbávala. Dokonce i školu odsunula stranou. Uvědomovala si, že na tom byla podobně jako na začátku školního roku, což bylo něco, co nechtěla opakovat. Nepotřebovala si zase všechny znepřátelit, čekalo ji zde několik dalších měsíců, které mohla strávit rozhodně příjemněji než hádáním se a vyhýbáním se lidem. I když tak trochu tušila, že situace z podzimu by úplně nastat nemohla, přeci jen už byla Zmijozelačka, i když jen částečně.

„Teda, Pansy!“ houkl na Parkinsonovou Blaise, když se s Ginny objevily ve společenské místnosti.

„Říkala jsem ti to,“ ušklíbla se Pans a zamířila k němu.

„Vypadáš nějak pobledle, Ginn,“ věnoval Zabini svou pozornost pro změnu zrzce. „Měla bys častěji chodit ven, ty knihy ti neprospívaj.“ S úšklebkem se po něm ohnala, ale stačil včas uhnout. „Vážně, trošku sluníčka by ti neuškodilo.“

„Uvědomuješ si, že už týden v kuse sněží?“ ozval se Theodor.

„Detail,“ mávl nad tím rukou Blaise.

„Co chystáte?“ zeptala se Ginny, ignorujíc veškerý předchozí rozhovor.

„Tady Pansy měla o prázdninách narozeniny, takže…“

„Proč jsi nic neřekla?!“ nenechala ho domluvit Ginn a zakaboněně se otočila na kamarádku.

„Kdybys chtěla, mohla sis to zjistit.“

„Každopádně,“ vmísil se do jejich debaty zase Blaise, „nám přišlo líto…“

„Nám?“

„Mně přišlo líto,“ opravil se, „že jsme tak přišli o možnost uspořádat večírek a pořádně se zlít, takže jsem se rozhodl to napravit. Jako sedmáci máme samozřejmě dostatečné pravomoci na to, abysme vykopli mladší ročníky ze společenské místnosti, desátá večer bude ideální. Snape proti podobným věcem nikdy nic neměl a pochybuju o tom, že by nám Křiklan dělal problémy. Co tu je, tak ani nepostřehl, že se něco takového koná. Takže…“ poklepal si na hodinky na ruce, „máme přibližně dvě hodiny na to, abychom sehnali všechno potřebné. Od alkoholu až po zákusky. A po hosty, samozřejmě.“

„Kdo všechno?“ zeptala se Ginn.

„Sedmáci, pár šesťáků a páťáků…“ pokrčil Blaise rameny. „Nic velkého. Všichni nad patnáct jsou zvaní. Kdyby se nám tu vožral někdo mladší, Snape by vyletěl z kůže.“

„Takže náš jediný problém je sehnat jídlo a pití. Ani jedno nemáme, vzhledem k tomu, že tohle Blaise vymyslel před ani ne hodinou.“

Ginny na ně ohromeně pohlédla, čekala, že se jedná o předem připravenou akci. Vždycky, když se ve Zmijozelu něco slavilo, to bylo naplánované několik dní dopředu. Poprvé za víc než čtyři měsíce se tam hodlalo slavit něco spontánně. Teprve po chvíli jí došlo, že ti tři na ni s očekáváním hledí.

„Co?“

„No tak, Ginn, vážně očekáváš, že uvěříme tomu, že nevíš, jak se nepozorovaně dostat z Bradavic do Prasinek?“ ušklíbl se Blaise.

„Nebo do školní kuchyně?“ dodala Pansy.

Nevěřícně na ně zírala, něco takového od nich vážně nečekala. „Vy to opravdu nevíte? Ani jedno z toho?“ ujišťovala se. „Za těch šest a půl roku jste to nebyli schopní zjistit?“

„Víš, možná tě to překvapí, ale Zmijozelové nemají ve zvyku se plížit po chodbách a hledat tajný chodby a tunely. Navíc tady ve sklepeních pořád slídil Snape a většinou nás chytl,“ vysvětloval Zabini. „Někdy ve třetím ročníku jsme tohle toulání vzdali, k ničemu to nevedlo a jen jsme dostávali školní tresty a tak. Takže mohla bys být tak laskavá a pomoct nám?“

„A co za to?“ založila si ruce na prsou a pobaveně je pozorovala.

„Víš, věci byly mnohem jednodušší, když jsi byla…“

„Sami jste to ze mě udělali, tak si nestěžuj, Blaisi,“ usmála se na něj sladce. „Co budu mít z toho, když vám řeknu, jak se dostat z hradu? A jak vybrakovat školní kuchyni?“

„Naši neskonalou vděčnost?“ nadhodila Pansy.

„Ts,“ odfrkla si Ginn.

„Alkoholu, kolik si jen budeš přát?“

„Vážně originální, Blaisi, opravdu.“

„A co takhle pomoc?“ prohodil Theodor. „Řekneš nám svoje tajemství a my ti pomůžeme s těma knihama. A nebudeme u toho mít hromadu blbejch keců,“ loupl očima po Zabinim. „Bereš?“

S přimhouřenýma očima zkoumala jeho tvář, než opatrně přikývla. „Stejně nemůžu uvěřit, že jste to doteď nezjistili. O kuchyni vím už od svého prvního ročníků a o chodbách od třeťáku.“

„Ne všichni mají za bratry dvojčata, který prošmejdili hrad skrz na skrz.“

„Nebo trio, které neustále strká nos tam, kam nemá,“ doplnila Blaise Pansy.

„Jako ti by mi někdy něco řekli,“ hlesla skoro neslyšně. „Uznávám ale, že Fred s Georgem byli v tomhle nepřekonatelní,“ usmála se.

O deset minut později už s Blaisem opouštěla zmijozelské prostory a mířila k soše, která skrývala tunel vedoucí do Medového ráje. V té chodbě zatím byla jen jednou, i když jí bratři její polohu sdělili už dávno. Dokud byli na škole, neměla sebemenší důvod ji používat, dvojčata jí pokaždé donesla to, co potřebovala. Teprve po jejich odchodu ji využila, když se spolužáky slavili jedny narozeniny a potřebovali několik flašek alkoholu. Mnohem častěji pak využívala kuchyni, tam se se spolužačkami vydávala pokaždé, když zmeškaly večeři nebo dostaly k večeru chuť na něco dobrého. V Nebelvíru bylo až nechutně moc lidí, kteří o vchodu do kuchyně věděli, proto ji tolik překvapovalo, že Zmijozelští o tom neměli ani potuchy.

„Někam jdete?“ ozvalo se najednou vedle nich.

„Co tu děláš?“ vyhrkla Ginny.

„Vracím se na kolej,“ odvětil Draco zamračeně. „Což rozhodně není váš případ. Myslel jsem, že budete chystat…“

„Pracujeme na tom, Draco,“ zazubil se Blaise. „Když už jsi tady, tak bys nám taky mohl pomoct.“

„Jak?“

„Neptej se a pojď,“ vybídl ho Zabini a chystal se pokračovat v cestě. Ginny na něj nevěřícně pohlédla a nadechovala se k protestu, rozhodně neměla v plánu jít do Prasinek i s Malfoyem, ale když si všimla Dracova pohledu, rozhodla se mlčet. Nepotřebovala vyvolat další nesmyslnou hádku, která by stejně k ničemu nevedla. Místo toho oba dva mladíky předešla a zamračeně došla až k vchodu do tajné chodby z Bradavic. Aniž by na ně čekala, otevřela ho a vybídla ty dva, aby šli první. Živě si pamatovala na pavučiny a slizký povrch, na který tam narazila posledně, a nepochybovala o tom, že tentokrát to bude ještě horší. Víc než půl roku musela být chodba nepoužívaná a ona rozhodně nechtěla být tím, kdo si vším tím bordelem projde. Nechala tak na svých zmijozelských spolužácích, aby se s tím poprali sami.

„Nedivím se, že tudy žádný Zmijozel nechodil, je to odporný,“ ošil se Zabini, když vylezli ven z Medového ráje.

„Ale užitečný.“

„No… dejme tomu. Takže… Potřebuju, abyste sehnali tohle a…“

„Ty s náma nejdeš?“

„Musím ještě něco zařídit,“ uculil se na ni a vrazil jí do ruky zmuchlaný papírek. „Nečekejte na mě, asi mi to trošku potrvá. Ale bude to stát za to,“ mrknul na ni a než stačila jakkoliv zaprotestovat, přemístil se pryč.

Nevěřícně zírala na místo, odkud se vypařil, a v duchu ho proklínala. Ani na okamžik nezapochybovala o tom, že to udělal schválně. Celou dobu plánoval takhle zmizet a to, že přibral Draca k nim, od něj byla vyloženě zlomyslnost. Moc dobře věděl, že se mu poslední týden snažila vyhýbat, přestože on se snažil o pravý opak. Něco podobného očekávala od Pansy, ale rozhodně ne od Blaise, který se poslední měsíce bavil tím, že Malfoye provokoval. Zdálo se ale, že se rozhodl změnit taktiku a buď chtěl pomoct kamarádovi, nebo dělat naschvály jí. Přikláněla se k druhé možnosti.

„Fajn, tak jdem,“ zavelela, když ten šok vstřebala. „A opovaž se něco vyvést, nehodlám se tu někým nechat chytit.“

„Nemusíš být hned tak příjemná,“ zamračil se na ni Draco.

Jen protočila oči a zamířila ke Třem košťatům. Jestli měli někde sehnat alkohol, bylo to tam. Většina obchodů už stejně měla zavřeno, bylo půl deváté pryč. Cestou rozbalila papírek se seznamem a letmo ho přejela. „Jak originální,“ podala to Dracovi.

„Stejný jako vždycky,“ okomentoval to i on.

Nevýrazně na něj pohlédla a na několik vteřin zaváhala, než se zeptala: „Asi nevíš, kam šel, co?“

Na Malfoyově tváři se objevil pobavený úšklebek. „Pro dárek pro Pansy.“

Zaskočeně zamrkala, když jí to došlo. „Věděls o tom, že sem jdem. Naplánovali jste to,“ hlesla ublíženě. Mlčky přikývnul. „Znali jste cestu do Prasinek,“ pokračoval ve svých dohadech.

K jejímu překvapení zakroutil hlavou. „Pansy s Blaisem spoléhali na to, že ji budeš vědět ty. I když nechápu, jak to mohli vědět. Nikdy ses ani nezmínila o tom, že bys o ní věděla.“

„Neptal ses,“ odvrátila se od něj a pokračovala ke Třem košťatům.

„Jak dlouho už to víš?“

„Nějakou dobu,“ odpověděla vyhýbavě a otevřela dveře do hostince.

Draco ji zamračeně následoval, ale na nic už se neptal. Teprve když opět vyšli ven, oba ověšeni taškami plnými alkoholu, znovu spustil. „Kdo ti o té chodbě řekl?“

„Dvojčata,“ odpověděla popravdě.

„A kdy…“

Prudce se k němu otočila, měla jeho otázek akorát tak po krk. „Vážně mě budeš celou dobu zpovídat? Nemyslíš, že kdybych ti to chtěla říct, začala bych sama?“

„Kdyby to mělo být na tobě, ani bysme se nebavili,“ odsekl.

„Jo, to…“ začala, ale rychle zmlkla, když si všimla přibližující se postavy. Bez zaváhání popadla Draca za rukáv a zatáhla ho mimo hlavní ulici. Teprve, když Kratiknot s McGonagallovou prošli, pokračovala v cestě k Medovému ráji. Malfoye zcela úmyslně ignorovala a doufala, že bude alespoň chvíli tiše. Bylo jí však jasné, že to mlčení mu dlouho nevydrží. Přesvědčila se o tom ve chvíli, kdy se za nimi zavřela přepážka oddělující chodbu od sklepa obchodu a oni se tak ocitli v relativním bezpečí tunelu, kde je nikdo nemohl načapat.

„Celý týden ses mi vyhýbala.“

„Já vím.“

„Proč?“

„Protože jsem s tebou nechtěla mluvit.“

„Myslel jsem, že by ti mezi námi mohlo být lepší.“

„Tak tos myslel špatně,“ odsekla.

„Nedáš mi ani šanci to napravit?“

„A tys mi snad nějakou dal?“ otočila se na něj naštvaně. „Snažila jsem se dost dlouho, Draco! Není moje chyba, žes nedokázal pochopit, že ti něco nemůžu říct. Nemám sebemenší důvod k tomu, abych se s tebou po tolika měsících začala bavit.“

„Bývali jsme přátelé,“ podotkl potichu.

„To…“ zaváhala nad výběrem slov, „bylo dřív. Teď… neznám tě a ty neznáš mě,“ zamumlala polohlasně.

„Jak tohle můžeš říct?“ uchopil ji prudce za ruku a donutil ji otočit se čelem k němu. „To těch pět let předtím snad neexistuje?“

„Žádných pět let není,“ odvážila se mu pohlédnout do očí. „Nic, co bylo před tímhle školním rokem, se nestalo.“ Netušila, proč mu to vlastně říká. Ale nedokázala mu lhát, už měla plné zuby utíkání a přetvářky, vyčerpávalo ji to. Stále sice nebyla připravená na to, aby mu řekla pravdu, jenže si nebyla jistá tím, jestli někdy doopravdy bude. A tak nějak měla pocit, že mu to dlužila. O prázdninách měla hodně času na to, aby mohla nad tím vším přemýšlet, a dospěla k názoru, že jemu, Jessice a Dawn to nakonec bude muset říct. Bez ohledu na to, co to mezi nimi změní. Holky jí pomáhaly celou dobu, ani jednou se k ní neotočily zády, ačkoliv ani v nejmenším netušily, co se děje. A on… Věděla, že mu na ní, nebo spíše na té druhé Ginny, záleží. Pansy měla po celou dobu pravdu v tom, že mu to musela říct. Když už to věděl i Blaise a Theodor, bylo vůči němu nefér, aby to stále tajila. A navíc si byla zatraceně jistá tím, že bude potřebovat jeho pomoc ke svému návratu zpět.

„Co tím myslíš?“ zeptal se a ona jasně ucítila tu nejistotu v jeho hlase. Tuhle reakci nečekala, spíš čekala naštvání a výbuch, ale na tohle nebyla připravená.

„Dneska ne, Draco,“ vydechla.

„A mám jako věřit tomu, že pak se mi nebudeš vyhýbat?“ zamračil se.

„Věř si, čemu chceš. Ale teď musíme na tu Pansyinu oslavu,“ vytrhla svou ruku z jeho sevření.

„Proč to něco Pansy ví? Proč to ví Theodor a Blaise? Nikdy jsi s Blaisem nevycházela. Lezl ti krkem.

„Protože Pansy jsem to řekla. A protože Theo s Blaisem strkali nos, kam neměli. A protože mi pomohli, když jsem je potřebovala, a neotočili se ke mně zády."

Na několik desítek vteřin se mezi nimi rozprostřelo ticho. „Udělal jsem chybu,“ zamumlal najednou Draco. „Měl jsem ti věřit už na začátku a ne se chovat jako blbec.“

Váhavě se zastavila a zhluboka se nadechla. Měl všechny důvody pro to jí nevěřit. A přes to všechno… On neudělal žádnou chybu. Chyba by to byla, kdyby ona byla tou Ginny, za kterou ji považoval. Ale takhle bylo jeho chování víc než odůvodněné, i když on sám to nevěděl. Nemohla mu nic vyčítat, protože pak by to samé musela vyčítat sobě. „Nech to pro dnešek být, Draco,“ vydechla nakonec. „Slibuji ti, že ti to řeknu. Brzo. Zasloužíš si vědět pravdu a… Já potřebuju, abys ji znal. Ale Pansy je teď důležitější než my dva. A stejně tak tohle,“ zacinkala lahvemi v ruce.

Chvíli na ni ohromeně zíral, než se pobaveně rozesmál. „Uznávám, že v tomhle máš pravdu.“

S úsměvem přikývla a vydala se zpět do hradu. Cesta zpátky proběhla již mlčky, nebylo nic, co by si potřebovali říct. Jen se museli dostat zpět do sklepení, aniž by je kdokoliv nachytal, což se jim nakonec i podařilo. Ve společenské místnosti na ně už čekala plně připravená párty, ke které chyběli už jen oni dva, alkohol, který nesli, a Blaise s dárkem.

„Že vám to ale trvalo,“ přiřítila se k nim Pansy. „Kde je Blaise?“

„Zdržel se cestou,“ vysvětlila Ginny. „Někoho potkal… Znáš to,“ ušklíbla se. „Bude tu co nevidět.“

Podezřívavě si je měřila pohledem, ale nakonec jen přikývla a začala je dirigovat, co mají dělat. Během čtvrt hodiny se vrátil i Blaise, kterému na tváři pohrával až moc spokojený výraz, a přidal se k již rozběhnuté oslavě. Ginny zpočátku jen nevěřícně sledovala, jak obrovskou oslavu se jim podařilo na poslední chvíli nachystat. Zvykla si už, že párty ve zmijozelském duchu jsou velkolepé, Zmijozelští přece jen nedělali nic napůl, ale tohle předčilo veškeré její očekávání. Nejen, že se jim opravdu podařilo vyhnat všechny mladší studenty a nechat tam jen ty, které chtěli, ale rozjelo se to tam takovým způsobem, který ani v nejmenším neočekávala. Ne pár dní po silvestru. Několik minut jen tak stála a pozorovala všechny kolem, než se přesunula do rohu, odkud vše jen v tichosti pozorovala. Nechtěla Pansy kazit oslavu a jen tak odejít, viděla na ní, že je potěšená z toho, co pro ni kamarádi přichystali, i když se to snažila nedávat moc najevo. Ale neměla náladu na žádnou zábavu. Bylo pro ni jednodušší stát bokem a neúčastnit se toho.

„Víš,“ ozvalo se po chvíli vedle ní, „předpoklad u takovýhle akce je, že se všichni budou dobře bavit.“

Ginny, která se už před nějakou dobou pohroužila do svých vlastních myšlenek, překvapeně vzhlédla a pohlédla narušiteli do tváře.

„Já se bavím.“

„Lhaní ti pořád nejde,“ ušklíbl se a posadil se na židli vedle ní.

„Pracuju na tom,“ oplatila mu úšklebek. „Co potřebuješ, Theo?“

„Nic. Propásla jsi předávání dárku,“ informoval ji. A aniž by ji nechal cokoliv říct, plynule pokračoval: „Dostala od nás sadu šperků. Draco se s ní během svátků viděl v Příčný a ona tyhle šperky obdivovala ve výloze. A když nám dneska došlo, že pro ni vlastně nic nemáme…“ pokrčil rameny. „Mělas vidět, jakou z toho měla radost. Většinu času je Pans nepřístupná a nerada dává najevo emoce, ale když ji trochu opiješ a překvapíš ji něčím, po čem opravdu toužíš…“ pousmál se sám pro sebe. „Jen málokdy máš možnost ji vidět takovou, jaká doopravdy je.“

„Pak je mi líto, že jsem o tohle přišla.“

„Ne, není,“ přimhouřil oči při pohledu na ni.

„Není na tobě, abys mě soudil, Theodore,“ zamračila se.

„Myslíš si snad, že jsem si nevšiml, co děláš? Možná, že to Pansy a Blaise nevidí, protože nechtějí, ale mě neoklameš, Ginny. Co ses vrátila z Rumunska, jsi jiná. Ze začátku jsi nás nechala, abychom ti pomáhali. A nebyla jsi nadšená z toho, že se máš vrátit. Takže mě docela překvapila ta náhlá změna postoje. Chceš jít zpátky, doopravdy chceš. A nás začínáš odstřihávat, držíš si nás od těla.“

Ohromeně na něj zírala a zpracovávala jeho slova. A on ji nechal, opětoval jí pohled a čekal na její reakci místo toho, aby pokračoval ve své řeči. Chtěl slyšet, co řekne. „Měla jsem vědět, že s tebou budou problémy,“ pronesla nakonec. „Většinu času jsi nenápadný, oproti Blaisovi určitě, ale víš toho mnohem víc než ostatní.“

„Proč?“

„Protože… protože nevím, co mám dělat, Theo,“ vydechla. „Protože vím, že se musím vrátit. Je to správná věc a já to chci z celého srdce. Mám tam všechno, po čem jsem kdy toužila.“

„Ale?“

„Nechci se tady toho vzdát. Když odejdu, úplně ztratím poslední půl rok svého života. Přijdu o to pouto, co jsem si vybudovala s Charliem a s ostatními z rezervace. A přijdu o vás. Nikdy bych si nemyslela, že bych mohla mít přátele ve Zmijozelu, dřív by mě to ani ve snu nenapadlo, ale to se změnilo. Vy víte pravdu, víte všechno, a přece jste mě vzali mezi sebe a i když nesouhlasíte s tím, co dělám, přesto mi pomáháte a stojíte za mnou. A já jsem si zatraceně jistá tím, že kdyby to bylo naopak, tak by to tak prostě nebylo. Zmijozel mě přijal takovým způsobem, o jakým se mi ani nezdálo. Za těch pár měsíců se toho změnilo tak strašně moc, já jsem se změnila, můj náhled na svět se totálně změnil. A až se vrátím…“ přerývaně dýchala, „tak tohle všechno bude nenávratně pryč. Prostě budu zas jen ta Ginny, Ronova sestra a expřítelkyně Harryho Pottera. Budu pro ně ta nebelvírská holka, ta holka na správné straně, která spolu s Nevillem bojuje za práva slabších a utiskovaných. A která má předurčeno nenávidět Zmijozel. A já o tohle nechci přijít, Theo,“ pohlédla na něj zoufale. „Nechci vás ztratit, ale musím. A čím víc jsem s vámi, čím víc vás poznávám a tak, tím to bude horší. Neměla jsem se s vámi začít bavit. Protože až odejdu, tak budu jediná, koho to bude bolet. Pro vás to nebude existovat. Zas pro vás budu jen ta holka z Nebelvíru. Nic víc. Chápeš? Já si budu pamatovat všechno to, co jsem s vámi prožila. A vy ani nebudete mít tušení, že jsme někdy byli přáteli. Proto…“

„Nás od sebe odstřiháváš,“ dořekl za ni Theodor.

„Přesně tak,“ přikývla. „Proto je pro mě lepší, že jsem neviděla Pansyinu radost z dárku. Namlouvala jsem si, jak to bude dobrý, jak to všechno budu zvládat… Ale je to jen lež, jen přelud. Ničí mě to už teď, ale… Promiň,“ zvedla se najednou ze židle. „Vyřiď kdyžtak Pansy, že mi nebylo dobře a šla jsem si lehnout,“ zamumlala rychle a bleskurychle zmizela na schodišti vedoucím k dívčím ložnicím.

Theodor bez hnutí zůstal sedět a zamyšleně hleděl na místo, kde rusovláska zmizela. Ve své podstatě mu jen potvrdila to, co si posledních pár dní myslel. Viděl, i když Pansy a Blaise ne, že se jim opět začíná vzdalovat. A chápal její jednání, dokonce s ním i souhlasil. Netušil, co bude potom, až odejde, jestli to bude mít nějaký efekt i na ně, ale věděl, že to pro všechny bude lepší. Obzvlášť když pochopil něco, co nikdo jiný ne. Neměl však v plánu to ostatním říct, ne tak brzy. Koneckonců měl ještě dost času. 

<< 15. kapitola <<                                              >> 17. kapitola >>

15.05.2012 00:11:35
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one