My world of fantasy...

15. kapitola ŽzZ - Krok dopředu

Nová kapitola a tentokrát už se posuneme o trochu dál. Snad se bude líbit a poprosila bych všechny, kteří to přečtou, o nějakou reakci. Jakoukoliv. Děkuji. :)

***

Vánoční prázdniny se neúprosně blížily ke konci a Ginny už se pomalu začínala připravovat na návrat do Británie a do Bradavic. Nemohla však říct, že by se jí tam zrovna dvakrát chtělo, moc dobře věděla, že se jí bude stýskat po klidu a bezpečí rumunské dračí kolonie, stejně tak jako po jejích obyvatelích. Hlavně ale nechtěla opouštět bratra. Zvykla si na jeho přítomnost a nelíbil se jí fakt, že by ho v dalších měsících nemusela vůbec vidět. Jenže podle toho, co říkal, neměl zrovna v plánu se vracet do Anglie. Už pominula doba, kdy by tam mohl s něčím pomoci, většina bývalých přívrženců Brumbála byla pod dohledem nebo někde na útěku. Jeho plány do budoucna byly těsně spjaty s Rumunskem, s Katarínou a s draky. A Ginny po něm nemohla a ani nechtěla žádat, aby se kvůli ní vracel.

Právě bloumala venku po osadě, většina domácích byla na svých obvyklých pochůzkách, a užívala si poslední den v cizině, když ji z lehkého zamyšlení vytrhl hlasitý zvuk. Prudce sebou trhla a otočila se na místo, z kterého podle ní vycházel. Vzápětí se jí však na tváři rozprostřel úsměv, když spatřila na zemi Clauda, vedle kterého ležela dřevěná deska a kolem něj pobíhalo několik ovcí. Vzápětí se zpoza rohu vyřítil Nick.

„Aj.“

„Co jsi zas vyváděl?“ utrhl se na něj Claude, zatímco se pokoušel postavit na nohy.

„Snažil jsem se zlepšit ochrany,“ pokrčil rameny.

„Dobrá práce,“ pochválil ho Francouz. „Teprve včera jsme tu díru spravili a ty ji zas dneska musíš udělat znova. Teď si to ale oprav sám. A ty ovce si taky pochytej,“ ušklíbl se na něj a pohlédl na tucet ovcí, který už se mezitím rozběhl pryč. A další se draly ven ze stodoly.  

„To mi jako nepomůžeš?“ houkl na něj lehce naštvaně Nick.

„Mám moc práce,“ uculil se na něj Claude a zmizel mu z dohledu.

Nicolas se s klením otočil zpět a pohlédl na škodu, co způsobil. Na tváři se mu objevil zoufalý výraz, když si všiml, kolik ovcí se už stačilo dostat ven. Několik vteřin jen stál a nečinně hleděl na tu spoušť, než se vzpamatoval a rozeběhl se k průrvě, kterou se zvířata drala ven. Dalo mu spoustu práce ji opět zabednit a upevnit pomocí kouzel, zvlášť když mu ovce neustále překážely v práci. Úlevně vydechl, když měl hotovo, ale jakmile spatřil uniklá zvířata, která už pelášila pryč z osady, zatvářil se vyloženě zničeně.

„Do háje,“ zaklel. Nerozhodně udělal krok směrem k nim, ale pak se otočil a rozeběhl se do stodoly. O minutu později opět vyšel ven. Teprve tehdy si všiml Ginny, která ho po celou dobu pozorovala a dost si celou scénu užívala.

„Bavíš se dobře?“ zavrčel na ni.

„Docela i jo,“ ušklíbla se. „Víš, že ti zdrhlo přinejmenším třicet ovcí?“

„Čtyřicet šest,“ odsekl.

„No, tak to budeš mít co dělat,“ usmála se na něj. „Většina z nich už je za ochranným pásem. Přepokládám, že z nich draci budou mít radost.“ Nemohla si pomoct, ale tato situace ji vyloženě sváděla k tomu, aby se zachovala jako Zmijozel. Kdyby se jednalo o kohokoliv jiného, okamžitě by se mu vydala na pomoc, ale Nicka neměla ráda a on ji taky ne. Neměla sebemenší důvod mu pomáhat. A přestože jí ho bylo trochu líto, nedokázala mu odpustit to, jak rychle ji odsoudil. Přesto ji ale hlodalo svědomí.

„Mrcho,“ zasyčel na ni a vydal se za první ovcí, kterou spatřil.

Ginny za ním krátce pohlédla, ale pak se otočila a vydala se do domu. Ve dveřích se však zastavila a ohlédla se za sebe. Na několik vteřin zaváhala, nakonec však zmizela v nitru domu. O chvíli později už se z něj však vynořila ven, s hůlkou pevně v ruce. Přestože ještě nemohla kouzlit, stále jí nebylo sedmnáct let, zde v rezervaci to nepředstavovalo problém. Nejen, že byla mimo Británii, v Rumunsku směli mladí kouzelníci a čarodějky provádět kouzla již od patnácti let. A navíc se na dračí kolonii žádná podobná pravidla nevztahovala, byla na ni uvalena výjimka, všem bylo jasné, že na území plném draků se nikdo bez hůlky neobejde.  

Jakmile byla venku z domu, rychle se rozeběhla na místo, kde naposled spatřila Nicka. Jeho už sice nenašla, ale objevila ještě několik ovcí, které se potulovaly po osadě. Bez zaváhání je pomocí kouzel dostala zpět do stodoly, i když jí to dalo docela zabrat. Na hranici osady pak na moment zaváhala, stále se necítila dobře mimo ochranné pásmo, ale nakonec v ní zvítězila její nebelvírská stránka. Byla jen malá pravděpodobnost, že by se setkala s drakem, většina z nich žila poměrně daleko od osady, pouze mláďata a mladí draci se zdržovali poblíž. A i tak tam byla malá šance, že by na ně narazila. Vydala se proto po stopách zvířat, která zanechala otisky kopýtek ve sněhu. Netrvalo jí dlouho a narazila na malé stádo o sedmi kusech zvířat, které se spokojeně páslo na kousku trávy, která nebyla přikryta sněhem. Tentokrát jí dalo mnohem víc práce dostat je zpět, přeci jen už nebyla jen pár metrů od stodoly. Nakonec se jí to však povedlo a dovedla své malé stádo až ke vchodu do budovy. Ve dveřích se však zastavila, když málem vrazila do Nicka, který na ni šokovaně hleděl. Několik vteřin si hleděli do očí, než se Ginn pohnula, obešla ho a dopravila ovce na místo.

„Proč?“ ozvalo se vedle ní, když vyšla ven.

„Protože jsem chtěla,“ odpověděla pravdivě. „A protože je to správná věc,“ dodala a pokračovala dál.

Teprve před hranicí osady ji Nicolas doběhl. „Tys byla…“

„A čekal jsi snad, že ty ovce zůstaly ve vesnici?“ podivila se. „Tady jsem našla jen čtyři. Venku dalších sedm.“

„Jdi domů. Nemáš tam venku co pohledávat.“

„Myslíš si snad, že nejsem schopná se o sebe postarat?“ ušklíbla se na něj. „Radši se starej o to, abys našel i zbytek. Já si poradím.“

„Ne,“ popadl ji za ruku, jakmile se pohnula. „Kdyby se ti něco stalo, Charlie by mě zabil.“

„Charlie moc dobře ví, jaká jsem. Hned by mu došlo, že si za to můžu sama,“ pokrčila rameny.

„Nejsi schopná se…“

„Ty mi nebudeš říkat, co jsem nebo nejsem, Nicku!“ obořila se na něj. „Nemáš sebemenší potuchy o tom, co zvládnu nebo ne. Neznáš mě, tak mě přestaň konečně soudit. Netuším, cos o mně slyšel a co ti kdo řekl, a je mi to srdečně fuk, ale přestaň se ke mně chovat jako bys byl něco víc. Chtěla jsem ti pomoct, ale vidím, že o to taky nestojíš. Tak si s tím poraď sám,“ otočila se naštvaně a vydala se zpět.

„Ginevro, počkej!“ zastavil ji po několika krocích Nicolas. „Byl bych rád, kdybys mi pomohla.“

„Najednou, jo?“

„Sám to nezvládnu,“ přiznal neochotně. „A když se budeš držet poblíž, nemělo by se nic stát,“ pokrčil rameny.

Několik vteřin na něj nerozhodně hleděla, než si povzdechla a vrátila se k němu. Beze slova se vydali hledat uprchlá zvířata, Ginny neměla náladu mu něco vykládat a on si byl vědom toho, jak rychle by se na něj zase mohla vykašlat. Během hodiny se jim podařilo najít dalších osmnáct ovcí a protože už předtím jich Nicolas přivedl zpět patnáct, chyběli jim už jen dvě. Během té doby mezi sebou prohodili sotva pár slov, většinou se to týkalo chytání zvířat, která se naštěstí nacházela nedaleko osady. Poslední dvě se ale zaběhly pořádně daleko, během sledování jejich stop se dostali víc než kilometr od vesnice.

„Támhle…“ vyhrkla najednou Ginny.

Vzápětí už ale stál Nicolas za ní a dlaní jí zakrýval ústa. Překvapeně sebou trhla a chtěla se mu vytrhnout z obětí.

„Tiše,“ zašeptal jí do ucha a volnou rukou pomalu ukázal před ně.

Vteřinu na to už mohla Ginny vidět draka, který se prudce snesl z oblohy a ukořistil jednu ze zbylých ovcí. Druhá se vyděšeně dala na útěk, ale stačila uběhnout sotva deset metrů, když se na pasece objevil druhý drak a chytl ji do svých spárů. Několik minut se na louce zdrželi, než opět vzlétli a zmizeli nad stromy.

„Tak tohle bylo o fous,“ okomentoval to Nick, když Ginny konečně pustil. „Kdybys tam vběhla, dopadla bys stejně jako ty ovce.“

Lehce otřeseně přikývla, uvědomovala si, že má naprosto pravdu. „Díky.“

„Nemáš zač.“

„Mám. Být roztrhaná draky není zrovna smrt, kterou bych si přála.“

„To asi nikdo. Měla bys být víc opatrná.“

„Zítra odjíždím,“ pokrčila rameny. „Pochybuju o tom, že by se mi do tý doby něco stalo. Nemám v plánu se toulat kolem.“

„Proč jsi mi pomohla?“ zeptal se znovu na otázku, kterou položil už předtím. „Neměla jsi žádný důvod to dělat.“

„Kdybych byla z Nebelvíru, nikdy bys mi tuhle otázku nepoložil,“ zamračila se mírně. „Přišlo by ti to naprosto přirozený.“

„Jenže ty nejseš.“

„A ty zas nic nevíš, Nicolasi,“ odvrátila se od něj a vydala se zpátky. Měla už po krk toho kolejního rozdělování. Nedokázala pochopit, jak se podle toho dřív mohla chovat. Bylo to tak neuvěřitelně hloupé a nesmyslné. Věděla, že i ve Zmijozelu by se našli lidé, kteří by bez remcání vyrazili na pomoc. Dawn by to udělala určitě, tím si byla jistá. A nepochybovala ani o Jessice. Vlastně měla dojem, že hodně lidí od nich by udělalo to, co ona. Jediné, co by je možná odradilo, by byl nepřátelský postoj Nicka. Ale nic víc. Kolejní nepřátelství byl jeden z největších problémů Bradavic, teď už to věděla.

„Jsi divná.“

„Jen proto, že jsem ti pomohla? Nebo proto, že se chovám jinak, než očekáváš?“ zabrblala.

„Oboje.“

„Pf.“

„Nechápu, jak sis mohla všechny naklonit na svou stranu.“

„Třeba proto, že jsem milý a přátelský člověk. Možná ti to přijde divný, ale ve škole jsem celkem oblíbená.“

„No jasně,“ odfrkl si a na chvíli se odmlčel. „Jak to, že ses jen tak vydala mimo vesnici? Vědělas, že je to nebezpečné.“

„Zažila jsem nebezpečnější věci.“

„O tom pochybuju.“

„Když nechceš odpověď, tak se na to neptej.“

„Tam mě přesvědč.“

„Smrtijedi se mi zdají horší než draci.“

„Nikdy jsi proti nim nestála.“

„Jen dvakrát, pravda,“ ušklíbla se. „Což je víc, než můžeš říct ty. A ne, nic víc ti k tomu neřeknu. Zeptej se Charlieho, třeba ti řekne víc. Předpokládám, že jemu bys věřil,“ zrychlila krok, neměla už náladu se s ním vybavovat. Teprve v osadě na něj znovu promluvila. „A nemáš zač,“ pohlédla mu drze do tváře a zmizela v Charlieho domě.

Nicolas chvíli zamyšleně hleděl na dveře a přemýšlel o tom, co se právě stalo. Nemohl popřít to, že ho překvapila. Čekal od ní, že se na něj vykašle a ona mu místo toho pomohla. Musel si přiznat, že je jiná, než čekal. Ale stále se mu na ní něco nezdálo. Netušil co, ale něco tam nesedělo. Bylo mu ale jasné, že na to nyní nepřijde. Ona mu nic dobrovolně neřekne a Charlie na něj zase nebude mít čas, jakmile se vrátí ze své pochůzky, bude chtít strávit poslední volné chvíle se sestrou. Na rozhovor bude mít čas později, o tom vůbec nepochyboval.

 

***

 

Pansy netrpělivě přešlapovala před malou kavárnou v Příčné ulici a čekala na svého společníka, který už měl dobrých deset minut zpoždění. Byla zvyklá, že vždycky chodí na čas, zakládal si na tom, takže ji lehce vyvádělo z míry, že tentokrát tomu tak není. Teprve po dalších pěti minutách zahlédla jeho přibližující se postavu.

„No to je dost,“ uvítala ho nevrle.

„Nemusíš být hned tak protivná.“

„Máš čtvrt hodiny zpoždění,“ mračila se. „Máš snad dojem, že mám na tebe celý den?“

„Zdržela mě matka,“ pokrčil rameny a otevřel dveře kavárny. Galantně nechal Pansy vejít jako první a ve snaze si ji udobřit jí pomohl z kabátu, který měla na sobě.

„Cos teda potřeboval tak důležitýho, že to nepočkalo do zítřka?“ zeptala se Pansy, když jim servírka přinesla objednané nápoje.

Draco na ni chvíli mlčky hleděl a vymýšlel nejvhodnější odpověď. Teprve když na její tváři spatřil výraz lehkého znudění, začal mluvit: „Protože dneska máš čas jen na mě. Zítra už tam bude spoustu dalších lidí,“ vysvětlil. „Ve škole máme jen málokdy čas na to, abychom si nerušeně promluvili, nemyslíš? Pořád se kolem motá Blaise, tvoje kamarádky, Ginny… Navíc jsem chtěl změnit prostředí.“

„Doma už ti to leze krkem?“ ušklíbla se.

„Doma je to k nevydržení,“ přiznal neochotně. „Otec je neustále někde pryč. Však víš, má teď důležité postavení na ministerstvu,“ odfrkl si. „A matka se doma nudí, sice tam má každou chvíli nějakou návštěvu, ale očividně jí to není dost. A pořád se tam někdo motá,“ postěžoval si. „Belatrix tam chodí jak domů a Rudolfus s Rabastanem zrovna tak. Jako by neměli vlastní domy.“

„Loni tam byli neustále,“ připomněla mu Pansy.

„Já vím. Ale to neznamená, že mi to nevadí. Navíc matka se pořád na něco ptá.“

Dívka se už už nadechovala, aby mu na to něco odpověděla, ale na poslední chvíli jí došlo, co tím měl Draco na mysli. „Cos jí řekl?“

„Co jí asi tak můžu říct, když nic nevím?“ vydechl frustrovaně. „Od září jsem s Ginny skoro nemluvil. A matka strávila polovinu Vánoc tím, že se snažila zjistit, co se mezi námi stalo, proč se nebavíme, co se stalo Ginny… Vždycky ji zbožňovala, takže mě asi nemůže překvapovat, že je na mě naštvaná kvůli tomu, že jsem ji na svátky nepřivedl stejně jako vloni, předloni… Celou dobu slyším jen Ginny tohle a Ginny tamto… Je to děsný, Pansy.“

Tmavovláska na něj chvíli zkoumavě hleděla, než se odhodlala k otázce: „A co přesně je na tom děsnýho?“

„Že vůbec netuším, jak se tohle stalo,“ vydechl. „V jednu chvíli bylo všechno v pořádku a v další už to bylo v troskách. Nebyl jsem schopný odpovědět na jedinou matčinu otázku, Pans, protože sám ty odpovědi neznám.“

„Uvědomuješ si ale, že je to tvoje vina? Celý měsíce jsem ti říkala, ať to dáš do pořádku! Ať si nehraješ na uraženýho a něco s tím děláš! Vůbec jsi mě neposlouchal, Draco, a pořád sis mlel svou. A teď najednou…“

„Já vím, žes měla pravdu,“ skočil jí do řeči. „A věděl jsem to celou dobu, jen jsem si to nechtěl přiznat. Štvalo mě, jak se ke mně Ginny chovala a… Pěkně jsem to podělal, co?“ přiznal si.

Mlčky na něj hleděla, ale nakonec se jí na tváři objevil pobavený úsměv. Měla radost z toho, že to Dracovi konečně došlo. Polovina problému tak byla vyřešena, i když si uvědomovala, že jen ta lehčí. Věděla, že s Ginny bude mnohem těžší pořízení, neměla k Dracovi žádný vztah a hlavně neměla žádný důvod k tomu, aby si ho pouštěla k srdci. Navíc byla lehce znepokojena dopisem, který od ní během Vánoc obdržela. Potěšilo ji, když zjistila, že jí Draco poslal vánoční dárek, ale neměla dobrý pocit z ostatních věcí, které jí kamarádka napsala. Trochu se obávala toho, jaká bude, až se vrátí zpátky, měla pocit, že pobyt u bratra ji vrátil o hodně zpátky, že z ní opět bude ta nebelvírská Ginny, kterou byla na začátku. Netušila, jak moc si toho zrzka všímala, ale ona jasně viděla, jak se v průběhu měsíců měnila. Nebyly to velké změny, spíše takové postupné, ale z té ryze nebelvírské princezny se pomalu stával někdo, kdo byl schopen přežít ve Zmijozelu, kdo tam byl schopen zapadnout a stát se jedním z nich. Na rozdíl od září, kdy se od ní část koleje odklonila, už měla Ginevra většinu lidí opět na své straně a stávala se onou oblíbenou Zmijozelačkou, na kterou byli všichni zvyklí a kterou měli svým způsobem rádi. I Pansy tato její kamarádka víc vyhovovala, sice nebyla tak předvídatelná a otevřená jako ta Ginny, která se u nich na začátku školního roku objevila, ale byl to někdo, koho víceméně znala. Předpokládala, že i to byl impulz pro Draca, aby se konečně rozhoupal. Začal v Ginny opět vidět tu, kterou takové roky znal. Pans sice bylo jasné, že tou samou osobou nikdy nebude, na to v ní byl Nebelvír až moc zakořeněný, ale ta holka na hranici Zmijozelu a Nebelvíru bylo něco, co se jí líbilo a co byla ochotná akceptovat.

„Pansy?“

„Promiň, zamyslela jsem se. Takže co s tím hodláš dělat?“ zeptala se s úšklebkem.

„Tak trochu jsem doufal v tvoji pomoc.“

„Ostatně jako vždycky,“ odfrkla si. „Předem ti říkám, že být tebou, tak se na ni nevrhnu hned ve vlaku, ale pár dní počkám.“

„A dál?“

„Dál bys měl nechat toho pátrání, cos s Jessicou a Dawn začal. Jí to vadí a pokud bude chtít, řekne ti to sama. Jess a Dawn to tak jako tak řekne, nakonec nebude mít na vybranou. A pokud ji dokážeš dostat zpátky na svou stranu, dozvíš se to taky,“ pokrčila rameny. Nepochybovala totiž o tom, že i když Ginny nebude blonďákovi důvěřovat, nakonec mu své tajemství řekne. I kdyby jen proto, že to může být její jediná šance, aby se vrátila do svého života.

„Ty po mně vážně chceš, abych…“

„Chtěl jsi mou radu, Draco, nebo ne?“

„Po tom, k čemu jsme se dostali… Nemůžu toho nechat, ne když jsem tak blízko! Longbottom a Láskorádová…“

„I tobě musí být jasný, že ti dva nic nevědí! Pokud chceš zjistit pravdu, Draco, tak ti jí někdo bude muset říct. Věř mi, že jinak na to nikdy nepřijdeš. Kdyby mi to Ginn neřekla, doteď bych netušila, co se stalo. Ani kdybych po tom celý měsíce pátrala. A já ti nic neřeknu, to už jsme si vyjasnili dávno. Theodor bude mlčet jako vždycky. A Blaise taky, už jen proto, že tě tím bude štvát.“

„Ten dělá poslední dobou všechno pro to, aby mě štval,“ zamumlal.

„Koleduješ si o to,“ ušklíbla se. „Abych pravdu řekla, kolikrát jsem měla sto chutí se k němu přidat, choval ses jak idiot.“

„Dík za upřímnost, Pans.“

„Přece ti nebudu lhát do očí,“ usmála se sladce. „Ale dám ti ještě jedu radu, Draco. Až se Ginny vrátí a ty s ní budeš chtít mluvit, nechovej se jako typickej Zmijozel. Ona strávila celý Vánoce se svým bratrem, určitě sis všiml, jak blízko k sobě teď mají. Takže být tebou, zvolím víc nebelvírský přístup k věci.“

 

***

 

Charlie večer zamyšleně pozoroval sestru, která seděla před krbem a očividně nad něčím dumala. Našel ji tak už ve chvíli, kdy se vrátil ze svých pochůzek, což bylo přibližně před dvěma hodinami. Trávila u krbu poměrně dost času, na to už si zvykl, ale takhle dlouho jí to ještě nikdy nevydrželo.

„Děje se něco, Ginny?“

„Nechce se mi pryč,“ přiznala.

„Netěšíš se snad na kamarády?“ pousmál se.

„Jasně,“ vzhlédla k němu lehce pobaveně. „Blaisovi bych určitě chyběla, neměl by svůj zdroj pobavení. Ne, ráda je uvidím, ale… On měl Blaise pravdu. Vážu se pořád víc a víc na tenhle svět. A v Bradavicích to budu ještě víc pociťovat. Tady s tebou jsem si přišla naprosto normálně, stejně jako dřív, protože jsi prostě moje rodina a… Jenže tam… Ovlivňuje mě to, Charlie. Už teď jsem jiná, než jsem byla, když jsem se tu objevila. Občas se prostě chovám jako Zmijozel. Dneska jsem narazila na Nicka, utekly mu ovce a já prostě jen sledovala, jak je z toho zoufalý. A bavila jsem se tím. Víš, že ho nemám ráda. A chvíli mi trvalo, než jsem mu šla na pomoc. Tohle bych nikdy dřív neudělala. A občas prostě přemýšlím nad tím, co by udělal Zmijozel a co Nebelvír. A prostě už zmijozelský postup nepovažuju za špatný. A stejně tak ty lidi, jsou to mí kamarádi a stojí celou dobu při mně… Bojím se budoucnosti, Charlie,“ pohlédla na něj zoufale. „Co když se pak už nedokážu vrátit?“

„Musíš se vrátit, Ginny,“ pohlédl na ni vážně Charlie a přisedl si k ní. „Víš, že sem nepatříš. Jsi Nebelvír, tělem i duší,“ pousmál se. „Možná už ne tak skálopevný jako dřív, ale pořád jím jsi. A vždycky budeš.“

Zavrtěla hlavou. „Mezi kolejemi nejsou takový rozdíly, jak jsem si myslela.“

„A kdo říká, že nemůžeš být obojí?“ mrknul na ni. „Něco pro tebe mám,“ zvážněl vzápětí. „Myslel jsem, že by se ti to mohlo hodit,“ vstal, došel k polici a sundal z ní poměrně objemnou knihu. Nikdy předtím ji tam Ginny neviděla, takže ji musel přinést během dne. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěl, že jsem kdysi četl o něčem podobném, co se ti stalo?“

„Je to snad…“ vydechla nevěřícně.

„Claude mi ji pomohl sehnat,“ vysvětlil. „Určitě jsi už pochopila, že jsem mu o tobě řekl.“

„Došlo mi to celkem rychle,“ přikývla.

„Dalo to docela práci ji objevit, ale nakonec přišel na to, kam se poděla. Takže…“ podal jí svazek.

Ginny ho nedočkavě popadla a začala jí listovat. Teprve po několika minutách ji napadlo najít si obsah a pomocí něj vyhledat příslušné téma. Okamžitě se dala do čtení, ale čím dále se propracovávala, tím více se mračila. Nedozvěděla se z toho nic, co by jí bylo užitečné. Všechny dané informace už věděla, nebylo tam nic nového. Zklamaně si povzdechla a pohlédla zpět na bratra. Překvapil ji jeho vševědoucí úsměv.

„Četls to?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil.

„Nic v tom není.“

„Vím. Nech si ji ale, třeba se ti bude ještě hodit. Měla bys ji přečíst celou, je to docela zajímavý. Ale hlavně by sis měla vzít tohle,“ podal jí ještě dvě knížky, tentokrát podstatně tenčí, a několik svazků pergamenů. „Ale nečti to teď,“ zarazil ji rychle.

„Ale…“

„Zítra je taky den, Ginn. Jsou tam informace, které ti pomůžou… Hodně pomůžou,“ opravil se. „Neměl jsem čas to pročítat, ale myslím si, že by ses pomocí toho mohla vrátit zpátky.“

„Charlie, to je…“

„Úžasný?“ navrhl.

„Ani nevím,“ odvětila popravdě. „Ale asi ano,“ objevil se jí na tváři úsměv. „Hrozně moc děkuju. Udělal jsi pro mě víc, než jsem si dokázala představit.“

„Pro tebe všechno, sestřičko. Slib mi ale, že se na to podíváš. Nemůžeš tady zůstat, není to tvůj svět a nepatříš sem. A i když bych chtěl, abys tu byla, nejde to.“

„Já vím,“ hlesla. „Jenže… Přemýšlela jsem nad tím, Charlie, a prostě se toho bojím. Když se mi to povede, bude to jako bych tu nikdy neexistovala. Nebudete si mě pamatovat a já budu vědět všechno. Budu zas Nebelvír s milující rodinou… Hrozně mi chybí. Mamka, taťka, Ron, dvojčata, Bill…A taky Harry, Hermiona a Ron. A Neville, Lenka a ostatní. Jenže vím, že pak mi budete chybět vy. Ty, Pansy, Blaise, Jessica, Dawn, Theodor… I ten podělanej Zmijozel mi bude chybět. V Nebelvíru jsem oblíbená a tak, jenže když jsme vyhráli zápas ve famfrpálu a byla to hlavně moje zásluha… Měls to vidět, byl to úžasný zážitek. Žádná nebelvírská oslava se tomu nemohla rovnat, přišlo mi, že jsem v jejich očích byla něco jako bohyně nebo tak… A navíc,“ začala, ale odmlčela se a neměla se k tomu, aby pokračovala dál.

„Navíc co, Ginn?“

„Bude to pak úplně stejný jako tady,“ zašeptala. „Budu doma, ale nebudu to já. Pokud se v září vrátím, tak prostě už budu jiný člověk. Budu mít vzpomínky na celý rok ve Zmijozelu, ale budou mi chybět ty z Nebelvíru. Zase budu cizinec ve svým těle,“ stekla jí po tváři osamělá slza, kterou však brzy následovaly další.

Charlie se bez zaváhání přisunul blíž a přitáhl si ji do náruče. Vzápětí mu zabořila hlavu do trika a nechala volný průchod svým emocím. „Nebude to tak hrozné, uvidíš,“ zamumlal po mnoha minutách.

„Bude,“ pohlédla na něj uslzenýma červenýma očima. „Protože tentokrát už vím, do čeho jdu. A vím, že to musím udělat. Dobrovolně ztratím všechno, co jsem si tu tak pracně vybudovala. Protože to je správná věc. A jediná možná věc.“

Charles ji sledoval s bolestí v očích, uvědomoval si, že má naprostou pravdu. Jenže neexistovalo žádné jiné řešení, oba dva to moc dobře věděli. Musela přijít na způsob, jak vše vrátit zpět do normálu, a hlavně to musela dotáhnout do konce. I když se to ani jednomu z nich nelíbilo, i když tím oba dva měli hodně ztratit, byla to jediná možná cesta.

 

Druhý den ráno už měla Ginny všechno sbaleno a pomalu se připravovala na odjezd. V jedenáct dopoledne jí odjížděl z Londýna vlak zpět do Bradavic, který chtě nechtě musela stihnout. Události předchozího večera byly zapomenuty, ani jeden z nich se dál nezabýval budoucností, ale naopak naplno žili přítomností. Charlie už od rána s úsměvem na rtech pozoroval, jak moc se jeho sestra snaží všechno zdržovat. Od vstávání, po snídani a loučení se se všemi obyvateli rezervace.

„Nemusíš to brát tak tragicky,“ usmála se na ni Katarína, když došlo na loučení. „Zase se uvidíme, tak nebo tak.“

„Jenže…“

„Nelam si s tím hlavu, dobře?“ nenechala ji protestovat.

„Fajn. Ráda jsem tě poznala, Káťo. A těším se, až budeš oficiálně patřit do naší rodiny.“

„To i já, Ginn. Opatruj se. A snaž se vyhýbat problémům.“

Podobně, i když už ne tak srdečně, až s výjimkou Clauda, se Ginny rozloučila se všemi přítomnými. Opět ji překvapilo, když od některých z nich dostala něco na památku. Na rozdíl od vánočních dárků, které byly zcela nové, tentokrát dostala něco víc osobního. Od Charlieho, Kataríny a Clauda dostala navíc malé modely dráčků, kteří věrně napodobovali jejich nejmenší svěřence, které měla Ginny možnost vidět. Všechny byly pohyblivé, stejně jako ty z Turnaje tří kouzelníků. Jako s posledním se loučila s Nickem, který k jejímu překvapení také dorazil a tvářil se o něco srdečněji, než za celou dobu tam. Snad jí nakonec byl opravdu vděčný za ty ovce. Pak už ale nastal definitivní čas k odchodu. Naposled se rozhlédla kolem a pokochala se divokou krásou přírody. Pak už se s Charliem přemístili na nástupiště devět a tři čtvrtě.

„Charlie…“

„Žádný srdceryvný loučení, Ginny,“ zarazil ji okamžitě. „Brzy se zase uvidíme.“

„Já vím,“ přikývla.

„Užij si školní rok,“ usmál se na ni. „A běž už, ať stihneš najít své přátele. A opatruj se.“

„Budu,“ přikývla vážně a objala ho. „Budete mi hrozně chybět, Charlie.“

„Ty nám taky,“ pomohl jí zvednout kufr do vlaku.

„Dávej na sebe pozor, Charlie. Víš, jak jsou draci nebezpeční.“

„Budu ve větším bezpečí než ty,“ pousmál se.

„Tak… ahoj,“ hlesla a konečně se otočila a zmizela v útrobách vlaku.

Charliemu okamžitě spadla jeho usměvavá maska a zůstal po ní jen vážný výraz. Po tváři mu stekla osamělá slza. Přes všechny své řeči nevěděl, jestli se ještě uvidí. Nechtěl se v dalších měsících vracet do Británie. A netušil, co se bude dít dál. Ve hře bylo tolik věcí, že se mohlo lehce stát, že už nebudou mít možnost vidět se znovu. Byl pevně přesvědčen o tom, že se Ginny povede dostat zpět do jejího světa. Jen netušil kdy a jak. S hlubokým povzdechnutím se přemístil zpět do dračí kolonie.

„Máš co vysvětlovat, Charlie,“ ozvalo se mu okamžitě za zády.

Nemusel se ani ohlížet, aby věděl, že je to Nick. Nepochyboval o tom, že se mu podařilo zjistit pravdu o jeho sestře. Čekalo ho dlouhé povídání a objasňování mnoha věcí.

 

Ginny mezitím procházela vlakem a hledala své přátele. Neměla v plánu absolvovat cestu do Bradavic sama, v Rumunsku si samoty užila víc než dost a po rozhovoru, který vedla předchozího večera se svým bratrem, si potřebovala s někým promluvit, nejlépe s Pansy nebo s Blaisem, ale nepohrdla by ani Theodorem. Potřebovala někoho zasvěceného, někoho, kdo by jí rozuměl. Když ale procházela už čtvrtý vagon, měla pocit, že po jejích kamarádech se slehla zem. Všude narážela jen na Nebelvíry, Mrzimory a Havraspáry, popřípadě na mladší ročníky Zmijozelu. Ale sedmáky a šesťáky neviděla nikde, ať se snažila sebevíc. Teprve v zadních vagonech se na ni usmálo štěstí, i když jiného druhu, než doufala.

„Ahoj Ginny,“ objevil se proti ní najednou Draco Malfoy.

„Čau,“ opětovala pozdrav lehce překvapeně. Nakonec to asi opravdu myslel vážně s tím, že se pokusí dát jejich vztah do pořádku. „Neviděl jsi někde Pansy? Nebo Blaise?“ zeptala se, když viděla, že se blonďák nadechuje k otázce. Opravdu se necítila na to, aby s ním právě teď něco řešila.

„Pans ještě nedorazila. A Blaise sedí v dalším vagónu s Theem a…“

„Díky,“ skočila mu do řeči a chystala se projít kolem něj.

„To se mnou nemůžeš ani normálně mluvit?“ nenechal ji odejít.

Zhluboka se nadechla a pohlédla mu do očí. Mělo jí dojít, že to nepůjde tak jednoduše. Nasadila proto milý úsměv a spustila: „Moc ti děkuji za vánoční dárek, ten drak je opravdu krásný. Hodí se mi do sbírky,“ vzpomněla si na spoustu dráčků, které dostala. „A opravdu oceňuju tohle gesto, ale právě teď něco potřebuju probrat s Blaisem, takže mě určitě omluvíš. Ráda jsem si s tebou pokecala, Draco. Někdy se k tomu určitě vrátíme,“ oslnivě se na něj usmála a odkráčela od něj pryč.

Draco za ní jen zamračeně hleděl, tohle nebylo zrovna to, co očekával. „Prej nechovej se k ní jako Zmijozel,“ zamumlal si pro sebe, než pokračoval dál ve své cestě.

Ginny mezitím konečně objevila Blaise s Theodorem. Bez vyzvání vtrhla k nim, nechala si uložit kufr do přihrádky a posadila se na volné místo vedle Zabiniho. Když pak zajistila kupé tak, aby je nikdo nemohl poslouchat, spustila: „Mám novinku.“

„Bavíš se s Malfoyem?“

„Tak napůl, ale to není to, o čem jsem chtěla mluvit,“ ušklíbla se na Blaise a vytáhla z hábitu knihy a pergameny od Charlieho. „Tohle jsem dostala od bratra.“

„Co to…“ začal Zabini, ale to už se po tom Theodor natáhl a zběžně to prolistoval.

„Je to možnost, jak se může vrátit zpátky,“ konstatoval.

Blaise se na ni překvapeně otočil. Zarazilo ho, že v její tváři nespatřil žádné nadšení, jen smíření se s realitou. Už už se chystal něco říct, když se znovu otevřely dveře a dovnitř nakráčela Pansy. Rychle se s přítomnými pozdravila, ale velmi brzy si všimla atmosféry v kupé. Bez zaváhání si přisedla k Nottovi a nahlédla mu přes rameno. A nemusela číst dlouho, aby jí došlo, o co se jedná.

„Koukám, že už jsi na správné cestě,“ odvětila jen.

Ginny přikývla, nebylo k tomu co dodat. Všichni přítomní si uvědomovali její náladu a postoj. Ještě nedávno by dala kdo ví za to, aby se mohla okamžitě vrátit zpět, a nyní, když už tomu byla o mnohem blíž, její nadšení vyprchalo. Vyměnili si všeříkající pohledy a neochotně, ale zvědavě se vrhli na knihy a pergameny.

<< 14. kapitola <<                                                                    >> 16. kapitola >>

31.03.2012 22:25:51
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one