My world of fantasy...

14. kapitola ŽzZ - Dračí Vánoce

Další kapitola a tentokrát se v ní víc dozvíte o Charliem a kolonii celkově. Doufám, že se bude líbit, je to takový oddych od Bradavic a tamějších událostí, ale rozhodně není nedůležitá. :) Snad se bude líbit a docela bych ocenila nějaké komentáře (pokud chcete brzy pokračování :-P). Díky. 

***

Když se na druhý den ráno Ginny probrala, zjistila, že je v domě úplně sama. Nějakou dobu jen tak bezcílně bloumala místnostmi sem a tam, než se rozhodla jít si udělat snídani. Charlie se však neobjevil několik dalších hodin a zdálo se, že v osadě také nikdo další není. Nějakou dobu si tím lámala hlavu, ale poté se raději rozhodla vrátit se do bezpečí kamenného domku a počkat si, co bude dál. Velmi dobře si uvědomovala, že by se neměla jen tak potulovat po neznámé krajině. Předchozího večera si vyslechla dost strašidelných historek na to, aby si vybudovala respekt k drakům a okolní přírodě. Rozhodně neměla v plánu setkat se s některým z nich a riskovat svůj vlastní život. Pobaveně si přitom uvědomila, že Fred s Georgem by si takovou příležitost nenechali ujít a dávno by se toulali v přilehlých lesích. Charlie měl pravdu, když říkal, že sem rodinu vzít nemohl. Mamka by se zbláznila, kdyby se probudila a zjistila by, že tam nikdo není. A dvojčata by pravděpodobně přitáhla domů připálená. Netušila proč, ale ona byla stále klidná. Docházelo jí sice, že její bratr poletuje někde venku a pravděpodobně čelí některému z draků, stejně jako ostatní, ale zároveň natolik věřila jeho schopnostem, že se nebála, že by se nevrátil. Pracoval tu už mnoho let a za celou tu dobu se mu nikdy nic vážného nestalo.

Teprve krátce po dvanácté hodině se Charlie vrátil zpátky. Podle jeho výrazu Ginny okamžitě uhodla, že se stalo něco, co mu nebylo zrovna dvakrát po chuti. Bleskově vyskočila na nohy a nechala na zem dopadnout knihu, kterou měla rozečtenou. Než ale stačila cokoliv říct, zarazil ji sám bratr.

„Teď ne, Ginn… Potřebuju sprchu," vychrlil ze sebe a zmizel ve dveřích do koupelny.

Uplynulo dvacet dlouhých minut, než konečně vyšel ven. Rusovláska musela uznat, že nyní vypadá mnohem lépe než předtím. Do domu vešel strhaný, unavený a navíc i očouzený kouřem.

„Stalo se něco?" zeptala se starostlivě.

„Jen máme problémy s několika draky," vydechl a posadil se do křesla. „V létě se nám vylíhla dvě nová mláďata a od tý doby, co jsou schopná se starat sama o sebe a zapojila mezi ostatní, jsou tu jen problémy. Jeden mladý drak se s nimi nesnese a my musíme ty dvě malý pořád zachraňovat. Je to tu na týdenním pořádku, za pár dní jim zase půjde po krku. Už aby pořádně vyrostli a byl tu klid."

„A nestalo se nikomu nic?"

„Ivan má do sbírky novou spáleninu a Traian přišel o nové boty. Jinak nic," pokrčil rameny.

„Byli jste tam všichni?"

„Ne. Katarína s Maríou a Claudem vyrazili ráno do vesnice. A zbytek má svoje obvyklý pochůzky."

Přikývla a na několik minut se odmlčela. Nakonec však s lehkým úsměvem pohlédla na bratra, když si vzpomněla, na co se ho předchozí den chtěla zeptat. „Charlie? Co je mezi tebou a Katarínou?" zamumlala.

„Všimla sis?"

„Nejsem slepá," zamračila se zlehka.

„Chodíme spolu," objevil se na jeho tváři úsměv. „Vlastně jsem ji nedávno požádal o ruku."

„Takže se budeš ženit?" zeptala se ohromeně.

„Plánujeme to na září."

Nevěřícně si svého bratra prohlížela, takovouto novinku rozhodně nečekala. „Jak dlouho jste spolu?" zeptala se nakonec.

„Čtyři roky."

„A tys za celou tu dobu nic neřekl?" vydechla. „Mamka se celý léta trápila tím, žes jí nikoho nedovedl domů, a ty máš zatím takovou dobu přítelkyni? A teď už i snoubenku? Plánoval jsi nám to vůbec říct?" vychrlila ze sebe rychle.

„Chtěl jsem, ale pak začala válka…" pokrčil rameny. „Myslel jsem, že bych s tím přišel, až to celé skončí."

Mlčky na něj zírala a srovnávala si myšlenky. „A kdyby to nedopadlo dobře?" zeptala se potichu. „Kdyby někoho z nás zabili nebo Ty-víš-kdo vyhrál… Víš, že může trvat roky, než to celé skončí."

„Vím," přisvědčil vážně. „Jenže nechci, aby o ní někdo věděl. Chtěl jsem ji představit našim, ale nějak na to pořád nebyl čas… A pak začalo tohle a já ji nechci uvádět to nějakého nebezpečí. Tady jsme v bezpečí, dobrovolně bych ji teď do Británie nevzal."

„Proto se distancuješ od rodiny?"

„Naše rodina vždycky měla moc blízko k Brumbálovi a k Fénixovu řádu. A i když jsem členem… Nerad se tam vracím moc často, nechci ohrozit Kaťu nebo kohokoliv odsud. Tohle společenství je pro nás vším, jsme jedna velká rodina a mně na nich záleží dost na to, abych se nepouštěl do akcí, které by je mohli ohrozit. Kdybych nějakým způsobem dopustil, aby se Ty-víš-kdo zaměřil na naši kolonii, byla by to hrozná katastrofa."

„Chápu," přikývla. „Víš, ze začátku jsem nesnášela to, že jsem teď tady, že je ze mě Zmijozel, ale… Jsou věci, které bych jinak nikdy nezískala. Za normálních okolností bych tě nikdy neměla možnost víc poznat, nevěděla bych o Kataríně… pravděpodobně bych se o ní dozvěděla až za mnoho let, kdy by ti omylem vyklouzlo, že jsi vlastně ženatý a máš kupu dětí," usmála se. „Takže na téhle nehodě je přece jen něco dobrého."

„Myslím, že to není jediná dobrá věc na tom všem, Ginny," pohlédl na ni zamyšleně Charlie. „Nevím sice přesně, jak žiješ v tom druhém světě, ale nejsem slepý, abych si nevšiml několika věcí. Máš tu přátele. Opravdové přátele. Ten Blaise z nástupiště… Hádám správně, že ví o tom, kdo jsi doopravdy?"

Přikývla. „On a Theodor nás slyšeli tehdy v Prasinkách. A Pansy jsem to řekla já sama."

„A všichni tři za tebou stojí," konstatoval.

„Kupodivu ano."

„A mladý Malfoy? Viděl jsem, jak na tebe zíral. A jak propaloval tvého přítele pohledem."

„Draco… Podle všeho by měl být můj přítel, ale nějak se to hned na začátku nepovedlo. A on se teď snaží zjistit pravdu, stejně jako Jessica s Dawn."

„Záleží jim na tobě."

„Asi ano," odvětila s lehkým zaváháním. „Občas si říkám, jestli to byl opravdu omyl, že jsem se tu objevila. Předtím… Byla jsem Nebelvír se vším všudy. Stála za svými přáteli, byla ochotná jít s nimi do nebezpečí… Odvaha, čest, rytířskost… Nesnášela jsem Zmijozel," uchechtla se. „Byl pro mě vším, co mi vadilo, byl synonymum pro zlý. Jenže teď to prostě už říct nemůžu. Jsem tam s nimi každý den, vidím je, vím, jací ti lidi jsou. A nijak se neliší od ostatních, Charlie. Jasně, nejsou to Nebelvíři, asi by se pro mě nevrhli přes oheň, ale pokusili by se mi pomoct, jen jiným způsobem. Možná by ho uhasili nebo já nevím. Vždycky jsem si myslela, že jsou studení, odtažití a nesnášenliví, jenže oni jsou prostě jen jiní. Drží při sobě tak zvláštním způsobem… Nedají na sebe dopustit a podrží se navzájem, když je to potřeba. A pokud je nějak zradíš, ztratíš je nadobro. Jestli Zmijozel něco netoleruje, tak je to právě zrada. Sice si mezi nimi pořád připadám jako vetřelec, doopravdy tam asi nikdy patřit nebudu, ale mám dojem, že jsem je pochopila. A i když to nerada přiznávám, kdybych se tehdy v jedenácti dostala do Zmijozelu, asi bych tam byla šťastná," pokrčila rameny. „Stejně jako v jakékoliv jiné koleji."

„Zmoudřela jsi, Ginny," pohlédl na ni vážně Charlie. „To, co jsi teď řekla… Myslím, že od Rona nebo dvojčat to nikdy neuslyším. Jsi tolerantní a bereš lidi takové, jací opravdu jsou."

„Spíš jsem prozřela," ušklíbla se. „A viděla a prožila něco víc než ostatní. Nic jinýho v tom není."

S úšklebkem protočil oči, ale nijak dál už se k tomu nevyjadřoval. Měl pocit, že pro tu chvíli bylo řečeno všechno podstatné. Navíc měl ještě celé Vánoce na to, aby v té konverzaci mohl pokračovat.

 

***

 

O tři dny později bloumala Ginny sama po vesnici, která podle všeho byla jediným místem, kam se draci nemohli dostat, a užívala si dne. Přestože velkou část dne vždy trávila sama, Charlie a ostatní chovatelé draků měli neustále spoustu práce se svými svěřenci, užívala si to, že může být v Rumunsku, daleko od Británie a jejích problémů. Dokonce ani samota jí nevadila, pokaždé jí to něco vynahradilo. Milovala zdejší večery, kde se sešli všichni nebo alespoň část obyvatel v hlavním domě a nezávazně se tlachalo o všem a o ničem. Všichni ji zde brali jako sobě rovnou a ona jim za to byla vděčná. A nejvíc ze všeho bratrovi. Pokud něco měla radši než večerní srazy s ostatními, tak chvíle, které mohli strávit nikým nerušeně jen spolu. Ani jeden z nich sice nemluvil o Ginnině problému, oba dva to odkládali na později, ale i tak si měli co říct. Ginn tak stále víc a víc poznávala bratra, kterého nikdy dřív neměla šanci poznat, ke kterému nikdy neměla takové citové pouto jako k ostatním. A najednou to bylo zcela naopak, Charlie pro ni byl tím záchytným bodem, který v tomto světě potřebovala. Byl její rodinou.

„Neměla bys tu chodit sama," ozvalo se jí najednou za zády.

Prudce se otočila a stanula tváří v tvář Nickovi. Neviděla ho od toho dne, kdy sem dorazila. Slyšela, že zůstal dole ve vesnici a něco tam zařizoval s místními. „Charlie tvrdí, že je to bezpečné."

„Bezpečné je to uvnitř vesnice. Ty jsi už překročila hranici," vysvětlil jí zamračeně. „Taky by z tebe mohl být černý škvarek, když si nebudeš dávat pozor."

S nespokojeným výrazem mu pohlédla do tváře. Tohle nebyl ten kluk, kterého si pamatovala z dětství. Dokonce to nebyl ani ten mladík, kterého měla možnost poznat před několika dny. Choval se k ní nepřátelsky, odtažitě a ona netušila, proč tomu tak je. Až do té doby neměla s nikým ve vesnici žádné problémy, se všemi velmi dobře vycházela a s těmi mladšími, Claudem a Katarínou, se poměrně rychle spřátelila. A tak nějak očekávala, že s Nickem to bude stejné.

„Co proti mně máš?" zeptala se přímo.

„Nelíbíš se mi," pokrčil rameny a otočil se k odchodu.

„Neznáš mě!"

„Šest let jsem od tvého bratra slýchal o vaší rodině, Ginevro," oslovil ji plným jménem. „A mám dost známých a kamarádů v Británii, abych věděl, co jsi zač. Tomuhle tvému obratu nevěřím ani za mák. Netuším, čím sis Charlieho omotala kolem prstu, ale já ti na to neskočím. Nevěřím tvým milým řečem a chování. Takže ať už jde o cokoliv, nepovede se ti to. Budu tě sledovat."

Zaraženě ho pozorovala. Její malý ráj na zemi, který trval teprve několik dní, se začal bortit jako domeček z karet. Nečekala, že tak brzy narazí na realitu, že ji něco tak brzy srazí zpátky na zem. Přesto však nedovolila svým emocím, aby vypluly na povrch. Měsíce přetvářky udělaly své a ona nyní byla naprosto schopná kontrolovat svoje chování. Zvykla si nedávat najevo své pocity a názory a i když to občas bylo spíše ke škodě, v situacích jako tato tak jednala. Byla to její obrana.

„Možná jednou zjistíš, jak moc se pleteš, Nicolasi. Já na nikoho nic nehraju a ty nemáš sebemenší právo mě soudit. Nevíš o mně vůbec nic."

„Vím dost na to, abych si na tebe udělal názor."

Pokrčila rameny. „Tvoje věc. Já o tvou přízeň nestojím."

Nesouhlasně ji sjel pohledem, než se sebral a šel si svou vlastní cestou. Ginny ještě několik dalších minut bloumala po vesnici, tentokrát už mezi domy, netušila totiž, jestli neměl Nick náhodou pravdu ohledně té hranice, než se rozhodla vrátit domů. Nechtěla už na nikoho ten den narazit a potřebovala se dát do pohody předtím, než se Charlie vrátí ze svých pochůzek. Nehodlala mu říct o tom, co se stalo mezi ní a jeho nejlepším kamarádem. Protože i když si to přiznávala jen velmi neochotně, Nicolas jí připomněl jeden z důvodů, proč jela právě do Rumunska. Charlie jí slíbil pomoc a také jí už dříve řekl o tom, že četl o podobném případu, jako byl ten její. Měla v plánu to nechat další tři dny být, přeci jen byl téměř Štědrý den, ale po svátcích musela začít něco dělat. Nemohla si dovolit propásnout možná jedinou příležitost, kterou měla.

 

***

 

„Veselé Vánoce, Charlie," usmála se Ginny na bratra, když ráno vstal a přišel do obývacího pokoje. Na její žádost v něm stál vánoční stromeček, pod kterým ležela malá hromádka zabalených dárků. Předchozího dne na něj tak dlouho naléhala, než se nakonec vypravil do lesa a sehnal jí malý smrček, jen aby měla radost. Večer pak zase ona ustoupila a šla s ním do hlavního stanu, kde si společně s ostatními dali štědrovečerní večeři a oslavili Vánoce.

„I tobě, Ginn," usmál se na ni na oplátku a posadil se na pohovku, zatímco ona klečela u stromku. „Čekalas na mě?"

„Přece nebudu otvírat dárky sama," zazubila se.

Než ale stihla udělat cokoliv dalšího, otevřely se dveře a dovnitř nakráčela Katarína. Bez zaváhání si pověsila těžký kabát na věšák, vytřepala sníh z vlasů a došla k nim. „Koukám, že jste ještě nezačali."

„Čeká se jen na tebe," mrkla na ni Ginn. Když na ni bratr hodil tázavý pohled, s pokrčením ramen vysvětlila: „Předpokládala jsem, že kdybych se neukázala, slavili byste svátky spolu. Tak jsem vám to nechtěla kazit."

„Jsme rádi, že tu seš," odvětila zlehka Katarína, která se už mezitím posadila vedle Charlieho, který ji okamžitě objal kolem ramen. „Zatím mi nikoho z vaší rodiny nepředstavil, zatímco od nás už zná všechny," usmívala se. „Takže jsem byla nadšená, když jsem slyšela, že přijedeš."

„Vážně?" zeptala se pochybovačně Ginn. S pověstí, jakou měla, to pořádně nedokázala pochopit. A pokud i Nicolas věděl o tom, jaká je, divila se Kátě, že to bere s takovým nadšením.

„Charlie mi řekl, co se ti stalo," vysvětlila tmavovláska vzápětí. „Samozřejmě jsem se ze začátku divila, proč zve zrovna tebe, ale když mi všechno pověděl… Kdybys s čímkoliv potřebovala pomoct, stačí jen říct, Ginny."

„Já… Děkuji, Káťo," odvětila po chvíli zaváhání zrzka. „Tak jdem na ty dárky, ne?" změnila rychle téma a natáhla se pro první balíček.

O chvíli později už měli všichni tři dárky vybalené. Ginny byla překvapena, kolik jich dostala. Že jí něco přijde od Dawn, Jessicy, Pansy a Blaise očekávala. A stejně tak od Charlieho. Dárek od Theodora ji příjemně překvapil, stejně tak jako od Kataríny a několika dalších zdejších obyvatel, kteří se rozhodli jí věnovat malé upomínkové předměty na památku. Ovšem úhledně zabalený balíček v tmavě zeleném papíru ji zaskočil. Nečekala, že by jí Draco mohl cokoliv poslat, téměř ho neznala, celé čtyři měsíce okolo sebe jen kroužili, ale nedostali se k ničemu dalšímu. Rozuměla sice tomu, že pro něj bývala kamarádkou, ale nemyslela si, že by tomu bylo i nyní. Ale vypadalo to, že se rozhodl překonat onu bariéru, která mezi nimi byla, a učinil první krok. Nerozhodně v rukou převalovala stříbrný řetízek s dračím přívěškem, než se rozhodla připnout si ho na krk. Na tváři se jí objevil lehký úsměv, když si uvědomila dvojsmysl toho draka. Draco věděl o tom, že jede na prázdniny do dračí kolonie. A stejně tak to mohlo symbolizovat jeho a přátelství, které se pokoušel obnovit.

 

***

 

Další den byla Ginny vytažena z postele velmi brzy, venku teprve začínalo svítat. S mírným remcáním se, podle bratrovým instrukcí, teple oblékla a vydala do venkovní zimy. Kousek od domu se k nim přidala ještě Katarína a Claude.

„Kam mě to táhnete, Charlie?" zeptala se ještě rozespale.

„Uvidíš," usmál se potutelně.

„Charlie," zakňourala, ale bratr na ni jen hodil pobavený pohled a pokračoval dál v cestě.

S nadějí pohlédla na zbývající dva účastníky výpravy, ale podle jejich výrazů pochopila, že nemá moc velkou šanci na úspěch. Přesto se to rozhodla zkusit.

„Káťo?"

„Jen si počkej," uculila se na ni tmavovláska.

„No tak," vyhrkla už nedočkavě. Najednou byla úplně vzhůru a chtěla vědět, co se na ni chystá. Ale ani několikaminutové kňourání a přesvědčování nezabralo, ti tři mlčeli jako hrob a jen se na ni pobaveně ušklíbali. Nakonec to vzdala a v tichu je následovala, poznala už, že nemá sebemenší šanci z nich něco vytáhnout. Po několika dalších minutách to ale nevydržela a otevřela ústa, aby se na něco zeptala. Avšak tentokrát ji Charlie rychle zarazil a ukázal před sebe.

„Co…" šeptla potichu zrzka.

„Pořádně se podívej," usmál se, přitáhl ji k sobě a natočil správným směrem.

Ginny se poslušně podívala na místo, které jí ukazoval, a překvapeně otevřela ústa. Necelých pět metrů od ní dováděli na louce dva tmavě zelení draci. Překvapeně pohlédla na Charlieho, ale ten, stejně jako jeho dva kolegové, s úsměvem sledoval své svěřence. Teprve po chvíli si uvědomil sestřin pohled.

„To jsou ty…"

„Naše dračí mláďata," přisvědčil s širokým úsměvem a otočil se zpět k drakům. „Držíme je pokud možno co nejblíž osadě, aby se nám náhodou neztratily nebo aby se jim něco nestalo."

„Jsou nádherní," pohlédla Ginn zpět na malé draky, kteří zatím měli na délku něco málo přes metr a půl. Na hlavě se jim třpytily dva zlaté rohy, které už nyní vypadaly nebezpečně. „Co jsou zač?"

„Jsou místní, rumunští dlouhorozí. Ten větší je samec, říkáme mu Blesk. Měla bys vidět, jak se prohání v bouřce. A ta malá je naše Princezna. Za poslední tři roky je to první samice rumunského dlouhorohého, co se nám tu vylíhla. Předtím jsme tu měli jen samé samce. Většina draků v rezervaci je právě tohohle druhu, jsou tu doma a my se snažíme zvýšit jejich počet. Dřív byli hodně loveni kvůli těm rohům, takže před nějakými deseti lety byli téměř na vymření. Ale tady v rezervaci se jim daří, během posledních deseti let nám přibylo nejméně čtyřicet nových exemplářů. Obvykle máme tak čtyři mláďata ročně."

„A ten drak, co je napadá?" vzpomněla si na jeden z jejich rozhovorů.

„To je právě ten problém. Ten drak sem nepatří, nějak se sem přimotal a usadil se tady. A... Sakra," zanadával a vzápětí spolu s Katarínou vyběhl směrem k pasece.

Ginny jen s hrůzou sledovala, jak se u dračích mláďat objevil šedý, přibližně čtyřmetrový drak a bez varování na ně zaútočil. Vykročila směrem k pasece, hůlku už dávno v ruce, ale než stačila udělat víc než dva kroky, zarazila ji čísi ruka. Překvapeně se otočila a pohlédla do tváře Claudovi, který neodešel s dvojicí, ale zůstal tam s ní.

„Charlie a Katarína si s tím poradí."

„Ale…"

„Jsou na to zvyklí, věř mi," nenechal ji o tom polemizovat. „Charlie má Bouřliváka na starosti, je to jeho problém. A Katarína má zas dohled nad těmi malými. Tohle je skoro na denním pořádku, dneska máme štěstí, že jsme tu tak brzy. Kdybys tam vtrhla, mohla bys to jen zhoršit, draci na tebe nejsou zvyklí a mohli by na tebe zaútočit, protože by tě považovali za nepřítele. Je už znají. A hlavně na to nemáš výcvik."

„Co je ten šedý zač?" hlesla potichu, zatímco sledovala, jak její bratr odtrhává většího draka od mláďat, které se Katarína snažila dostat do bezpečí.

„To je ukrajinský železnobřichý. Ze všech dračích plemen je největší. Je nesmírně nebezpečný, ale tenhle je ještě mladý, odhadujeme, že je mu tak rok, rok a půl. Navíc ještě není plně dorostlý, až bude dospělý, bude měřit dvakrát tolik."

„A kde se tu vzal?"

„Myslíme si, že z Ruska. My se tu zaměřujeme především na rumunské dlouhorohé, máme tu taky několik maďarských trnoocasých a pár norských ostrohřbetých. Ti všichni ale žijí na druhé straně hor, držíme je dál od našich místních draků."

„Ale tenkrát na Pohár tří kouzelníků…" vzpomněla si Ginny.

„To nebyli naši draci," uchechtl se Claude. „My dodali jen maďarského trnoocasého a švédského krátkonosého. Velšský zelený byl od vás z Británie a čínského ohniváče jste si vypůjčili z jedné asijské rezervace."

„Tys tam tenkrát byl," uvědomila si Ginn.

„Já, Charlie, Katarína a Nick jsme tam byli vysláni, abychom se postarali o naše draky," přitakal. „Starší a zkušenější zůstali v rezervaci, aby se mohli dál nerušeně starat o naše miláčky," usmál se a pohlédl zpět na paseku. Zdálo se, že Charliemu a Kataríně se daří dostat situaci pod kontrolu. „Myslím, že během pěti minut s nimi budou hotoví. Jak jsem ale říkal, my tu máme jen tyhle tři druhy draků," vrátil se k tomu, co říkal prve. „U vás v Británii máte tu kolonii s velšskými zelenými. A samozřejmě tam je ta rodina, co dává pozor na hebridské zelené, kteří žijí na těch ostrovech. Většina švédských krátkonosých a norských ostrohřbetých žije v rezervaci ve Skandinávii. A Rusko chová ty největší bestie ze všech, ukrajinské jako je tenhle výtržník a maďarské trnoocasé. Tady náš Bouřlivák je krásný exemplář draka, ale nemá tu co dělat," mračil se. „Jenže zatím se nám nepodařilo domluvit se s Rusáky, aby si pro něj přijeli. Pořád tvrdí, že jim žádný drak nechybí."

„A nemohl uletět nějakému soukromému chovateli?"

„Někomu, jako je ten váš Hagrid?" ušklíbl se Claude. „Ta jeho Norberta je taky pěkný kvítko. Tu nám byl opravdu čert dlužen. Obzvlášť ta cesta s ní sem byla bezchybná. Každopádně před rokem se nám od ní vylíhla dvě mláďata, která teď taky naháníme po všech čertech. Jsem vážně rád, že mám na starosti rumunské a ne ty potvory na druhé straně," pousmál se. „Vypadá to, že jsou hotoví," mrknul zpět na louku, kde už byl jen Charlie s Katarínou a oběma mláďaty. „Pojď," vybídl ji a vykročil k pasece.

Ginny ho váhavě následovala, po tom, co před chvílí viděla, si nebyla úplně jistá, jestli chodit tam je nejlepší nápad. Ale pokud si měla vybrat mezi tím zůstat sama v lese nebo se přidat ke skupince na louce, měla okamžitě vybráno. Přesto ji přítomnost dvou draků lehce znervózňovala, i když byli zatím malí. Jí se zdáli dost velcí na to, aby mohli něco udělat.

„Snad by ses nebála, Ginny," houkl na ni Charlie, zatímco drbal většího dráčka na krku. „Jeden by řekl, že bys po tom všem měla mít víc odvahy. Nebo že by se z tebe už vážně stával Zmijozel?" dobíral si ji.

„Nestává," opáčila vzdorovitě a vyšla na palouček.

Obě dráčata okamžitě zpozorněla, když zaznamenala vetřelce, ale Katarína je okamžitě dokázala uklidnit. Ginny se nestačila divit tomu, jak moc to s nimi uměla. A soudě podle pobavených úsměvů všech přítomných její údiv nikomu neunikl.

„Pokaždé, když se nám narodí nějaké mláďata, je dostává na starosti jen jeden chovatel, na kterého si zvyknou. Dokud jsou malí, přibližně do jednoho roku, tak snesou přítomnost dalších lidí," vysvětlovala Katarína s úsměvem. „Tihle dva patří mně," otočila se na Bleska a Princeznu. „A na Charlieho a Clauda, a taky na Nicka, jsou celkem zvyklí. Ale až vyrostou, budu jediná, komu budou důvěřovat. Je důležité, aby chovatel navázal se svými draky co nejužší pouto, aby je pak mohl krotit a starat se o ně."

„Je nás tady celkem patnáct. A máme tu přibližně šedesát rumunských draků a dvacet maďarských a norských. Na jednoho chovatele tak většinou připadá šest rumunských draků nebo čtyři jiní draci. A i tak je s nimi dost práce," navázal na ni Charlie.

„A když si vezmeš," přidal i svou trošku do mlýna Claude, „že se nám každý rok rodí nová mláďata, zatímco tak často nám draci neumírají, přece jen žijí poměrně dlouho, a občas se nám sem zatoulají cizí draci, máme toho až nad hlavu… Ale myslím, že můžu za všechny říct, že tu práci milujeme," pohlédl na Katarínu a Charlieho, kteří s úsměvem přisvědčili.

„Pojď sem," vybídla ji najednou Káťa.

„Nemyslím, že bych měla…"

„Nebuď strašpytel," pošťuchovala ji přátelsky. „Princezna ti nic neudělá, je to zlatíčko."

Ginny měla sice na malou dračici jiný názor, viděla její zuby a rohy a pod pojmem zlatíčko si představila nějakého menšího a mírumilovnějšího tvora, ale nakonec kapitulovala a obezřetným krokem došla až ke Kataríně, která po celou tu dobu šeptem uklidňovala Princeznu. Ginn ani nevěděla, jak se to stalo, ale najednou stála až u dračice, která k ní zvědavě natáhla čumák, aby ji mohla očuchat. Na radu svých přátel se ani nepohnula a nechala ji, aby dělala, co uzná za vhodné. Za chvíli ji už Káťa pobídla, aby si malou pohladila. Rusovláska nikdy nezažila zvláštnější pocit než tento. Poznala už mnoho kouzelných tvorů, Hagrid je jimi pravidelně zásoboval, ale testrálové, hipogryfové ani další živočichové nebyli na omak tak zvláštní jako drak. S neskrývaným úžasem pohlédla dračici do očí a užívala si tu chvíli, kdy sdílela s tímto neobyčejným tvorem jakýsi druh pouta. Po několika minutách se však Princezna sebrala a připojila se ke svému bratrovi, který poletoval opodál.

„Je úžasná," vydechla, když sledovala, jak se dračice vznesla do vzduchu a kroužila nad nimi.

„Je naprosto ojedinělá," souhlasila s ní Katarína a pyšně sledovala své dráčky. „Blesk je sice taky skvělý, ale ona v sobě má takové kouzlo… Jako by si dokázala každého omotat kolem krku. Za tu dobu, co tu pracuju, se ještě nestalo, aby si některé mládě dokázalo získat náklonnost všech chovatelů tak lehce. Dokonce i naši milovníci těch maďarských potvor nad ní slintají blahem a pějí ódy."

„Káťa měla hrozný štěstí, že zrovna vyšla řada na ni, aby dostala svá mláďata," objal svou přítelkyni Charlie a společně s ní pozoroval odlétající draky. „Já měl malý loni a rozhodně to nebyly takový zlatíčka. Tihle se drží pěkně u osady, kam jsme je přinesli, když se vylíhli. A drží se v okruhu několika kilometrů, ale vždycky se vrátí zpátky. Zato ty svoje jsem pořád naháněl po všech čertech."

Claude se vzápětí hlasitě rozesmál. „Nezapomenu na ten tvůj výraz, když jsi zjistil, že se jim podařilo dostat se z rezervace a sežrat dole ve vesnici čtvrtinu stáda."

„Jako by ti tvoji předloni byli lepší," usadila ho Katarína. „Musel jsi je jít hledat mezi trnoocasé."

Několik dalších minut Ginny pobaveně sledovala hašteření těch tří, kteří se předháněli v tom, kam se až jejich svěřenci dostali. Za jednoznačného vítěze však považovala Katarínu, které se její dráčata před několika lety zatoulala až k moři, odkud je nikdo nemohl dostat, protože dráčci si vodu natolik zamilovali, že v ní trávili celé dny a odmítali vylézt. Nyní už dokázala pochopit, proč to tu Charlie tak moc miloval a proč se nikdy nechtěl vracet domů. Ona zde byla jen několik dní a pomalu už jí dračí kouzlo začínalo lézt pod kůži. A to na rozdíl od svého bratra nikdy nebyla milovník zvířat, rozhodně ne v takové míře jako on. A přesto jí přišlo, že tohle je ideální místo k životu. Když se o několik hodin později vraceli domů, Charlie se jí totiž ještě rozhodl ukázat svoje draky, i když jen z dálky, a Claude taky nehodlal zůstat pozadu, byla vděčná za to, že ji sem bratr vzal. Připadalo jí, že do té doby byla o hodně věcí ochuzená. Nevěděla, jestli to bylo Princeznou a ostatními draky, ale najednou si připadala taková úplnější. A rozhodně nelitovala toho, co ten den zažila. Tohle byl jednoznačně zážitek, na který se nezapomíná. 

<< 13. kapitola <<                                                            >> 15. kapitola >> 

24.09.2013 20:20:37
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one