My world of fantasy...

4. kapitola TO - Svoboda (Andromeda)

Za prvé - omlouvám se za zpoždění, kapitolu jsem teprve dneska dopsala, včera jsem na to vůbec neměla náladu.
Za druhé - kapitola je pro ty dvě,  které si ji přály. Především je teda pro Terku, které jsem ji slíbila. A taky pro Abigail, která s tím otravovala a dávala si podmínky a podobně
A za třetí - jsem nespokojena s počtem komentářů. Vím, že to čte víc lidí, než jen těch pár (dva, tři), kteří ji nakonec okomentují. Pak má mít člověk motivaci něco vkládat... :)
(P.S. Případné chyby kdyžtak hlašte, opravdu jsem to dopsala teď a nemám sílu na to to po sobě znovu kontrolovat.)
Takže toť vše ode mě a příští týden se můžete zas těšit na Pavučinu času.
Kaitlin

***

 

Spokojeně jsem se protáhla a konečně otevřela oči. Vůbec se mi nechtělo vylézat. Venku už sice svítilo slunce, mně přímo do očí, a nepochybovala jsem o tom, že ráno už dávno pominulo, ale ani to mě nepřimělo k tomu, abych vstala. Užívala jsem si, že se po dlouhé době konečně můžu v klidu vyspat. Obvykle mě totiž matka tahala z postele přímo v nekřesťanskou hodinu. Nikdy jsem nepochopila, co z toho měla. Vstávat o prázdninách v sedm ráno. Totálně jí přeskočilo.

„Andy?“ ozvalo se asi po půl hodině za dveřmi.

„Hm?“ zabručela jsem z postele.

„Hodláš už vylézt?“ nakoukla mi Rose do pokoje a jako obvykle se na mě široce šklebila.

„Pět minut,“ otočila jsem se na druhý bok, přetáhla si polštář přes hlavu a hodlala pokračovat ve spánku. Rozhodně jsem se ještě necítila na to, abych začala normálně fungovat.

„Jak chceš,“ uslyšela jsem kamarádčin hlas a následovné cvaknutí dveří.

Sama pro sebe jsem se musela pousmát. Rose, celým jménem Rosamund Adamsová, byla moje nejlepší kamarádka už od prvního ročníku. Pocházela sice z mudlovské rodiny, ale to mi nebránilo se s ní skamarádit. Naopak o to bylo naše kamarádství zajímavější. Já, čistokrevná čarodějka předurčená vzít si čistokrevného čaroděje a mít s ním čistokrevné děti, jsem si za nejlepší kamarádku vybrala pravý opak toho, než se čekalo. Věděla jsem, že tohle přátelství je trnem v oku mým rodičům, i když jsem se nikdy neodvážila jim Rose představit, zatímco její rodiče mě vždycky rádi viděli. Taky proto jsem tu obvykle trávila většinu letních prázdnin.

„Andy!“ vlítla mi najednou Rose do pokoje, očividně něčím rozrušená.

„Rose, já se snažím spát,“ zamručela jsem.

„Nedokážeš si představit, kdo mi právě napsal,“ nadskakovala na posteli, na kterou se už stačila posadit.

„Kdo?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Mike!“

„Mike Thompson? Ten z Mrzimoru?“ zakřenila jsem se.

„Neříkej to, jako by to byla nějaká urážka, Andy. Je to kolej jako ostatní,“ mračila se na mě. Ušklíbla jsem se na ni a natáhla se po dopise. Než jsem se ho ale stačila dotknout, cukla rukou a udržela tak psaní mimo můj dosah.

„Rose, co ti píše?“ vyzvídala jsem, zatímco jsem se dál snažila dostat se k psaní. Marně.

„Chce se se mnou sejít. Teď v pátek. V Příčný ulici,“ zářila. Mike se jí už dlouho líbil a i když byl v Mrzimoru, o kterém jsem neměla zrovna valné mínění – v něčem jsem po své rodině přece jen být musela – přála jsem jí to.

„Půjdeš tam?“ zeptala jsem se zbytečně.

„Blázníš? To si nemůžu nechat ujít. Do smrti bych toho litovala,“ dívala se na mě jak na blázna a kroutila přitom hlavou tak, až jí tmavé vlasy divoce létaly kolem obličeje.

„Vždyť já vím,“ přikývla jsem a usoudila, že tohle byla nejžhavější novina dne. Chystala jsem se tedy pokračovat ve spánku, ale ten mi zřejmě neměl být dopřán.

„Andy, to snad nemyslíš vážně! Je téměř jedenáct!“ hulákala na mě Rose. „Musíme toho dneska tolik stihnout. No tak dělej.“

„No jo pořád,“ protočila jsem očima a konečně se chystala vstát.

„Víš, že vypadáš úplně jako tvoje sestra, když takhle koulíš očima?“

Na okamžik jsem ztuhla a nevěřícně na Rosemund hleděla. Věděla, že nesnáším jakékoliv porovnání s Bellou. Jenže ke své smůle jsem jí byla až moc podobná. Myslím, že nejpatrnější rozdíl mezi námi, kromě věku, byly naše vlasy. Zatímco Belatrix byla tmavovláska, já se pyšnila světle hnědou barvou vlasů.

„Fakt děkuju, Rose, tohle jsem potřebovala slyšet,“ utrhla jsem se na ni.

„Měla bys to vědět,“ pokrčila ležérně rameny. Napadlo mě, jestli se tahle holka vůbec dokáže urazit. Za celých těch šest let jsem ji neviděla ani jednou podrážděnou, vždycky byla až moc v pohodě. A to jsem na ní obdivovala. Sama jsem byla dost náladová. Občas jsem svou rodinu proklínala. Žádný Black nebyl úplně v pořádku a ani mě se tohle rodinné prokletí nevyhnulo. Jen se projevilo krapet jinak, než u ostatních. „Chceš vědět, co dneska podnikneme?“ změnila bleskově téma.

„Ani snad nechci,“ ušklíbla jsem se. „Tvoje nápady jsou občas tak ulítlé, že se bojím, co přijde dál.“

„Divím se, že sis po šesti letech nezvykla,“ usmála se Rose. „Ale neboj, dneska to není nic děsivého. Naopak se ti to bude líbit,“ vyprávěla nadšeně a já se okamžitě chytla její vzrušené nálady, poposedla si směrem k ní a čekala, co z ní vypadne.

„No tak, Rose, vyklop to!“ naléhala jsem, když jsem viděla, jak se tváří. Znala jsem tenhle výraz a pokaždé, když ho nasadila, jsem věděla, že přijde něco úžasného.

„Včera jsem napsala pár lidem a víš co? Dneska jdeme na koupaliště.“

„A to je všechno?“ snažila jsem se skrýt své zklamání.

„A to se ani nezeptáš, kdo přijde?“ neztratila Rosemund svou dobrou náladu. Očividně si byla jistá tím, že mě to nadchne.

„Fajn, kdo teda?“

„Elena...“ začala, ale já jí okamžitě skočila do řeči.

„To myslíš vážně? No super!“ zajásala jsem. Elena byla poslední z naší party. Já, Rose a Elena jsme byly nejlepší kamarádky už od prvního ročníku a nedokázala jsem si představit, že bych měla žít bez nich. Ve škole jsme byly naprosto nerozlučné.  Ale zatímco Rose pocházela z mudlovské rodiny, Elena byla ze smíšené – matky byla mudla, zatímco otec kouzelník.

„A to jsem ti ještě neříkala, že u nás bude až do konce prázdnin,“ prozradila mi s úsměvem Rosemund.

„Rose, jsi fantastická,“ objala jsem ji. „Vážně víš, jak mi zvednout náladu.“

„A to ještě není všechno,“ zamávala mi prstem před obličejem. „Dál jsem na dnešek pozvala Michaela, Paula, Jeremyho,“ začala jmenovat naše spolužáky z Havraspáru, „a Teda.“

„To nemyslíš vážně, Rose!“ vyjekla jsem nadšeně a radostí začala poskakovat na posteli. „Tvrdil mi, že má na celé léto plány a...“

„Ukecala jsem ho,“ mrkla na mě Rosemund. „Prostě jsem mu zavolala a tak dlouho do něj hučela, až se mi ho nakonec podařilo zlomit.“

„Jsi dokonalá, Rose!“ objala jsem ji kolem krku. Lepší zprávu už jsem si přát nemohla. Celé léto jsem Teda postrádala a teď ho konečně uvidím. Po jednom dlouhém, nekonečném měsíci, kdy jsme byla zavřená v tom příšerném domě, si konečně budu moct užívat prázdnin se všemi, které mám ráda. Jen Cissy bude chybět.

„To já samozřejmě vím, ale i tak děkuji,“ usmála se Rose a vstala. „Ale být tebou, tak vylezu z postele. Za půl hodinky odcházíme.“

„Takys mě mohla vzbudit dřív,“ zabrblala jsem.

„Snažila jsem se. A mimochodem, tohle ti ráno přišlo,“ hodila po mně dopis a konečně odešla z pokoje.

Letmo jsem mrkla na obálku a usmála jsem se. Okamžitě jsem poznala to písmo. Samozřejmě nebylo nikoho jiného než mé milované sestry Narcisy. Bez mrknutí oka jsem dopis otevřela a pustila se do čtení.

 

Andy,

promiň, že ti píšu až teď, ale dřív to nešlo. Doma jsi způsobila hotové pozdvižení. Myslela jsem, že matka dostane infarkt, opravdu. Jakmile zjistila, že tam nejsi, začala příšerně šílet, řvát, hulákat... Dokážeš si to představit sama. Až s ní šel strach. A do toho se tam ještě stavila teta Walburga a všechno to ještě zhoršila. Hrůza. Musela jsem jim říct všechno, co jsem věděla, Andy. Opravdu mě to mrzí, ale jinak to nešlo. A co jsem neprozradila já, o to se postarala Bella. Vědí o tom tvým Tedovi, sestřičko. Belatrix jim to všechno víc než barvitě vylíčila. Kdybys viděla, s jakou radostí. Vůbec jsem ji nepoznávala. Navíc ani netuším, odkud všechny ty věci věděla.

Každopádně se všichni shodli na tom, že budeš vyděděna a vyškrtnuta z rodokmenu. Matka ti vzkazuje, že nemáš čekat ani korunu, vůbec nic. Prý už nejsi její dcerou. A nechce tě nikdy vidět. Jsem vážně ráda, že jsi se tomu všemu vyhnula a odešla včas.

Nemůžu se dočkat, až zase začne školní rok a uvidíme se. Už teď mi chybíš, Andy.

Tvoje

Narcisa.

 

S povzdechem jsem odložila dopis a několik dalších minut jsem seděla na posteli a přemýšlela. Všechno, co mi Cissa napsala, jsem očekávala. Věděla jsem, že se budu muset nějak postarat sama o sebe, z něčeho žít. Zatím jsem ještě měla peněz dost, ale bylo mi jasné, že po sotva vystačí na následující školní rok. Poté si budu muset najít práci, abych vůbec nějak přežila. Stále to však byly lepší vyhlídky, než kdybych musela zůstat v tom domě hrůzy.

Odložila jsem psaní od sestry stranou s tím, že na to později odepíši, a konečně jsem se začala chystat. Nakonec jsem to stihla jen tak tak. Rose to naštěstí už přešla a vesele začala klábosit o svém plánovaném rande s Mikem. Souhlasně jsem přikyvovala a projevovala stejné nadšení jako ona, ale nezbavila jsem se dojmu, že ten kluk je pod její úroveň. Mike Thompson mi nikdy nepřišel jako nějaký myslitel a ani hezký podle mě nebyl. Na druhou stranu však byl opravdu hodný a možná právě to na něm mou nejlepší kamarádku zaujalo. Nebyla jsem v těchto věcích zrovna objektivní, projevovala se zde má Blackovská stránka.

„Eleno!“ přestala najednou Rose básnit o svém vyvoleném a rozeběhla se za naší nejlepší kamarádkou.

„Rose, Andy,“ všimla si nás s úsměvem El a vykročila naším směrem. V další chvíli už jsme stály v hromadném objetí.

„Ráda tě vidím, kamarádko,“ zamumlala jsem.

„I já tebe. Rose mi říkala o tom, co se stalo. Jsi v pořádku?“ starala se hned Elena.

„Víc než kdykoliv předtím,“ usmála jsem se. „Konečně volná.“

„Gratuluju, Andy,“ sdílela se mnou mou radost. „Takže Rabastan dostal košem, jo?“ zajímala se, zatímco jsme kráčely ke koupališti.

„Co jiného jsem měla dělat. On je sice docela fajn, na rozdíl od jeho staršího bratra, ale i tak. Tedovi nemůže konkurovat.“

„To nám je samozřejmě jasné,“ mrkla na mě. „A podívejme. My o vlku a vlk před námi,“ spatřila tmavovlasého kluka, který k nám spolu s několika dalšími kráčel. Zvedla jsem hlavu a okouzleně ho sledovala. Nebylo těžké se do něj zamilovat.

„Ahoj, holky,“ ozvalo se sborově od kluků, ale já je téměř nevnímala. Měla jsem oči jen pro něj.

„Tede,“ hlesla jsem v okamžiku, kdy jsem mu vklouzla do náruče.

„Jsem rád, že jsi v pořádku, Andy,“ objal mě. Přesně to jsem potřebovala. V jeho blízkosti jsem se cítila bezpečně jako s nikým jiným. „Rosemund mi něco málo říkala. Nestalo se ti nic?“ pohlédl na mě s obavou.

„Kromě mé milované maminky? Nic,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Chceš o tom mluvit?“

„Nechceš jít někam stranou?“ navrhla jsem a otočila se na své přátele. Zachytila jsem Elenin pohled a zároveň i přikývnutí. Okamžitě jí došlo, o co ji žádám. „Támhle by měly být lavičky,“ kývla jsem směrem k parku, který sousedil s koupalištěm.

„Pro tebe cokoliv,“ usmál se na mě způsobem, pod kterým se mi podlamovala kolena.

Okamžik na to už jsme kráčeli na vybrané místo. Kratičká cesta proběhla v tichu, slova nebyla potřeba. Dokonce ani když jsme se posadili, ani jeden z nás neřekl žádné slovo. Až já se rozhodla porušit naše mlčení a začít.

„Jsem ráda, že jsi tady,“ hlesla jsem. „Stýskalo se mi.“

„To mě taky. Dostalas moje dopisy?“

„Ani jeden,“ povzdechla jsem si. „Matka zabavila veškerou mou poštu. Bez výčitek svědomí ji házela rovnou do krku. Klasika, jako každý rok.“

„Nevadí. Hlavně, že jsi odtamtud pryč.“

„To mi povídej. Bylo to peklo, snad horší než normálně. Matka se mě pokusila zasnoubit.“

Cítila jsem, jak Ted vedle mě ztuhl. Tohle pravděpodobně nečekal. Chtěla jsem ho ujistit, že se nic nestalo, ale najednou jsem měla podivně vyschlo v krku. Němě jsem hleděla dopředu a snažila se najít správná slova.

„Kdo?“ zeptal se po chvíli Ted.

„Rabastan Lestrange. Ale neboj, je to v pohodě. Vlastně – stalo se to ten večer, co jsem utekla. Přede všemi jsem ho odmítla a zdrhla z večeře. Matka...“ zarazila jsem se. Nemusel vědět o všem, co mi provedla. Nevěděl o tom nikdo, kromě mé rodiny, a já chtěla, aby to tak i nadále zůstalo. Netoužila jsem po lítosti. „Z toho, co mi řekla Cissa, pak příšerně zuřila. Oficiálně jsem vyděděna a vyškrtnuta z rodokmenu. Naprosto se mě zřekli.“

„To mě mrzí...“

„Nemusí. Jsem za to ráda. Vážně není o co stát, moje rodina je čisté zlo. Až na Siriuse a Cissy. Ti jediní se ještě vymykají.“

Ted na mě zkoumavě pohlédl, než vyslovil svou další větu. „Bojíš se o ni.“

Nechápala jsem, jak na to přišel. Tohle byla další věc, kterou jsem si nechávala pro sebe. Nikdo nemusel vědět, jak moc se o ni starám, jak moc ji mám ráda a jak moc se o ni bojím. Nechat ji tam, v tom hnízdě zla, bylo to nejtěžší rozhodnutí, jaké jsem kdy musela udělat. Nesnášela jsem se za to, ale nemohla jsem jinak. Věděla jsem, že ona se mnou nemůže jít. Na rozdíl ode mě rodiče i Bellu milovala, byla jim schopna odpustit cokoliv. Byla otcovým miláčkem a matka ji také měla ráda. Sice ne tak jako Belatrix, ale stále to bylo tisíckrát víc, než kdy měla ráda mě. Navíc ji tam držela láska k Luciusovi, kterou jsem já neschvalovala. Dokázala jsem dohlédnout dál než má nejmladší sestřička. Viděla jsem, jak se Malfoy chová, měla jsem ho na očích celé moje studium. Nijak se nelišil od mé matky, uměl být stejně krutý a nelítostný jako ona. Jenže před ní a dalšími nikdy nedal najevo to, co je ve skutečnosti. Cissa ani nevěděla, že se stýká s Belatrix. Až jsem se divila, že se ti dva nedali dohromady. Byli si tak podobní.

„Andy?“ vyrušil mě z přemýšlení Ted.

„Promiň, ztratila jsem se v myšlenkách. Bojím se o ní,“ přiznala jsem. „Je na nejlepší cestě do pekel. A jestli nakonec Lucius svolí a zasnoubí se s ním... Ztratím ji navždy.“

„Tak hrozné to snad nebude,“ pokoušel se mě uklidnit můj přítel.

„Neznáš to, nevíš, jak to chodí v čistokrevných rodinách jako je ta naše. Je to hrozný, Tede. A jestli se Cissa dostane pod Luciusův vliv, nadobro ji to ode mě odtrhne. On by jí nedovolil stýkat se se mnou. Jsem teď vyvrženec, odpad rodiny. Černá ovce.“

„Spíš bílá,“ usmál se. „Nějak to dopadne, Andromedo. Uvidíš. Zkus se tím teď netrápit, nech to na později. Pokus se užít aspoň zbytek prázdnin.“

Nadechovala jsem se, abych mu mohla dál odporovat, ale tentokrát mě už nenechal a umlčel tím nejhezčím způsobem. Při jeho polibku jsem totálně zapomněla na všechno, co mě trápilo, a jen si užívala chvíli s ním. Měl pravdu. Starosti jsem mohla odložit aspoň o den později. Den dnešní patřil jen jemu.

 

<< 3. kapitola <<                         >> 5. kapitola >>

10.10.2010 20:18:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one