My world of fantasy...

3. kapitola TO - Loučení (Narcisa)

Na prosbu nejmenované osůbky sem dávám kapitolu už dneska :) A dokonce i tu k jejímu příběhu. Tak doufám, že se bude líbit, zlatí. (A samozřejmě i vám ostatním). :-)
***

Konečně doma. Opravdu se mi ulevilo, když jsme se vrátili. Sice jsem se na večeři u Lestrangeových těšila, ale po tom, co se stalo, jsem byla ráda, že jsme se tam moc dlouho nezdrželi. Bella sice trvala na tom, že tam zůstane až do konce, ale otec si nakonec prosadil svou. Už jsem tu atmosféru, která po matčině odchodu nastala, nemohla dál snést. Všichni Lestrangeovi byli naštvaní, snad až na Rabastana, který byl podle mě zklamaný, Malfoyovi se celkem slušně bavili, stejně tak Bella, Sirius zuřil, Regulus byl zmatený, strejda Orion nereagoval a teta Walburga byla vzteky bez sebe. Snad jen Nottovi to nijak neřešili.

Mě samotnou vývoj večera docela překvapil. Neměla jsem sebemenší tušení, co se bude dít, matka se mi nikdy s ničím nesvěřovala, na to měla Belatrix. Ta musela vždycky vědět o prvním posledním. Většinou mi to nevadilo, ale dneska mi to bylo docela líto. Mohla jsem Andy varovat, co se bude dít. Hrozně jsem ji litovala, že se to musela dozvědět takhle. Na druhou stranu mě ale udivilo, že s něčím takovým vůbec nepočítala. Byla v sedmém ročníku, mohli ji napadnout, že se jí matka bude snažit vyvdat. Nečekala jsem jen, že jí to oznámí beze slůvka vysvětlení, jako hotovou věc.

„Andy?“ zaklepala jsem na dveře jejího pokoje.

„Jsi pryč, Ciss,“ odsekl mi sestřin hlas.

„Andy, otevři mi,“ nenechala jsem se odbýt.

Několik desítek vteřin jsem mlčky postávala na chodbě před jejím pokojem, než se konečně otevřely dveře. Překvapeně jsem zůstala hledět na Andromedu. Vypadala hrozně.

„Jsi v pořádku?“ zašeptala jsem.

„A vypadám na to snad?“

„Promiň, já...“ začala jsem větu, ale najednou jsem nevěděla, jak pokračovat.

„Pojď dovnitř, prosím tě,“ hodila na mě znepokojený pohled a rozhlédla se po chodbě. Bylo mi jasné, že nechtěla, aby ji v tomto stavu viděl ještě někdo jiný. „Dělej!“ sykla nervózně.

Okamžitě jsem ji uposlechla a zaplula jsem do pokoje. Kdo ví proč jsem se uklidnila, jakmile jsem byla vevnitř. Vždycky na mě tato místnost tak působila, snad proto, že byla zrovna její.

„Co se ti stalo, Andy?“ posadila jsem se do křesla, kde jsem sedávala pokaždé, když jsem za svou nejstarší sestřičkou přišla.

„Matka!“ vyplivla ze sebe. Až mě zamrazilo, kolik nenávisti do toho jednoho slova dala.

„Co ti udělala?“ zeptala jsem se tiše. Dokonce jsem si nebyla jistá, jestli mě slyšela. A ani jsem si nebyla jistá, jestli jsem chtěla, aby mě slyšela. Nechtěla jsem vědět, co se mezi nimi dvěma stalo.

„Pohádaly jsme se,“ klesla Andy na postel a upřeně hleděla do zdi. „Já vím, hádaly jsme se vždycky, ale tohle bylo jiné. Takhle to nikdy neprobíhalo... Vím, že mě nemiluje...“ už už jsem se nadechovala, abych tato slova popřela, ale sestra mě nenechala. „Myslela jsem si, že někde v hloubi srdce má aspoň trochu ráda, ale... Ona mě nesnáší, Cissy,“ pohlédla na mě najednou a já viděla, jak se jí v očích lesknou slzy. Nestávalo se moc často, že by ji něco tak zranilo. „Ještě nikdy jsem neviděla tolik nenávisti a...“ zalkla se. „Vyčetla mi snad všechno, co jde, Ciss. Všechno. Nic se jí na mně nelíbí. Všechno dělám špatně, já jsem vždycky ta špatná. Nic, co kdy udělám, není dobře. Jenže...“

Najednou jsem měla pocit, že nemůže pokračovat dál. Mně samotný už dávno po tváři tekly slzy, ale ona se držela. S narůstajícím pocitem strachu jsem se zvedla, přesunula se na postel a objala ji. Obvykle to byla ona, kdo mě utěšoval, ale nyní, snad poprvé, to bylo naopak.

„Bude to dobrý...“ zašeptala jsem jí do vlasů.

„Dobrý?“ pohlédla na mě jako na blázna. „Cissy, tys neslyšela, co všechno mi řekla. Naprosto mnou pohrdá a stydí se za to, že jsem její dcera. A...“ zarazila se, aby se mohla zhluboka nadechnout. „Použila na mě....použila na mě...“

Větu ale už nedořekla a doslova se mi zhroutila v náručí a naplno se rozbrečela. Nezmohla jsem se ani na slovo a jen jsem tam seděla a hladila ji po vlasech. Nic víc jsem pro ni udělat nemohla. Sama jsem z toho byla úplně mimo. Andy nemusela dokončit větu, abych věděla, co na ni matka použila. Znala jsem tu kletbu, i když jen z textů a z vyprávění. A nedokázala jsem pochopit, jak ji někdo může použít na vlastní dítě. Bylo to tak... nelidské. Nikdy bych to nedokázala použít na živou bytost, natož na někoho, koho bych měla mít ráda. Tentokrát to matka opravdu přehnala, tohle už bylo za všemi hranicemi. Věděla jsem, že tohle byla poslední kapka pro jejich vztah, pokud se to tak vůbec dalo nazývat. A nedokázala jsem to snést. Milovala jsem svou rodinu, bez výjimky, a tohle byl pro mě opravdový otřes. Soucítila jsem s Andromedou a litovala ji. Slzy už mi nyní tekly proudem a já se je ani nesnažila zastavit. Bála jsem se. Bála jsem se, co přijde dál.

„Ciss?“ vzhlédla po nekonečně dlouhé době sestra a já si všimla, že její slzy jsou tatam. Jediným důkazem, že kdy brečela, byly zarudlé oči.

„Ano?“

„Promiň, že jsem tě do toho zatahovala, neměla jsem...“

„Jsi moje sestra, Andy, samozřejmě že jsi měla. Mám tě ráda,“ vzlykla jsem. Sama jsem se slz ještě zbavit nedokázala.

„Stejně. Je to můj problém, ne tvůj,“ pousmála se.

„Co budeš dělat?“ zeptala jsem se s narůstajícím neklidem. Něco v jejím pohledu se mi nelíbilo.

„Jedinou věc, kterou v této situaci můžu.“

„Ne!“ vyjekla jsem. „Andy, to nemůžeš udělat. Prosím,“ žadonila jsem pohledem. Uhodla jsem, co plánuje. Už víckrát o tom mluvila.

„Nemám jinou možnost, Cissy. Po tom, co se dneska stalo, už tu nemůžu dál zůstat. Nezvládla bych to. A navíc... tu ani být nechci,“ dodala už tišeji.

„Ale...“

„Musíš mě pochopit. Matka mě nesnáší a je mě schopna i zabít. Bella mě nemá ráda. A otci jsem lhostejná.“

„Ale já...“ snažila jsem se promluvit. Marně.

„Já vím. A taky tě mám ráda, sestřičko,“ usmála se na mě pohledem, který byl vyhrazen pouze mě. Úsměvem starší milující sestry. „Jenže já musím jít dál. Kdybych tu zůstala, byla bych přinucena vzít si Rabastana. A to nemůžu.“

„Rabastan není špatný,“ zastávala jsem se horlivě nejmladšího Lestrangea. „Není jako Rudolfus. A má tě rád,“ dodala jsem. „Sice svým vlastním způsobem, ale záleží mu na tobě, Andy. Viděla jsem, jak na tebe kouká pokaždé, když jsi s námi někam šla. Miloval by tě. A ctil jako svou ženu.“

„To je sice moc hezké, Cissy, ale nic to neznamená. Já k němu nic necítím. Je mi líto, že jsem ho dneska tak zranila, že jsem mu tolik ublížila a ještě k tomu před všemi těmi lidmi, ale nemohla jsem jinak. Pochop mě,“ pohlédla mi zoufale do očí.

„Máš někoho jiného,“ uhodla jsem najednou a divila jsem se, že mi to nedošlo dřív. I když jsme si se sestrou byly blízké, byly věci, které jsme neřešili. Obvykle jsem to byla já, kdo chodil za Andy se svými problémy. Ona pro mě byla vždycky starší sestra, která našla na všechno řešení. A když ne, tak aspoň pomohla tím, že mě vyslechla.

„Mám,“ přikývla.

V hlavě se mi honil celý minulý školní rok. Snažila jsem si vybavit, s kým vším se Andromeda scházela, ale nikdo mě nenapadal. Znala jsem její přátele, ale ne všechny. Ze své koleje, ze Zmijozelu, bych dokázala vyjmenovat lidi ze všech ročníků, ale to mi k ničemu nebylo. Věděla jsem, že Andy by si s nikým od nás nezačala. Nesnášela Zmijozel a já byla jeden z mála lidí, kdo byl v té koleji a přece ho milovala.

„Odkud je?“ zeptala jsem se.

Andromeda se však jen tajuplně usmála a dál mlčela. Přemýšlela jsem nad všemi havraspárskými, které jsem znala. Dokonce jsem začala uvažovat i o Nebelvíru a Mrzimoru. Mezi všemi těmito třemi kolejemi panovalo přátelství, takže bylo těžké uhodnout, odkud by mohl být sestřin přítel.

„Je od vás?“ ptala jsem se dál a snažila se najít nějaké vodítko. Mým největším problémem bylo, že jsem neznala lidi, kteří byli tři roky nade mnou. Jak jsem říkala, znala jsem jen Zmijozel.

„Je z Nebelvíru,“ prozradila mi.

V očích se mi objevil údiv. Kdyby tohle zjistila matka, Andromeda by byla okamžitě mrtvá. Vlastně když jsem nad tím tak uvažovala, divila jsem se, že Sirius, můj bratranec, je stále naživu. Protože on se do Nebelvíru dostal a byl na to patřičně hrdý. A Andy na něj byla taky hrdá, viděla jsem ten obdiv v její tváři, když jsme se léto potom, co Sirius nastoupil do školy, všichni viděli. A taky si pamatuju na to zklamání, které jsem jí přinesla, když jsem byla zařazena do Zmijozelu. Ještě teď mě při té vzpomínce pálily oči a přála jsem si, abych nebyla Klobouk přemlouvala. Mohla jsem být v Havraspáru stejně jako ona, ale nakonec jsem následovala zbytek své rodiny, stejně jako Regulus, který tam byl zařazen spolu se mnou.

„Znám ho?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Nemyslím si.“

„Kdo je to, Andy?“

„Ted Tonks,“ prozradila mi konečně.

V hlavě mi úplně šrotovalo, jak jsem se snažila přiřadit ke jménu tvář. Nejprve marně, ale po několika minutách, aspoň tak mi to připadalo, jsem se konečně rozpomněla.

„Pochází z mudlovské rodiny,“ vypadlo ze mě překvapeně. „Vysoký, tmavovlasý,“ dodala jsem a sledovala, jak Andromeda s úsměvem přikývla. Nezmohla jsem se na další slovo. Byla jsem úplně vykolejená. Tohle jsem nečekala ani v nejmenším.

„Ciss,“ chytla mě najednou sestra za ruku a dlouze se mi zadívala do očí, „neodsuzuj ho. Jeho ani nikoho jiného. Zapomeň na to, co ti celý život vtloukají do hlavy. Čistá krev není všechno. Není o nic víc než kterákoliv jiná. Nenech si tím řídit život.“

„Ale rodiče...“

„Nemají pravdu,“ její slova nyní byla naléhavá. „Sama to vidím, mám to každý den na očích, když jsem ve škole. Polovina mé koleje je nečistokrevná, ale nikdo z nich není o nic míň než my. Nikdo. Nezáleží na tom, jak se narodíš, záleží jen na tom, co se svým životem uděláš. A ty si ho nesmíš dát zkazit. Ty ne, Cissy. Jsi ohromný člověk, který vůbec nezapadá do této rodiny. A ať už si myslíš cokoliv, ty nepatříš ani do Zmijozelu,“ překvapila mě. „Vím, proč jsi tam, Ciss, vím, že jsi Moudrý klobouk překecala, aby tě tam zařadil, abys nezklamala rodiče. Protože jinak bys byla u nás. Vím to. Nejsi zlá, nemáš v sobě ani kapku nenávisti. Ale...“ odmlčela se na okamžik. „Pokud je necháš, aby tě ovládali, změníš se. Já už tu nebudu, nebudu tě moct chránit a pomáhat ti. Bude to jen na tobě, jak se svým životem naložíš. A prosím tě, zapomeň na Luciuse Malfoye. Neznáš ho tak dobře, jako ho znám já. Lucius je zlý, Ciss, zlý a manipulativní. Je stejný jako Bella, rád ovládá lidi a poroučí jim. A bude poroučet i tobě, pokud ho necháš. Zapomeň...“

„Ne!“ přerušila jsem ji rázně. Až mě samotnou to překvapilo. „Mýlíš se, Andromedo, Lucius není takový, jak ho popisuješ. A já ho mám ráda a na tom nikdo nic nezmění. Ani ty!“

S bolestí v očích na mě pohlédla, než vstala, několikrát mávla hůlkou a zabalila si poslední zbytky věcí. Do té doby jsem si nevšimla, že už má sbaleno.

„Andy, já...“

„Nemůžu ti říkat, co máš a nemáš dělat,“ otočila se na mě. Její tón byl najednou úplně jiný, tatam byla ta něžnost, se kterou na mě prve promlouvala. Až mě ta změna zarazila. „Je to tvůj život a já ti v něm nemůžu bránit, Narciso.“ Při tom oslovení mě až zamrazilo. Nestávalo se moc často, že by mě oslovila plným jménem. Bolelo to.

„Andy,“ zakňourala jsem a snažila se potlačit slzy.

„Ciss,“ přistoupila ke mně, aby mě objala, a já v jejím hlase opět zaslechla tu jemnost, tu lásku. Okamžitě se mi ulevilo.

„Promiň, nechtěla jsem to říct, jen jsem...“ mumlala jsem nesouvisle a odmítala ji pustit. „Andy, nemůžeš odsud odejít, já to bez tebe nezvládnu. Prosím,“ žadonila jsem už.

„Kdyby to jen trochu šlo, zůstala bych. Jen kvůli tobě. Ale nejde to, sama to víš. Musím odsud odejít. Tohle už není místo, kde bych mohla žít, jsem tu nevítaná. Matka bude jen ráda, když se mě zbaví a otci to bude jedno. Pravděpodobně mě vyškrtnou z rodokmene, vydědí ...  Ale víš co? Je mi to jedno. O nic z toho nestojím. Jsem už plnoletá a nějaké ty peníze mám. A ty mi sebrat nemohou. A až vyjdu školu, najdu si práci, která mě bude bavit.“

„Ale...“

„Navíc si nemyslím, že jsem jediná, kdo si zvolí tuhle cestu. Sirius mě bude brzy následovat. Nevydrží s Walburgou pod jednou střechou,“ ušklíbla se najednou. „Popravdě netuším, která z nich je horší. Jestli naše matka nebo ta jeho. Obě jsou to harpie, kterým jde jen o moc, peníze a postavení. Ostatní je nezajímá.“

Mlčky jsem na sestru hleděla a snažila se strávit její slova. To o Siriusovi mě překvapilo, i když by asi nemělo. Když jsem se nad tím tak zamyslela, popravdě bych očekávala, že spíš odejde on, než Andromeda. Nesnášel své rodiče z hloubi srdce a ani Reguluse nemiloval. A když teď uteče Andy, nebude dlouho trvat a on ji bude následovat.

„Andy..“ začala jsem opět.

„Cissy, promiň, ale budu muset jít. Nechci se už potkat s matkou. Vlastně se už nechci setkat s nikým. Chci zmizet tak tiše, jak jen to půjde,“ poodešla ode mě a začala si oblékat bundu.

„Kdy se uvidíme?“

„To nevím,“ pokrčila rameny a v očích se jí objevil jakýsi stín. „Nejspíš ve škole.“

„Ale to je až za měsíc!“ vyjekla jsem. „Nemůžeme...“

„Ciss,“ povzdechla si. „Tam, kam jdu já, za mnou nemůžeš, rodiče by tě nepustili. Musíš být tady. Ty snad budeš mít štěstí. Mnohem lépe zapadáš do tohoto prostředí než já. Ty máš ráda plesy, společenské události, večeře... A i tuhle společnost. To já sem nepatřím, nenarodila jsem se pro to. Ty to tu zvládneš, Ciss. Mnohem líp, než si myslíš.“

„Ale...“

„Mám tě ráda, sestřičko. Co nejdříve se zas uvidíme, uvidíš,“ objala mě opět a políbila na čelo. Pak už jen sebrala své zavazadla,  zmenšila je co nejvíc to šlo a otočila se ke dveřím. Najednou však vypadala, že si něco uvědomila a vrátila se zpět ke mně. „To abys na mě nezapomněla,“ vtiskla mi cosi do dlaně, otočila se na podpatku a zmizela z pokoje. O minutu později jsem slyšela zacvaknutí vstupních dveří a hlasité prásk, když se přemístila pryč.

Zničeně jsem se posadila na postel a rozhlédla se kolem sebe. Místnost byla bez ní tak prázdná. Tatam bylo všechno, kvůli čemu jsem to tu milovala. Vše odešlo spolu s ní. Nemohla jsem uvěřit tomu, že opravdu odešla, že mě tu nechala samotnou. Připadala jsem si ztracenější, než kdykoliv předtím. Jako by mě část odešla. Věděla jsem, že nyní bude všechno jiné.


<< 2. kapitola <<                          >> 4. kapitola >>                     .

25.06.2010 17:30:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one