My world of fantasy...

2. kapitola TO - Večeře u Lestrangeů (Belatrix)

Další kapitola, sice s mírným zpožděním (za které se omlouvám, ale nebyla jsem doma), ale přece. Tak snad se bude líbit. :)
***

Se zalíbením jsem se prohlížela v zrcadle a hodnotila svůj vzhled. Musela jsem uznat, že mi to sluší. Černé upnuté šaty krásně kopírovaly moji postavu a dodávaly jí opravdu ženský vzhled. Tmavé, lehce zvlněné vlasy mi padaly na záda a černě orámované oči dodávaly mému vzezření trochu tajemnosti. Naposledy jsem se ještě otočila, zkontrolovala poslední drobnosti a poté konečně vyšla ze dveří.

Dole v hale už na mě všichni čekali. Samozřejmě, šla jsem pozdě, ale zdálo se, že matce to nevadí. Odjakživa jsem byla její miláček a patřičně jsem toho také využívala. S kapkou škodolibosti jsem sledovala, jak matka opět řve na Andromedu. Ne, že bych se jí divila, ta holka byla úplně nemožná. I když jsem musela uznat, že dneska si dala aspoň záležet a nevypadala jako strašák do zelí. Zřejmě jí došlo, že by ji matka zabila, kdyby udělala nějaký další problém.

Pohledem jsem sklouzla na Cissu. Vypadala dokonale, ostatně jako vždycky. Někdy jsem se až divila, jak dokáže tak přesně vystihnout, co si na sebe vzít. Vzápětí mi ale došlo, proč se moje milá sestřička tak vyparádila. Měla jsem si hned uvědomit, že to je jen kvůli Luciusovi. Už roky se jí líbil, ale co jsem věděla, tak skoro ani nevěděl, že existuje. Ne že bych se mu divila. Kdo by stál o o tři roky mladší holku. I když Narcisa měla něco do sebe, to jsem musela uznat i já.

„Bello, konečně,“ zaregistrovala matka můj příchod. „Vypadáš úžasně,“ zhodnotila můj vzhled.

„Díky, matko,“ kývla jsem hlavou. „Můžeme vyrazit?“

„Oh, samozřejmě, zlatíčko,“ věnovala mi najednou celou svou pozornost. „A ty, Andromedo,“ otočila se zpět k mé sestře, „ne, že se budeš celou dobu bavit jen se Siriusem. Očekávám od tebe, že budeš konverzovat hlavně se syny Lestrangeových, Rudolfusem a Rabastanem.“

„Samozřejmě,“ odvětila, ale jasně jsem na ní viděla, jak moc se přemáhá, aby to znělo aspoň trochu zdvořile.

„Půjdeme teda?“ ozval se zničehonic otec. Očividně už chtěl vyrazit a nehodlal poslouchat, jak se matka s Andromedou opět hádají. Koutkem oka jsem zaznamenala pohled, kterým mě počastoval. Bylo mi jasné, že jemu, na rozdíl do matky, můj pozdní příchod vadil, ale před svou ženou se neodvážil nic říct. Nebylo žádným tajemstvím, že i když mě měl rád, jeho oblíbenou dcerou byla Narcisa. I když oblíbená dcera byl slabý výraz. Byla jeho miláčkem, naprosto ji zbožňoval.

„Oh, samozřejmě, Cygnusi,“ přikývla matka.

Otec jen přikývl a vydal se směrem ke krbu. O okamžik později zmizel plamenech a matka ho rychle následovala. Zahlédla jsem ještě, jak hodila poslední varovný pohled po mé starší sestře, než se také přemístila k Lestrangeovým. S úšklebkem jsem je následovala a bavila se Andromediným výrazem. Zdálo se, že by raději skočila z nejvyšší bradavické věže, než aby s námi šla. Oproti tomu Cissa vypadala víc jak nadšeně. Div že se nezabila, když se hrnula ke krbu. Nezbývalo mi nic jiného, než se zastavit a nechat ji, aby vlezla do krbu přede mnou. Pak už jsem se i já konečně dostala na řadu.

Nemusela jsem se dvakrát rozhlížet, abych se zorientovala v domě Lestrangeových. Nebyla jsem tam poprvé a předpokládala jsem, že ani naposled, vzhledem k tomu, co se mělo stát.

„Belatrix,“ ozvalo se najednou vedle mě.

„Rudolfusi,“ kývla jsem na přicházejícího hlavou a mírně se pousmála.

„Rád tě u nás zase vidím. Dlouho jsi tu nebyla.“

„Naposled před dvěma týdny, že,“ prohlásila jsem s kapkou jízlivosti a ušklíbla se.

„Kde máš sestru?“ změnil obratně téma.

„A kterou myslíš?“ podivila jsem se.

„Narcisu určitě ne. Pokud vím, tak právě mluví s...“

„Luciusem Malfoyem,“ doplnila jsem ho. Nebylo těžké si to domyslet. „Andromeda by měla dorazit každou chvílí,“ pohlédla jsem ke krbu. Uměla jsem si představit, jak stojí nerozhodně před krbem a přemýšlí, nad všemi pro a proti.

„Víš, že ti to dnes hrozně sluší?“ přerušil mé myšlenky Rudolfus.

„Jo, vím,“ přikývla jsem.

„Stále stejně sebevědomá. Á, Andromedo, už jsme si mysleli, že nedorazíš,“ všiml si najednou mé sestry, která se konečně uráčila objevit.

„Že ti to ale trvalo, Dromedo.“

„Dej mi pokoj, Belatrix,“ zavrčela na mě. Zarazilo mě to, ale ne natolik, abych to na sobě dala znát. Zajímalo by mě, co jí zase přelétlo přes nos. „Kdo všechno tu je?“ otočila se na mého společníka.

„Krom vás a nás ještě Malfoyovi a vaši příbuzní, Blackovi. A Nottovi,“ dodal.

„Báječné,“ utrousila Andromeda a bez dalšího slova se vydala do vedlejší místnosti.

Spolu s Rudolfusem jsme ji následovali a připojili se k ostatním. Jak se dalo čekat, Meda se připojila k Siriusovi, jako obvykle, zatímco Cissa opravdu dělala společnosti Luciusovi. Protočila jsem nad tím oči. Bylo zřejmé, že se o ni Malfoy vůbec nezajímá a raději se baví s naší matkou, vedle které Narcisa stála, a jeho otcem. Pobavila mě sestřina marná snaha zaujmout staršího chlapce.

„Dobrý den, Abraxasi,“ přistoupila jsem k oné skupině a opustila tak svého dosavadního společníka. „Luciusi,“ kývla jsem i na blonďáka.

„Bello,“ pousmál se Lucius, zatímco jeho mi jen kývl na pozdrav.

„Kde ses zdržela?“ otázala se matka.

„V hale mě zastavil Rudolfus. A čekala jsem na Andromedu.“

„Ach, ta,“ odfrkla si matinka a počastovala mou starší sestru nevlídným pohledem. Nelíbilo se jí, že už se zase vybavuje se Siriusem, ostatně jako obvykle, jakmile se ocitla ve společnosti.

„Však ona dostane rozum, Walburgo,“ neunikl panu Malfoyovi její pohled.

„O tom nepochybuji,“ přimhouřila matka oči.

„Už o tom ví?“

„Ne, nepovažovala jsem za dobrý důvod jí to zatím sdělit. Jen by zas ztropila scénu. Zde si to snad netroufne.“

„Bello?“ ozvala se vedle mě potichu Narcisa. Líně jsem se k ní otočila, rozhovor dospělých mě stejně dvakrát nezajímal, nedozvěděla jsem se z něj nic, co bych už nevěděla. „O čem to matka mluví?“

„Ujišťuji tě, že se to v průběhu večera dozvíš, Cisso,“ neubránila jsem se menšímu úšklebku. „Co kdyby ses přesunula. Chci si promluvit s Luciusem a...“

„Vyháníš mě, Belatrix?“ přimhouřila oči. Věděla jsem, že nemá ráda, když s ní takhle jednám, ale bylo mi to jedno. Tak jako tak mě vždycky nakonec poslechla.

„Běž,“ zasyčela jsem na ni a spokojeně sledovala, jak se uraženě otočila a přesunula se k Regulusovi. „Co nového, Luciusi?“ otočila jsem se k dědici Malfoyů. Všimla jsem si, že matka s Abraxasem mezitím někam odešli.

„Nic zvláštního,“ pokrčil Lucius rameny. „Znáš to, tradiční letní prázdniny. Kvůli matce musíme jít každou chvíli na nějaký večírek, jako například dnes, zatímco otec si vzal do hlavy, že se za toto léto musím naučit co nejvíce. Jako by to každý rok nebylo to samé.“

„To mi povídej,“ přitakala jsem.

„Navíc si ti dva vzali do hlavy, že bych se měl pomalu podívat po nějaké budoucí manželce,“ ušklíbl se. „Jako bych po tom toužil.“

„A cos čekal? Jsi v posledním ročníku a jsi čistokrevný. Očekává se, že se hned po škole oženíš s vhodnou čarodějkou a zplodíš dědice.“

„Vím.“

„Máš nějaké nápady?“ nedalo mi to, musela jsem se zeptat.

„Pár bych měl,“ přitakal.

„Povídej.“

„Bello, kde bereš tu jistotu, že to budu vykládat zrovna tobě?“

„Ale, Luciusi, moc dobře víš, že ode mě se to nikam dál nedostane. Zajímá mě to. A krom toho – mně to říct můžeš,“ narážela jsem na určité momenty v naší minulost.

„Bello, jen proto, že se spolu občas vyspíme, ti to říkat nebudu. Najdi si lepší argument.“

„Řekněme, že je to čistě osobní věc,“ odvětila jsem, ale očima jsem zalétla k své mladší sestře. Můj pohled byl dost výmluvný na to, aby si toho nevšiml.

„Ach, tak ty myslíš svou sestřičku,“ pochopil Malfoy. „Je moc mladá.“

„Za tři měsíce jí bude patnáct. Byla by ti oddanou manželkou. Naprosto tě zbožňuje.“

„Toho si nejde nevšimnout,“ utrousil.

„Navíc by splňovala všechna kritéria. Je čistokrevná, ze správné rodiny, je chytrá, krásná... Jen trochu naivní a romantická.“

„Taky jsem si všiml.“

„Zvykl by sis. A ona z toho vyroste. Aspoň bys měl mezitím dost času na ty svoje románky, než by ses musel oženit,“ popichovala jsem ho.

„Belatrix,“ přimhouřil oči a přistoupil ke mně o krok blíž. Trochu jsem musela zaklonit hlavu, abych mu stále viděla do očí, přeci jenom byl o trochu vyšší jak já. „Přestaň mě provokovat. Moc dobře víš, že to je něco, co neakceptuji. U nikoho. A ani u tebe.“

„Hodláš mi něco udělat?“ zeptala jsem se beze strachu. Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že na mě nevztáhne ruku, na to si mě moc cenil.

Několik vteřin mě propichoval pohledem, než ode mě ustoupil. „Tenhle rozhovor považuji za skončený, Bello, a už se k němu nikdy nechci vracet, rozumíš? A ne, o tvou sestru opravdu nemám zájem, pro tvoji informaci.“

„Jako bych to sama nevěděla. Ale je to moje sestra, musíš počítat s tím, že se budu snažit zajistit pro ni to nejlepší,“ nedokázala jsem mlčet.

„Ty považuješ mě za to nejlepší, co by mohla mít?“ zasmál se krátce. „Máš o své sestře velmi vysoké mínění, jen co je pravda.“

„Cissa potřebuje někoho, jako jsi ty. A děláš chybu, že ty nevidíš to, jaká opravdu je. Ale co, časem na to třeba přijdeš, Luciusi. A do té doby si žij tak, jak uznáš za vhodné.“

„To taky budu. A doufám, že ty budeš nadále součástí mého života,“ usmál se smyslně. Nebylo žádným tajemstvím, že jsem se mu líbila. Aspoň po fyzické stránce. Stejně jako já se nechtěl vázat. A moc dobře věděl, že já k němu necítím nic romantického. Brala jsem ho jako staršího spolužáka, dá se říct i kamaráda, ale především jako milence. Nic víc, nic míň.

„To se ještě uvidí,“ odvětila jsem neurčitě. „Myslím, že bych se měla vrátit ke své rodině.“

„Ani nemusíš. Za pár minut nás začnou zvát ke stolu. Smím tě doprovodit do jídelny?“ nabídl mi rámě.

Lucius uměl být gentleman, když chtěl. Beze slova jsem tuto nabídku přijala a nechala se odvést do další místnosti. Nebyli jsme první, kdo měl tento nápad. Manželé Malfoyovi, moji rodiče a druzí Blackovi, rodiče Siriuse a Reguluse, zde již byli. Paní Lestrangeová je právě usazovala na určená místa, zatímco její manžel o něčem diskutoval s Abraxasem Malfoyem.

Netrvalo dlouho a konečně došla řada i na nás. Zatímco já byla usazena na jednom konci stolu, Luciusovo místo bylo, jako obvykle, úplně na druhé straně. Obě místa vedle mě byla prázdná, ale to nemělo dlouhé trvání. Během pár minut se do místnosti dostavil i zbytek osazenstva a volné místo napravo ode mě obsadil Rudolfus. Nečekaně.

„Zajímalo by mě, co z toho matka má,“ prohodil ke mě Lestrange. „Pokaždé to samé uspořádání. Ještě se mi nestalo, že by něco změnila.“

„Myslím, že to dneska zažiješ,“ prohodila jsem polohlasně. „Rabastan obvykle sedí vedle Cissy, ale ta dneska sedí u Reguluse.“

„Ach, na tuhle malou změnu jsem úplně zapomněl. Koukám, že matka myslí na všechno.“

„Zajímalo by mě, jak se Andromeda... Kde vlastně je?“ uvědomila jsem si najednou. Doteď mi nedošlo, že tam není. Když jsem však zrakem přejela stůl, uvědomila jsem si, že i Sirius chybí. Večer nikdy nemohl proběhnout v klidu, když tam byli ti dva.

„Dromedo, to je doba,“ zaslechla jsem najednou matčin hlas.

Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, co se děje. Sestra se konečně uráčila dostavit. A k její smůle si musela, přede všemi, vyslechnout matčino kázání. Nezáviděla jsem jí to, ale bylo mi to srdečně jedno, zasloužila se o to sama. Netušila jsem však, proč si aspoň jednou nedá pozor. Proč na sebe schválně strhává matčinu pozornost. Musela vědět, že to takhle dopadne, když nebude dělat to, co se od ní požaduje. Nikdy jsem Andromedu nechápala a nikdy jsem se o to ani nesnažila. Nebyla to sestra, kterou bych měla za vzor. Zatímco jsem uvažovala nad těmito věcmi, na volnou židli vedle mě se potichu svezl Sirius.

„Koukám, že ses konečně uráčil dostavit,“ soustředila jsem na něj svou pozornost.

„Taky tě rád vidím, Bello,“ utrousil. „Zajímalo by mě, proč pokaždé musím snášet tvou velectěnou společnost.“

„Copak jste s Andromedou probírali tak záživného, že jste nemohli dorazit v čas?“

„Nic, co by se tě týkalo, Belatrix. Starej se o svého přítele vedle sebe a mě nech na pokoji, jo?“

„Ale no tak, Siriusi, ty snad nejsi rád, že mě zas vidíš?“

„Přímo skáču nadšením,“ zamručel a rozhlížel se kolem sebe. „Co dělá Cissa vedle mého bratra?“ zaujalo ho.

„To bys chtěl vědět, co?“ ušklíbla jsem se na něj. „Možná, že ti to časem dojde. I když počkej, někomu bez mozku to dojít nemůže.“

Viděla jsem na něm, jak se přemáhá, aby mi neřekl něco hodně hnusného. Znala jsem ho a věděla jsem, jak rychle se dokáže vytočit. I to byl jeden důvod, proč jsem dokázala vydržet jeho přítomnost. A mezi další patřil ten, že jsem se lehko mohla bavit na jeho účet. A, tohle jsem mu opravdu nemohla upřít, Sirius patřil mezi nejhezčí kluky, které jsem znala. Občas mě zamrzelo, že je to můj bratranec a ještě k tomu je zařazen do Nebelvíru.

„Budeš mě ještě dlouho sledovat?“ obořil se na mě po pár minutách.

„Vadí ti to?“ optala jsem se nevinně.

„Jo!“

„Fajnovko.“

Sirius chtěl už už něco namítnout, ale v tom okamžiku se postavil pan Lestrange a upoutal na sebe veškerou pozornost. Odvrátila jsem se tedy od svého bratrance a mlčky jsem pozorovala staršího muže. Bylo mi jasné, co bude následovat.

„Vítám vás, přátelé, ve svém domě,“ začal Lestrange a já měla co dělat, abych neprotočila oči. Nesnášela jsem tyto rádoby vznešené věty. „Mnoho z vás se určitě ptá, proč jsme se tu dne sešli. Naše setkání totiž vždy mají nějaký důvod,“ dodal k mé hrůze. Tato řeč byla snad ta nejhorší, kterou jsem kdy měla možnost slyšet. „Je mi ctí vám oznámit zasnoubení mého mladšího syna Rabastana s,“ odmlčel se na okamžik a já přesunula zrak na svou sestru, „se slečnou Andromedou Blackovou.“

Pobaveně jsem sledovala, jak Meda, která mu do té doby nevěnovala moc pozornosti a hleděla kamsi do prázdna, ztuhla a nevěřícně na Lestrangea pohlédla. Trvalo několik dlouhých vteřin, než našla ztracený hlas.

„To nemůžete myslet vážně!“ vyjekla nakonec, obviňujícíma očima pohlédla na matku a než se kdokoliv nadál, vyskočila ze židle a zmizela z místnosti.

„Omluvte mě,“ zvedla se matinka a spěšně odkráčela za Andromedou.

Oproti tomu já jsem se spokojeně rozvalila na židli a vychutnávala si atmosféru v místnosti. Přesně takovouto reakci jsem očekávala. Viděla jsem Narcisin a Regulusův zmatený výraz, Siriusův šokovaný obličej i otcovu mírně naštvanou tvář. Snad jen strejda Orion vypadal klidně, na rozdíl od jeho manželky, která zuřila. Všichni se zachovali přesně tak, jak jsem očekávala. Prostě jako moje rodina.


<< 1. kapitola <<                                    >> 3. kapitola >>
23.05.2010 18:31:03
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one