My world of fantasy...

1. kapitola TO - Sídlo Blacků (Andromeda)

Takže první kapitolka k této povídce. =)

Nečinně jsem se rozvalovala na posteli a hleděla do stropu. V posledních několika dnech to byla moje nejčastější činnost. Vlastně to byla má jediná činnost od začátku prázdnin. Normálně mi letní prázdniny nevadily, ale ty letošní byly jiné – nesnášela jsem je. Poprvé po dlouhé době jsem byla nucena zůstat doma, místo toho, abych jela za kamarádkami. Nechápu, proč na tom matka tak trvala, obvykle jí bylo úplně jedno, kde jsem, nikdy o moji společnost zrovna dvakrát nestála. Já jsem nikdy nebyla její milovaná dcera, třebaže jsem byla prvorozená. Mé mladší sestry měla stokrát radši než mě.

Nemůžu říct, že by mi to zrovna dvakrát vadilo. Nestála jsem o tuto rodinu a rodina nestála o mě. Byla jsem jiná než ostatní a dobře jsem to věděla, dokonce jsem za to byla ráda. Vždyť co bylo tak úžasného na té naší čistokrevnosti? Nenašla jsem v tom jediné pozitivum, jen mi to ztěžovalo život a vytvářelo kolem mě spoustu pravidel, jejichž smysl jsem nechápala. Zkrátka a jednoduše jsem tento způsob života nesnášela a vší silou se z něj snažila utéct. Což se mi ne vždy dařilo.

„Andromedo!“ ozval se odněkud z přízemí hlas mé matky.

„Už jdu,“ houkla jsem v odpověď, ale k žádné činnost jsem se neměla. Bylo mi jedno, co po mně chtěla. Stejně to nemohlo být nic tak důležitého. Nakonec jsem se ale přeci jen zvedla, dráždit ji nebyl zrovna nejlepší nápad.

„No to je ale doba.“

Lhostejně jsem pokrčila rameny a vyčkávavě hleděla do jejího přísného obličeje. Druella Blacková se nikdy nevyznačovala přílišnou laskavostí. Snad jen k těm, které měla opravdu ráda, byla-li tohoto citu schopna. Tak jako tak, já k této velmi úzké skupině lidí nepatřila. Bezesporu jsem byla ve škatulce těch, kteří jí jen znepříjemňovali život. Zatímco ona mlčela, opět jsem si uvědomovala, jak těžké je pro mě zapřít příslušnost k této rodině. Ke své nevýslovné smůle jsem byla matce až moc podobná, stejně jako má mladší sestra. Ať jsem se snažila sebevíc, vždy jsem byla Blacková.

„Potřebovala jsi něco?“ prolomila jsem nakonec tíživé ticho.

„Samozřejmě,“ odfrkla si. „Jinak bych tě asi nevolala. Nezapomněla jsi doufám, že večer jdeme k Lestrangeovým na večeři.“

Lestrangeovým? To mě zmátlo. Byla jsem si jista, že mi o tom, že k nim půjdeme, nikdo neříkal. Ale má odpověď byla jiná. „Jak bych mohla zapomenout, matko,“ snažila jsem se nepůsobit moc překvapeně.

„Varuji tě, Dromedo, jestli zase něco vyvedeš, nepřej si vědět, co bude následovat. To tvé minulé představení nám úplně stačilo.“

V duchu jsem se ušklíbla. Jistě, že matka nezapomněla, jak jsem loni v létě zesměšnila celou naši rodinu na večeři u Malfoyů. Ještě teď si pamatuju její šokovaný výraz. Ale na druhou stranu si stejně dobře pamatuji na trest, který pak následovat.

„Nemusíš se obávat,“ odsekla jsem. „Vše bude probíhat tak, jak si přeješ, matko,“ procedila jsem skrz zuby. „Mohu už jít?“

„Vypadni,“ odehnala mě mávnutím ruky. „A v půl šestý ať jsi tady. A řádně ustrojena.“

To už jsem se ale hnala do svého pokoje a nezapomněla za sebou pořádně třísknout dveřmi. Opět jsem se svalila do postele a hodlala si dál užívat nic nedělání. Byla to jediná činnost, která se v tomto domě dala dělat. Číst jsem si nemohla. Nebo spíš nechtěla, většina knih v tomto domě se zabývala černou magií a to bylo to poslední, po čem jsem toužila. A dokonce ani přátelům jsem napsat nemohla. Matka mi hned po mém příjezdu zabavila sovu a ukryla ji kdo ví kam. Upřímně řečeno jsem se obávala, že svou milovanou sovičku už neuvidím.

Neuběhla ani půlhodina od mého rozhovoru s matkou, když se dveře do mého pokoje s třísknutím rozletěly a dovnitř vpadla jedna z mých sester.

„Belatrix!“ vyjekla jsem podrážděně. „Kolikrát ti mám říkat, abys do mého pokoje nechodila bez dovolení. Co kdybych dělala…“

„A co bys tu tak asi mohla dělat?“ ušklíbla se Bella povýšeně. Pokaždé, když se mnou mluvila, nasazovala tento tón. Z nějakého důvodu měla pocit, že je mnohem víc než já. „Celé dny jen ležíš na posteli nebo koukáš z okna.“

„Vypadni!“

„Ach, snad bys mě nevyháněla, sestřičko?“

„Přestaň s tím. Sestra jsem pro tebe jen v okamžiku, kdy něco potřebuješ. Co chceš?“

„Jak se těšíš na dnešní večeři?“ pošklebovala se dál. „Určitě už se nemůžeš dočkat, viď?“

„Proč bych měla…“ začala jsem nechápavě. Absolutně jsem netušila, o čem to mluví.

„Ty to nevíš?“ divila se Bella, ale nedokázala jsem odhadnout, jestli to je jen naoko nebo to je opravdu. „Ona ti o tom matka opravdu neřekla?“ rozesmála se.

„Belatrix Blacková! Okamžitě mi řekni, o co se jedná, nebo vypadni z mého pokoje!“ vyjela jsem na ni už naštvaně.

Bella se však jen ušklíbla, popadla jakousi věc, co jsem měla položenou na polici, a vycouvala ven. V poslední chvíli však na mě stačila křiknout něco v tom smyslu, že na té večeři budou i Malfoyovi, ale moc dobře jsem věděla, že to není to, o čem prve mluvila. Když jsem o chvíli později zaslechla, jak dál v chodbě klaply dveře, oddechla jsem si. Přestože jsme si byly s Belatrix velmi podobné, nikdy jsme se k sobě nechovaly jako opravdové sestry. Já ji z nějakého nepochopitelného důvodu stále měla ráda, ale velmi dobře jsem věděla, že ona tyto mé pocity nesdílí. V posledních letech mnou víc jak očividně opovrhovala. A přestože jsem to na sobě nedávala znát, bolelo mě to víc, než by mělo. Belatrix se nikdy nepozastavovala nad tím, že by mě její chování mohlo ranit. Tak proč mně na ní tak záleželo?

Nespokojeně jsem se zavrtěla a snažila se přestat myslet na Bellu a cokoliv, co s ní souviselo. Když jsem však pohlédla směrem ke dveřím, a tudíž i na polici u nich, zarazila jsem se. Konečně mi došlo, co si to s sebou sestra odnesla. Bez meškání jsem vyskočila na nohy a vyřítila se z pokoje.

„Belatrix!“ vlítla jsem do Bellina pokoje. „Okamžitě mi koukej vrátit…“ začala jsem, ale než jsem stačila dopovědět větu, pozpátku jsem vyletěla z pokoje a rozplácla se v chodbě.

„Říkala jsem ti, že mi nemáš lézt do pokoje,“ ušklíbla se Bella ode dveří.

„Naval ten deník.“

„Oh. Ani mě nehne. Je to docela zajímavé čtení,“ zakřenila se. „Opravdu se mi stýská po kamarádech,“ začala číst až moc soucitným hlasem. „Od začátku léta jsem zavřena v tom příšerném domě a nesmím z něj ani na krok,“ pitvořila se. „A přitom bych mohla být úplně jinde a užívat si prázdnin s holkami a s Tedem. Tolik se mi po něm stýská… Ted?“ vyrazila ze sebe nevěřícně. „Dromedo, to nemůžeš myslet vážně. Nemůžeš se zamilovat do mudlovského šmejda!“

„Ty mi nemáš co říkat, do koho se mám nebo nemám zamilovávat,“ zavrčela jsem a vytrhla jí deník z ruky.

K mému překvapení Belatrix jen pokrčila rameny. „Stejně ti to s ním nevyjde,“ pronesla škodolibě.

„To laskavě nech na mě. Nic o tom nevíš.“

„Obávám se, drahá sestřičko, že vím mnohem víc než ty. Ale však ty se to taky dozvíš. A věř mi, že brzo. Hodně brzo,“ zasmála se a zmizela zpět ve svém pokoji.

Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a přesunula se do svého pokoje. Ke své lítosti jsem zjistila, že už je dost hodin na to, abych se začala chystat na večeři, která mě čekala. Měla jsem sto chutí jít tak, jak jsem byla, ale věděla jsem, že by mě za to matka zabila. Vytáhla jsem tedy z šatníku jedny z mnoha šat a začala se připravovat.

>> 2. kapitola >>

08.05.2010 22:57:38
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one