My world of fantasy...
Na přání Astinky už sem dávám kapitolku teď, jinak by se tu objevila tak v osm (nebo taky kolem dvanáctý, kdybych zapomněla, že)... Je pro všechny, kterým se povídka líbí a kteří ji komentují. Užijte si ji a přeju pěkné čtení.
***

Část 1

 

„Claire, co máme mít na to přeměňování?“ houkla Rochelle přes pokoj na Nottovou, která ležela na své posteli a něco si četla.

„Něco o tom, co jsme dělali poslední hodinu. Je to v učebnici, hned na začátku,“ informovala ji blonďatá dívka, aniž by k ní vzhlédla.

„Díky,“ zamumlala Roch a začala hledat příslušnou učebnici. Teprve po několika minutách se opět natáhla na posteli a začala zkoumat, co to má vlastně udělat. Po chvíli ale zasténala. Zjistila totiž, že aby mohla úkol splnit, bude potřebovat víc než jen to, co bylo psáno v této knize. Aby dostala aspoň trochu slušnou známku, musela by zavítat do školní knihovny, kterou všehovšudy za ten týden navštívila jen jednou, a to ještě se Zabinim.

„Kdybys potřebovala nějaké knihy,“ ozvala se zase Claire, která se očividně bavila zoufalým výrazem, který Rochelle vytvořila na tváři, „tak Theo by je měl mít ještě u sebe.“

Roch na ni zničeně pohlédla. „Tos mi moc nepomohla. Za ním nejdu,“ zavrtěla hlavou. „Zase by ze mě tahal rozumy a o to opravdu nestojím. To radši půjdu za někým jiným,“ zvedla se.

„Jak chceš,“ pokrčila Claire rameny a vrátila se ke své knize. Na tváři se jí však objevil zlomyslný výraz. Moc dobře věděla, že bez jejího bratra bude dívka v háji.

„Kde je vlastně Pansy? A Millicent?“ zastavila se Roch ve dveřích.

„Pansy s Dracem někde venku. A u Millicent netuším,“ zamumlala Nottová od knihy. „Ale tipla bych si kuchyni,“ dodala.

Rochelle se sama pro sebe usmála, než se vydala do společenské místnosti. Jak očekávala, Zabini s Nottem opět zabírali nejlepší místa, jako vždy, a o něčem tlachali. Nezdálo se, že by si všimli jejího příchodu. „Nazdar,“ přisedla si k nim.

Blaise se na ni otočil a kývl na pozdrav, zatímco Nott jen protočil oči v sloup.

„Nemusíte se tvářit tak nadšeně. Hned zase půjdu,“ zmizel jí úsměv z tváře. „Jen jsem se přišla zeptat, jestli někdo z vás nemá ty knihy, ze kterých máme napsat úkol na přeměňování,“ vychrlila na ně na rovinu.

„Má je Theo,“ pohlédl Zabini na svého přítele.

„Tobě je půjčovat nebudu,“ ušklíbl se Nott. „Sežeň si je jinde.“

„Díky za pomoc,“ probodla ho Roch pohledem a zase vstala. „Příště se už ptát nebudu a půjdu rovnou do knihovny. Nebo do Nebelvíru, tam by mohli být vstřícnější lidé,“ zpražila Notta pohledem a vyšla ven z kolejní místnosti.

Nevydala se však do knihovny, jak by se dalo očekávat, ale ven z hradu. Neměla na nic náladu. Už od pátku šlo všechno do desíti k pěti. Theodor s ní od pátečního odpoledne nemluvil, Malfoy byl snad ještě protivnější než obvykle a i Blaise byl divný. Bavil se víc s její sestrou než s ní. Jediný, s kým se na koleji mohla ještě bavit, byla právě Theodorova sestra Claire. Jak už Roch stačila poznat, na rozdíl od Pansy nebyla tak povrchní a dalo se s ní docela normálně mluvit.

Po chvíli se usadila pod stromem, kde před pár dny seděli Blaise a Kate, a zahleděla se někam za jezero. Čím dál tím víc přemýšlela o tom, co tam vlastně dělá. Nepatřila do Bradavic, nepatřila ani do tohoto světa. Začínal jí chybět ten její. Sice vždycky toužila po tom, aby něco takového zažila, aby se stal zázrak a ona potkala všechny ty lidi, poznala různá místa, o kterých do té doby jen četla, ale najednou už toho měla dost. Bylo to jiné, než si představovala. Tak odlišné. Draco byl jiný, než si kdy představovala, a i ostatní. Začínala dokonce i litovat svého rozhodnutí jít do Zmijozelu. V Nebelvíru by jí bývalo mnohem lépe. Měla by tam Kate a snad i lidi, kteří by nebyli tak protivní a chladní jako její nynější spolužáci.

Po chvíli potřásla hlavou. Nechtěla na to myslet. Bylo to zbytečné plýtvání času. Prostě jen tak seděla, pozorovala vodní hladinu a snažila se na nic nemyslet. Bylo to tak nejjednodušší. Po chvíli se ale přistihla, jak vzpomíná na předchozí den, který strávila s Katie v nebelvírské společenské místnosti. I když v Nebelvíru bylo mnohem větší napětí než ve Zmijozelu, cítila se tam docela dobře. Sedmáci přestali řešit, že je z nenáviděné koleje, brali ji prostě jako sestru jejich spolužačky. Neklid tam panoval spíš kvůli poměrům ve škole, než kvůli čemukoliv jinému. Nikomu se nelíbilo, jak se chová Snape jako ředitel, ani jak tam vyučují někteří další Smrtijedi.

„Co tu tak sama, Robertsová?“ ozvalo se za Roch.

„Dej mi pokoj,“ zavrčela Rochelle, aniž by se namáhala otáčet.

„Nemusíš být hned tak příjemná,“ posadil se vedle ní, aniž by se ohlížel na to, co řekla.

„Hlavně že tys byl v posledním týdnu jiný,“ hleděla dál do jezera, nevěnovala mu ani jediný pohled. „Mohl bys mě laskavě nechat samotnou, Malfoyi?“

„Ne,“ odvětil pobaveně. „Pročpak seš tak nepříjemná? Špatná nálada?“ vyzvídal.

„Do toho ti nic není.“

„No tak, Rochelle,“ oslovil ji po dlouhé době jménem.

„Nech mě být, Draco,“ otočila se na něj konečně, ale tentokrát v jejím hlase zazněla opravdová prosba. „Opravdu chci být sama.“

„Jen bys tu seděla a uvažovala nad nesmysly.“

„Tak ať,“ pohodila hlavou. „Třeba když tu budu sedět hodně dlouho, tak odsud zmizím a objevím se zase doma.“

„Měl jsem pocit, že se ti tu líbí,“ nakrčil Draco čelo.

„Líbilo,“ opravila ho. „A proč se vůbec staráš? Celou dobu se chováš, jako bych byla ten největší odpad na světě, tak teď neprojevuj zájem o to, jestli se mi tu líbí nebo nelíbí. Až si budu chtít s někým promluvit, půjdu za Kate nebo za Blaisem.“

„Přehodnotil jsem svoje rozhodnutí,“ oznámil jí Malfoy.

„To mě nezajímá,“ odbyla ho.

„Chci se s tebou zase bavit normálně.“

„A co když já nechci?“ zvedla se najednou. „Myslím, že za ten čas, co tu jsem, jsi mi už dostatečně ukázal, co jsi zač. A úspěšně zbořil všechny mé představy o tobě. Už netoužím po tom poznat tě víc.“

„Rochelle, neblbni,“ popadl ji za ruku a donutil ji, aby ještě chvíli setrvala na místě. „Udělal jsem chybu, no.“

„Nech mě být,“ vytrhla se mu. „My dva už si nemáme co říct,“ otočila se, když se jí v půlce věty zlomil hlas.

Draco se postavil a přešel k ní. „Mrzí mě, jak jsem se k tobě choval,“ donutil ji, aby se k němu zase otočila. „Je mi to fakt líto. Obzvlášť když vidím, jak to s tebou vypadá.“

„A jak to se mnou vypadá, Malfoyi? Hm? Ty sis taky všiml, že se něco děje? Něco, co se netýká tebe? O co se snažíš? Proč se vůbec staráš?“

„My dva máme něco společnýho, Rochelle. Oba víme, že sem nepatříš,“ přistoupil k ní blíž. „A že jsem ti asi měl trochu pomoct s tím přechodem.“

„Neměj péči, o to se už postaral Blaise,“ odsekla.

„Který se v posledních pár dnech věnuje hlavně tvé sestře?“ nadhodil. „A asi není moc příjemný, když víš, že se Theo z tebe pokusí vytáhnout co nejvíc, viď?“

„Jak to víš?“ pohlédla na něj šokovaně.

Pokrčil rameny a vážně na ni pohlédl: „Všímám si lidí kolem sebe, stejně jako on. A radím ti, dej si na něj pozor.“

„To říká ten pravej.“

„Přestaň se chovat jak malá holka. Omluvil jsem se ti, byla to ode mě blbost. Co víc ode mě chceš?“

„Nic,“ sklopila oči a povzdechla si. „Jediné, co chci, je zmizet odsud. Žít svůj život, se kterým jsem byla docela spokojená, a ne něčí cizí. Nebaví mě hrát si na něco, co nejsem. Nejsem čistokrevná, dokonce ani čarodějka. A už vůbec ne odsud,“ rozhodila rukama.

„Já to vím, Rochelle. A akceptuji to. Tak nech těch blbostí. Nechci se s tebou už hádat, nebaví mě to. Navíc by to bylo pro oba jednodušší,“ pohlédl jí do tváře.

„Fajn,“ přikývla Roch.

„Takže zase dobrý?“ ujišťoval se. Dívka jen přikývla a vyloudila na tváři mírný úsměv. Byla za toto malé usmíření ráda. Hádky s Dracem sice měly cosi do sebe, ale začínaly ji unavovat tím, jak byly bezpředmětné a nesmyslné. Nakonec bylo jen dobře, že jí Draco nabídl usmíření.

 

**

 

Kate se pomalým krokem procházela po školních pozemcích a užívala si volného dne. Stále bylo neobyčejně krásně, slunce svítilo a pořád bylo teplo. Nechtělo se jí tak trávit čas ve společenské místnosti, jako to dělali její spolužáci. Na rozdíl od nich už měla všechny úkoly hotové. Část z nich vypracovala se svojí sestrou a lektvary měla díky Zabinimu. Nic jí tak nebránilo v tom, aby se vydala ven a relaxovala po namáhavém týdnu.

Nakonec se zastavila u jezera, posadila se na jakýsi velký kámen, zavřela oči a nastavila tvář slunci. Nechtělo se jí nic dělat, a tak jen seděla a slunila se. Po chvíli ji však vyrušil jakýsi zvýšený hlas. Překvapeně se otočila a spatřila Rochelle, která stála nějakých třicet metrů od ní. Během pár vteřin zaregistrovala i Malfoye, jenž se najednou objevil po boku její sestry. Chvíli je zaujatě sledovala, nepřekvapovalo ji, že se zase hádají, v posledním týdnu to bylo na denním pořádku. Pak si ale všimla změny, která mezi nimi nastala. Nevěřícně sledovala, jak si ti dva podali ruce, zřejmě aby se usmířili, a posadili se zpět pod strom. Zakroutila nad tím hlavou, ale byla za to ráda. Už ji ty jejich věčné rozepře začínaly vadit.

Nějakou dobu ještě seděla na břehu a pozorovala dění okolo sebe. Všude kolem pobíhali mladší studenti bradavické školy a také si užívali volného dne. Jen tu a tam byl někdo starší. Většina byla zalezlá v hradě a ti, kteří se také vydali užít si jeden z posledních krásných dnů, většinou stejně jako ona seděli někde v trávě a četli si, popřípadě se učili. Tolik energie, aby pobíhali kolem jako splašení, zase neměli. A i kdyby ano, těžko by ji využívali k něčemu podobnému. Z dětských her už dávno odrostli, válka probíhající v jejich světě jim podobné radovánky zarazila.

„Nazdar, Kate,“ objevil se vedle ní najednou její spolužák. „Co tu tak sama?“

Katie se usmála a pokrčila rameny. „Jen tak. Ale překvapuje mě, že tu vidím tebe, Seamusi. Myslela jsem, že si chceš dělat úkoly.“

„Nějak mě to přestalo bavit,“ vysvětlil.

„Spíš si nevíš rady,“ dovtípila se Kate a pobaveně se usmála. „Holky ti nechtěj pomoct?“

„Radši jsem to ani nezkoušel,“ přiznal. „Ale myslel jsem…“

„Že bych ti mohla pomoct já,“ došlo Katie. „Z jakýho předmětu?“ optala se.

„Přeměňování. Chtěl jsem si půjčit knihy v knihovně, ale od včerejška je má někdo půjčený…“

„Je mi to jasný,“ zasmála se dívka. „Tak ale pojď, ať to máme do večera hotový. Pak už se s tím vážně patlat nechci,“ vyskočila na nohy. „No šup šup,“ popohnala svého spolužáka, který stále seděl.

Finnigan zakoulel očima nad takovou aktivitou, ale během chvíle už také stál a spolu s Kate kráčel směrem k hradu. Došli však jen do velké síně, kde narazili na dvojici studentů ze Zmijozelu, kteří se ke Kate okamžitě přihlásili.

„Čau Kate,“ přidal se k nim hned Zabini.

„Blaisi,“ pousmála se. „Potřebuješ něco?“

„Ne, měl bych snad?“ podivil se. „Pospícháš? Napadlo mě, že by ses mohla jít se mnou a Theem projít a jen tak pokecat,“ navrhnul.

„Ve skutečnosti už jsem slíbila tady Seamusovi, že mu pomůžu s úkoly na přeměňování,“ přiznala. „A krom toho jsem byla venku celou dobu. Ale jestli chcete, můžete říct Dracovi a Rochelle.“

„Draco není s Pansy?“ zamračil se Zabini.

„Pokud vím,“ vmísil se do toho Nott, „tak ta teď randí s nějakým klukem z Havraspáru.“

„Informovanej jako vždycky,“ zakroutil hlavou Blaise a otočil se zase na Kate. „Vážně s náma nechceš jít?“ přesvědčoval ji.

„Snad někdy jindy,“ zavrtěla hlavou.

„No tak, Katie, učení ještě chvíli počká. Navíc – stejně nemáte učebnice, ze kterých byste to mohli učit,“ ušklíbl se. „A určitě nechceš, aby to tvůj kamarád od tebe celý opsal.“

„A co ty o tom víš?“ pohlédla na něj podezřívavě.

„Já nic,“ zazubil se a otočil se na Notta. „Ale Theo jo, viď, kámo? Už od pátku je syslí u sebe.“

„Tak to bys nám ji mohl půjčit,“ obrátila se Kate na Notta.

„To těžko, už jsem ji slíbil tvé sestře,“ zalhal hladce Theodor a ušklíbl se. „Co kdybychom už šli, Blaisi?“ drcnul loktem do svého kamaráda.

„Jo, jasně. Tak si užij večer, Katie,“ mrknul ještě na dívku a spolu s Nottem vyšel ven z hradu.

Kate se za nimi chvíli dívala, než se zase otočila na Seamuse, který celou dobu mlčky stál a pozoroval je. Lehce mu pokynula a oba se vydali nahoru do věže. Hodně dlouho mlčeli, Seamus nevěděl, co by měl říct, a Kate neměla na nějaký rozhovor náladu.

„Nechápu, jak se s nimi můžeš bavit,“ vrtěl hlavou Finnigan. „Oba jsou stejně nadutí a nafoukaní. Jako Malfoy.“

„Neznáš je, tak je nesuď,“ zamračila se Kate. „Taky nehodnotím tvé přátele z jiných kolejí.“

„Tak promiň,“ pokrčil rameny. „Prostě je nemám rád. A byl bych opravdu nerad, kdybys ty na tohle podivné přátelství doplatila.“

„Tohle je moje věc,“ odbyla ho Kate. V tu chvíli došli k obrazu Buclaté dámy. Kate bez zaváhání řekla heslo, vešla dovnitř a zamířila přímo ke křeslům, kde už seděl Neville. „Ahoj,“ pozdravila ho. „Co čteš?“

„Něco ohledně bylinkářství,“ odvětil a zvedl knihu, aby jí ukázal obal.

„Pomůžeš mi teda?“ vmísil se do rozhovoru opět Seamus, který stále stál a hleděl na ně.

„Slíbila jsem ti to snad, ne?“ vzhlédla k němu. „Ale asi by sis měl přinést věci,“ zvedla se sama a došla si do ložnice pro pár knížek. V duchu si ale nedávala, že mu to slíbila. Vadilo jí, jak se pletl do jejího přátelství s kluky ze Zmijozelu. Byla to jen její věc, koho považovala za přítele a koho ne. Pranic jí nezáleželo na nepřátelství, které panovalo mezi oběma kolejemi. Jí se to netýkalo. V tu chvíli měla dokonce i pocit, že by raději byla se Zabinim a Nottem, než aby pomáhala Seamusovi, neměla náladu na to, aby dál poslouchala, co si myslí o jejích přátelích. Toužebně pohlédla z okna směrem k jezeru. Nemusela dlouho pátrat po studentech Zmijozelu. Během chvíle objevila čtveřici lidí, kteří seděli na kraji vody a očividně se docela dobře bavili. Povzdechla si při pomyšlení, že tam mohla být s nimi, a vydala se dolů, zpět do společenské místnosti.

 

Část 2

 

„Dobrý ráno,“ sešla Melania dolů do přízemí. „Jé, ahoj Bello. Co ty tady?“ všimla si hnědovlasé dívky, která ležela na pohovce. Vypadala hrozně, mnohem hůř, než si ji Mel pamatovala. „Jsi v pořádku?“ starala se.

„Je mi fajn,“ snažila se Bella mluvit nenuceně, ale bylo na ní vidět, jak se přemáhá.

„Kde máš Elizabeth?“ vyptávala se. „A jak jste se celou dobu měly?“

„Fajn,“ usmála se Mel.

„To jsem ráda. Bála jsem se, jak vás ostatní přijmou.“

„O to si nedělej starosti, všechno jde dobře,“ tvrdila Mel. Nemusela Belle vykládat, jak se Beth s Jacobem stále hádá, nechtěla jí dělat starosti.

„Dobře,“ přikývla a napila se ze svého kelímku. Nějakou chvíli jen tak mlčeli, než se Melania rozhodla protrhnout to ticho.

„Kde jsou vlastně ostatní?“ vyptávala se.

„Někde na zahradě, něco řeší a nechtějí mě tím rozrušovat,“ povzdechla si Bella.

„A to tě tu nechají samotnou?“ divila se Melania.

„Alice věděla, že přijdeš,“ pokrčila rameny. „Navíc tě slyšeli vstávat.“

„Ach tak, chápu,“ přikývla. Pomalu si začínala zvykat na to, že tu o ní každý všechno ví. „Nazdar Betty,“ otočila se na kamarádku, která právě přišla. „Ty ale vypadáš.“

„Blbě se mi spalo,“ zazívala Elizabeth a pomalu se vlekla do kuchyně. „Nevidělas někde Jacoba?“

Mel nakrčila čelo a nevěřícně zírala za kamarádkou. Co si pamatovala, tak s Jakem, a stejně tak s Embrym, nemluvila od té doby, co se seznámili s druhými upíry. A to už byly dva dny.

„Mel?“ vykoukla Beth z kuchyně. „Ahoj, Bello. Promiň, nevšimla jsem si tě,“ omluvila se.

„To je dobrý,“ pokusila se o úsměv Isabella, ale v dalším okamžiku bolestně zkřivila tvář.

„Jsi v pořádku?“ starala se okamžitě Beth a přispěchala k ní. „Nemám někoho zavolat?“

„Ne, to je dobrý,“ odmítla to dívka, zatímco přemáhala bolest. „Nic to není, bylo to i horší. Pomohla bys mi vstát?“ upřela na ni oči. „Potřebuju si dojít na záchod.“

„Opravdu bych neměla někoho…“

„Ne, budu v pořádku,“ zamítla to Bella rázně.

„Tak jak myslíš,“ kapitulovala tedy Beth a začala pomáhat těhotné dívce z pohovky.

Melania jen mlčky přihlížela, připravená kdykoliv pomoci. Jakmile se Isabella ocitla na nohou, oběma, Mel i Elizabeth, se docela ulevilo. Bály se, aby si nějak neublížila. Beth dívku stále přidržovala, když tu se najednou Bella zastavila a zalapala po dechu.

„Bello?“ nakrčila čelo Elizabeth. „Je ti dobře?“

„Já jen…“ zalapala po dechu a prudce se předklonila, jak se snažila zahnat bolest. V dalším okamžiku se ozval jakýsi trhaný zvuk a Betty jen tak tak dívku zachytila, aby se nesesunula k zemi.

„Mel, rychle někoho sežeň!“ křikla na svoji kamarádku, zatímco se snažila udržet Bellu na nohou, aby nespadla na zem. Ani si neuvědomila, kdy se vedle ní najednou objevil Seth a dívku podepřel tak, aby ji Elizabeth mohla pustit.

„Už ji můžeš pustit,“ zamumlal. V další chvíli se Bellino tělo prudce vzepjalo a prohnulo jako luk. Pak už jen dívka vyzvracela krev a začala se v Sethových rukách kroutit a svíjet.

Seth jen zděšeně hleděl na dívku, kterou stále pevně držel, neschopen jakéhokoliv slova. V další chvíli už do pokoje vtrhl Edward a v těsném závěsu za ním Rosalie. Na okamžik jakoby ztuhli, než se jako jeden vrhli k Isabelle. Během vteřiny už ji pokládali na stůl.

„Sežeňte někde morfin!“ zakřičel Edward.

„Ne, to nemá cenu,“ hlesla Melania ode dveří. „Nezabere to.“

Edward na ni vrhl jediný pohled plný bolesti, než se otočil na Roselii. „Kde je Carlisle? Sežeňte ho někdo!“

„To se nestihne!“ objevila se tam najednou i Alice. „Není tu, je někde u s Tanyou a Esmé.“

Hned na to se Bella opět probrala. „Vyndejte ji ven!“ zakřičela jako smyslů zbavena. „Vy…“ v další chvíli opět začala zvracet krev.

„Musíme ji dostat ven,“ přispěchala s odpovědí okamžitě Rosalie. „Jinak se udusí, musela se…“

„Já to vím, Rose,“ odsekl Edward. V další chvíli k nim přiskočila Alice, která se zřejmě konečně dovolala Carlisleovi. Už už chtěla dát sluchátko Rosalii, když tu se Elizabeth probrala.

„Rose ne!“ křikla, jakmile si uvědomila, co by se mohla stát. „Nevydrží to, jakmile by spatřila víc krve!“

Alice neváhala a sluchátko nasadila Edwardovi. Ten hned začala něco rychle mumlat do telefonu. V ruce se mu najednou objevil skalpel. V dalším okamžiku mu ruka sklouzla na Bellino břicho a zabořila se do hladké kůže. V místech, kde se čepel zanořila do těla, vytrysklo neuvěřitelné množství krve.

Hned na to Rose ztuhla a změnil se jí i výraz tváře. Alice naštěstí okamžitě pochopila, co se děje, a pevně svoji sestru sevřela. Seth hned pochopil situaci a pomohl Alici dostat blonďatou upírku ven z domu. V další chvíli dovnitř vrhli Embry s Jacobem.

„Co…“ začal Jake, ale když spatřil Bellu a Edwarda, všechno mu bylo jasné.

„Edwarde!“ křikla Beth, když pohlédla na Bellu. Modrala.

V další chvíli už Betty stála vedle Edwarda, stejně jako Jacob. Oproti tomu Melania s Embrym jen postávali u dveří a sledovali, co se děje před nimi. Věděli, že by tam jen překáželi.

„Dusí se!“

„Všechno to probíhá úplně stejně,“ zamumlala si Mel pro sebe. Edward ale přesto zvedl hlavu.

„Edwarde, vzpamatuj se a dostaň z ní to dítě!“ křičela na něj Elizabeth. „Jacobe, ty se starej o to, aby dýchala,“ pobídla vlkodlaka. „Udrž ji…“

Najednou se místností ozvalo dlouhé, táhlé křupnutí, dívka, která sebou až do té doby pořád škubala, najednou ochabla.

„Nic se neděje,“ snažila se Beth udržet chladnou hlavu. „Pokud to zvládneme, tak bude v pořádku!“

Edward jen přikývl a chystal se dostat dítě ven ze své milované, zatímco Jacob jí stále udržoval naživu pomocí umělého dýchání. Elizabeth chtěla říct něco dalšího, co mají dělat, ale najednou se jí z té spousty krve udělalo nevolno a nebýt Setha, který stál vedle ní, sesunula by se na podlahu.

„Odveď ji ven,“ objevila se na jejím místě najednou Melania. „Edwarde, pospěš si,“ obrátila se na momentálně jediného upíra v domě. „Dostaň odtamtud Renesmé ven, na co sakra máš ty zuby!“ vyjela na něj. Sama už z toho byla pořádně na nervy. Bella ještě rodit neměla, měla ještě den, podle Carlisleových propočtů. A Mel nadávala sama sobě, že si neuvědomila, jak se to stalo předtím.

Místností se najednou ozval hrozivý zvuk, jak Edward konečně začal dostávat dítě ven z Bellina těla. Ta jen zakašlala a její tělo najednou ochablo.

„Podařilo se to,“ vydechl Jacob. Na dítě ani nepohlédl, stále upíral oči na Bellu.

„Renesmé,“ zamumlala Isabella. V dalším okamžiku protočila oči a její srdce přestalo bít úplně.

„Ne!“ zajíkl se Edward a předal Renesmé Alici, která se tam najednou objevila.

„Snaž se dál, přežije to!“ křikla Melania. Když se ale ani jeden k ničemu neměl, sama začala s oživováním dívky. Jacob naštěstí pochopil, jak se věci mají, a opět vdechl do Belly život. Melina slova mu dodala naději.

„Ustup,“ vyzval ji najednou Edward.

Mel ho poslechla. Edward v další chvíli své milované vrazil jehlu přímo do srdce. Dívka pochopila, věděla, o co se jedná.

„Udržuj ji při životě, Jaku,“ zamumlala, než se přesunula na sedačku. Bylo jí jasné, že už by tam nebyla co platná. „Zvládnete to, přežije, uvidíš,“ podporovala je tiše. Věděla, že ji oba slyší.

Edward se mezitím snažil do Belly vpravit co nejvíc jedu, zatímco Jake se marně pokoušel rozchodit její tělo. Nikdo nevěděl, jak dlouho tam byli a snažili se dívku oživit. Mel jen napjatě sledovala jejich snažení. Ani jeden to nevzdával. Dokonce ani Jacob. Možná, že mu její slova opravdu dodala naději. Chtěl a věřil, že Bella bude žít.

Po nekonečně dlouhé době se od dívky konečně odtrhl a unaveně se svalil vedle Mel na pohovku. „Zvládli jsme to,“ vydechl, zatímco Edward popadl Bellu do náruče a zmizel s ní na schodišti. „Žije.“

„Já vím,“ usmála se na něj Melania.

„Vůbec jsem tomu nechtěl věřit, myslel jsem, že jsme ji ztratili….“ blábolil Jake. „Kam zmizeli ostatní?“

„Seth je venku s Beth, Alice je s Renesmé a Embry asi hlídá Rosalii,“ vyjádřila svoji domněnku dívka.

„Děkuji za podporu,“ pohlédl na ni vážně Jacob. „Tobě i Elizabeth.“

„Není za co,“ zakroutila hlavou Mel a vrávoravě se postavila. „Ty se za nimi nepůjdeš kouknout?“ otočila se ještě na Jaka.

„Nevím, jestli bych měl,“ zamumlal.

„To dítě za nic nemůže, Bella by se upírkou stala tak jako tak,“ mínila Melania. „Není důvod ji nemít rád. Nebo se něčeho obávat.“

„Fajn,“ postavil se na nohy a spolu s ní se vydal ven z domu.

Ostatní nemuseli hledat dlouho. Všichni byli v uzavřeném zahradním domku, kde bylo mnohem tepleji než venku. Když ti dva přišli, vzhlédli.

„Jak je na tom?“ zeptal se starostlivě Seth.

„Bude žít,“ vyloudila ze sebe úsměv Mel a vklouzla na lavici mezi něj a Betty.

„Měli bychom vám poděkovat za duchapřítomnost,“ ozvala se Alice. „Nebýt vás, nevím, jak by to dopadlo.“

„Měli jste na telefonu…“ začala Beth, ale byla přerušena.

„Vypadl nám. Jsou někde v horách, během minuty jsme ho ztratili,“ přiznala.

„Mohly jsme tomuhle zabránit,“ vzdechla Melania. „Věděly jsme, že Bella bude rodit dřív. Ale…“

„Nemohly jste tušit, kdy přesně,“ ozvala se poprvé za celou dobu Rosalie. Byla to ona, kdo u sebe měl malou Renesmé. „A jsem ráda, že… že jste zareagovaly i ohledně mě,“ dodala a jak Mel, tak Beth pochopily, že to mělo být poděkování.

Elizabeth jen přikývla a pohlédla na svoji kamarádku. Byla ráda, že na to byly dvě a že to nakonec zvládly. Melania však upírala oči na Embryho, který seděl vedle Rosalie a nemohl spustit oči z malé Renesmé. Mel se zamračila. Pokud to správně pochopila, nastala další změna. Zdálo se jí totiž, že Jacob na rozdíl od Embryho nejeví o dítě pražádný zájem, jako by mu byla úplně volná.

„Mel?“

„Říkalas něco?“ procitla dívka ze svých myšlenek.

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Jen jsi vypadala duchem úplně jinde.“

„Trochu jsem se zamyslela,“ přiznala Mel. „Můžu s tebou mluvit, Betty?“ otázala se své kamarádky, ale oči upírala na Renesmé.

„Jo, jasně,“ vstala Beth ze svého místa. Společně vyšly ven a teprve v dostatečné vzdálenosti od domu a zahradního domku se zastavily.

„Všimla sis toho?“ Začala Melania neurčitě. Pořád hrozilo, že je slyší, takže nejenom že mluvila šeptem, ale ještě k tomu záměrně neříkala všechno.

„Jo, hned, jak ji Alice přinesla,“ přitakala Elizabeth. „Chvíli mi trvalo, než jsem si to dala dohromady, ale jakmile jste přišli vy, tak mi to bylo jasný.“

„Nechápu to, takhle to být přece nemělo,“ potřásla hlavou Mel.

„Není to první věc, co se změnila.“

„To ne, no,“ přitakala Melania. „Aspoň, že Bella žije, že tohle zůstalo stejný. A že Renesmé je Renesmé,“ ušklíbla se. „Jen by mě zajímalo, co dalšího se ještě stane. Volturiovi…“

„Třeba se o tom ani nedozví.“

„Myslíš? Řekla bych, že těm se to donese tak jako tak.“

„Ale I…“

„Nezapomeň, že ti vždycky všechno vědí,“ ušklíbla se Mel. „Ale třeba budeme mít štěstí…“

„Uvidíme,“ přikývla Beth. „Asi se vrátíme, ne? Je tu celkem kosa a navíc bych radši byla tam“ usmála se.

„Úplně tě chápu,“ pousmála se i Melania a spolu s kamarádkou se vydala zpět do domečku, kde se všichni shromáždili.

 

Část 3

 

„Amelio.“

Dívka se překvapeně ohlédla a spatřila Jane, jak se opírá o dveře a zamračeně na ni hledí. „Co se děje?“

„Už zase sedíš na okně a nepřítomně hledíš ven.“

„Promiň, zamyslela jsem se,“ pokrčila Amy rameny. „Kde jsi vlastně byla?“

„S Eragonem a ostatními,“ ušklíbla se. „Opravdu ti moc děkuju. Teď chtějí po mně, abych jim vymýšlela taktiku. Jako bych o tom něco věděla.“

„Oni ti dají pokoj, až přijdou na to, že jim opravdu nepomůžeš,“ usmála se Amelia, ale byla ráda, že s tím teď otravují Jane a ne ji. „Navíc, vem si, že ty s Eragonem vycházíš mnohem líp než já,“ zašklebila se na ni. Popravdě měla sto chutí praštit Eragona něčím hodně tvrdým po hlavě. Vůbec se jí nelíbilo, jak se choval k Murtaghovi, který byl tak hodný, že sem Jane dopravil, přestože se tak vydal vstříc nebezpečí.

„Neznám ho tak dobře jako ty,“ pokrčila Jane rameny a posadila se na postel.

„Ale povídala sis s ním už tenkrát,“ připomněla jí Amy. „Určitě k sobě máte blíž než my dva.“

„Říkáš to jen proto, že se ti nelíbí, jak se zachoval k Murtaghovi.“

„Nemám ho ráda.“

„Ne, máš radši jeho bratra, to je všechno,“ zazubila se na ni Jane. „Už od včerejška tu na něj nadáváš, jak byl na chudáka Murtagha zlý.“

„To není pravda. Nemám ho ráda, protože je protivnej. A taky hrozně čestnej a myslí si, že všechno stojí na něm.“

„A Murtagh je samozřejmě lepší.“

„Krom toho.“

„A nevšimla sis náhodou, že stojí na druhé straně hranice?“

„Sama jsi říkala, že se mu tam nelíbí. A mimo to – s Eragonem není žádná zábava. Je tu nuda, nic se tu neděje, pokud teda po tobě nechtějí nějakou tu strategii, a člověk může jen sedět a číst si. Zatímco kdybych…“

„Byla tam, tak bys nemohla ani z pokoje, aby tě náhodou nezahlédl Galbatorix a nechtěl tě vyslýchat. To by bylo opravdu zlepšení. Já jsem ráda, že jsem tady. Aspoň nemusím pořád sedět na zadku a můžu se do něčeho zapojit.“

V dalším okamžiku se ozvalo prudké zaklepání na dveře. Amelia pohlédla na Jane. Ta si jen povzdechla, vstala a šla otevřít. Nebyl tam samozřejmě nikdo jinej než Eragon.

„Co potřebuješ?“ optala se Jane.

„Sbalte se, odjíždíme. Do večera celá posádka opouští město.“

„Proč?“ ozvala se Amy z okna.

„Jsme ve válce, Amelio. A vypadá to, že Galbatorixova armáda se opět dává do pohybu,“ mračil se. „Míříme na Belatonu, kterou máme v úmyslu dobýt. Takže další bitva bude tam.“

„Fajn,“ seskočila Amelia z parapetu.

„Pak se pro vás někdo zastaví,“ pohlédl Eragon ještě na Jane a opustil místnost.

„Spokojená?“ otočila se Jane na Amy. „Konečně se tu bude něco dít.“

„Stejně nás zase nechají sedět někde na pokoji. Nebo se aspoň z dálky dívat na tu bitvu. I když to by taky mělo určité výhody,“ uvědomila si. „Myslíš, že tam bude Murtagh?“

„Doufám, že ne,“ zvážněla Jane. „Ti dva by se zase pohádali. A s trochou smůly i zmrzačili. Navíc bych pak opravdu nerada poslouchala Eragonovy stížnosti.“

„To je taky fakt,“ přikývla Amelia. „Můžu být jen ráda, že je budeš poslouchat spíš ty než já,“ usmála se na ni a zmizela z pokoje.

O několik hodin později se už všichni Vardenové, trpaslíci i elfové, kteří byli přítomni, přesouvali pryč. Nejprve odcházeli prostí vojáci, zatímco ostatní ještě balili. I Amelia s Jane se musely zapojit do všeobecných příprav, protože samy neměly nic na práci.

„Hej, Amelio!“ křikl na Amy Roran, který zrovna procházel po nádvoří, kde se obě dívky zdržovaly. „Shání vás Eragon, máte jít za ním.“

„Co chce?“ vzhlédla k němu Jane.

„Pravděpodobně vám přiblížit, jak se odsud dostanete. Většina vozů s věcmi už dávno odjela, takže…však on vám to poví,“ ušklíbl se.

„Rorane!“ zakřičela za ním Amelia, ale mladík se jen zasmál a ztratil se jim v jednom z vchodů. „A že by nám řekl, kde ho máme hledat, to už ho nenapadlo.“

„Zřejmě v tý zasedací místnosti,“ pokrčila Jane rameny. „Jdeme teda?“

„A zbývá nám něco?“

„Ne?“ odvětila otázkou dívka, nechala práce, kterou měla rozdělanou, a vydala se do pryč z nádvoří. „No tak, Amy, pojď,“ popoháněla svoji kamarádku.

„Stejně nám zase nic neřeknou,“ povzdechla si. „Běž tam sama. On se pro mě pak stejně někdo staví.“

„Dobře, jak chceš. Ale jestli pak bude někdo naštvanej, můžeš si za to sama,“ odvětila Jane a vydala se pryč z nádvoří.

Eragona našla o deset minut později a jak předpokládala, nacházel se v zasedací místnosti spolu s Nasuadou, Aryou a několika elfy. Zdálo se, že právě rozpouštějí nějakou důležitou poradu. Ze slušnosti počkala u dveří a mlčky sledovala, jak se jednotliví lidé rozcházejí. Arya s vládkyní Vardenů zmizely v malých dveřích na druhé straně sálu, než Jane stála, a i ostatní elfové se vytratili postranními vchody. V místnosti tak zůstal jen Eragon, jenž zamířil přímo k ní.

„Kde máš Ameliu?“ zeptal se místo pozdravu.

„Nechtěla přijít,“ pokrčila Jane rameny. „Prý za ní pak stejně někoho pošlete, až ji budete shánět. Roran říkal, že chceš něco ohledně odjezdu…“

„Ano, to chci. Většina vozů už odjela a zbytek zůstává zde. K Belatoně už vyjíždí jen bojovníci. Na koních a tak. Chápeš tedy,“ vyváděl ji ven z místnosti, „že nemáme moc možností, jak vás dvě tam přepravit. Není času nezbyt, dostali jsme hlášení, že Galbatorix táhne naším směrem…“

„Ale proč tedy opouštíme toto město?“ skočila mu do řeči Jane.

„Belatona je mnohem lépe vybavena a mnoho tamějších obyvatel je nám příznivě nakloněno. A je tam pro nás i výhodnější terén. Početně jsme sice slabší, ale pokud se nám povede zabrat výhodnou pozici, mohli bychom i vyhrát. Zde by to nešlo, Galbatorixovi vojáci by nás zahnali leda tak do moře. Navíc to město leží na březích jezera Leona a my tak budeme moci využít i lodí, které tam již plují po řece Jiet. Máme asi tak čtyři dny, abychom se tam dostali. Spíše tři, pokud se chceme dobře připravit na bitvu. Vozy a další válečné stroje už vyrazily včera brzo ráno, stejně tak jako pěchota. Tady už zbyli jen jezdci. A právě zde nastal problém. Nevíme, jak tam dostat vás. Nikdo z našich mužů vás nemůže vést jako přítěž na koni.“

„Co kdybychom zůstaly tady?“ nadhodila Jane.

„Ani omylem,“ zamítl to okamžitě Eragon. „Nechci riskovat, že se vám něco stane.“

„Co chceš teda dělat?“

„Jedna z vás se mnou může letět na Safiře. A druhá,“ odmlčel se na okamžik. „Bude muset na koni.“

„Zbláznil ses? Já jsem na něm seděla jen párkrát, a to ještě před několika lety. A Amelia na tom je hodně podobně.“

„Ono se to nějak zvládne,“ odvětil. „Klisna, která je zrovna bez jezdce, by měla být krotká a hodná. Nebude dělat problémy.“

„I tak na ni nevlezu. Nevydržím tři dny v sedle.“

„Proto taky pojedeš se mnou,“ ušklíbl se Eragon. „Amelia už si nějak poradí. Nasuadin zástupce, Jörmundur, mi slíbil, že se o ni postará.“

„A nešlo by to nějak jinak?“ nelíbilo se to stále Jane.

„Leda pokud by sis to s ní chtěla vyměnit,“ ušklíbl se mladík a vyzývavě na dívku pohlédl.

„To ne,“ zavrtěla hlavou brunetka.

„Takže ujednáno,“ pousmál se Eragon. „Za hodinu se sejdeme na nádvoří,“ oznámil jí ještě a pak rychlým krokem odešel pryč.

 

***

 

„Slečno Amelio?“ ozvalo se Amy za zády. Bylo to už víc jak půlhodiny, co Jane odešla za Eragonem, a dívka stále neměla žádné informace o tom, co se bude dít dál. Až nyní se zdálo, že se konečně dozví, co se zde bude dít.

„Jörmundure,“ otočila se Amelia. „Děje se něco?“

„Posílá mě za tebou Eragon. Během hodiny vyjedeme z města. Očekávám tě za půl hodiny na hlavním nádvoří.“

„Kde je Jane?“

„Na to se zeptej Eragona. A abych nezapomněl, tohle je pro tebe,“ podával jí jakési oblečení. „Budeš to potřebovat.“

„Co to…“

„Sama uvidíš. Uvidíme se za půl hodiny. A buď v tom, co jsem ti dal. A své věci měj rovnou s sebou.“

„Jo, jasně,“ zamumlala Amelia, zatímco sledovala mužova vzdalující se záda. „Vážně jsem ráda, že mě tady všichni o všem informují.“

O necelou půlhodinu později už scházela dolů na nádvoří. Cítila se tak trochu jako blbec v oblečení, které jí Jörmundur  předal. Nelíbilo se jí to, sice měla na sobě po dlouhé době kalhoty, ale měla divnou předtuchu, že to nebude jen tak.

„Nevíte, kde bych našla Jörmundura?“ zeptala se jakého si muže v brnění, když sešla na nádvoří.

„Na druhé straně, slečno,“ odvětil uctivě. „Připravuje svoje muže na jízdu do Belatony.“

„Děkuji,“ přikývla Amelia a rychlým krokem se vydala tam, kam ji voják poslal. V rukou přitom stále svírala tlumok, který jí dali, aby si tam uložila své věci. Moc toho sice neměla, ale nehodlala se vzdát oblečení, ve kterém se objevila ve zdejším světě. Nedivila by se, kdyby ho ještě potřebovala. Byla docela ráda, že se jí tu noc, co se objevila v Alagaësii, podařilo usnout nad počítačem a na sobě měla stále džíny a triko. Na rozdíl od Jane, která byla oblečena pouze v pyžamu. Navíc měla v tlumoku ještě nějaké věci, které zde obdržela, jako několikatery šaty a další užitečné maličkosti. „Jörmundure?“

„Ah, konečně jsi zde. A jak vidím, i správně oblečena,“ pousmál se Nasuadin zástupce. „Ovšem s tímhle to asi nepůjde,“ poukázal na vak, která měla v ruce.

„Proč?“ zeptala se nechápavě Amelia.

„Eragon s tebou nemluvil?“ podivil se muž.

„Ještě jsem neměl čas, Jörmundure,“ ozval se za dívčinými zády zvučný hlas. „Promiňte mi to zdržení, něco jsem musel ještě zařídit.“

Amy se prudce otočila, aby spatřila Eragona, který právě vyšel z jakési chodby. Spolu s ním zde byla i Jane, jež se na kamarádku trochu omluvně usmála, když ji spatřila.

„O co tady jde?“ těkala Amelia z Eragona na Jane.

„Jak už jsem říkal tady Jane,“ kývl Jezdec směrem k dívce po svém boku, „celé vojsko se nyní přesouvá do Belatony. Pěchota a vozy vyjely včera k ránu, zde zbývá už jen jízda. A v tom chaosu jsme tak trochu zapomněli na to, jak tam dopravíme vás dvě. Na Safiře můžu vést jen jednu z vás. Druhá bude muset na koni.“

„Takže jestli to správně chápu, tak na koni jedu já,“ zamračila se Amy. „Báječný. Víš o tom, že jsem na tom nikdy nejela, Eragone?“ probodla mladíka pohledem.

„Nemám jinou možnost,“ pokrčil Eragon rameny. „Jörmundur se o tebe postará, neboj. Uvidíme se večer v ležení,“ pousmál se. „Zatím na shledanou,“ otočil se a zmizel.

„Hodně štěstí, Amy,“ popřála jí i Jane a spěchala za Eragonem.

„Tak přesně to budu potřebovat. Jestli se na tomhle nezabiju, tak to bude zázrak,“ upřela oči na hnědou klisničku, kterou jí právě Jörmundur přiváděl. „Je opravdu nutné, abych na tomhle jela? Nemůžu jít třeba pěšky?“ nahodila.

„Nepřichází v úvahu,“ zamítl její návrh muž. „Není to tak těžké, jak se zdá. Bude stačit, kdy se udržíš v sedle, víc nepotřebuješ.“

„To ráda slyším. A nahoru se dostanu jak?“ hodila na něj tázavý pohled.

„Za chvíli uvidíš. Zatím si věci z toho tlumoku přendej do brašen u sedla,“ dal jí instrukce a opět někam odešel.

„Super,“ odfrkla si a začala jednotlivé věci přehazovat do kožených kabel. Po chvíli měla vše hotovo a s nedůvěrou hleděla na koně, který klidně postával na nádvoří. „Opovaž se mě shodit,“ promlouvala ke klisně. „Já vím, že víš, že se mi nelíbíš, ale pokus se být hodná, jo?“

„Říkala jsi něco?“

„Ne,“ otočila se Amy. „To je tvůj kůň?“ vzhlédla nahoru. Jörmundur už seděl v sedle svého černého oře a shlížel dolů na Ameliu.

„Je. A teď tebe seznámíme s tím tvým. Jmenuje se Maela. A také taková je. Klidná,“ pohladil klisničku. „Její předchozí majitel padl zde v bitvě o město. Teď patří tobě.“

„Ale…“

„Amelio, nehodlám se s tebou teď hádat. Mám na starosti i jiné věci než tebe. Vysadím tě teď do sedla a stručně řeknu, co máš dělat. Pak už si budeš muset poradit sama.“

„Ale…“

„Pojď sem,“ přizval ji k sobě a než stačila Amy jakkoliv zareagovat, vysadil ji nahoru ji na koně. „Tady máš otěže,“ podal jí je a rychle jí dával instrukce, co má a nemá dělat. Po chvíli, když už se mu zdálo, se sám vyšvihl na svého koně. „Zvládneš to?“ ujišťoval se ještě.

„To se udiví. A jestli ne, tak toho Eragona vážně zabiju,“ prohlásila.

„Tak to snad ne,“ zasmál se Jörmundur. „Ještě ho budeme potřebovat,“ pobídl koně a vydal se na cestu.

pokračování: 10. kapitola

21.11.2009 17:13:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one