My world of fantasy...
Tak tady máte další kapitolu ke Snu. A popravdě řečeno, nebýt Ary, tak tu ani není, úplně jsem zapomněla na to, že je sobota O:-) :-D Přeju pěkný čtení a na závěr dodám, že jsem zklamaná z počtu komentářů - tak doufám, že to teď bude lepší ;)
***

Část 1

 

„Rochelle!“ ozvalo se téměř prázdnou chodbou.

Dívka se okamžitě otočila a spatřila Kate, jak se k ní rychle blíží. Usmála se. Už dlouho neměla možnost si se svou „sestrou“ promluvit. Byly v Bradavicích již několik dní a stále se míjely, viděly se jen o hodinách.

„Ahoj,“ usmála se Roch, jakmile k ní kamarádka došla.

„Čau, prosím tě, mohla bys mi s něčím pomoct?“ vypálila ze sebe.

„Určitě,“ přikývla Rochelle.

„Potřebuju vysvětlit tu poslední látku z lektvarů, jak z toho má být úkol. Nechápu to, a jak sis asi všimla, nikdo od nás už na lektvary nechodí.“

„Katie, nemyslím si, že jsem ten správný adept na vysvětlování. Sice to jakž takž chápu, ale…“

„No tak, Roch.“

„Nechceš říct Blaisovi? Tomu lektvary jdou, rozhodně líp jak mě,“ pousmála se.

„Ale…“

„Pojď, stejně teď určitě nemá co dělat a tlachá ve společence s Nottem a Malfoyem. Pokud na tom nevisí Parkinsová,“ vzala ji za paži a vedla ke sklepení.

„Rochelle, nemyslím si, že je to dobrý nápad,“ hádala se s ní Kate. „Jsem z Nebelvíru…“

„Je to jen na mě, koho si na kolej přivedu,“ pokrčila rameny Roch.

Kate už to nakonec nechala být. Chtěla tu látku pochopit, a pokud tohle byl jediný možný způsob, nezbývalo jí nic jiného, než to podstoupit. Po chvíli už obě vstupovaly do zmijozelské společenské místnosti. Jak se dalo čekat, Zabini a několik dalších opravdu sedělo na sedačkách a o něčem se bavili.

„Robertsová,“ všiml si jich jako první Draco. „To už přestává všechno. Ono nestačí, že tu jsi ty. Ty sem ještě musíš vodit svoji nebelvírskou sestru.“

„Starej se o sebe, Malfoyi,“ věnovala mu jediný pohled Roch. Během toho týdne už si zvykla na jeho způsoby i to, jak se k ní choval. Pořád ji to trochu mrzelo, ale začínala to přijímat takové, jaké to bylo. Přeci jen to byl Malfoy. „Blaisi? Můžu s tebou mluvit?“ pohlédla na černovlasého mladíka.

„Samozřejmě,“ zvedl se Zabini z pohovky a přešel k nim. „Hádám, že něco potřebujete.“

„Já ne, Kate,“ pohlédla Rochelle na svoji sestru. „Mohl bys jí pomoct s lektvary? Udělala bych to já, ale… sám víš, proč ne,“ zazubila se.

Blaise jen protočil oči, ale pak se otočil na Kate. „Kdy máš čas?“ zeptal se rovnou. Zdálo se, že nemá žádný problém s tím, že by měl pomáhat někomu z Nebelvíru, minimálně s Kate neměl sebemenší problém.

„Třeba teď?“ nadhodila Katie.

„Fajn,“ přikývl Zabini. „Co přesně potřebuješ? Poslední látku?“ vrhl rychlý pohled na Rochelle a ušklíbl se. Rochelle na něj vzápětí také hodila obličej, zatímco Kate na ně nechápavě hleděla, věděla, že jí něco unikalo. Jejího překvapeného obličeje si samozřejmě Blaise všiml. „Rochelle jsem to vysvětloval během hodiny,“ řekl pobaveně.

„Aha,“ došlo Kate, proč jí to Roch nechtěla vysvětlit.

„Tak chvíli počkej, skočím si nahoru pro věci,“ otočil se a zmizel ve dveřích vedoucích do chlapeckých ložnic.

„Máš s ním docela dobrý vztah, co?“ obrátila se Kate na sestru.

„Blaise je fajn, v tomhle jsi měla pravdu,“ pokrčila rameny. „Dá se s ním normálně mluvit a je ochotný mi i pomoct. Což se nedá říct o tom pitomci támhle,“ pohodila hlavou směrem k Dracovi.

„Kdo je ten druhý?“ zahleděla se Katie na Malfoyova společníka.

„Theodor Nott. A ta vedle je jeho sestra, Claire. Parkinsovou asi znáš,“ pohlédla Roch kamarádce do tváře. „A Millicent je nepřehlédnutelná,“ zašklebila se.

„Pěkná společnost.“

„Nestěžuju si, sama jsem si to vybrala,“ pokrčila Rochelle rameny. „Pansy ujde, Claire taky, Theo je v pohodě a Blaise jakbysmet. Zbytek nestojí za řeč,“ padl jí pohled na poslední ze skupinky. Crabbe a Goyle opravdu nebyli společníci, které by vyhledávala. „Co ty? Dobrý? Vypadá to, že jsi do Nebelvíru docela zapadla,“ usmála se.

„Jsou fajn,“ přitakala Kate. „Seamus je úplně v pohodě, Neville sice občas trochu zmatený a holky jsou skvělý. Nemůžu si stěžovat. Jen v jednom kuse poslouchám ódy na Harryho, Rona a Hermionu.“

„Jo? To já zase slyšela opak,“ zakřenila se Rochelle. „Párkrát jsem se ocitla vedle Draca, když o nich zrovna básnil.“ Ironie z jejího hlasu doslova čišela.

„Umím si to představit,“ přikývla Katie a pohlédla na světlovlasého mladíka, který právě bavil společnost a jich si ani za mák nevšímal. „Stačí mi slyšet ty jeho poznámky o hodinách. Divím se, že mu to profesoři tolerují.“

„Protekce, u Snapea by stejně nepořídili, je to jeho oblíbenec,“ protočila Rochelle oči. „Ty už seš tady?“ všimla si Zabiniho, který se najednou objevil vedle nich.

„Očividně,“ odsekl. „Kam chceš jít? Tady to asi nebude nejlepší,“ pohodil hlavou k Malfoyovi, který je zrovna sledoval.

„Ven?“ navrhla Katie. „Je tam krásně,“ usmála se.

Blaise jen přikývl, nezdálo se, že by proti tomuto návrhu něco měl. „Užij si to tady,“ ohlédl se na Rochelle škodolibě. Ta se na něj jen zamračila, než se otočila a vydala se ke svým spolužákům. Zabini s Kate mezitím opustili společenskou místnost.

„Robertsová, co kdyby ses sebrala a taky odešla?“ prohlásil Malfoy hned, jakmile se posadila vedle Notta.

„A co kdyby ses sebral a odešel sám? Hned by se tu líp dýchalo,“ vrátila mu to okamžitě.

„Trhni si, Robertsová,“ odfrkl si.

„Jdi se vycpat, Malfoyi.“

„Nechte toho, vy dva,“ vmísil se do toho Nott. „Kdo vás má pořád poslouchat? Hádáte se takhle už celý týden.“

Malfoy na Roch hodil kyselý obličej a otočil se k Parkinsové. Zřejmě se rozhodl Rochelle naprosto ignorovat a dělat, že vůbec neexistuje. Roch na něj ještě chvíli naštvaně hleděla, ale pak to vzdala a začala poslouchat rozhovor, který vedli její spolužáci. I to ji ale po chvíli přestalo bavit, a tak jen tupě sledovala plameny v krbu, který snad nikdy nevyhasínal. Ve sklepeních bylo stále chladno.

Nakonec se rozhodla, že se půjde ven projít. Zvedla se, naposled hodila kyselý pohled na Malfoye a zamířila ven.

„Hej, Rochelle!“ ozvalo se za ní, když vycházela ven z místnosti.

„Theo?“ otočila se překvapeně. „Co…“

„Proč odcházíš?“

„Možná sis toho nevšiml, ale nejsem tam zrovna vítaná,“ zakřenila se.

„To, že tě tam nechce Draco, neznamená, že…“

„Já vím, ale nemám na jeho kecy, vlastně ani na něj, náladu,“ přerušila ho.

„A kam jako chceš jít?“ vylétlo mu obočí nahoru.

„Ven, projít se. Třeba narazím na někoho, kdo by mi dělal společnost,“ pokrčila rameny a ušklíbla se. Čekala, jak Nott zareaguje.

„Nejdu s tebou,“ pochopil její narážku.

„Zkusila jsem to,“ usmála se na něj rozpustile a otočila se, aby konečně opustila tyto prostory.

Zdálo se ale, že Theodor má na její odchod jiný názor. Popadl ji za ruku a otočil zpět k sobě. „Co má Blaise s tvojí sestrou?“ vypálil na ni.

„Jak to mám vědět? Zeptej se jeho. Ale pochybuju o tom, že by mezi nimi něco bylo. Kate má přítele.“

„Ale ví tohle Blaise?“

„Theo, zeptej se na to jeho a ne mě,“ protočila oči Rochelle. „Fakt o tom nic nevím.“

„Odkud se vlastně znáte?“ vypálil na ni další otázku. „Vaši rodiče se přistěhovali do Anglie jen pár dní před začátkem školy. A přece jste se hned znali s Dracem a Blaisem,“ pohlédl na ni podezřívavě. „A přitom moc dobře vím, že vás nikdo neseznamoval.“

Rochelle na něj chvíli překvapeně zírala. Tohle ani nevěděla.

„Co se děje?“ ušklíbl se Nott. „Vypadáš, jako by tě to překvapilo.“

„Ne, to ne,“ snažila se to zamluvit Rochelle. „Jen jsem nečekala takovou otázku.“

„A odpovíš mi na to?“

Roch však zakroutila hlavou. Nevěděla, co by mu na to měla odpovědět. „Nemyslím si, že bys to potřeboval vědět. Navíc – opravdu ráda bych šla ven,“ snažila se uniknout z jeho dosahu.

„Fajn,“ přikývl. „Takže protože jdeš ven a očividně nemáš společníka, kterého jsi tak sháněla, budu tak hodný a půjdu s tebou,“ usmál se na ni povýšeně.

Rochelle si jen povzdechla. Tak tohle se jí opravdu nepodařilo. Chtěla sice, aby s ní šel, ale ne aby se ptal na věci, do kterých mu nic nebylo. Ve své podstatě si ho sice během té chvíle, co byla na škole, stačila i oblíbit, ale nevěřila mu. Nevěřila dokonce ani Blaisovi, kterého znala líp jak jeho, natož aby věřila klukovi, kterého znala sotva pět dní.

Nott nějakou chvíli mlčel, na chodbách bylo mnoho lidí a očividně nechtěl, aby je někdo slyšel, ale jakmile se octili venku na školních pozemcích, otočil se na ni. „Takže?“

„Nechci se s tebou o tom bavit,“ zavrtěla hlavou. „Nic ti do toho není,“ odvrátila se od něj a zamířila k jezeru, kde zahlédla Kate a Blaise.

„Rochelle,“ chytl ji opět za ruku a překazil tak její plány dostat se od něj. „Nejsem slepej,“ ztišil hlas, přesto však působil autorativním dojmem. „Vidím, že mezi tebou, tvojí sestrou, které jen tak náhodou nejsi moc podobná, a těma dvěma je. Blaise je ti stále v patách, jako by se bál, že něco vyvedeš. A i Draco tě hlídá, i když se to snaží nedat najevo. A stejně sledují i Kate. Tak mi neříkej, že se nic neděje.“

„I kdyby se dělo, tobě do toho nic není,“ odsekla naštvaně. Nechápala, jak může být někdo tak vnímavý.

„Přijdu na to, o co tady jde,“ varoval ji. „Dřív nebo později na to přijdu.“

„Theo,“ povzdechla si. „Nedělej mi to ještě těžší, než to je,“ pohlédla na něj prosebně. „Nech to být, nešťourej se v tom.“

Nott však zakroutil hlavou. „To po mně nechtěj,“ otočil se a pomalu odcházel pryč.

 

**

 

„Kam chceš jít?“ zeptala se Kate, jakmile se s Blaisem ocitli na školních pozemcích.

„Co třeba támhle?“ kývl hlavou ke stromu hned u jezera. „Dobře se tam sedí.“

„Fajn,“ usmála se dívka. O chvíli později už oba seděli pod rozložitým stromem a nahlíželi do učebnice, kterou Zabini přinesl sebou.

„Čemu z toho přesně nerozumíš?“ vyptával se.

„Asi všemu. Nechápu to. Všechny předměty mi jdou, ale v lektvarech úplně plavu. I v přeměňování si vzpomenu na to, co k tomu potřebuju, ale tady jako bych neměla žádné základy. Vůbec nevím, co po nás Křiklan chce.“

„Je možný, že opravdu žádné základy nemáš,“ pohlédl na ni zamyšleně. „Rochelle na tom s lektvary taky není zrovna slavně. Je možný, že tohle vás rodiče neučili.“

„Ale máme z toho ty zkoušky,“ namítla.

„Tak to nevím,“ pokrčil rameny a dal se do vysvětlování. Nějakých patnáct minut v kuse povídal a snažil se Kate vysvětlit všechno, co nechápala. Zahrnovala ho přitom spoustou dotazů, ale zdálo se, že tomu přichází na kloub.

„Takže, pokud tomu dobře rozumím, tak tohle,“ ukázala na název v knize, „nesmíš míchat s tímhle.“

„Přesně,“ souhlasil s ní Blaise. „Rozumíš tomu už?“

„Snad jo,“ vydechla Kate a unaveně se opřela o kmen stromu. „Třeba se mi povede, aby mi příští hodinu ten lektvar nevybouchl jako dneska.“

„Ujišťuji tě, že se tak nestane,“ prohlásil. Poté se oba na chvíli odmlčeli a sledovali jezero před nimi.

„Proč mi vlastně takhle pomáháš, Blaisi?“ nadhodila po chvíli Katie. „Jsem z Nebelvíru, ani mě neznáš…“

„Prostě mám pocit, že bych to měl dělat,“ pokrčil rameny. „Nejsi tu dobrovolně, ty ani Rochelle. Připadá mi to prostě správné, že bysme vám měli pomáhat.“

„Draco to tak ale necítí,“ namítla.

„Je na Roch spíš jen naštvaný, že ho ponížila a zesměšnila. V tom vlaku to totiž vidělo několik lidí, a to ho štve. Nemyslím, že to myslí vážně, jen nadhodil takovou masku. A Rochelle se prostě chytla. Myslím, že mu i chybí, že nemá koho provokovat, když tu teď není Potter a spol. A ona je ideální kandidátka. Je vznětlivá a nenechá si to od něj líbit. Baví ho to.“

„A to ti řekl on sám?“

„Nemusí, znám ho už dost let na to, abych věděl, jak bude reagovat.“

„Ale Blaisi,“ pohlédla na něj vážně, „není tvojí povinností nám pomáhat. Pokud ti to nějak vadí…“

„Vypadám snad, že mi to vadí?“ podivil se. „Je fajn, vypadnout jednou za čas od všech  stereotypů a oddechnout si. Ve Zmijozelu si musíš dát pozor, co komu řekneš, nikdy nevíš, nakolik tam můžeš lidem věřit…“

„Myslela jsem že Malfoy a Nott…“

„Jejich otcové patří ke Smrtijedům. Neříkám, že oni nejsou jiní, ale nikdy nevíš, kdo další tě může poslouchat. Nebo co si z toho vyvodí za závěry. Ale s tebou a Rochelle je to jiný. Vy nemáte co komu říct.“

„Naši rodiče jsou taky…“

„A víš vůbec, jak se jmenují křestními jmény?“ vpadl jí do řeči. Vzápětí se mu na tváři objevil vítězný úsměv, když viděl, jak se Katie zamyslela. „Nevymyslíš to, nikdy jsi ta jména neslyšela,“ posmíval se.

„Jsi pěkně podlej. Prostě Zmijozel,“ zakroutila hlavou a ohlédla se k hradu. „Není to Roch a Nott?“

Zabini se také otočil a zahleděl se na dvojici, která se k nim blížila. „Jo, jsou. Ale docela se divím, Rochelle se s ním moc nebavila. A nezdá se, že by byla nadšená jeho společností. Spíš…“ zahleděl se na ni. „Theo se z ní asi snaží vytáhnout něco, co je jí nepříjemný,“ došlo mu. „Nedivil bych se ani, kdyby se vyptával zrovna na vás dvě.“

„Proč myslíš?“

„Theo je všímavej,“ podotkl. „A většinou ví a vidí i věci, které ostatní přehlížejí. A už se na vás taky vyptával. Něco mu na tom všem nesedí,“ ušklíbl se.

„Co by se stalo, kdyby zjistil pravdu?“

„Nevím,“ zakroutil hlavou a dál pozoroval ty dva, kteří se zrovna rozhodli jít každý svou cestou. Nott se vracel do hradu, zatímco Rochelle kráčela směrem k lesu.

 

***

 

„Theodore, počkej!“ zavolala na Notta dívka a rozběhla se za ním. „No tak stůj,“ popadla ho za ruku, když nereagoval. „Proč to musíš vědět?“ pohlédla na něj zoufale.

„Rád mám o všem přehled,“ odvětil ledabyle.

„To není ten důvod,“ nedala si říct.

„Tak si na to přijď sama,“ doporučil jí. „A když dovolíš, rád bych se vrátil do hradu,“ vytrhl se jí.

„Tak si jdi,“ utrhla se na něj. „Jsi stejnej jako Malfoye, stejnej zmetek,“ otočila se a rychlým krokem se od něj vzdalovala pryč.

Nott ještě chvíli stál a pozoroval ji s pobaveným úsměvem na rtech, než se sám otočil a zmizel v útrobách Bradavic. Věděl, že dříve nebo později pravdu zjistí.

 

Část 2

 

„Hej! Mel, Beth, vstávejte,“ ozval se dívkám ráno u ucha Alicin zvonivý hlásek.

„Co blázníš, vždyť je teprve sedm,“ zasténala Elizabeth, když jí padl pohled na hodiny. „Kde je Leah?“ všimla si po chvíli.

„Naposled byla dole s klukama,“ odpověděla Alice. „Melanio,“ zatřásla s dívkou, která se očividně neměla ke vstávání.

„Jsem vzhůru,“ dostalo se jí náležité odpovědi.

„Vím,“ zazubila se upírka. „A šup šup,“ popoháněla je. „Za chvíli čekáme návštěvu.“

„Koho?“ zajímala se Beth, zatímco se hrabala ven z postele.

„Jen pár známých,“ mávla nad tím rukou a posadila se na volnou postel.

„Nemyslíš tím náhodou,“ probrala se konečně Melania, „ty upíry odsud z Denali, že ne?“

Alice se jen v odpověď zazubila.

„No to si snad děláš srandu!“ vylítla Mel z postele a začala hledat něco na sebe. „A za jak dlouho…“

„Tak deset minut. Ne, osm a půl,“ opravila se Alice.

„Tak díky, žes nám to řekla v čas!“

„No tak, Mel, trochu optimismu. Stihnete to, neboj,“ usmívala se dál Alice. „Navíc – kdo měl vědět, že tak dlouho budete spát. A taky jsme tak trochu počítali s tím, že vás vzbudí Leah.“

„Jo ta,“ zabručela si pro sebe Mel. „Ta zrovna.“

„Jo, opravdu nás miluje,“ přidala se k ní Beth, která už se stačila obléct, zatímco Mel celou dobu jen brblala. „Hele a nebude jim vadit, že tu jsou i vlkodlaci? Co si pamatuju, tak Irina…“

„Carlisle se jí to pokoušel nějak vysvětlit,“ vysvětlovala upírka, „ale moc to nebere. Taky proto dneska nepřijde.“

„Jasně,“ přikývla Mel a navlékala si ponožky. „A ostatním vadit nebudou?“ Alice zavrtěla hlavou.

„Vsadím se, že Jacob poleze na nervy všem kolem,“ neodpustila si narážku Elizabeth.

„No tak, Betty,“ otočila se na ni Melania. „Není až tak hroznej. Sice je děsně vlezlej a otravnej, ale dá se to přežít.“

„Když myslíš,“ pokrčila rudovláska rameny a věnovala se svému.

Od jejich příjezdu na Aljašku už uplynuly tři dny, během kterých se dívky lépe seznamovaly s prostředím i obyvateli domu. Jak se dalo čekat, Carlisle byl jejich příchodem úplně nadšen a toužil se dozvědět úplně všechno. Esmé je také přijala velmi vlídně a chovala se k nim stejně mile, jako k Jacobovi a jeho smečce. Jasper se jim spíše vyhýbal, což obě chápaly, zatímco Emmett jejich společnost naopak vyhledával, byly pro něj terč posměchu a různých vtípků. Oproti tomu Rosalie, stejně jako Leah, je naprosto nesnášela a snažila se jim co nejvíc vyhýbat. A Alice s Embrym a Jacobem je brali jako sobě rovné, ne-li víc.

„Alice?“vzhlédla najednou Beth. „Jak je to vlastně s Bellou? Nemá už každou chvíli rodit?“

„Dneska, zítra,“ odpověděla upírka. „Každopádně potřebujeme, aby ji viděli ještě těhotnou, aby uvěřili…po tom, co jste nám vyprávěly, je tohle myslím nutné.“

„To asi jo,“ přikývla Elizabeth. „Ale třeba to bude úplně jinak, Volturiovi se o tom ani nedozví…“

„Jasně, jasně,“ mávla nad tím rukou Alice a upírala oči ven z okna. „Jsou tady,“ usmála se.

„No bezva,“ vydechla Melania.

„Čekám na vás dole,“ zazpívala Alice a odtančila dolů do haly.

Když Mel s Beth sešly dolů, všichni Cullenovi už byli seskupeni kolem čtveřice nově příchozích. Chvilku nejistě postávaly na schodech, než se na ně Alice otočila a široce se na ně usmála.

„Konečně. Tak tohle je Melania,“ ukázala na blonďatou dívku, „a ta vedle ní je Elizabeth. Mel, Beth, tohle je Tanya,“ představila jim první z upírů jiného klanu, ženu s blonďatými vlasy s měděným nádechem. „Vedle ní je Kate,“ seznámila je s blondýnkou, „dále pak Carmen a Eleazar.“

„Těší nás,“ ujala se slova Tanya a obezřetně předstoupila blíž, aby k nim v další chvíli natáhla ruku na přivítanou.

„Nás také,“ odpověděla za obě Beth.

„Carlisle nám o vás hodně povídal,“ zapojila se do debaty Carmen. „Musíte nám toho říct víc.“

„Určitě,“ odvětila Melania tak, že nikdo nebyl schopen říci, jestli to myslela ironicky nebo ne.

Po chvíli se skupina upírů z Denali vydala nahoru do pokoje, kde sídlil Edward s Bellou. Vzhledem k tomu, že Bella mohla každou chvíli začít rodit, bylo by nesmyslné nechat ji sejít dolů. V hale nakonec zůstaly jen obě dívky s Alicí a Emmettem. Zbytek Cullenů se spolu se svými přáteli odsunul do horního patra.

„To bylo rychlé,“ okomentovala to Mel, jakmile se posadila na sedačku.

„Nemyslím si, že by to tím končilo. Carmen je zvědavá.“

„Bezva,“ zabručela Melania.

„Nezapomínej, že vás můžou slyšet,“ upozornila je Alice. V další chvíli se Emmett hlasitě rozesmál, když spatřil výraz, který se objevil na dívčině tváři.

„Ty jsi vážně skvělá, Melanio,“ řehtal se dál Emmett. „Myslím, že docela dobře konkuruješ Belle.“

„Tak to díky za poklonu,“ odsekla Mel a otočila se na Alici. „Kde jsou vlkodlaci?“ změnila téma.

„Nazval bych to tak, že vzali do zaječích,“ rozvalil se na pohovce Emmett a pustil si televizi, kde zrovna probíhal jakýsi baseballový zápas.

„Říkali, že se jen proběhnou a za chvíli přijdou,“ rozvedla to dál Alice.

„Tak to chci vidět,“ zamumlala si pro sebe Beth. „Naposled se vytratili na celý den,“ vzpomínala na předchozí dny. „Ne že bych si stěžovala…“

„Bylas nervózní, že tu nejsou,“ ušklíbla se Melania. „Určitě ti chyběl Jacob a…“

„Tak to mi teda nechyběl,“ ohradila se okamžitě Elizabeth.

„Nevěřím,“ pohodila hlavou Mel.

„Tak fajn,“ pokrčila Beth rameny a odkráčela k pohovce, kde seděl Emmett, aby se také začala dívat na baseball. Sice tento sport neměla moc ráda, stejně jako další spoustu sportů vysílaných v televizi, ale připadalo jí to lepší, než poslouchat kamarádčiny narážky.

„Mimochodem, Betty,“ ozvala se po chvíli Alice a na tváři se jí objevil potutelný výraz. „Myslím, že tě potěším. Smečka se vrací.“

„No super,“ zasténala Beth, zatímco Melania se rozesmála. V dalším okamžiku už do místnosti vtrhl Jacob, Embry a Seth. Leah s nimi nebyla, ale nedalo se říct, že by někomu z nich chyběla.

„Zdálo se mi to, nebo tu o mě někdo mluvil?“ ptal se Jacob, když mířil do kuchyně, aby si vzal něco k jídlu.

„To se ti fakt jen zdálo,“ odvětila Elizabeth kousavě.

„Nemusíš být hned tak milá, Betty,“ zašklebil se na ni a zmizel ve vedlejším pokoji. „Kdypak nás vlastně seznámíte s…“

„Čekalo se jen na to, až se vrátíte,“ skočila mu do řeči Alice.

„Jo a Jaku,“ ozvala se zase Melania, „Tady Beth se po tobě vážně sháněla. Už jsi jí chyběl.“

„Tak to bych chtěl vidět,“ vložil se do rozhovoru Embry a rozesmál se. „Byla ráda, že nás dva má z domu. Že ji neotravujeme a neprovokujeme. Viď, že je to tak, Beth, co?“

Dívka na něj jen hodila nepříjemný pohled. Nechtěla se o tom bavit. Zoufale se otočila na Emmetta, jestli by ji zrovna on nemohl nějak zachránit, ale jak zjistila, byl zcela zabraný do zápasu. Nebo to jen předstíral a ve skutečnosti se skvěle bavil jejich rozhovorem. Nevěděla.

„Betty, mluvím s tebou,“ ozval se zase Embry, zatímco se posadil vedle ní na sedačku.

„Všimla jsem si.“

„Ale nereaguješ.“

„Jen na to nemám co říct,“ pohlédla na něj vážně. Nechtěla se hádat. Ani s ním, ani s Jacobem. Nebavilo ji to, ale v posledních dnech se to stalo jakousi rutinou. Ryli do sebe kvůli každé maličkosti. Věděla, že na ně vyjíždí kvůli každé blbosti, ale nebyla to jen její chyba. Embry s Jacobem až moc často pokoušeli její trpělivost, věděli už, jak je výbušná, a při každé příležitosti si z ní snažili vystřelit.

„Jak je na tom Bella?“ přerušil jejich duchaplný rozhovor Jacob, který se konečně vynořil z kuchyně.

„Zatím dobře,“ odpověděla Alice, ale neusmála se. „Aspoň před půl hodinou byla. Nevidím ji, nevím, co se stane,“ povzdechla si.

„Bude v pořádku, uvidíte,“ snažila se zlepšit atmosféru Melania. „Ona i to dítě.“

„Jenže jistí si být nemůžeme,“ pokračoval dál Jake. „Nevíme, co se může zvrtnout, každou chvíli je na tom hůř a hůř…“

„Jacobe, nech těch pohřebních řečí,“ skočila mu Elizabeth do řeči. „Tímhle jí fakt pomůžeš.“

Jake se na ni jen mrzutě podíval, ale pak se začal věnovat svému jídlu. Po chvíli ale přece jen vzhlédl. „Kam se poděl ten Seth? Vždyť přece přišel s námi, ne?“

„Před chvílí tu ještě byl,“ přitakal Embry.

„Šel nahoru, zatímco se ti dva tady hádali,“ dal o sobě opět vědět Emmett a dál se věnoval svému zápasu.

„Myslím, že taky půjdu,“ odsunul Jacob jídlo a vydal se do po schodech do patra. Embry se za ním chvíli pochybovačně díval, než se také zvedl a beze slova zmizel.

„Fajn,“ zvedla se i Beth a odkráčela ven z domu. V pokoji zůstala jen Alice, Melania a Emmett.

„Opravdu je tady báječná atmosféra,“ podotkla Alice.

„To teda,“ vzdechla Mel. „Bylo by to lepší, kdyby se Betty, Jacob a Embry k sobě začali chovat nějak normálně. Jako by nestačilo, že už tak tu je špatná atmosféra kvůli Belle. Oni to musí ještě zhoršovat.“

„Je nás tu moc pohromadě,“ odvětila Alice. „Ponorková nemoc začíná,“ usmála se nevesele.

„Aspoň, že takovej Seth se s nikým nehádá, to by bylo ještě horší. Ti tři a někteří další…“ nedopověděla větu, moc dobře si byla vědoma, že je upíři v horním patře můžou slyšet.

„Aspoň tu není nuda,“ vložil se do rozhovoru i Emmett. „Já se náhodou dobře bavím.“

„To jsme si všimli,“ ušklíbla se Alice.

Emmett se na ni jen zazubil, vypnul televizi, kde právě skončil zápas, a zvedl se. „Myslím, že se podívám, co dělá Jasper. Řekl bych, že by mu trochu pohybu neuškodilo,“ mrknul na Melaniu a než ta se zmohla k odpovědi, byl pryč.

„Co tím myslel?“

Alice se na ni jen vesele usmála. „Chce jít na lov, jak jinak. Předem lituju zdejší medvědy.“

„Chudinky malinký,“ přitakala Melania. „No nic, taky tě opustím,“ zvedla se a vydala se do svého pokoje.

 

Část 3

 

Amelia zamračeně přecházela po pokoji. Po tom, co jí Eragon oznámil, že by měla vymýšlet strategii války, se mu vytrhla a chvíli na něj hleděla jako na blázna. Nechápala, co si myslel. Ona a válka nešlo moc dohromady. Spíš naopak. Neměla ráda války, neměla ráda boje. A už vůbec se nechtěla do podobných konfliktů zapojovat, natož je vymýšlet.

„Amelio?“ ozvalo se ode dveří.

„Jdi pryč, Eragone. Už jsem ti řekla, že do tohohle se zapojovat nebudu!“

„Taky nemám rád války a boje, ale teď to jinak nejde,“ přistoupil k ní. „Nemůžeme to ale jen tak ukončit, to nejde. Ne pokud chceme vybojovat pro tuhle zemi mír.“

„Vybojovat, vybojovat,“ koulela očima Amy. „Jinak by to nešlo? Nebo aspoň beze mě?“

„Musíme pracovat s tím, co máme,“ odvrátil se od ní Eragon a přešel k oknu. „Myslíš, že je to pro mě jednoduchý? Já nikdy nechtěl být válečník, nechtěl jsem zabíjet lidi. Hnusí se mi to, ale musím to dělat. Ostatní na mě spoléhají. Elfové na mě spoléhají, Vardenové na mě spoléhají. Dokonce i ti trpaslíci ve mně věří. Čekají, že jim vybojuji lepší budoucnost. Že svrhnu Galbatorixe a nastolím v Alageasii zase mír a pořádek. Nemůžu je zklamat. A moc dobře vím, kolik obětí na životech bude tahle válka ještě stát. Ale teď toho už nemůžu nechat. Toho dne, kdy jsem se dotkl Safiřina vejce a rozhodl se nechat si ji, jsem si vybral svůj osud. A věř mi, že použiju všechny prostředky, které mám, abych tohle,“ rozmáchl se rukama, „dotáhl do konce.“

Amelia na něj chvíli beze slova hleděla. Takto ho ještě mluvit neslyšela. Ale nemohla si nevšimnout té naléhavosti, která vyzařovala z jeho řeči.  Avšak odpověď pro něj neměla.

„Potřebuji, abys mi pomohla, Amy,“ pohlédl jí přímo do očí. „Včera jsi mi jasně dala najevo, že o tom nechceš ale slyšet… Ale ani ty nemůžeš nevidět, co všechno se kolem nás děje. Teď možná jsme v bezpečí, ale na jak dlouho? Za chvíli se zase všechno dá do pohybu. Elfové se sice po bitvě stáhli zpět do svých lesů, ale jsou připraveni nám kdykoliv pomoci. Stejně tak trpaslíci. Možná to do teďka tak nevypadalo, ale celá země je v pohybu. My přesouváme své vojsko sem k nám. A víme, že i Galbatorix znova zbrojí. Může nás každým dnem napadnout.“

„Nemyslím, že bych vám mohla nějak pomoct,“ vypadlo konečně z Amy. „Nevím nic o téhle vaší válce. A nejsem stratég,“ zamračila se.

„Ale znáš věci, které my neznáme. Víš, jak probíhaly jiné války, víš, co kdo použil za strategii…“

„Pochybuju, že by se cokoliv z toho dalo využít tady,“ zakroutila odmítavě hlavou. „Eragone, v žádné válce, co znám, lidé neměli draky, Dračí jezdce, kouzelníky…aspoň ne takové, jaké máte vy tady.“

„Ale četla jsi o nějakých, kde byli kouzelníci,“ chytl se toho okamžitě Eragon.

„To sice ano, ale to se nedá s tímto srovnat! Sám jsi je viděl, Malfoye a Zabiniho, tehdy před týdnem a něco. A věř mi, že se od vás tak moc liší, až to téměř není možné. Nevím o žádné válce, kde by byla kouzla zároveň s technikou, kterou vy máte k dispozici.“

„Amelio,“ pohlédl na ni prosebně. „Zkus se nad tím aspoň zamyslet. Nechci po tobě, abys někoho zabíjela. Jen abys zkusila vymyslet něco, co by nám pomohlo získat převahu.“

„To nepůjde,“ zavrtěla Amelia hlavou. „Mohla jsem číst knihy, vidět filmy, ale to neznamená, že bych z toho cokoliv dokázala použít. Obrať se na někoho jiného, Eragone. Tohle nemá cenu.“

„Amy, prosím,“ hodil na ni mladík psí oči.

„Už jsem…“

V tom okamžiku se ozvalo hlasité zaklepání na dveře a do místnosti vstoupil jakýsi chlapec. „Omlouvám se, ale mám vám vyřídit…“ začal poslíček nejistě.

„Hned tam budu,“ otočil se na něj Eragon.

„Máte se dostavit k severní  bráně, pane,“ pokračoval dál chlapec a očima nejistě přejížděl z Eragona na Ameliu a zpět. „Prý vás někdo shání a chtěl by s vámi mluvit.“

„Vyřiď mu, ať se dostaví do hradu, teď…“

„Prý…“ přerušil ho chlapec, ačkoliv se zdálo, že se bojí, jaké to bude mít následky, „že do města nevstoupí. Chce s vámi mluvit soukromě, bez přítomnosti kohokoliv jiného. A mám se zeptat na jistou slečnu Ameliu…“

„Víš, jak onen dotyčný vypadal?“ vyhrkla hned Amy.

Chlapec však zakroutil hlavou. Zřejmě ani nemluvil s tím, od koho vyřizoval vzkaz. Byl jen poslíčkem, kterého poslal některý z mužů od brány.

„Děkuji za vzkaz,“ přikývl Eragon. Chlapec okamžitě zavřel dveře, zřejmě byl rád, že může odejít. „Tak pojď,“ vyzval Ameliu.

„Já? Co bych tam dělala?“

„Ptal se po tobě, takže tě zřejmě zná,“ pokrčil rameny. „A bude lepší, když se mnou půjdeš hned, než abych pak pro tebe musel nechat posílat,“ vykročil ke dveřím.

„A neměl bys to nejprve říct Nasuadě?“ zajímala se Amy.

Eragon však jen protočil oči a vyšel ven z pokoje. Amelia se po pár vteřinách vydala za ním, ale neodpustila si odfrknutí. Vůbec se jí nelíbilo, jak moc tvrdohlavý tento její nový přítel byl.

 

**

 

„Jane, vstávej.“

„Ještě ne,“ zamumlala dívka ze spaní.

„Jak myslíš,“ ušklíbl se Murtagh. V dalším okamžiku Jane pevněji chytl, Trn totiž začal klesat k zemi.

Teprve toto prudké změnění směru dívku pořádně probralo. Víc jak dostatečně. Jakmile si totiž uvědomila, kde je a co se děje, zděšeně vykřikla.

„Proboha, co blbneš!“ zacpal jí rychle Murtagh pusu a zdusil tak její křik. „Takhle nás hned prozradíš.“

„Promiň, ale jako jak jsem to mohla čekat?“

„Já ti říkal, ať vstaneš,“ pokrčil rameny.

V další chvíli už Trn přistál a Murtagh se jediným pohybem dostal na pevnou zem. Otočil se však ještě, aby pomohl i Jane.

„Co bude dál?“ zeptala se dívka, když viděla, jak drak mizí mezi stromy.

„Město, kde sídlí Vardenové, je jen pár kilometrů odsud. Budeme tam muset dojít pěšky, svítá a byl bych opravdu nerad, kdyby Trna kdokoliv zahlédl. Byl by z toho pořádný problém. Ale takhle mě snad nepoznají,“ ušklíbl se. „Tak pojď. Čím rychleji to budeme mít za sebou, tím líp.“

„To jako čekáš, že se budu trmácet několik kilometrů lesem a…“

„Nedělej to ještě těžší, než to je,“ mračil se na ni Murtagh. „Potřebuji tě k nim dostat a tohle je jediná možnost. Nebo chceš snad zůstat na hradě?“ nadzvedl obočí.

„Ne, děkuji,“ ušklíbla se. „To radši půjdu kdoví kam.“

„To jsem rád, že se v tomhle shodneme,“ vydal se po jedné z lesních cest.

Jane ho mlčky následovala. Vydržela být zticha víc jak čtvrt hodiny, během které sledovala okolní les a užívala si, že je konečně venku. Po určité době ji to ale přestalo bavit a navíc se jí hlavou honily miliony otázek, na které se chtěla Murtagha zeptat. Nakonec to nevydržela a vypálila na něj svoji první otázku. „Co pak bude s tebou?“

„Vrátím se zpět ke Galbatorixovi.“

„Proč? Proč tohle děláš?“ nechápala Jane.

„Myslíš si,“ otočil se na ni naštvaně, „že kdybych mohl, tak odtamtud dávno zmizím? Nic o mně nevíš!!“ zasyčel.

„Ale vidím, jak se ti nelíbí, že tam musíš být. Byl jsi naštvaný, když ti Galbatorix zadal ten úkol, nebo co to bylo. A zničený, když ses vrátil. Odejdi od něj, když se ti nelíbí, čím tě pověřuje.“

„Myslíš, že je to tak jednoduché? Složil jsem slib, Jane. Takový, který nemůžu porušit, ani kdybych chtěl. Já i Trn jsme ke Galbatorixovi pevně připoutáni. Neexistuje nic, co by nás mohlo osvobodit od…“ zasekl se.

„Od čeho?“ zeptala se jemně dívka.

„Nedokážeš si představit, jaký to je, žít tam a vědět, že druhý den můžeš být poslán, abys vedl útok na tu nebo tu vesnici. Abys zabil určité lidi,“ zlomil se mu hlas, ale na svoji společnici už se neotočil. Prostě jen šel po cestě. „Čím déle u něj jsme, tím je to horší. Není už cesty zpět. I kdyby se mi podařilo zpřetrhat pouta, která mě k němu váží, neměl bych kam jít.“

„Co Eragon?“

„Ten?“ rozesmál se šíleně Murtagh. „Nic z toho nechápe. Nedovede si představit ani desetinu z toho všeho.“

„Ale…“

„Dost!“ zarazil ji. „Víc vědět nepotřebuješ. Už takhle jsem ti řekl víc, než jsem měl v úmyslu.“

„Murtaghu…“

„Čím míň budeš vědět, tím lepší to pro tebe bude,“ zakončil jejich rozhovor.

Zbytek jejich cesty už proběhl mlčky. Zdálo se, že Murtagh se stáhl sám do sebe a nad něčím přemýšlel. Jane ho naopak celou cestu pozorovala. Čím víc o něm věděla, tím komplikovanější se jí to jevilo. Zdálo se, že je nad její síly porozumět všemu, co se kolem tmavovlasého Jezdce dělo. Bylo toho tolik.

Po nějaké době konečně dorazili k jakémusi městu. Již před nějakou dobou se napojili na prašnou cestu, která je dovedla až k branám obce. Teprve tam se Murtagh probral ze svého zadumání.

„Počkej tady,“ přikázal dívce a sám se vydal k branám. Několik minut rozmlouval se strážnými, kteří hlídali hlavní vchod do města, než se vrátil zpět ke své společnici. „Pokud to dopadne dobře, za pár minut už bys měla být v bezpečí,“ oznámil jí. „Pojď, počkáme támhle,“ mávl rukou. „Tady jsme moc na očích.“

Jane jen přikývla, nechtěla se s ním o tom přít. Zdálo se totiž, že už i tak má dost špatnou náladu. Nějakou dobu pak postávali v dostatečné vzdálenosti do města, než konečně spatřili, jak z bran vychází dvojice lidí. Jane se snažila rozeznat příchozí, zatímco Murtagh se jen zamračil.

„Amelio!“ vykřikla dívka, jakmile se uvědomila totožnost jedné z postav.

„Jane?“ pohlédla nevěřícně Amy na svoji kamarádku. „Kde se tady bereš, jak ses sem…“ zarazila se, když spatřila muže vedle ní. Nemohla ho poznat. Už před nějakou dobou si na hlavu nasadil kápi, aby mu nikdo neviděl do obličeje.

„Zdravím tě, Eragone,“ ozval se konečně Murtagh, zvedl hlavu a pohlédl svému bratrovi do očí. „Neviděli jsme se docela dlouho, že?“

„Murtaghu?“ došlo Eragonovi. „Co tu děláš?!“ optal se okamžitě. Změna v jeho hlase byla děsivá. Najednou působil tvrdě a jednou rukou popadl rukojeť meče, který mu visel u pasu.

„Vidím, že sis nechal ukovat nový meč. Meč Jezdce,“ podotkl Murtagh konverzačním tónem.

„Na něco jsem se tě ptal!“

„Ale, nemusíš na mě být hned takový, bratříčku. Tentokrát jsem přišel čistě z dobroty srdce.“

„No nepovídej,“ ušklíbl se Eragon. „Kdepak máš Trna? Nebo tentokrát jsi snad nepřišel vyvraždit celou nevinnou vesnici?“

V tom okamžiku se Murtaghův výraz změnil, ztvrdl. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš, Eragone,“ odsekával jednotlivá slova. „Jsem tu jen proto, abych ti předal tady Jane,“ mávl rukou směrem k dívce, která přišla s ním. „Věř mi, že by nedopadla dobře, kdyby Galbatorix zjistil, že ji schovávám u sebe,“ ušklíbl se.

„Až se divím, že jsi ji Galbatorixovi nepředal ty sám.“

„Eragone!“ okřikla ho pobouřeně Amelia, která až do té doby mlčela.

„Nepleť se do toho, Amelio!“ obořil se Eragon i na ni. „Nic o tom nevíš.“

„Tak to si…“

Viděla však, jak Murtagh jemně zakroutil hlavou, aby jí naznačil, že to nemá cenu. Znal Eragona dost dobře na to, aby věděl, jak bude reagovat.

„Jane,“ otočil se Murtagh na dívku, „nějak to tu s ním vydrž. A opatruj se,“ pousmál se, krátce dívku objal a bez jediného slova na rozloučenou se otočil a rychlým krokem se od nich vzdaloval.

„Ne!“ popadla Amy Eragona za rukáv, když se za ním chtěl vydat.

„Amelio,“ otočil se na ni naštvaně.

„Nech ho jít. Už takhle dost riskoval, aby sem Jane dostal.“

„Jeden dobrý skutek nevyváží všechno to zlo, které spáchal,“ zavrčel Eragon a sledoval mizející postavu svého bratra.

„Děláš, jako bys ty byl neviňátko,“ probodla ho Jane pohledem. V duchu zauvažovala, zda by přece jen nebylo lepší, kdyby zůstala s Murtaghem. Eragon se jí přestával zamlouvat. Choval se úplně jinak, než si pamatovala.

„Radši ho nech na pokoji,“ poradila jí Amelia, když se Eragon otočil a vracel zpět do města. „Nemá moc dobrou náladu.“

„Tak to jsem si všimla.“

„Jsem ráda, že jsi tady,“ usmála se na ni Amy. Byla šťastná, že konečně nebude pořád sama. A taky že Eragonovy věčné dotazy a naléhání nebudou směřovat pouze na ni. Mrzelo ji ale, že neměla čas na to, aby poznala Murtagha. Za tohle Eragonovi v duchu nadávala a spílala, za tu jeho tvrdohlavost a neschopnost pochopit určité věci.

pokračování: 9. kapitola

14.11.2009 20:56:45
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one