My world of fantasy...
Tak jsem tu s další, sedmou kapitolou. Doufám, že se vám bude líbit. =) Jo a moc děkuji všem, kteří nechali nějaký ten komentář, potěšilo mě to. A určitě bych byla za další ráda. =)
Takže pěkný čtení a těším se na vaše reakce.
Kaitlin
***

Část 1

 

Na druhý den ráno se Rochelle probudila docela brzy. Ji samotnou to překvapovalo, obvykle měla se vstáváním docela problémy. Ale zřejmě to bylo změnou prostředí nebo očekáváním, co bude dál. Místo toho, aby se snažila přijít na důvod svého brzkého procitnutí, se rozhlížela po pokoji. Předchozí den si ho ani pořádně nestihla prohlédnout, šla spát dost brzy. Až nyní měla možnost zjistit, kde bude trávit celý školní rok. Pokoj byl docela rozlehlý, větší, než si kdy představovala bradavické ložnice. Možná to ale bylo tím, že z filmů znala jen nebelvírské, vypadalo to totiž, že Zmijozel si potrpí na luxus.

„Ale, slečna už se uráčila probudit,“ ozvalo se ode dveří, které vedly do koupelny.

„Taky přeju dobré ráno,“ ušklíbla se Roch na Pansy.

„Nemusíš být hned tak jízlivá,“ zašklebila se na oplátku Parkinsová a přešla k její posteli. „Včera jsme nezačaly zrovna dobře,“ pohlédla na ni.

„To teda ne,“ vylezla Rochelle z postele a začala hledat něco na sebe. „Proč o tom začínáš?“

„Napadlo mě, že bysme mohly začít od začátku,“ pokrčila Pansy rameny. „Vzhledem k tomu, že tu spolu budeme celý rok…“

Roch se na ni překvapeně otočila. „Myslíš to vážně?“

„A proč ne?“ nechápala černovlasá dívka.

„Nevím… Jen mi to k tobě nesedí. Představovala jsem si tě jinou… arogantní, namyšlenou…“

„Ty ses včera nevybarvila jinak,“ ušklíbla se Pansy.

„Nové prostředí, špatná reakce… takže teda všechno v pohodě?“ zadívala se na ni zkoumavě.

„Určitě,“ napřáhla k ní Parkinsová ruku. „Tak teda vítej ve Zmijozelu,“ pousmála se.

„Nakonec to tu nebude tak špatné,“ zazubila se Rochelle, když přijímala dívčinu nabídku. „Začínám mít pocit, že Zmijozel má špatnou pověst neprávem.“

„Nesmíš poslouchat jiné fakulty,“ poučila ji Pansy a posadila se na svou postel, jež byla hned vedle Rochelliný. „Zvykneš si tady a zjistíš, že je to tu vlastně fajn.“

„V to doufám… A ty, Pansy,“ pohlédla na svou novou „kamarádku“, „to se Draco chová takhle pořád nebo…“

„Obvykle je docela v pohodě,“ nenechala ji domluvit Parkinsová. „Ale tys ho pěkně vytočila. Už ve vlaku k nám přišel v dost zlý náladě… Být tebou, tak si na něj dám pozor, je na tebe pořádně naštvaný.“

„No bezva. Jak jsem asi tak měla vědět, že je taková citlivka?“ pousmála se a vydala se do koupelny. „Mimochodem – ty dvě…“ otočila se zpět.

„Nech je spát,“ mávla rukou Pansy. „Na ně je ještě brzo.“

„Fajn,“ přikývla Rochelle a zavřela se v koupelně.

O čtvrt hodiny později už obě dvě dívky vcházely do Velké síně. Rochelle se nejprve rozhlédla po místnosti, jestli někde neuvidí svoji sestru, ale u nebevírského stolu ještě téměř nikdo neseděl. Vydala se tedy za Pansy, která se už stačila usadit u stolu vedle několika dalších lidí. Roch jen protočila oči, když viděla, jak si sedá hned vedle Draca Malfoye. Úmyslně se posadila k Zabinimu, který naštěstí seděl naproti Pansy. Našla tak místo, které bylo dostatečně daleko od Draca, ale zároveň pořád byla se svou novou třídou.

„Nazdar,“ zazubil se na ni Blaise, jakmile se vedle něj posadila. „Jak ses vyspala?“

„Skvěle, proč?“

„První noc v novém prostředí,“ ušklíbl se. Rochelle se na něj zkoumavě podívala, nevěděla, jak to myslel. Jestli mluvil jen o Bradavicích, nebo o celém tomto světě. „Jinak,“ naklonil se k ní a ztišil hlas. „Dej si na Pansy pozor,“ pohlédl na ni vážně. „Moc bych jí nevěřil.“

„Díky za varování,“ pousmála se, ale byla rozhodnuta, že si na dívku udělá vlastní názor. Blaisovi sice začínala věřit, ale pořád ho znala moc krátce na to, aby mu zcela důvěřovala. „Proč se vlastně staráš?“ optala se.

„Nevím,“ pokrčil rameny a odvrátil se od ní. Zřejmě tento rozhovor považoval za uzavřený.

„Blaisi.“

„Nemám ti k tomu co říct,“ odbyl ji možná až moc hrubě.

„Fajn,“ odsekla Roch a pustila se do snídaně.

Po nějaké chvíli k nim dorazil Křiklan a začali jim rozdávat rozvrhy. „S vámi, slečno Robertsová,“ zastavil se u Rochelle, „bych si rád promluvil o vašem rozvrhu. Mohla byste mě následovat do kabinetu?“

„Samozřejmě,“ vydechla dívka. Jakmile se Křiklan otočil, protočila oči. Nevěděla, proč by měla chodit do kabinetu, mohla mu to říct rovnou tady. Zvedla se, aby ho následovala, ale nemohl jí ujít pobavený pohled, který se objevil na tváři všech jejích spolužáků. Rozhodla se však neřešit, proč tomu tak je.

O několik minut později už seděla u svého kolejního ředitele v kabinetu a dohadovala se s ním o svých předmětech. Byla rozhodnutá studovat lektvary, bylinkářství, obranu proti černé magii, formule, přeměňování a runy. Chvíli uvažovala i o péči o magická zvířata, ale nakonec to vzdala, nechtěla si zbytečně přidělávat práci. K její nelibosti se však musela zapsat i na předmět, který byl obdobou studia mudlů, ale Roch bylo jasné, co na onom předmětu budou probírat.

Když se konečně dostala zpět na chodbu, zbývalo už jen pár minut do začátku první hodiny. Věděla sice, že má mít přeměňování, ale už netušila, kde ho má mít. Nakonec se vydala zpět k Velké síni a doufala, že cestou narazí na někoho, kdo bude mít stejnou hodinu. Nebo aspoň bude vědět, kde se ona učebna nachází.

 

***

 

„Kate!“ zatřásl někdo spící dívkou. „Prober se.“

„Co se děje?“ otevřela konečně oči Katie.

„No…“ pohlédla Levandule na Parvati, která cosi hledala ve svém kufru. „Zapomněly jsme…Prostě jsme zaspaly,“ přiznala. „Za půl hodiny začíná vyučování.“

„Do háje,“ vyletěla Kate z postele a rychle se začala chystat. Nakonec byla hotová mnohem dřív jak její spolužačky.

„Jak jsi to stihla tak rychle?“ divila se Parvati, když scházely dolů do společenské místnosti. „Vypadáš skvěle a přitom ti to zabralo tak pět minut.“

„Léta praxe,“ zazubila se Kate. „Dobré ráno,“ pozdravila Nevilla a Seamuse, kteří zrovna sešli ze schodů vedoucích do chlapeckých ložnicí.

„Ahoj,“ zazíval Seamus. „Zdá se mi to, nebo dneska celý náš ročník zaspal? Ještě, že tu není Ron. Toho bysme teprve teď tahali z postele,“ dodal.

„Proboha, pojďte. Nebo to nestihneme,“ popoháněla je Levandule a sama vyšla ven z portrétu.

O pár minut později už všichni seděli ve Velké síni a v rychlosti do sebe házeli snídani. Během jídla k nim přistoupila profesorka McGonagallová, aby jim rozdala rozvrhy. Nezapomněla jim však vynadat za to, jak pozdě přišli. Byli totiž poslední, kdo v síni ještě byl. Ostatní už se dávno vydali na vyučování, aby nedorazili pozdě.

„Slečno Robertsová,“ obrátila se McGonagallová na Kate. „Doufám, že víte, jaké předměty v tomto roce chcete studovat,“ pohlédla na ni přísně. „Podle vašich výsledků si zřejmě můžete vybrat jakékoliv předměty. Pokud tedy víte které…“

Katie přikývla. „Přeměňování, lektvary, bylinkářství, formule, obranu,“ začala jmenovat. Již včera se u svých spolužáků informovala, co všechno si může vzít. „A pak ještě runy, věštění z čísel a péči o kouzelné tvory.“

„Jste si jistá, že to chcete všechno?“ podivila se McGonagallová. „Skládáte OVCE, mohlo by to být pro vás docela obtížné. A navíc letos máte ještě jeden povinný předmět,“ připomněla skutečnost, kterou Snape zmínil předchozího večera.

„Zvládnu to,“ pousmála se Kate, zatímco Seamus vedle ní zasténal cosi o druhé Hermioně Grangerové.

„Pokud jste si tedy jistá,“ přikývla profesorka a hůlkou poklepala na prázdný pergamen. V dalším okamžiku se na něm objevil Katein nový rozvrh hodin. „Přeji vám tedy hodně štěstí. A,“ otočila se i na ostatní. „Pokud nechcete přijít pozdě a připravit svou kolej o body, pospíšila bych si. Pozdní příchody nerespektuji,“ otočila se a vyšla na chodbu.

„Ty seš cvok,“ ozval se okamžitě Seamus a pohlédl na Kate. „Tohle nemůžeš zvládnout.“

„Ale můžu, uvidíš,“ ujistila ho Kate a začala se zvedat.

„Tak to jsem na tebe zvědavej,“ ušklíbl se.

„Ještě ti bude pomáhat s úkoly, Seamusi,“ pošklebovala se Levandule. „Teď už je nebudeš moct opisovat od Rona a Harryho, kteří je zase opisovali od Hermiony.“

„Ts,“ odfrkl si Seamus. „To v pohodě zvládnu i bez nich.“

„Tak to chci vidět,“ přisadila si i Parvati.

„Neměli bychom už náhodou jít?“ přerušila je Kate. „Ani ne za pět minut začíná hodina,“ pohlédla na hodinky.

„A do háje!“ vyskočil Seamus. „McGonallka nás zabije.“

„To stihneme,“ uklidňoval ho Neville, který až do té doby mlčel. „Pokud tedy okamžitě vyrazíme.“

„Tak jdeme,“ zavelela Parvati, zvedla se a zamířila ven z Velké síně. Ostatní ji okamžitě napodobili, ani jeden z nich nechtěl přijít pozdě. Dostali se ale sotva před dveře, když na Kate kdosi zavolal.

„Rochelle,“ usmála se Katie, když uviděla kamarádku. „Kde máš ostatní?“

„Musela jsem ke Křiklanovi,“ zašklebila se. „Co máte teď?“ pohlédla na nebelvírské.

„Přeměňování a předpokládám, že ty taky,“ zamračila se na ni Levandule.

Roch přikývla a otočila se na Kate: „Jsem ráda, že jsem na vás narazila. Jinak bych tu bloudila asi do zítřka.“

Vzápětí se chodbou rozlehlo hlasité zvonění, které oznamovalo začátek vyučování. Šestice studentů na sebe jen pohlédla a vzápětí se rozběhla jednou z chodeb. Nakonec do hodiny dorazili jen pár vteřin po příchodu profesorky.

„Odebírám Nebelvíru deset bodů,“ přivítala je McGonagallová. „A Zmijozelu…“

„Paní profesorko,“ přerušila ji Rochelle a koutkem oka sledovala, jak se její „sestra“ a ostatní nebelvírští posadili na svá místa. „Omlouvám se, že jsem přišla pozdě, ale zavolal si mě do kabinetu profesor Křiklan, kvůli rozvrhu, a pustil mě teprve před chvílí,“ vysvětlovala.

„Dobře tedy, posaďte se,“ pokynula jí, aniž by Zmijozelu ubrala nějaké body.

Roch se rychle rozhlédla po třídě. Bylo hned několik míst, kam si mohla sednout. Jedna zcela prázdná lavice, pak volné místo vedle Millicent a jedno vedle kluka ze Zmijozelu, u kterého ještě nevěděla jméno. Rozhodla se, že si sedne vedle něj. Připadalo jí to menší zlo než obtloustlá spolužačka. Navíc onen neznámý seděl vedle Zabiniho, takže doufala, že bude v pohodě.

„Čau,“ zahlaholila k černovlasému mladíkovi, když si k němu sedala.

„Nazdar,“ přivítal ji nabručeně.

„Rochelle,“ ozval se hned Blaise. „To s…“

„Pane Zabini! Věnujte se laskavě učení a ne slečně Robertsové,“ okřikla ho McGonagallová. „Zajisté by se vám nelíbilo, kdyby vaše kolej přišla o nějaké ty body.“

Blaise na ni jen nasupeně pohlédl, ale na Rochelle už nepromluvil. Zřejmě si kolejních bodů dost cenil. Zato Malfoy, který seděl v lavici před ní, se k ní s nepěkným úšklebkem otočil.

„Už se zase paktuješ s nebelvírskými, Robertsová?“

„Do toho ti nic není, Malfoyi!“ odsekla naštvaně Rochelle. „Starej se laskavě o sebe!“

„Tvého otce by určitě zajímalo, jak se chováš,“ pokračoval dál Draco.

„Pane Malfoyi! Pokud jste si nevšiml, stojím tady!“ pokárala ho profesorka McGonagallová. Malfoy jen protočil oči a něco si pro sebe zamumlal.

„Být tebou,“ prohodil koutkem úst k Roch, „tak bych si dával pozor.“

„Díky za varování,“ ušklíbla se. „Až mě příště necháte u Křiklana, tak budu radši bloudit po hradě, místo abych se připojila k sestře a její koleji. To by byl asi Zmijozel nadšený, kdyby přišel o bůhví kolik bodů.“

„Slečno Robertsová!“

„Promiňte,“ pohlédla na ni Roch, ale v další chvíli už se zase nakláněla k Malfoyovi. „A jestli otci něco vykecáš…“

„Co, uděláš mi něco?“ poškleboval se.

„Pane Malfoyi, odebírám Zmijozelu pět bodů za neustálé vyrušování hodiny,“ došla už McGonagallové trpělivost. Draco se jen nasupeně otočil, zatímco Rochelle se vítězoslavně usmála.

 

***

 

Kate zamyšleně sledovala, jak se Rochelle neustále naklání k Dracovi a naštvaně na něj cosi syčí. Nemohla si nevšimnout ani jeho arogantního výrazu, který nasazoval pokaždé, když k ní promluvil. Zajímalo by ji, proč se najednou chová takhle, předchozího dne byl ještě docela normální, než se s ním tedy Roch pohádala. Nečekala ale, že mu taková nepříjemná nálada vydrží tak dlouho.

„Kate,“ strčila do ní Levandule.

„Co je?“

„Máme zkoušet to kouzlo,“ zašeptala, aby ji McGonagallová neslyšela. „Co prosím tě pořád pozoruješ?“

„Ale, Rochelle a Malfoye. Ti dva se co nevidět asi zabijou,“ povzdechla si a popadla do ruky hůlku.

„Fandím tvé sestře,“ ozval se z lavice za nimi Seamus. „Pokud nás Malfoye zbaví, budu jí nadosmrti vděčný.“

„Abys nepřeháněl,“ zamumlal vedle něj Neville.

„Co vlastně máme dělat?“ zeptal se Seamus.

„Máš to na tabuli,“ sykla na něj Parvati.

„Když….“

„Pane Finnegane! Máte zkoušet kouzlo, ne se bavit se spolužačkami.“

Seamus zakoulel očima, ale konečně popadl hůlku a zadíval se na tabuli, aby vůbec věděl, co má dělat. To samé udělala i Kate. Teorie jí byla docela jasná, ale bála se, jak na tom bude s praxí. Váhavě pohlédla na předmět, který měla proměnit v zajíce. Neměla ani základy z přeměňování a hned má začít něčím takovým. Odhodlaně se ale nadechla, mávla hůlkou a zamumlala příslušné zaklínadlo. Pohár před ní se zavlnil, ale v zajíce se neproměnil. Akorát mu narostly dlouhé uši.

„Tak to je hustý,“ zasmála se Levandule, když viděla, co její spolužačka stvořila. Ona sama ještě nedosáhla žádného výsledku.

„Teda, Kate,“ smál se v lavici za ní Seamus. „Ty ale válíš.“

„Kuš,“ okřikla ho dívka ve stejný moment, kdy se na něj otočila i profesorka McGonagallová.

„Tak nám ukažte, pane Finnegane, jak se toto kouzlo provádí,“ vyzvala ho profesorka.

„No…“ zamrzl Seamusovi úsměv na rtech. Vzápětí si ale odkašlal, mávl hůlkou a vyslovil zaklínadlo. Pohár se najednou proměnil v polovičního zajíce. Hlavu a krk měl kompletní, zato zbytek těla byl pořád cínový.

„To jsem si mohla myslet,“ zakroutila hlavou McGonagallová a pokračovala k dalším studentům.

„A mně se posmíváš,“ usmála se na něj Kate a znova zkusila přeměnit svůj pohár. Tentokrát už úspěšně.

 

Část 2

 

„Melanio, vstávej,“ zatřásl kdosi se spící dívkou.

„Co…“

„Už jsme na místě,“ usmála se Alice a vylezla ven z auta. Byla ještě šero, ale zpoza mraků na východě už se pomalu klubalo slunce.

„Myslela jsem, že máme dojet až později.“

„Bylo to rychlejší, než jsem čekala,“ odvětila mile Alice a odtančila pryč. O okamžik ji Mel zahlédla, jak otevírá dveře od druhého auta a s někým potichu rozmlouvá. Netrvalo dlouho a z vozidla vylezli tři rozespalí lidé.

„Tak jaká byla cesta?“ došla k ní po chvíli Elizabeth, která stále napůl spala.

„Dobrá,“ usmála se Melania. „Ale většinu jsem prospala.“

„To se někdo má. S těma…to vážně nešlo,“ zakabonila se Beth.

„To byli tak hrozní?“

„Spíš hlasitý. V jednu chvíli jsem myslela, že je fakt zaškrtím. Hlavně Jacoba a Embryho, samozřejmě,“ protočila oči. „Leah spíš mlčela.“

„Jdete, vy dvě?!“ křikla na ně Alice, která stála u jakéhosi domu. Ostatní už nebyli v dohledu, z čehož dívky usoudily, že pravděpodobně zalezli do vnitřku stavení.

„Jo, hned,“ zahlaholila Beth. „Kde to vlastně jsme, Alice?“

„Naše sídlo na Aljašce,“ vysvětlila. „Někde uprostřed rezervace Denali,“ mrkla na ně. „Nechcete něco na sebe? Musí vám být docela zima.“

„To je dobrý,“ zavrtěla Mel hlavou. Teprve nyní si všimla, že tam je opravdu chladno. „Vevnitř bude líp.“

„V to bych moc nedoufala. Pochybuju, že někdo zatopil. Ale vy vlastně s sebou máte automatická topení,“ ušklíbla se a zmizela za dveřmi.

„Tak to radši budu mrznout,“ odfrkla si Beth a vydala se za Alicí. Melania na nic nečekala a svoji kamarádku ihned následovala. Netoužila po tom, aby zůstala sama venku. Zima tam byla opravdu velká, aspoň tak jí to připadalo, když tam stále jen v džínách a tričku.

Během chvilky se obě dvě ocitly v pokoji, který byl zřejmě považovaný za obývací. Překvapeně se rozhlížely kolem, bylo to ještě velkolepější, než dům ve Forks. Vše bylo zařízeno v jednoduchém stylu a všude bylo plno světla. Melania i Elizabeth si udiveně prohlížely tu nádheru, než je z toho vytrhl čísi hlas.

„Abyste si neukroutily hlavu.“

Obě se okamžitě otočily, aby zjistily, kdo je původcem toho zvuku. Nemusely ho však hledat dlouho. Emmett se rozvaloval na pohovce a zřejmě sledoval televizi, která byla puštěná. Nebylo pochyb o tom, že tam zrovna dávají nějaký baseball.

„Taky tě ráda vidím,“ ušklíbla se Elizabeth.

„Vlastně jsem se ještě ani nestihl představit,“ zvedl se Emmett a přešel k nim. „Ale předpokládám, že to ani není potřeba. Z toho, co jsem o vás už slyšel, je mi jasný, že mě znáte.“

„Trefa,“ zamumlala si pro sebe Mel, ale zapomněla na tu malou drobnost, že upíři mají o hodně lepší sluch než obyčejní lidé. Emmett se při její poznámce jen hlasitě rozesmál, mrknul na ně a vrátil se zpět k zápasu.

„Kde jsou ostatní?“ ohlédla se na něj Beth. Nebyla moc nadšená z toho, že si jich tak rychle přestal všímat. Přece jen to byl jeden z „lidí“, které zde chtěla víc poznat.

„Záleží na tom, koho myslíš,“ odvětil prostě. „Třeba takový Edward s Bellou jsou u něj v pokoji, Bella potřebuje po cestě odpočívat,“ ušklíbl se. „No a taková Rose se určitě nakrucuje před zrcadlem nebo předělává pokoj k obrazu svému. No a Jasper…“

„Kde je Alice a vlkodlaci?“ přerušila ho Beth, zatímco Mel se docela dobře bavila. Emmett jí začínal být čím dál tím víc sympatický.

„Netuším,“ odvětil, ale oběma dívkám bylo jasné, že si z nich jen utahuje. „Není vám náhodou zima?“

„Ne, vůbec,“ odfrkla si Melania. „Jak by mohla.“

„Já ti nevím. Možná proto, že jste nechaly dveře otevřené dokořán,“ ušklíbl se pobaveně. „Nechcete něco na zahřátí?“ rozhlédl se kolem sebe. „Ale zrovna tu nic nemám. Ale možná, že…“

„Emmette, nech je být,“ zarazila ho Alice, která právě přišla. „Pochybuji, že mají náladu na ty tvoje legrácky. Mel, Beth, mohly byste jít se mnou? Ukážu vám, kde zatím budete moct být,“ otočila se a vydala se nahoru po schodech. Obě dívky ji následovaly až do druhého patra, kde je Alice zavedla do jednoho z pokojů. „Tak prosím,“ usmála se, když je pouštěla dovnitř. „Není to nic moc…“

„Alice, blázníš?“ otočila se na ni Melania nevěřícně. „Je to nádhera, ale…“

„Nechceme vás otravovat,“ navázala na ni Elizabeth. „Nemůžete nás tu jen tak ubytovat a…“

„O tomhle se s vámi bavit nebudu,“ zamítla to Alice nekompromisně. „Nemáte kam jít, to víme všichni. A než se tohle nějak vyřeší, zůstanete tady. A ne,“ pohlédla na Melaniu, která už otevírala ústa, aby něco namítla, „překážet nám tu opravdu nebudete. Tohle jsou nejmenší pokoje v domě a nikdo tu nikdy nebydlel. Esmé je naopak ráda, že tyto prostory,“ máchla rukou, „našly nějaké uplatnění. Jo a abych nezapomněla, bude tu s vámi ještě Leah.“

„A ostatní jsou kde?“

„Jacob, Seth a Embry? Mají pokoj hned vedle vás. Ale všichni šli obhlédnout okolí, aspoň to tvrdil Jacob. A jestli máte hlad, stačí říct. Dole je kdyžtak kuchyně, lednice… Vemte si, co chcete,“ usmála se, udělala pár kroků vzad a zavřela za sebou dveře.

„Ty bláho,“ rozhlédla se Elizabeth po pokoji.

Zdálo se, že tam Cullenovi nastěhovali ještě jednu postel navíc, původně tam asi byla jen jedna manželská, ale nezdálo se, že by to pokoji nějak uškodilo. Byl dokonalý. Kamarádky se ještě nějakou dobu rozhlížely po pokoji a zkoumaly, co všechno tam je, než se svalily na postel a jen odpočívaly. Po nějaké chvíli Beth dokonce usnula, zřejmě se v autě moc nevyspala. Oproti tomu se Melania naspala až až, Alice ji nerušila a porsche bylo na spaní dokonce i pohodlné. Přesto se jí ale nechtělo vstát a něco dělat. Zaprvé nevěděla co a za druhé jí tohle nic nedělání docela vyhovovalo. A postel byla navíc úžasně pohodlná.

Netušila, jak dlouho tam jen tak ležela a přemýšlela nad ničím a nad vším. Vyrušilo ji z toho až zaklepání na dveře.

„Dál,“ zahlaholila Melania úplně automaticky.

„Nazdar,“ nakoukl dovnitř Seth. „Leah začala dělat snídani, tak jsem se přišel zeptat, jestli si taky dáte.“

„Já určitě,“ vyhrabala se z postele Mel, „ale…“ pohlédla na spící Beth.

„Něco jí necháme,“ pochopil Seth. „Tak ale pojď, jinak tam nic nezbyde, pokud kluky neupozorníme,“ mrknul na ni.

„Je mi to úplně jasný,“ usmála se Melania a vyšla ven z pokoje. „Co Leah vlastně dělá k jídlu?“

„Vajíčka a snad i nějaký toasty,“ pokrčil Seth rameny. „Co vím, tak Embry prosazoval, že vejce jsou na nic a že chce něco pořádnýho. S čímž ho ségra samozřejmě poslala někam…“

„Co…“

„Embry si pod pojmem pořádný představuje něco typu oběd,“ vysvětlil vlkodlak dřív, než stačila dokončit otázku. „Nejlépe co nejvydatnější oběd,“ dodal.

„Chápu,“ přikývla Mel a pobaveně zavrtěla hlavou.

„Zvykneš si na to,“ ušklíbl se v okamžiku, kdy došel do přízemí. „A na tohle taky,“ padl mu pohled na Jacoba a Embryho, kteří kolem nich proběhli jako neřízené střely a zmizely kdesi venku v lese. „Co to zas je tentokrát?“ otočil se na svoji sestru.

Leah však jen mávla rukou. „Nic extra, jako vždycky. A ty…Melanio,“ oslovila i dívku, „kdyžtak támhle jsou vajíčka,“ mávla rukou k pultu, „toasty a podobně. Vyber si, co chceš…ale rychle, než se ti dva vrátí,“ ušklíbla se a sama si sedla ke stolu.

„Hele, Leo,“ zamumlal Seth, zatímco si sám nandával jídlo, „co to, že tady jsi najednou mnohem uvolněnější? Ve Forks…“

„Mám snad jinou možnost?“ odpověděla vážně. „Navíc tady to ještě nesmrdí jako tam.“

„Časem bude,“ rýpl si Seth, ale dál to nerozváděl. „Nevíš, co by si dala ta Beth?“ začal se věnovat zase Mel.

„Snad toasty,“ pokrčila rameny.                                

„Fajn,“ pousmál se a na volný talíř naložil pár toastů, aby na Elizabeth taky něco zbylo. Vedle něj se Melania nandala také něco pro sebe a přisedla si k Leah. Chvíli tam spolu mlčky seděly, zatímco si Seth vybíral, co si všechno dá. Pak se Lea najednou zvedla a beze slova vyšla ven. Dívka se za ní jen překvapeně dívala.

„Toho si nevšímej,“ mávl nad tím rukou Seth a posadil se na sestřino místo. „Není zrovna nadšená, že jste tu s námi. Ale,“ zazubil se na Mel, když chtěla něco říct, „já za to rád jsem. A stejně tak i Jacob,“ řekl povzbudivě. „Aspoň je tu nějaký pozdvižení.“

„Tak to díky,“ povzdechla si Mel.

„Ne, fakt jsem rád, že jste tady,“ pohlédl na ni už vážněji.

„Vždyť já nic neříkám.“

„Ale tváříš se tak. A usměj se trochu.“

„Tobě se to řekne, ty se chováš, jako bys tu byl doma. Ale já si připadám jako vetřelec.“

„Neblbni, nikomu tu nevadíte. Dobře, možná Rosalii a mý ségře, ale koho to zajímá? Všichni víme, jaké jsou a tak. A neříkej mi, že sis nevšimla, že Alice je z vás přímo nadšená. O Carlisleovi ani nemluvím.“

„Kde vlastně jsou?“ uvědomila se Mel, že tu nikde nikdo není.

„Jeli za těmi druhými upíry. Kousek odsud. Zůstal tu jen Edward s Bellou. Ale mělas vidět, jakou scénu ztropila Rose, když na ni naléhali, aby jela s nimi. Za každou cenu tu chtěla zůstat, až Bella ji přemluvila.“

„Tomu se divím. Nedivila bych se, kdyby se od ní nehnula ani na krok. Obzvlášť, když má teď dům plný vlkodlaků.“

„Řekl bych, že se docela na ty jejich přátele těšila,“ vysvětlil. Poté se na chvíli odmlčel a věnoval se opět jídlu. „Ale docela bych chtěl slyšet to, co všechno se mělo stát. O jakou budoucnost jsem přišel.“

„Tos to ještě neslyšel? Musím to opakovat?“ hodila na něj Melania ztrápený výraz.

„Ne tolik, kolik bych chtěl,“ mrknul na ni. „Nezapomeň, že jsem jel v autě s Edwardem a Bellou, ti mi o tom fakt moc neřekli, zatímco kluci…“

„Pochybuju o tom, že by jim Beth něco řekla,“ přerušila ho. „Ale Alice to ze mě tahala…“

„Je to Alice, co bys chtěla… Ale mohla bys…“

V tom okamžiku je přerušil výkřik z horního patra. Pobaveně na sebe pohlédli, než se zvedli a vydali se nahoru.

 

***

 

Beth spokojeně ležela v jejich „novém“ pokoji a užívala si ničím nerušený spánek.  Po nějaké době se však probrala a zjistila, že je v pokoji sama. Trochu ji to překvapilo, ani si neuvědomovala, že vlastně usnula. Navíc ani nevěděla, jak dlouho asi tak mohla spát. Při pohledu na hodiny však usoudila, že ještě může nějakou dobu ležet. Otočila se na druhý bok a začala přemýšlet o všech věcech, které se za poslední dva dny udály. Po chvíli to ale vzdala a opět se ponořila do říše snů.

Znovu ji probudila až jakási vlhká věc, která se jí otřela o tvář.

„Ááá!“ vyjekla a posunula se o pěkný kus dál. Vzápětí se místností ozval hlasitý smích. Překvapeně se otočila a spatřila Embryho, jak sedí na posteli, která patřila Leah, a smíchy se drží za břicho. Okamžitě jí všechno docvaklo a otočila se zpět na původce jejího strachu. „Jacobe!“ křikla na vlka, jenž vesele postával u její postele a vrtěl ocasem. „Ty debile!“

„No tak, Beth, klídek,“ snažil se ji uklidnit Embry. „Byl to jen takovej vtípek.“

Vražedně na něj pohlédla. „Úžasnej vtip,“ zavrčela.

„No tak promiň,“ usmál se omluvně a přešel ke dveřím, aby pustil Jaka ven. „Ale reagovala jsi fakt úžasně,“ zazubil se ještě, než v rychlosti opustil pokoj.

„Pitomečci,“ vydechla Elizabeth a konečně vstala z postele. Rozhodla se vydat se dolů, ale než tak stihla udělat, do pokoje vpadla Melania.

„Jsi v pořádku?“ starala se Mel.

„Jo, ale fakt mě vyděsili.“

„Nedivím se. Embry mi za běhu naznačil, co to vyvedli. Ale nic si z toho nedělej, aspoň si tě všímaj.“

„No to jsi mě opravdu uklidnila,“ odvětila Beth, ale na tváři se jí vyklubal mírný úsměv. „Ale fakt nemám ráda takovéhle šoky.“

„A kdo jo?“ podivila se Mel. „Jo a být tebou, tak se jdu dolů najíst. Seth ti sice něco nechal, ale nevím, jak dlouho to dokáže uhájit,“ mrkla na ni a vyšla ven z pokoje. Elizabeth jen potřásla hlavou a vydala se za svojí kamarádkou. Přece jen měla docela hlad.

 

Část 3

 

Amelia ležela na posteli v jedné místnosti, kterou jí přidělili, a hleděla oknem ven. Hrozně se nudila. Jediné, na co se zmohla, bylo vzpomínat na Nasuadin výslech.

 

„Ráda bych slyšela tvůj příběh, Amelio.“

„Co přesně?“ otázala se Amy.

„Odkud jsi, co jsi zač, jak ses tady objevila… Prostě všechno. Eragon něco jemně naznačil,“ otočila se Nasuada na svého Dračího jezdce, „ale není to dost, aby to stačilo.“

Amelia rychle pohlédla na Eragona. Moc se jí nelíbilo, že je tu takhle vystavena všem těm cizím lidem a má jim o sobě vyprávět, ale byla si vědoma toho, že to je nutné. Přesto by však byla radši, kdyby jim to řekl Eragon. Věděla sice, že on toho zas tak moc neví, ale jim by to mohlo stačit.

„Amelio,“ pobídla ji znova Nasuada.

„Pardon,“ omluvila se rychle. „Jen nevím, odkud mám začít.“

„Co takhle od začátku?“ ušklíbl se na ni Eragon.

„Kuš. To, že nejsem odtud, to už vám asi říkal, co?“ pohlédla Amy na Eragona.

„Jenže pořád nevíme,“ pohlédla na ni Arya, „jak to myslel.“

Amelia probodla Eragona pohledem. Čekala, že by jí to mohl aspoň trochu ulehčit, ale on neudělal vůbec nic. Jen seděl na židli a očividně se bavil jejími rozpaky i vztekem na něj.

„Nejsem z tohohle světa,“ vysvětlovala.

„Myslíš z Alageasie?“ pohlédl na ni Roran.

„Ne. Myslím tím, že patřím úplně jinam. Do jiné dimenze, jiné planety…“ snažila se to vysvětlit. „Prostě na místo, kde váš svět je…příběhem? Každej si o něm může přečíst v knize. Ještě před týdnem a něco jsem myslela, že ani neexistujete.“

Arya, Nasuada a Roran na ni nevěřícně hleděli, zatímco Eragon se mírně usmíval.

„To myslíš vážně?“ zeptala se Arya. Stále nevypadala, že jí věří. Podezírala ji, to Amy moc dobře věděla.

„Smrtelně,“ přikývla Amelia. „Ostatně Eragon vám to může potvrdit,“ zašklebila se na Dračího jezdce. „Před týdnem a něco se tam objevil zase on.“

„Eragone?“ otočila se na něj vládkyně Vardenů.

„Připadalo mi zbytečné o tom mluvit. Než se tady objevila Amelia, považoval jsem to spíš za sen. Těžko se tomu dá uvěřit. Ale Amy mluví pravdu. Opravdu jsem se objevil v nějakém úplně jiném světě,“ nakrčil obočí. „A nebyl jsem sám. Spolu se mnou tam byl ještě Murtagh. A dalších pár lidí.“

„Kterých?“

„To není podstatné,“ odpověděla místo něj Amelia, ale když zachytila Nasuadin pohled, povzdechla si a dala se do vysvětlování. „Pět mých kamarádek a pak ještě další čtyři kluci. Taky z jiných světů.“

„Jak je tedy možné, že ses tady objevila ty sama, když předtím vás tam bylo tolik,“ zaskočila ji Arya.

„Ale já…“

„Ještě je tu s ní další dívka, Jane,“ chopil se toho Eragon. „Jenže se ztratily někde v lese a Jane jsme už nenašli. Obávám se, že ji dostali Galbatorixovi vojáci,“ vyslovil svou domněnku.

„Kolik toho víte o našem světě?“ otázala se Nasuada.

„Moc ne,“ pokrčila Amy rameny. „Já ani Jane jsme ty knížky o vašem světě nečetly.“

„Nemůže tedy ta Jane cokoliv Galbatorixovi prozradit?“ ujišťovala se Arya.

Amelia jen zavrtěla hlavou.

„Dobře tedy,“ přikývla Nasuada. „Můžeš tedy jít. Až tě budu potřebovat, nechám tě zavolat. Rorane, dohlédni, ať ji někde najdou volný pokoj,“ otočila se na Eragonova bratrance.

Roran jen přikývl a odváděl Ameliu pryč z místnosti. Po celou cestu si ji prohlížel, ale mlčel. Zřejmě se snažil vstřebat všechno, co do té doby slyšel. Po nějaké chvíli dorazili do další místnosti, kde Amy předal jakési ženě, která už se pak dívky ujala.

 

Od té doby již uběhly tři dny, kdy Amelia jen vysedávala na pokoji nebo chodila po hradě. Ven na ulice se jí nechtělo, bylo tam moc rušno a navíc si nebyla jistá, jestli by někde nezabloudila. Stále čekala, kdy se objeví Eragon nebo někdo jiný a řekne jí, co bude dál. Ale nic se nedělo. Nakonec se rozhodla sama vyhledat někoho, koho už znala, aby se taky dozvěděla, co se vůbec děje.

Odhodlaně vstala z postele a vydala se ven na chodbu. Po nějaké chvíli došla k místnosti, kde Nasuada přijímala návštěvy, ale byla zastavena strážným, který jí oznámil, že paní Nasuada někam šla.

„A Eragon?“ zeptala se Amy.

Strážný však zavrtěl hlavou. Nevěděl toho o moc víc než ona. Amelia se nakonec vydala ven z hradu. Dobře věděla, že uvnitř něj nenarazí na nikoho, kdo by jí mohl pomoci. Avšak na nádvoří se zarazila. Všude kolem byl shon, lidé pobíhali sem tam jako splašení.

„Co se děje?“ zeptala se ženy, která se na chvíli ocitla vedle ní.

„Galbatorixova armáda změnila směr a podle některých míří k hranicím Surdy.“

Amelia se zakabonila. Moc z toho pochytit nestačila, ale to hlavní si domyslela. Otočila se na podpatku a vydala se zpět do hradu. Doufala, že teď už na Nasuadu, Aryu nebo Eragona narazí. Přeci jenom, pokud se dělo něco tak závažného, určitě na ně narazí v zasedacím sálu.

„Amelio!“ ozvalo se za ní, když už byla téměř u svého cíle. Prudce se otočila a spatřila Eragona, jak se k ní rychle blíží.

„Eragone?“

„Potřebuju, abys šla se mnou.“

„Je to kvůli tomu Galbatorixovi?“ zeptala se rychle Amy.

„Už jsi to slyšela, jo?“ zakabonil se a pokračoval dál chodbou. „Zaútočili na jednu z pohraničních vesnic, ale vzápětí se stáhli. Nic víc zatím nevíme,“ zamumlal. „Jen to, že útok vedl zase Murtagh.“

Amelia se zastavila na místě. „Jak to dopadlo?“

„Jak?“ zasmál se chladně Dračí jezdec. „Celou vesnici vypálili, téměř nikdo nepřežil. Jen ti, kteří stihli včas uprchnout.“

„Ale proč by Murtagh…“

„Proč?“ zasmál se hystericky Eragon. „Jsme ve válce. A Murtagh je schopný všeho. Ale pojď,“ popadl ji za paži, pořád vypadala, že není ochotná pokračovat dál v chůzi. „Nasuada s tebou chce mluvit. A stejně tak Arya.“

„Nic nevím, s ničím vám nepomůžu.“

„To nemůžeme vědět. My už vyzkoušeli všechno, co nás napadlo. Ale ty…říkalas mi, že u vás jsi četla hodně knih. A nepochybuju o tom, že tam byly i různé války a konflikty. Potřebujeme tvoji pomoc, Amy,“ pohlédl jí do očí.

 

**

 

Jane se povalovala na posteli a četla jakousi knihu, kterou jí dal Evan přinést. Hrozně se v pokoji nudila a štvalo ji, že nemůže ven.  Nejraději by byla kilometry od tohoto místa, ale na druhou stranu zase byla ráda, že Galbatorix ještě nepřišel na to, že tam vůbec je.  Často přemýšlela nad tím, jak se vlastně dostala do takové situace, ale nikdy nedošla k žádnému výsledku.

Zatímco byla zahloubaná do knihy, dveře vedoucí do pokoje se s lehkým zavrznutím otevřely. Jane tomu moc nevěnovala pozornost, stejně to byl buď Evan, který jí přišel oznámit, že o její kamarádce ještě nic neví, nebo služebná, která jí nosila jídlo. O to byla překvapenější, když ucítila, jak se někdo posadil vedle ní na postel.

„Murtaghu,“ vyhrkla, když ho poznala.

„Taky zdravím,“ odvětil. „Koukám, že sis našla zábavu,“ poukázal na knížku, kterou měla v ruce. „Evan říkal, že ses tady pořádně nudila. A byla na něj…nepříjemná.“

„On taky nebyl nejmilejší,“ ušklíbla se Jane a vstala z postele, aby uklidila knihu do police.

Murtagh se mezitím rozvalil na posteli. Vypadal dost unaveně, jako by celou dobu, co byl pryč, vůbec nespal.

„Jsi v pořádku?“ všimla si toho Jane.

„Jen se potřebuju pořádně vyspat,“ odvětil pomalu. „Ale to počká. Mám zprávy o té tvé kamarádce.“

„O Amelie?“

„Jak jsem říkal, dostala se k Vardenům. Někdo dokonce tvrdil, že ji našel sám Eragon,“ ušklíbl se, ale v tváři se mu zračila i jakási bolest. „Každopádně by měla být v bezpečí a v dobrých rukou.“

„To jsem ráda,“ usmála se Jane.

„Dnes v noci tě odsud dostanu. Vardenové jsou momentálně usazeni ve Feinsteru, což je město při pobřeží. Galbatorix po mě momentálně nic nechce, takže mu nebude vadit, když se na nějaké tři dny vytratím.“

„Tři dny?“

„Je to dost daleko,“ odvětil Murtagh, vstal z postele a přešel k jedné polici, kde začal cosi hledat. Po chvíli odtamtud vytáhl mapu, se kterou přistoupil k Jane. „My jsme tady,“ ukázal město víceméně uprostřed mapy, „a potřebuju tě dostat sem.“

„A to chceš stihnout za tři dny?“ pohlédla na něj Jane jako na blázna.

„Poletíme,“ ušklíbl se.

„To jako na tom tvým drakovi?“ došlo dívce. „To nemyslíš vážně!“

„Jmenuje se Trn,“ zamračil se Murtagh. „A ano, myslím to vážně. Ale pokud se chceš trmácet pěšky, tak prosím. Počkám tam na tebe,“ zašklebil se.

„To radši poletím. Ale…“

„Máš s tím nějaký problém?“

„Nemám ráda výšky,“ přiznala se.

„To zvládneš,“ usmál se Murtagh. „Navíc vyrazíme za tmy, ani nebudeš vědět, že jsi bůhvíkolik metrů nad zemí.“

„Tak tos mě opravdu uklidnil,“ protočila oči, když se mladík otočil a vrátil se zpět do postele.

„Ani si nevšimneš, že letíme,“ zamumlal. „Stejně usneš. A pokud dovolíš, rád bych se teď vyspal.“

Jane si jen povzdechla, ale pak se vrátila pro knihu, sedla si do křesla a opět si začala číst. Nebyla unavená a navíc by stejně neměla kde ležet, když postel zabral její právoplatný majitel.

O několik hodin později, když na město konečně padla tma, se Murtagh probral. Rychlým pohledem přejel místnost a všiml si, že Jane, která stále seděla v křesle u okna, mezitím také usnula. Pousmál se nad tím, ale pak vstal a vydal se ji vzbudit.

„Jane! Prober se,“ zatřásl s ní jemně.

„Co se děje?“ zeptala se rozespale.

„Vyrážíme,“ otočil se od ní a přešel k jedné ze skříní. V další chvíli z ní vytáhl jakýsi tmavý plášť a podával ho dívce. „Obleč si to,“ vyzval ji. „Teď v noci nebude nejtepleji. A navíc nechci, aby tě někdo viděl a zapamatoval si tě. Počkej zatím tady. Vrátím se i s Trnem. Ale dřív neotevírej okno,“ upozornil ji ještě, než se vytratil z místnosti.

Jane za ním zmateně hleděla, zpočátku jí nedocházel význam jeho slov. Pak si ale uvědomila, co tím myslel. Svého draka by sem jen tak nedostal, což muselo znamenat, že s ním přiletí k oknu a zde si ji vyzvedne. Při tom pomyšlení jí přejel mráz po zádech.

Netrvalo dlouho a za oknem se objevil obrovský, tmavý stín. Jane nečekala na jakékoliv znamení a otevřela okno. Naskytl se jí pohled na Murtagha, jak sedí na obrovském červeném drakovi.

„Polez,“ natáhl k ní ruku.

„Jestli spadnu nebo…“

„Prosím tě, polez, ty strašpytle,“ usmíval se.

Jane si povzdechla, ale pak začala přelézat okenní parapet. Byla opravdu ráda, že už je kolem taková tma. Aspoň neviděla, kolik metrů je pod ní. Ale věděla to, kolikrát hleděla dolů na ulici.

„Jane, neblázni,“ všiml si Murtagh jejího zaváhání. Bez toho, aby dal drakovi nějaký pokyn, přijel co nejblíže to šlo. Zrušil tak poslední mezeru, která byla mezi drakovým tělem a zdí. „Nic se ti nestane, věř mi,“ přesvědčoval ji a sám vylezl ze sedla.

„Vrať se tam zpátky!“

To už byl ale Murtagh v pokoji a stál vedle ní. V další chvíli ji popadl do náručí a než se dívka stačila nadát, vylezl ven z okna a bezpečně se dostal zpět do Trnova sedla.

„Vidíš, že to nebylo tak zlý,“ usmíval se.

„Tohle už v životě nedělej,“ procedila Jane skrz zuby, ale mladíka se držela jako klíště. Pořád si uvědomovala, jak moc vysoko jsou.

„Nakonec se ti jízda na drakovi ještě zalíbí,“ zasmál se nahlas Murtagh. V dalším okamžiku Trn několikrát mocně máchl křídly a rychle se vzdaloval od hradu. Pod rouškou tmy nakonec opustili i hlavní město Alageasie.

 pokračování: 8. kapitola

07.11.2009 16:37:58
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one