My world of fantasy...
Sobota a spolu s ní další kapitola, kterou bych chtěla věnovat těm, kteří komentovali minulou kapitolku. Takže toto je pro: trili, wladku, Thesis, pyromanku a samozřejmě pro Abi, Asti a mojí momentální návštěvu:  Ary ;)
Užijte si jí a já si půjdu užít dnešní večer. Příjemný čtení
***

Část 1

 

Teprve po setmění vlak konečně dojel do stanice. Rochelle i Kate už byly dávno převlečené, stejně jako Blaise, který s nimi nakonec strávil celou cestu. Na rozdíl od Malfoye, který se už neukázal. Zřejmě se po roztržce s Rochelle nakonec vrátil ke staré partě.

„Všichni prváci se shromáždí u mě!“ ozval se na nádraží ženský hlas. „A také slečny Kate a Rochelle Robertsovi,“ dodala žena.

„Co je zač?“ otočila se Katie na Zabiniho.

„Červotočková. Zřejmě zase učí místo Hagrida,“ informoval je.

„Jako by tu Hagrid mohl zůstat,“ ušklíbla se smutně Roch.

„Žádná škoda, že tu není,“ odtušil Blaise. „Tak zatím,“ rozloučil se a ještě se otočil na Kate. „Hodně štěstí u toho zařazování,“ mrknul na ni a přidal se ke skupině zmijozelských, kteří právě procházeli kolem.

„A mně nepopřeje nic,“ okomentovala to okamžitě Rochelle.

„Co bys po něm chtěla? Znáš ho sotva den…“

„Ale jak to tak vypadá, vy dva si docela dobře rozumíte,“ skočila jí do toho kamarádka.

„Je fajn,“ pokrčila Kate rameny. „Navíc tys celou dobu mlčela…“

„Je mi to jasný. Tak pojď, ať na nás ta babizna nečeká,“ vydala se pomalu k Červotočkové, která už na ně čekala.

„No konečně,“ přivítala je profesorka, když se k ní přiblížily. „Můžeme tedy vyrazit.“

S těmito slovy se celý zástup prváků společně s oběma dívkami a profesorkou vydal dolů k jezeru. Po chvíli už všichni seděli v loďkách. Kate a Roch nakonec skončily v pramici s profesorkou, z čehož nebyly zrovna dvakrát nadšené, ale nic jiného jim nezbývalo. Po chvíli celé loďstvo dorazilo na druhý břeh, přičemž všichni celou dobu obdivovali krásu Bradavic. Než se dívky nadály, najednou už stály před branami hradu a čekaly, až jim někdo otevře.

„Dobrý večer, Minervo,“ pokynula Červotočková hlavou, jakmile se vrata otevřela.

McGonagallová jen pokynula na pozdrav. „Můžete už jít, já se o ně postarám,“ prohodila ke kolegyni.

Červotočková už na nic nečekala a vklouzla do hradu dříve, než se tam stačili nahrnout prvňáčci.  Jako poslední vešly Kate a Rochelle.

„Vítám vás v Bradavicích,“ začala profesorka s vítáním nových žáků. „Jmenuji se profesorka McGonagallová a budu vás učit Přeměňování. Ale ještě než k tomu dojde, budete zařazeni do jedné z našich kolejí. Jsou to Nebelvír, Havraspár, Mrzimor a Zmijozel. Každá z nich má svou vlastní slavnou historii a ze všech vyšli skvělí kouzelníci a čarodějky.  Až vejdete do Velké síně, postupně vás zavolám a vy si na hlavu posadíte Moudrý klobouk, který vás zařadí do jedné z našich kolejí. A vy dvě,“ otočila se na Kate a Rochelle, „půjdete jako poslední.“

Než stačila některá ze sester Robertsových zareagovat, profesorka už otevírala dveře a vedla prváky přímo ke stoličce, kde ležel ošuntělý klobouk. Dívkám nezbývalo nic jiného, než se přidat k nim a čekat, až na ně přijde řada.

„Tohle je děsný,“ zašeptala Roch ke Kate, zatímco Klobouk se rozezpíval. „Všichni čumí na nás místo na ten Klobouk.“

„A divíš se?“

„Moc ne, ale vadí mi to,“ zamumlala Rochelle a rozhlížela se kolem. Nemohla si nevšimnout arogantního výrazu, který se objevil na tváři Draca Malfoye ve chvíli, kdy se jejich oči setkaly. „Začínám pochybovat o tom, jestli do toho Zmijozelu vůbec chci. Koukni na Malfoye.“

Kate nenápadně otočila hlavu směrem k blonďatému mladíkovi. „Maska,“ pokrčila rameny.

„Přestávám tomu věřit,“ zavrtěla se Roch. Mezitím McGonagallová začala volat prváky.

„Trochu jsme o tom mluvili s Blaisem,“ pokračovala šeptem Katie.

„A…“  V tom okamžiku se její pohled střetl s pohledem McGonagallové.

„Třeba nebude tak špatný, jak se ti jeví,“ začala zase po chvíli Kate. „Předtím jsi ho měla ráda. Navíc – mě přišel Zabini taky jako namyšlený, arogantní spratek a vyklubal se z něj celkem fajn kluk.“

„A nyní bychom ještě zařadili dvě studentky, které k nám nastupují do posledního ročníku,“ ozval se síní mužský hlas. Rochelle pohlédla do černých očí ředitele bradavické školy. Nechápala, jak mohl tak věrohodně hrát roli špeha a obětovat se kvůli tomu všemu.

„Robertsová, Kate,“ zvolala McGonagallová.

„Hodně štěstí,“ popřála kamarádce Rochelle a mrkla na ni.

Kate s váhavým výrazem došla ke stoličce, posadila se na ni a nechala si na hlavu nasadit Moudrý klobouk.

„Hm,“ ozvalo se dívce v hlavě. „Tohle je těžké. Jsi bystrá, chytrá, to by tě mohlo zařadit do Havraspáru. Ale zároveň jsi i ochotná a svědomitá, což pasuje na Mrzimor. A do toho všeho i odvážná a pro přátele schopná udělat cokoliv. Takže kam tě poslat? Nebelvír, Havraspár nebo Mrzimor?“

„A co takhle Zmijozel?“ nadhodila Kate nejistě.

„Zmijozel? Tam bys leda tak zapadla. Kdepak, do téhle koleje se nehodíš. Myslím, že ta pravá je pro tebe,“ odmlčel se a pak už zakřičel na celou síň, „Nebelvír!“

Od nebelvírského stolu, který byl na rozdíl od zmijozelského poloprázdný, se ozval nadšený potlesk. Kate se ještě nejistě podívala na Roch, ale pak už se vydala ke svým novým spolužákům, kteří ji okamžitě začali vítat a vyptávat se na všechno možné. Rochelle ale nemohlo uniknout, jak se Kate ještě ohlédla ke zmijozelskému stolu, kde jí Blaise ukazoval zdvižený palec, za což si vysloužil úsměv.

„Robertsová, Rochelle,“ ozvalo se vzápětí.

Roch se pomalu přesunula ke Klobouku. Na tváři jí hrál jemný úsměv, byla ráda, že se kamarádka dostala do Nebelvíru. Věděla, že tam zapadne a bude si s těmi lidmi rozumět. Kate by stejně nikam jinam dostat nemohla. Víc už nad tím přemýšlet nemohla, profesorka jí totiž na hlavu posadila Moudrý klobouk.

„Tak tohle bude těžké,“ promluvil k ní okamžitě Klobouk. „I ty sama váháš mezi dvěma kolejemi. A dost dobře bys mohla skončit v obou,“ odmlčel se. „Ale vidím, jaký máš cíl. A v tom by ti Nebelvír vůbec nepomohl, spíš naopak. Takže ať se tvou novou kolejí stane Zmijozel!“ křikl poslední slovo na celý sál.

„No bezva,“ povzdechla si Rochelle, když se za hlasitého potlesku ze strany Zmijozelu vydala ke své nové koleji.

„Gratuluju,“ poplácal ji po zádech Zabini, když se posadila vedle něj. „Říkal jsem ti, že nakonec skončíš u nás,“ zašklebil se.

„Ts,“ odfrkla si a praštila ho do paže. „Tak sklerotická, abych si to nepamatovala, ještě nejsem.“

Než stačil Blaise cokoliv odvětit, Snape povstal a začal pronášet ke studentům jakousi řeč. Rochelle ho moc neposlouchala a místo toho hleděla na druhý konec síně, kde se její „sestra“ vesele vybavovala s lidmi ze svého ročníku. Zdálo se, že ji nebelvírští přijali docela dobře.

„Kdes vlastně předtím studovala?“ vyzvídala Levandule Brownová na Kate.

„Doma, rodiče nám platili soukromého učitele,“ vysvětlovala Katie. „Ale letos se rozhodli poslat nás sem, když už tu není Brumbál.“ Nebelvírští se po sobě okamžitě podívali, což nemohla Kate uniknout. „Nemůžu za to, kdo jsou moji rodiče,“ zamračila se. „Já si je nevybrala.“

„Jste se sestrou docela rozdílné, co?“ změnil téma najednou Seamus.

„Tak nejsme dvojčata. Roch je téměř o rok starší.“

„Myslel jsem spíš…povahou? Ona ve Zmijozelu, ty tady.“

„Rochelle není zlá,“ hájila „sestru“ Katie. „Jen má některé vlastnosti, které ji tam dostaly. A možná za to může i krev,“ pousmála se. Že to bylo i Rochellino přání, už radši nezmiňovala. To už vědět nemuseli.

„Jaké vlastnosti třeba?“ zaujalo Parvati Patilovou.

„Ironie, sarkasmus…“ vysvětlila Kate a ostatní kolem ní se rozesmáli.

„Nevypadá ale moc nadšeně,“ poznamenal po chvíli Neville, když pohlédl k zelenému stolu, kde Rochelle zrovna propalovala Draca Malfoye pohledem.

„Trochu se ve vlaku pohádala s Malfoyem. Teda trochu víc,“ opravila se, když viděla výraz své kamarádky.

„Jo, vypadá to, že ho nemá zrovna v lásce. Ale se Zabinim očividně problém nemá,“ okomentoval to Seamus.

„Blaise je fajn,“ pokrčila Kate rameny. „Když ho víc poznáte,“ dodala, když si všimla jejich ohromených pohledů. Dál už to radši nerozebírala a místo toho se začala vyptávat na jednotlivé předměty a profesory. Jednak ji to zajímalo, jednak chtěla odvést téma od sebe a své sestry.

U zmijozelského stolu to vypadalo krapet jinak. Malfoy se bavil s Pansy a vedle něj se Crabbe s Goylem cpali o sto šest. Millicent se kousek od nich vrtala v talíři a Rochelle se dala do živé řeči s Blaisem.

„Takže předměty si budu moct vybrat, myslíš?“

„Řekl bych, že jo,“ pokrčil Zabini rameny.

„Fajn. Aspoň se vyhnu dějinám, jasnovidectví a podobným nesmyslům.“

„Bys taky byla padlá na hlavu, kdybys na něco takového lezla,“ ušklíbl se Blaise.

„To je tak jako tak,“ skočil jim do toho Malfoy.

„Tebe se nikdo na tvůj názor neptal,“ probodla ho očima Rochelle. „Povídej si dál s Parkinsovou a nestarej se o nás.“

„Budu si dělat, co chci, Robertsová,“ přimhouřil Draco oči. „Ty mi rozhodně nebudeš říkat, co mám a nemám dělat.“

„Tak se nepleť do mých věcí a já se nebudu plést do tvých.“

„Obávám se, že to nepůjde,“ zašklebil se Malfoy samolibě. „Váš otec mě pověřil, abych na vás dal pozor. Už takhle se mu nebude líbit, že se Kate dostala do Nebelvíru. A určitě by se mu nezamlouvalo, kdyby se dozvěděl, jak ses během dne chovala a cos dělala.“

„Řekneš mu to,“ zasyčela na něj Roch, „a nepřej si vědět, co tě bude čekat,“ zvedla se a naštvaně odešla od stolu. Blaise si jen povzdechl a vydal se za ní. Nechtěl ji pak shánět po celé škole.

„Rochelle!“ křikl na ni, když se dostal ke dveřím. „Počkej.“

„Nech mě být, Blaisi,“ opáčila Roch, ale zastavila se.

„Neznáš to tu, ztratila by ses,“ oponoval a přešel k ní. „Nechci tě pak hledat několik hodin po hradě.“

Rochelle si povzdechla a otočila se k němu. „Díky.“

„Nemáš za co,“ přešel k ní. „Co je?“ všiml si slz v jejích očích.

„Všechno je to jinak,“ sklopila hlavu. „Všechno. Představovala jsem si to... A on se chová…“

„Nesmíš Draca brát vážně,“ vzal ji za bradu a přinutil ji, aby mu pohlédla do očí. „Dřív mluví, než myslí.“

„Je jiný, než jsem čekala,“ zavrtěla hlavou Roch a poodstoupila od něj.

„Zvykneš si na něj. Není tak špatný, jak vypadá,“ objal ji kolem ramenou. „Pro dnešek ho nech na pokoji, on do rána vychladne a bude to s ním lepší, uvidíš,“ vedl ji kamsi do nitra hradu. „A zkus si pamatovat, kudy jdem,“ pohlédl na ni. „Tohle je nejrychlejší cesta k naší koleji,“ vysvětlil, když spatřil její tázavý pohled.

 

Část 2

„Proč jsi vlastně chtěla jet se mnou?“ zeptala se Melania.

Jely už pěkných pár minut, městečko Forks dávno nechaly za sebou, stejně jako několik dalších měst. Alice nepatřila zrovna k nejpomalejším řidičům, stejně jako zbytek Cullenů. A jak to tak vypadalo, ani Jacob neměl problémy s rychlostí, celou dobu se držel jen pár desítek metrů za nimi. Bezpochyby tvořily velice zvláštní dvojici aut, náhodní kolemjdoucí i ostatní řidiči se po nich vždycky ohlédli, když projeli kolem. 

„Nerada jezdím sama,“ vysvětlila Alice s úsměvem na rtech.

„Mohla sis vybrat někoho jiného,“ nadhodila Mel.

„Jacob musel řídit, Leah mě nemá ráda a Embryho moc neznám,“ vypočítávala Alice. „A tys mi padla do oka. Vím, že z nás budou skvělé kamarádky,“ usmála se.

„Aha,“ přikývla Melania. Tuhle odpověď opravdu nečekala, ale uvědomila si, že něco podobného měla očekávat. Obzvlášť, když měla za společnici upírku, která viděla do budoucnosti.

„Krom toho jsem vedle sebe potřebovala člověka,“ ozvala se zase Alice. „Když jsem s nimi, tak nic nevidím.“

„Já vím,“ přikývla Mel. „A asi by ti to nebylo ani moc příjemné, co?“

„To máš pravdu. Smrdí,“ zasmála se a přejela Melaniu zvláštním pohledem. „Řekni mi toho o sobě víc,“ vyzvala ji. „Ty a tvoje kamarádka jste pro nás pro všechny jednou velkou záhadou. Víte o nás, znáte nás, ale nejste odsud. A Jacob se Sethem nám toho řekli moc málo, abych s tím byla spokojená. Řekli jen to, co považovali v dané chvíli za nejnutnější.“

„Co přesně chceš slyšet?“

„Všechno. Hlavně, jak jste se sem dostaly,“ usmála se Alice.

Melania si povzdechla, ale pak začala vyprávět jejich příběh. Povídala jí o jejím životě, o jejích kamarádkách i o tom, jak se před týdnem objevili v kamarádčině chatě a spolu s nimi tak bylo i šest mladíků, které do té doby znaly z knížek. Kvůli Alici popsala všech šest cizinců, kteří se tam objevili. A nakonec skončila tím, když se ocitly v tomto světě a uvědomily si, kde to vlastně jsou.

„Překvapuje mě, že jste nezpanikařily,“ podotkla Alice, když Mel skončila s vypravováním. „Většina lidí by tak udělala.“

„Nějak nás to ani nenapadlo,“ přiznala Mel. „Nejdřív jsme se snažily dostat z lesa a pak už nám bylo jasné, kde to jsme.“

„Pokud to tedy dobře chápu,“ pohlédla na ni Alice bystrým pohledem, „tak jestliže jste se vy dvě objevily tady, tak vaše kamarádky budou ve zbývajících dvou světech.“

Melania na ni zaraženě pohlédla. Tohle ji ani nenapadlo. „Možný to je,“ připustila po chvíli. „Vlastně by to dávalo smysl. Ale to celý ne.“

„To, jak jste se tu ocitly a tak?“

„Jo,“ přikývla. „Tohle se nikdy nemělo stát. Sam neměl být takhle agresivní, ve skutečnosti vás nikdy nevyhnal.“

„Povídej dál,“ pobídla ji Alice a koutkem oka pohlédla na silnici.

„Není co, tahle budoucnost už je ztracená.“

„Chtěla bych ji slyšet,“ pohlédla jí Alice do očí.

Melania protočila oči, čímž samozřejmě upírku pobavila, ale pak se ochotně pustila do vypravování. Alice celou dobu mlčela a nepřerušovala ji. Zdálo se, že ji to všechno zajímá, že by tuto budoucnost i brala, nedala najevo žádnou nelibost. Když se nad tím ale Melania na okamžik zamyslela, uvědomila si, že se jí ve tváři nezračila ani spokojenost. Jen poslouchala a brala to jako holý fakt. Teprve, když Mel domluvila, se opět ozvala.

„Je škoda, že nás tohle všechno minulo. Ale možná je to tak lepší, nevíme, jestli nás nepotká něco hezčího. I kdyby totiž nastalo něco podobného, tak bysme aspoň věděli, jak se máme zachovat.“

„Pochybuji, že by se něco z toho mohlo stát.“

„Nikdy nevíš. Z Belly bude upír, to už je víc jak jasné. Sice ji teď nevidím, ale všichni víme, že jiná možnost neexistuje. A Volturiovi se o nás zajímat budou, přinejmenším o Bellu. A pokud budeme mít opravdu smůlu, tak zjistí i pravdu o dítěti. Na což už bysme byli připravení, víme, že není jediná svého druhu. Už by nebyl takový problém najít někoho, kdo je jako ona, ne když o něm víme. A je také dobře, že už dopředu se nemusíme strachovat, jestli bude nebo nebude nebezpečná. Jen škoda, že tohle Sam nevidí. A ne,“ zarazila Melaniu, když se nadechovala, „ani kdybyste mu to řekly, neuvěřil by vám to. Nechce už dokonce ani slyšet o tom, že bychom stvořili nového upíra. Nechce, aby se z Belly stalo monstrum. I když ví, že jiná možnost už není. Myslí si, že je to moc nebezpečné.“

„Nechápu, kdy dospěl k takovýmu blbýmu názoru.“

„Nevím, ale už s tím nic nenaděláme,“ otočila se na ni Alice. V další chvíli začala zpomalovat a ani ne během minuty už zastavily u nějaké restaurace při cestě. „Jacob něco chce,“ vysvětlila, když si všimla tázavého pohledu, který na ni hodila Melania.

 

***

 

„Nechcete někdo něco povídat?“ ozval se Embry po víc jak půlhodině jízdy, kdy všichni zarytě mlčeli.

„Můžeš začít,“ pobídl ho Jacob a dál upíral oči na silnici před ním.

„Fajn,“ zašklebil se Embry, ale pak se odmlčel. Zdálo se, že sám nechce projevit moc velkou aktivitu nebo přinejmenším vymýšlet, o čem by se měli bavit. Nějakou dobu tak bylo v autě ticho, byl slyšet jen slabý zvuk motoru.

„Co bude dál, Jacobe?“ prolomila klid po pár minutách Elizabeth. „Se mnou a s Mel?“

„Zůstanete s námi,“ odvětil Jake prostě. „Kam jinam byste šly?“ nadzvedl udiveně obočí a vzápětí zpražil Leah pohledem.

„Nevím,“ pokrčila Beth rameny. „Ale nechceme překážet. Vypadá to, že budete s Cullenovými a nevím, jestli ti z nás budou zrovna dvakrát nadšení. Jasper určitě nebude mít radost, když se v jeho blízkosti budou pohybovat další dva lidé.“

„A co teprve Bella, až ji promění,“ ušklíbla se Leah.

„Ta s tím problém mít nebude,“ mávla nad tím rukou Elizabeth. „Nebude typická novorozená, bude se umět ovládat.“

„Jsi si tím úplně jistá?“ otočil se k ní Jake a přestal sledovat silnici.

„Proboha, Jacobe, věnuj se řízení a ne mně!“

„Jako bych někdy naboural,“ zamumlal si vlkodlak pro sebe. „Jak jsi to myslela s tou Bellou?“

„Měla by být takový štít. Prostě se bude moct ovládat, stejně jako třeba Edward nebo ostatní. Mnohem líp než například Jasper,“ dodala.

„To by mohlo věci hodně ulehčit,“ podotkl chytře Embry.

„No to by mě vážně nenapadlo, kámo,“ protočil oči Jake a odmlčel se, stejně jako ostatní. Zdálo se, že tato jejich společnost nedokáže vést normální rozhovor.

„Za jak dlouho tam budeme?“ prolomila ticho Beth.

„Netuším,“ pokrčil Jacob rameny. „Až někde zastavíme, můžeš se zeptat Alice. Nebo jí můžeš zavolat,“ ušklíbl se.

„Děkuji, nechci,“ odbyla ho hned dívka. „To si radši počkám. Kde vlastně už jsme?“

„Stejně to tu neznáš, tak je zbytečné cokoliv říkat,“ šklebil se Jake. Očividně ho bavilo ji provokovat.

„Takže sám nevíš, kde jsme, co?“ oplatila mu to okamžitě Beth.

„Na rozdíl od tebe vím.“

„Jo? Tak povídej,“ vyzvala ho s úšklebkem na rtech. Nemohla si nevšimnout, že poslední dobou nevěnuje řízení moc pozornosti.

„No…“

„Nevíš!“

„Proboha, nechte toho!“ okřikla je Leah. „Kdo vás má poslouchat? Hádáte se jako malé děti!“

Elizabeth na ni vrhla otrávený pohled. „Proč si jen Alice nevybrala mě,“ zasténala. „Mohla mě ušetřit společnost takovýhle…“

„Ale no tak, Beth,“ nenechal ji dokončit větu Jake. „Tak moc ti přece nevadíme.“

„To by ses divil.“

„Nemusíš být hned taková. Nemyslel jsem to předtím vážně,“ otočil se na ni a pohlédl jí do očí.

„Fajn,“ přikývla, zahleděla se ven z okna a pozorovala okolní krajinu.

Nějakou dobu všichni mlčeli. Nevěděli, co by si měli říct. Leah a Embry byli trochu nesví z přítomnosti Elizabeth, pořád moc nevěděli, co je ona dívka zač, co všechno ví a co před ní můžou říkat a co ne. Jacob zase přemýšlel právě o Beth. Nebyl moc nadšený z toho, jak se vyvinula jejich poslední debata. Bylo mu jasné, že ho dívka zrovna dvakrát nemusí. Přemýšlel o slovech, která mu víc jak před týdnem řekla Amelia, když se poprvé setkali s dívkami a s těmi z jiných světů. Začínal mít neodbytný pocit, že Amy citovala právě Elizabeth. Že ona vyslovila to, že je trouba co leze upírovi do zelí. Trochu litoval toho, že se tu místo Beth neobjevila právě Amelia, s ní by nebyly žádné problémy, ona s nimi sympatizovala. Na rozdíl od Elizabeth, která upřednostňovala upíry, stejně jako Melania. Nemusel být jasnovidec, aby tohle věděl. Dovedl si představit, jak je Melania spokojená, že jede s Alicí a ne s nimi.

„Jacobe,“ drcla do něj po hodně dlouhé době Leah. „Co kdybychom někde zastavili? Tobě by to prospělo a nám taky. Navíc mám neodbytný pocit, že Embry začíná mít hlad,“ ušklíbla se.

„Děláš, jako bys sama nechtěla jít někam na jídlo,“ vrátil jí to okamžitě Embry.

„Kuš, oba dva,“ okřikl je Jake a několikrát zablikal na Alici.

O chvíli později už zastavili u jakéhosi domu u silnice, na němž se vyjímala cedule s nápisem Restaurace.

„Co se děje, Jacobe,“ vylezla z auta Alice.

„Pár z nás má hlad,“ ušklíbl se Jake a také vystoupil ven. „A radši zastavím teď, než za hodinu, kdy to s nimi bude k nevydržení.“

„Dobře,“ pousmála se Alice a vrátila se zpět ke svému autu, zřejmě aby to sdělila Mel. Jacob se ani nenamáhal otáčet, jen na kamarády zakřičel něco v tom smyslu, aby vylezli ven.

O chvíli později už všichni seděli v restauraci a čekali, až jim servírka přinese objednané jídlo.

„Jak dlouho ještě pojedeme, Alice?“ zeptala se Beth, na tuto otázku by ráda slyšela odpověď a od vlkodlaků neměla šanci, že se to dozvěděla.

„Ještě pěkných pár hodin. Zvládneš jet přes noc?“ pohlédla na Jacoba.

„Určitě. Embry mě kdyžtak vystřídá. A nebo Leah či Beth,“ pohlédl váhavě na dívku.

„Spolehni se, kámo,“ přikývl jeho Embry. V další chvíli už donesli jídlo, takže jejich debata ochladla, všichni se věnovali jen svému talíři. I zbytek večera už si toho moc neřekli, nikdo se moc neměl do hovoru, dokonce ani Alice a Jacob ne. Všichni až moc cítili napětí, které mezi nimi nastalo. Bylo to pro ně vysvobození, když konečně nasedli do aut a půlka z nich se ponořila ke spánku.

 

Část 3

 

„Aryo!“ zavolal Eragon, jakmile zahlédl elfku.

„Co potřebuješ, Eragone? Nemám moc času…“

„Tohle je důležité,“ pohlédl na ni vážně. „Mohli bychom si někde promluvit?“

Elfka jen přikývla. „Zavedu tě to dočasného velitelství, tam bychom měli mít soukromí,“ vykročila rázným krokem dál do ulice.

„Počkej,“ zadržel ji Eragon a ohlédl se na Ameliu, která celý výjev před sebou jen mlčky. „Angelo,“ všiml si čarodějnice, která právě procházela kolem. „Mohla bys prosím zavést tady Ameliu ke mně?“ požádal svoji známou.

„Nemám teď čas, Eragone. Nevidíš, že pospíchám?“

„Zabere ti to jen chvíli,“ pohlédl na ni prosebně a než stačila odpovědět, odešel i s Aryou pryč.

„Pche. Odejde si a všechno hodí na mě. Tak pojď,“ kývla na Ameliu. „Ať tě dovedu tam, kam mám a můžu pokračovat ve své cestě. Co jsi vlastně zač?“ ptala se, aniž by se otočila.

"Těžko říct."

„Tak něco snad být musíš. Elf nejsi, to už víme. Ale na člověka taky moc nevypadáš. Rozhodně ne na někoho, kdo žije v Alageasii. Nikoho jako jsi ty jsem nikdy nepotkala. A že jsem potkala pěknou řádku lidí. A nejen lidí,“ zamumlala si, očividně sama pro sebe. „Odkud jsi?“ vyptávala se Angela dál, zatímco pospíchala ulicí.

„Ehm,“ zarazila se a snažila se dohnat čarodějnici, která se jí čím dál víc vzdalovala. Očividně byla zvyklá, proplétat se davem, na rozdíl od Amy. Ta s tím měla dost problémů, všude kolem chodili lidé a pletli se jí do cesty. A ona nesnášela davy lidí. A davy středověkých lidí nebyly o moc lepší než ty, na které byla zvyklá. Zde to navíc ještě podivně zapáchalo, což situaci ještě ztěžovalo.

„Pardon!“ vyjekla, když narazila do nějakého muže.

„Nemůžeš dávat pozor?!“ utrhl se na ni. Její vinou mu totiž z rukou vypadla jakási lejstra, která se nyní válela v prachu na cestě.

„Nevšimla jsem si vás,“ zamumlala na omluvu.

Muž si jen něco zamumlal pod vousy, sebral spadané věci a pospíchal dál ulicí. Na Ameliu, která zůstala bezmocně stát na místě, kde do něj narazila, už se ani neohlédl. Ta se jen zoufale rozhlížela kolem sebe a snažila se najít svoji průvodkyni, ale po té už na ulici nebylo ani stopy.

„No bezva,“ povzdechla si, ještě jednou se rozhlédla kolem a poté se vydala směrem, který považovala za správný. Původně se chtěla vrátit na místo, odkud vyšla, ale nakonec dospěla k názoru, že by to ničemu nepomohlo. Eragon už by tam stejně nebyl a navíc ji posílal někam jinam. Nejistým krokem pokračovala dál v cestě, přičemž se snažila vyhýbat všem těm lidem, kteří chodili kolem. Nejraději by z této přeplněné ulice unikla někam pryč, ale zatím to nevypadalo, že by to bylo možné. Na rozcestí sice už narazila, ale cesta, která křížila tu její, nebyla o nic lepší než ta, po které šla doposud. Stavělo ji to ale do pozice, kdy se musela rozhodnout, kam dál. Jestli pokračovat dál rovně, nebo se vydat po druhé cestě. Nakonec se rozhodla, že změní směr své cesty. Zdálo se jí totiž, že kdyby šla rovně, brzy by se ocitla venku z města. Zatímco cesta, jež vedla doprava, vypadala, že ji zavede přímo do středu města. Sice to znamenalo víc lidí, ale také šanci, že tam někde objeví Eragona nebo Safiru. Popřípadě někoho, kdo by jí mohl pomoci.

Netušila, jak dlouho se trmácela po rušné ulici, přičemž se snažila vyhýbat všem, do koho by mohla narazit nebo kdo by mohl narazit do ní. Už tak jí stačilo, že se po ní téměř všichni zvědavě otáčeli. Rozčilovalo ji to, nelíbilo se jí, že je středem pozornosti. Uznávala sice, že oproti nim vypadá trochu zvláštně, ale tak obrovský rozdíl to zase nebyl. Pořád byla člověk, stejně jako oni. Jen byla jinak oblečená. Neřekla by, kdyby vypadala jako trol nebo jiný podobný tvor, to by chápala, proč by na ni zírali, ale tohle se jí zdálo přehnané.

„Hej ty!“ ozvalo se najednou za ní.

Okamžitě se ohlédla, ačkoliv netušila, jestli to zavolání bylo na ni. Když ale spatřila mladého, vysokého, tmavovlasého muže s vousem, který hleděl přímo na ni, bylo jí jasné, že ono zavolání patřilo jí.

„Jsi Amelia, že,“ optal se.

„Jak to…“

„Ta čarodějnice Angela mě poslala, abych tě našel. Prý ji Eragon pověřil, aby tě dovedla k němu, ale nějak tě cestou ztratila. I když nezdálo se, že by ji to nějak mrzelo,“ ušklíbl se. „Spíš to udělala schválně. Mimochodem, jsem Roran,“ představil se. „Eragonův bratranec.“

„Představovat se asi nemusím,“ pousmála se Amy.

„Tak pojď,“ vyzval ji a vydal se dál po ulici. „Co jsi vlastně zač? Eragon o tobě nikdy nemluvil. A pokud vím, tak ani ostatní ne,“ pohlédl na ni zkoumavě.

„To taky ani nemohl,“ povzdechla si. „Ale tohle by ti měl vysvětlit on, ne já,“ snažila se vykroutit z toho, aby musela odpovědět. Nenapadalo ji totiž, co přesně by mu měla říct.

Roran přikývl a dál mlčky kráčel ulicí. Přesto mu to ale nedalo, aby na ni koutkem oka několikrát pohlédl. Amelia nevěděla, zda jen kontroluje, jestli se náhodou neztratila, nebo se snaží odhadnout, co je zač. V duchu nadávala na Eragona, že ji vystavil něčemu takovému. Nebýt jeho, tak se nemusela plahočit po rušné ulici a prodírat se davem lidí. Ale na druhou stranu byla ráda, že je tam zrovna s Roranem. Zdálo se totiž, že k němu mají ostatní úctu a uhýbají mu z cesty, když procházel. To bylo ale asi jediné plus, které na tom našla.

„Jak dlouho tam ještě půjdeme?“ ozvala se po deseti minutách cesty.

„Už jen chvíli,“ odvětil. „Musíme dojít k tomu hradu,“ mávl rukou před sebe.

Amy pokývala hlavou. Zdálo se, že hrad už je docela blízko. Během pár minut už stanuli u jeho bran a vešli dovnitř. Po chvíli už oba dva stáli ve dveřích, které vedli do místnosti, kde Nasuada přijímala jednotlivé občany a řešila s nimi své problémy.

„Rorane,“ přivítala Eragonova bratrance Nasuada. „Vidím, že jsi ji našel,“ usmála se. „Pojďte tedy oba dva dál. Eragon a Arya by měli dorazit každou chvíli.“

„Co se děje?“ otočila se Amelia na Rorana.

Roran však jen pokrčil rameny. Nevěděl o nic víc, než věděla ona. Během chvíle pak dorazili i Eragon s Aryou. Teprve poté je Nasuada vyzvala, aby se posadili.

„Ráda bych slyšela tvůj příběh, Amelio,“ pohlédla vládkyně Vardenů na Amy, kterou tím dokonale zaskočila. Takovéto téma hovoru opravdu nečekala.

 

**

 

Jane vysedávala v pokoji, kam byla poslána, a čekala, až se Murtagh vrátí. Nebavilo ji to tam, seděla tam sama už několik hodin, a navíc si nebyla jistá, co od toho všeho může očekávat. Murtagh se jí zdál celkem fajn, ale z jeho řeči jí bylo jasné, že se neobjevila zrovna na ideálním místě. Mohla jen doufat, že se Amelia opravdu dostala na druhou stranu, k Eragonovi a ostatním. Částečně ji mrzelo, že tam není také. Přece jen s Eragonem už měla tu čest, když ho viděla minule, a docela dobře si s ním popovídala. Sice si v některých věcech zrovna dvakrát nerozuměli, ale aspoň už ho trochu znala, na rozdíl od Murtagha. U toho absolutně netušila, jak se kdy zachová.

„No koneč…“ spustila, když se otevřely dveře, ale vzápětí zmlkla. Spolu s Murtaghem totiž napochodoval do místnosti ještě další muž.

„To je Evan,“ kývl Murtagh hlavou na muže vedle něj, „můj přítel. Evane, tohle je Jane.“

„Co se děje?“ pohlédla Jane zmateně na Murtagha.

„Musím odjet,“ vysvětlil. „Galbatorix mě pověřil úkolem…“ odmlčel se a pohlédl ven z okna. Očividně se mu o tom nechtělo mluvit. „Evan se tu mezitím o tebe bude starat. Svěřil jsem mu na starost i pátráním po tvé kamarádce. Kdybys cokoliv potřebovala, neváhej se na něj obrátit. Stoprocentně mu věřím,“ pohlédl na svého přítele.

„Ale…“ začala Jane.

„Nemám čas, Jane,“ zarazil ji Murtagh dřív, než stihla cokoliv říct. „Už bych měl být dávno pryč,“ pohlédl na ni a na Evana a rychlým krokem opustil místnost.

„No fajn,“ povzdechla si Jane.

„Budete něco potřebovat?“ otázal se Evan, stále stoje uprostřed pokoje.

„Zatím asi ne,“ zakroutila hlavou. „A tykej mi,“ pousmála se. Přišlo jí zvláštní, že jí začal vykat. Přeci jenom byl starší než ona, tipovala ho tak kolem dvaceti let.

„Je zde něco, co by sis přála? Jídlo, pití…“

„Mohla bych ven z pokoje?“

„To nepůjde,“ zavrtěl mladík hlavu a přešel k ní blíž. „Galbatorix stále neví, že jsi tady, Murtagh mu nic neřekl a nemyslím si, že se k tomu chystá. Řekl bych, že se i docela bojí říct mu o tvé existenci. Znamenalo by to hodně vysvětlování, a co jsem slyšel…První, co by udělal po tom, co by z tebe vytáhl všechno, co víš i nevíš, by bylo to, že by tě buď použil proti druhé straně, nebo by se snažil najít tu tvoji kamarádku. V každém případě by to pro tebe nebylo nic dobrého.“

„Stejně se to časem dozví.“

„S trochou štěstí ne. Murtagh bude pryč z města tak tři dny. Ty tři dny máme na to, abychom našli tu…Amelia se jmenuje?“ otázal se. „Budu od tebe potřebovat její přesný popis. Ale pokud ji nenajdeme, Murtagh se tě pak pokusí dostat ven z města.“

„A dál co? Budu sedět zavřená někde…“

Evan však zakroutil hlavou. „Chce tě dostat k Vardenům, k Eragonovi. Moc dobře ví, jak je to tu pro tebe nebezpečné. Budeme doufat, že Galbatorix bude natolik zaneprázdněn, že si nevšimne toho, že tu jsi.“

„To bych chtěla vidět. Pokud je pravda to, co se o něm říká, tak už stejně slyšel všechno…“

„Ne,“ zarazil ji mladík. „Možná o tom nevíš,“ ušklíbl se, „ale tohle je jeden z Murtaghových pokojů. Má je všechny začarované tak, aby nikdo neslyšel, co se tu děje. A Galbatorix mu to toleruje. Podle mě nečeká, že by tu mohl řešit něco důležitého. Spíš mu jen dává trochu soukromí.“

„Jak mě chcete ale dostat k…Vardenům?“ optala se po chvíli.

„Murtagh se pokusí spojit s Eragonem. Ví, že je to prakticky nemožné, ale za pokus to stojí. Řekl bych, že tak nějak doufá, že by se mu to mohlo podařit díky tomu, že jsou bratři. Prý má nějakou novou metodu…a kdyby to nevyšlo, tak tě tam bude muset dostat někdo jiný.“

„Jako třeba ty?“ došlo Jane.

Evan přikývl.

„Co má vlastně Murtagh za úkol?“ vzpomněla si Jane. „Vypadal, že se mu do něj vůbec nechce.“

„Nesvěřuje se mi se vším. Ale zřejmě je to něco, co se mu z hloubi duše hnusí. Nereagoval takhle poprvé. A teď, když mě omluvíš…mám na práci ještě jiné věci,“ vydal se ke dveřím. „Kdybys cokoliv potřebovala, tak stačí říct služebné, kterou zde budeš mít k dispozici, aby mě zavolala. Zatím na shledanou,“ rozloučil se a vytratil se ven.

Jane chvíli hleděla na zavřené dveře, ale pak se zvedla a přešla k oknu. Její komnata, Murtaghova komnata, byla docela vysoko. Měla odsud krásný výhled na celé město. Chvíli sledovala všechno to hemžení pod ní, lidi vypadali z této výšky docela malí. Po chvíli už ji to ale přestalo bavit. Už už se chtěla odvrátit od okna, když tu se městem rozlehl děsivý řev. Nejistě se rozhlížela, co by mohlo být původcem toho zvuku, když odněkud ze zadu z hradu vyletěl červený drak. Jane na něj mlčky hleděla, každou chvíli ji zde překvapilo něco nového. Jako by nestačilo, že se objevila téměř ve středověku, ještě se to všude kolem hemžilo čaroději a teď už dokonce i draky.

Najednou se červený drak otočil směrem k ní a ona poznala, kdo to sedí na jeho hřbetu. Byl dostatečně blízko, aby poznala, jak se Murtagh ušklíbl, zřejmě na ni, musel ji skrz okno vidět. V dalším okamžiku už drak několikrát mocně máchl křídly a vzdálil se od hradu. Po chvíli už byl vidět jen jako malá tečka na obzoru.

pokračování: 7. kapitola

 

31.10.2009 16:43:28
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one