My world of fantasy...
Ahoiky,takže je tu sobota a s ní i další kapitola. Doufám, že se bude líbit, očekávám nějaké ty reakce. :) Další pokračování teda čekejte za týden.
Hezký čtení :)
***

Část 1

 

„Změnit budoucnost?“ chytl se tématu okamžitě Draco. „Jak jsi to myslela?“

„Jednoduše. My tady ve skutečnosti nemáme co dělat. A podle mě neměly existovat žádné sestry Robertsovi. A navíc…“ zarazila se Rochelle.

„Navíc co?“ pohlédl na ni zkoumavě Blaise.

„Obě dvě víme, co se tenhle rok mělo stát,“ odpověděla místo kamarádky Kate, když viděla, jak Roch zmlkla.

„Jo, mělo. Ale nestane,“ navázala na ni vážně Rochelle. „Myslím, že svou přítomností měníme věci víc, než je zdrávo. A asi se ani neočekává, že zůstaneme nečinné,“ ušklíbla se.

„Co se teda tenhle rok má stát?“ zajímal se Draco.

„Spoustu věcí,“ zakřenila se na něj Roch.

„To by mě vážně nenapadlo,“ protočil Malfoy oči.

„Nemáš se tak blbě ptát,“ pokrčila Rochelle rameny a pohlédla zase ven z okna. „Jak dlouho potrvá cesta?“ zeptala se, aby nějak odvedla téma.

„Pár hodin,“ odvětil neurčitě Blaise a otočil se na Draca. „Neměl bys náhodou jít do kupé pro prefekty?“ nadhodil. „Řekl bych, že jako primus tam budeš víc jak očekávaný,“ ušklíbl se.

Malfoy na něj hodil naštvaný pohled, ale zvedl se a bez jediného slova opustil kupé.

„To je takhle příjemný vždycky?“ zajímala se Kate.

„Jen většinou,“ uvedl to na pravou míru Zabini. „Co teda hodláte dělat?“

Rochelle jen pokrčila rameny. „Nějak to budeme muset zvládnout. I když se obávám, že první problém nastane hned u zařazování,“ povzdechla si. „Nemyslím si, že by se…ehm…rodičům zamlouvalo, kdybychom skončily jinde než ve Zmijozelu.“

„Očekáváš to?“

„Víceméně,“ pokrčila rameny.

Blaise jen přikývl a otočil se na Kate. „O tobě silně pochybuju, že by ses mohla do Zmijozelu dostat. A nemyslím si, že by se ti povedlo Klobouk ukecat. Ale Rochelle,“ otočil se se škodolibým úsměvem na druhou dívku. „Ty máš dost slušnou šanci.“

„No dovol,“ ohradila se okamžitě. „Co bych tam jako dělala?“

„Byla? Navíc – už na nádraží jsi dokázala, že nejsi až tak svatá.“

„Neměla mě vytáčet. A neříkej mi, že třeba takoví nebelvírští nereagují podobně.“

„Ale ne stejně. Nerozlišuješ jemné rozdíly. Navíc jsi byla ironická, i když to jsi celou dobu…“

„No dovol!“

„Vždyť je to pravda,“ usmál se na ni. „A taky jsi zlomyslná. Na Pansy jsi byla,“ dodal na svoji obranu. „A mimo to jsi i sarkastická a jízlivá.“

„To ale neznamená, že bych měla jít do Zmijozelu,“ mračila se stále Roch. „Skončit mezi…“

„Nedokončovala bych tu větu, pokud ho nechceš naštvat,“ varovala kamarádku Kate. „Už takhle se tváří docela naštvaně,“ zazubila se.

„Nemůžu za to, že se všichni ze Zmijozelu tak rychle naštvou,“ pousmála se.

„Ty by ses měla ve vlastním zájmu dostat do naší koleje,“ zavrtěl hlavou Zabini. „Už jen proto, abys zbytečně nevyvolávala konflikty mezi ostatními kolejemi.“

„Jak jsi proboha přišel na tohle? To bych nikdy…“

„Roch, jsi si jistá, že to chceš doříct?“ smála se Kate.

„Ještě ty se k němu přidávej.“

„Když on má pravdu,“ bavila se Katie.

„Fajn. Takže mi jako chcete říct, že já skončím ve Zmijozelu, zatímco tady Kate pravděpodobně v Nebelvíru,“ shrnula to Rochelle. „Fajn,“ rozprostřel se jí na tváři úsměv.

„Proč mám neodbytný pocit, že přes všechny ty řeči do toho Zmijozelu chceš?“ přimhouřila oči Kate a pozorně kamarádku sledovala. „Vlastně... pokud si dobře vzpomínám, tak se ti tahle kolej stejně vždycky líbila ze všech nejvíc.“

„Já to věděl,“ usmál se vítězně Blaise.

„Zrádkyně jedna,“ zašklebila se Roch na Kate. „A co, tak mám nejradši Zmijozel, no. Na rozdíl od Nebelvíru tam…“ zarazila se. „Ne, to už taky není pravda.“

„Cos chtěla říct?“ dotíral na ni Zabini.

„Nic.“

„Něco jo,“ nedal si říct.

„Fajn. Chtěla jsem říct, že jsou tam charakterní lidé, ale po dnešku měním názor.“

„Kvůli Pansy?“

„Pansy? Ne, ta mě nezajímá. Ale tu představu mi zkazili takové dva nafoukanci…“

„Ty mrcho jedna,“ pochopil okamžitě Blaise. „Počkej až…“

Ale Rochelle na nic nečekala a než stačil zareagovat, vyběhla z kupé. O kousek dál v chodbě se zastavila a přemýšlela, kam dál. Zpátky se jí nechtělo, ne že by ji rozhovor s Blaisem nebavil, ale věděla, že něčeho podobného si ještě užije až až. Spíš ji lákalo znovu navázat rozhovor s nebelvírskými. Věděla sice, že by neměla, už kvůli rodině, ale chtěla se s nimi seznámit. Nějakou dobu tedy strávila prohledáváním vlaku, než je konečně objevila téměř na konci vlaku.

„Můžu dál?“ nakoukla k nim do kupé.

„Jasně,“ odvětil Neville, ale nevypadal, že by měl z její návštěvy nějakou radost.

„Předtím jsem se nestihla představit. Jsem Rochelle,“ pokusila se o úsměv.

„Neville,“ začala s představováním Ginny, „Lenka, Seamus. Já jsem Ginny,“ dodala. „Ale stejně si myslím, že bys tu neměla být.“

„Já vím,“ přisvědčila Roch.

„Tak proč tu ještě jsi?“ nechápal Neville.

„Nehodlám se řídit pravidly, která mi nastavila moje rodina,“ pokrčila rameny. „Navíc si myslím, že není od věci znát svý spolužáky.“

„Zbytečně riskuješ, že si doma zaděláš na pořádnej problém,“ vložil se do rozhovoru Seamus.

„Na ten jsem si zadělala už předtím,“ přešla to. „A krom toho se obávám, že větší problém bude mít moje… sestra, až se nedostane do Zmijozelu.“

„Proč myslíš?“

„Nepatří tam. Nevím o žádné vlastnosti, která by ji tam mohla zařadit.“

„I krev rozhoduje,“ podotkla Ginn.

„U Blacka tomu tak nebylo. A u ní to taky bude jiný. Dost bych se divila, kdyby neskončila zrovna v Nebelvíru,“ povzdechla si.

„Nevypadáš zrovna nadšená,“ všimla si Lenka a prohlížela si ji zkoumavým pohledem. „A navíc mluvíš jen o sestře. Proč ne o sobě?“

„Jak už několik lidí podotklo, já skončím ve Zmijozelu,“ zašklebila se.

„A chceš tam?“ optala se Ginn.

„Je mi to jedno,“ pokrčila rameny. „Na jednu stranu bych byla ráda s Kate, ale na druhou…“

„Nechápu, jak někdo může toužit po Zmijozelu,“ otřásl se Seamus. Zdálo se, že v této chvíli se od ní zase všichni odtáhli, jako by byla prašivá.

„Nabízí to spoustu možností. Jenže to nepochopíte,“ zvedla se. Uvědomila si, že byla chyba, chodit k nim. Ničemu nepomohla. Jen jim o sobě potvrdila to, co už si asi mysleli.

„To už odcházíš? Naše společnost ti není dost dobrá?“ zavolal na ni Seamus, když už byla ve dveřích.

„Kdybych tu s vámi zůstala, jen bych všechno zhoršila,“ otočila se na ně. „Vy byste měli problémy a já taky,“ zavřela skleněné dveře a pomalu se vracela zpět do jejich kupé.

„Zase jsi otravovala Nebelvír?“ ozvalo se jí za zády.

„Jdi se vycpat,“ zamumlala si pro sebe. Nemusela se otáčet, aby poznala ten arogantní hlas.

„Takhle bys se mnou jednat neměla,“ popadl ji Draco za ruku a otočil k sobě. „Taky by se ti to mohlo vymstít.“

„Vyhrožuješ mi?“ vzhlédla k němu drze, ale v očích se jí objevil smutek. Nechápala, jak může být takový hnusný. Vždycky si o něm myslela, že je ve skutečnosti celkem fajn, ale každou minutou jí ničil všechny její představy. Pomalu si uvědomovala, že si ho zidealizovala, ale to všechno se bortilo jako domeček z karet. Nedokázala k němu cítit moc sympatií, když s ní jednal takhle. Každou chvílí jí potvrzoval, že je jen rozmazlený čistokrevný fracek, který si myslí, že je pánem všeho a ostatní ho budou poslouchat.

„Proč se na mě tak díváš?“ uvědomil si Draco její pohled.

„A víš, že ani nevím?“ prohlásila s pořádnou dávkou zklamání v hlase. „Čím dýl na tebe čumím, tím víc se mi hnusíš,“ vyplivla ze sebe a než stihl jakkoliv zareagovat, vymanila se z jeho sevření a rázným krokem se vydala zpět do kupé.

„Hej, Robertsová,“ křikl za ní, ale neotočila se. Neměla sebemenší náladu dál se s ním bavit. Naštvaně vtrhla zpět do jejich kupé.

„Co je, Roch?“ starala se okamžitě Kate.

„Malfoy je namyšlenej, sebestřednej debil,“ vyplivla ze sebe.

„Dobrej postřeh,“ bavil se Zabini.

„Ty mlč!“ obořila se i na něj. „Nejsi o nic lepší.“

„Rochelle, nech toho,“ snažila se zarazit její vztek Katie. „Blaise ti nic neudělal. A kdys vlastně na Draca změnila názor?“

„Asi před dvěma minutama,“ zamračila se. „Začínám litovat toho, že jsem se tu vůbec objevila.“

„To neříkej. Nebude to tak hrozný, uvidíš.“

Roch však jen pokrčila rameny. „Co jste tu celou dobu dělali?“ změnila téma.

„Tak nějak jsme si povídali,“ pousmála se Kate. „Mělas radši zůstat.“

„To máš pravdu,“ povzdechla si Roch. Zbytek cesty už mlčela a zamyšleně hleděla ven, zatímco Kate si povídala s Blaisem. Vypadalo to, že si docela rozumí. Nebo se při nejmenším nehádali jako ona a Malfoy.

 

Část 2

 

Konečně nastala šestá hodina večerní a všichni Cullenovi sešli dolů do obývacího pokoje, v rukou plno tašek a podobných věcí.

„Omlouváme se za ten zmatek,“ pohlédl Carlisle na Melaniu a Beth. „Všechno se to seběhlo tak najednou a my se ani nestihli představit. Já jsem Carlisle, toto je moje žena Esmé,“ ukazoval, „Rosalie, Emmett, Jasper, Alice a Edward,“ představil členy své rodiny. „Bellu už znáte. Jacob nám ve zkratce řekl, jak to s vámi je. Rád bych si to všechno vyslechl přímo od vás, ale bohužel nás teď tlačí čas,“ pohlédl na hodiny. „Později to ale budu chtít všechno slyšet,“ usmál se ještě na ně, než se otočil na Jacoba. „Jste si všichni vážně jistí, že chcete odejít? Máte tady rodiny, přátele…“

„Nemám jinou možnost,“ pokrčil Jake rameny. „A ostatní jdou taky dobrovolně. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se Seth vrátil, ale je to jeho rozhodnutí,“ prohlásil.

„Dobře,“ přikývl Carlisle a otočil se na Edwarda.

„Na,“ vylovil něco z kapsy a hodil to Jacobovi. „A nezničit, musím to pak vrátit,“ zašklebil se. „Můžeme teda vyrazit? Je šest pryč…“

„Jdeme,“ zavelela Rosalie, ale nezdálo se, že by se jí chtělo odcházet. Při odchodu si něco mumlala sama pro sebe, ale ani jedna z dívek nezaslechla co.

„Jaku, vy pojedete ve třech,“ otočila se ještě Alice na vlkodlaky. „A pokud by to nevadilo, jela by s vámi ještě Elizabeth, Seth by jel s Edwardem, kvůli Belle, a kdyby Melania chtěla, mohla by jet se mnou,“ mrkla na blonďatou dívku.

„Klidně,“ pokrčil Jacob rameny. „Sethovi to určitě vadit nebude,“ pohlédl na nejmladšího ze své smečky, jak už se venku před domem vybavuje s Edwardem. „Mel?“ otočil se na dívku.

„Pojedu ráda,“ usmála se a pohlédla na Alici, která se jen pobaveně zašklebila. Samozřejmě už to musela dávno vědět.

„Bezva,“ přikývl Jake a otočil se na Alici, která jako jediná z upírů ještě byla v domě. „Jak vlastně jedete? Všemi auty?“

„Nikdo z nás by tu to svoje nenechal,“ usmála se upírka. „Já teda pojedu s Melaniou ve svým porsche, Carlisle a Esmé jedou v jeho mercedesu, Rose samozřejmě v BMV, Edward je jasný. No a Emmett a Jasper v jeepu. Pokud tam teda narvou tu motorku,“ pohlédla ven z okna, aby se mohla pokochat jejich snažením. „Samozřejmě se jim to povede,“ dodala vzápětí. „Jen se ještě budou muset trochu snažit. Jo a vy,“ pohlédla na Jaka. „Máte Bellino auto. A jak řekl Edward – nezničit. Jako by to vůbec šlo,“ ušklíbla se okamžitě.

„Tak fajn, vyrážíme,“ usmála se Alice a vytančila ven. Před dveřmi se však zastavila a počkala, až všichni vyjdou ven. Úplně ignorovala nakvašený pohled, který jí věnovala Leah. Jakmile byli venku, zamkla za nimi dveře a vydala se do garáže, stejně jako Jacob. Ostatní auta už stála na příjezdové cestě a Emmetovi s Jasperem se konečně podařilo naložit motorku.

„Alice?!“ ozval se Edward. „Můžeme vyjet?“

„Jo, klidně. Jeďte napřed, sejdeme se na místě. Stejně bysme byli moc nápadní,“ zavolala z nitra garáže.

Po těchto slovech Cullenovi nastartovali auta a jeden po druhém odjeli. Nakonec u domu zbylo jen pár jedinců – Leah, Embry, Melania a Beth. Jacob s Alicí byli zalezlí v garáži a nezdálo se, že by se chystali vyjít ven.  Už to trvalo víc jak pět minut, když Beth došla trpělivost.

„Co tam proboha dělají?“

„Pšt,“ okřikl ji Embry.

„Co…“

„Poslouchá ty dva,“ vysvětlila Leah a protočila oči. Očividně neměla radost z toho, že na ně musejí čekat.

O pár vteřin později všichni uslyšeli nastartování motoru a z garáže konečně vyjela obě auta.

„No to to trvalo,“ uvítala Jaka Leah.

„Potřebovali jsme ještě něco probrat,“ pokrčil Jake rameny a pohlédl na Embryho přes otevřené okénko. „A není slušné poslouchat cizí rozhovory.“

„Že mě poučuješ zrovna ty, Jaku,“ ušklíbl se Embry.

„No nic, nastupovat, panstvo,“ zavelel Jacob.

Leah bez sebemenšího zaváhání obešla auto a posadila se na místo spolujezdce. Embry si jen povzdechl, ale pak otevřel zadní dveře a pokynul Elizabeth. „Až po tobě,“ pousmál se.

„Díky,“ kývla hlavou Beth a nastoupila. „Kam vlastně jedeme?“ zeptala se vzápětí.

„Aljaška,“ zamumlal Jacob a vyklonil se z okna. „Alice!“

„Pojedu první,“ odpověděla na vyřčenou otázku. „Melanio? Můžeme?“ otočila se na blonďatou dívku.

„Určitě,“ přikývla Mel a nastoupila do žlutého porsche.

„Kdybys potřeboval zastavit,“ pohlédla Alice na Jaka, „zavolej,“ hodila po něm mobil. „Čísla tam jsou uložená.“

„Hm, díky,“ chytil vlkodlak mobilní telefon a podal ho Leah. „Stejně to nebude potřeba.“

„Nevíš, co se může stát,“ odvětila Alice. V dalším okamžiku už projela kolem něj a vyrazila na dlouhou cestu napříč Kanadou.

„Tak sbohem, sladký domove,“ povzdechl si Embry, když i Jacob vyjel.

Beth se jen smutně ohlédla. Přemýšlela, kolik toho za tu chvíli stihly změnit. Všichni Cullenovi museli opustit svůj domův jen proto, že ony dvě se nějakou záhadou dostaly do jejich světa. Mrzelo ji to, ale na druhou stranu byla ráda, že tam je. Chtěla je poznat. A hlavně Edwarda a Emmetta. Doufala, že se jim k tomu naskytne příležitost.

 

Část 3

 

„Ty, Eragone.“

„Ano?“

„Je rozumné mě tam brát?“

„Chceš snad zůstat před branami města?“ podivil se a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Ne, ale nemyslím si, že mě přijmou zrovna nejlíp,“ zamračila se a pohlédla na své oblečení. Připadala si v tom jak magor, absolutně nezapadala do toho světa.

„Proč by nepřijali? Budeš se jim líbit, uvidíš,“ povzbuzoval ji.

Safira mezitím přistála na nějakém volném placu. Eragon na nic nečekal a seskočil dolů, ale Amelia se zarazila. Připadalo jí, že je hrozně vysoko.

„Prosím tě, pojď,“ natáhl k ní Eragon ruku, aby jí pomohl dolů.

„Tenhle způsob cestování fakt nemám ráda,“ zamumlala si Amy pro sebe, když se konečně dostala dolů. Mezitím se k nim seběhlo několik lidí. Mezi nimi i mladá žena s černou pletí a několik elfů.

„Eragone! Kde jsi byl? Báli jsme se o tebe,“ přistoupila k němu první z nich a objala ho.

Amelia si mezitím zkoumavě prohlížela zbytek přítomných. Obzvlášť ji zaujala vysoká černovlasá elfka, která ji provrtávala pohledem.

„Potřeboval jsem chvíli být sám,“ vysvětlil Eragon. „Mrzí mě, jestli jsem vás nějak vystrašil. Ale smrt Oromise a Glaedra…“ nechal otevřené.

„My to chápeme, Eragone,“ pohlédla na něj vážně elfka.

„Díky,“ přikývl a otočil se na Amy. „Mimochodem, tohle je Amelia, moje kamarádka,“ představil ji oběma ženám. „Amelio, tohle je Nasuada, vůdce Vardenů a moje panovnice. A toto,“ pohlédl na elfku, „je Arya svit-kona, elfská vyslankyně.“

„Ráda tě poznávám, Amelio,“ usmála se na ni Nasuada.

„Je mi ctí,“ pokývala hlavou i Arya, ale dál si ji podezřívavě prohlížela. Zdálo se, že jí na ní něco nesedí. Možná to bylo tím oblečením, možná vzhledem… Každopádně se pořádně lišila od všech přítomných.

„Nikdy jsi nám o Amelie nevyprávěl,“ podotkla Arya.

„Pak vám to vysvětlím,“ pohlédl na ni vážně Eragon. „Dělo se tu zatím něco?“

„Ne, nic,“ zavrtěla Nasuada hlavou.

„Rorana jste někde neviděly? Potřeboval bych s ním mluvit.“

„Zkus se optat někde kolem,“ navrhla Nasuada.

Eragon přikývl a otočil se na Ameliu. „Půjdeš se mnou?“

„Jo,“ odvětila zaskočeně a vydala se za ním. „Moc dobře to nedopadlo, co? Ani jedna z nich se netvářila moc nadšeně. Aspoň ta Arya ne.“

„Pak jí to vysvětlím.“

„Chceš jí říct všechno?“

„Jen to, co budu muset,“ otočil se na ni. „Každopádně musíme najít Jane. Jestli se dostala do rukou Galbatorixe…“

„S tím už asi nic nenaděláme. Proč se o ni tak zajímáš?“ pohlédla na něj podezřívavě.

„Nelíbí se mi, když má Galbatorix něco, co mít nemá,“ odvětil Eragon.

„Proč se nezkontaktuješ s Murtaghem?“

Neotočil se, místo toho pokračoval dál v chůzi. Bylo víc jak zřejmé, že se o tomto tématu bavit nechce, ale Amelia byla rozhodnuta, že to z něj vydoluje.

„Mluvím s tebou.“

„Já se o něm bavit nebudu,“ pohlédl na ni tvrdě. „Murtagh už pro mě neexistuje. Ne po tom, co všechno udělal.“

„Co když není tak špatný, jak se ti zdá?“ pospíchala za ním Amy a v duchu vzpomínala, co jí všechno jí kdy o Murtaghovi Rochelle řekla. „Co když nemá na vybranou?“

„Vždycky má člověk na vybranou.“

„V tomhle s tebou nesouhlasím. Murtagh…“

„Amelio,“ otočil se na ni prudce. „Nehodlám se o něm bavit. Možná to kdysi byl můj přítel, ale teď už není.“

„Fajn,“ povzdechla si, ale byla odhodlána se k tomuto tématu později vrátit. „Co hodláš dělat dál?“

„Najít svého bratrance. A potom nějak vypátrat Jane. Dřív, než budeme pokračovat ve válce. Byl bych opravdu nerad, kdyby ji Galbatorix nebo Murtagh využili proti nám. Už minule unesli Katrinu, Roranovu ženu. Nerad bych, aby se to opakovalo i s tvojí kamarádkou,“ pohlédl na ni vážně. „Nevíš, čeho je Galbatorix schopný. On a jeho přívrženci. Pokud by se Jane něco stalo…“

„Dost, chápu tě,“ zarazila ho. „Nemusíš to vysvětlovat.“

Přikývl a zastavil se před jedním domem. „Počkáš tady? Jen někde seženu Rorana.“

Amelia přikývla a zvědavě se rozhlížela kolem. Sem tam kolem ní procházeli lidé, ale nebylo jich moc. Na to, jak rozlehlé to zřejmě bylo město, tam bylo podivně vyprázdněno. Nic, na co by byla zvyklá z rušných měst své doby a svého světa. Moc se jí sice nelíbilo, že každý, kdo kolem prošel, si ji zvědavě prohlížel, ale nemohla s tím nic udělat. Rozhodla se ale, že hned, jak se Eragon objeví, ho požádá o nějaké oblečení, ve kterém by si nepřipadala jako úplný exot.

„No konečně,“ přivítala ho, jakmile se objevil znova na ulici. „Mohl bys…“

„Později,“ odbyl ji. „Musím mluvit s Aryou,“ vydal se zpět ulicí.

„Fajn,“ zamumlala si pro sebe Amy. „A já tu za ním budu chodit jako ocásek.“

 

**

 

„Takže jsi přece jen přišla,“ ušklíbl se Murtagh, jakmile se Jane objevila ve dveřích, jež vedly do jakési jídelny.

„A měla jsem snad jinou možnost?“ podivila se Jane. „Proč jsi trval na tom, abych sem šla?“

„Nechtěl jsem večeřet sám,“ pokrčil rameny. „Jak se ti tady líbí?“

„Ujde to.“

„Lžeš,“ zakroutil hlavou. „Líbí se ti tady.“

„Jo, je to tu jako na středověkém zámku,“ ušklíbla se. Když však viděla jeho nechápavý výraz, dodala: „Takhle označujeme u nás doby, kdy se žilo v hradech a podobně. Prostě dobu před několika staletími.“

„Připadáme ti zaostalí?“ přimhouřil oči.

Na dívčiným obličeji se objevil jemný úsměv. „To jsem neřekla,“ popřela to, ale myslela si svoje. Její doba jí úplně vyhovovala, na rozdíl od téhle.

„Jsi špatná lhářka,“ konstatoval Murtagh. „V čem se to tedy tak liší?“

„Ve všem. V postoji k mnoha věcem,“ vysvětlovala. „K ženám, k bydlení, práci. Jsem zvyklá na modernější věci. Elektriku…“ zarazila se, když viděla, že ji vůbec nechápe. „To nemá cenu. Stejně mi nerozumíš.“

„To máš asi pravdu,“ souhlasil a nalil si víno. „Dáš si taky? Nebo i to je proti nějakým pravidlům? Jestli na to třeba nejsi mladá nebo…“

„Teoreticky jsem,“ pokrčila rameny. „Ale pravidla se mají porušovat,“ natáhla se po poháru, který jí podával.

„Počkej, jak to myslíš?“ stáhl ruku s vínem zpět a pobaveně na ni pohlédl.

„Pití alkoholu je dovoleno od osmnácti,“ vysvětlila. „A mě je sedmnáct. Ale tady to očividně neplatí,“ vzala si od něj pití.

„Jsi zvláštní,“ podotkl, zatímco se pustil do jídla.

„V jakém slova smyslu?“ pohlédla na něj tázavě.

„Prostě jiná,“ vysvětlil. „Nic, na co bych byl zvyklý.“

„Můžu říct to samý,“ usmála se, ale pak zvážněla, když si uvědomila jednu věc. Úplně v tom zmatku zapomněla na Ameliu.

„Děje se něco?“ všiml si Murtagh změny její nálady.

„Nepřišla jsem sem sama,“ vysvětlovala. „Byla tu se mnou i Amelia, ale ztratily jsme se v lese a rozdělily se.“

„Proč jsi to neřekla dřív?“

„Úplně mi to předtím vypadlo z hlavy, při tom všem. Ale teď…co když se jí něco stalo?“

„Bude v pořádku,“ uklidňoval ji Murtagh. „Pošlu pár lidí, kteří ji budou hledat. Určitě se objeví. Nebo už se někde objevila,“ zarazil se.

„Co se děje?“

„Je dost možný, že se dostala k...druhé straně. Protože ten les, kde jste se ztratily, je dost blízko městu, které zrovna Eragon a ostatní dobili.“

„Ale pokud se dostala k nim, tak to je dobrý,“ usmála se Jane. „Eragon mi přišel jako fajn kluk.“

„V každém případě musíme zjistit, jestli tomu opravdu tak je.“

„Můžeš se s ním nějak zkontaktovat?“

V tu chvíli se Murtagh rozesmál. „Ty asi nevíš, jak to mezi námi je, co?“ pohlédl na ni po chvíli.

„Ne, ale přišlo mi…“

„Eragon a já jsme bratři. Jenže podle něj jsem ho zradil, takže teď mě nemůže ani cítit. Nedovolí, abych se s ním nějak spojil, chrání se,“ zamračil se. „Jako vždy si samozřejmě myslí, že pravdu má on. Nechápe, jak…“

„Jak co?“ chytla se toho okamžitě Jane.

„Nic,“ zavrtěl hlavou. „Nezáleží na tom. Eragon a já jsme spolu prostě skončili a hotovo. Dojedla jsi?“

Jane přikývla a odstrčila od sebe talíř, ve kterém se ještě před malým okamžikem šťourala. Hned poté vyrazila za Murtaghem, který už mezitím stačil dojít ke dveřím. Zdálo se, že téma Eragon není jeho oblíbené. Nechápala ale, proč reaguje až tak přehnaně.

„Kam proboha jdeš?“ dohnala ho v chodbě.

„Musím si něco zařídit. Vrať se do pokoje. Prosím,“ dodal, když viděl, jak se zamračila. „Kdyby ses toulala po hradě, byly by z toho jen problémy,“ pohlédl jí vážně do tváře. „Nechci, aby se to dozvěděl Galbatorix a něco ti udělal. Chtěl by tě vyslýchat, považoval by tě za zvěda, stejně jako tamti.“

„Dobře,“ povzdechla si Jane, otočila se a zamířila do pokoje, který byl jen kousek od místa, kde se zastavili. Nevšimla si už, jak se za ní Murtagh dívá déle, než by bylo potřeba.

pokračování: 6. kapitola

24.10.2009 20:33:31
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one