My world of fantasy...
Středa a s ní další kapitolka, kterou se mi vůbec nechtělo vkládat... Jedním důvodem je to, že jsem teprve před chvílí dorazila domů, po celém dni...a druhým - jsem zklamaná, opět...komentáře? skoro žádný... budu doufat, že se to zlepší.... vím pro to asi neudělám, něco jako limity dělat nebudu a nechci, to mi přijde dost pod úroveň (přestože jsem to dřív dělala)...

Každopádně bych kapitolku chtěla věnovat pyromance, Trili, Makině, Abi, Thesis a wladce (doufám, že to skloňuji dobře) - prostě těm, kteří napsali komentář. A zároveň vynadat Astince a Ary :-P
No, tak snad se vám kapitola bude líbit, upozorňuju, že přímo navazuje na tu předchozí...Příjemné čtení a zanechte nějaké to slovo o tom, co na to říkáte. Díky :-*
***

Část 1

 

„Jste obě sbalené?“ otázala se jich matka, jakmile sešly dolů.

„My…“ pohlédly na sebe obě dívky.

„Jsme,“ opravila se hned Kate, která si už prve všimla sbalených kufrů u postelí.

Žena jen přikývla a zavolala k sobě skřítku. Ta se v mžiku objevila, vyslechla instrukce své paní a s puknutím opět zmizela. Když se znova zjevila, v malých ručkách svírala objemné kufry. Kate a Rochelle na sebe zamyšleně pohlédly, když na ně matka upřela svůj pohled.

„Budete tu stát ještě dlouho? Vlak odjíždí v jedenáct.“

„My… no my….“ začala Kate.

„My nevíme, kam přesně se máme přemístit,“ snažila se to zachránit Rochelle, když si uvědomila, co od nich „matka“ očekává.

„Co jsem komu udělala,“ zamumlala si pro sebe žena a podala Roch jakýsi předmět. Ta okamžitě pochopila, že medailon v jejích rukou bude přenášedlem.

„Tak tedy na shledanou,“ pohlédla Rochelle na ženu, snažíce se být trochu slušná.

„Na shledanou,“ zamumlala i Kate, vzala svůj kufr a přesunula se ke kamarádce.

„A chovejte se tak, jak se od vás očekává. Jestli uslyším jen jedinou stížnost, od kohokoliv, nepřejte si mě,“ pohrozila jim matka na rozloučenou.

Rochelle na ni radši už nepohlédla, místo toho vzala svůj kufr a chytla Kate za ruku. V dalším okamžiku zmizely z haly a objevily se na vlakovém nádraží. Přímo před nimi stála nablýskaná parní lokomotiva, přesně taková, jakou byly zvyklé vídat ve filmech.

„Pane jo,“ vydechla Kate.

„Asi tak,“ přikývla Rochelle a rozhlížela se po nádraží. Rozhodně nebyly první, které čekaly na odjezd vlaku. Kolem postávalo asi už dvacet lidí, rozdělených do menších skupinek.

„Co chceš dělat dál?“ zeptala se potichu Katie. „Ani jsme neměly čas o tom všem přemýšlet a…“

„Chápu, co chceš říct,“ pokývala hlavou Roch. „Za prvé si asi budeme muset zvyknout, že jsme sestry,“ pousmála se.

„Což je další věc, která mi vrtá hlavou,“ přikývla Kate. „Protože podle toho gobelínu já mám stejný datum narození, ale ty ses narodila už v září. Jsi teda o skoro celý rok starší než já. A navíc nám je znova sedmnáct,“ zakřenila se.

„Asi si budeme muset zvyknout na jiný datum narození,“ pokrčila rameny Rochelle. „A být o dva roky mladší není zas tak špatný, ne?“ zazubila se.

Katie přikývla. „A druhá věc… Co tam budeme proboha dělat? Vždyť jsme v životě nekouzlily a…“

„To bych teď radši neřešila,“ přerušila ji rychle kamarádka, když si všimla, jak si je lidé zvědavě prohlížejí.

„Fajn,“ pokrčila Kate rameny.

Rochelle už svou přítelkyni moc nevnímala a místo toho se rozhlížela po nádraží. Zkoumala, jestli najde někoho, koho by mohla znát. A nakonec se jí to i povedlo. Úplně na druhé straně nástupiště, stranou od ostatních, zahlédla dívku s dlouhými zrzavými vlasy a usoudila, že to musí být Ginny Weasleyová. Už už se k nim chtěla vydat, když si uvědomila, co se od nich asi očekává.

„Co se děje, Roch?“ všimla si Katie výrazu v kamarádčině tváři.

„Nic. Jen… Došlo mi, že se asi nemůžeme bavit, s kým chceme. Že prostě patříme k čistokrevným a… podle toho se musíme i chovat.“

„O co teda přijdeme?“

„Myslela jsem, že támhle Ginny a… Neville Longbottom a Lenka Láskorádová?“ prohlédla si zbývající členy skupinky.

„Za pokus nic nedáme,“ popadla Kate „sestru“ za ruku a táhla ji k vyhlédnuté skupince lidí. „Kdyžtak to svedeme na nevědomost,“ ušklíbla se.

„Tohle beru,“ souhlasila s ní Rochelle a mnohem sebevědomějším krokem pokračovala v cestě.

Po chvilce obě dorazily k Ginny a ostatním, kteří si je zkoumavě prohlíželi. Ale nezdálo se, že by jejich příchod přijaly s nadšením. Jejich pohledy byly spíše podezřívavé, jako by nevěděli, co od nich mají čekat.

„Ahoj,“ oslovila je Kate. „Jsme tady nové, a tak jsme myslely…“ začala, ale vzápětí byla přerušena.

„A jste si jisté, že se chcete bavit zrovna s náma?“ přimhouřila Ginny oči.

„Proč bysme neměly?“ podivila se Roch, přestože moc dobře znala odpověď na svoji i její otázku.

„Nejsme zrovna lákavá partie,“ pokrčil Neville rameny.

Katie se jen povzbudivě usmála, než k němu natáhla ruku. „Jsem Kate Robertsová a tohle…“ začala, ale zarazila se, když viděla výraz v jejich tvářích.

Rochelle si zhluboka povzdechla. „To tady jméno opravdu znamená tolik? Automaticky musíme být jako naši rodiče?“ zachmuřila se. Tohle nebylo spravedlivé.

„Krev se nezapře,“ pokrčila Ginny rameny.

„Jasně,“ zamumlala si Roch pro sebe. „Takovej Sirius Black taky krev nezapřel, že?“

„Siriuse si neber do huby,“ vyjela na ni Weasleyová.

„Nemyslela to ve zlém,“ bránila hned kamarádku Kate.

„Myslíte, že jsme sem přišly, aniž bysme věděly, co jste vy tři zač? Že jsme vážně tak naivní a nevíme, o co se tady jedná?“ vzala si zase slovo Rochelle. „Moc dobře víme, že přestože jste všichni čistokrevní, patříte mezi ty takzvané krvezrádce. Možná jsme ale jen myslely, že jste jiní než ostatní,“ povzdechla si. „Že vy neberete lidi podle jména, ale podle toho, jací doopravdy jsou. A…“chtěla pokračovat, když ji najednou přerušil někdo za jejími zády.

„Ale, ale, koho to tady máme? Že by naši krvezrádci? To máte opravdu tolik odvahy, abyste se vrátili do školy?“ pošklebovala se jakási černovlasá dívka, zatímco několik dalších lidí kolem ní se pobaveně chechtalo. „A dokonce máte i přírůstek,“ pohlédla na Kate a Rochelle. „Že by další ubožáci, kteří nevědí, co se sluší a patří?“

„Řekla bych, že to nejsme my, kteří nevědí, co se sluší a patří,“ opáčila se sladkým úsměvem Rochelle.

„Proboha, neprovokuj je,“ zašeptala jí do ucha Katie. „Budou z toho jen problémy.“

Rochelle však jen pokrčila rameny a dál se věnovala nově příchozím. Nevšimla si ani, že ji Ginny, Neville a Lenka sledují zaujatým pohledem. Začínala je zajímat, ona i její sestra.

„Řekla bych, že by tu někdo potřeboval lekci slušného chování,“ vytáhla černovlasá dívka hůlku a namířila ji na Roch. „Aby příště věděla, jak se má chovat k lepším lidem.“

„A to jako myslíš sebe, jo?“ vylétlo z Rochelle dřív, než stačila promyslet důsledky svého jednání. Kate vedle ní jen slabě zasténala.

„Jak se opovažuješ…“

„To stačí, Pansy!“ zarazil dívku nově příchozí.

Kate a Roch okamžitě vzhlédly k dvěma chlapcům, kteří právě dorazili. Na okamžik obě dvě ztuhly a němě jim hleděly do očí. Stejně jako oni jim. Nebylo pochyb o tom, že je poznali. Možná, že do té chvíle oba dva věřili, že ta událost před týdnem byl jen sen, ale nyní už věděli pravdu. Leda by někdo našel jiné vysvětlení.

„Obávám se, Pansy,“ otočil se Draco ke své spolužačce, „že ony dvě také patří k lepším lidem. Protože pokud se nepletu, tak jsou to Kate a Rochelle Robertsovi,“ pokynul k oběma dívkám.

„Myslíš jako ty Robertsovi?“ došel Parkinsové význam jeho slov.

„Přesně tak. A nemyslím si, že by jejich otec byl nadšen, kdyby zjistil, jak ses k nim zachovala,“ dodal a ani Roch, ani Kate nemohla uniknout škodolibost v jeho hlase.

„Jak jsem to asi tak měla vědět? Když se paktují s někým, jakou jsou tihle…“

„Nezapomínej, že tu nikoho neznají,“ pokrčil rameny Draco. „Ale…“ pohlédl na sestry.

„Myslím, že není nutné, abys cokoliv říkal, Malfoyi,“ usmála se falešně Rochelle, vzala sestru za ruku a vláčela ji pryč. Teprve, když byly na doslech všem přítomným, se k ní otočila s omluvným výrazem. „Tohle jsem asi zvorala.“

„Asi? Ti tři si o nás musí myslet kdo ví co a o Zmijozelu ani nemluvím. Kdyby nepřišel Malfoy, tak jsme totálně v háji,“ vynadala Kate kamarádce.

„Promiň. Nechtěla jsem zajít tak daleko. Jen mi to uklouzlo,“ omlouvala se.

„Já vím,“ povzdechla si a došla k jedněm dveřím vlaku. „Pojď, najdeme si nějaké prázdné kupé a zapomeneme na to,“ navrhla.

„Fajn,“ usmála se Rochelle a vlezla i s kufrem do vlaku.

Po chvíli už obě dvě seděly v jednom kupé někde v polovině vlaku. Ani jedna z nich nemluvila. Rochelle hleděla z okna a přemýšlela o tom, co všechno se ten den stalo a jaké to asi pro ně bude mít následky. Kate na tom byla stejně, také se zaobírala podobnými věcmi. Doufala, že Zmijozelští budou aspoň trochu loajální a k jejich „rodičům“ se nedostane nic o tom, jak se chovaly. Podle toho, jak na ni působila „matka“ i „otec“ si dovedla domyslet, že by z tohohle asi nebyli nadšení.

Z jejich rozmítání je najednou vyrušil zvuk otevírajících dveří. Kate, která už předtím upírala oči na dveře, se jen zamračila, zatímco Rochelle se přímo zakabonila.

„Co tady chcete?“ přivítala je mile Roch.

„Na to samé bysme se mohli ptát vás,“ usadil je Blaise Zabini a posadil se vedle Kate. 

„A navíc ještě jako dcery jednoho ze Smrtijedů,“ dodal Draco a dokončil složitou smyčku, kterou vytvářel hůlkou. „Nechci, aby nás někdo slyšel,“ vysvětlil Kate, která na něj podezřívavě hleděla.

„Myslíš, že jsme si to snad vybraly?“ nakrčila čelo Rochelle. „Jako zjistit, že ses neprobudil ve svý posteli, ale v úplně cizí. A ještě jako dcera těch dvou…“

„Koho?“ ušklíbl se Malfoy.

„To víš že jo. Já ti to řeknu a ty jim to hned vykecáš,“ ušklíbla se.

Draco jen protočil oči a radši se otočil na Kate. „Víte už, co budete teda dělat?“

„Máme snad na vybranou? Očekává se od nás, že budeme dcery svých rodičů a budeme se chovat přesně podle jejich očekávání.“

„Což znamená, že se dostanete do Zmijozelu a…“ šklebil se Zabini.

„A nic,“ zarazila ho Rochelle. „Protože ani jedna z nás v životě neměla v ruce hůlku.“

„To myslím nebude problém,“ rozvalil se Draco na sedačce tak, že zabíral většinu místa a na Roch zbyla jen malá část. „Otec tvrdil, že sestry Robertsovi jsou vynikající čarodějky. A jestli je to pravda, tak budete vynikající i vy.“

„Chtěla bych mít tvoji jistotu,“ povzdechla si Kate a pohlédla z okna.

„Zajímalo by mě ale,“ objevil se na Dracově tváři zamyšlený výraz, „co tohle všechno má znamenat. Nejdřív to před týdnem, teď vy tady. Kdybyste se tu neobjevily, nevěřil bych tomu, že se to stalo.“

„Nějaký význam to zřejmě má,“ pokrčila rameny Kate.

„Třeba změnit budoucnost?“ nadhodila Rochelle a odvrátila hlavu. Věděla, že po tomhle jejich vpádu sem už nic nebude tak, jak to být mělo.

 

Část 2

 

Jacob při vlčím vytí úplně ztuhl. Rychlým pohledem zkoumal les a teprve poté se otočil na Melaniu a Elizabeth s omluvným výrazem ve tváři.

„Musím jít,“ řekl krátce, a aniž by počkal na jakoukoliv reakci, odběhl do lesa.

„Bezva. A že nám toho řekl,“ okomentovala to Beth.

„Ale na druhou stranu můžeš být ráda, že nemusíš být v jeho společnosti ještě dýl.“

„Mohl nám pomoct. Ale ne, on místo toho bez jakéhokoliv vysvětlení zmizí.“ Na okamžik se odmlčela, než se zeptala: „Myslíš, že to bylo něco důležitého?“

„Pochybuju. Co by se tady mohlo stát? Všechno už by snad mělo být v pořádku, ne? Volturiovi už odešli…“

Melania na ni jen pochybovačně pohlédla.

„Co je?“

„Nic. Jen mě napadá, že ani nevíme, v jakém čase jsme se tady objevily. Že nemůžeme vědět, co bylo dál.“

„Pravda,“ přiznala Beth. „Ale asi nám nezbyde nic jiného než počkat, než se ta chlupatá potvora vrátí a všechno nám vysvětlí.“

„Zřejmě,“ souhlasila Melania a rozhlédla se kolem. „Zůstaneme tady?“

„Řekla bych, že to bude nejlepší,“ přikývla Elizabeth. „Třeba mezitím i uschneme.“

Mel se na tváři objevil jakýsi úsměv, když si sedala do trávy a pohodlně se opírala o jeden strom. Dokonce i zavřela oči a užívala si to ticho, které najednou nastalo. Naopak Beth jen mlčky seděla a rozhlížela se kolem. Zkoumavým pohledem přejížděla z jedné strany na druhou, jako by čekala, že se odněkud někdo vynoří. Když se ale déle jak deset minut nic nedělo, i ona se poddala sladkému nicnedělání, lehla si do trávy a relaxovala. Nezdálo se, že by se něco dělo. Všude byl takový klid a ticho, že obě dívky nakonec usnuly.

„Vstávejte!“ vyrušil je najednou ze spánku mužský hlas.

Obě zprudka otevřely oči a překvapeně pohlédly na narušitele.

„Sethe,“ vydechla Mel. „Vyděsil jsi nás.“

„Tak to mě mrzí,“ pousmál se mladík, ale vzápětí zase zvážněl.

„Můžeš nám říct…“

„Promiň, ale nemám moc času na vysvětlování,“ natáhl k Mel ruku a pomohl jí na nohy. „Máme tu menší problém a potřebujeme, abyste nám pomohly.“

„Jak to myslíš?“

„Uvidíš,“ otočil se a vydal se k domu.

Holky se na sebe jen překvapeně podívaly, ale nic neřekly. Jen se rychle vydaly za Sethem, který už stačil urazit pěkných pár metrů.

„Co po nás chceš, Sethe?“ dohonily ho. „Proč…“

„Ne já, ale my,“ opravil ji vlkodlak. „Prostě se vyskytl menší problém a musíme odejít. A někdo holt musí dávat pozor na Bellu,“ pohlédl na dům, který už byl jen pár metrů od nich.

„Na Bellu?“ nechápala Beth. „Vždyť ta ale…“

„Jo, je těhotná,“ odvětil Seth, nezdálo se, že by je nějak moc vnímal. Vypadal duchem úplně někde jinde. „Prostě tam běžte, čeká na vás,“ pohlédl na ně a stejně jako předtím Jacob je opustil.

Dívky na sebe nevěřícně pohlédly. Několik vteřin trvalo, než jim došel význam Sethových slov. Nejen, že se objevily na tomto místě, ale ještě k tomu se i vrátily časem. Nic z toho, co si pamatovaly, se ještě nestalo. Renesmé se ještě nenarodila a ani Volturiovi je nenavštívili. Najednou se zdálo, že se všechno ještě mnohem víc komplikuje a zamotává. Obě si až moc dobře uvědomovaly, že Bellu během těhotenství nikdy nikdo neopustil. Vždy tam byl aspoň jeden z upírů. A fakt, že se najednou všichni sebrali a odešli, nevěštil nic dobrého. Ještě nějakou dobu se zaobíraly vlastními myšlenkami, než se Beth najednou probrala.

„Bella,“ uvědomila si a rychlým krokem se vydala do vnitra pro ně dosud neznámého domu.

Melania už také na nic nečekala a rychle kamarádku následovala. Avšak zastavila se na prahu dveří a překvapeně si prohlížela pokoj. Hluboce předčil její představy a představy režisérů. Byl o tolik krásnější, než si myslela.

„Mel,“ vytrhla ji z obdivování interiéru Elizabeth.

Melania pohlédla na svoji kamarádku, která už mezitím stačila přejít k pohovce, na které odpočívala Isabella.

„Ahoj,“ usmála se na ni Bella nesměle.

„Čau,“ opětovala pozdrav Melania a popošla k oběma dívkám. „Netušíš, co se tady děje?“ zeptala se, když si sedala do jednoho z křesel.

Bella však jen pokrčila rameny. „Nikdo mi nic neřekl. Nejdřív sem vběhla Leah, zřejmě kvůli vám dvěma. A po tom, co odešel Jacob, se ozvalo to vytí a všichni najednou vyběhli ven. Možná to má co dělat se Samovou smečkou,“ řekla ustaraně a vůbec si neuvědomovala, že její nové společnice vůbec nemusí vědět, o co se tady jedná. Možná jí to ale někdo už stačil v rychlosti vysvětlit.

„Kdyžtak já jsem Bella,“ otočila se k nim najednou.

„My víme,“ usmála se na ni Elizabeth. „Já jsem Beth a tohle je Melania.“

„Moc ráda vás poznávám. Sice netuším, kde se tady najednou berete a proč vás kluci do všeho zatáhli…“

„Myslíš, že to bude vážné?“ vrátila se Mel k původnímu tématu.

„Asi jo,“ přikývla Bella a hleděla otevřenými dveřmi ven. „Nikdy takhle neodcházejí,“ zašeptala. „Rose ani Edward by neodešli, kdyby to nebylo opravdu závažný a důležitý. Kdyby to tak byl planý poplach.“

„Třeba bude,“ usmála se povzbudivě Elizabeth.

„Doufám,“ povzdechla si hnědovlasá dívka.

Melania na ni vrhla zkoumavý pohled. Bylo víc jak nepřehlédnutelné, že už je v pokročilé fázi těhotenství. Přemýšlela ale, za kolik dní to má být. Pochybovala totiž, že by ji ostatní opustili, kdyby na tom byla hodně špatně. Dítě jí očividně ještě nelámalo žádné kosti, ale na druhou stranu si nemohla nevšimnout kelímku v její ruce. Věděla, že je v tom krev, o tom nebyly žádné pochyby. Poté pohledem přejela na dívčinu tvář. Teprve v tu chvíli si uvědomila, že na ni Bella celou dobu hledí.

„Promiň,“ rozlil se Mel na tváři omluvný úsměv.

„Jsem na to zvyklá,“ pokrčila rameny. „Vždycky…“

Najednou se lesem ozvalo několikatero zavytí. Všechny tři dívky ztuhly a automaticky se podívaly ven. Melania dokonce vstala a přešla až ke dveřím, odkud sledovala blízký les. Beth zase uklidňovala Bellu, která vypadala čím dál tím nervóznější.

„Uvidíš, že se všichni vrátí v pořádku,“ ozvala se od dveří i Melania. „Co by se jim tu taky mohlo stát,“ dodala už potichu, pro sebe. „Vždycky budou v převaze.“

„Říkalas něco?“ vzhlédla ke kamarádce Beth.

„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou Mel a vrátila se zpět do křesla. Hodila na Bellu ještě tázavý pohled, ale protože se zdálo, že dívku už je opět nevnímá, bez dovolení popadla ovladač k televizi a zapnula ji. Připadalo jí to lepší než ono tíživé ticho, které tam chvílemi panovalo.

Trvalo jen několik minut, než do domu vtrhlo několik postav. Elizabeth i Melania se prudce vymrštily ze sedaček, když je spatřily, ale dotyční jim nevěnovali moc pozornosti. Jeden z nich, o kterém si dívky domyslely, že je to Edward, zamířil k Belle a cosi jí začal tichým hlasem vysvětlovat. Ostatní se vydali rovnou nahoru, přičemž oběma dívkám věnovali jen krátký pohled. Víc zřejmě nepotřebovali. Jen Edward přistoupil k Belle, cosi jí tiše zašeptal, vzal ji do náruče a vynesl nahoru po schodech.

„Co se děje?“ zeptala se Beth v okamžiku, kdy to místnosti vstoupili i vlkodlaci.

„Menší problém,“ povzdechl si Jacob a posadil se na sedačku, kde ještě před chvílí odpočívala Bella.

„A jakej?“

„Se Samem, samozřejmě,“ protočil oči. „Prostě už Cullenovi nechce tolerovat. Buď mají okamžitě odejít, nebo to dopadne dost špatně. A Carlisle není tak pošetilý, aby se pouštěl do boje. Radši odcházejí.“

„A co vy?“ pohlédla Melanie na Jaka a jeho přátele. Teprve nyní si všimla, že je tam jeden navíc. Embry.

„Já jdu taky. Za prvé nemám kam jít, do La Push se nevrátím,“ zavrtěl hlavou. „A chci mít jistotu, že Bella bude v pořádku.“

„My jdeme samozřejmě s tebou,“ ozval se hned Seth.

„Ty nikam nejdeš, Sethe. Hezky se vrátíš zpátky domů!“ zavrčel Jacob.

„Proč ho s sebou nechceš?“ probodla ho očima Melania.

„Je ještě moc mladý, aby…“

„Mně je stejně jako jemu a koukni se, kde jsem se to objevila!“ mračila se. „Mezi vlkodlaky a upíry!“

„To je něco jiného. Tys sem nešla z vlastní vůle.“

„A on chce jít,“ ozvala se Beth. „Tak ho nech, ať jde tam, kam sám chce.“

Jake si pro sebe jen něco zamumlal, ale už se k tomuto tématu nevracel. Neměl náladu na to, aby se s těma dvěma hádal o tom, co má a nemá dělat.

Na nějakou dobu se všichni odmlčeli. Jacob hleděl ven z domu a zřejmě nad něčím přemýšlel, Embry zamyšleně zíral do podlahy, Leah vyčítavě hleděla střídavě na Elizabeth a Melaniu, a Seth se spokojeně rozvalil na sedačce. Mel a Beth jen čekaly, co bude dál.

O nějakou dobu později se na schodech objevila Alice a ladným krokem zamířila ke skupince, která stále mlčky seděla na pohovce a různě kolem.

„Tak jak, Alice?“ vzhlédl Jacob.

„Aljaška. Kolem šestý vyjedeme. Co vy? Jak jste se rozhodli?“ pousmála se.

„Já odsud musím, slyšela jsi Sama. Dvě alfy tu být nemůžou.“

„A ostatní?“

Jake tázavě pohlédl na zbytek své smečky. „Leah a Embry jdou se mnou. A Seth…“

„Jdu taky!“ ozval se okamžitě jmenovaný.

„A co vy?“ pohlédla Alice na Melaniu a Elizabeth.

„Máme jinou možnost?“ pokrčila rameny Beth. „Asi teda jdeme taky.“

„Fajn,“ přikývla Alice a zmizela zase nahoru do patra.

 „Bezvadný,“ povzdechla si Melania. „Tak se zdá, že jsme svým příchodem změnily budoucnost.“

 

Část 3

 

Amelia se ráno probudila úplně promrzlá. Zprvu jí nedocházelo, kde je, ale během vteřiny si uvědomila krutou realitu. Povzdechla si a snažila se zvážit, jaké má možnosti. Nakonec došla k jedinému možnému řešení, které jí připadalo reálné. Vracet zpět s nemohla, Jane už by tam stejně nebyla a kdo ví, jestli by se jí vůbec podařilo najít cestu zpět. Měla jedinou možnost. Pokračovat dál v cestě a doufat, že se co nejdřív vynoří z lesa a najde nějaké lidi, kteří by jí pomohli.

Vydala se tedy na cestu a snažila se jít co nejrychleji, jen aby byla z tohoto lesa už venku. Vůbec se jí tam nelíbilo. Všechno bylo tmavé, skoro až děsivé. Po nějaké době dokonce ztratila pojem o čase. Nevěděla, jestli už je po poledni nebo ne. Prostě jen šla dál a dál.

Teprve později odpoledne se konečně vynořila z lesa. Nemohla ale říct, že by si nějak pomohla. Byla sice venku z lesa, a dokonce ani nebyla na žádné planině, ale u velké řeky, avšak stejně z toho neměla pražádnou radost.  Stále nikde nemohla nalézt nikoho, kdo by jí mohl pomoci. Připadalo jí to až divné. Všude byli lidi, i na těch nejhorších místech, tak proč ne zrovna tady?

Rozhodla se ale pokračovat dál v cestě a nezabývat se otázkami, na které nemá šanci najít odpověď. Po chvíli dorazila k místu, kde se řeka stáčela. Rozhodla se na chvíli si odpočinout a aspoň trochu se opláchnout. Připadala si, jako by pochodovala už celé dny a ne jen dva. Unaveně si sedla na břeh toku a jen tak relaxovala. Pokud někde měla zůstat, tak radši tady než kdekoliv v lese.

Netušila, jak dlouho jen tak ležela a zaobírala se rozporuplnými myšlenkami. Z rozjímání ji probral až nějaký ohromný rachot, který se zničehonic rozlehl vzduchem. Vyplašeně vyskočila a vzhlédla k obloze, odkud se zvuk ozýval, a ztuhla. Nemohla uvěřit tomu, co spatřila.

„Tohle není možný,“ vyklouzlo jí ze rtů.

To už ale na protějším břehu přistál modrý drak s jakýmsi mužem na zádech. Ten okamžitě seskočil ze sedla a zamířil k vodě. Nevypadal, že by si jí všiml. Avšak drak k ní během vteřiny zvedl hlavu a zabodl do ní své safírově modré oči. O vteřinu později k ní obrátil oči i Jezdec a překvapeně na ni zůstal hledět.

„Amelio?“ zavolal na ni překvapeně z druhé strany řeky.

Dívka jen váhavě přikývla a zůstala na něj jen nevěřícně zírat. Nemohla uvěřit tomu, kde se to nakonec ocitla. Navíc ještě ve světě, který absolutně neznala, nic o něm nevěděla, nikoho z něj neznala. Pouze tohoto mladíka, a to ještě jen zběžně. Ani se s ním nebavila, až se divila, že ji vůbec poznal.

Zatímco se zaobírala podobnými myšlenkami, Jezdec a jeho drak se přesunuli na její stranu řeky.

„Co tu prosím tě děláš?“ přistoupil k ní Eragon a nevěřícně kroutil hlavou, jako by tomu nemohl uvěřit.

„To kdybych sama věděla,“ pokrčila Amy rameny a pohlédla mu do tváře. Vypadal dost ztrhaně a zničeně. Jako by se mu v poslední době stalo něco hrozného. Matně si pamatovala, že před týdnem tak hrozně nevypadal.

„Takže ses tu jen tak objevila, jako se to stalo před týdnem?“ došlo mu.

„Tak nějak.“

„A sama?“

„Ne, ještě se mnou byla Jane, ale ztratily jsme se v lese a nějak jsme se rozdělily,“ vysvětlila.

„Tomhle lese?“ mávl rukou Eragon. Amelia jen přikývla. „Tak to není dobrý,“ zvážněl. „Pokud šla na druhou stranu než ty, je dost možné, že se dostala k nepříteli…“ zarazil se, když viděl její zmatený výraz. „V pořádku?“

„Jen nějak nestíhám tvé myšlenkové pochody. Abychom si to ujasnili, na rozdíl od svých kamarádek absolutně netuším, co se tady děje a dělo.“

„Jsme ve válce,“ vysvětlil jednoduše Eragon. „A pokud se tvá kamarádka dostala do zajetí nepřátel, tak to bude pořádný problém. Měli bysme ji co nejdřív najít.“

Amy němě přikývla. V tomhle s ním naprosto souhlasila.

„Mimochodem, tohle je Safira,“ uvědomil si, že úplně zapomněl na svoji dračici. „Safiro, Amelia. Říkal jsem ti o ní,“ ušklíbl se. „A ty sis myslela, že blouzním.

Ráda tě poznávám,“ ozvalo se Amy v hlavě.  Ta překvapeně nadskočila, nečekala to.

Eragon se jen pobaveně zasmál, když viděl její reakci. „Promiň, měl jsem tě varovat.“

„To je dobrý,“ vydechla Amelia a otočila se na Safiru. „Taky tě moc ráda poznávám,“ pokusila se na ni usmát. Dračice na ni upřela jedno ze svých obrovských očí a nějakou dobu ji pozorovala. Dívka měla neodbytný pocit, že po celou tu dobu vede bezeslovný rozhovor s Eragonem, ale jistá si být nemohla a ptát se nechtěla. Místo toho jen tak stála a čekala, co bude dál.

„Tak pojď, půjdeme ji hledat,“ otočil se na ni najednou Eragon, přešel k Safiře a vyhoupl se do sedla, které měla posazené za krkem.

Amy na něj jen nevěřícně zírala. „To jako poletíme?“ vypadlo z ní.

Dračí jezdec se pobaveně rozesmál. „A chceš snad jít pěšky?“

„Ne, ale…“

„Čím dřív vyrazíme, tím je větší naděje, že ji najdeme živou a v pořádku,“ zvážněl. „Takhle to bude nejrychlejší. Děje se něco?“ všiml si jejího váhání.

„Nemám ráda výšky,“ přiznala. „Určitě spadnu a rozplácnu se…“ začala.

To už ale Eragon slezl ze sedla a zamířil k dívce. „Nic se ti nestane,“ vzal ji za ruku a dovedl ji k Safiře. „Nemáš se čeho bát, je to bezpečný.“ Jediným pohybem se dostal zpět na své místo a čekal, až se Amelia vyhoupne k němu. „Tak pojď,“ povzdechl si, když stále stála na místě. „Nic na tom není.“

„Jestli spadnu, tak za to můžeš ty,“ prohlásila a začala se drápat k němu nahoru. Avšak moc se jí to nedařilo. Hned na první pokus jí podklouzla noha a ona se svezla zpět na zem, kde zůstala sedět a vzdorovitě hleděla nahoru k Eragonovi, který se smál. A podle zvuků, které vydávala Safira, pochopila, že se jí směje i dračice.

„Vstávej,“ pobídl ji po chvíli Eragon a natáhl k ní ruku. Zřejmě se nad ní konečně smiloval a rozhodl se jí pomoci.

Amy jen protočila oči, ale nakonec se opravdu zvedla a s Eragonovou pomocí se vyškrábala k němu do sedla. „Jestli mě necháš spadnout, tak tě…“

„Nespadneš. Slibuji na své slovo Jezdce,“ odvětil vážně.

V další chvíli už se Safira vznesla do vzduchu. Amelia automaticky zavřela oči, bylo to tak pro ni jednodušší. Ale po několika minutách se odhodlala k tomu, aby je otevřela. Na okamžik ztuhla. Byli hrozně vysoko. Avšak po chvíli si začala let i užívat. Bylo to tak jiné, sledovat všechno z takové výšky. Nikdy nic podobného nezažila. Nevěděla ani, jak dlouho létali nad lesem a v celém širokém okolí.

„Nikde ji nemůžeme najít,“ oslovil ji po neuvěřitelně dlouhé době Eragon. „Já i Safira jsme to prohledali všude kolem, ale nikde jsme ji neobjevili.“

„Jsi si úplně jistý?“ otočila se na něj nejistě.

„Bohužel ano,“ přikývl. „Navíc už se stmívá, musíme se vrátit. Nasuada a Arya by o nás mohly mít strach,“ dodal.

Amy se ani nesnažila rozluštit, co tím myslel. Prozatím se spokojila s tím, že zřejmě poletí s nimi. Nevypadalo to, že by ji Eragon hodlal někde vysadit. To, že ji bere doopravdy s sebou, se jí potvrdilo v okamžiku, kdy se přiblížili k nějakému městu a začali k němu klesat.

 

**

 

Jane se probrala s děsnou bolestí hlavy. V první chvíli si ani neuvědomovala, co se vlastně stalo, ale postupně jí to začalo všechno docházet. Vzpomněla si na ony dva muže, kteří ji zastavili a následně i unesli. O to víc se divila, že se nachází v jakémsi honosném pokoji v nádherné posteli s nebesy. Vzhledem k okolnostem by očekávala, že ji dají někam do vězení nebo jiné páchnoucí díry. Byla tedy víc než spokojená, že nakonec dopadla takhle. Rozkošnicky se rozvalila na měkkém lůžku a užívala si ten pocit.

Po chvíli jí to ale nedalo, vstala a začala si prohlížet pokoj. Připadal jí jako pokoje z hradů a zámků, které společně s rodiči navštívila. Věděla, že po včerejších událostech by ji to asi nemělo překvapovat, ale stále tomu nemohla uvěřit. Bylo to tak neskutečné.

„Vidím,“ vyděsil ji najednou jakýsi hlas za jejími zády, „že už ses probrala.“

Polekaně se otočila a překvapeně pohlédla do známé tváře. „Murtaghu? Co tu proboha děláš?“

„Na to bych se spíš měl já ptát tebe,“ vstal z křesla, ve kterém do té doby seděl a přešel k ní blíž. „Na rozdíl od tebe jsem tu doma,“ řekl s podivným zabarvením v hlase.

„To mi jako chceš říct…“ došlo Jane. „Ne, to nepřijímám.“

„Obávám se, že budeš muset,“ pohlédl na ni vážně Murtagh. „Už takhle ses dostala do většího problému, než je zdrávo.“

„Jak to myslíš?“ přimhouřila Jane oči.

„Co o nás víš?“ zeptal se otázkou.

„Skoro nic,“ pokrčila rameny. „Jen to, že jste.“

„Tak to bude ještě těžké,“ povzdechl si sám pro sebe. „Takže – jsme ve válce. A ke své smůle tě zajala zrovna strana, od které nemůžeš čekat žádné slitování,“ ušklíbl se. „Podle vzhledu tě ti chlapi totiž považovali za špeha, takže je nenapadlo nic lepšího, než tě zajmout a předat do rukou králi. A popravdě řečeno, kdyby se jim to podařilo, tak bys neskončila moc slavně.“

„Tak mi tedy vysvětli, proč mu mě nepředali?“

„Dřív narazili na mě,“ pokrčil rameny. „A vzhledem k tomu, že jsem po Galbatorixovi druhý nejdůležitější muž v království,“ ušklíbl se.

„Bastarde.“

„Můžeš být vůbec ráda, že jsem tě nenechal na pospas těm dvěma,“ zamračil se na ni.

„Nevím, jestli je to výhra, skončit zrovna u tebe,“ zakřenila se na něj.

„Co ti na mně vadí?“

„Třeba to, na jaké seš straně?“ nadhodila Jane.

Murtagh se od ní odvrátil a poodstoupil k oknu. „Nerozumíš tomu, tak mě nekritizuj,“ řekl jen a pak se na ni otočil se zlomyslným úsměvem na tváři. „Budu tě muset opustit, povinnosti volají, ale neboj. Zařídím, aby ses tu měla jako doma,“ věnoval jí poslední pohled a vyšel ven z místnosti.

„Hej!“ křikla na něj ještě, ale zřejmě už ji neslyšel. „No super,“ posadila se zase na postel.

Pomalu začala přemýšlet, co bude dál, když do pokoje vstoupil další člověk. Tentokrát to byla nějaká skromněji vyhlížející žena.

„Dobré dopoledne, slečno,“ pozdravila ji. „Mám vás ustrojit, abyste mohla s pánem poobědvat.“

Jane na ni hleděla jako ve snu. Nějak se v tom začínala ztrácet. V jednu chvíli měla pocit, že ji Murtagh vyhodí a v další už měla pozvání na oběd. Než si to stačila nějak srovnat v hlavě, už byla služebná vedle ní a podstrkovala jí jakési dlouhé šaty.

„Budete potřebovat pomoct?“ otázala se žena, když viděla, jak se Jane na oblečení tváří.

„Je nutný si tohle brát?“ vzala šaty do ruky.

„Pán Murtagh tvrdí…“

„To je mi jedno, co tvrdí,“ přerušila ji Jane.

„Mám vám vyřídit také druhou variantu,“ zatvářila se žena rozpačitě. „Můžete jít prý v tom, co máte na sobě,“ zahleděla se do země.

Jane překvapeně zjistila, že na sobě nemá své původní oblečení, ale něco, co se nápadně podobalo bílé noční košili. Nechtěla ani uvažovat nad tím, kdo ji do toho navlékl. Místo toho popadla šaty, které jí služebná donesla, a s její pomocí se do nich nastrojila.

„Tohle bude děs,“ povzdechla si, když za doprovodu ženy vycházela z místnosti. Nechtěla si ani představovat, co se bude dít dál.

 

pokračování: 5. kapitola

21.10.2009 21:38:10
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one