My world of fantasy...
Tak poslední kapitolka, zbývá už jen epilog. :)
***

„Hele, co kdybys dělal něco užitečnýho?“ houkl Murtagh na Eragona, který se válel na posteli a očividně se z ní nechystal zvednout.

„Nemám na nic náladu,“ odsekl mladík.

„Tak pojď třeba ven,“ navrhl jeho bratr.

„Běž si sám.“

„Opravdu skvělý nápad,“ zahlaholil a svalil se do jediného křesla, které se v jejich pokoji nacházelo. „Co tě žere?“

„Nic.“

„Jasně, to vidím, to tvoje nic.“

„Co kdybys mě nechal na pokoji a šel si po svých? Určitě bys objevil něco, čím by ses mohl zaměstnat. Například můžeš jít vyvenčit Bena. A Kessinu vzít s sebou.“

„Aby ses ty mohl po zbytek dne válet?“

„Přesně.“

„Eragone…“

„Pokud vím, tak se teď jmenuju jinak.“

„Fajn, tak teda Ethane. Koukej se laskavě zvednout z tý postele a začni něco dělat. Nemůžeš trucovat věčně. A nemysli si, že nevím, co se děje. Zase ses pohádal s Jane, co?“ uhodl. „Vy dva jste vážně neuvěřitelní. Nevidíte se dýl jak týden a přesto se pokaždé pohádáte i přes ten pitomej telefon.“

„Kdyby nebyla tak nesnesitelná,  tak by bylo všechno v pohodě. Ale koukni se na ní, jak se chová.“

„A jak to mám asi udělat? Od minulýho pátku jsem ji neviděl. A dneska je neděle. To je téměř deset dní.“

„Je úplně jiná, než byla u nás. Zajímají ji jiné věci, dává přednost…“

„A čekal jsi snad něco jinýho? Tohle je její život, vede ho už dlouho a nezmění se jen proto, že byla měsíc u nás. To spíš ty nejsi schopen přijmout fakt, že je jiná, než jsi čekal. Samozřejmě, že v Alagaësii se tak nechovala, to je pochopitelné. Ale tady je doma. A navíc přeháníš s tím, že je úplně jiná.“

„Jasně.“

„Tak buď dál uraženej, nebo co to jsi.“

„Taky že budu. Neprosil jsem se tě, abys mi tu dělal přednášku o tom, jak se mám nebo nemám chovat. Nejsi můj otec.“

„Ne, jen starší bratr,“ ušklíbl se Murtagh. „Nebylo by rozumné, kdybys jí prostě zavolal a sešel se s ní? Je neděle, určitě bude mít volno. Nemyslím si, že nejlepší způsob, jak tohle vyřešit je to, že se s ní nebudeš bavit.“

„A hlavně, že ty se s Ameliou bavíš,“ vpálil mu do tváře Eragon.

„Bavím. Jenže Amy byla celý tenhle týden u babičky, někde mimo Londýn. A krom toho se učí na nějakou zkoušku. Vrací se až dneska. A když už to potřebuješ vědět, tak já se s ní na rozdíl od tebe dneska uvidím.“

„V tom případě si to užij.“

„Nemusíš mě hned vyhánět. Mám ještě…“ pohlédl na hodiny. „Tři hodiny, minimálně.“

Eragon na toto nic neřekl. Dál se povaloval na posteli, vedle něj ležela otevřená kniha, ale nezdálo, že by o ni mladík jevil nějaký zájem. Vypadalo to, že jeho nálada je hluboko pod bodem mrazu a není nic, co by ji mohlo vylepšit. Murtagh ho nějakou dobu zachmuřeně sledoval, než se zvedl, popadl telefon, který ležel na stole a vytratil se z místnosti. Pochyboval o tom, že by si jeho bratr všiml toho, že tam není. A i kdyby to postřehl, určitě by se po něm nesháněl. Dal mu velmi zřetelně najevo, jak moc stojí o jeho společnost.

Jakmile se ocitl v přízemí a byl si jistý, že ho Eragon neuslyší, našel si v kontaktech číslo na Rochelle. V hlavě se mu začínal rodit plán a doufal, že mu s ním právě tato osoba pomůže.

„Čau, Rochelle, tady Murtagh,“ zahlaholil hned, jakmile mu dívka zvedla telefon. „Máš chvíli čas?“

„Jo, samozřejmě,“ ozvalo se v odpověď trochu překvapeně. „Potřebuješ něco?“

„Celkem i jo. Nevíš, jestli má Jane dneska čas?“

„Jak se to vezme. Za hoďku se s ní mám sejít.“

„Prosím tě, mohl bych tě o něco poprosit? Nevím, jestli ti o tom říkala, ale jen za tenhle týden se stačila několikrát pohádat s Eragonem. A to jen přes telefon. Tak jsem si říkal, že by si to radši měli vyříkat z očí do očí, ale on o tom ani nechce slyšet a že by jí zavolal, to se fakt nestane. Myslel jsem ale…“

„Tak pokud se ti to podaří,“ skočila mu Roch do řeči a v jejím hlase byla jasně znát jakási škodolibost, „tak ať je za hodinu před…“ zamyslela se a vzápětí mu i sdělila místo, kde má čekat. „Ale jak ho tam chceš dostat?“ zajímala se.

„Neboj, něco už vymyslím. I když to asi bude docela tvrdej oříšek.“

„Zkus zavolat Theodorovi. Vsadím se, že ten ho ven nějak vytáhne. Jeho přesvědčovací schopnosti jsou až neuvěřitelné. A nebo Betty. Ta by ho stoprocentně dokázala ukecat.“

„Promyslím to a uvidím. Ale díky za pomoc. Jo a mimochodem, když už s tebou mluvím, kam Amelia ráda chodí?“

„Zkus nějakou čajovnu,“ poradila mu. V dalším momentě na něj vychrlila několik míst, která měla její kamarádka ráda.

„Jo, fajn,“ zamumlal trochu zaskočeně Murtagh. „Tak ještě jednou za pomoc, Roch.“

„Není za co,“ odvětila trochu se smíchem. „Přeju hezkej den tobě i tvému bratrovi,“ popřála mu ještě. „A pokud bude Jane naštvaná, všechny vinu shazuju na tebe,“ dodala ještě a zavěsila.

„ S tím taky počítám,“ usmál se sám pro sebe, když oddálil telefon od ucha. V dalším momentě už ale vytáčel další číslo, tentokrát na Notta. Usoudil, že pokud má někdo šanci dostat ho ven, tak jedině on. Sice se s ním viděl jen párkrát, ale dal na doporučení Rochelle a zvolil jeho.

Nakonec se ukázalo, že to byl dobrý tah. Theo neměl nic proti tomu, aby Murtaghovi pomohl. Celkem ochotně zavolal na Eragonův mobil a s jakousi záminkou ho vytáhl ven do ulic. Zdálo se, že ho ani nenapadlo, že by se mohlo jednat o nějaký podvod. Zřejmě si nemyslel, že by toho byli jeho kamarádi schopní. Dokonale ignoroval svého bratra, který se za ním pobaveně díval, když vycházel z domu. Byl odhodlán vypadnout z jeho společnosti a aspoň nějak si zlepšit den. Bylo mu jedno, proč s ním Nott potřeboval mluvit. Počítal s tím, že on téma Jane nevytáhne, že o tom nic neví.

Více jak deset minut pak stepoval na smluveném místě a vyhlížel Theodora. Věděl, že je tam s předstihem, ale raději čekal zde, než aby tvrdnul v domě, kde by ho otravoval Murtagh. Nakonec ale začal být nervózní, když už tam stál víc jak dvacet minut a stále se nic nedělo. Začínal si říkat, jestli si z něj Nott jen nevystřelil. pomalu už se chystal k odchodu, když najednou zahlédl osobu, která se rychlým krokem blížila k němu. Nevěřícně ji sledoval. A všiml si, že ona v okamžiku, kdy ho spatřila, zpomalila a zmateně se rozhlížela kolem. Nakonec však došla až k němu.

„Co tu děláš?“ vychrlila na něj jedním dechem.

„Na to samý bych se mohl zeptat já tebe, Jane,“ mračil se na ni.

„Já jsem byla domluvená s Rochelle, že se tu sejdeme.“

„A mně volal Nott, že…“ zarazil se. Matně si vzpomínal, jak Murtagh vystřelil z pokoje s telefonem v ruce. Nechal pootevřené dveře, takže Eragon jasně slyšel, že mluvil s Rochelle, aspoň tak dívku v telefonu oslovil. Co se dělo dál, to už nevěděl. Štvalo ho ten den všechno, dokonce i to, že jeho bratr telefonuje, tak za ním zavřel dveře, jen aby to neslyšel. Až teď mu docházelo, co to všechno mělo znamenat. „Já toho Murtagha zabiju,“ procedil skrz zuby.

„Proč?“ nechápala Jane.

„Protože asi před hodinou mluvil s Rochelle a na něčem se s ní domlouval. A chvíli na to mi volal Theodor, že se mnou chce o něčem mluvit, osobně.“

„Jasně. Takže tvůj milovanej bratr se domluvil s Rochelle, ta samozřejmě souhlasila a ještě si jako komplice přibrala Notta. A to všechno jen kvůli tomu, abychom se my dva setkali,“ zamračila se. „Báječné.“

„Nejsem z toho o nic víc nadšenej než ty,“ opětoval jí zamračený pohled.

„Fajn, takže když proti tomu nebudeš nic mít, já zase půjdu,“ otočila se a chystala se odejít.

„Počkej!“ zarazil ji najednou. „Když už jsme se tu tak pěkně sešli, co bys řekla na to, kdybychom někam zašli?“ pohlédl na ni s obavami.

„Jako my dva?“

„Samozřejmě.“

S přimhouřenýma očima si ho prohlížela, na tváři se jí objevil podezíravý pohled.

„Jane, jen malej přátelskej rozhovor, nic víc,“ hodil na ni prosebný pohled. Začínal si uvědomovat, vlastně to věděl celou dobu, jak moc mu vadí, že se s ní hádá. Odmítal si však připustit, že moc mu na ní záleží. „Zvu tě.“

„Erag…“

„Ethan,“ opravil ji. Potřeboval si na své nové jméno zvyknout. Už se opravdu smířil s tím, že toto je jeho nový život.

„Fajn, Ethane. Proč?“

„Co proč?“ nechápal její myšlenkové pochody.

„Proč najednou chceš, abych tu zůstala. Ještě před chvílí jsi byl celej žhavej, abys mohl odejít. A najednou… a krom toho – měla jsem pocit, že mě ani nechceš vidět, mluvit se mnou a…“

„Nemohli bysme na to zapomenout, Jane? Na všechny ty hádky? Byla to moje vina, vím to a uznávám to. Prostě jsem se nebyl schopnej s několika věcmi smířit a…“ zadrhl se, když ani nevěděl, jak dokončit větu. „Neuvědomoval jsem si, že teď bude všechno jiné. Že i ty se budeš chovat jinak, než ses chovala celou tu dobu předtím.“

„To má být omluva, Er…Ethane?“ ušklíbla se.

„Jo, tak nějak,“ přisvědčil s rozpaky.

„Fajn, tak v tom případě se přijímá,“ usmála se konečně. „Takže kam že mě to zveš?“ pohlédla na něj vyzývavě.

Eragonovi se ulevilo, že to vzala takhle, a místo toho, aby vymýšlel, kam ji má vzít, to nechal na ní. Byl rád za to, že to dopadlo takhle. A překvapilo ho, když se mu následně také omluvila. Nakonec Murtaghovi děkoval za to, že to všechno zosnovoval. Nakonec měl opravdu pěkný den, ve který ani nedoufal.

 

***

 

Murtagh se konečně vypravil z domu a zamířil na místo, kde měl schůzku s Ameliou. Byl rád, že má na tento den nějaký program a nebude se nudit. Navíc se na dívku opravdu těšil, za ten týden, co ji neviděl, mi opravdu scházela. I když to mohlo být dáno i tím, že zde téměř nikoho neznal. Tak jako tak, nemohl se dočkat chvíle, kdy ji zase uvidí.

K jeho překvapení dokonce přišla na místo setkání včas. Trochu ho to překvapilo, už se připravoval na to, že zde bude pár minut čekat, ale o to byl radši, když ji zahlédl, jak kráčí proti němu.

„Amelio,“ přivítal ji.

„Ahoj,“ došla až k němu. „Jak je?“

„Docela fajn, díky za optání,“ pousmál se. „Co ty, už to umíš na tu zkoušku?“

„Ani se neptej,“ zakabonila se. „Mám pocit, jako bych byla úplně vygumovaná.“

„Prosím tě, to dáš,“ povzbuzoval ji. „Věř mi.“

„To bych opravdu ráda, ale jistá si nejsem,“ povzdechla si.

„Jak bylo u babičky?“ zeptal se na další věc, která ho zajímala, zatímco společně kráčeli k čajovně, kterou mu Rochelle doporučila.

„Studijně.“

„Neříkej, že ses celou tu dobu učila,“ nevěřil jí to.

„Ne, to ne,“ připustila. „Ale zas tak zábavný to tam nebylo, věř mi.

„Když to tvrdíš, nebudu ti to vyvracet,“ blýskl po ní úsměvem.

„A co ty, jak se vlastně máš? Jak to zvládáš?“ změnila téma Amelia.

Murtagh se okamžitě rozpovídal o tom, jak strávil uplynulý týden. Chtěl se o to s někým podělit a Amy byla jediná, kdo přicházel v úvahu. S Eragonem o tom mluvit nechtěl, ne, když měl takovou náladu. I o svém bratrovi se dívce samozřejmě zmínil. A o tom, jak zase nevychází s Jane. Toto téma jim nakonec vydrželo až do chvíle, kdy se dostali k podniku, kam měli namířeno.

„Jak tě napadlo zrovna tohle?“ zastavila se překvapeně Amy, když chtěl vejít dovnitř.

„Myslel jsem, že by se ti to mohlo líbit,“ odvětil Murtagh s obavami.

„Líbí,“ připustila. „Ale překvapuje mě, že o tom víš.“

„Popravdě jsem to nevymyslel úplně sám,“ přiznal se.

„Kdo?“

„Rochelle. Ptal jsem se jí na to, když jsem s ní dneska dával dohromady schůzku Jane a Eragona.“

„Chtěla bych vidět, jak ti dva budou reagovat,“ usmála se Amy.

„No, minimálně ti budu moct říct, jak to vzal on,“ mrknul na ni.

Poté už konečně vešli do čajovny a zabrali si jeden stolek. Nakonec tam strávili celý zbytek dne, ani jeden nikam nepospíchal, takže nebyl důvod, aby se dříve loučili. Pěkně se jim spolu povídalo, a tak to pro ně oba byl krásný den. Když se pak spolu kolem jedenácté loučili, oběma jim bylo jasné, že toto není jejich poslední setkání na tomto místě. Rozhodně to stálo za zopakování.

pokračování: Epilog

24.04.2010 21:22:45
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one