My world of fantasy...
Popravdě řečeno jsem zklamaná - nejprve zájem o povídku a teď? minimum komentářů.. :( Nešlo by s tím něco dělat?
A co se týká povídky: Jak už jsem říkala, má tři hlavní roviny - tzn. že od teď se bude každá kapitola skládat ze tří částí. Tak aby to náhodou někoho nepřekvapilo. :)
Na závěr dodám, že doufám, že se to bude líbit a že očekávám nějaké reakce (jakékoliv!)
***

Prázdniny se pomalu chýlily ke konci a šestice dívek se už dávno vrátila zpět do rodné Anglie. Do začátku školy už jim zbýval jen jediný den, ale ani to jim nezabránilo, aby se znova sešly. Nechodily do stejných škol, takže jim bylo jasné, že jakmile začne školní rok, už se tak často vídat nebudou.

„Nemůžu uvěřit, že už ty prázdniny fakt skončily,“ povzdechla si Jane. „Uteklo to tak rychle.“

„Bohužel,“ přitakala jí Melania.

„Hele, holky,“ pohlédla na ně zamyšleně Rochelle, „opravdu se nám to nezdálo? To před týdnem…“ nechala větu otevřenou, všechny věděly, o čem mluví.

Kate však jen zavrtěla hlavou: „Nezdálo. I když je to neuvěřitelný… Ale všechny jsme skoro ve stejný čas omdlely, a aby se nám ještě k tomu zdál stejný sen… To není možný.“

„A to, že jsme je viděly, to je možný?“ zamračila se Beth.

„To ne, ale…“ pokrčila Kate rameny.

„Přijde mi to tak absurdní,“ usmála se Roch, „ale jsem za to hrozně ráda.“

„To já taky. Kolikrát se ti povede potkat šest knižních hrdinů?“ zazubila se Beth.

„Nikdy?“ nadhodila Amy.

„Asi. Ale jsem opravdu šťastná, že jsem viděla zrovna je,“ rozplývala se Rochelle a pohodlněji se rozvalila na trávníku v jednom z londýnských parků.

„Bez Jacoba a Setha bych se docela dobře obešla. Kdyby tam tak místo nich byl Edward a třeba Emmett,“ zasnila se Elizabeth.

„To by bylo něco,“ souhlasila s ní Melania. „Vidět je tak jako ty dva vlkodlaky…hned bych měnila.“

„To já zase ne,“ nesouhlasila Amelia.

„To je nám jasný,“ protočila Mel oči v sloup. „Naše milovnice vlkodlaků.“

„Jako nevím, co proti nim máte,“ kroutila hlavou Rochelle.

„Každopádně na Edwarda rozhodně nemaj,“ prohlásily Kate a Jane svorně.

„Vy dvě abyste se nepřidaly,“ zašklebila se na ně Roch. „Chudákovi Jakovi pořád křivdíte.“

„A proč asi?“ podivila se na oko Beth.

„To bych právě ráda věděla…I když. Ne, počkej, nechci to vědět,“ zarazila kamarádku dřív, než stačila cokoliv říct. „Tvůj názor na to znám až moc dobře. A absolutně s ním nesouhlasím,“ dodala. „Ještě že Amy má dost rozumu, jako jediná.“

„Spíš jste obě padlé na hlavu,“ zamumlala si pro sebe Mel.

„Já to slyšela,“ ozvala se okamžitě Amelia.

Melania však jen pokrčila rameny a otočila se na Rochelle: „Ale nemyslím si, že to byli ti dva psi, kdo tě zaujali nejvíc, Roch. Nemohla jsi spustit oči z Malfoye.“

„A že to říká ta pravá,“ bránila se útokem Rochelle.

„Hezkej byl,“ přiznala. „Ale…“

„Ale?“ dotírala na ni kamarádka.

„Ale nic,“ vyplázla na ni Mel jazyk.

„Proboha, holky, nechte toho,“ zakroutila Amy hlavou. „Jste na tom úplně stejně, tak proč se o tom hádáte?“

„Z principu?“ nadhodila nevinně Rochelle.

„Jak jinak,“ protočila oči v sloup Jane.

„Ale stejně bych je chtěla vidět znova,“ ozvala se zase Elizabeth. „Teda ne ty dva,“ dodala hned, když viděla, jak Roch otevírá pusu. „Byl to skvělej zážitek.“

„S tím nejde než souhlasit,“ přikývla Kate. „A co víte, třeba je ještě někdy uvidíme,“ usmála se.

„Kéž by,“ povzdechla si Mel a zvedla se. „Už budu muset jít.“

„Máma?“ vzhlédla k ní Roch.

„Jen potřebuju být doma trošku dřív,“ pokrčila rameny.

„Stejně už taky musím,“ přidala se k ní Kate. „Ještě půjdu se psem…“

Během pěti minut se všechny zvedly a vydaly se na cestu domů. Netrvalo dlouho a odpoledne se přehouplo ve večer a všechny dívky se odebraly do postele, aby se poddaly sladkému spánku. Ten jim však neměl být poskytnut.

 

Část 1

 

„Proboha,“ probudila se s výkřikem Rochelle.

Když zjistila, že jen leží ve své posteli a to všechno byl sen, opět ulehla ke spánku, ale v další chvíli se zase prudce posadila. Uvědomila si totiž, že vůbec neleží ve svém pokoji. Nikdy neměla postel přímo pod oknem. Rychle vyskočila na nohy a začala se rozhlížet kolem. Nemohla pochopit, kde se to zase ocitla.

„Co se děje?“ ozvalo se z druhé strany pokoje rozespale.

„Kate?“ podivila se Roch.

„Rochelle? Co tu děláš?“ probrala se dívka. „Jak ses…“ zarazila se, když Rochelle rozsvítila. „Kde to jsme?“

„To bych taky ráda věděla,“ pokrčila Roch rameny a vyhlédla ven z okna. Svítalo.

„Tentokrát je to jiný, co?“ řekla Kate pološeptem. „V tomhle pokoji jsme nikdy nebyly.“

„A navíc tu ani nejsou holky,“ podotkla Rochelle.

„Tohle se mi přestává líbit,“ vstala konečně Katie. „Nikdo nám nic neřekne, vždycky se jen tak někde objevíme a…Ááááá,“ vřískla, když se jí s hlasitým PUF objevilo u nohou malé stvoření.

„Ty vole,“ vyjekla i Roch.

„Dibbie se omlouvá, slečny, nechtěla vás vystrašit,“ začalo se hned omlouvat stvoření. „Pán a paní vzkazují, že se máte co nejdřív objevit na snídani,“ a s dalším puf zmizelo pryč.

„Pán a paní?“ vykulila oči Rochelle.

„Tohle nebyl ten skřítek z Pottera, že ne?“ ujišťovala se Kate.

„Obávám se, že byl,“ skousla si ret Roch. „Nelíbí se mi to.“

„To nejsi sama. Tohle už zachází moc daleko. To, že jsme viděli těch šest minule, to ještě beru. Ale že jsme se objevili v jejich světě? To nemůže být pravda.“

„Obávám se, že je. Ale to nezjistíme, než sejdeme dolů,“ vydala se ke dveřím.

„V tomhle?“ zatahala Katie za noční košili, kterou měla na sobě.

Rochelle se jen otočila a vydala se k něčemu, co považovala za skříň. Jakmile ji ale otevřela, ztuhla a překvapeně hleděla na to množství oblečení.

„No páni,“ vydechla. „Tak to je hustý.“

„Nechceš mi říct, že se očekává, že tohle,“ vzala Kate do ruky jeden hábit, „si vezmu na sebe, že ne?“

„Tak teď snad ještě ne,“ pokrčila rameny Roch a vyndala si něco, co považovala za obyčejné oblečení.

„Tak ty seš v tom odbornice,“ usmála se Katie a následovala vzoru své kamarádky.

Po necelé čtvrthodině obě dvě už scházely dolů ze schodů. Doufaly, že jídelnu, nebo kam se to měly dostavit, najdou celkem snadno. Nakonec ale nebyl důvod, aby ji hledaly.

„Rochelle Eleanor Robertsová!“ rozkřikla se jakási žena, jež stála na úpatí schodiště. „Jak se vůbec opovažuješ přijít pozdě na snídani?! A to samé platí o tobě, Kate!“ otočila se i na druhou dívku.

Roch se jen zmateně otočila na svoji kamarádku. Už úplně přestávala chápat, co se to tady děje.

„A ještě se tváříš, že se tě to absolutně netýká!“ vyjela na ni opět žena. „To už snad přestává všechno.“

„Omlouvám se,“ vydala ze sebe Roch, přestože pořád netušila, o co se jedná.

„Snad: Omlouvám se, matko,“ opravila ji žena.

Na to se Rochelle i Katie zatvářily, jako by do nich uhodil blesk. Naštěstí ale byla Roch natolik duchaplná, že zopakovala ženina slova a ještě k nim přidala další omluvu s dodatkem, že se to už nestane.

„Váš otec na vás již čeká,“ zamračila se na ně žena a s mávnutím ruky je poslala kamsi dál do domu.

Obě dívky jen zkoprněle přikývly a šly tam, kam je ona přísná dáma poslala.

„Tohle už přestává úplně všechno,“ kroutila hlavou nevěřícně Katie. „Co se to proboha děje?“

„Věř mi, že bych to taky ráda věděla. Nelíbí se mi to. Nejen, že jsme se ocitly v tomhle světě, ale ještě navíc v rodině…“ zarazila se, když spatřila otevřené dveře, v nichž stál jakýsi přísně vyhlížející muž.

„To je ale doba,“ přivítal je zamračeně. „Myslel jsem, že jsme se na něčem domluvili.“

„Omlouváme se,“ pohlédla Kate na kamarádku, než dodala: „Otče.  Nějak jsme zaspaly.“

„Ať už se to příště nestane,“ pohrozil jim a uvolnil jim místo, aby mohly projít dveřmi. „Jak jistě víte,“ začal, když byli všichni v místnosti, která byla zřejmě jeho kanceláří, „vzhledem k tomu, že v Bradavicích nastal nový režim, jsem změnil názor na tuto školu,“ pohlédl na ně přísně. „Rozhodl jsem se tedy, že obě dvě nastoupíte do sedmého ročníku tam. Očekávám od vás, že se obě budete chovat podle toho, jak se sluší a patří. Obzvláště ty, Rochelle,“ zabodl se očima do menší z dívek. „Jako starší dcera budeš dělat rodině čest. A ocenil bych, kdyby tvoje vlasy nabyly zase původní barvy,“ zahleděl se na její barevnou hřívu.

„Ano, otče,“ zamumlala Rochelle se sklopenou hlavou.

„A přestože jste už obě plnoleté, i když Kate jen tak tak,“ zahleděl se i na Katie, „i tak od vás čekáme naprostou poslušnost. A žádné problémy, jinak si to s vámi vyřídím,“ pohrozil.

„Ano, otče,“ přikývla Katie. „Jak si přejete,“ snažila se odpovídat co nejslušněji.

„Také od vás s matkou očekáváme, že budete dobře vycházet s ostatními nám podobnými. Obzvlášť s mladým Dracem Malfoyem. Moc dobře víte, jak na tom jeho otec lpěl.“

Rochelle se snažila na tváři zamaskovat zmatený výraz. Připadala si jako Alenka v říši divů. Nenápadně pohlédla na Katie, ale ta na tom byla úplně stejně.

„Myslím, že to je vše, co jsem vám chtěl říct,“ pokynul jim rukou a ony pochopily, že už mají odejít. „A jestli uslyším od Severuse jedinou výtku, nepřejte si mě,“ řekl ještě, než za nimi zavřel dveře.

Kate už už pohlédla na kamarádku, aby se jí na něco zeptala, ale Rochelle jen zakroutila hlavou.

„Až v pokoji,“ naznačila ústy v obavách, že by je někdo mohl slyšet.

Katie jen němě přikývla a spolu s Roch vystoupala nahoru po schodech. Jakmile ale byly v bezpečí pokoje, obě dvě se uvolnily a začaly si sdělovat svoje dojmy.

„Tak to bylo něco,“ vydechla Rochelle.

„To teda. Pokud jsem to teda pochopila, jsme opravdu tam, kde jsme si mysleli. A ještě máme za rodiče…“

„Smrtijedy,“ doplnila ji Roch. „A očekává se od nás, že půjdeme do Bradavic, přijmou nás do Zmijozelu…“

„A budeme se bratříčkovat s Malfoyem, Zabinim a jim podobným. Teda ne že tobě by to dělalo nějaký problém,“ dodala.

„Hele, mě možná ne, ale dokážeš si představit, jak se na nás ti dva budou tvářit? Vždyť už minule se tvářili, jako by měli v puse citrón. A to jen proto, že jsme nebyly jako oni.“

„Ale teď je to jiné,“ namítla Katie. „Pokud jsem to totiž správně pochopila, tak i my patříme k těm „čistokrevným“.

„Na to jsi přišla jak?“

„Na zdi v…“ zasekla se. „Prostě v tý pracovně visel nějaký rodokmen. A nemohla jsem si nevšimnout našich jmen úplně na konci.“

„No to to hezky začíná. Dcery Smrtijedů a ještě k tomu čistokrevný. Fakt bezva,“ hodila sebou Rochelle na postel.

„Kate! Rochelle! Okamžitě pojďte dolů!“ ozval se opět hlas jejich „matky“.

„Babizna jedna,“ protočila oči Roch.

„Ta kdyby tě slyšela,“ pousmála se Katie.

„Zabila by mě,“ dodala Roch. „Tak pojďme, nechci znova poslouchat to její ječení,“ zvedla se a společně s Kate zamířila zpět dolů do haly.

 

Část 2

 

Melania se neklidně přetočila na posteli a rozespale se natáhla pro telefon. Věděla, že každou chvíli se rozezvoní budík na mobilu a ona bude muset vstát a vypravit se do školy. Ale ať se snažila, jak chtěla, telefon najít nemohla. Teprve v tom okamžiku otevřela oči a hned si uvědomila, že tam něco nehraje. Neležela totiž doma ve své posteli, ale kdesi venku na nějaké louce. A nebyla tam sama.

„Beth,“ zatřásla dosud spící dívkou.

„Nech mě ještě spát, mami,“ zamumlala Elizabeth a otočila se na druhý bok.

„Obávám se, že nejsem tvoje matka,“ pousmála se Melania, ale v dalším okamžiku zvážněla. „No tak, Beth, prober se sakra,“ třásla s ní.

Elizabeth konečně otevřela oči. O okamžik později je vyvalila na Melaniu. „Co tu proboha děláš?“

Mel jen pokrčila rameny a rozhlédla se kolem. „To bych taky ráda věděla.“

„A sakra,“ uvědomila si Beth skutečnost. „Takže pokud to správně chápu, tak jsme se zase dostaly někam, kam jsme vůbec nechtěly. A kde jsou vlastně holky?“ uvědomila si.

„Zřejmě to tentokrát potkalo jen nás dvě,“ povzdechla si Mel. „Nějaký nápad, co budeme dělat?“

„Najdeme civilizaci?“ nadhodila Elizabeth.

 „Fajn. Tak prosím, hledej. Ty seš ta, která chodila do skauta. V přírodě bys měla být jako doma,“ ušklíbla se.

„Když mi dáš mapu a kompas,“ pokrčila Beth rameny. „Ne že bych s tím nějak uměla,“ dodala vzápětí. „Stejně si nějak poradíme. Třeba když se vydáme tudy,“ mávla rukou na stranu, kde byly stromy nejřidší.

„Nechávám to celý na tobě.“

„Fajn,“ povzdechla si Beth a vydala se směrem, který si sama určila a kde tušila, a doufala, že správně, najdou nějaké lidi. Melania se váhavě vydala za ní.

Ani jedna z nich nevěděla, jak dlouho se tím lesem trmácely. Mohly být jen rády, že je ještě relativně teplo. Když se ale později opakovaně spustil déšť, ani jedna z něj neměla radost, přestože jinak jim nevadil. Avšak v okamžiku, kdy už byly promočené úplně na kost, už na počasí pořádně nadávaly.

„Sakra, to pořád musí lejt jak z konve?“ rozčilovala se Mel. „Tohle odpoledne už je to nejméně popáté. Taky nás mohly poslat do nějaké sušší oblasti.“

V ten okamžik na ni Beth pohlédla jako na blázna.

„Co jsem řekla?“

„Jen… když mluvíš o té oblasti, tak mě napadlo, kde tak často prší, který místo je nejdeštivější….“

„Ne,“ zamítla to okamžitě Mel. „To není možné.“

„Proč by nebylo? Už jednou jsme je viděly…“

„Ale objevit se přímo tady? To už je na hlavu. Nevěřím tomu,“ došla na okraj řeky, u které se zastavily, a zahleděla se na druhou stranu. „A nebo jo,“ dodala.

Stromy byly v této oblasti už tak řídké, že mohla o kousek dál vidět bílé stavení. Už nepochybovala o tom, že se opravdu ocitly ve Washingtonu.

„Půjdeme tam?“ pohlédla Beth na svoji kamarádku.

„A máš snad nějakej jinej nápad?“

„Ne, ale... Jak se chceš dostat na druhou stranu? Přeplavat?“ nadhodila.

„Mokré už jsme tak jako tak,“ ušklíbla se Melania a jednou nohou vkročila do křišťálově čisté vody. „Však ono to nějak půjde.“

„To je praštěný,“ zamumlala si pro sebe Beth a následovala Mel, která už byla po pas ve vodě.

O pár minut později se obě dvě konečně dostaly na druhou stranu řeky. Ani jedna z nich nečekala, že jim to bude trvat tak dlouho. Řeka sice byla poměrně úzká, ale o to zde byl silnější proud. Několik minut po přeplavání tak obě ležely v trávě a nabíraly ztracené síly.

„Můžeme?“ zeptala se po chvíli Beth.

„Klidně,“ pokrčila Melania rameny a posadila se. „Beth, vážně tam chceš jít?“ pohlédla nejistě na kamarádku. „Co jim asi tak řekneme?“

„Cokoliv. Lepší varianta neexistuje,“ postavila se Elizabeth na nohy. „No tak, šup šup.“

Mel protočila oči, ale nakonec se i ona zvedla a vydala se za rudovlasou dívkou, která už se mezitím vydala na cestu. Dál pak pokračovaly mlčky. Obě věděly o obavách té druhé a nepotřebovaly slova k tomu, aby si porozuměly. Přesto se však na dohled domu zastavily a pochybovačně na sebe pohlédly. Nyní již jejich odhodlání opadlo.

„Takže?“ nadhodila Melania.

„Jdeme, ne?“

„Jsi si jistá?“

„Ne, ale…“

„Myslím, že tohle je poprvé, co bych chtěla vidět Jacoba,“ povzdechla si Mel. „Ten nás aspoň zná.“

„Seth by mi byl teda milejší,“ zavrtěla hlavou Beth.

„A mě asi ne, viď?“ zakabonila se Melania.

V dalším okamžiku se vedle nich něco velmi rychle mihlo. Ani jedna z dívek nebyla na něco takového připravená, takže vzduchem se vzápětí rozneslo dvoje zděšené zaječení.

„Co to proboha bylo?“

„Nevím. Něco velkého a rychlého.“

„Vlkodlak?“

„Nebo upír,“ připomněla Melania skutečnost, kde se nacházejí. Bezděky si přitom vzpomněla na Emmetta a přemýšlela, jestli to mohl být on, kdo je tak vystrašil.

„Tahle varianta by byla lepší.“

„O dost lepší,“ přisvědčila blondýnka.

„Proč mám ale pocit, že takové štěstí mít nebudeme?“

„Možná proto?“ vzhlédla Melania.

Elizabeth se okamžitě otočila a upřela oči na Jacoba, který k nim přicházel se širokým úsměvem na tváři. „Ten nám tady fakt scházel.“

„Nazdar,“ pozdravil je vzápětí Jake nadšeně. „Co tady proboha děláte? Leah…“

„Tak to byla ona, kdo nás tak vyděsil,“ uvědomila se Elizabeth.

„Jo, ten váš řev byl snad slyšet i na druhé straně Ameriky,“ zašklebil se Jacob. „Cullenovi jste pěkně vyděsily.“

„To jde, jo?“

„Taky jsem se divil,“ pokrčil Jake rameny. „A co vy vlastně tady?“ vrátil se ke své původní otázce.

„Opravdu skvělá otázka.  Kdybys náhodou přišel na odpověď, dej nám vědět,“ odvětila Mel ironicky. Jacob už už otevíral ústa, když se najednou lesem ozvalo táhlé vytí. Vlčí vytí.

 

Část 3

 

Jane se pomalu převalila na druhý bok. Už nějakou dobu byla vzhůru, ale ještě se jí nechtělo otevírat oči. Věděla, že by to znamenalo vstát a začít se chystat do školy. Avšak zarazilo ji, že se jí leží nějak nepohodlně. Jako by to ani nebyla její postel. Teprve tohle zjištění ji donutilo úplně se probrat.

„Proboha!“ vyjekla a vyskočila na nohy.

„Taky tě to tak nadchlo?“ ozvalo se kousek od ní.

„Amy? Co tu sakra děláš?“

„Asi to samý co ty,“ pokrčila rameny Amelia a zvedla se ze země. „Opravdu bych moc ráda věděla, kde to jsme,“ rozhlédla se kolem.

Jane ji napodobila, ale po chvíli to vzdala. Nic v okolí jí nepřišlo povědomé. Měla pocit, že na takovém místě ještě nikdy nebyla. „Co hodláš dělat?“ otočila se na kamarádku. Tak nějak doufala, že když je starší, tak něco vymyslí.

„Nemám sebemenší tušení,“ pokrčila ale Amy rameny. „Připadám si jako Alenka v říši divů.“

„Tak to jsme dvě,“ povzdechla si Jane. „Ale stát tu nebudeme, ne?“

Amelia jen zavrtěla hlavou. „Rozhodně bych šla někam mezi lidi, pryč z tohohle opuštěného místa,“ mávla rukou. Všude kolem nich se rozprostírala nehostinná pustina, na dohled nebylo žádné město, jen kdesi v dálce se rýsoval zřejmě jakýsi les.

„A na kterou stranu?“ rozhodila rukama Jane. „Všude kam se podívám, vidím jen trávu a kameny. Nic víc.“

„Co k tomu lesu tam vzadu?“ nadhodila Amy.

„Fajn. I když pochybuju, že tam dojdeme,“ začala být Jane pesimistická. „Jestli se ještě oteplí, tak padneme někde cestou.“

„Jiná možnost není.“

S tímto se obě dvě vydaly na cestu. Nevěděly, jak dlouho se trmácely přes tuto polopoušť. Doufaly jen, že se co nejdřív dostanou někam, kde nebude takové horko a kde bude aspoň z části stín. To vedro začalo být neúnosné.

„Já dál nejdu,“ zastavila se Jane po nějaké době a posadila se do téměř suché trávy.

„Musíš,“ vydechla Amelia. „Tímhle si vůbec nepomůžeme.“

„Tak ať. Už nemůžu,“ zavrtěla hlavou.

„Dojdeme aspoň támhle k tomu keříku,“ zahlédla Amy kousek od nich aspoň nějaké útočiště. Před sluncem a horkem je to sice moc zachránit nemohlo, ale bylo to lepší než nic. Aspoň malý stín jim to mohlo poskytnout.

„Dobře,“ souhlasila Jane a společně se přesunuly o kus dál.

Nakonec se u keříku zdržely o dost déle, než čekaly. Ani jedné z nich se nechtělo vstát a pokračovat v cestě, když ani nevěděly, kam vlastně dojdou. Teprve když slunce kleslo o něco níž a přestalo být takové teplo, se vydaly na cestu. Po několikahodinovém ploužení se konečně dostaly na okraj jakéhosi lesa.

„Dál už nejdu,“ posadila se Jane unaveně na zem. „Tohle mi stačilo na zbytek týdne.“

„To mi povídej,“ souhlasila s ní Amelia a sedla si vedle ní. „Ale tady zůstat nemůžeme. Nevím jak ty, ale já mám děsnou žízeň. Musíme najít aspoň nějakou vodu.“

„To chvíli počká,“ zavrtěla hlavou Jane. „Teď jsem ráda, že sedím.“

Amy jen přikývla a opřela se o nejbližší strom. I ona byla dost vyčerpaná. Po chvíli ale opět vstala. „Půjdu najít nějakou tu vodu. Počkáš tu?“

„Určitě. Kam bych šla?“

„Pravda,“ přikývla Amelia a vykročila hlouběji do lesa.

Snažila se jít celou dobu rovně, aby se neztratila, ale několikrát se přece jen musela odchýlit z cesty, když se před ní objevila nečekaná překážka, se kterou nepočítala. Nakonec se zastavila kdesi v lese. Vodu nenašla, ale zároveň i ztratila pojem o tom, jak dlouho šla a z jakého směru vlastně přišla. Pokusila se vrátit se po stejné cestě, ale po nějaké chvíli zjistila, že to nikde nepoznává. Ze zoufalství začala volat kamarádčino jméno, ale žádné odezvy se nedočkala.

„Do háje,“ zaklela a posadila se na kámen, který byl nejblíže.

Po nějaké chvíli se však opět zvedla a zamířila dál. Pořád doufala, že se jí Jane podaří najít. Netušila ale, že jde úplně na druhou stranu, než ze které přišla. Motala se v lese po celý zbytek dne, než konečně padla noc a jí nezbylo nic jiného, než se zastavit. Její jediné štěstí bylo, že cestou narazila na malý potůček, takže žízní netrpěla. V jeho blízkosti se také utábořila. Bylo jí jasné, že tuto noc stráví sama, v pro ni neznámém lese.

Oproti tomu Jane pořád čekala na svoji kamarádku na okraji lesa. Když už se ale Amelia víc jak hodinu nevracela, začínala si o ni dělat starosti. Chvíli zvažovala, jestli ji má hledat nebo ne, bála se, aby se v lese nakonec sama nezamotala, ale nakonec se přesto zvedla a zamířila do lesa. Na rozdíl od Amy ale nešla hloub do lesa, ale pokračovala podél jeho okraje. Netrvalo dlouho a došla až na jeho konec, kde spatřila jakousi vesnici. Na chvíli se zarazila, ale poté se rozhodla vydat se do ní. Doufala, že tam najde pomoc a také svoji kamarádku. Když však přišla blíž, překvapeně se zastavila a s údivem hleděla na výjev před sebou. Vše kolem vypadalo jako ve středověku.

„A sakra,“ vydala ze sebe nevěřícně. „Tohle není možné.“

Nějakou dobu jen tak stála a snažila si to nějak urovnat v hlavě, pochopit to. Ale nemohla najít žádné rozumné vysvětlení tohoto blázince. A když spatřila dvě jezdce na koni, jak se k ní rychle blíží, začala panikařit. Než ale stačila cokoliv udělat, už byli u ní.

„Kdo jsi a co tu chceš?“ obořil se na ni jeden z nich neurvale.

Vzdorovitě na něj pohlédla a rychlým pohledem zhodnotila jeho vzhled. Vypadal příšerně. Měl zarostlou tvář, neupravené vlasy a celkově vypadal tak nějak zanedbaně. Hnusil se jí.

„Neumíš snad mluvit?“ vyjel na ni po chvíli druhý.

„Nevím, co bych řekla,“ pokrčila rameny a snažila se nedat najevo svůj strach.

„Zřejmě zvěd,“ otočil se první muž na svého společníka. „Vezmeme ji s sebou na hrad. Vypadá dost divně,“ sjel Jane hodnotícím pohledem. „Vem ji!“

„Okamžitě mě pusť!“ zakřičela dívka ve chvíli, kdy ji mladší z mužů popadl a vyzvedl k sobě na koně.

„Umlč ji nějak! Jestli bude takhle vřískat, vzbudí pěknej rozruch,“ ozval se opět starší, otrhanější muž.

Druhý se jen ušklíbl a vzápětí udeřil Jane tak šikovně, že okamžitě ztratila vědomí. Teprve poté se s ní oba muži rozjeli směrem k hlavnímu městu Alagaësie, doufali, že za tuto kořist dostanou náležitou odměnu.

 

Pokračování: 4. kapitola

17.10.2009 20:12:41
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one