My world of fantasy...
předposlední kapitolka. =)
***

„Sethe?“ zamumlal Jacob, zatímco se válel na posteli. Bylo teprve deset hodin dopoledne a vzhledem k tomu, že byl víkend, se ještě nenamáhal vstát.

„Co potřebuješ, Jaku?“ zamumlal Seth od počítače. Chtě nechtě musel být u něj v pokoji, v tom svém totiž počítač neměl. A nyní ho zrovna potřeboval.

„Co to tam vyvádíš?“ vyzvídal Jacob.

„Něco si domlouvám. A ne, opravdu se tě to netýká,“ zarazil ho, když vylézal z postele. „A mimochodem, mám ti vyřídit, že nemáš zapomenout uklidit garáž,“ ušklíbl se na kamaráda.

„Já? Proč zase…“

„Vzkazuje ti to táta. Já už jsem toho dneska stihl udělat dost. Na rozdíl od někoho totiž neprospím celé dopoledne.“

„Hele, nech si toho, jo? Vrátil jsem se dost pozdě v noci a…“

„Když už o tom mluvíš, tak ti Rebeca vzkazuje, abys příště nedělal takovej kravál. Byla na tebe docela naštvaná, prý pak půlku noci nespala. Jo a máš se připravit na to, že se tu dneska staví Rachel. Teda přijede na dva, tři dny. A protože nemá klíče, musí tu na ni někdo počkat.“

„Hele, hele, to ten někdo mám být jako já, jo?“

„A kdo jinej?“ podivil se Seth. „Rodiče už tu nemáš, Rebece zmizela před hodinou s tím svým přítelem a já už mám taky něco domluvenýho,“ zvedl se od počítače a vypnul ho. „Prý přijede někdy mezi dvanáctou a čtvrtou.“

„A to tu jako mám čtyři hodiny jen tak tvrdnout?!“

„Asi,“ zazubil se Seth y vydal se ke dveřím.

„Počkej, počkej, počkej!“ zarazil ho Jake. „Jak já k tomu přijdu, že ty si klidně zmizíš a mě tu jen tak necháš? Nezdá se ti, kamaráde, že ti za ten týden nějak otrnulo? Takhle ses nikdy nechoval. A krom toho, já jsem tady alfa a…“

„Byl jsi alfa. Teď si můj bratranec, kterého teda poslouchat nehodlám,“ šklebil se na něj Seth. „K tomu mě, Jaku, opravdu nedonutíš. Víš, teď jsme konečně rovnocenní přátelé, bez jakékoliv hierarchie. Neříkám, že mi to dřív vadilo, ale tohle je… něco úplně jinýho. A fakt promiň, ale dneska tu být nemůžu. Vážně už něco mám.“

„Jo, jasně, chápu,“ povzdechl si Jacob. „Můžu se zeptat, co?“

„Chtěl jsem vidět Melaniu. Neviděli jsme se už dlouho a…“

Starší mladík vzápětí přimhouřil oči a podezřívavě si ho prohlížel. Něco se mu na tom všem nezdálo. A vzápětí si i uvědomil co.

„Lháři. Tak tohle děláš, když chodíš ven. Za ní.“

„Byl jsem s ní jen jednou. A to tam navíc byla i Beth, pokud tě to zajímá. To, že ty ses jim ani neozval, neznamená, že já dělám to samý. A docela se ti divím. Čekal bych, že se Betty nějak ozveš. Protože ona zrovna v tomhle případě první krok neudělá.“

„Jak to můžeš vědět? Říkala něco?“

„Ne. Ale jeden by si myslel, že ji za tu dobu už trochu znáš, ne? Pokud má pocit, že ses na ni vykašlal, tak ti těžko zavolá.“

„Hm, na tom něco je,“ připustil Jake.

Seth se na něj jen zašklebil a opět vyrazil ke dveřím. „Jo a abych nezapomněl, Rebeca tu nechala toho svýho psa. A mám tě za ní poprosit, jestli bys ho nevzal na procházku. Nejlépe ještě dopoledne. Ráno dost pospíchala a nestihla to.“

„Ještě někdo něco říkal? Abych se tu náhodou nenudil,“ zamumlal Jacob rozmrzele.

„Nic dalšího už si nevybavuju, kamaráde.“

„Tak to teda díky, Sethe. Jsem rád, žes mi to všechno řekl a zajistil mi tak program na celý den. Opravdu si toho vážím. A pozdravuj Mel,“ houkl za ním ještě.

„Neboj, vyřídím,“ ujistil ho Seth a vypadl ze dveří.

Jacob se poté znova rozvalil na posteli. Vidina toho, co všechno má za ten den udělat, se mu vůbec nelíbila. Takovouhle sobotu si opravdu nepředstavoval. Navíc ho docela štval Seth, který se jen tak sebral a zmizel ven. Nemohl popřít to, že Seth do tohoto světa zapadl mnohem líp než on sám. Jen málokdy se vracel ze školy brzo, většinou domů dorazil až kolem šesté, ne-li sedmé hodiny, přesně na večeři. Odpoledne trávil s kamarády ze třídy, se kterými se dal až obdivuhodně rychle dohromady. A přesto, jak pozdě chodil, stíhal všechno, co se po něm v domácnosti chtělo.

Jake to moc nechápal. On sám si se spolužáky tak dobře nerozuměl. Musel sice připustit, že několik z nich se zdálo celkem fajn a očividně ho brali mezi sebe, ale on se tomu tak trochu bránil. Pořád si nezvykl na myšlenku, že tady stráví zbytek svého života. Chyběla mu Amerika, chyběl mu stát Washington a vesnice La Push. A chyběli mu přátelé, jak upíři, tak i vlkodlaci. A v neposlední řadě také otec. Nedokázal se smířit s tím, že pro ně všechny už je mrtvý. Zabit upíry.

„Proč?“ zašeptal si sám pro sebe.

Nemohl si vybavit nic, co by ho na tomto místě drželo. Snad jen Seth, ale nikdo jiný. Sice zde měl rodinu, ale nedokázal je brát tak, jak by asi měl. I když třeba Rebeca vypadala jako jeho vlastní sestra, nebyla to ona. A rodiče nebyli rodiče. Všechno bylo úplně špatně, jinak, než by si přál. A když nad tím tak přemýšlel, i to kamarádství s Elizabeth a Melaniou se pomalu rozpadalo. Uvědomoval si, že u nich je vázalo hlavně to, že byli stále spolu a neměli možnost volby. Ale tady… Ony si dál žily po svém a na něm bylo, aby si na takovýto život také zvykl. Hrozně rád by sem zapadl, ale měl pocit, že to nikdy nedokáže. Chybělo mu vše, co se týkalo života vlkodlaka – přeměny, běhání po lese, sdílení myšlenek s přáteli, bytí alfa, žití v nadpřirozeném světě… A také nemožnost výběru. Uvědomoval si, že ona věc s otiskem je dávno pryč. Rozplynula se v okamžiku, kdy se poprvé probudil ve zdejší posteli. Od té doby, co potkal Beth, měl v hlavě pouze ji, pro žádnou jinou tam nebylo místo. Jak kdysi zmínil jeho kamarád Quil, neviděl jiné dívčí tváře. Ale najednou byl tento pocit tatam. Že i toto pouto se rozplynulo se vším, co považoval za stálé a stabilní.

Z těchto pochmurných myšlenek ho vytrhlo až zazvonění mobilu. Bez sebemenšího nadšení se po něm natáhl a zjistil, kdo volá.

„Ano, mami?“ zabručel do telefonu. „Jo, jasně, díky. Počkám tam na ni,“ odpovídal, ale jeho hlas postrádal jakékoliv zabarvení. „A klíče od auta jsou kde? Dobře, tak zatím,“ ukončil hovor.

S dalším povzdechem se zvedl z postele a vydal se do koupelny. O nějakou půlhodinu později už scházel do přízemí, vytáhl psa z pelechu a s rozmrzelým výrazem ho šel vyvenčit. Moc tomu ale nedal, během čtvrthodiny už byl zpět. Neměl tohoto čokla zrovna v oblibě. A jak se tak zdálo, pes jeho sympatie sdílel. Byli rádi, když se sebe navzájem zbavili.

Po další hodině se zvedl z gauče a zamířil do garáže. Nakonec nemusel na sestru čekat doma, ale měl pro ni sjet přímo na letiště. Docela mu to tak vyhovovalo. Aspoň mu to ušetřilo čas a navíc dostal možnost řídit auto. Věděl, že mu tady rodiče ohledně řízení moc nevěří. A přitom byl dobrý řidič, aspoň podle sebe. Jenže těžko je o tom mohl přesvědčit, když mu ani nedali příležitost.

Netrvalo dlouho a už parkoval na letišti a čekal, až se odněkud vynoří jeho sestra. Zajímalo ho, jestli bude vypadat tak, jak čekal, nebo i v tomto nastane nějaká změna. Když se ale vynořila z budovy, s úlevou zjistil, že je pořád stejná. Stejně jako v případě jeho druhé sestry, i Rachel vypadala přesně tak, jako jeho pravá sestra.

„Nazdar brácha,“ přihrnula se k němu s úsměvem a přivítala ho polibkem na tvář. „Teda, ty ses změnil za tu dobu, co jsem tě neviděla. Kdys stihl takhle vyrůst?“

„Ani ti nevím,“ odvětil se smíchem. Nemohl si pomoct, ale chovala se přesně jako ta Rachel, kterou znal a kterou už pár let neviděl, ke své smůle.

„Změnil ses, Jacobe,“ prohlížela si ho zkoumavým pohledem. „Ale pro mě pořád budeš ten malej, mladší brácha,“ dodala vzápětí.

„Tak to ti teda moc děkuju. Chceš jet rovnou domů nebo se někde stavit?“

„Máte tam něco k jídlu?“ otázala se Rachel, ale předem tušila odpověď.

„Pokud chceš vařit, tak ano. Ale v opačném případě ne.“

„Skvělý, tak se stavíme někde na oběd, ne?“ navrhla, obešla auto a posadila se na místo spolujezdce. „Co to, že ti rodiče půjčili auto?“

„Nevím, zeptej se jich. Ale nestěžuju si. Snad se nebojíš, že se vybourám?“ všiml si výrazu v jejím obličeji. „Jezdím vážně dobře, neboj,“ ujišťoval ji.

„Nech mě, ať to posoudím sama.“

Jake si jen povzdechl a nastartoval motor. Musel uznat, že s tímhle autem to zas tak moc ještě neuměl. Typ auta mu nevadil, ale nebyl zvyklý na volant na druhé straně a na ježdění vlevo. S tím tak trochu zápasil. Avšak nedal na sobě nic znát a s přehledem dojel k restauraci, kterou si stačil oblíbit.

„Tak co, jakej jsem řidič?“ zeptal se Rachel, zatímco jí jako gentleman otevřel dveře a pomohl ven z auta.

„Skvělej,“ připustila jeho sestra. „Dokonce jsem se s tebou ani nebála, a to už je co říct. Víš přece, jak nerada jezdím autem.“

„Neboj, pamatuju si to dost dobře,“ zazubil se. Opravdu byla stejná. „Jdeme?“

„Jo, jasně,“ usmála se a vydala se za ním do restaurace.

Jak se ukázalo, v podniku vařili opravdu dobře a Rachel s tím byla nadmíru spokojená. A nestačila se ani divit, jak moc se její bratr změnil od té doby, co ho viděla naposled. Nemyslela tím jen fyzický vzhled, ale hlavně jeho psychiku. Zdál se jí mnohem dospělejší, než ostatní kluci v jeho věku, které znala. A přestože s ní mluvil uvolněně, nemohlo jí uniknout, že v okamžicích, kdy mezi nimi nastalo ticho, se na jeho tváři objevil posmutnělý výraz, jako by ho něco trápilo.

„Jsi v pořádku, Jaku?“ starala se.

„Neboj, v tom nejlepším,“ ujišťoval ji s hraným úsměvem. „Nikdy mi nebylo líp.“

„Promiň, brácha, ale tohle ti nevěřím. Vypadáš, jako by tě něco trápilo. Tak to vyklop.“

„Promiň, Rachel, ale s tím mi nepomůžeš. Tohle si musím v hlavě srovnat sám. A vypořádat se s tím po svým.“

„Nemám ráda, když jsi smutný.“

„Nic s tím nenaděláš.“

„Jak myslíš,“ vzdala to a zavedla řeč na Setha, který u nich právě bydlel. Nějakou dobu jim tohle téma vydrželo. Jacob, který byl vděčný za změnu tématu, se o svém kamarádovi docela dost rozpovídat a tak si ani nevšiml, že do restaurace vešli tři lidé. Ovšem Rachel to neuniklo.

„Sethe?“ pohlédla překvapeně na jednoho z nově příchozích. Téměř ho ani nepoznala. Když ho viděla naposled, byl minimálně o dvě hlavy menší. Musela však uznat, že tenkrát mu bylo něco kolem třinácti, a to bylo víc jak před třemi roky.

„Nazdar Rachel. Málem jsem tě ani nepoznal,“ zazubil se Seth na svou sestřenici. Očividně byl ve velmi dobré náladě. „Myslel jsem, že přijedeš později.“

„Jacob mě vyzvedl na letišti, takže to bylo rychlejší. A navíc jsem si odložila pár věcí, které jsem dneska chtěla zařídit.“

„No, každopádně tě rád vidím. Jo, abych nezapomněl, tohle je Elizabeth a tohle Melania,“ představil své společnice. „O Rachel už jste slyšely,“ pohlédl na obě dívky, ale hlavně na Mel.

„Co tu vy tři děláte?“ vložil se do rozhovoru Jake. „Myslel jsem, Sethe, že budeš jen s Melaniou.“

„Byl jsem, ale na cestě sem jsme potkali Beth. Tak se k nám přidala aspoň na oběd. Můžeme si přisednout?“ zeptal se.

„Jo, klidně,“ pokrčil Jacob rameny. Měli u stolu místa dost a navíc ještě nedostali dezerty, které si objednali teprve před deseti minutami. Jake však nevěděl, jestli má z jejich vpádu radost. Samozřejmě, že dívky rád viděl, ale na druhou stranu se mu s Rachel dobře povídalo a konečně měl pocit, že je něco tak, jak by si sám přál.

Na nějakou dobu u stolu nastalo ticho. Jake nehodlal nic říkat a Seth, Mel a Beth si vybírali, co by si dali k obědu. Rachel mezitím zkoumala nově příchozí. Nebylo pochyb o tom, že je Jacob se Sethem dobře znají. Nedokázala si však vysvětlit bratrovu odtažitost. Všimla si, že z nich neměl moc radost. A nevěděla proč, ale připadalo jí, že mu není po libosti ani přítomnost jejich bratrance. Ten si naopak nedělal nic z toho, že má Jake špatnou náladu. Buď na to byl zvyklý, nebo s tím počítal. Každopádně se tvářil klidně a nad míru spokojeně. A Rachel nemohly uniknout ani letmé pohledy, které vrhal po Mel. Bylo zřejmé, že ji má radši než druhou dívku.

„Máte vybráno?“ přišla k jejich stolu jakási sympatická servírka.

„Ještě moment,“ poprosila Mel.

„A něco k pití si zatím dáte?“

Když jí všichni tři odpověděli a ona odešla pro dvě coly a jeden tonik, u stolu opět nastalo ticho. Které tentokrát Rachel protrhla.

„Znáte se dlouho?“ zaměřila se na Elizabeth a Melaniu.

„Ani moc ne,“ odvětila Melania. „Spíš jen chvíli.“

„Já jen, že mi přijde, jako byste toho měli hodně společného,“ vysvětlovala Rachel.

„To máme,“ přikývl Seth. „Jak dlouho tu budeš? Myslím, že teta ráno říkala, že jen pár dní, ale přece bys neletěla takovou dálku jen kvůli tak krátkýmu času.“

„Uvidím. Pokud to bude možné, tak tu snad nějaký ten týden zůstanu. Škola mi stejně začíná až v říjnu, tak kam pospíchat.“

„Co vlastně studuješ?“ zajímala se Elizabeth.

„Práva. Ale chtěla jsem se podívat z Anglie, tak jsem si vybrala Ameriku. A jsem za to ráda.“

„Jo, Amerika je fajn,“ přisvědčila Beth. „Ale žít bych tam asi nemohla. Zkusila jsem to, ale po pár měsících se mi začalo stýskat.“

„Jo, taky jsem s tím měla ze začátku problémy, než jsem si tam našla nové přátele. A ty staré taky pořád mám, i když už se tak často nevídáme.“

Všechny tři dívky se na chvíli ponořily do debaty o Americe, o jejích plusech a mínusech. Oproti tomu Seth s Jacobem mlčeli, věděli, že by nebylo vhodné se k tomuto tématu vyjadřovat. Přece jen podle tohoto jejich života tam ještě nikdy nebyli, i když ve skutečnosti tam prožili mnoho let a věděli o Americe, aspoň její části, víc, než všechny tři dívky dohromady.

„Co máte v plánu na zbytek dne?“ zajímala se Rachel, jakmile vyčerpaly téma USA.

„Já a Mel jdeme do kina,“ informoval ji Seth. „Prý tam dávaj něco pěknýho.“

„A ty, Beth?“ zeptala se druhé dívky s úsměvem. Tušila, že mezi Sethem a Melaniou je něco víc, než zde dávali najevo. Zároveň i postřehla, že v okamžiku, kdy Elizabeth položila svojí otázku, k ní Jacob zvědavě otočil hlavu. Konečně ho něco zaujalo.

„Ještě nevím. Něco se najde,“ pokrčila Betty rameny.

V restauraci strávila další hodinu, než se konečně Seth s Melaniou rozhodli, že by mohli vyrazit. Rachel je s úsměvem pozorovala, když opouštěli restauraci. Opravdu se nemýlila, když si myslela, že spolu něco mají. Viděla, že Seth ji má opravdu ráda a zdálo se, že ani Mel není lhostejný. Vypadali na nejlepší cestě dát se dohromady. Byla za ně ráda. Setha brala jako vlastního bratra, vždycky u nich trávil víc času než doma. A Melania jí připadala jako fajn holka.

„Taky půjdu,“ zvedla se Elizabeth, rozloučila se a opustila podnik.

Jacob ji přitom doprovázel pohledem a na sestru se podíval až v okamžiku, kdy mu Beth zmizela z dohledu.

„Ty!“ udeřila na něj hned Rachel. „Můžeš mi říct, proč ji někam nepozveš? Nejsem slepá, Jacobe. Záleží ti na ní.“

„Nemám náladu na to, abych s ní někam šel.“

„Mně připadá, že nemáš náladu vůbec na nic. Co se děje?“

„Rachel, to bys stejně nepochopila. Můžu ti říct jen to, že prostě teď nevím, jak se k nim mám chovat. Hrozně věcí se pro mě najednou změnilo a já si nevím rady. Připadám si úplně ztracený.“

„A týká se to jich?“

„Taky.“

„Co kdyby sis s nimi o tom promluvil? A začal rovnou s tou Elizabeth.“

„A kdy asi?“ ušklíbl se. „Co vím, tak většinou ani nemá čas, pořád někde lítá.“

„Dneska ne.“

„Jo, dneska zase nemám čas já. Musím ještě uklidit celou garáž.“

„Na garáž se vykašli, nějak to pak tátovi vysvětlím. No tak běž,“ popoháněla ho. „A nech mi to auto, docela by se mi ještě hodilo.“

„Jasně,“ podal jí klíče a začal se zvedat. „Zaplatíš to? Pak ti to…“

„To je dobrý, Jaku, padej!“ vyhodila ho a s úsměvem sledovala, jak opouští restauraci.

Jacobovi nedělalo problém dohnat Elizabeth ještě na ulici. Podle všeho opravdu nikam nepospíchala a neměla nic v plánu. Trochu s rozpaky přijala jeho společnost, překvapena tím, že se za ní vydal. V hospodě měla pocit, že s nimi nechce mít nic společného a je naštvaný, že se k němu a jeho sestře přidali. Překvapilo ji tak, když se jí právě za toto chování omluvil a vyjádřil své přání si o všem popovídat.

Nakonec jejich rozhovor, který rozhodně nebyl krátký, splnil účel. Jake se s mnoha věcmi smířil a mnoho si jich ujasnil, a Elizabeth si toho taky mnoho uvědomila. Oba věděli, že už mezi nimi nebude nic víc, než přátelství, že všechno to, co bylo předtím, se vytratilo se změnou světa. Ale byli rádi za to, že už mezi sebou mají jasno a nemusí se tím víc trápit. Hned tak měli o starost víc. A navíc věděli, že tohle jejich přátelství vydrží.

pokračování: 30. kapitola

17.04.2010 19:27:56
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one