My world of fantasy...
Sobota a s ní další kapitola. Pomalu se blížíme k závěru, tak jsem zvědavá, co na to řeknete...

**

Ode dne, kdy se všichni společně setkali, uběhl již celý týden. Během té doby se téměř nevídali. Dívky se samozřejmě dál scházely tak, jak měly ve zvyku, ale už do toho nezapojovaly nikoho dalšího. Zdálo se, že byli všichni natolik zaskočeni vývojem událostí, že je cosi odrazovalo od toho, aby se pokusili vyhledat někoho ze svých přátel. Za ten týden si ale uvědomili jednu věc. Ať už se jakkoliv snažili zapomenout nebo pominout to, co se stalo, nešlo to. Naopak na to vzpomínali čím dál tím častěji a nebyli schopni z hlavy vypudit ty, na kterých jim záleželo. Nikdy z nich se ale neměl k tomu, aby se ostatním nějak ozval.

„Tohle je příšerný,“ lamentoval Draco, zatímco seděl v Nottově pokoji, stejně jako Blaise. Oba tam byli na návštěvě. Celé dny neměli nic na starosti a tak většinu času trávili společně, tak jak byli zvyklí z Bradavic.

„Co ti zas vadí, Draco?“ opáčil znuděně Theo, jenž právě seděl u počítače a cosi zkoušel. Docela přišel na chuť této mudlovské vymoženosti.

„Co? Ony mi vadí. Za celý týden se ani jednou neozvaly. Ani jednou. Tohle bysme jim my neudělali.“

„Uklidni se, jo? Pokud si pamatuju, tak tys s Rochelle taky pěkně dlouhou dobu nemluvil. Teda pokud jste se zrovna nehádali, což nepovažuji za plnohodnotnou konverzaci.“

„To bylo něco jiného,“ stál se za svým Malfoy.

„Když myslíš,“ pokrčil Blaise rameny a dál se věnoval programu, který tam právě běžel.

Nakonec se ukázalo, že nemají moc velké problémy s tímto moderním světem. Mnoho věcí se jim vybavovalo a na zbytek museli přijít sami. Avšak s vědomím, že toto je jejich nový svět a domov vynaložili dostatečné úsilí, aby vše pochopili a cítili se tam pokud možno dobře. Snad právě proto už jim nedělala problémy technika. Byli jí obklopeni každý den.

„Stejně je to divný,“ prohodil zase Draco.

„Nevím, co bys chtěl. Kate chodí do školy a navíc má přítele, nemůžeš čekat, že si na nás najde čas. Z toho, co říkala, je pro ni tahle škola nová, tak se nediv, že se snaží zapadnout. Což by s náma za zadkem asi nešlo,“ zchladil ho Zabini.

„Ale Rochelle…“

„Když ti tak chybí a nemůžeš bez ní vydržet, tak jí prostě zavolej. Číslo máš, ne?“ nepustil ho Blaise ke slovu.

„Jo, jasně,“ zabručel Draco, ale k ničemu se neměl. „Co ty to tam vlastně vyvádíš, Theo?“ vzhlédl ke kamarádovi.

„Ale, jen si tu prohlížím nějaké fotky,“ odbyl ho kamarád.

Věta měla požadovaný účinek a oba dva mladíci okamžitě stáli Nottovi za zády a zkoumali, na co tam kouká. V dalším okamžiku si s údivem uvědomili, že jsou to fotky jejich kamarádek a mnoha dalších lidí.

„Kdes tohle objevil?“ zeptal se podezřívavě Blaise.

„Kathleen mi poslala tuhle adresu, já se přihlásil, dal si ji a některý další do přátel a bylo to,“ ušklíbl se Nott a cosi naklikal do otevřeného okna. Než však stačil některý z jeho přátel zjistit, co že to tam psal, Theodor se na ně s úšklebkem podíval, vypnul internet a vstal od stolu. „Co kdybyste se teď vrátili k sobě?“

„Vyháníš nás?“

„Ne, Draco, ale jdu pryč. A rodiče by nebyli nadšeni, kdybyste tu zůstali sami. A to ani nemluvím o Clarisse.“

„V pohodě, taky už budu muset.“

„Kam vy dva to vlastně jdete?“ přimhouřil Malfoy oči.

„Potřebuju o něčem mluvit s Kathleen,“ vysvětlil Theo.

„A já mám rande s tou holkou, co bydlí naproti v paneláku. Potkali jsme ji předevčírem, pamatuješ? Catherine.“

„Kdy sis s ní stihl domluvit schůzku?“

„Včera, šla kolem naší zahrady, když jsem tam zrovna byl. Tak jsem se jí zeptal a ona souhlasila. Je pěkná, zdá se i milá, tak proč toho nevyužít.“

„Ty seš vážně neuvěřitelnej, Blaisi,“ zavrtěl hlavou Nott. „Vidím, že už ti zase otrnulo a pokračuješ v tom, co jsi dělal poslední roky.“

„Ještě aby ne,“ zazubil se Zabini. „A mimochodem, ta tvoje sestra taky není špatná. A zdá se být i milejší než Claire a…“

„Na to zapomeň, jí se ani nedotkneš, jasný?“

„Rozkaz, šéfe,“ zamumlal Blaise, ale bylo vidět, že tím nebyl moc nadšený. „No nic, tak já vás opouštím. Musím se ještě připravit.“

„Tak nějak. Vystřel, Draco!“ popohnal i svého druhého kamaráda, který stále otálel v pokoji, zatímco Zabini již opouštěl dům.

„No jo, pořád,“ protočil Malfoy oči a s rukama zabořenýma v kapsách se vydal pryč. Domů se mu však nechtělo, na to bylo ještě moc brzo, byly teprve tři hodiny odpoledne a on nevěděl, co by tam dělal. Rodiče byli stejně pořád pryč a on se tam leda tak nudil. Nakonec přece jen dal na rady kamarádů, vytáhl z kapsy mobil a v seznamu si vyhledal jedno z mála jmen, které tam měl. O chvíli později už držel telefon u ucha a čekal, až to dotyčná zvedne.

„Čau, Rochelle,“ dočkal se konečně. „To jsem já, Draco. Tak mě napadlo, jestli bys někam nechtěla zajít,“ vychrlil ze sebe jedním dechem. „Skvělý. A kdy bys mohla?“ rozzářil se, když odpověděla kladně. „Bezva. Budu tam,“ pousmál se sám pro sebe a zavěsil.

Poté se vydal přímo domů, kde se převlékl do něčeho vhodnějšího, vzal si peněženku a několik dalších věcí a vyrazil. Rozhodl se, že na místo srazu půjde pěšky, přišlo mu zbytečný vozit se autobusem nebo se vláčet na metro, když má ještě dost času na to, aby tam došel po svých. O půl hodiny později již netrpělivě přešlapoval na místě a čekal, odkud se Rochelle vynoří. Nakonec ji konečně zahlédl na druhém konci ulice. Chvíli čekal, než k němu dojde, ale nakonec to nevydržel a vydal se jí naproti.

„Rochelle,“ přistoupil k ní s úsměvem a objal ji. Docela ji tak zarazil, nikdy nic podobného neudělal.

„Draco. Nebo snad mám říkat Chrisi?“ pohlédla na něj, jakmile ji pustil.

„To je jen na tobě,“ pokrčil rameny. „Začínám slyšet na obě jména,“ přiznal se.

„Co to, že ses najednou ozval?“ vyptávala se. Opravdu ji to zajímalo.

„Chyběla jsi mi. A kluci jsou taky někde v tahu.“

„Nepovídej, kdepak? Ne, počkej, myslím, že to uhádnu,“ zarazila ho, když se nadechoval k odpovědi. „Theo bude s Kathleen, mluvila o tom, že se s ním chce kvůli něčemu sejít. A Blaise…“ zamyslela se na okamžik. „Jak hezké jsou holky v okolí?“ ušklíbla se.

„Trefa. Nabrnknul si nějakou hned přes ulici,“ zachmuřil se Draco. „Kam chceš jít?“ změnil téma.

„To je fuk,“ pokrčila rameny.

„Bude ti vadit menší procházka?“ ušklíbl se na ni.

„Nic proti tomu nemám, teda pokud ses mě nerozhodl vláčet přes půlku Londýna,“ dodala ještě. „To nevím, jestli bych ušla,“ pohlédla na podpatky u svých bot.

„Neboj, to bych ti neudělal,“ zasmál se Draco. „Jak ses celý týden měla?“ zvážněl vzápětí.

„Docela dobře,“ pokrčila rameny a spolu s Malfoyem vykročila na druhou stranu ulice. „Pár dní v práci, občas někde s holkama… nenudila jsem se. Ale co ty? Jak to zvládáte?“ starala se.

„Řekl bych, že dost dobře. Hodně věcí mi dochází, jako bych to znal, a zbytek se učím. Ale na žádný problém jsem nenarazil. Aspoň ne velký.“

„Takhle jsem to nemyslela,“ pohlédla mu do očí.

Draco jí chvíli pohled opětoval, než trhnul hlavou a očima se zabořil do země. „Jde to. Jen je to…těžký.“

„Dovedu si to představit. Chvíli jsem si taky myslela, že se z Bradavic nevrátíme. A když se tam objevil Voldemort, bála jsem se, co bude dál. Dokonce jsem se chystala zmizet odtamtud, jen abych nemusela přijmout Znamení.“

„To bys obětovala všechno, cos měla ráda?“

„Nevím,“ povzdechla si. „Víš, mně se u vás vážně líbilo a ve Zmijozelu to bylo fakt fajn, ale… Abych se stala Smrtijedkou, to bych to asi opravdu všechno zahodila a utekla.“

„A nás bys tam nechala?“

„A měla bych jinou možnost? Ani jeden z vás by se mnou nešel. Nebo ty by ses vzdal kouzel, abys mohl jít se mnou a nestal se Smrtijedem?“ zeptala se ho vážně.

„Chvíli bych nad tím určitě váhal, ale asi jo.“

„To myslíš vážně?“ pohlédla na něj šokovaně.

„Co by to bylo za Bradavice, kdybys tam nebyla ty?“ pohlédl na ni s jakýmsi neidentifikovatelným úsměvem.

„Nebyla jsem tam celých šest let,“ připomněla mu jemně.

„Já vím, ale za ten měsíc, cos tam byla, jsi všechno zpřeházela vzhůru nohama. Aspoň mně a klukům. Víš, Rochelle, díky tobě jsem si i mnoho věcí uvědomil,“ zadíval se kamsi do dálky. Ani nevěděl jak, ale během tý doby, co si spolu povídali, se nějak dostali do jednoho z mnoha londýnských parků. „Nikdy jsem se nechtěl stát Smrtijedem, ale byl jsem smířenej s tím, že to tak dopadne. Ale co ses objevila ty, tak jsem přemýšlel i o mnoha jiných možnostech, jen abych jím nebyl. Tys byla v naší koleji a přece tě nikdy nelákalo být jeho služebnice.“

„V tý koleji jsem byla, protože jsem si to sama vybrala.“

„Proč? Proč zrovna Zmijozel, Rochelle? Mnohokrát, hlavně ze začátku, jsem uvažoval nad tím, co tam vlastně děláš. Samozřejmě, pár vlastností, proč bys tam mohla být, jsi měla. Ale to má snad každý. A vím, že se ti tahle kolej vždycky líbila, ale musela si vědět, co tam je za lidi, už tenkrát na nádraží.“

„Chtěla jsem tam právě kvůli těm lidem, Draco. Nikdy bych si nevybrala Mrzimor nebo Havraspár. Vždycky by to byl buď Nebelvír, nebo Zmijozel. A Nebelvír jsem nechtěla. Proč taky? Ti, co tam zbyli, mi nebyli zas tak moc sympatičtí, abych s nimi musela trávit celý školní rok. Snad Ginny, ale ta byla jediná. Ale Zmijozel? Byl jsi tam ty. Byl tam Blaise a Theo. A samozřejmě Claire. Chtěla jsem vás poznat. Proto jsem šla tam.“

„I po tom, co jsme se pohádali ve vlaku?“

„Doufala jsem, že doopravdy nejsi takový. A i když jsem chvíli pochybovala, tak jsem nakonec měla pravdu.“

„Víš, Rochelle, asi to bude znít divně, ale jsem vážně rád, že jsem tady. Když nad tím tak uvažuju, nic mi tu nechybí. Dva nejlepší kamarády tu mám s sebou. A získal jsem mnohem lepší rodiče, než jsem měl tam. Lucius mě nikdy doopravdy neměl rád, nebyl jsem ten syn, kterého si vysnil. Byl jsem pro něj jen zbabělec. A matka? Nikdy se mě nezastala. Sice mě měla ráda, ale vždycky byly věci, které měly přednost. Ale tady…“ odmlčel se na okamžik. „Jako bych najednou měl rodinu, o které jsem vždycky snil. Milující. Poprvé zažívám pocit, že mě má někdo rád. Ne pro to, co jsem udělal nebo neudělal, ale pro to, jaký jsem. A že jsem jejich. Nebo si to aspoň myslí.“

„Nejsou jediní, kteří tě mají rádi. Máš přátele, kteří by s tebou šli kamkoliv.“

„A není to trochu málo, Roch? Tobě se to snadno řekne, ale ty… Máš život, o kterém mně se ani nesnilo. Milující rodiče, bratra, prarodiče a mnoho dalších příbuzných. A hlavně spoustu kamarádek, kterým na tobě opravdu záleží. Viděl jsem tebe a Kate v Bradavicích. A Melaniu, Jane, Ameliu, Elizabeth a Kathleen. Ty všechny tě mají opravdu rády. A nepochybuji o tom, že ty je taky. Byla bys schopna pro ně obětovat cokoliv. To já jsem nikdy…“

„To neříkej, Draco,“ zarazila ho. „Není to pravda. Ty ses málem obětoval kvůli mně, v tý ředitelně. Skočil si přímo do té kletby.“

„To byl jen reflex.“

„Tak tohle ti vážně nevěřím.“

„A co ode mě chceš slyšet? Nemohl jsem tam přece jen tak stát a dívat se, jak umíráš. Nikdy bych si to neodpustil.“

Rochelle na něj chvíli mlčky hleděla. Na tohle neměla co říct. Jen věděla, že to cítí stejně. Kdyby byla situace jiná a ona byla v pozici, v jaké byl Draco, také by neváhala a skočila by do rány. Ať už by to bylo kvůli němu, kvůli Kate, Blaisovi nebo Theodorovi. Ať to bylo jakkoliv neuvěřitelné, za ten měsíc k nim přilnula tak moc, že je brala téměř jako nejlepší přátele.

„Jsi šťastná, že jsi zase doma?“ prolomil ticho Draco.

„Ani nevíš jak. Bradavice jsem milovala, ale domov je domov. Nemůžu žít bez rodiny a bez přátel. To je pro mě všechno.“

„A co my?“ zeptal se najednou. „Já, Blaise a Theo?“

„Vy… víš, ze začátku jsem si myslela, že to všechno je jen sen. Ale ještě ten den jsem si uvědomila, že to tak není. A víš proč? Měla jsem tohle na krku,“ pohrávala si s drobným přívěškem.

„Koupil jsem ti ho v Prasinkách,“ usmál se Draco.

„Nemyslela jsem si, že bych vás ještě někdy viděla, ale byla jsem ráda, že mám aspoň nějakou vzpomínku. Ale musím uznat, že když jste se objevili u mě v pokoji, byl to docela šok. Pomalu jsem se začínala smiřovat s tím, že vás už nikdy neuvidím…“ nechala tuhle větu otevřenou, víc říkat nemusela.

„Časem bys stejně zapomněla.“

„Myslíš?“ pohlédla na něj pochybovačně. „Nezapomněla, na vás tři rozhodně ne. Nemohla bych.“

„Proč?“ dožadoval se odpovědi.

„Možná proto, že vás mám ráda? Jste skvělí kluci a bezvadní kámoši. A dali jste mi toho hrozně moc. Na to, co jsem prožila tam u vás, nikdy nezapomenu.“

„Tys mi toho dala víc, Roch,“ zastavil se. „Změnila jsi můj pohled na svět. Všechny ty předsudky ohledně krve, původu…“

„A jsi za to rád?“ zeptala se potichu.

„Ani nevíš jak. Díky tobě si konečně můžu žít po svém. A ne se řídit tím, co chce otec. Poprvé nemám život nalinkovanej a můžu si dělat to, co chci. Nemusím si vybírat holku podle toho, kde se narodila a jaký má rodokmen,“ probodl Rochelle pohledem.

„Draco…“

„Chris, zapomněla jsi?“ připomněl jí s úsměvem. „A Roch, já jsem opravdu rád, že jsem tady, v tomhle světě. K čemu by to bylo, kdybych byl u nás a neměl tam tebe?“

„Proč tohle říkáš?“ zašeptala.

„Proč myslíš? Taky tě mám rád, Rochelle. Ale víc než jen kamarádku. Za ten měsíc, co se známe, jsem měl možnost tě dokonale poznat. Viděl jsem tě snad ve všech situacích. Když jsi byla šťastná, smutná, naštvaná, pobavená, zachmuřená i nešťastná a nebo protivná. A můžu říct, že tě opravdu znám. Nevím sice, co všechno máš ráda tady, ale na sto procent vím, jaká jsi. A přesně takovou tě mám rád,“ dal jí vlasy, co jí spadaly do obličeje, za ucho. „Nikdy sis na nic nehrála a pokaždé jsi jednala tak, jak jsi uznala za vhodné a jak si chtěla. Bez přetvářky. A to se mi na tobě líbilo. Když jsi byla naštvaná, vždycky jsi mi dala najevo, proč. Ty hádky s tebou jsou nezapomenutelné,“ ušklíbl se. „A stejně tak všechny ostatní okamžiky.“

„Chrisi…“ oslovila ho poprvé jménem, které vlastnil v tomto světě.

„Nemusíš nic říkat.“

„Ale já chci,“ vpíjela se do něj pohledem. „Nedovedeš si představit, tak jsem šťastná, že jsi tady. Že jsem tě neztratila. Že jsem neztratila někoho, do koho…“ zarazila se. „Do koho jsem se během docela krátký doby zamilovala.“

Na Dracově tváři se objevil šťastný úsměv. Šťastnější, než kdy u něj Rochelle viděla. V dalším okamžiku se k ní váhavě sklonil a zlehka ji políbil. Nezaváhala a polibek mu opětovala. Konečně dosáhla něčeho, po čem opravdu toužila.

 

***

 

„Nazdar, Kathleen,“ přivítal Theodor blonďatou dívku, která se k němu právě připojila.

„Čau. Teda, co to, žes vybral zrovna tuhle kavárnu?“ rozhlížela se kolem.

„Líbila se mi,“ pokrčil rameny a s úsměvem na ni pohlédl. „Přinesla jsi to?“ zeptal se.

„To si piš,“ ušklíbla se a podala mu igelitku napěchovanou učebnicemi a sešity. „Měly by tam být úplně všechny. Jiný jsem doma nenašla.“

„Díky,“ prohlížel si obsah tašky. „To asi bude pěkná makačka, co? To všechno jste brali za čtyři roky? Tolik učiva jsem z jednoho předmětu jsem já neměl ani za sedm let.“

„To víš, gympl. Ale není to tak hrozný. Půlka učebnic jsou vzorové příklady a tak. Neměl bys s tím mít problémy.“

„Kdyby jo, tak ti řeknu. Víc bych toho na tu školu ale vědět neměl, ne? Jen matika a jazyk. S tím si rozhodně hlavu nedělám. Francouzsky umím dost dobře. U nás v rodině je to tak trochu tradice.“

„Překvapuje mě, že se takhle staráš o to, co budeš studovat. Co vím, tak ty dva to ani nenapadlo.“

„Oni to zvládnou, o to se nebojím. Vždycky jim všechno procházelo. Ne, že by mně ne, ale mám rád přehled o tom, co dělám. Blaise a Draco to doženou během školního roku, jak je znám.“

„Kde vlastně teď jsou?“ zajímalo Kathleen.

„Blaise má rande s jednou holkou ze sousedství. A předpokládám, že Draco… Chris,“ opravil se, „nakonec přece jen zavolal tý Rochelle a vytáhl ji ven. Blbec. Poslední tři dny o tom jen mluvil, ale skutek utek.“

„Jestli jí zavolal, tak měl určitě úspěch. Co vím, tak Roch má dneska volný den a nic neměla v plánu. A pochybuji o tom, že by ho odmítla.“

„Taky si říkám,“ pokýval Nott hlavou. „Dáš si něco k pití?“ zeptal se, když si všiml, že se k nim blíží servírka.

„Jo, jen…“ zabořila hlavu do nápojového lístku. „Asi kafe.“ Když však došla servírka až k nim, Kath si objednala jakýsi koktejl.

Theo na ni jen pobaveně hleděl. „Myslel jsem, že chceš kafe.“

„Chtěla jsem,“ bránila se, „ale nějak jsem si nemohla vybavit, jaký chci, tak jsem řekla tohle.“

„Pěkný,“ ušklíbl se. „Pověz mi něco o tý škole,“ vybídl ji.

„Tebe to vážně zajímá, co?“

„Tak rád bych věděl, kam se to vlastně hrnu.“

Další víc jak půlhodinu strávila Kathleen tím, že mu sdělovala veškeré informace o škole, na kterou se oba chystali. Theodor chtěl vědět každou podrobnost a někdy Kath dokonce ani nevěděla, jak mu odpovědět. Otázky, které jí pokládal, byly občas až moc podrobné. Většinu důležitého mu však sdělila nebo si to aspoň myslela. Každopádně se zdálo, že ho to uspokojilo a vytvořil si obrázek o tom, jak to tam bude vypadat.

Zbytek odpoledne strávili tím, že popisovali své střední školy, kam oba do nedávna chodili. Kath sice hodně slyšela od kamarádek, ale Theo jí byl schopen říct věci, které Kate a Rochelle ani nevěděly. Ona mu na oplátku popisovala svůj pobyt na gymnáziu. O tom také něco věděl, několikrát na to zavedl řeč s Rochelle, když ještě byli v Bradavicích, ale nebylo na škodu slyšet to i od někoho jiného. Chtěl mít co nejlepší obrázek o tom, jak vypadají obyčejné, nekouzelnické školy. A k jeho překvapení se mu to i docela líbilo. Některé věci ho tam zaujali. Připadalo mu, že hodně věcí z toho, co se obyčejný středoškolák učí, je potřebné pro další život. Některé předměty byly rozhodně zajímavé, jiné už méně, ale s tím počítal. Každopádně usoudil, že něco z toho by se měli učit i kouzelníci. Takový zeměpis nebo například cizí jazyky mu přišly víc jak užitečné a nechápal, proč to kouzelnické školy nevyučují.

Teprve kolem sedmé se rozhodli, že by pomalu mohli jít domů. Kathleen ještě měla něco na práci a Nott se ukázal jako opravdový gentleman, když ji doprovodil až domů. Jemu to problémy nedělalo, nikam nepospíchal. A aspoň tak získal další čas na to, aby si s ní mohl popovídat. Kolikrát se sice nepohodli a měli zcela rozdílné názory, ale právě to ho na rozmluvě s ní bavilo. Ukázala se jako chytrá a bystrá dívka, a takové on měl rád. Rád s lidmi diskutoval a vyměňoval si své názory. A potěšilo ho, že poznal dalšího člověka, s kterým takhle mohl řešit mnoho věcí.

 

***

 

„Víš, Blaisi, takovou dobu bydlíme vedle sebe a téměř se ignorujeme a najednou…“ rozpovídala se hnědovláska, kterou pozval Zabini na rande a nyní se s ní ruku v ruce procházel po Londýně.

„Celou tu dobu jsem byl slepej, že jsem neviděl, co mám před sebou,“ nenechal ji Blaise dokončit větu a zářivě se na ni usmál.

„Jsi milý,“ sklonila dívka hlavu.

„Ale, prosím tě,“ neztrácel svou dobrou náladu. Očividně si to rande celkem užíval. „Řekni mi něco o sobě,“ nadhodil.

Tato věta Catherine povzbudila. Několik dalších minut oba dva strávili příjemným rozhovorem. Blaise většinu času jen poslouchal, ale přece jen sem tam pronesl svůj vlastní postřeh nebo zážitek. Navíc si uvědomoval, jak mu je na této schůzce dobře. Když si to tak přebral, byl to už měsíc, co měl s někým schůzku. A chybělo mu to, měl tenhle svůj způsob života rád. A tento svět přinášel tolik možností.

„Posloucháš mě vůbec, Blaisi?“

„Neboj, Cath, vnímám každé tvé slovo,“ blýskl po ní úsměvem. „Kam chceš jít dál?“ zeptal se.

Do té doby jen tak chodili a ani nevnímali, kde jsou. Ale nyní byli kousek od obchodního centra a Blaise tak napadlo, že by se mohli na chvíli někam posadit.

„To je jedno.“

„Co bys řekla na to, kdybychom si šli někam sednout a něco si dali?“ navrhl.

„Klidně,“ usmála se Cath.

„Bezva, tak pojď,“ vtáhl ji do prvních dveří obchodního střediska. Vzhledem k tomu, že v tomto domě již byl, mu nedělalo problémy objevit kavárnu, která se nacházela v nejhornějším patře. Než tam ale stačili dojít, zahlédl Blaise známý obličej, a tak se rozhodl zastavit.

„Kate!“ křikl za tmavovlasou dívku, které si všiml. A nemohl nepostřehnout, že se dívka nachází ve společnosti svého přítele.

„Blaisi?“ otočila se Katie na Zabiniho překvapeně. Vzápětí se podivila ještě víc, když si všimla jeho společnosti.

„To je Catherine,“ všiml si Blaise jejího pohledu. V dalším momentě nastalo nutné představení. Avšak zdálo se, že jak Katein přítel, tak Zabiniho společnice nebyli nadšeni tím, že se zde setkali. Blaise se totiž dal s Kate do družného rozhovoru a zdálo se, že ten ještě nějakou dobu potrvá. Nakonec se však rozloučili a každá dvojice se vydala svou vlastní cestou.

Zbytek dne strávil Blaise se svou nynější společnicí. Neměl v úmyslu se s ní rozloučit nějak brzo. Bylo mu v její společnosti dobře a stejně neměl nic lepšího na práci. Chtěl, doufal, že s dívkou nějakou dobu vydrží, ale jistý si tím nebyl. Znal se, věděl, že ho bude zajímat jen do té doby, než se objeví někdo zajímavější. Ale prozatím hodlal být s ní.

pokračování: 29. kapitola

10.04.2010 18:57:12
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one