My world of fantasy...
Jako obvykle jsem zapomněla, že je sobota a že mám přidat kapitolu :-D Nicméně mi to bylo připomenuto, takže tady máte kapitolku a pěkné čtení...
***

„Eragone, víš jistě, že jdeme správně?“ mumlal Murtagh, který se za ním pomalu táhl. Jak se tak zdálo, tak si začínal zvykat na svět, ve kterém se objevil. A to i přesto, že to byl teprve druhý den, co tam byl. Ale s oběma rukama v kapsách působil jako každý jiný kluk v jeho věku.

„Podle tý mapy, co jsem doma našel, jo,“ stál si za svým Eragon a dál pokračoval v cestě. Vlekl přitom za sebou psa, který sice měl patřit jeho bratrovi, ale ten o něj nejevil sebemenší zájem. Aspoň ne v okamžiku, kdy s ním měl jít ven. Jak totiž zjistil, Ben byl neuvěřitelně tvrdohlavý pes. Ale co se také dalo od bígla čekat.

„Já jen, abychom neskončili někde na druhý straně Londýna, nebo jak se to tu jmenuje,“ brblal pořád Murtagh. „Už takhle mám dost práce s tím, abych si zapamatoval cestu, kterou jsme sem přišli.“

„To nějak zvládneme. Hlavně budeme muset tohle,“ pohlédl na psa, který se právě zastavil u nějakého sloupu, „dovést k tomu veterináři, nebo jak se to jmenovalo.“

„To máš pravdu. Ten chlápek byl večer docela naštvaný, když zjistil, že jsme tam nebyli,“ prohodil na adresu jejich nynějšího otce. „A přitom jako by to byla naše vina, že jsme to nestihli. Víc jak dvě hodiny jsme naháněli ty dva otravy po parku, když tě tak chytře napadlo je tam pustit, aby se proběhli.“

„Nemohl jsem vědět, že hned utečou,“ bránil se Eragon. „Ostatní je taky neměli na… vodítku? To je fuk. Nemohl jsem tušit, že zrovna tihle dva jsou úplně nezvladatelní.“

„Pravda. Zajímalo by mě, kdo je asi tak vychovával. Já bych je nikdy nenechal takhle zdivočet. Vždyť ti dva mají vlastní hlavu a dělají si, co uznají za vhodné. A dokonce žerou jen to, co jim chutná. Kdo měl sakra vědět, že když nás pošlou pro žrádlo pro psa, tak musíme koupit specifický druh se specifickou příchutí? Takhle zmlsaný nemůže být ani Galbatorix!“ vztekal se.

„Uklidni se, Murtaghu,“ mírnil ho bratr.

„Fajn. Hele, není to ten… veterinář?“ pohlédl na ceduli, která visela na jednom z domů.

„Předpokládám, že ano,“ přikývl Eragon a vykročil ke dveřím.

O okamžik později se ocitli v obrovské čekárně, která byla lidí a jejich mazlíčků. Oba dva Jezdci se posadili na jednu z volných lavic a mírně překvapeně si prohlíželi ostatní v místnosti. Hlavně je zaujaly jejich zvířata. V životě by je nenapadlo, kolik různých druhů psů existuje. A stejně tak koček.

Murtagh si se zaujetím prohlížel perskou kočku, která spala v košíku, jenž se nacházel vedle něj. Mlčky ji srovnával s obyčejnými kočkami, které byl zvyklý vídat. V dalším momentě jeho pozornost upoutala malá dívka, která seděla naproti a v rukou svírala jakousi malinkou, plastovou krabičku, v níž se nacházel křeček. Bylo zřejmé, že je to její mazlíček, ale mladík nedokázal pochopit, proč by se někdo měl starat o něco tak malého a nevýznamného, jako je právě toto zvířátko. Psa a kočku ještě nějak pochopil, ale ostatní tvory ne. A křeček nebyl to nejkurióznější, co v čekárně spatřil. S očima na vrch hlavy pozoroval hada ukrytého v jakési krabici, papouška v kleci, chameleona v bedničce a mnoho dalších tvorů, které Murtagh nikdy neviděl.

Eragon na tom nebyl o mnoho lépe, ale snažil se své překvapení nedat najevo. Přece jenom tam bylo mnoho lidí, kteří by si mohli všimnout toho, jak moc jsou zmatení. Celkově měl ale pocit, že to oba dva zvládají až moc dobře na to, v jaké situaci se ocitli. Navíc, jak si oba dva uvědomili, si vzpomínali na věci, které v životě nezažili a neznali. Zcela intuitivně tak dokázali použít mobil, i když ze začátku se toho obávali. A stejně tak reagovali na dopravní prostředky, které se v tomto světě nacházely. Neznali je sice, ale tak nějak tušili, co to má být a jak se k tomu mají chovat. Tyto záblesky poznání však nebyly časté, avšak čím déle se nacházeli v novém prostředí, na tím více věcí si vzpomínali, i když každý na něco jiného.

„Myslíš, že to bude trvat ještě dlouho?“ zamračil se Murtagh, když řada lidí před nimi neubývala.

„Dlouho?“ otočila se na ně žena, které patřila perská kočka, kterou prve Murtagh obdivoval. „Minimálně hodinu, mladíci. Minimálně hodinu,“ zopakovala s úsměvem a dál se věnovala časopisu, který si s sebou vzala.

„Bezva,“ zamračil se tmavovlasý Jezdec, vstal a přinesl si noviny, které zde byly volně k dispozici. Sice ne všemu v nich rozuměl, ale bylo to lepší, než kdyby tam jen seděl a koukal do blba, jako to dělal Eragon.

Když o hodinu a půl později konečně opouštěli ordinaci, docela dost se jim ulevilo. Delší dobu by tam už nevydrželi, tím si byli jistí. Čím si ale jistí nebyli bylo, kudy se mají vrátit zpět domů. Murtagh si sice snažil zapamatovat cestu, kterou sem přišli, ale nebyl moc úspěšný. Asi na páté křižovatce úplně ztratil nit a bezmocně se rozhlížel na všechny strany.

„Eragone?“ otočil se na bratra. „Nějaký nápad?“

„Vůbec žádný,“ zavrtěl oslovený hlavou. „Snad… nepřijde ti tohle povědomý?“ pohlédl do jedné z ulic.

„Popravdě řečeno moc ne,“ zklamal ho Murtagh. „Ale zkusit to můžeme,“ vydal se tou ulicí dál. Nakonec se ukázalo, že i když to nebyla ta samá, kterou sem přišli, dovedla je na místo, na kterém den předtím byli. A podle obchodního domu poznali, že jejich dům už není moc daleko. Když však procházeli kolem prosklených výloh domu, Murtagh se na okamžik zarazil a zkoprněle hleděl dovnitř.

„Jsi v pořádku?“ otočil se na něj Eragon, když zjistil, že ho bratr nenásleduje.

„Měl jsem pocit, že jsem někoho zahlédl.“

„Někoho?“

„Jane, ale třeba to ani nebyla ona. Jen někdo, kdo jí byl hodně podobný.“

„To je fuk. Jestli to byla ona, tak ji musíme hned najít!“

„Jo, jasně, ale… Co s tím psem? Tady jasně píšou,“ ukázal na cedulku, „že psi sem mají vstup zakázán.“

„Pravda,“ uvědomil si Eragon a na okamžik se zamyslel. „Ty ji teda běž najít a já vrátím Bena. Pak se tu sejdeme.“

„Chci vidět, jak nás nebo mě najdeš,“ ušklíbl se Murtagh.

„Jednoduše. Zapomněl jsi snad, že máme… jak se to sakra jmenuje? Jo, mobily,“ usmál se vítězně.

„Jo, jak jinak,“ zachmuřil se Murtagh. Onen malý přístroj se mu moc nezamlouval, přestože uznal, že je užitečný. „Tak zatím,“ otočil se a s rukama zabořenýma do kapes se vydal do útrob nákupního centra.

Nevěděl, jak dlouho bloudil po chodbách a nahlížel do všech obchodů, na které cestou narazil. Přirozeně začal v tom, ve kterém dívku prve zahlédl, ale žádný úspěch neměl. Po víc jak hodině už to začínal vzdávat, pochyboval o tom, že by zde ještě mohla být. A Eragon, který se k němu opět přidal, na tom byl stejně. Už nevěřil tomu, že by zde mohl svoji kamarádku najít. Přišlo mu opravdu nereálné, aby někdo, třeba i holka, strávil nakupováním několik hodin.

Ale nakonec se to stalo realitou, když v okamžiku, kdy už se vydávali na cestu zpět, téměř narazili do dvou holek, které šly proti nim. Na poslední chvíli se zastavili, aby se vyhnuli srážce, a užasle hleděli na mladší z dvojice.

„Jane?“ vypadlo nakonec z Eragona.

Dívka, která si jich do té doby nevšimla, protože cosi řešila se svojí kamarádkou, vzhlédla při vyslovení svého jména. Když spatřila ty dva, šokovaně na ně vykulila oči a nebyla schopna se pohnout z místa.

„Jsi v pořádku?“ starala se její tmavovlasá společnice.

„Jo, v pohodě, Lucy,“ přikývla a dál provrtávala kluky pohledem. „Co tu vy dva proboha děláte?“ vypadlo z ní.

Odpovědí jí však bylo dvojí pokrčení ramen. Na tuhle otázku opravdu neměli odpověď, alespoň zatím. Mlčky na sebe nějakou dobu zírali, než se Jane opět chopila slova.

„Lucy,“ otočila se na druhou dívku. „Nevadilo by ti, kdybych tu ještě chvíli zůstala?“

„Ne,“ zavrtěla dotyčná hlavou. „Ale já už musím, mám sraz…“

„Jo, vím. Tak zatím,“ rozloučila se s ní a přidala se k dvojici před sebou. „Co tohle má znamenat?“ zeptala se znova, tentokrát s trochu obměněnou otázkou.

„Fakt nevíme, Jane,“ pohlédl na ni bezradně Murtagh. „Najednou jsme se tu objevili a jsme tu.“

„Jasně, Mu… Jak vás mám tady oslovovat? Pochybuji o tom, že vašimi vlastními jmény, tady u nás…“

„Chápeme, co chceš říct, Jane,“ skočil jí do řeči Eragon. „Zas tak blbí opravdu nejsme, i když ty si to asi myslíš. Ale podle toho, co jsme zjistili, tak se v tomhle světě, nebo co to je, jsem já Ethan a on Matthew. Aspoň tak to máme napsaný na těch…občanských průkazech?“

„Vy máte občanky?“ podivila se dívka.

„Jo a bydlíme v rodině, kde nás považují za své syny,“ dodal Murtagh.

Jane na něj chvíli mlčky hleděla, než se znova vzpamatovala z toho, co právě slyšela. „Co kdybychom se někam posadili? Řešit to takhle ve stoje na chodbě asi není nejlepší nápad.“

„S tím souhlasím. Ale kam…“ začal Eragon.

„V horním patře je kavárna,“ nadhodila Jane. „Můžeme jít tam.“

„To je na tobě,“ pousmál se Murtagh.

Za deset minut už všichni tři seděli v pohodlných židličkách a čekali, až jim číšník přinese objednávku. Kluci si dali pouze čaj, na nic jiného si netroufali, zatímco Jane si vybrala jakési kafe. Nějakou dobu všichni mlčeli, jako by nevěděli, co říct. Teprve v okamžiku, kdy před nimi přistály jejich nápoje, Eragon protrhl nastalé ticho.

„Víš, Jane, tady vypadáš nějak jinak, než u nás,“ prohlížel si ji. „Taková víc… nevím, sebevědomější, jistější…“

„A divíš se? Jsem tam, kde to mám ráda a znám to tu. Mám tu vlastní oblečení, které mi vyhovuje, šminky, přátele…“

„Pravý opak toho, co máme my,“ zachmuřil se Murtagh. „Vypadá to, že se role obrátily.“

„To ano,“ souhlasila s ním Jane. „Ale vy máte tu výhodu, že vás tu nic nemůže nic zabít. Na rozdíl od nás,“ vzpomněla si na všechny ty útrapy, které ji a Ameliu potkaly. „Takže jste na tom líp než my.“

„Když si to myslíš…“ zamumlal Eragon polohlasně.

„Kde vlastně bydlíte?“ zajímala se Jane.

„Kousek odsud. Ale kde přesně, to se nás ptáš na moc.“

Další hodiny strávili tím, že porovnávali své zážitky, vzpomínali na některé události z Alagaësie a celkově se docela dobře bavili. Jane je navíc potichu seznamovala se svým světem a snažila se nezapomenout na nic, co by mohlo být důležité. Pomalu už se blížil večer, když konečně na chvíli zmlkli a dívka pohlédla na hodiny. Bylo osm. Překvapovalo ji, jak ten čas rychle uběhl. Docela dobře se bavila, i když ze začátku pochybovala o tom, že si budou mít co říct. Znali se sice, ale Jane si nebyla jistá tím, jestli se spolu předtím nebavili hlavně proto, že je k tomu dohnaly okolnosti. Nyní však viděla, že to tak nebylo. Že si s nimi opravdu má co říct, i když jsou z jiného světa a tak nějak do toho jejího nepatří.

Kolem půl deváté se však zvedla. Věděla, že tento obchodní dům bude každou chvíli zavírat. Ale domů se jí ještě nechtělo.

„Co chcete dělat dál?“ ptala se jich, když mířili ven na ulici.

„Teď nebo tak všeobecně?“ zeptal se Murtagh.

„Oboje.“

„Teď nevím a jinak se budeme snažit…zapadnout? Žít tak, jak bychom zde měli?“ pohlédl Murtagh na bratra. „Pokud to zvládneme.“

„Určitě ano,“ usmála se Jane. „A kdybyste něco potřebovali, stačí říct.“

„Díky, Jane, moc si toho vážíme,“ pohlédl jí Eragon do očí.

„Zatím není za co. Co byste řekli na to, kdybychom večer někam zašli? Tak za hodinu, dvě?“ navrhla. „Kousek odsud je jeden docela dobrý podnik. Támhle v té uličce,“ ukázala jim, co myslí a řekla jim i název baru. „Tak pokud chcete, tak se tam v deset můžeme sejít.“

„To by byla fajn,“ přikývl Murtagh.

„Takže jsme domluveni,“ otočila se Jane, která měla namířeno na druhou stranu města než oni. „Zatím ahoj,“ rozloučila se.

„Jane, počkej!“ křikl za ní Murtagh. „nemohla bys nějak sehnat Ameliu?“ vyslovil své přání.

„Pokusím se. Ale nevím, jestli bude mít čas. Učí se na nějakou zkoušku,“ zakabonila se dívka. „Ale za pokus to stojí.“

„Díky,“ poděkoval jí a i s bratrem zamířil domů.

O hodinu a půl později už oba dva stepovali před podnikem, kde se měli setkat. Bylo již deset pryč a Jane se ještě neukázala. Pomalu už si začínali myslet, že nepřijde, když se najednou vynořila zpoza rohu. A nebyla sama. Opravdu se jí podařilo vylákat Ameliu ven. Na Amy bylo vidět, jak se rozzářila, když je spatřila. Kamarádka už jí zřejmě stačila převyprávět vše, co věděla, takže Amelia nebyla šokována tím, že oba jezdce viděla.

„Eragone, Murtaghu,“ došla k nim s úsměvem a oba je objala. „Moc ráda vás vidím.“

„My tebe taky, Amy,“ zamumlal Murtagh.

„Bála jsem se, jestli se vám něco nestalo, když na vás zaútočil Galbatorix. Ale jak to tak vypadá, tak jste se v pořádku objevili tady u nás. Jak to zvládáte?“ spustila.

„Docela dobře,“ ujistil ji Eragon.

„Co kdybychom to probrali vevnitř?“ navrhla Jane.

„Jo, jasně,“ přikývla roztržitě Amy. Nevypadala zrovna dvakrát nadšená výběrem místa, kam právě šli, ale nahlas nic neřekla.

Po zbytek večera a i části noci zůstali v baru a probírali všechno možné i nemožné. Občas se po nich sice lidé divně dívali, ale jim to v ten okamžik bylo jedno. Vadilo to snad jenom Jane, která do tohoto baru občas chodila, ale nakonec usoudila, že stejně nikoho z místních nezná a nezáleží jí na tom, co si o ní budou tito lidé myslet. Hlavní pro ni v ten okamžik bylo, že si ten večer vážně užila, což ani moc neočekávala. Když se kolem jedné v noci vracela domů, byla vážně ráda, že jsou Murtagh s Eragonem v jejich světě. Uvědomila si totiž, jak moc si na ty dva zvykla. A stejně na tom byla i Amelia. Snad jediným zádrhelem na tom všem bylo to, že si musely zvykat říkat jim novými jmény, které jim k nim vůbec neseděly. Ale možná to bylo jen o zvyku.

pokračování: 27. kapitola

27.03.2010 22:52:44
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one