My world of fantasy...
Ahojky,

tak tad máte další kapitolku ke Snu :) Na mě celkem brzy, ne? (Přiznávám, jsem nucena k tomu ji přidat  - o koho asi, vid, Ary? -  když je to celkem logické, vzhledem k tomu že se dneska s největší pravděpodobností nedostanu domů, leda tak v pozdních nočních hodinách...ach ty bary! :-D). Tak jako tak doufám, že se vám bude líbit a že budete komentovat (nemusím dodávat, že Abi to má povinný. A že Asti mě štve - za poslední dobu ani jeden malilinkatej komentářek! No a o Ary ani nemluvím.... to je ztracený případ...)

Tak příjemné čtení a zas a týden :)

K.

***

 

„Theo? Seš si jistej, že to je fakt tady?“ hleděl Draco s pochybami na větší rodinný domek. „Nevzpomínám si, že by se Roch někdy zmínila, že žije v takovémhle domě.“

„A ona někdy mluvila o tom, kde bydlí?“ podivil se Blaise.

„Ne, to ne, ale…“ zarazil se. Očividně nevěděl, co dalšího říct.

„Stejně na to nepřijdeme, pokud to nezkusíme,“ nadhodil po chvíli Nott. „Navíc – tady se píše, že zde bydlí Elliotovi. A Rochelle…“

„Theo, podle toho, co nám řekli v těch informacích, nebo co to bylo, žije jen v Londýně několik desítek, ne-li stovek Elliotů. Jak můžeme vědět, že tihle jsou ti praví?“ zamračil se Draco a jasně si vzpomínal na zážitek z předchozího dne. Nejen, že si připadal jako idiot, když se lidí na ulici vyptávali na to, kde najdou informační centrum, ale ještě hůř si přišel právě na onom místě. Celou dobu měl pocit, že se ta žena za přepážkou velmi dobře baví jejich snažení. Zpočátku měli za to, že objevit Rochelle nebude tak těžké, ale když jim ona milá osoba sdělila, kolik Elliotů žije ve městě, dost je to zaskočilo. Obzvlášť, když jim oznámila, že s takovouto přesností lidi nehledají.

„Jo, minule to bylo docela fiasko, Theo,“ přidal se k němu i Blaise.

„Stává se,“ pokrčil Nott rameny a víc už nerozebíral, jak nakráčeli úplně cizím lidem do domu s tím, že shání svoji kamarádku.

„Jsi si vážně jistej?“ pohlédl na něj Draco pochybovačně.

„Ne, ale musíme to zkusit, jinou možnost nemáme,“ pokrčil Theodor rameny a vydal se ke zvonku. „A ne, že zase zpanikaříte a utečete,“ otočil se ještě na své přátele.

„Zmijozelská taktika,“ zamumlal Zabini potichu.

„Nazval bych to spíš zbabělostí, Blaisi,“ ušklíbl se na něj Theo a konečně se natáhl po zvonku, aby tak mohl zjistit, jestli se něco děje nebo ne.

„Ano?“ ozvalo se najednou ve sluchátku.

„Dobrý den,“ začal Nott slušně, „promiňte, že obtěžujeme, ale sháníme Rochelle a…“

Vzápětí se z telefonu ozval pobavený smích. „Rochelle? Teď?“

„Je něco špatně?“ znejistěl Theo.

„Obávám se, že moji dceru moc neznáte, když ji hledáte v tuhle dobu. Ta má ještě půlnoc. Počkejte chvíli, pustím vás dovnitř,“ dořekla a položila.

Venku na malý okamžik nastalo ticho, jak se po sobě tři zmijozelští studenti s rozpaky podívali. Najít ten dům byla jedna věc, a ta se jim očividně podařila, leda by v Londýně bylo několik dívek s tímto jménem, o čemž trochu pochybovali, obzvlášť po tom, co jim řekla Rochellina maminka. Na jejich kamarádku to skvěle pasovalo. Nevěděli však, jak se k oné ženě chovat, před něčím takovým ještě nestáli.

„Dobrý den,“ otevřely se najednou vrátka a v nich stanula blonďatá žena okolo čtyřicítky.

„Dobrý den,“ chopil se opět slova Theo. „Promiňte, že vás takhle vyrušujeme, ale opravdu potřebujeme s Roch mluvit a…“

„To je v pořádku, stejně jsem na odchodu.“

„Ale…“

„Běžte dovnitř, ničeho se neobávejte,“ pobídla je.

Ooh, děkujeme. A pardon, ani jsme se nepředstavili. Já jsem Theodor Nott, tohle je Blaise Chancer a toto Christopher Brown.“

„Ráda vás poznávám. Překvapuje mě, že se mi o vás Rochelle ani nezmínila. Nebylo by to poprvé. Její pokoj je nahoře v patře, první dveře vlevo,“ oznámila jim ještě.

„Děkujeme,“ poděkoval nyní i Draco, přidržel ženě vrátka, aby mohla projít, a slušně se rozloučil, stejně jako zbylí dva. „Jdeme teda?“

„Jen doufám, že tam bude ta správná Rochelle,“ vyslovil své obavy Blaise, když vstupoval do domu.

„To hned uvidíme. Kdyžtak utečeme,“ zazubil se Nott. „Její máma tvrdila, že ještě spí.“

„A tebe to překvapuje?“ otočil se na něj Draco. „Co si pamatuju, tak byla o víkendech schopna spát téměř do oběda. A kdyby ji tvá sestra nebo někdo jiný nevytáhl, tak ten oběd klidně zaspí. Překvapuje mě, že jsme si to neuvědomili, když jsme se sem vydali.“

„Nemůžeme brát ohledy na to, jak dlouho spí. Kdybychom se zase sekli, mohli bysme tu běhat taky do půlnoci.“

„Nepřehánej, Theo,“ zastavil se Draco před dveřmi, kde měla mít Rochelle pokoj. „Můžeme?“

„A víš co?“ zarazil ho ještě Blaise. „Myslím, že bys měl jít jen ty. Stejně tě zná nejlíp, máte nejhezčí vztah…a v případě neúspěchu se ztrapní jen jeden z nás.“

„Díky, Blaisi, jsi vážně kamarád,“ zakřenil se na něj Malfoy, ale pro tentokrát se rozhodl, že se s ním nebude hádat, stejně by to k ničemu nevedlo. Místo toho vzal za kliku a vešel dovnitř. Stačil mu jediný pohled k tomu, aby věděl, do čeho jde. Přesto však za sebou zavřel dveře a nechal tak kamarády v nejistotě. Sám tak přešel k posteli, kde dívka spala a opatrně, aby ji hned neprobudil, se posadil na její okraj. Na tváři mu přitom pohrával mírný úsměv, byl opravdu rád za to, že ji konečně našli, po tolika nepovedených pokusech to byla docela úleva. Navíc si uvědomil, že mu Roch i chyběla, přestože se neviděli jen pár dní.

„Rochelle?“

„Nech mě ještě spát, brácha,“ zamumlala Roch v polospánku a trochu se zavrtěla.

„Rochelle, potřebuju, aby ses probudila.“

„Pět minut.“

Draco si povzdechl. Opravdu nezáviděl těm, kteří ji museli budit. Na druhou stranu ale věděl, že tohle dělá jen tehdy, pokud opravdu nikam nemusí vstávat. A zrovna v ten den vážně nikam nepospíchala.

„Roch,“ odhrnul jí vlasy z tváře.

„Co…“ probrala se konečně a ospale se otočila. V dalším okamžiku ztuhla a nevěřícně na Malfoye hleděla. „Co tu děláš? Jak ses sem dostal a…“

„Pst!“ položil jí ukazovák na rty a umlčel ji tak. „Všechno ti vysvětlím.“

„Jo?“ přimhouřila oči a podezřívavě si ho prohlížela. Něco na tom se jí nezdálo. Věděla, že je ve svém pokoji, to poznala na první pohled, ale netušila, co tu dělá on. A jak se dostal do jejich domu.

„Rochelle, prosím…“

„Fajn. Tak teď ale vypadni, chci se převlíct,“ ušklíbla se a vylezla z postele. Na sobě měla jen lehkou noční košili do půli stehen a Draco se neubránil tomu, aby na ni zvědavě pohlédl. „Malfoyi!“ zavrčela, když stále stál na místě a nehýbal se.

„Už mizím,“ protočil oči a zmizel za dveřmi.

„Tak…“

Plavovlasý mladík ale zavrtěl hlavou. Nechtěl, aby Rochelle hned zjistila, že tam není sám, ale se svými spolužáky. Věděl, že se kvůli tomu sice naštve, ale taky už ji znal nakolik dobře, aby si byl jistý tím, že to nebude mít dlouhé trvání. Nakonec však na chodbě čekali víc jak deset minut, Roch se zřejmě ještě vydala do koupelny, která sousedila s jejím pokojem, a nebrala žádné ohledy na to, že na ni někde čeká. Teprve po několika minutovém čekání se otevřely dveře.

„Tak co…Theo, Blaisi,“ pohlédla překvapeně na ty dva.

„Taky tě rádi vidíme, Rochelle,“ ušklíbl se Zabini. „Teda, sluší ti to,“ ohodnotil její vzhled.

„Díky,“ pousmála se.

„Fakt, má pravdu,“ všiml si i Draco a překvapeně sledoval výběr jejího oblečení. Nikdy ji v Bradavicích neviděl takhle oblečenou. Možná to bylo i tím, že měla omezený výběr tím, co jí dovolili rodiče. Každopádně na ní poprvé viděl krátké džínové šortky a jakýsi slušivý top. „Tohle nosit v Bradavicích, tak by to řeči o tobě byly i pravdivé.“

„Opravdu umíš lidem polichotit, Draco, jen co je pravda,“ ušklíbla se. „Můžete mi teda konečně říct, co tu vy tři děláte?“

„Celkem dobrá otázka. Řekl bych, že ve stoje ji nevyřešíme.“

„Pravda, Blaisi,“ přikývla. „Pojďte dolů,“ pokynula jim a sama se jako první vydala po schodech do přízemí, kde je zavedla do pokoje, který zřejmě sloužil jako obývací. „Chcete něco k pití?“ zachovala se jako správná hostitelka.

„Jestli něco máš…“

„Je tu cola,“ koukala do lednice, „sprite, pomerančovej džus, rybízovej džus, minerálka…“

„Trošku víc srozumitelně by to nešlo?“ zasténal Draco.

„Ach, promiň, já zapomněla, že vy tohle neznáte,“ zašklebila se na něj, popadla krabici pomerančového džusu, čtyři skleničky a přesunula se k nim. „Tak povídejte,“ vybídla je, jakmile jim všem nalila a sama se trochu napila. „Ne, počkej ještě. Jak jste se dostali do domu?“

„Pustila nás tvoje máma, když odcházela,“ vysvětlil Theo.

„Fajn, jasně. Takže?“

Draco dlouho neváhal a začal jí vysvětlovat, jak se to všechno seběhlo. Nott a Zabini mu přitom každou chvíli skákali do řeči, aby doplnili to, co zapomněl nebo ho opravili, když něco řekl špatně. Nakonec však Roch řekli vše, co potřebovala slyšet. Několik minut na ně mlčky hleděla a vstřebávala informace, které právě slyšela, když se najednou zvedla a vydala se ke schodům.

„Hned jsem zpátky,“ houkla přes rameno a vyběhla do patra.

O necelou minutu později už scházela zpět dolů a cosi přitom vyťukávala do mobilu. Zmatené pohledy svých přátel přitom úspěšně ignorovala, a to i v okamžiku, kdy přiložila telefon k uchu. Nějakou dobu tiše vyčkávala, než to ten, kterému volala, konečně zvedl.

„Čau Katie,“ zahlaholila hned. „Prosím tě, jsi doma? Fajn a máš čas?“ odmlčela se na okamžik. „Je to celkem naléhavý, vážně. Mohla by ses u mě teda stavit? Co nejdřív to půjde?“ zmlkla zase. „Ne, tak hrozný to zase není, ale můžu ti slíbit, že tě to dost překvapí. Tak zatím, budu se na tebe těšit. Pa,“ rozloučila se a hodila mobil do kapsy. „Děje se něco?“ všimla si nechápavých pohledů, které na ni házeli její kamarádi.

„Co to mělo znamenat?“

„Jen jsme volala Kate. Myslím, že by o tom taky měla vědět, ne?“

„Volala?“

„Jo, jasně,“ pousmála se a přemístila se do kuchyně, kde si začala dělat toasty k snídani. „Jedli jste?“

„Na rozdíl od tebe už jsme vzhůru pěkných pár hodin,“ informoval ji Draco.

„Aha, jasně. I když u vás mě to teda překvapuje,“ otočila se na Malfoye a poté i na Blaise. „Co vím, tak v Bradavicích jste měli problémy se vstáváním vy.“

„Hele, nech si toho, jo? Takhle pozdě…“

„Mám prázdniny, tak co,“ nenechala ho domluvit. „A tak mě napadá, pokud jste v rodinách, tak jak to, že…“

„Taky máme prázdniny, Rochelle,“ skočil jí do řeči Theo. „Tobě bylo u nás sedmnáct. A nám je tady devatenáct, Dracovi dokonce dvacet. A co jsme stačili pochytit, tak na školu máme nastoupit až koncem září.“

„A to nastupujete pod vlastními jmény?“ divila se. „Pokud vím, tak takovej Malfoy by tu udělal pořádný rozruch a…“

„Opravdu si myslíš, že tu máme svá vlastní jména?“ zakabonil se Draco. „Až na Thea jsme přejmenováni,“ vytáhl z kapsy občanku a podával jí ji.

„Cože?!“ vyhrkla Roch, když to viděla. „Christopher?“

„Máš snad něco proti? Je to moje druhý jméno a …“

„Nikdy ses nepochlubil, že máš takovýhle jméno. Čekala bych spíš Lucius nebo něco podobnýho.“

„No, matka očividně měla dost rozumu na to, aby to nedělala,“ vysvětloval.

„Tak to mě teda těší, Chrisi,“ usmála se. „Předpokládám, že ty,“ otočila se na Blaise, „máš změněný jen příjmení, jméno je na Anglii celkem obvyklý. A Theo má dost neutrální jméno a navíc jen hodně málo lidí by si ho mohlo dát dohromady s Harry Potterem. A jé,“ ohlédla se ke dveřím, když zaslechla zvonek. „To bude Kate. Hned jsem tady,“ rozeběhla se ke dveřím.

O chvíli později už se vracela do pokoje a za ní šla v těšném závěsu Kate. Jakmile však vkročila dovnitř a spatřila Rochellinu návštěvu, ztuhla uprostřed pohybu a nevěřícně těkala z jednoho na druhého. Nedokázala uvěřit tomu, že je opravdu vidí. To, že opravdu jejich svět navštívila a prožila tam jeden měsíc, s tím už byla smířena a chápala to, ale tohle na ni bylo moc.

„Co má tohle znamenat?“ vypadlo z ní nakonec. „Jak se sem dostali?“ otočila se na svoji kamarádku.

„Myslím, že stejně jako my, Katie. Když nás pohltil ten vír, musel je vzít s sebou.“

„To dává smysl,“ přikývla Kate a posadila se na sedačku. Stále se však vzpamatovávala ze šoku, který před malým okamžikem zažila. „Kdyby tam zůstali, Voldemort by je určitě zabil. Ale nechápu, co tu děláš ty,“ otočila se na Notta. „Tys tam s náma nebyl.“

„Ale byl,“ odporoval jí Theo. „Vešel jsem tam v okamžiku, kdy na vás mířily ty kletby. A vír mě strhl spolu s vámi.“

„Aha,“ přikývla Kate.

V dalším okamžiku se začala vyptávat na to, jak žijí zde, v tomto světě. Blaise se ochotně pustil do vypravování, a tentokrát nebyl, kupodivu, vyrušován svými přáteli. Ti ho nechali, aby jí to všechno vylíčil sám. Místo toho očima zkoumali místnost, ve které seděli. Objevili tam podobné věci, jako v jejich domech. Televizi, počítač, hi-fi věž a mnoho dalších spotřebičů, u kterých absolutně netušili, k čemu mají sloužit. V okamžiku, kdy Rochelle zapípal mobil, který nechala ležet na sedačce, Draco i Theodor téměř nadskočili. Roch na ně hodila omluvný pohled a telefon si vzala, aby si přečetla zprávu.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ pozoroval ji Draco s přimhouřenýma očima.

„Píše kámošce zprávu. Měla jsem se s ní dneska sejít, ale myslím, že to teď není nejlepší nápad,“ vzhlédla k němu, zatímco dál poslepu psala.

„Píšeš?“ nechápal stále Malfoy.

„Jasně,“ pousmála se a odložila mobil. „Tohle je náš způsob, jak mezi sebou komunikovat. A jen tak mimochodem, je stokrát rychlejší, než jsou ty vaše způsoby.“

„Nevěřím.“

„Ne?“ podivila se, ale než stačila odpovědět, telefon opět zapípal. Bleskově si sms přečetla a pousmála se. „Kate, mám tě pozdravovat od Kathleen, že ji mrzí, že ten dnešek padl.“

„Jo, jasně, díky,“ vzhlédla k ní Katie. „Že ji taky pozdravuju.“

„To už ti jako odpověděla?“ došlo Nottovi.

„Říkala jsem, že je to mnohem rychlejší,“ zazubila se na něj Roch, ale v dalším okamžiku zvážněla. „Jak to tu zvládáte?“

„Zatím to jde, nikdo po nás nic nechce,“ odvětil Blaise, který Kate konečně všechno řekl. „I když ten kluk, co má být můj bratr, nebo co, už mě má za pěknýho debila. Ráno po mně něco chtěl a já absolutně netušil, o čem to mluví.“

„Jo, Clarissa, zřejmě má sestra, to vidí stejně. Dokonce už nadhodila, že bych se měl nechat vyšetřit.“

„Musíte si na to všechno zvyknout,“ pokrčila Kate rameny. „Nám to taky trvalo, viď, Rochelle, když jsme se objevily u vás. Navíc my hned byly postaveny před Robertsovi, kteří na nás už byli naštvaní. A to jsme jen přišly pozdě na snídani.“

„Jen si musíte zvyknout na naše vymoženosti. Elektriku, internet, mobily, prostě moderní technologii. Víte,“ ušklíbla se najednou, „kdybyste v minulosti chodili na studium mudlů, nemuseli jste se teď cítit jako Alenka v říši divů.“

„Jako kdo?“ nechápal Draco.

„To je fuk,“ mávla nad tím rukou Roch.

„Řekla bych,“ ozvala se zase Katie, „že by nebylo od věci, kdybychom vás tu trochu provedly a všechno vám vysvětlily. Tak jako vy nám,“ usmála se.

„To by bylo fajn,“ přisvědčil Theo.

Zbytek dne dívky strávily tím, že seznamovali mladíky se světem jedenadvacátého století. Ze začátku jim jen vysvětlovaly funkce jednotlivých přístrojů, k čemu slouží, jak se s nimi manipuluje a na jakém principu pracují. Když se zdálo, že jsou jakž takž seznámeni s běžným vybavením domácnosti, vzaly je ven do města, kde bylo tolik pro ně nových věcí, že než je konečně doprovodily domů, bylo již půl desáté večer.

„Tak tohle bylo opravdu nečekané,“ spustila Kate, když s kamarádkou mířila zpět k domovu.

„To mi povídej. Probudím se a spatřím Draca, jak sedí na mojí posteli. Málem jsem z něj dostala infarkt.“

„Nedivím se,“ zasmála se Katie. „Jsem zvědavá, jak se tu zorientují. Draco, vlastně Christopher, vypadal úplně ztracený. A Blaise na tom byl podobně. Jen Nott…“

„Maska,“ skočila jí do řeči Rochelle. „Je na tom stejně jako oni, jen to nedává tak najevo.“

„Dobře, ty ho máš prokouknutého, ne já. No nic, Roch, musím jít,“ zastavila se na křižovatce. „Uvidíme se zítra, jo?“

„Jo, jasně. Ještě ti dám vědět. Zatím, Katie,“ rozloučila se Rochelle s kamarádkou a stejně jako ona zamířila k domovu.

pokračování: 25. kapitola

13.03.2010 10:10:01
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one