My world of fantasy...
Vím, že je neobvyklé, aby tady kapitola byla takhle brzy, ale jelikož je Kaitlin pryč, tak vám ji přidám teď.

Tak si užijte čtení.

Přestože již dávno vyšlo slunce a začal nový den, Murtagh stále spal a zřejmě se mu zdálo něco velmi nepříjemného. Celou dobu sebou totiž trhal a vrtěl se. Nebylo tedy pochyb o tom, že sen, který se mu zřejmě zdál, není moc příjemný. Ba naopak to vypadalo na nějakou noční můru. Snění však už nemělo dlouhé trvání, s úderem deváté hodiny se mladík prudce posadil na posteli, stále ještě otřesen tím, o čem ještě před malým okamžikem snil.

Jakmile se ale trochu probral a rozhlédl se kolem sebe, ztuhl a nechápavě si prohlížel místnost, ve které se nacházel. Nemohl uvěřit vlastním očím, připadal si jako v jiném světě. Nic z toho, co nyní viděl, se ani vzdáleně nepodobalo tomu, na co byl zvyklý. Rozhodl se vstát, ale v další chvíli narazil do něčeho nad svojí hlavou a se sténáním se zhroutil zpět do postele. Teprve nyní si všiml, že docela nízko nad jeho postelí se nachází nějaká prkna a další věci.

Zvědavě vstal, tentokrát opatrněji, a s údivem zjistil, že nad postelí, ve které tu noc spal, se nachází další postel. A taktéž obsazená. Chvíli na to nevěřícně hleděl, než se rozhodl, že zjistí, kdo je onen člověk. Opatrně se postavil na schůdky, které vedly k horní posteli, a nahlédl na místo, kde měl dotyčný hlavu.

„Eragone?“ vykulil na něj oči.

Bezpochyby to byl jeho bratr, avšak vypadal jinak, než si ho pamatoval. Z tváře mu vymizely veškeré rysy, které obdržel od draků, a opět vypadal jako obyčejný člověk a ne elf, jak tomu bylo ještě před nedávnem. Tatam byla ona vznešenost, kterou získal. Opět vypadal jako ten kluk, kterého Murtagh kdysi potkal a zachránil ho. Akorát byl o pár let starší. Nyní byla mnohem patrnější jeho podobnost s bratrem, předtím to vůbec nebylo poznat.

„Eragone,“ zatřásl Murtagh spícím mladíkem. „Probuď se.“

„Hned,“ zamumlal Eragon z polospánku. V dalším okamžiku už seděl a rozespale hleděl na svého bratra.

„Děje se něco, Murtaghu?“

„Krom toho, že jsme…“ mávl jednou rukou. Jediným gestem zahrnul celý pokoj a vyjádřil tak to, kde se ocitli.

„Co to je?“ vylítl Eragon z postele a s údivem se rozhlížel po pokoji.

„Moc dobrá otázka.“

„Co myslíš, že to má znamenat?“ procházel se po místnosti a zkoumal jednotlivé věci. „Co si naposled pamatuju je to, že jsme bojovali s Galbatorixem. A on zaútočil na Jane a Ameliu…“

„Myslíš, že jsme uvnitř nějakého kouzla?“ pohlédl na něj skepticky Murtagh.

„Možný to je,“ pokrčil Eragon rameny.

„Nemyslím si to. Pochybuji, že by něco takového dokázal vymyslet. Ten vír, který nás do sebe zatáhl, nemohl pocházet od něj. V tu chvíli přece útočil na ty dvě v okně. Nemohl zároveň vyslat další kouzlo, to by…“ začal rozvíjet svoji teorii. „Co je tohle?“ pohlédl na televizi, jež byla postavena na stole.

„Vůbec netuším,“ přistoupil k němu Eragon a také si to prohlížel. „V životě jsem nic takového neviděl.“

„Přijde mi to jako z jiného světa,“ zíral na to Murtagh. „Prostě,“ zkusil zmáčknout knoflík na zapínání. V další okamžiku se obrazovka rozzářila a rozeběhl se na ní nějaký pořad.

Jak Eragon, tak jeho bratr od televize okamžitě odskočili a podezřívavě si onen přístroj prohlíželi. Nešlo jim na rozum, co to má znamenat. Zvědavě však sledovali lidi v obrazovce, jak se hýbou a mluví. Několik minut na to mlčky zírali, téměř jak u vytržení, než se Murtagh konečně probral a opět zmáčkl to tlačítko, co prve. Televize se vzápětí vypnula a v pokoji nastalo nepříjemné ticho. Bratři na sebe s rozpaky pohlédli, jako by nevěděli, co mají dělat dál. Tento stav jim vydržel pár minut, než se Murtagh konečně pohnul.

„Eragone?“

„Murtaghu?“ začal v ten samý okamžik mladší z nich.

„Fajn,“ odvětil oslovený. „Myslíš na to, co já?“

„Že jsme v pěkném maléru?“

„To taky, ale… nemyslíš, že je to divný, že se dostaneme do nějakého víru a v okamžiku, kdy se probudíme, zjistíme, že jsme na úplně jiném místě? Navíc tak odlišném od toho našeho? Co když…“ zarazil se. „Co když už nejsme u nás, ale u Jane a Amelii? V jejich světě?“

„Možný to je,“ připustil Eragon váhavě.

„Jen si to vem. Takových věcí, které jsme my v životě neviděli…ale mám pocit, že o podobných věcech, co vidíme tady, mi jednou Amelia povídala. Teda, snažila se je popsat, ale moc jí to nešlo.“

„Vzpomínám si,“ dodal zamyšleně Eragon, „že i Jane se o tom zmínila. A možná i Amy. Ale tehdy jsem to moc nechápal, nešlo mi na rozum, jak něco může fungovat jen tak, bez kouzel…“

„Vypadá to, že tenhle svět je opravdu o hodně vyspělejší, než ten náš,“ povzdechl si černovlasý mladík. „A k naší smůle pro nás úplně neznámý. Mimochodem, víš, že teď vypadáš jinak?“ pohlédl znova na bratra.

„Cože?“

„Koukni se na sebe,“ mávl rukou směrem k zrcadlu, kterého si všiml. „Jako by se vytratila veškerá dračí magie a tys byl zase jen člověk.“

Eragon se rychle přesunul na druhou stranu pokoje a nevěřícně sledoval svůj odraz v zrcadle. To, co tam viděl, se mu moc nelíbilo. Zvykl si na to, jak vypadá, bylo to součástí jeho samotného. A najednou to bylo pryč. A spolu s tím i všechno to, co s tím bylo spojené. Uvědomil si, že tatam je rychlost a mrštnost, kterou si tehdy osvojil. A stejně tak i síla. Zničehonic byl opět oním obyčejným klukem, kterým býval, než se stal Dračím jezdcem. Uvědomoval si také, že pryč je i jeho magie a vše okolo ní. Nebylo pochyb o tom, že už víc nejsou ve svém světě.

Zdálo se, že si i Murtagh uvědomoval, že se nyní všechno změnilo. Z mocných a všemi uznávaných Jezdců se nyní stali obyčejní mladíci, kteří nic neznamenají. Alespoň tady. Nebylo to moc příjemné a bylo opravdu těžké smířit se s tím. Ani jeden z nich se nechtěl přijmout fakt, že už nejsou to, co bývali. Být Dračím jezdcem sice přinášelo mnoho nevýhod a úskalí, ale o to lepší byly všechny ty plusy, které získali. Navíc v poslední době jim to konečně úplně vyhovovalo, dali se opět dohromady a vycházeli spolu tak, jak měli. A jen pár dní na to se všechno změní a zhatí veškerou jejich snahu.

„Všechno to teď bude jiné, co?“ prolomil nastalé ticho Eragon.

„Nepochybně,“ přikývl jeho bratr. „Akorát absolutně netuším, co budeme dělat. A jak to tady zvládneme.“

„Nějak určitě. My dva si přece vždycky poradíme a…“

Než však stačil doříct větu, mobil, který do té doby ležel klidně na stole, začal vyzvánět. Oba dva Jezdci nadskočili, jak se lekli. Když ale mobil dál vyhrával jakousi podivnou melodii, Eragon se osmělil a vydal se k němu. Na rozsvíceném displeji si přečetl jakýsi název, zřejmě jméno, ale nic mu to neříkalo. Tázavě se otočil na bratra, ale ten jenom pokrčil rameny. A než stihl Eragon cokoliv udělat, mobil opět umlknul a ležel stejně klidně jako prve.

„A tohle mělo být co?“

„Absolutně netuším,“ pokrčil Eragon rameny.

„Jestli někdy potkám toho, který způsobil všechny tyhle přesuny, vlastníma rukama ho zaškrtím,“ procedil Murtagh skrz zuby. „Nejen, že jsme přišli o všechnu naši magii, ale ještě k tomu z nás dělají naprosté blbce…“

„Safira!“ vyjekl najednou Eragon.

„Co s ní?“ nechápal Murtagh.

„Co když se jí něco stalo? Pokud se taky objevila…“

„Neobjevila,“ zavrtěl jeho bratr hlavou a smutně si přitom povzdechl. „Ona i Trn tu nejsou. Ten vír je nestrhl tak, jako nás dva. Zůstali tam. Nasuada a Arya se o ně postarají, než se vrátíme. Určitě jim dojde, co se stalo, když jsme jen tak zmizeli my a i Amelia s Jane.“

„To je ono!“ vřískl Eragon vítězně. „Amelia a Jane. Musíme je najít. Určitě nám budou schopny pomoct a…“

„A jak je chceš hledat?“

„To zvládneme, uvidíš,“ neztrácel hnědovlasý mladík svůj nově nabytý optimismus. „nemůže být tak těžký objevit je. Vsadím se, že…“

K ničemu dalšímu už se ale nedostal. Někde za dveřmi totiž kdosi docela nahlas vykřikl jakási dvě slova. A přestože byli jak pro Eragona, tak pro Murtagha neznámá, usoudili, že to mají být jména. S otázkou v očích se na sebe podívali, ale nijak to nekomentovali ani na to nereagovali. Přece jen se jich to netýkalo.

„Ethane! Matte!“ ozval se znova mužský hlas, tentokrát přímo za jejich dveřmi. „Otevřete.“

Murtagh váhavě popošel ke dveřím a nejistým pohybem je otevřel. V dalším okamžiku stanul tváří v tvář jakémusi muži, kterému nemohlo být víc jak padesát. Překvapeně na něj pohlédl, ale než stihl jakkoliv zareagovat, onen pán se pět chopil slova.

„No konečně, to je doba,“ pokáral ho. „To, že vy dva ještě máte prázdniny neznamená, že se můžete takhle flákat a spát do bůhví kolika. Potřebuji, abyste mi dneska s něčím pomohli. Nemusím vám říkat, že mám být za půl hodiny v práci, že ne?“

„Ne, jistě že…“

„A protože je vaše matka stále v nemocnici a já nemám skoro žádný čas, tak se budete muset postarat o dům, posekat zahradu… A ne, Ethane,“ pohlédl na Eragona, který se tvářil nanejvýš nechápavě, „babička s dědou to za vás dělat nebudou. Pokud uslyším, že za vás dělali cokoliv, třeba jen myli nádobí, tak si mě nepřejte. Kde že jsem to skončil? Ach, ano,“ pokračoval. „Dále vezmete Bena k veterináři, což už jste měli udělat včera. A oba dva, i Kessinu, vyvenčíte. Stejně jsou to vaši psi, tak byste se o ně měli pořádně starat. A abych nezapomněl – chybí tu docela dost věcí, takže někdo musí jít nakoupit. Seznam a peníze jsem vám nechal na stole. A ne že to všechno utratíte, je vám to jasný? Žádný bar ani nic podobnýho, vy dva.“

„Samozřejmě,“ přikývl Murtagh, který absolutně netušil, o čem to mluví.

„Tak to je asi všechno, co jsem po vás chtěl. Doufám, že to do večera stihnete. Tak ahoj,“ rozloučil se s nimi a odešel pryč.

Murtagh zkoprněle zavřel dveře a dezorientovaně se ohlédl na bratra. Zdálo se však, že ten je na tom úplně stejně jako on sám. Taky vůbec netušil, která bije.

„Pochopil jsi něco z toho, co nám říkal?“

„Ani náhodou,“ zavrtěl Eragon hlavou. „Snad jen to, že máme vzít psy ven. A jít nakoupit.“

„Myslíš, že bysme to měli dělat?“

„A vidíš nějakou jinou možnost?“

„Ne, ale…“

„Pokusíme se o to a uvidíme, co se dá dělat,“ navrhl Eragon. „Je to asi to nejlepší, co můžeme v dané situaci dělat.“

„Zřejmě máš pravdu. Ale,“ zarazil bratra, který už se blížil ke dveřím, „v tomhle bysme asi nikam chodit neměli. Připadá mi to jako nějaký noční úbor,“ vydal se k jedné ze skříní, kde tušil, že by mohlo být oblečení. „Podívej!“

„Co… Z toho si máme vybrat? A co to proboha je?“ vzal do ruky jeden kus oblečení.

„Netuším,“ pokrčil Murtagh rameny a přešel ven k oknu. „Ale koukej, většina lidí tam venku má na sobě podobné věci.“

„Stejně se mi to nějak nezdá.“

Nakonec se ale jak on, tak Murtagh oblékli do oblečení, které objevili ve skříni. Připadali si v tom trochu nesví, ale nic jiného se dělat nedalo. Museli se spokojit s tím, co měli. Další jejich kroky pak vedly do koupelny, která je šokovala stejně jako předchozí pokoj. U většiny věcí vůbec netušili, k čemu mají sloužit, ale nakonec si přece jen nějak poradili. Minimálně se dostali k tomu, že si vyčistili zuby, což už dříve odkoukali od svých kamarádek, Jane a Amy. Aspoň něčemu se od nich přiučili a doufali, že jim to bude k něčemu dobré.

Další problém nastal v okamžiku, kdy sešli po schodech do přízemí. Jak se ukázalo, tento malý dům byl dvougenerační a spodní patro patřilo jakýmsi postarším lidem, kteří právě seděli u stolu a oba si četli noviny. Murtagh s Eragonem zůstali nejistě stát na schodech, avšak babička si jich velmi rychle všimla a popohnala je ke stolu, kde jim okamžitě přichystala snídani. Ti dva to s menším zaváháním přijali, nechápali však, proč se k nim všichni chovají tak mile a jako by je znali celé věky. A navíc proč je oslovují těmi zvláštními jmény.

„Ethane, nezapomeň, že máš vzít Bena k doktorovi,“ připomínala právě žena mladšímu z kluků.

„Babi, kolikrát ti mám říkat,“ ozval se pro změnu muž, „že Ben patří tady Mattovi. Ethan má Kess.“

„Ach, pořád na to zapomínám,“ přikývla babička. „A váš otec vám tu nechal peníze na ten nákup. Na, Matte, tady to máš,“ podala mu to. „A nezapomeň na seznam věcí, co máš koupit,“ vrazila mu do rukou jakýsi papírek. „Jste oba dva najedení?“ starala se.

„Ano, jsme, moc děkujeme,“ pousmál se na ni Eragone.

„Není za co, zlatíčko,“ usmála se na něj stařenka. „Jo a tohle jsem našla, když jsem uklízela předsíň. Tohle je tvoje, Matte. A Ethane, to asi patří tobě,“ podala jim oběma peněženky. „Jen to příště nikde nenechávejte takhle válet. Někdo by vám to mohl krást…“ rozpovídala se a dala jim náležitou přednášku o tom, co by je mohlo potkat, kdyby přišli o peníze a doklady. Nakonec je zachránil až děda, který se do toho vložil a prohlásil, že už jsou dost staří na to, aby se o sebe dokázali postarat. Vzápětí už je hnal ven, aby si vzali psi a šli s nimi na procházku.

Murtagh s Eragonem se nenechali dlouho pobízet a vypadli z domu. Trvalo jim ale ještě hodně dlouho, než opustili i zahradu. Nevěděli si rady se psy, na které tam narazili. A teprve ve chvíli, kdy spatřili neznámého muže, který kolem jejich zahrady vedl psa na vodítku, jim došlo, co se po nich chce.

Zbytek dne strávili neuvěřitelně chaoticky. Podařilo se jim psy vyvenčit, i když je to stálo mnoho námahy a úsilí. Jak Ben, tak Kess nepatřili zrovna k nejposlušnějším. A málem se tak stalo, že se jim zaběhli. Oběma se ulevilo, když je konečně vrátili zpět. Když byli však upozorněni, babičkou právě zalévající květiny, že mají jít nakoupit, dostavil se další záchvat paniky. Jen díky ohromné dávce štěstí a díky pevné vůli se jim podařilo přežít zbytek dne, během kterého zjistili, kdo vlastně mají být. Podle informací na občanském průkazu jim došlo, že zde jsou bratry, přesněji Matthew a Ethan Lucasovi. A toto byla jejich nová rodina. Zaráželo je to, nedokázali to pochopit, ale usoudili, že to nemá cenu. Místo toho se snažili dělat to, co jim ostatní řekli a snažili se nic nezkazit. A hlavně museli působit dojmem, že je to pro ně každodenní rutina. Byli pak neuvěřitelně šťastní, když se večer konečně dostali do postelí a mohli si oddechnout. Shodli se na tom, že tohle byl jeden z jejich nejhorších dní vůbec. A že pokud to mají nějak zvládnout, budou muset objevit Jane a Ameliu. Nebo aspoň některou z ostatních dívek, které před nějakou dobou viděli. Věděli však, že to bude velmi těžký úkol. Hlavně, když přišli na to, jak obrovský Londýn je.

pokračování: 24. kapitola

06.03.2010 10:57:36
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one