My world of fantasy...
Další kapitolka. Omlouvám se za zpoždění, včera jsem neměla vůbec žádný čas a dneska jsem na to celý den úspěšně zapomínala. Snad se bude líbit a těším se na nějaký ty komentáře =)
***

„Sethe, vstávej.“

„Jo jo, hned, Leo,“ zamumlal mladík z polospánku.

„Sethe!“ zopakoval ženský hlas naléhavě. „Za hodinu ti začíná škola, koukej vylézt z té postele!“

Teprve tato věta dokázala mladíka nadobro probrat. Unaveně otevřel oči a zmateně hleděl na mladou ženu kolem dvaceti let, která se skláněla nad jeho postelí. Několikrát zamrkal, aby se ujistil, že se mu to nezdá, ale když tam dotyčná pořád byla, smířil se s tím, že to asi opravdu není sen.

„Jsi v pořádku?“ starala se žena, když viděla, jak nechápavě se tváří.

„Jo, jsem,“ odvětil a snažil se nějak vysvětlit to, co se mu právě odehrávalo před očima. Dívka mu byla docela povědomá, ale nemohl ji nikam zařadit. Jako by ji už někdy viděl, ale před mnoha a mnoha lety.

„Bezva. Tak se koukej vypravit. A vzbuď i Jacoba. Nerada bych, abyste vy dva přišli hned první den pozdě. Rodiče by mi za to asi nepoděkovali,“ ušklíbla se. „No nic, bratránku, tak já jdu. Musím do práce,“ vydala se směrem ke dveřím, ale na poslední chvíli se ještě otočila. „Abych nezapomněla, tyhle jsou pro tebe,“ hodila mu jakési klíče. „Mamka na to včera zapomněla. Dlouhej je od dveří, kratší od branky. Ale ty si poradíš,“ usmála se ještě. „Tak si užij školu,“ a zmizela z pokoje.

Seth chvíli seděl v posteli a snažil se vstřebat to, co právě zažil. Už mu došlo, s kým má tu čest. Nebo si to aspoň myslel. Ona dívka se velmi podobala jedné u Jacobových sester, konkrétně Rebece. Nebyl si však jistý, jestli je to opravdu ona. Neviděl ji roky a navíc ho mátlo prostředí, ve kterém se nacházel. Zkoumavým pohledem přejížděl po místnosti, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by tu někdy v minulosti už byl.

Nakonec se rozhodl vstát a trochu se tam porozhlédnout. Zároveň se mu i vybavovala Rebečina slova. Došlo mu, že by měl jít do školy a zároveň si i uvědomoval, že pokud tohle má být první den školního roku, musí být začátek září.

Než se nad tím stačil nějak víc zamyslet, pokojem se rozezněla jakási hlasitá hudba, která vycházela z mobilu, který byl položený na psacím stole. Několika rychlými pohyby Seth vypnul přednastavený budík. Bylo sedm hodin ráno. A opravdu se nemýlil ve svém odhadu, podle telefonu bylo úterý prvního září.

„Nechápu to,“ zamumlal si Seth pro sebe.

Uvažoval nad tím, jak se dostal do takové situace. Nějakou dobu zamyšleně postával u okna a pozoroval lidi chodící po ulici, než se konečně odhodlal k tomu, aby někde objevil Jacoba a pokusil se vyřešit ten zmatek. Pomalu začínal tušit, že se objevil někde, kde neměl co dělat. Podle všeho byl stále v Londýně, vysoké červené autobusy nemohl přehlídnout. Ale vrtalo mu hlavou, co dělá v tomto domě a proč ho ona dívka považovala za svého bratrance.

Když vycházel z pokoje a mířil k tomu sousednímu, kde, jak doufal, objeví Jaka, uvědomil si jednu věc. Než se probudil, byl si jistý tím, že se nacházel v Hyde Parku spolu s Jacobem, Melaniou a Elizabeth. A ti dva upíři se právě chystali zabít jejich kamarádky, zatímco oni dva bezmocně leželi pod stromy, kam byli odhozeni. Jasně si pamatoval, jak se najednou objevil v jakémsi proudu vzduchu, který ho strhnul. Dál už nevěděl, co se dělo. Pokrčil nad tím rameny a vešel do místnosti. Okamžik na to se ušklíbl. Nemýlil se, opravdu zde našel Jacoba, dosud tvrdě spícího. Bez zaváhání přešel k němu, aby ho probral z říše snění.

„Jacobe, probuď se!“

„Dej mi pokoj, Sethe,“ otočil se oslovený na druhý bok a chystal se pokračovat ve spánku. „Je ještě brzo,“ zamumlal ještě.

„Jaku, koukej otevřít ty oči a vylézt,“ naléhal na něj Seth.

„Ani mě nehne.“

„Fajn, jak chceš,“ odvětil mladík a v dalším okamžiku chrstl kamarádovi do obličeje sklenici vody.

„Zbláznil ses?!“ vyjekl Jacob a vyskočil z postele. Naštvaně přitom hleděl na původce toho všeho, ale o okamžik později se jeho výraz změnil na ohromený. „Kde to jsme?“ rozhlížel se po pokoji.

„Velmi dobrá otázka, ale bohužel ti na ni nejsem schopnej odpovědět. Jediný, co vím, je to, že jsme stále v Londýně.“

„Opravdu pozitivní zpráva,“ zamručel Jake. „A něco víc?“

Seth však pokrčil rameny. „Ráno mě probudila jakási holka, která se nápadně podobala tvé sestře Rebece. A zřejmě si myslela, že jsem její bratranec. A posílala mě do školy.“

„Cože?“ nakrčil Jacob obočí.

„Sice nevím, jak je tohle možný, ale je prvního září, Jaku. A my dva asi máme nastoupit do školy. Která začíná za tři čtvrtě hodiny.“

„To je opravdu moc hezký, ale vzhledem k tomu, že ani nevíme, kde jsme a co tu děláme, těžko půjdeme do školy, o které ani netušíme, kde by mohla být.“

„To máš pravdu a…“ zarazil se najednou a nechápavě na něj pohlédl. „Já vím, kde je.“

„Cože?“

„Fakt, nějak jsem si teď uvědomil, že vím, kde ta škola je. Je to jen kousek odsud, pár zastávek autobusem a…“

„Počkej,“ zarazil ho Jacob. „Taky si na něco vzpomínám. S tou školou máš pravdu. Ty jdeš do druháku a já do čtvrťáku, že jo?“

„Jo, ale…“

„A ta holka, co tu byla ráno, opravdu byla Rebeca. A ty jsi můj bratranec.“

„Jaku, co se to tu děje?“ zamračil se Seth. „Tohle nedává smysl. Vybavují se mi věci, které se v životě nestaly, neznám je, ale přece mi přijde, jako by to bylo součástí mě. Jako by to byla nějaká část mého života, kterou jsem prožil a ani o tom nevím. Jen si na ni postupně vzpomínám.“

„Taky by mě zajímalo, co to má znamenat.“

„No, tady to asi nezjistíme,“ pokrčil Seth rameny. „Půjdeme do tý školy a uvidíme. Třeba nám to řekne něco víc.“

„Fajn. Tak v tom případě vypadni,“ vyhodil ho Jacob ze svého pokoje.

„Jak si přejdeš,“ ušklíbl se na něj mladík a přesunul se zpět do pokoje, který zřejmě patřil jemu.

O deset minut později už oba dva stáli v obývacím pokoji v přízemí a snídali. Někdo, zřejmě ona Rebeca, myslel na jejich apetit a přichystal jim snídani. Ušetřil jim tak práci s jejím připravováním. Netrvalo dlouho a společně opouštěli dům a vydávali se na nedalekou zastávku. Instinktivně vytušili, který autobus je ten jejich a doveze je až ke škole. A i tam jim nedělalo problémy se orientovat. Bez problémů došli až k Sethový třídě, kde se rozdělili.

„Uvidíme se potom,“ zamumlal Jake a pokračoval dál po chodbě.

„Venku,“ křikl za ním ještě Seth a vkročil do místnosti.

K jeho údivu nikoho nepřekvapovalo, že tam je. Mnozí spolužáci ho zdravili jménem a vyptávali se ho na prožité prázdniny. A on si dokonce vybavoval jejich jména a mnoho věcí o nich. Nedokázal to pochopit, připadal si, jako by najednou začal žít nějaký paralelní život, který se však velmi lišil od toho jeho.

Jacob na tom nebyl o moc líp. I on poznával své spolužáky a vybavoval si vše, co s nimi zažil. Většina zážitků mu probleskla v hlavě tak rychle, že to skoro ani nestačil zaznamenat, ale přesto se s nimi dokázal bavit o různých akcích, které společně prožili. Byl z toho všeho neuvěřitelně zmatený, ale snažil se to nedat moc najevo. Prostě tam s nimi byl a choval se, jako by je znal odedávna, i když to pro něj byli úplně cizí lidi.

Ulevilo se mu, když profesorka konečně ukončila úvodní hodinu a propustila je ze školy. Tam už na něj čekal Seth, který se ještě bavil s jakýmsi mladíkem, jenž stál vedle něj. Když však spatřil Jacoba, rozloučil se s ním a zamířil ke svému kamarádovi.

„Tak co?“

„Připadám si, jako bych se zbláznil,“ přiznal Jake a zamračeně kopl do kamínku na zemi. Ten vzápětí odletěl pár metrů od nich, ale ne tak daleko, jak by Jacob očekával. Zakabonil se ještě víc. „Všichni mě znají, baví se se mnou, jako bych byl jejich kamarád a přitom je skoro neznám. A zároveň si ale uvědomuji, co jsou zač, kde jsme se potkali, co jsme spolu prožili. Jsem z toho všeho zmatený.“

„To mi povídej,“ přitakal Seth a vydal se ven ze školního areálu. „Absolutně netuším, co se to kolem mě děje.“

Jacob jen přikývl a spolu s kamarádem doběhl autobus, který právě přijížděl na zastávku. Až do té doby, než dorazili k domu, který byl jejich momentálním bydlištěm, mlčeli. Ale když Seth vkročil do obývacího pokoje, zarazil se a s narůstající hrůzou pohlédl na Jacoba.

„Jaku… teď jsem si uvědomil… co když tady nejsme…nemůžeme se proměnit ve vlka?“

„Proč myslíš, že…“

„Ta cesta na autobus, nepřišlo ti, že ten běh nebyl tak přirozený jako obvykle? A naše teplota,“ sáhl si na ruku. „Je normální, nehoříme jako vždycky.“

„A když jsem na tom dvoře odkopl ten kamínek, tak mi přišlo, že letí nějak pomalu a moc blízko,“ došlo Jacobovi. O okamžik později se pokusil přeměnit ve vlka, ale marně. Nic se nedělo. „To snad není možný! Kam jsme se to dostali, že se nám tohle stalo?“ naříkal. Vlk byl jeho součástí, kusem jeho osobnosti. A najednou o něj přišel.

Seth na něj zamyšleně pohlédl a nevědomky si pohrával s něčím na svém krku. Právě to zaujalo Jacoba, který si zničehonic něco uvědomil.

„Asi vím, kde jsme,“ vypadlo z něj.

„Pokud jsi došel ke stejnému výsledku, jako já…“ překvapil ho najednou kamarád, kterému se rozevřely oči údivem. „Myslím, že ten vír nás odnesl…“

„Do světa Mel a Beth,“ doplnil ho Jake. „To dává smysl. Ten vír se přece objevil v okamžiku, kdy se na ně řítili Demetri a Marcello. A pochybuji o tom, že ten, kdo je tam poslal, si přál jejich smrt. Ale nechápu, proč my…“

„Nemyslíš si, že by nás ti dva zabili hned vzápětí?“ skočil mu do řeči Seth. „Sami říkali, že budeme na řadě hned po nich. A navíc si vem, že jsme do toho zapleteni od samého začátku. Možná, že nám bylo souzeno, abychom se objevili v tomto světě, spolu s nimi. Jen nevím, co tohle všechno znamená. Jako bychom zde měli život, o kterém jsme až do dneška nevěděli. Prostě tu máme novou rodinu, novou školu, přátele…“

„Nemyslíš si, doufám, že tohle je napořád.“

„Nevím. A pochybuji o tom, že to zjistíme. Holky taky přece netušily, co tam dělají, proč tam jsou a na jak dlouho. A jestli se budou moc vrátit domů. Teď se prostě jen role obrátily a my jsme v pozici návštěvníků.“

„Skvělý. Takže jsme v domě, který nejspíše patří mé nové rodině, chodíme do stejný školy, ty jsi tady…co tu vlastně děláš?“

„Já jsem ve skutečnosti z nějaké vesnice a přes rok bydlím u vás, kvůli škole,“ odpověděl mu hned Seth. „Teda, jak jsem na tohle přišel?“ podivil se následně.

„Co jí vím. Ale asi by mě to už nemělo překvapovat. Ne po tom všem,“ zavrtěl hlavou Jacob. „Měli bychom ale vymyslet, co dál. Nemůžeme tu jen tak sedět a žít tenhle náhradní život. Musíme něco podniknout. Třeba… najít Beth a Melaniu,“ napadlo ho.

„Bezva nápad, ale zajímalo by mě, jak je chceš v tomhle městě objevit. Nezapomeň, že Londýn má několik milionů obyvatel. A navíc ani nevíme, jak se ty dvě jmenují. Podle křestních jmen je těžko objevíme.“

„Sakra, to máš pravdu. A nevybavuji si, že by někde řekly, kde to vlastně bydlí. Nikdy o tom moc nemluvily.“

„A divíš se? Koho by to zajímalo, kde bydlí. Ta informace by nám všem byla na nic, v tu dobu. Ale teď bych ji vážně ocenil. Ale…“ zarazil se najednou. „Myslím, že Mel jednou zmiňovala název školy, do které chodí. Kdybych si vzpomněl…“

„No to si koukej vzpomenout, milý bratránku, nebo co to vlastně jsi. Protože jinak jsme úplně nahraní.“

„Moment.“

Okamžik na to se Seth ponořil hluboko do svých vzpomínek. Věděl, že jednou tenhle rozhovor s Melaniou vedl a ona se přitom zmínila, do které školy to chodí. Byl to však jen zlomek vzpomínky, která jinak trvala hodně dlouho. Sethovi dalo hodně práce, aby si vůbec vybavil, kdy přesně o tom mluvili. Tušil, že to bylo někdy na Aljašce, kdy čekali na návrat Alice a Jaspera. Nakonec si ale přece jen uvědomil, co všechno mu Mel říkala. A dokonce mu hlavou probleskla i ona škola, kterou to navštěvovala.

„Mám to!“ křikl vítězně.

„Fakt?“ rozzářil se Jacob.

„Jo, pojď,“ vyrazil nahoru do pokoje, kde rovnou zamířil k počítači. Netrvalo dlouho a pomocí internetu našel jak školu, kterou hledali, tak místo, kde se nacházela. Docela si oddechli, když zjistili, že není zas tak moc daleko od nich. Sice tam budou muset jet metrem, které doposud neměli v oblibě, ale nebylo to na druhém konci města, což bylo pozitivní.

„Myslím,“ začal Jacob, „že zítra budeme muset oželet poslední hodinu v té škole. Pokud se s ní chceme potkat. Nepochybuji o tom, že bude mít stejně dlouhé vyučování jako my.“

„Návštěva doktora to jistí,“ ušklíbl se Seth.

Dál už však nemohli toto téma řešit. Do domu totiž někdo dorazil a mladíkům nezbylo nic jiného, než poznat, s kým to mají tu čest. Během zbytku dne tak poznali zbytek rodiny, u které momentálně žili. A Jake zjistil, že se tak moc neliší od té jeho. Rodiče sice vypadali úplně jinak, než například jeho otec, ale zato měl stále dvě sestry, dokonce se stejnými jmény a ve stejném věku, jako byly ty jeho pravé.

 pokračování: 23. kapitola

28.02.2010 20:33:08
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one