My world of fantasy...
Tak další kapitolka. Snad se bude líbit a užijte si ji. A díky za komenty, byla bych odpověděla, ale byla jsem na horách a vrátila se a dnes. A kupodivu nemám náladu na odpovídání :-D
***

Draco Malfoy se nespokojeně převalil na posteli, jako by se mu zdálo něco velmi nepříjemného. Ještě několik minut se různě vrtěl a převaloval, než se konečně začal probouzet. Unaveně, jako by se přes noc vůbec nevyspal, se posadil na posteli a nabíral sílu do nového dne. Jakmile si ale začal pořádně uvědomovat věci kolem sebe, ztuhl uprostřed pohybu a šokovaně se rozhlížel po pokoji. Nic z toho, co viděl, se mu nezdálo ani trochu povědomé. Rozhodně to nebyla jeho ložnice v Bradavicích a už vůbec doma na Malfoy Manor. Byl v pro něj úplně neznámé místnosti, plné věcí, které v životě neviděl. Nechápavě se rozhlížel kolem, když náhle vedle něj něco začalo hrát.

Překvapeně sebou trhl a hleděl na jakýsi malý předmět, který na nočním stolku bzučel a vyhrával jakousi melodii. Nedůvěřivě to pozoroval, než se krabička konečně rozhodla mlčet.

„Christophere!“ ozvalo se najednou odněkud.

Draco tomu výkřiku nevěnoval pozornost a místo toho začal zjišťovat, kde se to vlastně ocitl. Přemýšlel nad tím, jak se tohle asi mohlo stát. Poslední, co si pamatoval, bylo to, jak se na něj řítila kletba smrti, do které sám skočil, aby nezasáhla Rochelle.

„Chrisi!“ zaslechl opět ženský hlas.

Rozčileně pohlédl ke dveřím. Ocenil by, kdyby se onen člověk konečně ozval a on tak nemusel poslouchat tu ženu. Měl teď důležitější věci na starost. Potřeboval se odsud dostat. Konečně si vzpomněl, že je vlastně kouzelník a začal hledat svoji hůlku. Jaký to však byl pro něj šok, když ji nikde nemohl objevit. S narůstající panikou začal prohledávat postel a její okolí. Zatímco pokračoval v této činnosti, otevřely se dveře a dovnitř vstoupil jakýsi člověk.

„Co tam prosím tě hledáš?“ oslovil Draca, v jeho hlase zaznělo pobavení.

„Co?“ vzhlédl Malfoy a očima se střetl s jakousi hnědovlasou ženou okolo čtyřiceti let.

„Ale nic,“ pousmála se a zavrtěla hlavou. „Několikrát jsem tě volala. Tos ještě spal, žes mě neslyšel?“

„Volala? Ale já…“ začal Draco zmateně.

„Jen jsem ti chtěla říct, že odcházím. Oběd máš přichystaný na plotně, jen si ho ohřeješ. A nezapomeň, že se tu dneska staví ten chlap z banky. Ty papíry pro něj sem nechala na stole, jen mu to předáš. Měl by přijít kolem jedenáctý.“

„Ale…“ začal zase, ale ani tentokrát větu nedokončil.

„Jo a tohle sis nechal u mě v autě,“ podávala mu jakousi peněženku. „Myslím, že bys ji mohl postrádat.,“ mrkla na něj a otočila se k odchodu. „A abych nezapomněla, sháněl se po tobě Dennis. Nezvedl jsi mu telefon, tak volal na pevnou. Chce se s tebou na něčem domluvit, ale ještě se ozve.“

„Dennis?“

„Jo, přesně ten. Tak zatím ahoj. Užij si den,“ obdařila ho ještě jedním úsměvem a konečně odešla z pokoje.

„Co tohle sakra znamená?“ zamumlal si Draco pro sebe.

Po chvíli, kdy jen tak stál uprostřed pokoje, mu to však nedalo a otevřel peněženku, kterou mu ona žena vrazila do ruky. Zpočátku se v ní jen nezaujatě přehraboval, než se dostal k části, kde byly uloženy doklady. S narůstající zvědavostí je vytáhl ven a ztuhl. Šokovaně hleděl na občanský průkaz, kde se vyjímala fotka jeho samého, ovšem s jiným jménem. Několikrát po sobě to přečetl, ale nápis Christopher Brown tam byl pořád. A stejně tak i datum narození, které bylo časováno do konce léta roku tisíc devět set osmdesát devět. Několik minut na to bez hnutí hleděl, než se konečně trochu vzpamatoval a posadil se na nedalekou postel. Pokoušel se tomu všemu nějak přijít na kloub, ale nic ho nenapadalo. Z celé té věci mu dávalo smysl jediné. A to jméno Christopher, které bylo odjakživa jeho prostředním jménem.

 

***

Blaise se udiveně rozhlížel po pokoji, ve kterém se nacházel. Nejen, že se objevil na neznámém místě, ale ještě k tomu v místnosti, kde se nacházel ještě další člověk, u něhož absolutně netušil, co má být zač. Dotyčný sice zatím spal, ale už tak se Blaisovi moc nezamlouval. Mohlo mu být tak patnáct let, ale očividně už měl vlastní, velmi vyhrazený styl. Aspoň jedna část pokoje tomu nasvědčovala. Celá stěna byla polepena fotkami jakýchsi podivně oblečených lidí, kteří se ovšem ani nepohnuli. Zabinimu došlo, že se jedná o mudlovské fotografie, ale o to víc ho to znervózňovalo. Stejně jako zbytek vybavení pokoje. U mnoha věcí totiž ani netušil, k čemu mají sloužit.

„Sakra, Blaisi, to na mě musíš tak čumět?“ ozval se znenadání spáč.

„Prosím?“ vypadlo z překvapeného Zabiniho.

„Brácha, ty seš po ránu úplně mimo,“ poškleboval se mladík, zatímco se hrabal z postele. „Ale dnešek je vážně extrém,“ bavil se jeho výrazem. „Vypadáš, jako bys viděl ducha.“

„Cože?“

Na to se dal onen černovlasý mladík do smíchu a zmařil tak svůj pokus vstát. „Ty dneska vážně válíš!“ vyhrkl.

„Williame!“ ozval se za dveřmi ženský hlas. „Okamžitě vstaň, jinak přijdeš pozdě do školy.“

„Už na tom pracuju, mami,“ odvětil oslovený, konečně se přestal smát a začal si hledat cosi na sebe. Po chvíli už byl oblečen ve volných džínech a triku a vše završil čepicí, kterou si nandal kšiltem dozadu. „Co na mě tak zíráš?“ všiml si Blaisova pohledu.

„Nic, jen…“

„Dneska seš fakt divnej,“ ušklíbl se William. „Víš co, hoď si sprchu, třeba ti to pomůže. Nerad bych měl za bratra pošuka. Hej!“ zarazil se v okamžiku, kdy procházel kolem něj. „Kdes sebral tohle?“ zahleděl se na prsten na Zabiniho ruce. „Tos nikdy dřív neměl. Že je to od nějaký holky?“ ušklíbl se šibalsky.

„Do toho ti nic není,“ stáhl Blaise ruku zpět a schoval si ji za zády.

„Tak mi to neříkej, ale stejně na to přijdu,“ neztratil svou dobrou náladu Will. „Ale víš co? Závidím ti, že ještě nemusíš do školy. Taky bych si dal další měsíc prázdnin.“

„Jak…“

„No nic, Blaisi, já na rozdíl od tebe pospíchám,“ zazubil se ještě William a vypadl z pokoje. Během minuty však byl zpět a cosi mu vtiskl do dlaně. „Zapomněl jsem, že jsem si to včera půjčil. Možná ti to někdy vrátím, když budu mít peníze,“ a zmizel z pokoje.

„Cos tím myslel?“ křikl za ním Zabini, ale odpovědi už se nedočkal. „Fajn. A že jsem se toho dozvěděl,“ zamumlal si sám pro sebe, když se vracel k posteli, ze které před nějakou dobou vstal. Rozhodl se, že se pokusí, i když už to několikrát zkoušel, znova najít svoji hůlku. Musel se tu objevit pomocí kouzel, tak se pomocí kouzel zase dostane pryč. Když však uplynula více jak čtvrt hodina a on svoji hůlku stále neměl, vzdal to. Musel si poradit jinak, když pomocí magie to nešlo.

Pro začátek zkusil aspoň otevřít peněženku, kterou mu onen William vrazil do ruky. Vzápětí překvapeně otevřel ústa, když spatřil svoji fotku na něčem, co nosilo název občanský průkaz. Dokonce i jeho jméno tam bylo napsané, jen příjmení bylo jiné. Chancer se stoprocentně nejmenoval, to věděl jistě. A stejně tak se nenarodil v roce devatenáct set devadesát, i když den a měsíc seděly.

„Blaisi!“ ozval se odněkud zespoda ženský hlas, stejný, jako předtím volal na Williama.

„Ano?“ odvětil Zabini, tušil, že to tak bude lepší.

„Odcházím, tak kdybys někam šel, nezapomeň zamknout. Jo a zajdi prosím vedle k Nottům a odnes jim tam tu pilu, co si táta včera půjčoval. Je v předsíni,“ domluvila a za okamžik Blaise zaslechl cvaknutí dveří.

„Jasně,“ ušklíbl se sám pro sebe a vydal se dolů. Byl zvědav, co se z oněch sousedů vyklube. Tak trochu doufal v nemožné.

 

***

„Theodore!“ probudil Notta jakýsi ženský hlas.

„Nech mě na pokoji, Claire,“ zamumlal a otočil se na bok. Neměl v úmyslu ještě vstávat.

„Kolikrát ti mám říkat, abys na mě tak nevolal!“ rozčílila se blonďatá dívka a strhla z mladíka peřinu.

„Zbláznila ses?!“ vyjekl a pokusil se dostat svou deku zpět. V dalším okamžiku se však zarazil a nechápavě se rozhlédl kolem sebe. „Kde to jsme?“

„Co asi tak myslíš?“ ušklíbla se dívka. „U tebe v pokoji, kde jinde.“

„U mě?“ pohlédl na ni nechápavě.

„Proboha, ty jsi fakt totálně mimo. Nevěděla jsem, že skleróza nastupuje už v tak nízkém věku. Nebo je to snad debilita?“ pošklebovala se.

„Co se s tebou děje, Claire? A co to máš na sobě?“ všiml si.

„Oblečení, co asi. A jmenuji se Clarissa! Což by sis mohl po devatenácti letech konečně zapamatovat.“

„Cože?“ vykulil na ni oči.

„Jsi v pořádku?“ začala se starat a položila mu ruku na čelo. „Horečku nemáš, ale i tak mi přijde, že nějak blouzníš. Nespadl jsi někde na hlavu?“

„Ne, ale…“

„Theo, promiň, ale fakt teď nemám čas na vykecávání. Jen jsem ti přišla říct, že odcházím, kdybys mě pak náhodou hledal. Vrátím se někdy k večeru, takže si oběd budeš muset udělat sám. Stejně už by ses to konečně mohl naučit. Jo a volala mamka, mám ti vyřídit, abys pravidelně krmil psa. Aby do té doby, než se vrátí, nechcípl. Jo a když už jsme u toho, tak ho budeš muset vyvenčit, já to nestihnu.“

„Kam jdeš?“

„Říkala jsem ti to už včera. Jedu s kámošema na den z města.“

„A co tu jako…“

„Však ty už si poradíš,“ ušklíbla se. „Přeju pěknej den, bratříčku,“ dala mu rychlou pusu na tvář a vypařila se z pokoje.

„Fajn. A co teď?“ vstal z postele a rozhlížel se kolem.

Došlo mu, že se zřejmě objevil někde, kde ho považují za někoho jiného, než ve skutečnosti je. S chladnou hlavou začal prohledávat pokoj a hledal něco, co by mu pomohlo určit, kde je a kdo má vlastně být. Netrvalo dlouho a z jednoho z šuplíků vylovil doklady a spoustu dalších věcí, které očividně patřili jemu. Chvíli bezhlesně hleděl na občanský a řidičský průkaz, které byly vystaveny na jeho jméno a dokonce tam byla i jeho fotka. Pouze datum narození nesedělo, respektive rok narození neseděl. Jinak bylo vše tak, jak mělo být.

„O-ou,“ vypadlo z něj najednou, když se díval na rok svého údajného narození.

Nemusel být jasnovidec, aby mu některé věci došly. Až moc dobře si pamatoval fakta, která mu před nedávnem sdělila Rochelle, když vypravovala svůj a Katein příběh. Uvědomoval si, že se zmínila i o tom, že ve skutečnosti je jí devatenáct a ne sedmnáct. A u něj to nyní bylo naopak, byl o dva roky starší, než ve svém vlastním světě. Usoudil tak, že se ocitl na místě, odkud Roch a Kate ve skutečnosti pocházejí. Vzpomínal si na poslední chvíle z Bradavic, jak na jeho přátele mířily smrtící kouzla a vzápětí je to všechny vcuclo do jakéhosi větrného víru, který je zřejmě donesl až sem.

Chvíli jen tak stál a porovnával vše, co věděl a nyní i viděl a každou chvíli mu bylo jasnější a jasnější, kde že se to doopravdy ocitl. Nebylo pochyb o tom, že je v jiné dimenzi. Bylo by tedy nesmyslné, kdyby se pokoušel hledat svoji hůlku nebo snad snažit se přemístit pryč. Musel být jiný způsob, jak se z toho všeho dostat ven. Než ale stihl cokoliv podniknout, domem se rozlehl zvuk zvonku a vzápětí i zběsilý štěkot. Na okamžik zaváhal, ale poté se vydal do přízemí, aby otevřel dveře.

„Uhni, Kazane,“ okřikl psa, který se mu pletl pod nohy. Hned na to na vlčáka překvapeně pohlédl, nechápajíc, že ví jeho jméno. Nakonec nad tím ale pokrčil rameny a otevřel dveře. „Co si… Blaisi?“ vydechl.

„Theodore? Co tu…myslel jsem…“ zadrhával se Zabini.

„Vidím, že jsme dopadli stejně, co?“ ušklíbl se Nott.

„Zřejmě. Napadá tě, co se tady děje?“

„Spíš bych řekl, že to vím,“ usmál se Theo.

„Asi by mě to nemělo překvapovat, po těch letech s tebou,“ zakroutil nad tím hlavou Blaise. „Takže?“

„Pojď dovnitř, povíme si to tam,“ pozval ho. „Co to, žes sem za mnou přišel?“

„Ale, poslali mě sem s tímhle,“ ukázal na věc ve svých rukou. „Nechápu, kde zjistili, jak se jmenuju, ale…“

„Blaisi, tys vážně nevíš, kde jsme? Po všech těch dnech, které jsi trávil v jejich společnosti?“ poškleboval se mu Nott.

„V… Ne, to neberu!“ ohradil se hned Zabini. „Ty si opravdu myslíš, že jsme se objevili v jejich světě? Ve světě bez čar a kouzel?“

„A máš snad jiné vysvětlení? Protože podle tohohle,“ vytáhl z kapsy občanku a řidičák, „je mi devatenáct, ne sedmnáct. A kolik bylo jim? Doopravdy?“

„Devatenáct,“ vydechl Blaise. „Hele, ale jak to, že ty se jmenuješ pořád Nott, zatímco já tam mám nějaký praštěný jméno Chancer?“ zamračil se.

„Ukaž,“ požádal ho Theo. V okamžiku, kdy spatřil nové příjmení svého spolužáka, se dal do smíchu. „Tak tys to teda vychytal,“ řehtal se. „Ale víš co? Tvoje jméno není v Anglii zrovna obvyklé. Možná proto je změněné. Zatímco to moje je možná mezi mudly běžný.“

„Možná,“ zamručel Zabini. „Počkej!“ zarazil se najednou. „Pokud jsme tu my dva, tak tu musí být i Draco. Ten vír, který nás sem asi donesl, vtáhl i jeho. Vsadím se, že on…“

„Souhlasím,“ skočil mu do řeči Nott. „Kde vlastně bydlíš?“

„Hned vedle, ale jak…“

„Nezdá se ti, že je to až moc velká náhoda? Že jsme sousedé?“

„Na co narážíš?“ přimhouřil Blaise oči.

„Že některý z našich sousedů bude právě on,“ vydedukoval hned Theodor.

„Co seš ty vlastně zač? Takhle rychle na to nikdo nikdy nemůže přijít,“ remcal Zabini, naštvaný, že na nic z toho nepřišel sám.

„Neboj, ta holka, co tu je asi moje sestra, mimochodem vypadá úplně jako Claire a taky se tak chová, si to o mně nemyslí. Naopak prohlásila něco v tom smyslu, že jsem úplně mimo.“

„Jo, to jsem taky slyšel. Od týpka, který asi bude můj bratr, pokud je tohle všechno pravda. Nejdřív bysme ale měli najít Draca.“

„Myslím, že to nebude nutné,“ pousmál se Nott, který hleděl ven z okna. „Pokud se nemýlím, tak támhleto,“ ukazoval na mladíka v sousední zahradě, „je on.“

Vzápětí se Blaise bláznivě rozchechtal. „Nechápu,“ vyrážel ze sebe namáhavě, „jak můžeš vždycky všechno tak přesně vědět. Ale koukni na něj! Je úplně ztracený.“

„Hlavně, že tys na tom byl jinak,“ zakroutil hlavou Theodor, ale taktéž se usmíval. „Měli bysme jít za ním, než vyvede nějakou pitomost. Znáš ho.“

Zabini jen přikývl a společně se svým přítelem se vydal za Dracem. Nejen proto, že by byl až tak ochotný a dobrotivý, ale také chtěl vidět, jak se Malfoy bude tvářit, až je uvidí. On sám, na rozdíl od něj, tak trochu doufal, že na Thea narazí, když slyšel příjmení Nott. A i tak byl nakonec překvapený, když ho opravdu spatřil. Nedovedl si tedy představit, jak se bude tvářit Draco, který očividně neměl ani páru o tom, že tam některý z jeho spolužáků a přátel může být také.

Nakonec se Blaisovo očekávání splnilo. Malfoy byl opravdu vyveden z míry, když k němu najednou Theodor přistoupil. Bylo na něm vidět, že nic takového nečekal, ale zároveň se mu i velmi ulevilo, když ho spatřil. Ze Zabiniho už takovou radost neměl, ale s největší pravděpodobností to bylo způsobeno tím, že jeho kamarád se téměř válel smíchy po zemi, když ho spatřil. A Draco byl stále Malfoy a jen velmi nerad sledoval, jak si ho někdo dobírá. Navíc když se ani nemohl pořádně bránit.

„Jak jste mě vlastně našli?“ vyptával se Draco, jakmile se usadila u Thea v domě.

„Tady Blaise našel mě. A tebe už nebylo těžké objevit,“ vysvětloval Nott. „Usoudili jsme, že když jsme my dva sousedé, ty budeš někde poblíž.“

„Nenech se jím zmást, Draco,“ pospíšil si Zabini. „Tady pak Dokonalý už měl ve všem jasno a než jsem se stačil na něco zeptat, už mi odpovídal na věci ohledně toho, co tu děláme, jak jsme se sem dostali a podobně.“

„Opravdu překvapující,“ utrousil Malfoy na adresu svého kamaráda. „A jak jsme se sem teda dostali?“

„Řekl bych, že je to jasné, ne?“ Když však na něj ti dva hleděli, jako by mu narostla druhá hlava, povzdechl si a začal vysvětlovat. „Rochelle a Kate byly do našeho světa poslány za nějakým účelem, možná změnit budoucnost, možná za nějakým jiným. Každopádně tam ani jedna z nich neměla zemřít. A pokud vím, tak v okamžiku, kdy jsem vrazil do ředitelny, tak vás Voldemort chtěl zlikvidovat.“

„Jenže ony by…“

„Draco, ty si vážně myslíš, že by je nezlikvidovat hned po tom, co byste vy dva padli k zemi?“ obdařil ho chápajícím pohledem. „A protože vy dva jste od začátku byli do všeho zatažení, zřejmě jste tam také neměli zemřít. Proto jste se objevili tady, u nich.“

„A co ty? Nikdy jsi…“

„Myslím, že to se změnilo, když mi Rochelle řekla plnou pravdu. Víc, než kdy řekla Snapeovi nebo tak jinak. A navíc bych asi taky nepřežil, když jsem tam tak napochodoval.“

„Možná,“ připustil Blaise. „Otázkou je, co my tu teď budeme dělat.“

„To je jednoduché, najdeme Rochelle nebo Kate. Obě jsou z Londýna, my jsme taky v Londýně, tak by to snad nějak mohlo jít.“

„Nevím, jestli jsi to stačil zaregistrovat, ale Londýn má několik milionů obyvatel, Theo. Jak tady chceš najít dvě holky, které…“

„Víme jméno? Víme. A taky víme, kdy se narodily.“

„Cože?“ vykulil na něj oči Draco.

„Přemýšlej. My všichni máme na těch občanských průkazech stejný datum narození, jen posunutý o dva, tři roky. Pořád jsme tedy stejně staří jako ony dvě. Říkaly přece, že doopravdy je jim devatenáct, ne? A pokud si pamatuju, tak Rochelle mi řekla i svý pravý jméno.“

„Elliotová,“ vydechl Blaise. „Řekla to i v ředitelně, pamatuješ, Draco?“

„Jak bych mohl zapomenout. Skoro se tím až chlubila, že není odsud, vlastně odtamtud, a není čarodějka. Není divu, že se Voldemort tak naštval,“ povzdechl si. „U Kate ale nevíme, co?“

„Stačí najít jednu a najdeme i druhou. Ve městě musí být nějaké informace. Když vyjdeme do ulic a poptáme se, něco určitě zjistíme.“

„A budeme vypadat jako idioti,“ zamračil se Malfoy.

„No, v opačném případě se můžeš vrátit tam, odkud jsi přišel,“ pokrčil Nott rameny. „Ale já je půjdu najít,“ vydal se ke dveřím a Blaise ho po krátkém zaváhání následoval.

„Fajn, fajn,“ vyhrkl Draco. „Jdu taky. A snad toho nebudu litovat,“ dodal tak potichu, že ho nikdo z jeho přátel neslyšel.

pokračování: 22. kapitola

21.02.2010 18:06:48
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one