My world of fantasy...
První kapitola druhé části povídky. :) Doufám, že nezklame a že se vám bude líbit...
Jinak kapitolka je pro všechny, kteří komentovali - pro Aendu, pyromanku, Mayu99, Ary, Polgaru a Lucy-y :)
***

„Ne!“ posadila se Rochelle na posteli a zprudka otevřela oči. Zdálo se, že je doopravdy vystrašená, ale strach se vzápětí změnil v nevěřícnost, když si uvědomila, kde je. „To nemůže být pravda,“ vydechla.

Dlouho neváhala a vylezla z postele. Pořád nemohla uvěřit tomu, kde se nachází. Když však přešla k proskleným dveřím a pohlédla ven, naskytl se jí výhled do potemnělé ulice. S bolestí v očích hleděla na známá místa, která jí ale nyní připadala tak vzdálená. Přehodila přes sebe župan, do té doby visící na stěně, a vyšla ven na balkón. S povzdechem se opřela o zábradlí a pozorovala okolí. Pomalu se začínalo rozednívat, ale pouliční lampy stále osvětlovaly okolní ulice. Sem tam se kolem mihl jakýsi člověk, vracející se z baru nebo jiného podniku. Rochelle těmto chodcům nevěnovala moc pozornosti. Hleděla někam do dáli a přemýšlela nad tím, jestli se jí to všechno opravdu jen zdálo, nebo to byl doopravdy pouhý sen. Nepřítomně si přitom pohrávala s řetízkem na krku, jak měla ve zvyku.

Když už se konečně opravdu rozednilo, sešla dolů. Letmo přitom pohlédla na kalendář na stěně, který hlásal datum. Bylo úterý prvního září a mnoha lidem v ten den začínala škola. Pro Rochelle však toto neplatilo. Ona sama měla prázdniny až do konce září, stejně jako mnoho jiných vysokoškoláků. Přesto však v tento den vstala brzy a šla se nasnídat. Nebyla zvyklá probouzet se tak časně, ale dnešek byl výjimkou. A snad za to mohl i letitý zvyk, kdy v tento čas poprvé vyšla do dalšího ročníku.

„Rochelle? Ty už jsi vzhůru?“ ozval se jí najednou za zády překvapený ženský hlas.

„Ahoj,“ otočila se dívka na svoji matku. „Nějak jsem se probudila.“

„Víš o tom, že dneska do školy nejdeš, viď?“ ujišťovala se žena.

„Neboj, sklerotická ještě nejsem,“ ušklíbla se Roch. „Kde je táta?“

„Musel jít brzo do práce. A tvůj bratr odešel asi před půl hodinou. Na stole máš snídani a noviny. Čaj už si uděláš sama,“ oznámila jí matka a vyrazila ke dveřím. I ona již musela vyrazit za prací. „Užij si den,“ popřála své dceři a vyšla ven.

„Ty taky!“ křikla Rochelle za matkou a vydala se ke stolu. Letmo pohlédla na pečivo, jeden kousek si z toho vybrala a s novinami se posadila zpět na pohovku. Rozhodně neměla v plánu dělat si čaj, jak ji nabádala maminka. Znamenalo by to mnoho práce navíc, a kromě toho na něj ani neměla chuť. Přišlo jí smysluplnější prolistovávat noviny a zkoumat, co je nového. Po chvíli ji ale tato činnost omrzela, vše, co ji zajímalo, již měla přečtené, a co ne, tak po tom ani netoužila.

Zamračeně pohlédla na hodiny visící na zdi. Bylo teprve půl deváté. Nejraději by něco podnikla, ale nenapadalo ji, co. Možná by mohla někoho vylákat ven, ale vzápětí si uvědomila, že většina jejích kamarádek už je ve škole. Kate, Beth, Jane a Melania stále studovaly střední školu, zatímco Amelia sice byla na vysoké, stejně jako ona sama, ale zato trávila zbytek svých prázdnin na venkově u babičky. Do města se měla vrátit až za týden.

Z přemýšlení ji vytrhl až jakýsi pípavý zvuk. Líně se natáhla po mobilu, který odložila na stůl. Vzápětí se na její tváři objevil úsměv. Rychle na esemesku odpověděla, dosnídala a odběhla se nahoru do patra obléct. Po necelé půlhodině už zamykala dveře domku a ulicemi se vydávala kamsi do dál do Londýna. Nakonec se zastavila před dveřmi jakéhosi panelového domu. Bez meškání zazvonila u vchodových dveří a čekala na odpověď.

„Prosím?“ ozvalo se vzápětí.

„Čau, Kathleen, to jsem já, Rochelle.“

„Hned jsem dole,“ zamumlala osoba u telefonu a položila sluchátko.

O chvíli později už se otevřely domovní dveře a vyšla z nich vysoká blondýna s úsměvem na tváři. Rochelle jí úsměv opětovala, byla ráda, že ji vidí. I když ji teoreticky viděla před dvěma dny, připadalo jí, že to je minimálně měsíc, co s ní naposledy mluvila. Pomalu začínala docházet k názoru, že vše ohledně světa Harryho Pottera, ohledně Malfoye a jeho kamarádů, byl opravdu jen sen.

„Nazdar, Roch,“ přivítala ji Kathleen.

„Čau čau. Taky vzhůru tak brzo?“

„Přijdu si jak magor, ostatní odešli pryč a já zase nic. Docela se mi po tý škole začíná stýskat,“ ušklíbla se.

„Už, jo?“ podivila se Roch. Sama ale měla stejný pocit. „Takže kam jdeme?“

„Jako obvykle? A pak se k nám může přidat i Kate. Chtěla někam zajít.“

„Bezvadný,“ pousmála se Rochelle a vydala se k jejich oblíbené kavárně.

 

***

 

Kate se ve spánku prudkým trhnutím otočila na bok a v dalším okamžiku otevřela oči. Sluneční paprsky, které pronikaly do místnosti, ji zlehka lechtaly na tváři, ale dívka to v tu chvíli moc nevnímala. Nevěřícně se rozhlížela kolem sebe a nedokázala uvěřit tomu, že je doma. Pomalu se vysoukala z postele a stále trochu zmateně se začala oblékat.

„Kate!“ ozvalo se najednou za dveřmi.

„Ano, mami?“ zamumlala, zatímco si v šatně vybírala triko.

„Já jenom, jestli jsi nezaspala a nezapomněla, že jdeš do školy.“

„Ne, jak bych mohla. Po měs…“ zarazila se, když si to uvědomila. „Na první školní den bych nemohla zapomenout, mami.“

„Připravím ti dole snídani,“ oznámila jí ještě maminka a o okamžik později Kate slyšela, jak schází ze dveří.

S povzdechem se posadila zpět na postel a nepřítomnýma očima hleděla ven z okna. Přestože byla ráda, že je doma, nechtěla uvěřit tomu, že se jí to všechno jenom zdálo. Připadalo jí to tak skutečné, že by dala ruku do ohně za to, že se to opravdu stalo. Mrzelo ji, že to všechno byl jen sen. Pamatovala si všechno tak dokonale, všechny ty pocity, věci, co tam zažila… Smutně si uvědomovala, že všichni ti přátelé byli opravdu jen imaginární, vymyšlení. Podruhé si povzdechla, vstala a vydala se dolů do kuchyně, aby se nasnídala.

Za necelou půlhodinu už vycházela z domu a spěchala na autobus, který ji měl odvézt do školy. Doufala, že cestou alespoň potká některou z kamarádek. Přišlo jí, že je neviděla tak dlouho. Jen u Rochelle ten pocit neměla. V očích se jí na okamžik objevily slzy. Tolik si přála, aby vše, co si myslela, že zažila, byla pravda. Nesnášela skutečnost, že se nic z toho nestalo. Nepřítomně si pohrávala s náramkem a hleděla přitom ven z autobusu.

„Nazdar,“ ozvalo se najednou vedle ní.

„Beth,“ otočila se překvapeně na svoji kamarádku. „Co ty tady?“

 

***

 

„Elizabeth!“

„Ještě chvíli,“ zamumlala dívka ze spaní, otočila se na druhý bok a dál chtěla pokračovat ve spánku.

„Betty, vstávej,“ otevřely se dveře do pokoje a dovnitř vešla jakási žena. „Za třičtvrtě hodiny ti začíná škola a ty ještě spíš.“

„Cože?!“ posadila se Beth na posteli a vyjeveně hleděla na matku. Chvíli jí trvalo, než si dala dvě a dvě dohromady. „Škola? Dneska?“

„Samozřejmě, je přece prvního září,“ hleděla na ni její maminka udiveně. „Měla jsem za to, že už jsi vzhůru, jinak bych tě dávno probudila. Ale když jsi pořád nešla a já už musím odejít, šla jsem tě zkontrolovat. A ještě že tak. Jinak bys prospala celé dopoledne.“

„Díky, mami,“ zamumlala Elizabeth, když žena odcházela z pokoje.

„Ne, že znova usneš,“ varovala ji ještě matka.

„Neboj, už vstávám,“ ujišťovala ji dívka, ale jakmile za maminkou zaklaply dveře, opět se svalila na postel a upřeně hleděla do stropu. Nechápala to. Nechápala, co dělá tady, u sebe v pokoji, když ještě před malým okamžikem byla na úplně jiném místě. A navíc v jiném světě. Nechtěla přijmout fakt, že to všechno byl jen sen. Bylo to tak skutečné, tak reálné, že se odmítala smířit s tímto vysvětlením. Byla si téměř jista, že ve světě upírů a vlkodlaků vážně byla. Dokonce si i jasně pamatovala všechny ty pocity, vše, co tam cítila. A nejintenzivněji si vzpomínala na poslední okamžiky z onoho místa. Na to, jak za ně Seth a Jacob bojovali a nasazovali kvůli nim své životy. A přesto marně, protože upíři je nakonec porazili a je dvě, ji a Melaniu, téměř zabili.

„Ať to není jen sen,“ mumlala si sama pro sebe. „Prosím.“

Při pohledu na mobil si však uvědomila, že už by neměla ztrácet čas a vyrazit do školy, pokud chce přijít včas. Musela si pořádně pospíšit, ale nakonec přeci jen stihla autobus, který ji měl dovést téměř ke školní budově. Hned při nástupu si všimla kamarádky, která seděla jen kousek od ní a očividně si jí ještě nevšimla.

„Nazdar,“ pozdravila ji, jakmile se k ní dostala.

„Beth? Co ty tady?“ otočila se na ni Katie.

„Jedu do školy, jak jinak,“ pokrčila Elizabeth rameny a posadila se vedle ní. „Jak je?“

„Jde to,“ pousmála se Kate, ale bylo na ní vidět, že ji něco trápí. Jako by nebyla ve své kůži. Stejně jako Elizabeth. „Co ty? Jak ses měla?“ zeptala se.

Betty se na okamžik zamyslela, než své přítelkyni odpověděla. Ve skutečnosti se neviděly jen chvíli, pár hodin, ale jí to připadalo jako věčnost. „Pořád stejně. Za tu chvilku se nic nezměnilo,“ prohlásila, ale sama věděla, jaká je to lež.

„Přijde mi, jako bych tě neviděla celé věky,“ povzdechla si Kate a pořádně si kamarádku prohlédla.

„Taky?“ podivila se Beth. „Mimochodem, co děláš odpoledne?“

„Jsem domluvená s Kathleen. Ale jestli chceš, klidně se k nám můžeš přidat,“ pousmála se Katie, vděčná za změnu tématu. „A předpokládám, že se nám podaří vytáhnout i Rochelle.“

„Tak to se budu těšit,“ usmála se Beth, když vystupovala na své zastávce. „Zatím, Kate,“ zamávala kamarádce, která ještě pokračovala v cestě autobusem.

 

***

 

 Pokojem se roznesl zvuk jakési melodie. Vzápětí už se mladá dívka rozespale natáhla po mobilu, aby hlasitou hudbu vypnula. Ani se nenamáhala otevřít oči. Jak bylo jejím zvykem, téměř bez vědomí toho, co dělá, budík vypínala. Když se ale mobil o deset minut rozezněl znova, konečně se pořádně probrala.

„Kterej blbec…“ mumlala si sama pro sebe, zatímco hleděla na displej telefonu. Bylo teprve šest hodin ráno.

S nezájmem začala hledat, co by si vzala na sebe, když si najednou uvědomila, že zde něco nesedí. Okamžitě si uvědomila, co se děje. S trikem v ruce se překvapeně rozhlédla po pokoji, jako by tomu ani nechtěla uvěřit.

„Jak…“

„Melanio!“ ozval se vzápětí hlas za dveřmi. „Odcházím, tak znova neusni.“

„Neboj, mami, už jsem úplně vzhůru,“ ujistila ji Mel.

Když o minutu později slyšela cvaknutí dveří, bylo jí jasné, že její matka právě opustila byt. Zakroutila nad tím hlavou, připadalo jí to tak neuvěřitelné. Přemítala, jestli to všechno byl jen výmysl její fantazie, sen, nebo opravdu skutečnost. Reálný to bylo dost, ale sama nevěděla, čemu má věřit. Zmítaná mezi několika teoriemi se vydala do koupelny, aby se nějak zkulturnila. Když však o půlhodinu později opouštěla domov, stále nevěděla, jak se věci doopravdy mají. Srdce jí říkalo, že to všechno byla realita, ale mozek to vyvracel. Nevěděla, čemu má věřit. Sama by chtěla, aby to pravda byla, ale bylo to tak absurdní, tak nereálné. Vždyť bylo prvního září, zatímco kdyby opravdu prožila to, co si myslela, musel by být už říjen, tím si byla jistá. S myšlenkou, že se jí vše opravdu jen zdálo, i když ji bolelo si toto přiznat, doběhla autobus a vydala se do školy.

 

***

 

„Jane, probuď se,“ třásl kdosi s hnědovláskou.

„Ještě chvíli,“ zamumlala Jane ze spaní a otočila se na druhý bok.

„Přijdeš pozdě do školy. A to sis ještě chtěla umýt vlasy.“

„Vždyť už jdu,“ otevřela dívka konečně oči a spatřila svoji sestru, jak právě opouští pokoj. „Lucy!“ křikla na ni.

„Máš dřív vstávat,“ křikla na ni dotyčná a zabrala jedinou koupelnu v domě.

Jane se rozmrzele vyhrabala z postele a začala si vybírat, co by si měla vzít na sebe. Chvíli se probírala oblečením ve skříni, ale nic se jí nelíbilo, nic ji nezaujalo. Nakonec ale přeci jen našla top a kalhoty, které se jí zamlouvaly. Bez dalšího přemýšlení je na sebe natáhla, ale jakmile stanula před zrcadlem, zarazila se. Něco na tom pohledu jí nesedělo. A netrvalo dlouho, aby si uvědomila, co to bylo.

„Panebože…“ vyklouzlo jí z úst.

Už moc dobře věděla, co ji tak zmátlo. Tatam byly šaty, které byla zvyklá těch pár týdnů nosit. A nikde kolem ní nebylo to kouzlo starých hradů, na které si dokonce stačila přivyknout. S ohromeným výrazem se otáčela po pokoji, jako by opravdu nemohla uvěřit tomu, že je to všechno pravda. Když si tím ale byla jistá, její tvář ozdobil šťastný úsměv. Byla ráda, že je doma. A že to všechno byl jen sen, výplod její fantazie. Milovala moderní svět, všechnu tu jeho techniku, vymoženosti a příležitosti, které přinášel. Ona nikdy nepatřila do středověkého světa. Do světa kouzelníků, elfů, trpaslíků, Jezdců…

Jakmile si vybavila poslední slovo, opět posmutněla. Byla sice nadšená z toho, kde nyní je, ale zároveň cítila, že přišla o něco, co neměla možnost v tomto světě najít. A poprvé ji napadlo, jestli to všechno opravdu byl jen sen. Najednou měla pocit, že to bylo tak reálné, tak opravdové a skutečné, že nemohla pochopit, jak si mohla myslet, že to prožila jen ve spánku.

„Jane?“ vyšla právě z koupelny její sestra. „Jsi v pořádku? Vypadáš, jako by ti uletěly včely.“

„Nic mi není,“ odbyla ji oslovená a vystřídala ji. Jakmile však byla opět sama, ztěžka se posadila na okraj vany a zadumaným pohledem hleděla do země. Připadala si tak zmatená a nevěděla, čemu má věřit. Když ale zaslechla, jak na ni Lucy opět něco volá, sebrala se, rozhodnuta na to vše zapomenout. Aspoň pro tuto chvíli.

 

***

 

„Amy, měla bys už vstávat,“ skláněla se stará žena nad svojí vnučkou.

„Hned, babi,“ zamumlala dívka ze spaní, ale rozhodně nevypadala na to, že by se chystala vylézt z postele. Babička nad tím jen pobaveně potřásla hlavou, než s mírným úsměvem na tváři opustila pokoj.

O deset minut později Amelia konečně otevřela oči. V dalším okamžiku údivem otevřela ústa a s nevěřícným údivem na tváři se rozhlížela po místnosti.

„To není možný,“ vypadlo z ní po chvíli.

„Děje se něco, Amy?“ zeptala se vzápětí babička, jež stála ve dveřích pokoje.

„Ne, nic, dobrý,“ uklidňovala ji Amelia. „Jen jsem si něco uvědomila. Babi, nevadilo by ti, kdybych se na pár dní vrátila domů?“ hodila na starou paní prosebný pohled.

„Nikdo tě tu nedrží, Amelio,“ usmála se na ni žena.

„Za pár dní bych se zase vrátila,“ pokračovala dívka. „Jen jsem si vzpomněla, že jsem něco zapomněla vyřídit.“

Ve skutečnosti však nic dělat nemusela, ale chtěla se ujistit, že to, co se jí přihodilo, nebo si aspoň myslela, že se přihodilo, je pravda. A rozhodně to nemohla zjistit tady, na venkově. Potřebovala se dostat domů, do hlavního města Anglie. A potřebovala vidět některé lidi, u kterých doufala, že nalezne odpovědi na otázky, které se jí celou dobu honily hlavou.

Během necelé hodiny se stačila sbalit a vypravit, aby stihla jeden z mála autobusů, které do Londýna ten den jely. O několik desítek minut později už vystupovala na jedné z mnoha městských zastávek a mířila domů.

 

***

 

„Kathleen?“ oslovila Rochelle svou kamarádku.

Obě dvě seděly ve své oblíbené restauraci poblíž centra a právě čekaly, až jim přinesou jídlo. Nebylo žádným překvapením, že si obě dvě daly to, co obvykle. Zde jen málokdy obměňovaly svoji objednávku.

„Hm?“ zamručela oslovená, která právě v kabelce hledala mobil.

„V kolik má Kate přijít?“

„Říkala, že něco kolem jedný,“ informovala ji Kath. „A prý přijde i Betty.“

„Bezva,“ pousmála se Rochelle. „Nevadilo by ti, kdyby se přidala i Melania?“

„Ne, vůbec, ráda ji uvidím,“ vytvořila Kathleen na tváři úsměv. „Nějak se nám to ale rozrůstá, co?“ podotkla. „Na to, že jsme původně byly jen dvě.“

„No koukám,“ přikývla Roch a popadla mobil, na který jí právě přišla sms. Na okamžik se zakabonila, ale pak už rychle odepsala na zprávu a telefon položila zpět na stůl. „Jé, čau Kate,“ všimla si kamarádky, která právě vešla. „Co ty tu tak brzo?“

„Nějak tak mi to vyšlo a předpokládala jsem, že už tu budete,“ vysvětila Katie a posadila se na jednu z volných židlí. „Už máte objednáno?“

„Jo,“ přitakala Kathleen.

„Nebude vám vadit, když si taky něco dám?“

„Jasně, nám to bude hrozně vadit,“ opáčila ironicky Kath.

„Fajn,“ ušklíbla se Kate a v okamžiku, kdy k nim přišla servírka, která jim nesla pití, si také objednala. „Mimochodem, Beth psala, že dorazí tak kolem druhý, ještě musí se psem někam. Pak máme dát vědět, kde budeme.“

„Tipla bych si, že ne moc daleko odsud,“ zazubila se Rochelle.

„V nejbližší kavárně,“ doplnila ji Kathleen. „Jak bylo vlastně ve škole?“ otočila se na Kate.

„Děsný,“ vzdychla dívka. „Polovina třídy na mě čuměla, jako bych přiletěla zMarsu, a druhá mě naopak zasypávala spoustou otázek. Jsem na zítřek fakt zvědavá.“

„To bude dobrý,“ klidnila ji Roch. „Prostě jsi pro ně ta nová, kterou neznají. Za pár dní budeš mít klid. A nedivila bych se, kdyby tam bylo pár lidí fajn. Noví kamarádi nikdy neuškodí.“

„Mně stačíte vy,“ prohlásila Katie. „Víc nepotřebuju.“

„To říkáš teď. Ale až budeš zase ve škole, budeš ráda, že tam někoho máš,“ pokrčila rameny Kathleen.

„Uvidíme,“ nevyvracovala jí to Kate. „Co tu dělá Melania?“ pohlédla ke dveřím, kde právě postávala blonďatá dívka.

„Promiň, zapomněla jsem ti říct, že přijde taky,“ odvětila omluvně Rochelle. „Mel!“ zamávala na svoji kamarádku.

„Jé, ahoj,“ spatřila je konečně dívka a vydala se k nim. „Víc zapadlý stůl už jste najít nemohly, co?“ okomentovala jejich výběr místa.

„To ne, no,“ přisvědčila s úsměvem Rochelle.

„Taky jsem je chvíli hledala,“ přiznala se Katie. „To máš nový?“ pohlédla Mel na krk.

„Co?“

„Ten přívěšek,“ uvedla to na pravou míru Kate.

Melania si zmateně sáhla na krk a překvapeně hleděla na hvězdu, která zdobila její krk. Vzápětí se na její tváři usadil šokovaný výraz. Několik vteřin mlčela a očima doslova rentgenovala onen šperk.

„Jsi v pořádku?“ starala se Kathleen.

„Jo,“ vydala ze sebe Mel, ale její hlas zněl tak nějak dutě. Jako by ani nebyla duchem přítomna.

„Mel, co se děje?“ naléhala na ni Rochelle, která se nenechala obalamutit jejím „jo“.

„Nic,“ odbyla ji však Melania a nahodila usměvavý výraz. „Jen jsem si na něco vzpomněla, nic víc. Jak vlastně bylo ve škole?“ otočila se na Katie a položila jí tak tu samou otázku, co před chvílí holky.

„Šlo to. Teď jsem o tom říkala holkám.“

„Umím si to představit,“ ušklíbla se Melania, přičemž si stále hrála s přívěškem na svém krku. Na své kamarádky tak působila dojmem, jako by do té chvíli ani nevěděla, že takový řetízek má. „Nevíte,“ ozvala se najednou, „něco o Betty? Kde je nebo tak nějak…“

„Kolem druhý by měla přijít,“ nenechala ji dokončit větu Kathleen. „Nebo to aspoň psala.“

„Skvělý,“ přikývla Mel. „Kam plánujete jít…počkat, neříkejte to. Vsadím se, že do tý kavárny na rohu.“

„Jak jinak.“

„Hele, Rochelle, to srdíčko, tos ještě neměla, viď?“ všimla si najednou Melania.

Rochelle nahmatala řetízek s onou ozdobou a na tváři vytvořila stejně zmatený pohled, jako její kamarádka před malým okamžikem. Mnohem rychleji si jí ho však podařilo zamaskovat. „Ani jsem nevěděla, že jsem si ho vzala,“ zamumlala potichu a snažila se nedat najevo svoje překvapení. Doopravdy však byla velmi zmatená z toho, co právě zjistila. Samozřejmě, že nikdy dřív tento řetízek nenosila, ani nemohla. Měla ho jen chvíli, vlastně když se nad tím logicky zamyslela, ani ne den. V duchu se sama pro sebe pousmála. Moc dobře věděla, kde se vzal na jejím krku a od koho ho má. Právě tuto otázku jí vzápětí Mel položila.

„Kdo ti to dal?“ vyzvídala.

„Ale, kamarád,“ pousmála se.

„Tak kamarád, jo?“ chytla se její věty okamžitě Kathleen. „Kterej?“

„Toho neznáte,“ odvětila Rochelle s úsměvem.

Přitom však na Kate hodila pohled, ze kterého její kamarádka byla víc jak zmatená. Zarazila se, když kamarádčin zrak spočinul na její ruce a v jejích očích se zablesklo. Podívala se, co Rochelle tak zaujalo. A nemusela hledat dlouho. Jemný náramek na její ruce byl nepřehlédnutelný. Šokovaně pohlédla na Roch a konečně jí došlo, o co tady jde. Vzpomněla si, kdy viděla Rochellin přívěšek poprvé. A jak dostala svůj náramek. S nově nabytými pocity upřeně hleděla Rochelle do očí.

„Co to s vámi dvěma je?“ těkala Kath z jedné na druhou.

„Nic,“ usmála se Rochelle šťastně. „Všechno je v nejlepším pořádku. Moment,“ zamumlala a zvedla mobil. „Prosím? Jé, ahoj, Amy. Jo, jasně, to víš, že jo,“ odpovídala do telefonu. „Jako obvykle. Tak se budu těšit. Zatím.“

„Kdo to byl?“ vyzvídala hned Mel.

„Jen Amelia. Hele, nevadilo by vám, kdyby se k nám později přidala?“ pohlédla na své kamarádky. „A Jane taky.“

„Kdys to všechno proboha stihla vyřídit?“ vykulila na ni oči Kathleen.

„Ale, tak nějak… v pár sms a jednom hovoru,“ přiznala se Rochelle. „Můžou teda…“

„Ne asi, nemůžou,“ zakoulela očima Melania.

O hodinu později, když už byly všechny čtyři po obědě, se přesunuly do malé kavárny na rohu ulice. Tam už na ně čekala Elizabeth, které se už nechtělo chodit za nimi do restaurace, když mohla počkat pár minut tady. Chvíli si jen tak nezávazně povídaly, než se k nim během hodiny přidaly i Jane s Ameliou. Jak se tak zdálo, tak jednotlivé dvojice kamarádek – Rochelle a Kate, Amelia a Jane, Elizabeth a Melania – si spolu povídali víc, než s kýmkoliv jiným. Tiché hovory mezi nimi nebyly žádnou výjimkou, takže se Kathleen po nějaké chvíli začala cítit odstrčená.

„Co to s vámi dneska je?“ zeptala se najednou nahlas. „Všechny se chováte nějak tak divně.“

„To se ti jen zdá, Kath,“ nesouhlasila s ní Kate.

„Katie, nejsem slepá, vidím, že se něco děje. Nejdříve ty dva řetízky, pak tvůj náramek, na který jsi koukala jako bys viděla ducha… A vysvětli mi, od kdy má Beth stejný řetízek jako Melania? A Jane jako Amelia…“

Zbylá šestice dívek se na sebe překvapeně podívala a zkoumala, co přesně tím Kathleen myslela. Nějakou dobu na sebe hleděly a dávaly si do sebe souvislosti. Nyní se zdálo, že konečně přicházejí na to, co jim celou dobu nesedělo a mátlo je. Ani jedna z nich se neměla k tomu, aby cokoliv řekla. Jen na sebe hleděly a nechávaly tak Kath, která absolutně nic netušila, v nejistotě. Nakonec to byla Jane, která nastalé ticho prolomila.

„Takže to nebyl sen,“ konstatovala.

„Předpokládám, že ne,“ pousmála se Rochelle. „Kde jste…“

„Já a Jane v Alagaësii,“ nenechala ji dokončit větu Amelia.

„A my dvě…“ hodila Beth na Melaniu rychlý pohled.

„S Jacobem a Sethem,“ doplnila ji Roch. „Samozřejmě. U nás už je to asi jasný, co?“ pohlédla na Kate.

„O čem to mluvíte?“ nechápala je Kathleen.

„Promiň, Kath, ale tomu bys nerozuměla. Nebo spíš nevěřila,“ dodala, když se její kamarádka nadechovala k odpovědi. „A krom toho bys nás měla za blázny.“

„Počkej, Roch,“ zarazila ji Kate. „Já chci, aby o tom Kath věděla.“

„Můžete mi vysvětlit, o co tu jde?“

„Můžeme, ale ne tady,“ zakročila Beth. „Co kdybychom zaplatily a šly ke mně domů? Nikdo tam není a budeme tam mít klid.“

Když nikdo neprotestoval, všech sedm se zvedlo, zaplatilo a vydalo se směrem k domu, kde bydlela Elizabeth. Teprve tam se šest z nich pustilo do vypravování. Začátek všechny až na Kathleen znaly, ale zbytek zážitků už byl individuální. Zdálo se, že tomu Kath ani nechce věřit, měla za to, že je to přitažené za vlasy a že se její kamarádky dočista pomátly, ale nakonec se podvolila a jen mlčky poslouchala, co všechno ostatní holky potkalo. U Betty pak zůstaly až do večera a porovnávaly vše, co za onen měsíc v jiném světě zažily.

pokračování: 21. kapitola

13.02.2010 21:14:41
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one