My world of fantasy...
Tak vám přináším další kapitolku a zároveň vám děkuji za komentáře, moc mě potěšily, ale nemám čas ani náladu na ně odpovídat....Po skončení zkouškovýho se k tomu ale vrátím.
A co k týhle kapitole? Můžu vám prozradit, že tahle kapitolka je zlomová a ukončuje první část povídky (pro upřesnění - povídka má části dvě).
Takže snad se vám bude líbit a těším se na nějaké ty reakce.
Vaše Kaitlin

***

Část 1

 

„Nesnáším ji,“ probodla Rochelle pohledem procházející Pansy. „Kráva jedna namyšlená.“

„Roch, klid, už s tím nic nenaděláš, tak to nech plavat,“ uklidňoval ji Blaise, zatímco se snažil vypracovat si úkol z přeměňování, který měli na další den. „Co kdybys mi radši pomohla s tímhle?“ zvedl hlavu.

„Řekni si Kate, ta je v tom lepší,“ odkázala dívka kamaráda na svoji sestru a vrátila se ke knize, kterou měla právě rozečtenou.

Zabini si povzdechl, ale poté se otočil na Kate, která zde byla zrovna na návštěvě a bavila se s Dracem, a požádal ji o pomoc. O okamžik později už Katie vysvětlovala Blaisovi látku poslední hodiny. Draco, který tak přišel o svoji společnici, se přesunul k Rochelle a vyrušil ji z její četby.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se Roch, aniž by mu věnovala jediný pohled.

„Jo, abys konečně začala s někým komunikovat,“ zamračil se. „Od neděle mlčíš, jen ses uráčila říct nám o Pansy a tím to hasne. Mluvíš pouze se svojí sestrou, nic víc.“

„Nepostřehla jsem, že by vám můj příjemný hlásek nějak chyběl,“ uculila se na něj Roch.

„A víš, že i docela jo?“ objevil se na Dracově tváři malý úsměv. „Nikdo si na nic nestěžuje, nerozvíjí své praštěné teorie…“

„Ty se prostě jen nudíš,“ skočila mu do řeči a nadobro zaklapla knihu. „Nechybím ti já, ale někdo, kdo by tě bavil.“

„Tos řekla ty,“ bránil se Malfoy.

„Fajn. Ale kdybys chtěl zábavu, tak Pansy by tě jistě nějak zaměstnala a…“

„Ještě jednou se zmíníš o tý huse a nepřej si mě,“ vyhrožoval jí.

„Myslíš o Pansy? Ale nevšimla jsem si, že by byla husa. Protože co si pamatuju, tak ta má peří a ona podle mě… Ale co, ty ji vlastně znáš líp, tak předpokládám, že víš i to, co mě zůstalo utajeno,“ bavila se na jeho účet.

„No, jsem ráda, že se dobře bavíš,“ povzdechl si Draco. „Víš, ale zajímalo by mě…“

Co by ho ale zajímalo, to už se Rochelle nedozvěděla. Vchod do společenské místnosti se totiž najednou otevřel a dovnitř nakráčel Lucius Malfoy v celé své parádě. Rychlým pohledem přejel všechny přítomné, až se zastavil na šestici lidí, kteří zabírali nejlepší křesla a pohovky.

„Draco, Rochelle, pan Zabini a slečna Robertsová,“ oslovil čtyři z nich, „ke mně!“ přikázal.

Theo a Claire na ně hodili překvapené pohledy. Nevěděli vůbec nic o incidentu, který se odehrál před dvěma dny mezi Roch, Kate a Pansy, tudíž nechápali, proč si je Lucius Malfoy teď volá k sobě.

„Děje se něco, pane?“ zeptala se Kate zdvořile.

„Myslím, že sami víte, co se děje!“ probodával je pohledem. „Ano, slečno Robertsová. Vy a vaše sestra,“ zabodl se očima do Rochelle, která stála hned vedle ní. „Pán chce s vámi mluvit. Za půl hodiny všichni budete nahoře v ředitelně, jinak…“ nemusel dokončovat větu, aby přítomní pochopili.

„Ano, otče,“ přikývl Draco a pevným pohledem vyprovodil muže ven z kolejní místnosti. „No, zřejmě asi máme problém.“

„Nechápu, že volá taky vás,“ mumlala si Rochelle pro sebe, když se vrátila zpět do křesla.

„Zmínili jsme jejich jména, pamatuješ?“ připomněla jí Kate. „A pokud to Pansy jen trochu přetočila nebo přilepšila…“

„Katie, už i tak víme, že jsme v pěkném průseru, nemusíš to ještě zveličovat.“

„Může nám někdo říct, o co se tady jedná?“ vmísil se jim do rozhovoru Theodor Nott.

„Že Pansy slyšela něco, co neměla,“ povzdechla si Rochelle. „Konkrétně o mně a Kate. A jsme asi v pěkný kaši.“

„Kolik toho ví?“ zajímal se Nott.

„Ne všechno, ale mohla si něco domyslet. Hlavně ale slyšela o tom, co si myslím o Ty-víš-kom.“

„A sakra,“ uvědomil si Theo vážnost situace.

„Dřív nebo později k tomu muselo dojít,“ pokrčila Kate rameny. „No co, snad jste si nemysleli, že to takhle vydrží napořád?“ pohlédla na překvapené spolužáky. „Jen jsem zvědavá, co všechno mu Pansy řekla.“

„Ta?“ ozvala se i Claire. „Pokud něco slyšela, tak vykdákala úplně všechno a ještě to pěkně opepřila.“

„Báječný,“ zavrčela Rochelle. „No, předpokládám, že bysme radši měli jít, co?“ pohlédla na Draca, Blaise a Kate. „Nebo to bude ještě horší.“

„Jo, to máš pravdu,“ přikývl Draco a v okamžiku byl na nohou, stejně jako Blaise.

I Rochelle se už zvedla a spolu s kluky zamířila ven, když si uvědomila, že je Kate nenásleduje. „Ty nejdeš?“ otočila se překvapeně na sestru.

„Hned,“ přikývla a obrátila se na Nottovou. „Mohla bys tohle dát Ginny Weasleyové?“ sklonila se k ní tak, že to slyšela jen ona a její bratr. „Nějak tak nepočítám s tím, že budu mít možnost jí to předat a musím jí toho hrozně vysvětlit. Díky.“

„Jak nepočítáš…“ pohlédla na ni Claire.

„Mám takovej pocit,“ odvětila Kate a přidala se k ostatním. „Tak zatím,“ pokusila se o úsměv a spolu s přáteli vyšla ven na chodbu.

Celou cestu do ředitelny mlčeli, všichni přemýšleli o tom, co je v následujících minutách čeká. Draco nepochyboval o tom, že je Voldemort patřičně potrestá, Blaisovi se hlavou honily podobné myšlenky a Rochelle už v mysli vytvářela ty nejkatastrofičtější scénáře. Jen Kate na to všechno nahlížela z jiného úhlu. Nemohla si pomoct, ale cítila, že to dopadne úplně jinak, než všichni předpokládali. Navíc ani necítila moc strach, což bylo zvláštní, očekávala, že bude strachy bez sebe, až tahle chvíle přijde, ale ono nic. Nechápala to. A ani se to nesnažila pochopit, věděla, že je to marné.

Když se o čtvrt hodiny později zastavili před ředitelnou, váhavě na sebe pohlédli. Ani jednomu se nechtělo udělat první krok, ale nakonec to byl Draco, který musel říct heslo od ředitelny a vstoupit jako první. Ve všech byla v tom okamžiku malá dušička. Stálo je to všechny síly, aby vůbec zaklepali na dveře a počkali na výzvu.

„Vstupte,“ ozval se chladný hlas za dveřmi. Všem jim bylo okamžitě jasné, že se jedná o Pána zla a ne o Snapea, který je obvykle pouštěl dovnitř. S děsem v očích na sebe pohlédli, než Rochelle konečně zmáčkla kliku a jako první vešla do místnosti.

„Ale, ale, tak nakonec jste přišli,“ uvítal je Voldemort zamračeně. „Předpokládal jsem, že raději zmizíte z Bradavic. Aspoň někteří z vás,“ utkvěl pohledem na Rochelle a poté i Kate. „Je vám asi jasné, proč jsem vás nechal předvolat.“

„Ano, pane,“ odpověděla Rochelle se vztyčenou hlavou.

„Musím říct, že jste mě opravdu zklamaly,“ mluvil nyní pouze k dívkám. „Očekával jsem, že půjdete ve stopách svých rodičů. Měl jsem si uvědomit, že tomu tak není, už když se jedna z vás dostala do Nebelvíru. Že to ale bude až tak vážné…“ přimhouřil oči. „Od tebe, Rochelle, jsem něco takového opravdu nečekal!“ vyjel na ni.

„Pane,“ začala Roch, „vy opravdu věříte tomu, co vám Parkinsová…“

„Nitrozpyt je velmi spolehlivý,“ přerušil ji.

„Aha,“ došlo Roch. „Tak v tom případě vám nemusíme už nic vysvětlovat,“ usoudila.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit?!“ ztratil Voldemort nervy. Teprve v ten okamžik si Roch všimla, že v ředitelně nejsou sami. Kousek od pracovního stolu postával Snape a dokonce i Malfoy starší.

„Mluvím s vámi tak, jak uznám za vhodné,“ pohlédla mu Rochelle do očí. Stejně předpokládala, že je za tohle potrestá, tak neviděla důvod, proč cokoliv zapírat. Vzdor v jejích očích musel vidět tak jako tak.

„Vaše matka bude opravdu zklamaná, až zjistí, co jste zač.“

„Tak ať je,“ pokrčila Roch rameny.

„Doufal jsem, že se mi patřičně omluvíte a pak bych vám možná odpustil, ale takhle…Crucio!“ mávl hůlkou a vyslal na Rochelle jednu z kleteb, které se nepromíjejí. Dívka se okamžitě svezla na podlahu. Takovou bolest ještě v životě nezažila. V prvních momentech se snažila neudělat mu tu radost a křičet, ale po chvíli na to úplně zapomněla a sténala bolestí. Byla hrozně ráda, když kouzlo konečně skončilo.„To abys věděla, že lordu Voldemortovi se neodporuje. Slečna Parkinsová,“ pokračoval a vůbec si nevšímal dívky ležící na koberci, „mě informovala nejen o vaší zradě, ale také se zmínila o jisté pochybnosti o vašem původu. Zdá se jí, že nejste ty, za které se vydáváte.“

„Nejsme ty, za které se vydáváme?“ podivila se nechápavě Kate. Od ní to znělo docela upřímně, zatímco Rochelle, která se již s pomocí Draca postavila, si byla jistá, že kdyby to nyní řekla ona, vyznělo by to úplně opačně.

„Ano, slečno Robertsová, myslí si, že ve skutečnosti jste někdo úplně jiný.“

„A smím se zeptat, kdo bych tedy měla být?“ hrála dál svoji roli Kate.

„To by mě také zajímalo. A rád to i zjistím. Legillimens,“ zaútočil bez jakéhokoliv varování. Kate se pod náporem nitrozpytu zakymácela a nebýt Blaise, jenž ji pohotově zachytil, skončila by na zemi.

Po pár nekonečných minutách Pán zla konečně skončil a mrazivě se na Kate zadíval. „Takže měla pravdu. Nejen, že nejste ty, za které se vydáváte, ale ještě ke všemu jsi prachsprostá mudla, která si hraje na čarodějku!“

„Tak to není,“ ozvala se opět Rochelle. Nechtěla, aby další kletbu schytala její kamarádka. Ne, když se tomu šlo vyhnout.

„A jak to teda je, slečno… jak vám vlastně mám nyní říkat?“ zeptal se posměšně.

„Pokud chcete, tak Elliotová,“ ušklíbla se Roch, mírně od sebe odstrčila Draca a postavila se Pánovi zla čelem. Nemusela být jasnovidec, aby věděla, že nyní už je čeká jen smrt. „A opravím vás. Pokud bych byla mudla, tak bych asi neuměla zacházet s tímhletím,“ hrála si s hůlkou. „Nebo jsem snad taky jen předstírala, že kouzlím?“ pohlédla na Malfoye a Snapea.

„Ano, pravda, mudla a kouzlí,“ uvědomil si Voldemort pravdivost jejích slov. „Vy mi to ale zajisté dokážete vysvětlit, že, slečno Elliotová.“

Rochelle na chvíli zaváhala nad svojí odpovědí. Sama si nebyla jistá. „Ne,“ odvětila nakonec.

„Ne? Dobře, snad vám tohle rozváže jazyk. Crucio!“

Rochelle se už podruhé za několik minut ocitla na podlaze v nesnesitelných křečích. Tentokrát to snad ale bylo ještě horší než poprvé. Měla pocit, jako by se jí do těla zabodávalo milion jehliček, které bodaly pořád a pořád. Nevěděla, jak dlouho to ještě vydrží, cítila, že každou chvíli už omdlí. Nakonec ji ale zachránil Katein výkřik.

„Prosím, už ne!“

„Už nestrpíte pohled na svoji… je to vlastně vaše sestra? Podobné si moc nejste.“

„Není,“ sklopila hlavu Kate.

„Pak mi tedy vy vysvětlíte onu záhadu s kouzlením, i to, co zde děláte. Pokud tedy nechcete vidět vaši kamarádku znova trpět.“

„Nic mu neříkej, Kate!“ ozvala se Rochelle z podlahy. Voldemort si jí však pranic nevšímal a pohledem vyzíval Kate, aby mu to prozradila.

„Nemůžu vám to říct,“ začala Kate. „Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že to nevím,“ dodala rychle. „Já ani Rochelle.“

„Pokračujte,“ vyzval ji Pán zla.

„My…“ zadrhla se.

„Mám vám snad také rozvázat jazyk nějakou kletbou?“ vyhrožoval jí Voldemort. „I když je jednodušší způsob, jak zjistit, co potřebuji.“ V dalším okamžiku už Kate znova pocítila nápor nitrozpytu. Tentokrát už ale neměla tolik štěstí jako prve a skončila vedle Rochelle na podlaze. Teprve po několika minutách Pán zla ukončil spojení mezi nimi a s nově nabytým zájmem na ni pohlédl. Kate však nevypadala, že by byla ve stavu, kdy by mu byla schopna cokoliv říct, tak mu nezbývalo nic jiného, než se otočit na Rochelle.

„Takže z jiného světa,“ pronesl černokněžník zamyšleně. „A je zajímavé, že nikoho zde to nepřekvapilo. Až na Luciuse. A vidím i Severuse,“ pohlédl na své dva Smrtijedy. Lucius se zdál opravdu překvapený, nevěděl o tom, a Severus již tak dlouho hrál na obou stranách, že dokázal své emoce velmi dobře ovládat. „Ovšem vy dva,“ věnoval se nyní Dracovi a Blaisovi, „jste o všem celou tu dobu věděli. A ani vás nenapadlo mi nic říct. A ne, nenamáhejte se. V její mysli jsem viděl, že jste se s nimi setkali ještě dřív, než se ony objevily zde. Ale,“ otočil se, „jedna věc na tom je zajímavá. Ony vás dokonale znaly. Jak je to možné?!“ vyštěkl na Rochelle, která se konečně dokázala posadit.

„Že by předvídání budoucnosti?“ nadhodila Roch drze.

„Tobě ty dva Cruciaty nestačily, že? Možná, že další by ti…“

„A jak se pak něco dozvíte, když mě tu umučíte na podlaze? Od Kate asi těžko,“ ušklíbla se. „Protože já jsem ta, která toho ví mnohem víc.“

„Slečinka by chtěla vyjednávat,“ pochopil Voldemort. „Myslíš si snad, že se nedokážu dozvědět to, co potřebuji?“

„To můžete zkusit,“ odsekla Roch.

„Legillimens!“ zopakoval již potřetí Pán zla. Nepočítal však s tím, že dívka bude klást odpor. Rochelle se sice nikdy neučila nitrobranu, ale stačila si o ní přečíst několik knížek. A přestože nedokázala své myšlenky skrýt, podařilo se jí je tak promíchat, že Voldemort teď leda tak mohl sledovat nesouvisící útržky různých vzpomínek. Přesto však po chvíli našel jednu informaci, která mu většinu věcí osvětlila.

„Tak knihy!“ objevil se na jeho tváři úsměv plný zla. „Vy jste o nás četly v knihách. A co jsem stačil postřehnout, tak i znáte budoucnost.“

„Kterou se nikdy nedozvíte, svým příchodem jsme ji změnily,“ pohlédla na něj Rochelle vítězně.

„Avšak znění věštby, to, kde je nyní Potter a co dělá, to zajisté víte,“ hádal Voldemort.

„Ne,“ odporovala mu Kate, která už opět stála na nohou. „Nic z toho…“

„Poznám, když mi někdo lže,“ udeřil na ni Pán zla a otočil se zpět na Rochelle. „Co mi k tomu řeknete vy, slečno Elliotová?“

„Ani slovo,“ pokusila se Roch postavit na nohy, ale zavrávorala a byla by opět skončila na podlaze, kdyby ji Draco nezachytil a nepodepřel. „Nemám vám k tomu co říct.“

„Jak si přejete. Cruc…“

„Ne!“ vyhrkl najednou Draco a obratným pohybem se dostal před Rochelle. „Už ne, pane.“

„Takže teď mi budeš vzdorovat i ty,“ pohlédl na něj Voldemort se vztekem v očích. „Pěkně jsi svého syna vychoval, Luciusi, jen co je pravda. Tak tedy Crucio!“

Kletba udeřila Draca přímo do očí a nyní to byl on, kdo sebou házel na podlaze. Na rozdíl od Rochelle mu však z úst nevyklouzla ani hláska. Očividně to nebylo poprvé, co okusil tuto kletbu. Když Pán zla kouzlo ukončil, Rochelle se vrhla k Dracovi, aby mu nějak pomohla. Cítila se odpovědná za to, co se mu stalo. Nebýt jí a její tvrdohlavosti, nemusel by trpět místo ní.

„Jsi v pořádku?“ ptala se starostlivě.

„Už dlouho nebude,“ zaměřil se Voldemort nyní pouze na ni. Jasně poznal, že pokud chce odpovědi na své otázky, dozví se je pouze od ní. A protože jí bylo zřejmě jedno, co se stane s ní, zaměřil se na její přátele. „Odpovíš mi na moje otázky, nebo to on schytá.“

„To ne!“ zbledla Roch. „On s tím nemá nic společného!“

„Ovšemže má. Tak pokud nechceš, aby zemřel velmi pomalou a bolestivou smrtí…“ nechal větu otevřenou.

„Nic mu neříkej, Rochelle!“ vyjádřil svůj názor Draco.

„Mlč!“ okřikl ho Voldemort. „Čekám,“ pohlédl zpět na Rochelle. „Můžeš začít třeba s tou věštbou.“

„Rochelle, nic neříkej,“ ozvala se zase Kate. „Za to to nestojí.“

„Ale za vaše životy jo.“

„Stejně nás odsud už nepustí, všechny nás zabije,“ prohlásila Kate a postavila se vedle své sestry. „Od nás už se nic nedozvíte. Budete nás muset zabít.“

„Jak je libo,“ ušklíbl se Voldemort. „Tenhle rozhovor už mě tak jako tak začínal nudit. Avada kedavra!“ vyštěkl zničehonic a na Kate se řítila kletba smrti.

Obě dívky na okamžik ztuhly a nebyly schopny jakéhokoliv pohybu. Oproti tomu Blaise rychle pochopil situaci a pokusil se Katie odstrčit stranou. V tu samou dobu se Draco vrhl k Rochelle, na kterou mířilo druhé smrtící kouzlo, které mezitím Pán zla stačil vyslat. Kletby byly jen pár centimetrů od svých cílů, když se najednou vše kolem čtveřice přátel zatočilo a oni se objevili v jakémsi světelném víru. V ten samý okamžik se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř bez dechu vpadl Theodor Nott. Než se však stačil rozkoukat, i jeho vtáhl vír do svého nitra a on spolu s ostatními upadl do jakéhosi bezvědomí. Jejich těla pak byla dál unášena kamsi do neznáma.

 

Část 2

 

„To čekání je příšerné,“ přecházela Elizabeth nervózně po pokoji. „Už je skoro noc a pořád nic. A přitom Alice říkala…“

„A nejsi ráda, že se nic neděje? Třeba se zase něco změnilo,“ pokrčil Jacob rameny. „Když nás nenajde, budu jen rád.“

„Víš stejně jako já, že nás najde. A když to nebude dneska, tak to bude jen o trochu později. Tak jako tak nás dostane.“

„V tomhle má asi pravdu, Jaku,“ souhlasil s dívkou Seth. „Taky si myslím, že je to jen otázka času. Nemůžeme utíkat věčně. Navíc Alice se jen málokdy mýlí.“

„Uvidíme,“ uzavřel debatu Jacob a pohlédl ven z okna.

Bylo už téměř deset hodin večer a všichni čtyři seděli na jednom z pokojů, které měli pronajaté v hotelu. Věděli, že pokud budou stále pohromadě, hrozí jim mnohem menší nebezpečí, než kdyby se rozdělili. Navíc brali dost vážně Alicino varování. Kluci nehodlali nechat ani jednu z dívek ani na okamžik samotnou. Ne po tom, co jim Alice sdělila jednu z možných budoucností, kdy Demetri dívky dostal, když byly náhodou jen spolu.

„Myslíte, že nás tu najde?“ prolomila po chvíli ticho Melania. „Alice přece říkala, že nás viděla v parku…“

„Ale tam viděla jen vás dvě,“ skočil jí do řeči Seth. „Těžko to teď bude stejně. Jestli něco víme, tak jen to, že nás najde. Pokud už Alice viděla, že je v Anglii, nebude mu trvat dlouho, než se tu objeví.“

„Taky by ale mohl být trochu ohleduplný a vybrat si nějakou normální dobu. Docela bych už šel spát,“ zazíval.

„A co ti v tom brání?“ podivila se Elizabeth. „Klidně si lehni a spi.“

„A to mám přijít o všechno dobrodružství? Ani omylem!“ zamračil se, ale stejně si na posteli, kde do té doby seděl, lehl.

Melania nad tím jen zakroutila hlavou, věděla, že je jen otázkou času, než mladíka přemůže spánek. Ona sama oproti tomu seděla v křesle, takže nepředpokládala, že by se jí podařilo usnout. Když však pohlédla na Setha, který rovněž ležel v posteli, zamyslela se. Možná, že je Demetri přece jen nachytá bez kluků. Nebo bude mít čest se spícími vlkodlaky. Oboje vyšlo nastejno. Ze přemýšlení ji vytrhla až Elizabeth, která se najednou zvedla a přešla k oknu.

„Beth, myslíš, že je tohle bezpečné?“ otočil se Jacob na bok, aby tak na dívku viděl. „Kdyby chtěl vejít dovnitř oknem, což my mě u upíra nepřekvapilo…“

„Jsme dost vysoko na to, aby to vzal tudy,“ opáčila Elizabeth klidně.

„Pro upíra? Těžko. Mohla bys být tak hodná a odejít odtamtud? Znervózňuje mě to.“

„Jenže já tu nedokážu jen tak sedět a nic nedělat. Už mě to čekání ubíjí.“

„A co chceš jako…“

„Buďte tiše, vy dva!“ vpadl jim do jejich hádky Seth. „Něco jsem slyšel.“

„Co…“ pohlédli na něj zbylí přítomní.

Seth však jen zavrtěl hlavou a přiložil si prst ke rtům. Zároveň naznačil Elizabeth, aby odstoupila od okna a vrátila se zpět na své místo. Jeho kupodivu poslechla a během chvíle už seděla v nohách postele, stejně jako před chvílí. Naopak Jacob stál za závěsem u okna a sledoval dění na ulici pod nimi. Melania už už otevírala ústa, aby se na něco zeptala, ale opět byla umlčena Sethovým výhružným pohledem.

„Vid…“ začala Beth.

Odpovědí jí bylo pouhé souhlasné pokývání hlavy ze strany Jacoba. Nyní on i Seth nenápadně pozorovali tmavou uličku pod nimi. Nyní už nebylo pochyb o tom, že je upíři opravdu vypátrali. Dvojice postav postávajících u pouliční lampy a mlčky sledujících hotel byla nepřehlédnutelná. Aspoň pro dvojici vlkodlaků, kteří již měli s upíry nějaké zkušenosti a nedělalo jim problém je poznat i na velkou dálku. A přestože tyto dva muže neznali, uhodli, kdo jsou. Z popisu Cullenů navíc okamžitě rozpoznali Demetriho. Jeho společník jim sice nic neříkal, ale pochopili, že se bude jednat o někoho velice schopného, když poslali právě jeho.

Po chvíli se oba dva od okna odvrátili a postavili se doprostřed místnosti. Upíři z ulice již zmizeli, ale jak Seth, tak Jacob měli pocit, že je to jen proto, aby mohli vejít do hotelu. Nepředpokládali, že by měli ti dva nějaký problém dostat se až sem k nim, na pokoj. Už z dálky vypadali oblečeni velice slušně, takže se dalo čekat, že je sem lidé z recepce ještě osobně odvedou, pokud je o to požádají. I když se jim zdálo zbytečné, aby něco takového dělali. Ještě by na sebe upozornili. Pár minut napjatě stáli a očima rentgenovali dveře, než se konečně ozvalo slabé zaťukání.

Mel i Beth okamžitě střelily očima po klucích, kteří se ale náhle podivně uvolnili. Jacob dokonce vyrazil ven z místnosti.

„Jaku!“ vyhrkla Elizabeth, když si uvědomila, co dělá.

„To je v pořádku, Betty,“ pousmál se mladík a otevřel dveře. „Ano?“ uvítal jakéhosi pracovníka z hotelu.

„Omlouvám se, že ruším,“ začal muž uctivě, „ale dole v hale na vás čekají nějací dva muži, kteří by s vámi rádi mluvili.“

„Děkujeme za vyřízení,“ přikývl Jake. „Hned tam budeme,“ zabouchl opět dveře a pohlédl na své společníky. „Takže?“

„Myslím, že bude lepší, když uděláme to, co po nás chtějí,“ mínil Seth. „Navíc dole nebudeme sami, v tuhle dobu tam ještě bývá spousta lidí,“ vrhl se ke stolu a popadl tužku a papír. Za okamžik už všem ukazoval cedulku s nápisem: Musíme dát Alici a ostatním dost času, aby se sem stihli dostat.“

„Máš pravdu,“ souhlasil s ním Jacob. „Můžeme?“

„Asi jo. Pokud je tohle jediná možnost,“ povzdechla si Beth a vstala. Melania na sebe nenechala dlouho čekat a následovala svou kamarádku. Několik minut na to všichni čtyři vcházeli do haly hotelu. Už z dálky poznali dvojici mužů, se kterými se měli setkat. I když zde bylo docela dost lidí, tito dva byli nepřehlédnutelní. Právě proto k nim Seth s Jacobem bez jakéhokoliv zaváhání zamířili. Dívky kráčely hned za nimi, ale bylo jim jasné, že je nyní kluci kryjí vlastními těly.

„Dobrý večer,“ pozdravil Jacob upíry.

„Á, dobrý večer. Předpokládám, že ty jsi Jacob Black,“ přeměřil si tmavovlasý upír Jaka pohledem.

„Ano, to jsem,“ přikývl. „A vy?“

„Oh, promiňte. Mé jméno je Marcello a toto je Demetri. Předpokládám, že o něm jste již slyšeli,“ ušklíbl se. „Hledali jsme vás docela dlouho,“ podotkl. „Ale ještě nikdy se nestalo, aby tady mému příteli někdo unikl,“ zasmál se neupřímně.

„Ano, to jsme také slyšeli,“ souhlasil s ním Jacob.

„Zajisté také víte, proč jsme si dali takovou práci a hledali vás po celém světě,“ zapojil se do debaty i Demetri. „Musím přiznat, že jen málokdo mi unikal tak, jako vy čtyři.“

„Nemusel jste se namáhat a hledat nás,“ zamumlala Elizabeth, která byla stále částečně skrytá za Jacobem. „Klidně bychom se bez vás obešli.“

„Oh, to zajisté věřím, milá slečno. Ale my bez vás ne. Máme jednoznačné příkazy, co s vámi dělat.“

„Zabít nás,“ šeptla Melania.

„Oh, ano,“ přikývl s úsměvem Marcello. „Ale nejprve bychom od vás chtěli získat pár informací. Co takhle se projít venku?“ navrhl.

„Abyste nás pak mohli snadněji dostat?“ zavrčel na něj Jacob.

„Ale, mladý muži, kdo mluvil o vás? Vás dvou se naše nařízení netýká. Pokud nebudete dělat problémy, necháme vás žít,“ chopil se opět slova Demetri. „Vy do našeho světa patříte stejně jako my. Ale ony dvě ne. Mají víc informací, než by měli normální smrtelníci vědět. Jsou jen dvě možnosti, jak to vyřešit. A jistě víte jaké,“ objevil se na jeho tváři zlomyslný výraz.

„Obávám se, že ne,“ vstoupil do jejich rozhovoru Seth.

„Co takhle si o tom popovídat na čerstvém vzduchu?“ zopakoval svůj návrh Marcello. „Zde je moc nepovolaných lidí, kteří by nás mohli poslouchat.“

„Dobře, souhlasím,“ přikývl Jacob.

Upíři na nic nečekali a rychlým krokem se vydali ven. Trochu pomalejším tempem je pak následoval zbytek skupinky. Před hotelem však už na nikoho nenarazili. Dívky to trochu zarazilo, ale vlkodlaci je bez jediného slova vedli k Hyde Parku před nimi. Zastavili se až pár desítek metrů od silnice. Tam na ně totiž Marcello s Demetrim čekali.

„Doufám, že s námi budete souhlasit, že bude nejlepší, když to rychle vyřídíme. A půjdeme si zase každý po svém,“ pohlédl Demetri Jacobovi do očí.

„Ne tak docela,“ probodl ho pohledem Black. „Zmiňovali jste se o dvou možnostech, jak to vyřešit. Ale Seth má pravdu. Je tu třetí možnost, na kterou jste vy, upíři, zcela zapomněli.“

„A jaká?“ zeptal se posměšně Marcello.

„Slyšeli jste už o otisku?“ nadhodil Seth zdánlivě klidně. Nechápavé výrazy obou upírů mu řekli vše a tak tedy pokračoval. „Takhle si totiž my vybíráme partnery. Každý vlkodlak se může otisknout jen jednou a to do osoby, ke které dokonale pasuje. Je to hodně podobné vztahu například mezi Edwardem a Bellou, Rosalií a Emmettem… A ta, do které se někdo z nás otiskne, tak může vědět vše. Naše pravidlo.“

„A co to s tím má společného?“ vrčel Demetri.

„Všechno,“ pohlédl mu Jake posměšně do obličeje. „Ony dvě patří k nám.“

„A jak mám vědět, že jste si to teď nevymysleli? Nevěřím vám ani slovo. Jen se je snažíte zachránit. Ale to je marné. Máme své rozkazy. A ty taky splníme,“ přimhouřil oči a z úst se mu vydralo tlumené zavrčení.

V dalším okamžiku se vrhl směrem k Elizabeth, ale to už před dívkou stál obrovský vlk, jenž byl připraven ji chránit vlastním tělem. Stejně tak tomu bylo i u Setha. I ten byl dávno přeměněný a jen čekal, až jeho protivník udělá první krok. Netrvalo dlouho a Marcello ztratil trpělivost a vrhl se na Setha, stejně jako se vrhl Demetri na Jacoba. Obě dívky jen zděšeně sledovaly, jak se mezi sebou upíři a vlkodlaci rvou. Zápas kupodivu probíhal docela v tichosti. Parkem se rozléhalo jen tlumené vrčení, ale nic víc obyčejný kolemjdoucí nemohl slyšet. A i tohle by mohl definovat jako vrčení kdejakého potulného psa a dál nezkoumat, co se zde vlastně děje.

Ani jedna z dívek nedokázala říct, jak dlouho boj mezi Jacobem, Sethem a jejich protivníky trval. Připadalo jim to jako celá věčnost. Navíc si přišly tak bezmocné. Mohly jen sedět a mlčky sledovat, jak za ně kluci nasazují život. Ony samy se nedokázaly ani pohnout, strach je zcela ovládal. V životě nebyly v takové situaci, a přestože věděly, že to takhle může dopadnout, překvapilo je, jak moc je to zaskočilo. Nebály se však jen o sebe, strachovaly se hlavně o ty dva.

„Ne!“ vykřikla tlumeně Melania, když Marcello zprudka odhodil Setha na nejbližší strom, který se vinou nárazu přelomil. Vzápětí ale odvrátila zrak od ležícího vlka a vyděšenýma očima sledovala upíra, který se nyní zaměřil na ni.

Než se k ní však stačil dostat, Seth se na něj opět vrhl a strhnul ho dál od blonďaté dívky. Za žádnou cenu ho k ní nesměl pustit. Věděl, že stačí jediné zaváhání a ona bude mrtvá. Soustředil se nyní pouze na svého protivníka, a tak ani nevěděl, jak si vede vůdce jeho smečky.

Jacob měl zatím víc štěstí než Seth a dařilo se mu Demetriho velmi dobře zaměstnávat. Upír neměl ani čas utočit, spíše se jen bránil před zuřivými útoky vlkodlaka. Bylo vidět, že ho síla tvora před ním zaskočila. Zřejmě čekal, že to bude o hodně jednodušší, zbavit se oněch dvou dívek. Nebo nepočítal s tím, že je tito dva mladíci budou bránit za každou cenu. I za cenu svého vlastního života. Překvapovalo ho to. A kdyby měl čas na to, aby o tom mohl přemýšlet, začal by zcela vážně uvažovat o tom, že mu ohledně otisku nelhali. Takhle se pouze soustředil na svého protivníka a snažil se získat převahu. Což se mu po pár minutách konečně povedlo a odhodil rudého vlka daleko od sebe. V dalším momentě se vrhl na Elizabeth. Těsně před tím, než se stačil dívky dotknout, ho něco obrovskou silo srazilo stranou. Upír ze sebe vydal až nelidský výkřik. Odpovědí mu bylo zuřivé zavrčení, jak se k němu obrovský vlkodlak přibližoval a nutil ho ustupovat co nejdál od Beth a její kamarádky.

„Stejně je dostaneme,“ prskl Demetri a znova skočil po Jacobovi.

Ten se ale nenechal vyvést z míry a s nově nabitou silou dál bojoval se stopařem Volturiů. Tentokrát však byl zápas o něco kratší než ten předešlý. Přerušilo ho totiž bolestné zavytí. Jake se prudce otočil, aby spatřil Setha, jak bezmocně leží pod stromem. Zdálo se, že s ním druhý upír hodil tak silně, že se nyní nemohl postavit na nohy. Tato chvilka nepozornosti stačila Demetrimu k tomu, aby se i on zbavil svého soupeře.

„Vidíte, nakonec to bylo stejně zbytečné,“ prohodil Demetri k Jacobovi, který ležel bez hnutí opodál. „Stejně zemřou. A vy s nimi,“ ušklíbl se. Poté už věnoval svou pozornost oběma dívkám, kvůli kterým zde vlastně byl. „Pokud chcete, můžete se s nimi ještě rozloučit.“

„Bastarde,“ vyplivla ze sebe Melania.

„Rozlučte se se životem,“ usmál se na ně sladce Marcello.

Elizabeth upírovi před sebou odvážně pohlédla do očí. Bylo už víc než jasné, že zde zemřou. Přesto ale bylo zvláštní, že měli zemřít rukou někoho takového. Oba upíři byli samozřejmě velice pohlední, přímo nádherní. Bylo až nepochopitelné, že někdo tak krásný může být tak moc krutý. Nakonec se donutila od Demetriho odtrhnout oči a pohled jí zabloudil do míst, kde tušila, že leží Jacob.

A stejně tak i Melania vyhledala pohledem Setha, který ležel sice opodál, ale kvůli zraněním se nemohl ani pohnout. Stále ještě byl ve vlčí podobě a smutně upíral na dívku oči. Ta mu pohled opětovala. Věděla, že je to to poslední, co v životě uvidí. O okamžik později zahlédla šmouhu, která se na ni řítila.

Než však stačila doletět až k ní, něco se změnilo. Cítila, jak se vše kolem ní otáčí a mizí. Cítila se jako by už nic kolem ní neexistovalo. Než však stihla ten pocit identifikovat, upadla do bezvědomí. A stejně tak i Elizabeth, která prožívala to samé, co její kamarádka.

 

Část 3

 

„Nasuado,“ přiřítil se do sálu Eragon. „Už se dali do pohybu.“

„Konečně,“ prohlásila snědá žena. „Jörmundure,“ otočila se na svého zástupce, „připrav armádu. Ať jsou připraveni bránit město. Blödhgarme,“ otočila se i na elfa-vlka.

„Naši bojovníci jsou již připraveni k boji. Dám povel, aby se lučištníci přesunuli na svá místa,“ otočil se na jednoho z elfů, kteří stáli po jeho boku, a starověkým jazykem mu cosi řekl. V další chvíli již onen elf narychlo opouštěl síň.

„Výborně,“ pochválila si Nasuada. „Oriku?“ otočila se i na zástupce trpaslíků. „Jak to vypadá s obrannou linií?“

„O vše je postaráno, Nasuado. Galbatorixova armáda bude opravdu nemile překvapena, pokud se přiblíží až k městu,“ prohlásil Orik.

„Opravdu skvělé,“ usmívala se vládkyně Vardenů. „A kde je vlastně Orrin? Pošlete pro něj někdo. Když ho člověk potřebuje, nikde není. A ať se sem dostaví i Trianna, budeme potřebovat její pomoc. A pomoc Du Vrangr Gata. Amelio, Jane, mohly byste ty dva někde sehnat?“ otočila se na dívky, které mlčky postávaly stranou od ostatních. „A pokud byste cestou narazily i na Angelu, tak ji sem pošlete také. Každá pomoc teď bude potřeba. Pokud vše půjde tak, jak je v plánu, mohly bychom tuto bitvu vyhrát a zasadit tak království další porážku.“

„Nemám z toho dobrý pocit,“ zamumlal Murtagh, zatímco sledoval dívky, jak opouštějí místnost. „Něco mi na tom nesedí.“

„Zkus se vyjadřovat přesněji,“ zamumlala Arya. Nebyla moc nadšená tím, že je tento Jezdec zde s nimi a řeší věci ohledně válečné strategie. Snad měla pocit, že mu opravdu nemohou důvěřovat, ale Eragon trval na tom, že je důležitá složka jejich armády, a tak musí být také přítomen na této poradě.

„Jen si myslím, že i oni mají nějaký tajný trumf, se kterým my nepočítáme,“ pokrčil Murtagh rameny.

„Pokud máš pravdu, budeme se s tím muset vypořádat až v okamžiku, kdy to nastane. Nemáme čas ani lidi na to, abychom to zjistili. Á, Orrine,“ přivítala krále Surdy, který spolu se svými rádci a vojevůdci vešel do sálu. „Jdete právě včas.“

„Vojsko se již prý blíží k městu, Nasuado. Jak to, že jsem se o tom nedozvěděl dřív?“ uhodil Orrin na vardenskou vůdkyni.

„I já sama o tom vím jen několik minut,“ uklidňovala ho Nasuada. „Poslala jsem pro vás hned, jak se ke mně tato informace dostala. Potřebujeme, abyste poslal své vojáky k branám. Dnes budeme muset využít všechny naše síly. Podle mých zpráv je tato armády mnohokrát větší, než všechny předešlé.“

„Jakou vidíte naději na úspěch?“ zeptal se jeden z Orrinových rádců.

„Větší než kdy jindy. S dvěma Jezdci na naší straně je téměř nemožné prohrát,“ prohlásila sebejistě Nasuada. „Vojáci budou zděšeni, až spatří svého bývalého spojence u nás…“

„Leda v případě,“ ozvala se najednou Amelia, která se mezitím vrátila do sálu. Přestože ji nikdo nevyzval, neváhala a skočila vládkyni Vardenů do řeči. „Že se do bitvy tentokrát nezapojí i Galbatorix.“

Po tomto prohlášení celá místnost utichla a nevěřícně Ameliu pozorovala.

„To není možné,“ prolomil nastalé ticho Orrin.

„Proč by ne?“ vstoupila do toho i Jane, jež stála vedle své kamarádky. „Král už určitě ví, že mu Murtagh není ničím povinován a nedivila bych se, kdyby si dal dvě a dvě dohromady a došlo mu, že se přidal na naši stranu. A bezpochyby je natolik inteligentní, aby věděl, že ani celá armáda nezmůže nic proti dvěma Jezdcům, budou-li dostatečně spolupracovat mezi sebou. A spolu s kouzelníky a s elfy.“

„Kde jsi proboha pochytila válečnou strategii?“ pohlédl na ni Jörmundur překvapeně. Nemohl popřít, že v jejích slovech zaznělo dost potvrditelných domněnek na to, aby to byla pravda.

„Pokud s těmito dvěma,“ mávla rukou k Eragonovi a Murtaghovi, „strávíte pár dní o samotě, tak se naučíte a dozvíte i to, co nechcete,“ ušklíbla se.

Na okamžik se sálem opět rozlehlo ticho, než si Nasuada znova vzala slovo. „Pokud máš pravdu, Jane, tak bychom opravdu mohli být ve velkých nesnázích. Proti němu nemáme šanci. Ne, když má kolem sebe celou armádu.“

„Ale armáda by se dala porazit, pokud bychom ho my dva zaměstnali natolik, aby na ně nemohl dávat pozor,“ prohodil Eragon.

„Tak to je holé šílenství,“ ušklíbl se Murtagh. „Málo znáš Galbatorixe, pokud si myslíš, že tohle projde.“

„A máš snad nějaký jiný nápad?“ vyjel na něj jeho bratr.

„Ne, ale… Pokud se objeví, jakože předpokládám, že ano, tak bude nejprve věnovat pozornost nám dvěma. Máš pravdu, že v tuto chvíli by mohl být dostatečně zaneprázdněn, takže elfové by mohli najít pár nepřátelských kouzelníků a vyřadit je z boje. Ale bude to otázka jen pár minut. Přesně těch,“ dodal už jen pro sebe, „kdy na mě bude řvát.“

„To by snad mohlo vyjít,“ pokývala hlavou Nasuada. „Blödhgarme?“ otočila se na elfa.

„Uděláme vše, co bude v našich silách.“

„Stále budu doufat, že se tu dnes neobjeví, ale musíme být připraveni na všechno. A teď… Měli bychom se přesunout na hradby, kde budeme mít lepší přehled o tom, co se kde děje. Eragone, Murtaghu, vás dva potřebujeme ve vzduchu. Budete sledovat královskou armádu. Je možné, že se nějaká její část oddělí a pokusí se nás napadnout z boku. Pokud se tak stane, musíme na to být připraveni.“

„Samozřejmě, Nasuado,“ přikývl okamžitě Eragon, zatímco Murtagh ji jen probodl pohledem. Ona pro něj nebyla žádnou jeho vládkyní. I když byl na jejich straně, nikomu ještě neslíbil poslušnost. Po tom, kdy ji musel slíbit Galbatorixovi, se zdráhal věřit komukoliv jinému. „Dávej na sebe pozor,“ prohodil Eragon tiše k Nasuadě a poté se otočil k černovlasé elfce. „A ty také, Aryo,“ objel je rychle.

„Nedělej si starosti, Eragone,“ pohlédla na něj vážně Arya. „Pokud se objeví, ve větším nebezpečí budete ty a on,“ ukázala na jeho bratra.

„Tím si nebuď tak jistá, Aryo,“ ozval se najednou Murtagh. „Po tobě a Nasuadě pase téměř tak moc, jako po nás dvou. Ona,“ pohlédl na vládkyni Vardenů, „je na jeho vkus až moc schopná. A co se týče tebe, nemůže se zbavit dojmu, že máš mezi elfy velmi vysoké postavení,“ probodl elfku pohledem. I jeho samotného by zajímalo, co je ve skutečnosti Arya zač. Tušil, že se Galbatorix nemýlí a že je Arya důležitější, než si obyčejní lidé myslí. Eragon však odmítal na toto téma mluvit, dokonce se zdálo, že ani nemůže. „Kdyby tě zajmul,“ přetrhl proud svých myšlenek, „mohl by tebou vydírat nejen Vardeny, ale i elfy.“

„Dáme na sebe pozor. Máme kolem sebe dost lidí, kteří nás v případě nouze uchrání, Murtaghu,“ prohlásila Nasuada.

„Když to říkáš,“ pokrčil zase rameny. „A vy dvě,“ obrátil se na Jane a Ameliu. „Opravdu bych ocenil, kdybyste zůstaly zde v hradě a do ničeho se nehrnuly. Nerad bych vás dostával ze spárů nepřátel.“

„Neměj péči. Ani jedna z nás netouží po tom, aby byla součástí toho krveprolití,“ ujistila ho Amelia. „Pokud budu moct zůstat ve svém pokoji, budu nanejvýš spokojená.“

„To rád slyším. Můžeme tedy?“ otočil se na Eragona.

„Jistě. Čekám jen na to, až si dopovídáš,“ zakřenil se na něj bratr a vydal se ke dveřím. „Uvidíme se na bojišti,“ ohlédl se ještě na ostatní a spolu s Murtaghem zmizel ven.

„A my také půjdeme,“ zavelela Nasuada. „Jane, Amelio, doufám, že opravdu budete u sebe. Většinu boje odtamtud stejně uvidíte a navíc budete v bezpečí. Murtagh má pravdu. Opravdu by bylo velmi nepříjemné, hlavně pro vás, kdyby vás potkalo to, co minule. Navíc, i když se to nezdá, vy dvě jste pro nás opravdu důležité. Nepochybuji o tom, že kdyby vás nepřítel dostal, ti dva by se vás bez rozmyšlení vydali zachránit,“ povzdechla si. Skoro to až znělo, že lituje toho, že Jezdcům na těchto dvou dívkách tolik záleží. Byly pro ně jen další přítěž.

„Neměj obavy, Nasuado, budeme v pořádku,“ ujišťovala ji Jane. „Hodně štěstí,“ popřála jim a chystala se odejít pryč z místnosti.

„Ještě moment,“ zarazila ji najednou Arya a rychlým krokem k ní a k Amy přešla. „Tohle vám mám dát. Pro Jane,“ podávala jí jakýsi předmět. „A pro tebe, Amelio,“ dala i jí něco velmi pečlivě zabaleného. „Myslím, že velmi rychle zjistíte, od koho a proč,“ poodstoupila od nich a téměř neslyšeně, že ji slyšela jen Nasuada stojící vedle ní, dodala: „Kdyby aspoň nebyli takoví zbabělci.“ Na tváři své přítelkyně tak vyvolala pobavený úsměv, který však zmizel v okamžiku, kdy si uvědomila, co mají v plánu.

„Tak zatím sbohem,“ rozloučila se vládkyně Vardenů a spolu s ostatními opustila sál.

Amelia a Jane tak osaměly. Netrvalo však dlouho a obě již byly ve svém pokoji. Jane vysedávala u okna a pozorovala dění venku, zatímco Amelia ležela na posteli a cosi studovala. Neměla sebemenší zájem o to, aby viděla bitvu. Oproti tomu Jane ji vidět chtěla, ne proto, že by se jí to líbilo, ale bála se o ty, které zde potkala a oblíbila si je. Takhle o nich aspoň měla přehled. Mlčky pozorovala Nasuadu a její družinu, jak se na koních přesouvali před hradby, kde se již shromáždila většina armády. Ze svého místa mohla Jane vidět i elfské lukostřelce, kteří byli rozmístěni na hradbách a okolních domech. Co však neviděla, byla bratrská dvojice Jezdců vysoko nad hradem, která hlídala nepřátelské vojáky, aby náhodou nezaútočili z jiné strany.

„Amelio?“ odvrátila konečně hlavu od nebe, kde oba Jezdce hledala. „To budeš celou dobu číst tu bichli?“

„Jo. Kolikrát se ti povede dostat k úplným dějinám Alagaësie?“

„To nevím, ale i kdyby se mi to povedlo, rozhodně bych to nečetla,“ ušklíbla se. Nebyla zas takovým fanouškem četby. „Koukni, jak je to tlustý. Br,“ zachvěla se.

„Mně se historie líbí. A tohle je navíc hodně zajímavé. Vůbec se nedivím, že je to tak vzácné. Ještě štěstí, že to vlastní Eragon. Kdyby se o tom dozvěděl Galbatorix, určitě by to zničil.“

„A jsi si úplně jistá, že teď budeš číst tu knihu? Ta ti neuteče, ale tohle,“ pohlédla ven z okna a znepokojivě sledovala přibližující se armádu nepřátel. Zdálo se, že Murtagh s Eragonem opravdu nepřeháněli ohledně její velikosti. „Tohle nemůže dopadnout dobře,“ zamumlala.

„Co?“ vzhlédla od knihy Amy.

„Tak se pojď podívat a uvidíš,“ vyzvala ji Jane. V další chvíli ji zaujaly siluety dvou draků, kteří konečně vletěli do jejího zorného pole. Bezděky se dotkla malého stříbrného dráčka, který zdobil její krk. Velmi rychle jí došlo, že je od Eragona. Nechápala však, proč jí to nedal osobně a poslal to po své elfské kamarádce. Byla však ráda, že to má. Cítila, že má ho tam má stále nadosah, i když je tam venku.

„Zavolej mě, až se bude dít něco důležitého.“

Jane přikývla, i když to Amy zřejmě ani neviděla, už zase byla zabořená v té své knize. Ani ne po pěti minutách se nepřátelská armáda dostala do pozice, kdy ji lukostřelci, aspoň ti elfští, mohli začít odstřelovat. Zdálo se však, že většina střel šla mimo a vůbec nezasáhla svůj cíl. Teprve v okamžiku, kdy se nad hradbami objevil rudý drak, se vše obrátilo a vojáci krále padali po řadách.

Bojovalo se už přes půl hodiny a zdálo se, že tentokrát mají Vardenové opět navrch. Nic je nedělilo od toho, aby vybojovali další bitvu. Avšak úplně nečekaně nastal další zvrat, o kterém všichni doufali, že nepřijde. Armáda lidí, elfů, trpaslíků a urgalů ztuhla v okamžiku, kdy se na obzoru objevil obrovský černý drak. Oproti tomu Galbatorixovo vojsko nadšeně zahalekalo, přestože na některých vojácích bylo vidět, jak zděšeni z toho jsou. I Jane v okně na to hleděla s otevřenými ústy. I kdy to tak trochu čekala, bylo to mnohem ohromivější, než si dovedla představit.

„Amy?“ dostala ze sebe, zatímco sledovala, jak se černý drak víc a víc blíží k městu. „Tohle bys měla vidět.“

Tentokrát už se Amelia nevyptávala, o co jde. Z tónu kamarádčina hlasu jasně poznala, že se jedná o něco velkého. „Šruikan,“ vydechla, když spatřila scenérii před sebou. „A Galbatorix. Tak přece jen se to stalo. Opustili Urû´baen a přišli bojovat. Otevři okno, chci ho slyšet.“

Jane nezaváhala a několika rychlými pohyby otevřela okenice dokořán. V dalším momentě už se celý širokým okolím roznesl králův hluboký hlas.

„Vardenové, elfové i vy, trpaslíci,“ začal a zcela tak vynechal urgaly, kteří také tvořili část spojenecké armády. Zřejmě je považoval za cosi nižšího. „Vzdejte se mi a zachovejte své životy, pokud nechcete umírat pomalou a bolestivou smrtí. Vydejte mi své Jezdce, vardenskou vládkyni a elfskou velvyslankyni a nechám vás v pokoji odejít.“

„To nikdy neuděláme!“ odvětil vzápětí Eragon, taktéž mnohonásobně zesíleným hlasem. „Tito muži zde bojují proto, aby znovu nastolili mír a harmonii v Alagaësii. A to i s vědomím, že zde zemřou. Je tedy zbytečné vybízet je k tomu, aby se vzdali, všichni jsou zde dobrovolně.“

„Zdá se mi, že tvůj jazyk je smělejší než ty sám, Eragone,“ zaměřil se nyní Galbatorix na mladšího Jezdce a jeho hlas zněl nyní úplně jinak. Přívětivěji, snad i přátelsky. „A co jsi ochoten obětovat ty? Svůj život? Život své dračice?“ Odpovědí mu byl jen Safiřin vzteklý řev. „Pověz mi, příteli,“ pokračoval stále tím samým hlasem, „proč nepřestat bojovat a neudržovat mít v Alagaësii tak, jako tomu bylo před mnoha lety, za slavných časů Dračích Jezdců? Není nutné prolévat tolik krve, stačí jen, kdy se vzdáte a připojíte se ke mně.“

„Abychom se stali tvými otroky tak, jako Murtagh a Trn?“ opáčil Eragon. „Nabízíš mi tu vidinu krásného světa, ale byl jsi to ty, kdo tento svět svrhl a uvedl ho do temnoty. Představa Alagaësie s Jezdci je jistě lákavá, ale bez tebe v jejím čele.“

V ten moment ztratil Galbatorixův hlas onen medový tón, který až do té doby používal. „Řekni,“ štěkl na Eragona, „čím jsi zlákal mého Jezdce, aby se přidal k tobě?!“

„Zlákal?“ zopakoval po něm nevěřícně Murtagh. „Už jen to, že jsem daleko od tebe, mi dává stokrát větší radost ze života. Konečně mám pocit, že dělám něco užitečného. Zachraňuji svoji zem a neotročím pro tebe. Trn i já jsme šťastni, že jsme se konečně vymanili z té tyranie, kterou jsi nastolil ve své zemi. Pověz, ó můj králi,“ zvolal posměšně, „kolik lidí z tvého vojska zde bojuje proto, že opravdu chce? A kolik proto, že musí? A kolik z nich ví, proč bojuje? Naši bojovníci to vědí, jak už řekl můj bratr.“

Po tomto prohlášení všichni, kteří sledovali tuto slovní přestřelku, strnuli úžasem. Zpráva o příbuzenství těchto dvou jezdců zatím nepronikla do světa.

„Jsou tedy Vardenové nadšeni z toho,“ chytl se jeho věty okamžitě Galbatorix, „že oba jejich Jezdci jsou synové mého nejvěrnějšího služebníka Morzana?!“

„Ale já nejsem jeho syn!“ zvolal vítězně Eragon. „Jsme sice bratři, ale máme společnou jen matku. Mým otcem byl Brom, Dračí Jezdec, který zabil právě toho tvého služebníka. Jistě si na něj velmi dobře vzpomínáš. Právě díky němu vznikli Vardenové a i jeho zásluhou mám nyní svou Safiru. Mohu být jen vděčný za to, že on byl mým otcem. A než začneš cokoliv říkat o Murtaghovi, musím tě upozornit na to, že děti nenesou odpovědnost za činy svých rodičů. A už vůbec nemusejí jít v jejich stopách.“

Amelia jen mlčky poslouchala Eragonovu řeč. A ačkoliv nechtěla, samovolně si jí přitom vybavil jiný příběh, kdy se syn vzepřel svému rodu. Nevěděla, proč ji právě teď napadl Sirius Black a vše kolem něj, ale uvědomovala si, jak moc toho mají různé „příběhy“ podobného. Potřásla hlavou, nechtěla teď přemýšlet o takovýchto věcech. Místo toho se zaměřila na Murtagha, který plynule navázal na Egonovu řeč.

„Ti jeho by na něj určitě nebyli pyšní,“ zamumlal již tlumenějším hlasem, ale i tak ho slyšela téměř celá Vardenská armáda. Někteří z vojáků se dokonce zasmáli nad jeho prohlášením. A i na tváři Nasuady a Aryi se objevil úsměv.

„Vidím, že jste již rozhodnuti o svém osudu,“ zakončil jejich poklidný rozhovor Galbatorix.

A aniž by na cokoliv čekal, mez váhání zaútočil na Eragona a Safiru, kteří byli blíže než druhá dvojice. Safiře se jen taktak podařilo uhnout, ale to už se na ni černý drak opět sápal. Dračice měla co dělat, aby se dostala z jeho spárů. Jakkoliv byla v letu obratná, proti obrovskému drakovi, který byl mnohokrát větší než ona, neměla sebemenší šanci. Ztěžka proklouzla pod jeho tělem a ve spirálovitých otočkách vylétávala stále výš a výš, ze Šruikanova dosahu. Ten, když viděl, že mu dračice uletěla, se zaměřil na Trna a jeho Jezdce. Na Murtaghově tváři se jasně zračily obavy z budoucího střetu. Neměl ani čas cokoliv promyslet a podniknout, černý drak se na něj vrhl jako orel na svoji oběť. A Trn se na poslední chvíli vyhnul pařátům svého soka. Přesto však dostal ránu křídlem a horko těžko se udržel ve vzduchu.

„Přece jen jsi měl zůstat u mě, Murtaghu,“ prohodil konverzačním tónem Galbatorix. Okamžik na to Jezdce a jeho draka zasáhlo jakési zaklínadlo a odhodilo je na jednu z věží hradu. Ta se až zatřásla pod náporem Trnova těla, ale zůstala celá. Červený drak však vypadal velmi otřesen a dělalo mu potíže udržet se ve vzduchu.

To už se však na Šruikana a Galbatorixe vrhla Safira, která se znenadání snesla odněkud ze vzduchu. Proti černému drakovi však neměla sebemenší šanci a po chvíli skončila stejně jako Trn.

„Nikdy mě neporazíte,“ zasyčel Galbatorix k Murtaghovi a Eragonovi.

„To se ještě uvidí,“ procedil skrz zuby Murtagh.

Vzápětí se Trn a Safira opět vrhli na Šruikana, tentokrát společně. Nějakou dobu se zdálo, že se jim snad i podaří nepřátelského draka zdolat, ale po pár minutách bylo jasné, kdo má navrch. Trnovi se podařilo vyhnout ohnivému proudu, který na něj vyslal jeho nepřítel, ale Safira už takové štěstí neměla a tvrdě narazila do hradu.

„Eragone!“ křikla vzápětí Jane, když viděla, jak se mladý Jezdec řítí k zemi.

Okamžitě však svého výkřiku litovala, když spatřila, že pozornost Galbatorixe a jeho draka se nyní upírala jejím směrem. Vyděšeně hleděla, stejně jako Amelia po jejím boku, na krále Alagaësie. Nebylo pochyb o tom, že si domyslel, co jsou zač.

„Nech je na pokoji!“ ozval se Murtagh, když spatřil, co se děje.

„A ty mi v tom zabráníš jak, Murtaghu?“ otočil se Galbatorix na svého bývalého služebníka. „Jsi sám. Safira už není schopna boje,“ pohlédl na dračici, která ležela na jedné z budov a lízala si rány, „a tvůj bratr…“ pohlédl na Eragone, který se ke své dračici snažil dostat. Podle všeho však mu pád z několika metrů způsobil nejedno zranění.

Murtagh střídavě hleděl na bratra a střídavě na dívky, které stále stály v okně, neschopny pohybu. Vypadalo to, že neví, co má dělat. Mohl se pokusit dostat ty dvě do bezpečí, ale to by mohlo znamenat, že by přišel o Eragona.

„Vidím, že váháš, co udělat,“ zasmál se chladně Galbatorix. „Není nic jednoduššího, než to vyřešit za tebe. Brisingr!“ křikl a do okna hradu se řítila obrovská ohnivá koule.

Amelia s Jane slyšely Murtaghův zoufalý výkřik a zdálo se jim, že zaslechly i Eragona, ale v ten moment vnímaly hlavně oheň, který se na ně řítil. Došlo jim, že nemají šanci na útěk. I kdyby se dostaly na chodbu, zasáhl by je oheň tam. Pomalu čekaly na nevyhnutelný konec, když najednou uvízly v jakémsi světelném víru, který je unášel pryč z hradu, pryč z Alagaësie a nebezpečí, které jim zde hrozilo. Než si ale stačily uvědomit, co se s nimi děje, propadly se do jakého si bezvědomí, zatímco byly dál unášeny kamsi do neznáma.

 

***

KONEC PRVNÍ ČÁSTI

 

pokračování: 20. kapitola

06.02.2010 18:24:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one