My world of fantasy...
Jelikož je sobota, tak přidávám další kapitolu.

Užijte si ji a komentujte!

Část 1

 

Dny v Bradavicích letěly ohromnou rychlostí a netrvalo dlouho a na hradě opět nastala neděle. Oproti předchozímu víkendu zde ale nastala menší změna. Počasí se za ten jediný týden rapidně změnilo a ve Skotsku nastalo sychravé podzimní počasí, které bylo každou chvíli doprovázeno deštěm. Studenti tak byli odsouzeni k trávení volných dní na hradě, místo aby odpočívali na školních pozemcích.

Nejinak tomu bylo i u Rochelle a Kate. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že každá pobývala o víkendu ve své koleji. Kate se za velmi krátký čas docela spřátelila s Ginny Weasleyovou. Spojovala je nenávist k Voldemortovi a také společný výlet za Harrym Potterem, který podnikly ve čtvrtek večer. Katie si sice velmi dobře uvědomovala, že bylo docela nespravedlivé vynechat z toho Rochelle, ale na druhou stranu si byla jistá tím, že stále bylo lepší, aby tam šla aspoň jedna z nich, než žádná. Přesto ale měla stále výčitky svědomí ohledně své sestry, která se nyní jí i Ginny obloukem vyhýbala a odmítala jakkoliv komunikovat s kýmkoliv, kdo nebyl ze Zmijozelu. Mrzelo ji to, ale doufala, že ji to brzy přejde a všechno bude jako dřív.

Rochelle totiž pobývala většinu času v podzemních místnostech Zmijozelu a zdálo se, že se jí Ginnin proslov velmi dotkl. K Nebelvíru už se totiž nechovala tak vřele jako před pár dny. Kateiny spolužáky přehlížela, jako by byli vzduch, přestože ji někteří z nich na chodbách zdravili. A pokud se jednalo o Ginny, tak tu ani nebrala na vědomí a chovala se, jako by nikdo toho jména neexistoval. Téměř to vypadalo, že během velmi krátké chvíle úplně zanevřela na Nebelvír a jemu podobné koleje a stala se z ní opravdová členka Zmijozelu. Ostatním tak víceméně potvrdila, že je přesně taková, za jakou ji od začátku měli.

Dokonce i Zmijozelští se divili této změně. A nejvíce pak její přátelé, hlavně Draco, Blaise a sourozenci Nottovi. Stále nevěděli, proč se Rochelle chová tak, jak se chová. Odmítla jim cokoliv říkat, ale všem bylo jasné, že její nynější chování je jen obranný postoj, který nyní zaujala. To, že se trápí, bylo víc jak očividné, ale nikdo na ni nechtěl tlačit. Prostě jen čekali, až se dá natolik do pořádku, že s nimi bude sama chtít komunikovat. A pokud jim ani potom neřekne příčinu, pídit se po ní nebudou. Neměli ve zvyku hrabat se v soukromí jiných lidí.

„Rochelle!“ křikla Kate na kamarádku, když ji zahlédla, jak v doprovodu Draca Malfoye odchází z oběda. „Počkej chvíli, musím s tebou mluvit.“

„Promiň, Katie, ale teď nemám čas. Mám ještě hodně práce,“ odbyla ji dívka.

„Mohla bys toho už konečně nechat? Od čtvrtka s tebou není rozumná řeč. To už jsou čtyři dny, Roch,“ udeřila na ni Kate.

„Katie, nech to být,“ pohlédla na ni naléhavě Rochelle. „Až se o tom budu chtít bavit, přijdu sama. A vážně mám ještě hodně úkolů. Na rozdíl od tebe nemám celý víkend volný.“

„Pět minut tě nezabije,“ stála si na svém brunetka. „A tady Draco tě určitě taky nebude postrádat,“ pohlédla na mladíka, jenž stál po boku její sestry.

„Já ji možná postrádat nebudu, ale někdo jiný určitě,“ vytvořil Malfoy na tváři nerozluštitelný výraz.

„To chvíli počká,“ nenechala se odbýt Kate.

„Možná později,“ pokrčila Rochelle rameny. „Teď to vážně nejde. A pro tebe stejně bude lepší, když se budeš stýkat a bavit s Nebelvíry a ne se Zmijozely. Určitě to tví spolužáci a kamarádi ocení.“

„Nech toho, moc dobře víš, že to tak není. Je mi úplně jedno, kdo je v jaké koleji,“ mračila se Kate. „A nehodlám se dál koukat na to, jak na všechny házíš otrávené a povýšené pohledy. Jen jim tak potvrzuješ, že jsi taková, za jakou tě chtějí mít.“

„A co když taková chci být i já?“ překvapila ji Roch. „Moudrý klobouk mě nezařadil do Zmijozelu jen tak. Takže předpoklady na to mám. A je to jednodušší.“

„Rochelle, posloucháš se vůbec?“          

„Katie…“

„Žádný Katie. Chci s tebou mluvit. A teď. Ne, až ty se rozhodneš, že na to máš náladu, to by totiž taky nemuselo být nikdy. Takže nás omluv, Draco, ale potřebuji si se svou sestrou promluvit,“ vzala Rochelle za paži a vedla ji pryč ze vstupní síně. Roch hodila na Draca ublížený pohled, ale nic jiného neudělala. Zřejmě usoudila, že bude nejlepší, když se Kate podvolí.

Po pár minutách Kate otevřela dveře jedné nepoužívané učebny a postrčila nespolupracující Rochelle dovnitř. Ta se jen usadila na jedné z lavic, která kupodivu nebyla pokrytá prachem, jak to v podobných místnostech bývalo. Zřejmě tu někdo v poslední době dost často pobýval a uklidil si tu. Nedala však na sobě znát, že si něčeho takového všimla. Prostě jen seděla a čekala, co má její sestra na srdci.

„Co se to s tebou v poslední době děje?“ začala Kate, jež se také posadila na jednu z lavic. „Jsi úplně vyměněná.“

„Je to tak jednodušší,“ odvětila prostě Rochelle a uhnula pohledem. „Nic nemusím řešit, o nic se nemusím starat…“

„A ty to takhle chceš? Být jako oni?!“

„Záleží na tom, kdo jsou pro tebe oni. Pokud myslíš Zmijozel, tak ano, chci.“

„Myslela jsem Smrtijedy. Najednou mi připadá, že…“

„Kate!“ pohlédla na ni šokovaně Roch. „Přece si nemůžeš myslet, že bych chtěla k nim patřit. Vždyť dobře víš, co si o tom myslím! Hnusí se mi to a…“

„A co ten včerejšek? Viděla jsi, jak ten kluk od vás zaútočil na tu holku z Mrzimoru. A nehnula jsi ani prstem, abys jí pomohla.“

„Bylo tam plno jiných lidí,“ pokrčila rameny.

„Byla jsi ale nejblíž.“

„Draco taky a nic neudělal. Tak proč bych měla já? Navíc ten kluk je z mý koleje a já proti Zmijozelu nepůjdu.“

„Předtím jsi to dělala,“ upozornila ji Kate.

„Předtím jsem nebyla v pozici, v jaké jsem teď. A krom toho – ty jsi tady ta hodná holka, která má ostatním pomáhat. Já jsem jen Zmojozelská mrcha, která myslí pouze na sebe. A nedívej se na mě tak, myslíš, že nevím, co o mě říkají? O mně a mých přátelích?“

„Rochelle…“

„Ty to nechápeš, Kate. Jsi v Nebelvíru a máš to tak lehký. Nic nevíš, o ničem… Nebo si snad myslíš, že Vo..Pán zla ve čtvrtek odešel ze školy?“ pohlédla na ni. Najednou měla úplně zničený pohled, jako by už nemohla dál. „Denně jsme tam já, Draco, Blaise, Nottovi a další chodili. Denně nás vyslýchal, ptal se na to, co se tu děje, ptal se na Pottera, jeho přátele, dokonce i na Ginny a další. Navíc Lucius dost sleduje dění tady ve škole, s kým se kdo stýká. A nikomu neušlo, jak moc se bavím s tebou a tvými přáteli. Tobě to možná toleruje, ale mně? Ještě ve čtvrtek v noci jsem Luciusovi musela vysvětlovat, proč jsem se bavila s Weasleyovou tam na chodbě. Byla jsem jen ráda, že mě neposlal za ním, a bych to musela vysvětlit. Očividně mi věří, ale je to jen proto, že se bavím s Dracem. A je o tolik jednodušší chovat se tak, jak od tebe chtějí, než se vzpouzet a hrát si na hrdinku. Stejně bych tím ničemu nepomohla, tak proč si to dělat ještě horší…“

„Proč jsi mi nic z toho neřekla, Roch?“ hodila na ni Kate šokovaný pohled. „Mohla jsem…“

„Kate, já do toho nechtěla tahat ještě tebe. Bála jsem se, že kdybych s tebou mluvila, tak bych se dozvěděla něco o… Potterovi a jiných a co kdyby se na to pak Vo… Pán zla zeptal? Myslíš, že kdyby jen tušil, že něco vím, že by nepoužil nitrozpyt, aby to zjistil? Navíc jsem byla na Ginny pořád naštvaná, že mi takhle nevěří. A i to mi paradoxně dost pomohlo, aby mi věřil.“

„Nebojíš se ale…“

„Čeho, Katie? Je mi jasný, že už je téměř nevyhnutelný, aby se ze mě a jiných stali Smrtijedi. Já a mí přátelé jsme jen krůček od toho, aby se tak stalo. Dokonce už i naplánoval datum, na předvečer všech svatých. Ale neboj,“ zarazila ji, když viděla, jak otevírá pusu. „Tebe se to netýká, potřebuje tě tam, kde jsi a došlo mu, že se znamením bys to daleko nedotáhla.“

„Rochelle, o mně nejde. Ale ty – přece to nemůžeš udělat?“

„Přemýšlela jsem nad útěkem ze školy,“ přiznala Roch neochotně. „Bradavice byly můj sen, ale za tohle mi to nestojí. A jsem si celkem jistá, že v Londýně bych se nějak ztratila.“

„A co kluci?“

„Draco a Blaise?“ ujistila se. „Ti neví o tom, že bych… a navíc pochybuju, že by šli se mnou. Sice se jim nelíbí, co je čeká, ale nevzdali by se kouzelnického světa. A stejně tak Theo a Claire.“

„Kdo od vás k němu vůbec chce dobrovolně?“

„Netuším, možná Crabbe a Goyle, i když u těch jeden nikdy neví, třeba jim ani nedochází, o co se jedná,“ uchechtla se. „A asi Pansy. A samozřejmě šesťáci.“

„A uděláš to teda?“ ptala se Kate dál.

„Asi jo. Nemám moc možností. Ale budu muset počkat, než Ty-víš-kdo opustí školu, což by mělo být asi za dva dny. Teď by to byla sebevražda.“

„Půjdu s tebou,“ rozhodla se Kate.

„Ale…“

„Rochelle, co bych tu bez tebe asi tak dělala? Zas tak moc se mi tu nelíbí, sice je to tu fajn, ale radši budu s tebou v Londýně, než sama tady. Pamatuj, tohle byl tvůj sen, ne můj.“

„Já vím,“ usmála se Roch. „A promiň, že jsem se poslední dny chovala tak děsně. Musela jsem být na zabití.“

„Jo, tos byla,“ přikývla Kate s úsměvem, vstala a objala ji. „Jsem ráda, žes konečně dostala rozum. A řekla mi to.“

„Víš,“ zapřemýšlela Rochelle, „ale jinak se mi tu líbilo. Dokázala bych si představit, že bych tu žila, kdyby to zrovna nevypadalo takhle. Třeba za rok, dva… pokud by válka dopadla dobře. A navíc jsem tu našla i přátele, které bych ani nečekala. Draco a Blaise jsou úžasní, stejně tak Theo s Claire. Nechápu, jak proti nim někdo něco může mít.“

„No, já docela jo,“ oponovala Kate, která už zase seděla. „Neznat je trochu blíž, tak si o nich taky myslím, že jsou to namyšlení, zlomyslní, zlí a podlí…“

„Dost! Chápu,“ smála se Roch. „Jsem ráda, že vím, jak nás ostatní vidí. A přitom něco podobného mohla říct o Nebelvíru. Z mýho hlediska je to parta naivních…“

„To je dobrý, nemusíš to dokončovat. Obávám se, že znám názor tvé koleje na tu mojí.“

„Pravda,“ přikývla Rochelle. „Víš ale, co mě napadlo?“ změnila najednou téma. „Co se asi tak děje u nás. A co je s holkama. S Mel, Beth, Jane a Amy. Jestli je fakt potkalo to samé co nás, nebo zůstaly doma sedět na zadku a dobrodružství si užíváme jen my dvě.“

„Kdo ví. Ale dala bych všechno za to, abych už byla doma. Chybí mi,“ přiznala se Kate.

„To mně taky. Rodiče, dokonce i bratr. A přátelé. A předpokládám, že tobě James.“

„Víc, než si myslíš,“ zašeptala Kate.

„Ono tohle někdy skončí, nemůže to trvat do nekonečna. Třeba přijde nějaký zlom a my se vrátíme zpátky. Jen by to mohlo být dřív jak za měsíc, nerada bych se opět setkala s Vold…“

Najednou se zarazila a zděšeně se otočila ke dveřím. S hrůzou v očích hleděla na Pansy Parkinsovou, která stála na prahu a zlomyslně se usmívala. Podle výrazu v její tváři bylo jasné, že slyšela vše, nebo aspoň to podstatné.

„Pansy,“ vydechla Rochelle.

„Nemusíš se namáhat, Robertsová,“ ušklíbla se černovláska. „Slyšela jsem dost na to, abych si o tobě udělala obrázek. To by se Pánovi zla asi nelíbilo, kdyby zjistil, o čem uvažuješ, viď? Takhle ho zradit,“ zakroutila hlavou. „Už od začátku se mi na tobě něco nezdálo, nedávalo mi spát, odkud se tak dobře znáš s Dracem a Zabinim. Moc dobře jsem věděla, že jste se do Anglie teprve přestěhovali a Draco se nikdy předtím nezmínil, že by tě znal nebo jen viděl. A na začátku roku se tu objevíte jako nejlepší přátelé,“ pohodila hlavou.

„A to ti nedalo, viď?“ přimhouřila oči Rochelle a postavila se. Chtěla čelit své sokyni tváří v tvář. A navíc jí začalo docházet, o co zde jde. „Jaký to asi byl pocit, pověz, Pansy? Celou dobu jsi ho měla jen pro sebe a najednou o tebe nejevil zájem? Pověz? Moc by mě to zajímalo,“ušklíbla se.

„Rochelle!“ okřikla ji Kate, vůbec se jí nelíbilo, co její sestra vyvádí.

„Klid, Kate,“ odvětila Roch klidně. Naučila se, jak jednat s některými lidmi. A Pansy nebyla zas tak složitý člověk, navíc ji i celkem znala. „Tak co, Pansy, žárlila jsi na mě?“

„Od prvního okamžiku, kdy jsi vkročila na nástupiště. Jak se tě tehdy Draco zastal.“

„To musela být rána pod pás, viď?“ usmívala se na ni falešně Roch. „Tvůj miláček a zastal se úplně cizích holek. Neutrpěla jsi náhodou nějaký nervový šok?“

„Robertsová…“ zavrčela Pansy.

„Neboj, já si svoje jméno pamatuju docela dobře,“ nenechala se vyvést z míry Rochelle.

„Tohohle budeš litovat. Počítej s tím, že o tomhle všem se Pán zla dozví. O všech těch intrikách, cos celou dobu dělala tady na škole a…“

„Intrikách?“ podivila se Kate, která se mezitím postavila vedle sestry. „Nevšimla jsem si, že by Rochelle něco takového dělala. Dělalas?“ otočila se na dotyčnou.

„Nejsem si toho vědoma,“ pokrčila dívka rameny. „Ale Pansy asi vidí víc než my. Třeba nahlížela do křišťálové koule a ta jí všechno prozradila.“

„No já to nevím, Roch,“ hádala se Katie. „Neřekla bych, že ona patří zrovna k těm, kterým koule vyjeví jejich tajemství.“

„Na tom něco bude. Navíc nemyslím si, že je natolik inteligentní, aby si dala dvě a dvě dohromady…“

„Drž už hubu!“ vyjela na ni Pansy a namířila na ni hůlkou.

„Tak to bych být tebou nezkoušela,“ zůstávala klidná Rochelle, která sama už hůlku vytáhla. „Možná sis toho nevšimla, ale jsme dvě a ty jen jedna.“

„Myslíš si, že jsi kdoví jak dokonalá, Robertsová,“ ucedila Parkinsová, „ale musím ti oznámit, že nejsi. Jsi jen průměrná čarodějka a popravdě řečeno nechápu, co na tobě Draco vidí. On a ostatní od nás. Dokonce ani hezká nejsi a…“

„A to soudíš podle koho?“ zasáhla Kate. „Doufám, že ne podle sebe.“

„Tebe jsem se na nic neptala!“

„Kate, nech ji na pokoji a pojď,“ snažila se Roch ukončit tento spor. „Stejně už se nic novýho nedozvíme.“

„Jo, máš pravdu,“ přikývla brunetka a prošla kolem Parkinsové, která stále stála ve dveřích. Rochelle ji vteřinu na to následovala. Když však byla k Pansy zády, najednou do ní narazilo jakési zaklínadlo a odhodilo ji na protější stěnu.

„Rochelle!“ vykřikla zděšeně Kate a chtěla za ní vrhnout, ale na poslední chvíli se zastavila a pohledem probodla černovlasou dívku, která se na ni potěšeně šklebila. „Tohle jsi přehnala!“ přimhouřila oči, vytáhla vlastní hůlku a než se Pansy naděla, sama letěla vzduchem a skončila kdesi mezi lavicemi ve třídě. Dál už si jí Kate nevšímala a rozeběhla se za sestrou. „Jsi v pořádku?“

„Jo, budu mít jen pár modřin,“ zasténala Roch, když se snažila postavit na nohy. „Ale nedělej si starosti.“

„Jak myslíš,“ povzdechla si Katie. „Chceš doprovodit dolů?“

„A riskovat, že si na tebe ta zmije někde počká, až budeš sama? Radši běž do věže. Já se pokusím tohle nějak vyřešit, jinak asi máme pěkný malér. Kéž bych tak uměla paměťová kouzla,“ povzdechla si.

„Ono to nějak dopadne,“ usmála se povzbudivě Kate.

„Určitě,“ přikývla Roch. „Tak zatím,“ kývla brunetce na rozloučenou a vydala se dolů do sklepení, zatímco Kate vyrazila na druhou stranu. Upřímně doufala, že se to nějak podaří vyřešit a že Pansy opravdu nepůjde za Voldemortem, jak vyhrožovala. Jinak by je čekala asi velmi nepříjemná budoucnost.

 

Část 2

 

Let do Evropy, do Anglie, nakonec dopadl dobře a cestou se nevyskytly žádné problémy. Na všech čtyřech však bylo znát, že je cesta docela poznamenala. Bavili se sice mezi sebou, ale všichni jasně cítili propast, která se mezi nimi najednou vytvořila. Napětí, které mezi nimi nyní panovalo, bylo téměř hmatatelné, ale nezdálo se, že by s tím někdo hodlal něco dělat. Oba rozhovory vedené v letadle, jež se sobě velice podobaly, je naopak více rozdělily, než sblížily. Najednou ani jeden z nich nevěděl, jak se má chovat. Věděli, že se ve skutečnosti nic nezměnilo, že takhle to bylo po celou dobu, ale přesto se k sobě nyní chovali jinak, odtažitěji.

Brzy po příletu do Británie se jim podařilo sehnat hotel poblíž Hyde Parku. Zaujal je již název hotelu, Royal Garden Hotel, a nyní s ním byli víc než spokojeni. Sice byl celkem drahý, ale díky penězům od Cullenů si mohli pronajmout čtyřlůžkový apartmán a užívat si výhod, kterých se jim v hotelu dostávalo.

Přesto je však překvapovalo, že jsou v Anglii již třetím dnem a stále se nic neděje. Nikde nebyla ani známka po nikom z Volturiových, a to je začínalo znervózňovat. Čekali, že je Demetri najde mnohem dřív a vše bude vyřízené, ale takhle se jen stresovali a báli každé další chvíle, která měla nastat.

„Tohle nechápu,“ mumlala Melania, zatímco čekala na večeři. „Už dávno tady měl být…“

„Buď ráda, že není. Třeba se Alice spletla a ani nás nenajde,“ pokrčila rameny Elizabeth. „Bylo by to to nejlepší řešení.“

„Jenže v to nevěřím. Objeví se tu, tím jsem si celkem jistá. A to čekání mě zabíjí.“

„Vím, co myslíš,“ přikývla Beth. „Je to děsný, když vůbec nevíme, na co se máme připravit. Každým dnem je to horší a horší. Myslela jsem si, že sem dorazí jen pár hodin po nás. A přitom jsou to už dny…“

„Třeba není až tak skvělý, jak všichni říkají,“ pokrčila Mel rameny. „Nebo nás nedokáže vystopovat, když jsou tu s námi…vlkodlaci,“ ztišila hlas.

„Tak o tom celkem pochybuju. Zapomněla jsi snad, že všichni upíři tvrdí, že děsně páchnou? Aspoň pro ně?“

„Ale třeba Demetriho schopnosti blokuje právě to, co blokuje ty Aliciny. Možný to je.“

„A nebo taky někde čeká na vhodnou chvíli. Od okamžiku, co jsme sem přijeli, jsme jen na veřejných místech. Tam by na nás těžko mohl zaútočit.“

„V noci by měl možností až až,“ odporovala Mel. „Ale možná má od Ara nařízeno, aby nejprve shromáždil nějaké informace nebo tak nějak. Nebo nás opravdu nemůže najít a teď je někde v Asii nebo Jižní Americe. To by bylo stejně úplně nejlepší.“

„Až na to, že tohle je dost nepravděpodobný.“

„Jo, to máš pravdu. Ale snít můžu,“ ušklíbla se Melania. „Kde jsou vlastně kluci? Od oběda jsem je neviděla,“ zakabonila se. „Nemáš pocit, Betty, že se nám poslední dobou vyhýbají? Od chvíle, co jsme přiletěli do Anglie, s nimi není žádná řeč. Oba se tak nějak stáhli do sebe…“

Beth na ni zamyšleně pohlédla, než odpověděla. „Spíš bysme to měly být my, kdo nebude komunikovat a bude zaražený. Po tom, co jsme zjistily…“ nechala větu otevřenou. Stále jí dělalo problémy o tom mluvit, připadalo jí to tak neuvěřitelný. Nechápala to. Uvědomila si ale, že kluci nejsou sami, kdo se vyhýbají jakémukoliv rozhovoru nebo i kontaktu. Všichni kolem sebe chodili jak okolo horké kaše, ale nikdo se neměl k tomu, aby to napětí prolomil. „Asi jim to moc neusnadňujeme, viď, Mel?“ podívala se na kamarádku.

„To ne,“ povzdechla si Melania. „Ale divíš se? Co mu asi tak mám říct? Že to chápu, když to nechápu? Zarazilo mě to, to jo, ale stále jsem se s tím ještě nevyrovnala. Mám Setha ráda, ale tohle… Je to divný,“ dokončila větu. „Navíc je mnohem jednodušší trávit čas po Londýně, v místech, kde to znám a mám to ráda. Nemůžu si pomoct, ale oni dva se mi sem nehodí. Nepatří sem.“

„Stejně jako my jsme nepatřily do Ameriky. A přece jsme se tam cítily jako doma.“

„To bylo něco jiného. Tam jsme byly měsíc. A oni jsou tu dva dny a kousek. Navíc…“

„Ahoj,“ přerušil je Jacob, který právě se Sethem došel ke stolu, kde dívky seděly. „Nerušíme?“ zeptal se opatrně.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Elizabeth a uhnula pohledem. „Kde jste byli celý den?“

„Tak různě,“ pokrčil Jake rameny. „Chtěli jsme si prohlédnout Londýn, ale nějak jsme se ztratili a než jsme našli cestu zpátky, docela to trvalo. Nechápu, jak se tu může někdo vyznat,“ remcal, zatímco si nabíral polévku, kterou před malým okamžikem donesli na stůl. „Obzvlášť to metro a všechny ty autobusy a podobně jsou příšerný. Člověk ani neví, kam to vlastně jede.“

„Po čase by sis zvykl, jak to tu chodí a nepřipadalo by ti to tak chaotické,“ mínila Melania. „Hodně rychle by tě omrzelo chodit pěšky, obzvlášť pokud bys bydlel na druhé straně města, než jsou tví přátelé, škola a tak.“

„Zlatá La Push,“ ozval se Seth. „Nebo Forks.“

„Měli byste být rádi, že se podíváte do takového města, jako je Londýn,“ mumlala Beth. „Dá se tu dělat takových věcí. La Push je možná fajn, stejně jako Forks nebo Denali, ale po čase by se tam člověk začal nudit. Tady to rozhodně nejde, pořád je co dělat.“

„Věc názoru,“ usoudil Jacob a pustil se do hlavního chodu.

Krátce po večeři, která proběhla v nezvyklé tichosti, se Melania vytratila nahoru na pokoj, zatímco zbytek jejích přátel byl stále dole v jídelně. Neměla náladu na nesmyslné tlachání, a to byla jediná forma rozhovoru, které byli schopni, pokud byli všichni pohromadě. Navíc měla ráda svůj klid. Ten už jí docela začínal chybět. Z domova byla zvyklá, že tráví hodně času u sebe v pokoji, kde ji někdo neruší a kde si může v klidu číst nebo být na počítači. Ale za poslední měsíc se jí nedostávalo ničeho. Jen málokdy se stalo, aby byla aspoň chvíli sama. Vždy se k ní někdo připojil. A i pokoj prve sdílela s Leah a Elizabeth. Takže nyní byla ráda, že je konečně sama a může si tu samotu užívat. Spokojeně se rozvalila na posteli a chvíli jen tak ležela. Ale ani ne po minutě ji vyrušilo zvonění telefonu, který byl standardním vybavením zdejších pokojů. Několik vteřin hypnotizovala sluchátko pohledem, než se odhodlala k tomu, aby natáhla ruku a zvedla ho.

„Prosím?“ řekla udiveným hlasem.

„Melanio, to jsem ráda, že jsem se vám dovolala,“ ozval se z telefonu Alicin zvonivý hlásek. „Jste všichni v pořádku?“

„Jo, neboj,“ odvětila Mel překvapeně. „Jak víš, kde jsme?“

„Viděla jsem vás. Tedy tebe, jak se vracíš na pokoj. A nemohla jsem si nevšimnout klíčků od pokoje, kde je jak název hotelu, tak číslo vašeho apartmánu. A najít si kontakt už není tak složité,“ vysvětlovala upírka. „Jak to zvládáte?“

„Docela dobře. Jen nás znervózňuje, že nevíme, co bude dál.“

„Zatím si nedělejte starosti. Volturiovi od nás dneska odjeli a věř mi, že Caius byl velmi rozezlen, když zjistil, že Demetri vás ještě nebyl schopný objevit. Než stačil najít vaši stopu, byli jste pryč a on ani neví, nebo aspoň nevěděl, kam jste to odletěli. Zatím vás stále hledá.“

„To je dobrá zpráva,“ pousmála se sama pro sebe Mel, ale poté zvážněla. „Alice, tys celou dobu věděla, proč klukům na nás tolik záleží?“ zeptala se na to, co ji trápilo.

„Věděla,“ přiznala se Alice. „Věděli to všichni kromě vás. Ale Mel, nezlob se na nás. Slíbili jsme Sethovi a Jacobovi, že to necháme na nich. Ale ani jeden z těch dvou nebyl schopen vám o tom říct. Čekali na to, až vám to dojde. Ale…“

„Nám to nedošlo. Vůbec nás nenapadlo, že je něco takového možné. Nebo jsme to nechtěly vidět. Mohli nám ale…“

„Mají vás rádi, ale mysleli si, že kdyby vám to řekli, mohli byste si myslet, že vás do něčeho tlačí. Navíc jim záleželo na vašem přátelství a nechtěli ho zničit. Popravdě mě překvapuje, že jste se o tom vůbec dozvěděli. Ještě když jste odjížděli odsud, byli rozhodnuti si to nechat jen a jen pro sebe.“

„Mám dojem, že je to oba tak tížilo, že to nevydrželi. Navíc jsme, já a Betty, na to trochu zavedli hovor v letadlo, úplně neúmyslně. A tak nějak jsme se dozvěděly pravdu. Jen…“ zadrhla se. „Alice, co mám dělat? Jak se k němu teď mám chovat? Všichni kolem sebe jen chodíme a snažíme se dělat, že se nic nestalo, ale samozřejmě víme, že to tak není a všechno to je jen přetvářka.“

„Promluvte si o tom znova, Mel.“

„Když já nevím. Nevím, co mu mám říct, jak začít…“

„To zvládneš, uvidíš,“ povzbuzovala ji Alice. „Určitě…“ zarazila se najednou.

„Alice? Jsi v pořádku?“ starala se Melania.

„Za dva dny. Za dva dny vás Demetri najde. Teprve nyní se rozhodl vydat se do Anglie, ale je na druhé straně Země. Bude mu chvíli trvat, než se k vám dostane. A navíc má pocit, že teď už vás snadno dostane,“ drmolila upírka rychle. „Melanio, pozítří si dávejte pozor. Pokusíme se k vám co nejdřív dostat, snad to stihneme, ale… ne, nestihneme,“ opravila se vzápětí. „O pár hodin. Budete se o sebe muset postarat sami. Nevycházejte pak už z hotelu, snažte se být mezi lidmi, třeba se vám povede ho zdržet. Pokud budete stále mezi lidmi, možná tak něco změníte a nám se podaří dostat se k vám včas.“

„Kde nás má najít?“ vyptávala se Mel.

„V parku. Nevím, ve kterém, neznám ho,“ mumlala stále tak rychle, že jí bylo stěží rozumět. „Varuj ostatní, hlavně kluky. Jestli máte nějakou možnost, bez nás, tak jedině s jejich pomocí. Udělají pro vás všechno.“

„To ne!“ uvědomila si Melania dopad jejích slov.

„Netvrdím, že se tak stane. Ale Mel, když vás Demetri našel, oni dva tam nebyli. Proto jsem to mohla vidět.“

„Jak to dopadlo, Alice?“ zeptala se dívka tichým hlasem.

„To nepotřebuješ vědět. Držte se ode dneška těch dvou a ať vás ani na minutu nespouští z očí, jasné? Melanio, slib mi to,“ naléhala na ni.

„Slibuji, Alice,“ přikývla Mel, ačkoliv toto gesto nemohla její přítelkyně vidět.

„Melanio!“ vtrhl najednou do pokoje Seth a vzápětí se překvapeně zastavil. „S kým to mluvíš?“ podivil se.

„Dej mi ho k telefonu,“ ozval se hned na to Alicin hlásek. Melania neváhala a podala sluchátko ohromenému vlkodlakovi. Ten okamžitě pochopil, s kým má tu čest a poodešel dál do pokoje, zřejmě aby dívka neslyšela, co mu Alice povídá. Teprve po deseti dlouhých minutách hovor ukončil. Nezdálo se, že by ho to nějak rozrušilo. Buď to tak opravdu bylo, nebo uměl své emoce velmi dobře skrýt. Každopádně jakmile uklidil sluchátko zpět na místo, kam patřilo, otočil se na Melaniu.

„Potřebuji s tebou mluvit.“

„Kvůli tomu…“

„S tím to nemá nic společného,“ zavrtěl odmítavě hlavou. „Chtěl jsem s tebou mluvit dřív, než jsem věděl, že telefonuješ s Alicí. Myslím, že je ti víc než jasné, že my dva si máme co říct, Mel,“ probodl ji pohledem.

„Sethe, já…“ chtěla se z toho vykroutit, ale najednou se jí vybavila Alicina rada. „Fajn. O čem chceš mluvit?“

„Myslím, že ti je dost jasný, o čem,“ hodil po ní netrpělivý pohled a posadil se vedle ní na postel. „Co se změnilo, Melanio?“ pohlédl na ni. Teprve nyní si dívka všimla bolesti v jeho očích. „Předtím jsme se spolu normálně bavili, ale od té doby, co jsme tady, se mnou prakticky nemluvíš.“

„Sám víš, co se změnilo.“

„Ne. Nezměnilo se nic. Celou dobu to bylo takhle. A co na tom, že teď víš pravdu? Mění to něco?“

„Jestli to něco mění? Sethe, mě vůbec nenapadlo, že by v tom mohlo být tohle. A připadá mi úplně neuvěřitelný, že ty a já…“

„Víš, v čem je podstata otisku?“ přerušil ji netrpělivě.

„Jo, samozřejmě, že vím,“ zamračila se na něj. „Že se ti lidé k sobě hodí, jsou stvořeni jeden pro druhého. Ale víš co? Já tomu nevěřím. Je to blbost. Proč teda původně měl být Jacob s Renesmé a najednou se otiskl do Elizabeth? Někde se stala chyba. Možná že Beth je pro Jaka lepší než Nessie, ale pro Nessie těžko může být Embry lepší než Seth.“

„Co cítíš?“ zeptal se Seth a vůbec nereagoval na její předchozí slova.

„Jak co…“

„Ke mně. Nemysli teď na ten otisk, ale na to, co ty sama ke mně cítíš.“

„Já nevím, Sethe. Nevyznám se v sobě,“ odvrátila se od něj. „Nemůžeme to řešit někdy jindy?“ pohlédla na něj po chvíli prosebně.

„Jak chceš,“ pokrčil mladík rameny a zvedl se. „Kdybys něco potřebovala, budu vedle v pokoji,“ zamumlal a vyšel ven ze dveří.

Melania ještě chvíli hleděla na místo, kde zmizel. Vůbec nebyla spokojená s vývojem jejich hovoru, ale nemohla jinak. Opravdu se v sobě vůbec nevyznala, nevěděla, co k onomu mladému vlkodlakovi cítí. Měla ho ráda, to ano, ale nevěděla jak moc. Jestli to pro ni byl stále ještě kamarád nebo už něco víc. Nešťastně si povzdechla a rozvalila se na posteli. Doufala, že jejich příští hovor bude lepší jak tento.

 

***

 

„Jacobe? Kam tak Seth pospíchal?“

„Chce si promluvit s Melaniou,“ vysvětlil Jake.

Na rozdíl do Mel, oni dva a Seth zůstali v jídelně ještě po večeři a objednali si víno. Nechtělo se jim ještě na pokoj, bylo pro ně jednodušší, když se vyskytovali ve společnosti více lidí. Předcházeli tak všelijakým hádkám a navíc byli i v mnohem větším bezpečí před Demetrim a jemu podobným.

„Takže předpokládám, že není nejlepší nápad se tam teď vracet,“ vydedukovala Beth.

„Tak nějak,“ přitakal Jacob. „A když už jsme u toho, my dva bychom si taky měli promluvit,“ probodl ji pohledem.

„Ano, to máš pravdu,“ souhlasila s ním. Už ji nebavilo chodit věčně kolem horké kaše. Chtěla, aby měli oba dva konečně jasno. „Chceš zůstat tady?“

„Preferoval bych, kdybychom šli ven. Třeba se projít nebo tak nějak. Tady je moc velkej hluk,“ rozhlédl se kolem.

„Fajn,“ zvedla se Beth ze židle a zamířila k východu. Těsně před dveřmi se však zastavila. „Myslíš, že je to bezpečný?“ pohlédla s obavami na Jacoba.

„Pochybuji o tom, že nás napadne teď a tady,“ ušklíbl se Jake. „Krom toho je ještě docela brzo, venku je světlo a chodí tam hodně lidí. Takže si nemusíme dělat žádné starosti.“

„Když myslíš,“ pokrčila rameny a vyšla ven na ulici. Ani ne po pěti minutách už se oba dva nacházeli v Hyde Parku, jenž se vyskytoval poblíž jejich hotelu. Beze slova se posadili na trávník, tak jako mnozí jiní, a mlčky se propalovali pohledem.

„Tak začni,“ vyhrkli oba naráz.

„No super,“ ušklíbla se Beth. „Vypadá to, že se opravdu domluvíme.“

„Neboj, domluvíme. Chci vědět, v čem je problém, Betty,“ pohlédl na ni vážně. „Od toho rozhovoru v letadle se ke mně chováš… chladně, odtažitě.“

„A cos čekal, že ti skočím kolem krku?“

„Ne, to vážně ne,“ pousmál se. „Vadí ti to hodně?“ zadíval se na ni a v hlase se mu zračily obavy.

„Já nevím,“ povzdechla si. „Absolutně jsem to nečekala a vyvedlo mě to z míry. Samozřejmě jsem věděla, že vám na nás záleží, ale asi jsme to přikládala k tomu, že jsme se viděli už dřív a jste tu jediní, koho v tomhle světě známe. Vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít i jinej důvod. Navíc – přijde mi absurdní, že to potkalo zrovna mě. Už od začátku jsem tě nemusela, ale přiznávám, že to bylo hlavně kvůli předsudkům. Vždycky jsem měla radši upíry a ty ses mi prostě v knize nejevil sympatickej. Vadilo mi, jak jsi tam lezl za Bellou, snažil ses ji Edwardovi, kterého jsem naopak zbožňovala, přebrat. A asi jsem si tyhle pocity přinesla s sebou i sem. Pořád jsem v tobě viděla toho, koho jsem si sama vytvořila. A chvíli mi trvalo, než mi docvaklo, že realita je trochu jiná,“ podívala se na něj konečně. Až do té doby mluvila někam do země. „Nechci tím říct, že bych…  No, prostě jsem usoudila, že bych se mohla snažit, aby to mezi námi nebylo tak napjaté. Vadilo to mně, tobě a všem kolem. Až o pár dní později mi došlo, že s tebou vlastně chci být kamarádka. Byly momenty, kdy jsem si uvědomovala, že ty se ke mně chováš mnohem líp, než si zasloužím. Třeba to, jak jsi mě šel hledat do lesa, než začala ta bouřka. Teď už v tobě vidím opravdového přítele, Jaku, ale nic víc. Aspoň zatím.“

„Chápu,“ přikývl Jacob.

„Ne, nechápeš,“ nesouhlasila s ním Beth. „Neříkám, že to s tím otiskem, bože, to zní děsně, není pravda, ale trvalo mi dlouho, než jsem tě začala vnímat takového, jaký doopravdy jsi. Ale na to, abych tě… milovala, zamilovala se do tebe... To bych potřebovala mnohem víc času. Promiň.“

„Nemáš se za co omlouvat. Jsem rád, že jsi mi to řekla.“

„Možná by to všechno bylo mnohem jednodušší, kdyby to tady nebylo takové uspěchané,“ začala zase Elizabeth. „Pořád se něco děje, pořád někam pospícháme, ženeme se. A musíme něco řešit, starat se o něco… Popravdě, i kdybych tě měla ráda tak, jak ty mě, nezačala bych si s tebou nic. Ne teď, když nám hrozí, že nás každou chvíli zabijí.“

„Není ale lepší na poslední chvíli než nikdy?“ zeptal se potichu Jacob.

Beth však jen pokrčila rameny. Nechtěla nad tím uvažovat. Byla ráda, že má rozhovor s Jacobem za sebou a nechtěla se zatěžovat něčím takovým. Chtěla si jen užít poslední klidné chvíle zde a neřešit zbytečné otázky.

 

Část 3

 

„Eragone!“ ozval se mladíkovi v mysli Murtaghův hlas. Už jim nedělalo problémy pustit si toho druhého do svého nitra. V rámci mezí si věřili a věděli, že jeden druhého nepodrazí, nyní již ne. „Podívej se támhle přes jezero.“

Eragon okamžitě pohlédl k druhému břehu jezera Leony a překvapeně otevřel ústa. Pár kilometrů od města Dras-Leony se usídlil obrovský pluk vojáků, kteří jistě měli za úkol zmocnit se Belatony a zlikvidovat vzbouřence. Nechápavě zakroutil hlavou, nemohl pochopit, kde sebral Galbatorix tak obrovské vojsko.

„Odkud se všichni ti muži berou?“ zeptal se proto bratra.

„Většina z nich jsou obyčejní rolníci a sedláci, kteří byli povolaní do této války. Kdybys prošel království křížem krážem, narazil bys jen na děti, ženy a starce. Všichni ostatní musejí bojovat.Galbatorix si nemůže dovolit prohrát, ví, že by to byl jeho konec. A zas tak moc mu na těch lidech nezáleží. Je mu jedno, kolik z nich zemře. Hlavně když vyhraje.“

„To je odporné,“ zamručela Safira, která celý jejich rozhovor potichu poslouchala.

„Tohle je válka,“ odvětil Murtagh. „V té se musí něco obětovat. I když on to teda dost přehání. Ale i Vardenové musejí hodně…“

„Jenže všichni ti lidé, elfové a trpaslíci bojují proto, že chtějí,“ namítl Eragon. „Touží po svobodné zemi, po svobodné Alagaësii. Nikdo je nenutí k tomu, aby šli do války, jsou sami. Za svou vlast.“

„O mnoha lidech tamto platí také,“ zabručel znenadání Trn. „Hodně obyvatel království neví, co se pořádně děje. Vojáci a jiní jim namluvili, že napadáte jejich zemi. Proto bojují. Za svou vlast.“

„Máš pravdu,“ povzdechl si Eragon. „Moc dobře si pamatuji, jak to bylo u nás v Carvahallu. Sice jsme krále neměli rádi, ale nevěděli jsme, co jsou Vardenové zač. Pro většinu lidí to byli jen vzbouřenci, kteří narušují chod říše. Nikdo jim nemůže vyčítat to, co nyní dělají.“

„Eragone, nemyslím si, že je dobrý nápad, abychom vletěli do města oba dva,“ změnil najednou téma Murtagh.

„Chceš snad počkat před branami, než je pro tebe otevřou?“ podivil se Eragon.

„Mohl bych počkat třeba někde v lese a…“

„Tak na to zapomeň! A přestaň se pořád strachovat. Chováš se jak malá holka.“

„A že to říká ten pravý.“

„Já jsem tě nenutil, abys letěl s náma.“

„Ne? A co to bylo tam na ostrově?“

„Sám ses nechtěl vracet ke Galbatorixovi.“

„A dost!“ vstoupila mezi ně Safira rozzlobeně. „Snažíte se jeden druhému dokázat, kdo je tu lepší, ale ve skutečnosti jste jeden horší než ten druhý. Chováte se hůř jak čerstvě vylíhlé mládě. Přestaňte se konečně urážet a začněte se chovat jako opravdoví Jezdci.“

„A jako bratři,“ dodal Trn. „Myslel jsem, Eragone,“ mluvil nyní pouze k mladšímu z nich, „že chceš, aby Vardenové tvého bratra přijali mezi sebe. Ale pokud se k sobě budete chovat tak, jako nyní, těžko uvěří, že jste se usmířili a že my jsme opravdu na vaší straně.“

„Máš pravdu, omlouvám se,“ prohodil po chvíli mlčení Eragon. „Bylo to ode mě hloupé.“

„Jo, to máš pravdu,“ ušklíbl se Murtagh.

„Murtaghu!“ zavrčel Trn.

„Fajn, taky se ti omlouvám.“

„Blížíme se k Belatoně, pomalu bychom měli klesat,“ oznámila najednou Safira.

„A taky bychom měli vzbudit ty dvě,“ dodal Eragon.

Bylo teprve krátce po rozbřesku, takže se nebylo čemu divit, že Amelia s Jane ještě spaly. Cesta z ostrova nakonec byla delší, než čekali. Proto přilétali až ráno, přestože původně očekávali, že se do města dostanou někdy k večeru předchozího dne. Zradilo je však počasí, které bylo až neuvěřitelně jasné a na obloze nebyl jediný mráček. Nemohli tak letět přes den, kdy by je mohl každý vidět. Obzvlášť, když přelétali nad obydleným územím.

„Amy!“ drcnul Murtagh jemně do spící dívky. „Vstávej.“

„Co, proč…“

„Protože budeme přistávat, proto,“ pousmál se. Moc dobře věděl, jak má tuto část letu ráda, ale z vlastní zkušenosti už se poučil, že je lepší ji probudit sám, než aby se probudila během klesání. Nerad by přišel o sluch.

„Bezva, lepší chvíli na buzení sis vybrat nemohl,“ zamumlala.

„Já vím. Eragone?“ křikl na druhého Jezdce. I jeho pasažérka už se probrala a trochu dezorientovaně se rozhlížela po okolí.

„Můžeme,“ zakřičel zpět mladík.

Konečně draci začali slétávat dolů k Belatoně. Vzhledem k výšce, v jaké letěli, jim to chvíli trvalo, ale po chvíli už rozeznávali jednotlivé budovy. Když už se přiblížili natolik, že mohli vidět i lidi, mohli si jasně všimnout zděšení, které nastalo. A co teprve, když Safira s Trnem přistáli na nádvoří. Většina prostých lidí z města se utekla někam schovat, všichni znali rudého draka a jeho Jezdce a nikdo se jim nechtěl postavit tváří v tvář. Eragona to očividně dost pobavilo. Když slézal ze Safiry, házel na Murtagha, jenž stále seděl v sedle a očividně nebyl schopen nic dělat, jeden škodolibý pohled za druhým.

„Trn jde s námi dovnitř, že tu tak sedíš? A Ameliu chceš mít asi taky pořád u sebe, že?“

„Eragone…“ spustila Amy.

„Ale obávám se, že on tím vchodem neprojde,“ došel až k nim. „A…“

„Co kdyby ses zachoval jako gentleman a pomohl mi dolů?“ skočila mu do řeči dívka, které už se na drakovi nelíbilo.

„Jak je libo, slečno,“ natáhl k ní ruku a sundal ji na zem. „A jé, zdá se, že máme společnost,“ všiml si skupiny osob, kteří se najednou objevili na nádvoří. Ti vzápětí obklíčili Trna a nezdálo se, že by z něj měli zas takový strach.

„Stínovrahu,“ oslovil ho elf, který se více podobal vlkovi než čemukoliv jinému. „Jsi v pořádku? Dělali jsme si o tebe starosti.“

„Za to se omlouvám, Blödhgarme, ale musel jsem vyřešit pár věcí. Mohli byste ho nechat na pokoji?“ otočil se na ostatní elfy.

„Eragone, nemůžeme riskovat, že…“

„Murtagh je na naší straně,“ prohlásil Eragon pevným hlasem. „A stejně tak i Trn. Nemáte se čeho obávat, nikomu neublíží.“

„Nevěříme mu…“

„Ale já ano. A ocenil bych, kdybyste se zachovali stejně.“

„Dokud ho neprověříme…“

„Blödhgarme, cením si vaší snahy, ale pokud si myslíte, že nejsem schopen poznat nepřítele od přítele, tak tu zřejmě nemáte co pohledávat. Nepotřebuji kolem sebe lidi, kteří nedůvěřují mému úsudku. A když tvrdím, že se mu dá věřit, tak byste mi měli věřit. Už jsem ho sám prověřil. Je připraven přidat se k nám a bojovat proti Galbatorixovi.“

„To myslíš vážně, Eragone?“ ozval se za jeho zády ženský hlas.

„Nasuado,“ poklonil se Jezdec. „Rád tě opět vidím. A i tebe, Aryo,“ pousmál se.

„Co tohleto znamená?“ mračila se černovlasá elfka. „Proč jsi ho přivedl sem?“

„Měl jsem za to, že chceme vyhrát tuto válku. A s dalším Jezdcem po boku máme větší šanci na úspěch.“

„Váže ho Galbatorixova přísaha,“ namítla Nasuada a zkoumavě si Murtagha prohlížela.

„Nejsem králi ničím povinován,“ ozval se poprvé za celou dobu Murtagh. „Přísaha je neplatná.“

„Nemožné,“ zamítl to okamžitě Blödhgarm. „Co je řečeno ve starověkém jazyce, nelze porušit.“

„Ne, pokud se nezmění jméno dotyčné osoby,“ vzal si opět slovo Eragon.

„Promiň, Eragone, ale dokud na tohle nebudou důkazy, nemůžeme…“

Než stačila Nasuada doříct větu, Safira natočila hlavu přímo k ní a nahlas zařvala. Dávala tak najevo svůj nesouhlas s celou touto věcí. Poté oslovila všechny přítomné.  „Jak můžete takhle veřejně zpochybnit náš úsudek?! Myslela jsem si, že nám věříte. Ale je-li to takto, tak nevidím důvod, proč jsme se sem vraceli. Proč bychom měli bojovat za ty, kteří nám nevěří a odvrhují naše přátele?“

„Safiro, nezpochybňujeme váš úsudek. Ale po tom všem, co tihle dva provedli, je nemůžeme přijmout s otevřenou náručí. Lidé se proti tomu budou bouřit…“

„Nasuado,“ skočil jí do řeči Eragon. „O co tady jde? O předsudky nebo o poražení Galbatorixe? Myslel jsem, že ti záleží na blahu Vardenů a ostatních.“

„To mi také záleží. Musím dělat to, co je pro mé lidi nejlepší…“

„Tím pádem ti musí být jasné, že tohle je pro ně nejlepší. Nesnažili jste se,“ otočil se na elfy, „náhodou celou dobu získat dračí vejce, která Galbatorix ukradl, abyste mohli vychovat další Dračí jezdce? A když máte možnost mít hned dva, odmítáte to.“

„Eragone, pochop…“

„Ne, Aryo, ty pochop, že se mi opravdu nelíbí, že mi nevěříte a nevěříte ani jemu,“ ukázal na Murtagha. „Do teď jsem dělal to, co jste po mě chtěli. Protože jsem věděl, že je to správné. Ale jestli teď po mně chcete, abych ho nechal jen tak uvrhnout do vězení, nebo co s ním hodláte udělat, tak to se pletete. Murtagh je můj bratr,“ prohlásil a většinu přítomných tak zarazil. Ještě před nedávnem si tuto skutečnost nebyl schopen přiznat, byl z toho nešťastný, a nyní to bral jako samozřejmost, ba za to byl i rád. „A také očekávám, že se k němu tak budete chovat. Nemáte právo ho soudit.“

„Po tom všem, co udělal?“ nevěřila vlastním uším Nasuada.

„A jak by ses zachovala ty, kdybys byla v jeho situaci? Kdyby unesli tebe a ne jeho? Kdyby se pro tebe vylíhl tady ten drak?“

„Rozhodně bych nesložila žádnou přísahu,“ odvětila pevně.

„Nemáš ponětí, jaké to tam bylo, Nasuado,“ promluvil tichým, ale pevným hlasem Murtagh. „Dokázala by ses dívat, jak ti mučí draka? Bezmocného, sotva vyklubaného…“ pohladil Trna po hlavě. „Nedokážeš si představit, čím vším jsme prošli…“

„Byla i jiná možnost,“ prohlásila Arya. „Nechat se zabít.“

„To není tak lehký,“ vstoupil do toho opět Eragon. „Vím, že jsem to po nich sám chtěl, ale nyní si velmi dobře uvědomuju, jak hloupé to bylo. Můžeš zabít sám sebe, můžeš se nechat zabít, ale žádný Jezdec by se dobrovolně nedíval na to, jak mu umírá drak. Pouto mezi námi je natolik silné, že uděláš cokoliv, jen abys ho zachránila.“

„Slyšeli jste někdy Broma vyprávět o tom, jak ztratil svou dračici?“ ozvala se opět Safira. „Když nás zajali urgalové a on už cítil, že to nepřežije, říkal mi o tom. Jak je důležité, abych dávala na Eragona pozor. Není nic horšího, než sledovat, jak umírá někdo, kdo je vám tak blízký. Je to jako by umřelo část vás, jen je to ještě mnohem horší. Povídal mi o tom prázdnu, které cítil, když jeho Safira vydechla naposledy. A ani jeden z vás neslyšel Glaedra, když Oromise zabili. Po tomhle už jsme nemohli po Trnovi a Murtagovi chtít, aby se dobrovolně vzdali života. To, co se stalo Glaedrovi a Oromisovi bylo to nejhorší, co jsem kdy viděla. Ani jeden z vás si nedovede představit tu bolest. Tak nám neříkejte, co máme nebo nemáme dělat. Nebo co mají oni dělat. Snažili se, jak nejvíc mohli. Mohli nás zajmout hned při prvním střetu, ale neudělali tak. Jen díky tomu, že neuposlechli rozkazu.“

„To stačí, Safiro. Myslím, že jsme to všichni pochopili,“ prohlásila Nasuada. „Opravdu jim tolik věříte?“ pohlédla na Eragona.

„Ano. Dal bych za to ruku do ohně.“

„V tom případě vás vítám u Vardenů, Murtaghu, Trne. Doufám, že tentokrát to dopadne lépe,“ probodla Murtagha očima.

„Nemusíš se obávat. Teď už nás nemá kdo vydat králi.“

„Nečekejte ale, že vám hned budeme věřit. Naši důvěru si budete muset zasloužit. A nepřeji si, abyste se po hradě potulovali sami. Vždy s vámi někdo bude. Blödhgarme? Můžeš postrádat několik svých bojovníků?“

„Myslím, že ano,“ přikývl a vybral čtyři elfy.

„Safiro, tebe musím poprosit, abys dávala pozor na Trna. Vím, že mu věříš, ale pro jistotu. Možná bude potřeba chránit ho před námi, ne naopak,“ otočila se a zamířila do nitra hradu. Murtagh konečně slezl na zem a nechal Trna, aby odletěl se Safirou. „Zbytek probereme vevnitř. Je mi jasné,“ otočila se ještě na Eragona, „že pokud nechci ztratit jednoho Jezdce, budu muset přijmout i toho druhého,“ pousmála se. Možná, že byla přeci jen ráda, že je Murtagh opět mezi nimi. Sice pouto důvěry bylo přerušeno, ale nebylo vyloučeno, že se opět neobnoví. Navíc věděla, že další Jezdce se jim bude víc než hodit. Eragon mě pravdu, nyní mají konečně možnost porazit Galbatorixe a svrhnout ho z trůnu. A v zemi opět nastolit mír a spravedlivou vládu.

pokračování: 19. kapitola

30.01.2010 21:33:06
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one