My world of fantasy...
Nemyslete si, že jsem na vás zapomněla :) Vím, že je sobota a že vám dlužím kapitolu. Měla jsem v plánu ji sem dát už odpoledne, ale nějak se to zvrtlo, já se začala učit (blbý zkouškový, zajímalo by mě, kdo to kdy vymyslel...) a pak louskat jednu povídku v angličtině (to si totiž aspoň odůvodním, že dělám něco pro sebe a neflákám se :-D při nejmenším si trénuju angličtinu. a krom toho nejsem ochotná čekat na překlad :-D)..no každopádně jsem před chvílí zjistila, že je skoro půlnoc. Takže napravuju svou chybu a vkládám vám sem 17. kapitolu ke Snu a doufám, že se vám bude líbit a že tu pak objevím i nějaké reakce na ni, teda až se sem nějak dostanu (a pro své dobrou doufám, že to nebude moc brzo, místo učení jsem totiž pak na netu a to není to, co zrovna chci...). Takže pěkné čtení a za týden se zas ozvu (a kdyby se tu náhodou nic neobjevilo, tak se omlouvám, ale budu mít těsně před zkouškou... prostě pokud zapomenu, tak si vzpomenu další den.)
Kaitlin

***

Část 1

 

„Dobrý den, paní profesorko,“ otevřely se najednou dveře třídy, kde se vyučovaly starodávné runy. „Ředitel vám vzkazuje, že obě slečny Robertsové potřebuje v ředitelně.“

„Oh, jistě,“ přikývla profesorka Vectorová. „Běžte,“ pokynula Rochelle a Kate a dál se věnovala výkladu. Obě dívky si urychleně začaly balit učivo a během pár minut již stály na chodbě.

„Co po nás Snape chce, Draco?“ zeptala se Rochelle okamžitě.

„Nic, co by se vám líbilo,“ odvětil blonďák s kamennou tváří.

„Draco!“

„Fajn. Máte v ředitelně návštěvu.“

„Rodiče?“ hádala Katie.

„Ne.“

„Tak už to vyklop,“ vyjekla netrpělivě Rochelle.

„Pán zla poctil školu svou přítomností,“ vypadlo z Draca potichu. „Kontroluje chod školy, nechává si volat některé žáky, hlavně děti Smrtijedů, chce vědět, co se tu děje a neděje… Většina ze Zmijozelu už tam u něj byla, tedy ti vybraní. Ale vás dvě si nechal na konec. Zřejmě si od toho něco slibuje,“ pokrčil rameny.

„Volal si k sobě někoho i z jiných kolejí?“ napadlo Kate.

„Nevím o tom,“ zavrtěl hlavou. „Tolik lidí zas vidět nechtěl. Jen většinu sedmáků a šesťáků od nás. A pokud vím, tak i některé mladší, ale všichni byli ze Zmijozelu.“

„Takže budu jediná Nebelvírka, kdo…“ zarazila se Katie.

„Pravděpodobně,“ přikývl Draco. „Hlavně nebuďte nervózní, nemyslete na nic, co nechcete, aby věděl, mluvte s ním zdvořile…“

„To stačí, Draco, nějak to zvládneme,“ zarazila ho Rochelle.

Ve skutečnosti ale byla bílá jako stěna, stejně jako její sestra. Ani jednu z nich netěšila vyhlídka, že uvidí obávaného lorda Voldemorta. Daly by cokoliv za to, kdyby se tomuto setkání mohly vyhnout, ale zřejmě neměly na vybranou. Zatím je tedy čekala ta největší zkouška v tomto světě. Kam se hrabaly ostatní problémy, které zde měly.

„Co když něco zjistí?“ zeptala se Roch tak potichu, že ji téměř nebylo slyšet.

„To se nestane, Rochelle,“ ujišťoval ji Draco. „Ani po mě nic nechtěl, nezkoušel na mě nitrozpyt, nic. Jen se ptal na to, co se zde děje, jestli někdo neplánuje nějakou vzpouru, pak na Pottera…“ zarazil se, když viděl, jak obě dívky ztuhly. „Nechcete mi vy dvě říct, že něco víte?“ zeptal se opatrně. V jeho hlase byly jasně slyšet obavy.

„Tak trochu,“ zkousla si dolní ret Rochelle. „Ginny…“

„Ne, nemysli na to,“ zastavil ji hned. „A snaž se dělat, že se tě to vůbec netýká. Prostě se chovej jako Zmijozel, normálně s tím nemáš problém. I Eastera jsi dokázala vyřídit po zmijozelsku, tak teď zvládneš i jeho.“

„A pro mě bys nějakou radu neměl?“ vmísila se do debaty i Kate.

„Leda předstírat, že ti v Nebelvíru nevěří. Zabini už se prořekl, že s ním trávíš občas nějakej ten čas, tak to zkus použít jako svůj argument. Ale pokud někomu nechceš způsobit problém, tak neříkej žádná jména,“ dodal, když došli před ředitelnu.

„A pokud problém způsobit chci?“ ušklíbla se Rochelle. „Fajn, fajn, jako bych nic neřekla,“ pronesla vzápětí, když na ni Kate hodila vyčítavý pohled. „Jen jsem myslela, že Easter a Stone. .. Ale už mlčím,“ vykročila. „Ty s námi nejdeš?“ uvědomila si, že Draco stále stojí na místě, kde se před okamžikem zastavil.

„Pochybuji o tom, že mě tam bude potřeba,“ vzdechl.

„Draco, prosím,“ hodila na něj Rochelle psí pohled. Dost se děsila návštěvy nejmocnějšího kouzelníka v zemi a moc dobře věděla, že pokud bude mít po boku někoho, komu věří a kdo ji bude podporovat, bude to lepší. Kate za podporu počítat nemohla, ne, když na tom byla stejně jako ona sama.

„Roch…“

„Potřebuju tě tam.“

„Tak fajn,“ povzdechl si. „Ale jestli toho budu litovat, tak si mě nepřej,“ pohrozil jí ještě, než ji zlehka objal kolem ramen. „Kate, až po tobě,“ dal přednost brunetce, jakmile pronesl heslo.

„No tak to vážně díky,“ zamumlala Katie, když vstoupila na pohyblivé schodiště.

„Není za co,“ zazubil se Draco a popostrčil i Rochelle, aby nestála na místě na místě. Netrvalo dlouho a všichni tři stanuli před dřevěnými dveřmi. Jediný Draco se měl k tomu, aby zaklepal na dveře.

„Dále,“ vyzval je Snapeův hlas.

Dívky na sebe hodily poslední zoufalý pohled, než Kate natáhla ruku a zmáčkla kliku. V další chvíli už otevřela dveře a všichni tři vstoupili do ředitelny. Na okamžik obě dvě ztuhly, když se do jejich zorného pole dostal Voldemort. Pak se ale Rochelle odhodlala a udělala několik kroků dozadu. Cítila, jak ji Kate následuje, stejně jako Draco, jenž postával za nimi jako jejich soukromá stráž.

„To jsou ony, můj pane,“ ozval se z jedné strany místnosti čísi hlas. Ani jedna z dívek se nemusela namáhat otáčet hlavu, aby zjistily, kdo to promluvil. Lucius Malfoy byl nezaměnitelný.

„Vidím, Luciusi. Ale nevzpomínám si, že bych sem zval i tvého syna,“ promluvil poprvé Voldemort.

„Omlouvám se, pane…“ začal Draco.

„Za to můžu já,“ přerušila ho Rochelle. „Pane,“ dodala. „Požádala jsem ho o to.“

„Předpokládám,“ prohlédl si ji pořádně Voldemort a očima utkvěl na zmijozelském znaku, „že ty jsi Rochelle.“

„Ano, pane,“ přikývla. Jen silou vůle se mu dokázala podívat do rudých očí, než uhnula a opět zarytě sledovala koberec.

„Takže Kate,“ začal se Pán zla věnovat Katie. „O tobě nemám tak dobré zprávy jako o tvé sestře. Robertsová a v Nebelvíru. Tvoji rodiče z tebe nemají radost.“

„Já vím, pane,“ sklopila Kate hlavu a mlčky čekala, co bude dál.

„Přesto však…“ pokračoval dál Voldemort a opustil své místo za psacím stolem, „Doslechl jsem se, že i přesto se stýkáš s lidmi ze Zmijozelu. Dokonce častěji než s ostatními.“

„To ano, můj pane,“ zamumlala Katie potichu, ale přesto ji bylo slyšet. „A…“ zarazila se. „Lituji toho, že jsem se do Zmijozelu nedostala,“ vypustila z úst a vzhlédla. Nějakým způsobem se jí však podařilo říct to takovým tónem, že to znělo pravdivě. Dokonce ani Voldemort o těchto slovech nepochyboval a nenamáhal se použít nitrozpyt, aby si ověřil jejich pravdivost.

„To rád slyším,“ odvětil Pán zla potěšeně. „Nakonec to bude výhoda, mít někoho v Nebelvíru,“ rozváděl své myšlenky. „Máš možnost získávat zprávy o Potterovi a těch jeho kamarádech,“ odfrkl si. „A mnoho dalších užitečných informací.“

„To ano…“ začala Katie.

„Chci po tobě, abys mi hlásila vše, co se ti bude zdát důležité. Veškeré informace o Potterovi, o jakýchkoliv plánech, popřípadě vzpouře. Je to jasné?“ probodl ji očima.

„Ano, pane,“ přikývla Katie.

„Můžete jít,“ popustil je mávnutím ruky a otočil se na Malfoye staršího. „S tebou ještě potřebuji něco probrat, Luciusi,“ zaslechli ještě, než všichni tři opustili místnost.

„Bože,“ vydechla Rochelle, jakmile byli venku z ředitelny.

„Zvládly jste to dobře,“ pokrčil rameny Draco a otočil se na Kate. „Jsi v pořádku?“

„Jo, dobrý,“ přikývla brunetka. „Jen… tohle už nikdy nechci zažít. Hrozně jsem se bála, že na mně pozná, že lžu a…“ zadrhla se.

„Zněla jsi fakt důvěryhodně,“ pohlédla na ni i Roch. „Neznat tě, tak ti to všechno uvěřím.“

„Navíc jsi měla štěstí, že nepoužil nitrozpyt. To by hned poznal, co si doopravdy myslíš. A předpokládám, že ho ani nenapadlo, že bys mohla lhát, proto se tím víc nezabýval. Asi věří, že jsi stejná jako tvá matka…“ dodal Draco.

„No to určitě,“ odfrkla si Rochelle. „Jako by jí z oka vypadla.“

„Roch…“

„Fajn, mlčím,“ hodila po něm obličej. „Ale jsem ráda, že se mě na nic neptal.“

„Taky bys to zvládla,“ ujistila ji Katie.

Rochelle však jen pokrčila rameny a nechala to být. „Tak my asi půjdeme, ne?“ zastavila se u jednoho schodiště. „Do večeře ještě zbývá víc jako hodina a…“

„Jo, klidně,“ pousmála se Kate. „Stejně ještě musím dělat něco do školy a třeba to stihnu už teď a budu mít volnej večer.“

„Tak zatím, Katie,“ rozloučila se Rochelle se sestrou. Draco jen kývl na pozdrav, než se s Roch vydal zpět dolů do sklepení.

O pětasedmdesát minut později už se dívky opět viděly, tentokrát ve Velké síni na večeři. Kate jako obvykle seděla u svého stolu, ale ne svých obvyklých společníků, ale trochu stranou od všech s Ginny Weasleyovou. Podle všeho to vypadalo, že spolu něco velmi důvěrně řeší a ostatní ani neberou na vědomí. Rochelle to jen zneklidněně pozorovala od vlastního stolu a sem tam hodila znepokojený pohled na Luciuse Malfoye. Ona sama měla Ginn docela ráda, ale po rozhovoru s Voldemortem se jí nezdálo dobré bavit se s určitými lidmi tak veřejně. Na druhou stranu ale měla Katie úžasnou výhodu v tom, že vždy mohla tvrdit, že se od rusovlasé dívky snaží dostat nějaké důležité informace pod záminkou předstíraného přátelství.

„Rochelle? Budeš to mít studený,“ upozornil ji po chvíli Blaise Zabini.

„Jo, jasně,“ odvětila nepřítomně a dál propalovala pohledem sestru.

„Roch, to ti neuteče,“ ozval se z druhé strany i Draco.

„No jo pořád,“ zamumlala otráveně a vrátila se ke své večeři. „Stejně by mě ale zajímalo, o čem se ty dvě spolu baví…“

„No odsud to rozhodně nezjistíš,“ ušklíbla se na ni Claire Nottová. „Leda bys nějakým způsobem dokázala odposlouchávat lidi na druhém konci sálu. Ale nevšimla jsem si, že bys měla nějakou takovou schopnost.“

„Hmm, ale hodila by se,“ hodila Roch toužebný pohled za sebe.

„No, já ti nevím,“ vmísil se do rozhovoru i Theodor Nott. „Že bych potřeboval slyšet, co si povídají třeba támhle ty holky z Mrzimoru…“ ušklíbl se.

„No počkej,“ skočil mi do řeči Zabini. „Pokud myslíš ty, co já, tak to by mi vůbec nevadilo, kdyby…“

„Blaisi, co kdybys chvíli mlčel?“ hodila po něm otrávený pohled Claire. „Já bych se ráda v klidu najedla. Nech si ty řeči na potom, jo?“

„Jen jsem chtěl říct, že docela ujdou,“ bránil se mladík.

„Jo, tak to obvykle začíná,“ podpořil sestru Theo. „A pak z tebe vypadne, že jsi něco měl s jejich kamarádkou a začneš to probírat dopodrobna,“ poškleboval se.

Blaise na něj hodil vražedný pohled, ale docela se minul účinkem. Všichni kolem něj se velmi dobře bavili na jeho účet. Rochelle dokonce přestala myslet na Katie a vesele se s ostatními smála. Nebylo to poprvé, co narazili na toto téma, ale pokaždé se jim podařilo dostat Zabiniho do té samé situace.

„Poslyš, Blaisi,“ dostala ze sebe Roch, když se trochu uklidnila. „S kolika holkama tady v Bradavicích už jsi vlastně…něco měl?“

„No…“ začal.

„Roch, to je špatně položená otázka,“ nenechala Zabiniho mluvit Claire. „Spíš by ses měla ptát, s kolika desítkami holek už něco měl.“

„Nebo stovkami,“ dodal Nott.

„Vy dva se k tomu radši nevyjadřujte,“ zpražil je Blaise pohledem. „Jako byste na tom nebyli podobně. A ty se nesměj,“ otočil se i na Draca. „Taky nejsi žádnej svatoušek,“ ušklíbl se. Rochelle už se jen těžko ovládala, když viděla výrazy ostatních. „A ty máš jediný štěstí, že o tobě nic nevím,“ hodil na ni Blaise výmluvný pohled. Bylo na něm vidět, že už chybělo jen málo, aby na ni vyplázl jazyk jako malý dítě.

„Vy jste vážně sebranka,“ chechtala se dál Rochelle a Blaisova výrazu si vůbec nevšímala.

„Možná sis toho nevšimla, Roch,“ ušklíbla se Claire, „ale všichni ostatní tě řaděj mezi nás. Tak si moc nevyskakuj.“

„To jako vážně?“ zarazila se Rochelle.

„A cos myslela?“ opáčil nevinně Draco. „Že jsi tu za světici?“

„No, to zrovna ne, ale…“ zadrhla se. „No, všechno má svoje plus i mínus.“

„To jo,“ souhlasila s ní Nottová. „Zrovna dneska jsem zaslechla, jak se o tobě bavili dva kluci…“ rozpovídala se a barvitě ostatním vyprávěla svoji příhodu.

 

***

 

„Jsi v pořádku, Kate?“ starala se Ginny.

Již nějakých deset minut seděla s brunetkou u večeře a bavily se spolu o všem možném. Avšak Ginny si nemohla nevšimnout, že Katie není ve své kůži. Kate každou chvíli zmlkla a hleděla kamsi do prázdna a občas dokonce přeslechla její otázku.

„Co jsi říkala?“ zvedla dívka hlavu.

„Děje se něco, Kate? Připadáš mi úplně mimo.“

„Jo, promiň,“ usmála se smutně Katie. „Jsem trochu rozhozená.“

„To jsem si všimla. A z čeho?“

„Nechce se mi o tom mluvit,“ odvrátila hlavu Kate a zadívala se ke zmijozelskému stolu. Mlčky sledovala, jak se Rochelle se svými přáteli něčemu vesele smějí. Ona to nedokázala, ne po odpoledni.

„Dusit to v sobě ti nepomůže,“ podotkla Ginny. „Souvisí to nějak s tvou sestrou?“ zeptala se opatrně.

„Ne, to ne,“ odporovala. „Jen mě překvapuje, jak to ona rychle hodila za hlavu a chová se jako by se nic nestalo. A přitom…“

„Co se stalo, Katie?“

„Odpoledne si nás Snape zavolal do ředitelny,“ vysvětlovala Kate namáhavě. „Chtěl…chtěl nás vidět Ty-víš-kdo.“ Přestože na zrzku zrovna nehleděla, jasně cítila, jak ta ztuhla a vyděšeně a zároveň nevěřícně na ni kouká.

„To-to myslíš vážně?“

„Bohužel. Navíc Rochelle si moc nevšímal, zeptal se ji na jednu dvě věci… Nelíbilo se mu, že jsem v Nebelvíru. Musela jsem předstírat…“ zadrhla se. „Že tu nechci být. A chtěl po mně, abych na vás donášela, zjišťovala věci o Harrym a tak…“ odmlčela se. „To byl jeden z nejhorších zážitků v mém životě. Jen tak tam stát a bát se, že každou chvíli přijde na to, že mu lžu do očí, jen abych nemusela přiznat, že se mi hnusí, jak se chová on, matka…“

„To bude dobrý, Katie,“ uklidňovala ji Ginny.

„Myslíš? Já o tom docela pochybuju. Jasně počítá s tím, že se staneme Smrtijedy. Celý náš ročník, stejně jako ten pod námi. Prý tam byli úplně všichni. A i někteří mladší…“

„Třeba to tak nedopadne,“ pokusila se o úsměv Weasleyová. „Třeba Harry…“

„Spojila ses s ním nějak?“ přerušila ji Kate, která byla jen ráda, že může změnit téma.

Ginny na ni hodila jediný pohled. „Jo.“

„A myslíš, že by se s námi mohl sejít?“

Rusovláska se k ní naklonila a ještě víc snížila hlas. „Mám se s ním vidět dneska. Takže pokud chceš, můžeš se přidat ke mně. Ale Kate,“ pohlédla na ni ne moc důvěřivě. „Pokud si budu jen trochu myslet, že třeba tvoje sestra chystá nějaký podvod…“

„Rochelle?“ pohlédla na ni vykolejeně Katie.

„Máš snad nějakou jinou?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. V duchu si však pomyslela, že ve skutečnosti žádnou nemá. „A neboj, Roch by nic takového neudělala, ani ve snu by ji to nenapadlo…“

„Jak myslíš. Ale nevěřím jí. Ne, když je ve Zmijozelu. A popravdě – tobě věřím jen proto, že ses mě už několikrát zastala. A to, že jsi v Nebelvíru taky o něčem vypovídá,“ pousmála se. „Jen se mi nelíbí ty tvé styky s některými lidmi, ale je to na tobě, s kým se přátelíš.“

„Jo, jasně,“ povzdechla si Kate a odstrčila od sebe téměř plný talíř. „Myslím, že mám dost.“

„Skoro nic si nesnědla.“

„Přešla mě chuť.“

„Počkáš na mě chvíli?“

„Klidně jez. Času dost,“ přikývla Kate a opět věnovala svou pozornost zmijozelskému stolu.

Sedmáci právě vstávali od večeře a mířili ven ze síně. Jen Rochelle se od nich odtrhla. Na malý okamžik ji Draco strhl zpět a o něčem se s ní tiše dohadoval, ale po chvíli ji zase pustil a nechal ji jít. Přesto však Kate nemohl uniknout starostlivý pohled, který po ní hodil, než se přidal k Zabinimu, jenž na něj čekal, a spolu s ním opustil místnost.

„Ahoj, vy dvě,“ přidala se k nim Rochelle. Podle všeho měla velmi dobrou náladu a na všechny strany házela široké úsměvy. „Jsi v pořádku, Kate?“ všimla si zamračenosti své kamarádky.

„Jo, jsem. Co jste tam řešili tak zábavnýho?“

„Nic moc, jen Blaise a jeho úlety. No tedy nakonec všechny a jejich úlety, jak to nazývají. Ginny, je pravda, že mě ostatní tak moc počítají k nim a myslí si, že jsem stejná jako oni?“ vyzvídala od mladší dívky.

„Hm, jo,“ přikývla Ginn. „Jsi s nimi, chováš se jako oni, tak není důvod si myslet, že jsi jiná,“ pokrčila rameny a potvrdila tak Kate to, co pronesla před několika málo okamžiky. „Popravdě už kolují řeči, s kým vším jsi kde byla a tak.“

„No tak to je vážně super,“ zakabonila se Roch. „Takže Claire o těch klucích z Havraspáru nekecala.“

„Zvykneš si na to,“ odvětila Ginny a odstrčila od sebe talíř. „Půjdeme tady?“ pohlédla na Kate.

„Kam?“

Ginny opět zaváhala. „Radši bych šla jen s Kate,“ vydala se ven ze sálu.

„Co se děje? Co máš za problém?“ nechápala Rochelle, která ji následovala.

„Popravdě? Vůbec nevím, jestli ti mám věřit. Včera ses zdálo docela v pohodě, ale přemýšlela jsem nad tím a ve skutečnosti nevidím jediný důvod, proč bych měla důvěřovat někomu jako ty. Jak mám vědět, jestli ses včera jen netvářila jako kamarádka. Už jen ohledně toho Eastera jsi očividně kecala, on i jeho přátelé dost jasně popřeli, že by se něco takového stalo, slyšela jsem je o tom se bavit. Připadá mi, že to tak trochu hraješ na obě strany, jak se ti to zrovna hodí. Je trochu zvláštní, že si Easter u tvých rodičů stěžoval jen tady na Kate a o tobě nepadlo ani jediné slovo. A stejně tak, že Ty-víš-kdo se vyptával jen tady tvé sestry a tebe vůbec. Navíc už jen to, že jsi ve Zmijozelu, mluví o všem. Chováš se stejně jako oni a dnešek toho byl důkazem. Celý den jsi dělala, jako by nikdo jiný než ti tvoji úžasní spolužáci neexistovali, jako bys ostatními pohrdala. Stejně jako Malfoy a ostatní. Tak se nediv, že s tebou nechci řešit nic důležitýho. Nic, co se mě týká,“ dokončila svůj sáhodlouhý projev.

Rochelle na ni chvíli zaraženě hleděla, než se zmohla na odpověď. „Jsem ráda, že vím, co si o mně myslíš. Aspoň se podle toho k tobě můžu chovat. Takže vám dvěma přeju pěkný večer,“ otočila se na podpatku a vydala se dolů do sklepení.

„Rochelle, počkej,“ křikla za ní Kate, ale reakce se nedočkala. „No skvělý. V kolik s ním máš sraz?“ otočila se na Ginny.

„Za dvě hodiny.“

„Sejdeme se ve společenský místnosti, musím ještě s Roch něco vyřešit. A neboj, nic jí o tom neřeknu,“ slíbila, přestože věděla, že to nedodrží.

„Dobře, tak za hodinu tam,“ usmála se na ni Ginn a zmizela na schodišti, zatímco Kate zamířila do sklepení.

 

***

 

„Hej, Robertsová, máš tu návštěvu,“ houkl na Rochelle, která se před chvílí posadila na sedačku ve společenské místnosti, jakýsi páťák.

„No super,“ zvedla se ne moc nadšeně z pohovky a přešla ke vstupu do jejich kolejní místnosti. „Co potřebuješ, Kate?“

„Mluvit s tebou.“

„Promiň, ale teď ne,“ odbyla ji. Po tom, co jí řekla Ginny, neměla náladu na nikoho. Natož pak z Nebelvíru, kam její sestra bohužel patřila.

„Je to důležitý,“ nenechala se Katie a bez pozvání vešla dovnitř. „Můžeme jít k tobě?“

„Tak to těžko,“ ušklíbla se Roch. „Zrovna je tam Pansy s nějakým klukem.“

„Fajn,“ vzdychla Kate a pohlédla na trojici kluků u krbu. „Crabbe a Goyle…“

„Ještě sedí ve Velké síni a cpou se,“ dořekla místo ní Rochelle a na tváři se jí konečně objevilo cosi jako úsměv. „A,“ pohlédla na hodiny, „minimálně dvacet minut tam ještě budou, poté se vydají do kuchyně, aby dojedli to, co už zmizí ze stolů…“

„To stačí,“ zarazila ji Kate. „Blaisi? Draco? Theodore?“ oslovila své spolužáky. „Vadilo by vám, kdybychom na chvíli využili vaší ložnice?“

„Ne, jen si poslužte,“ mávl rukou Malfoy a víc si jí nevšímal.

„Bezva, tak pojď,“ vzala Katie sestru za ruku a táhla ji k chlapeckým ložnicím. Ani ne za minutu už obě seděly na jedné z postelí. „Potřebuju něco vědět.“

„To mi došlo, jinak bys sem nechodila.“

„Rochelle, víš, že to, cos řekla, není pravda. Mám tě ráda. A za to, co řekla Ginny, vážně nemůžu.“

„Já vím,“ povzdechla si Roch a složila hlavu do dlaní. „Promiň, nechtěla jsem být taková. Jen mě to dost vzalo a…“

„Chápu, nemusíš nic vysvětlovat. Asi ti došlo, kam s Ginny jdu, viď?“ zeptala se opatrně.

„Potter,“ procedila Rochelle skrz zuby.

„Jo. Mrzí mě, že to dopadlo takhle, ale lepší, když s ním bude mluvit aspoň jedna z nás. Jenže potřebuju od tebe pomoc. Nepamatuju si to, ne tak jako ty.“

Rochelle mlčky přikývla a vzápětí se pustila do převypravování sedmého dílu Harryho Pottera. Věděla, že si nepamatuje všechno, ale to podstatné věděla a své sestře i sdělila. Trvalo to jen půl hodiny, než jí řekla vše, co jí připadalo podstatné. Pak už Kate víceméně vyhodila, aby nezmeškala schůzku s Chlapcem, který přežil. Sama zůstala v chlapeckých pokojích, připadalo jí to lepší než se vracet zpět do plné společenské místnosti nebo do pokoje, kde nyní kralovala Parkinsová a její nejnovější objev. Unaveně se rozvalila na posteli, o které věděla, že je Dracova, nebyla v tomto pokoji poprvé. A ani si neuvědomila, kdy vlastně usnula.

 

Část 2

 

Pomalu se blížila pátá hodina odpolední a trojice mladých lidí postávala před turniketem na letišti, s letenkami a pasy v rukou, a nervózně se rozhlížela kolem sebe. Stále jim chyběl jejich čtvrtý člen a moc dobře věděli, že pokud během pár minut nevstoupí do bezcelního prostoru, do letadla už se nedostanou.

„No konečně,“ vyhrkla Melania, jakmile spatřila Jacoba, který se k nim rychle blížil. „Kde ses tak zdržel?“

„Ten chlap nechtěl pochopit, že má to auto umýt hned teď a pak ho má nechat stát u nich na parkovišti,“ vysvětloval, zatímco si od Setha bral letenku. „Fakt nechápu, jak tohle může být nejvyhlášenější myčka aut ve městě. Děs,“ kroutil hlavou. „A mobily…“ pohlédl na Elizabeth, která to měla na starost.

„Vše hotovo,“ pousmála se. „Záchod je velmi spolehlivá věc. Pochybuju, že je v tom odpadu někdy někdo najde.“

„Bezvadný nápad,“ ocenil to Jake. „Můžeme teda jít?“

„Čekalo se jen na tebe,“ protočila Mel oči. „Stíháme to jen tak tak. A to jsme sem přijeli s docela slušným předstihem.“

„Hele, na mě se nedívej, já za to nemůžu,“ bránil se hned Jacob. „To ten chlap…“

„Jasně, jasně,“ mručel Seth. „Hlavně už proboha pojďte, nebo nám to uletí.“

Ani ne po deseti minutách se už všichni nacházeli v bezcelním prostoru a pospíchali na místo, odkud mělo odlétat jejich letadlo. Jak očekávali, jejich cesta opravdu pokračovala do Velké Británie. Nikdo z nich sice nechápal, jak Alice dokázala tak narychlo sehnat lístky, podle všeho byl tento let ještě před půldnem úplně plný, ale byli rádi za to, že se jí to povedlo. A potěšilo je, že jim bez problémů prošly i pasy. U nich se taky docela báli, jak to dopadne. Přeci jen cestovali napříč Zemí, přes oceán, takže se dalo čekat, že se to všechno bude nějak víc kontrolovat. Vše ale probíhalo bez sebemenšího zádrhelu, až je zaráželo, jak snadné to je. Sice měli cestou sem problémy s časem, hlavně v první půli jejich putování, ale nakonec všechno dopadlo nad očekávání dobře.

„Není divné, že nemáme skoro žádná zavazadla?“ pohlédl Jake na cestovní tašky, které si nesli. Nic jiného kromě tohoto neměli.

„Tak to je to poslední, co bych teď řešila, Jaku,“ zasmála se Elizabeth. „Myslíš, že někoho zajímá, co si vezeme a nevezeme? Vsadila bych se, že hodně lidí cestuje takhle nalehko.“

„Jenže jak my musíme vypadat? Čtveřice… hmm, ani nevím čeho, se jen tak bez ničeho vydává do Evropy…“

„Řekněme, že tam máme babičku nebo tetu, u které už většinu věcí máme. Nebo jsme tu byli jen na skok, jsme ze zbohatlické rodiny a jedeme do našeho letního bytu…“

„Opravdu na to vypadáme, Betty,“ ušklíbla se Melania a kritickým okem sjela jejich zmuchlané oblečení, které si ani nestihli převléci. „Jsme spíš jak banda buranů.“

„To je fuk,“ mávl nad tím Seth rukou. „Hlavně, že letíme. Co víc si přát.“

„To souhlasí,“ přikývl Jacob. „Tak odkud že to má odlétat?“

„Máš to na letence,“ informovala ho Melania, ale vzápětí mu to sdělila.

Netrvalo moc dlouho a všichni čtyři se konečně dostali na místo, kde měli nastoupit do letadla. Letušky a postupně odbavili a usadili na jejich místa. Čtveřici překvapilo, že cestují první třídou. A jak mají rozházená sedadla. Melania seděla se Sethem, zatímco Beth skončila s Jacobem. Zajímalo by je, co tím Alice asi sledovala, že je rozsadila takto, ale dlouho se tím nezabývali. Chvíli poté, co je usadili, už totiž hlásili, aby se připoutali a udělovali jim různé povely, jak se mají kdy zachovat. Po chvíli letadlo nastartovalo motory a během okamžiku se ocitlo ve vzduchu.

„Tohle je poprvé, co letím,“ zamumlal potichu Seth, ale Melania ho přesto slyšela.

„Tos vážně nikdy nebyl…“

„Ne,“ zavrtěl hlavou. „U nás prostě není kam, není proč. Není příležitost. A peníze,“ dodal.

„U nás to bylo jiné,“ přiznala Mel. „Každý rok jsme takhle jeli na dovolenou, sice ne tak daleko, většinou jen po Evropě, ale na lítání jsem celkem zvyklá. A mám to ráda,“ dodala. „Obzvlášť, když se letí touhle třídou,“ pousmála se.

„Jaká je Anglie?“ vyptával se Seth. Nikdy ho nenapadlo zavést hovor na tohle téma. Ani nepočítal, že by se tam kdy podíval, tak se o to nezajímal. Ale teď to bylo jiné.

„Prostě velkoměsto,“ pokrčila Melania rameny. „Nevím, jak to mám popsat. Mě připadá celkem normální, ale bydlím tam od narození, tobě se může zdát úplně jiný. Stejně to tam prakticky neznám. Jen tu část, kde sama bydlím,“ vzpomněla si, jak jí přátelé říkali, že snad ani není z toho města, když se tam nevyzná o nic líp než ti, kteří odtamtud nepochází a nebydlí tam. „Sám uvidíš.“

„Jsi ráda, že se tam vracíš?“ pokračoval s otázkami mladík.

„Ani nevím,“ přiznala se. „Na jednu stranu jo, ale není to ono. Radši bych, kdybych se vážně vracela domů a ne jen do toho města. To mi zas tak nechybí. Chybí mi ti lidé, které jsem opustila, nechala je tam…“ nechala větu otevřenou. „Ale je mi líto, že opouštíme Denali. Zvykla jsem si tam. Poslední měsíc to pro mě byl takový druhý domov.“

„Stejně jako pro mě,“ přizvukoval Seth. „V podstatě jsme na tom byli stejně,“ zasmál se. „Ty ses neměla kam vrátit a já taky ne. Ne, když jsem chtěl zůstat se svojí…“ zadrhl se, „rodinou. S Jacobem, Leah, Embrym…“

„Vím, co myslíš,“ přikývla dívka. „Ve své podstatě jsi taky neměl na vybranou. A teď opouštíš dokonce i je, teda kromě Jaka. Sethe, proč to vlastně děláš? Proč jsi tu s námi a ne s Cullenovými? Máš tam sestru, přátele…“

„Mám pro to své důvody.“

Melania se na okamžik zarazila. Vzpomněla si, že Leah kolikrát nepřímo narážela na to, proč je její bratr a Jacob pořád s dívkami, proč se o ně tolik starají a zajímají. Nikdy tomu nepřikládala žádnou důležitost, většinu času se je totiž Lea snažila provokovat, ale teď se zamyslela nad tím, jestli v tom opravdu není něco víc. Vybavila se jí její slova, kterými se s nimi rozloučila: Už jen kvůli nim.

„Má to něco společného s tím, na co narážela tvé sestra?“ zeptala se opatrně.

„Leah? Pokud myslíš to, co já, tak ano, má. Celou dobu moc dobře ví, proč to děláme,“ usmíval se. „A i když se jí to samozřejmě nelíbilo, nemohla s tím nesouhlasit. Teda mohla,“ opravil se. „Nemohla s tím ale nic dělat.“

„Nechápu.“

„Divím se, že vám to ještě nedošlo. Obzvlášť Betty. Čekali jsme s Jakem, že na to přijdete docela brzy. Ale asi jsme se přepočítali.“

„Nějaká nápověda by nebyla?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou, ale na rtech mu stále pohrával pobavený úsměv. „Budeš na to muset přijít sama.“

„To není fér,“ remcala Mel a v duchu vzpomínala na všechno, co zde v posledním měsíci zažila. Vybavil se jí hned první den, kdy se spolu s Beth objevila ve Forks. Vzpomněla si na Jacoba, jak je nadšeně a s úsměvem vítal. Ale takhle s odstupem času si uvědomovala i věci, které jí tenkrát unikly, nebo jim nevěnovala tolik pozornosti. „Když jsme se tu objevily,“ začala rozvážně, „oba jste byli rádi, že tam jsme,“ došlo jí.

„Trefa,“ přikývl Seth.

„Nechápu. Co vás mohlo potěšit na tom, že se tu objevily dvě téměř cizí holky?“

„Zkus nad tím víc přemýšlet,“ pobídl ji vlkodlak.

„Seš děsnej, víš to?“ hodila po něm obličej a znova se zamyslela. „Leah už byla na nás tenkrát naštvaná, když jsme se tam objevily,“ uvědomovala si zpětně Melania. „Aniž by nás znala nebo o nás cokoliv věděla, neměla nás ráda a vyhýbala se nám. Zatímco ty a Jacob jste byli spokojení.“

„Pokračuj,“ přikývl Seth s úsměvem.

„Proč si tehdy Alice vybrala za spolujezdce mě? Proč ne Betty?“ napadlo ji.

„Z několika důvodů,“ pokrčil rameny Seth. „Nechtěla jet sama, bylas jí sympatická…“

„Ale věděla, že Betty s Jacobem zrovna nevychází… Přestaň se pořád takhle usmívat!“ vybuchla najednou.

„Mel, přece by ses nezlobila,“ provokoval ji Seth.

„Na tebe? Jak bych mohla?“ odvětila ironicky. Vzápětí ale ztuhla a nevěřícně se na něj podívala. Jako by jí konečně došlo, o co se tady jedná. „Jacob chtěl, aby s ním Beth jela v autě, že jo? Nebyla to Alice, která chtěla jet se mnou, byl to Jacob,“ pochopila. „A Alice jen dělala to, co považovala za správné. Nechat ty dva pohromadě. A i na Aljašce… Jake se na ni nikdy nezlobil a mrzelo ho, když se na něj Betty naštvala. Šel se s ní pak udobřit, když byla bouřka, šel ji hledat do lesa,“ vybavovala si postupně. „To není možný!“

„Řekni to,“ vybízel ji Seth.

„Vždyť ale Elizabeth…“

„Ježiš, tak už to řekni,“ bavil se jejími rozpaky mladík.

„Chceš mi tady říct, že Jacob se otiskl do Beth? Jenže to by znamenalo…“ uvědomovala si, jak se celou dobu k ní samotné choval její nynější společník, jak často s ním byla. „Že ty a já…“ došla jí plná pravda. „Proč jste nic neřekli?“ uhodila na něj.

„A ty bys nám snad věřila?“ nadzvedl obočí Seth.

„Ne, ale… Kdy?“

„Hned jak jsme se viděli poprvé,“ přiznal. „Tenkrát v tom pokoji.“

„Panebože, nechápu, jak jsem mohla být tak slepá,“ kroutila nad tím hlavou.

„To já taky ne,“ chechtal se Seth. Bylo na něm ale vidět, že je rád, že už tohle má za sebou. A potěšilo ho, že to Melania vzala celkem dobře, mnohem líp, než očekával.

 

***

 

„Beth?“

„Nic proti, Jacobe, ale docela ráda bych se vyspala,“ zamumlala Elizabeth. „Na rozdíl od tebe už jsem vzhůru téměř dvacet hodin. Povídat si můžeme jindy.“

„A seš si jistá?“ zeptal se jí tak pochybovačným hlasem, že ji to donutilo otevřít oči.

„O čem to mluvíš, Jaku?“

„Sama jsi Alici slyšela. Najde nás. A nebude to trvat dlouho. A jak dlouho myslíš, že mu bude trvat, než sežene další letadlo do Anglie? Víc jak pár hodin ne. Nepochybuji o tom, že si dokáže volné místo sehnat stejně snadno a rychle jako Alice.“

„Předpokládáš teda, že nás chvíli po příletu do Londýna najde a...“ zadrhla se. „Zabije?“

Black však zavrtěl hlavou. „Nevím, nepředpokládám vůbec nic. Jen se mi nelíbí, že nemám ani páru, co bude dál. Nechápu, jak můžou být ty její vize tak nepřesný.“

„Prostě můžou, no. Měli bysme být rádi, že víme vůbec něco, že máme aspoň nějakou šanci, i když dost mizivou,“ zamračila se. Čím dál víc jí docházelo, že Jacob má pravdu, že tohle opravdu můžou být jejich poslední dny. Nechtěla si to ale připustit. Pořád doufala, že se jim podaří to nějak zachránit, utéct. Navíc se jí zdálo divné, že by je někdo poslal sem, do světa upírů a vlkodlaků, jen proto, aby tu zemřeli rukou nějakého bláznivého upíra a jeho klanu.

„Jsi v pořádku?“ pohlédl jí Jacob do ustarané tváře.

Dívka však jen pokrčila rameny. Nevěděla, jestli je v pořádku. Zatím byla, ale na jak dlouho? „Jen jsem se zamyslela.“

„Nad čím?“

„Tohle má být nějaká zpověď?“

„Ne, jen mě to zajímá,“ odpověděl mladík upřímně. „Zdálo se mi, žes nějak posmutněla.“

„Jen mi to všechno nedává smysl. Proč by nás někdo posílal sem, k vám, jen proto, abychom ani ne za měsíc padly za oběť Demetrimu nebo někomu z nich? To nedává smysl. Něco jsme tady přece museli udělat, ale zatím jsme jen změnili budoucnost tak, že to víceméně proběhlo stejně, jen na jiném místě,“ mumlala.

„Nemyslím si, že všechno je stejně,“ odporoval jí jemně Jacob. „Například jste říkaly, že Embry v tom všem být neměl.“

„Tak to máš pravdu,“ souhlasila s ním Beth. „To je taky jedna z věcí, které nechápu. Proč on? Proč ne ty, jak to mělo být původně?“ otočila se na něj. Do té doby mluvila spíše k sedačce před sebou. „Co je, Jacobe? Proč se… co o tom víš?“ vysvětlila si důvod jeho úsměvu po svém.

„Dost na to, abych ti mohl odpovědět.“

„Takže proč je to takhle?“

„Na to si přijď sama. Není to těžký. Spíš naopak. Chceš něco k pití?“ zeptal se vzápětí, když se u nich zastavila letuška. Sám si vzal colu a druhou podával i své společnici, i když ta se ještě nezmohla na odpověď. „Díky,“ poděkoval mile ženě. „Děje se něco, Betty?“ postřehl, jak je dívka opět zadumaná.

„Něco mi v tom nesedí,“ začala. „A když to tak vezmu, celý ten náš pobyt tady byl divný,“ ohlédla se dozadu. Jen několik míst od nich seděli Seth s Melaniou a zdálo se, že spolu vedou nějaký zajímavý rozhovor. Nemohla si nevšimnout kamarádčina ohromeného výrazu a Sethovy spokojené tváře. Nějakou dobu je pozorovala. Viděla, jak Sethovu tvář neustále zdobí jemný úsměv, zatímco se bavil s Mel. Na tuhle dálku si nemohla být jistá, jestli se jí to nezdá, ale měla za to, že v jeho očích zahlédla takový podivný lesk, když ho Melania praštila do ruky, zřejmě za něco, co řekl. Ani v nejmenším mu to ale nevadilo. Naopak. „Co je mezi těma dvěma?“ vypadlo z ní nečekaně.

„Mezi Sethem a Melaniou?“ dovtípil se Jacob.

„Kým jiným asi.“

„Tady je lidí,“ pokrčil rameny Jake. „Každopádně – záleží na tom, na co všechno už přišla,“ otočil se taky a jeho oči se střetly s těmi Sethovými. „Předpokládám, že už jí to všechno došlo,“ pousmál se. Nemohl si nevšimnout kamarádovy radosti.

„O čem to mluvíš, Jacobe?“

„O tom, co máš celou dobu před nosem. A stejně jako Melania jsi to přehlížela. Nebo možná nechtěla vidět, nevím. Každopádně mě překvapuje, že vám to nedošlo dřív. Zrovna vy dvě byste o tom něco měly vědět. Leah trousila narážky na každém kroku.“

„Leah?“ Beth si snažila vybavit, co všechno jim tato vlkodlačice kdy řekla. Věděla, že jí především vadilo to, jak moc se k nim kluci mají. Už od začátku. Když nad tím tak přemýšlela, tak jí to moc smysl nedávalo. Uvědomovala si, že kluci byli nadšení, byli ráda, že tam, ona a Mel, jsou. Ale vůbec netušila proč. Předtím se viděli jen jednou jedinkrát, a to se s nimi ještě nebavili. Tenkrát v tom pokoji ji vůbec nezajímali, motala se kolem kluků z Bradavic a Murtagha. Se Sethem a Jacobem se vybavovala snad jen Amelie. Ale přesto ti dva byli nadšení, když je viděli. „Jednu věc nechápu,“ začala se zase věnovat Jakovi. „Hned ten první den vás potěšilo, že tam jsme. Což mi přijde divný, když jsme se s vámi prve vůbec nebavili, seděli jste s Amy, já a Mel jsme byli…“

„U těch druhých kluků, to si pamatuju docela dobře,“ skočil jí Jacob do řeči. „Nebylo tehdy těžké poznat, že nás zrovna nemusíte. Minimálně ty a Melania.“

„Jak…“

„Z toho, co nám Amelia povídala, mi to došlo, že ta kritika pochází zrovna od vás dvou,“ pokrčil rameny.

„Od koho jiného,“ špitla Beth. „Jane a Kate neměly potřebu vás kritizovat, i když měly radši upíry. Amy z vás byla nadšená. A Rochelle? Té se tehdy splnil sen a viděla všechny své oblíbené… ne, milované postavy, když to tak řeknu.“

„To jsem si taky všiml, že z toho byla docela unešená,“ souhlasil s ní. „I když z některých víc než z jiných.“

„Jak…“

„Přemýšlel jsem o tom,“ nenechal ji domluvit Jacob. „Pokud vy dvě jste se objevily tady, zbylé čtyři se objevily jinde. A nemusím tu Rochelle znát, aby mi došlo, že bude spolu s těmi kouzelníky.“

„Tak v tomhle s tebou souhlasím. Taky jsme dospěly přesně k tomuhle. Ale pořád to nevysvětluje, proč jste byli rádi, že vidíte zrovna nás. Nebylo by pro vás lepší, kdyby se tam objevila například Amy s Rochelle, které obě vlkodlaky zbožňovaly?“

„Ne.“

„Proč?“

„Přemýšlej nad tím chvíli a přijdeš na to. Mel to už došlo tak před půl hodinou.“

„Jenže taky sedí se Sethem a ten jí určitě poradil mnohem víc,“ zakabonila se Elizabeth.

„Tak o tom silně pochybuju.“

„Víš o tom, že jsi hroznej?“

„Jo, už jsem to od někoho slyšel. Naposled od tebe před pár dny, řekl bych,“ usmíval se. „Připomínáš mi to celkem často.“

„Možná proto, že takovej vážně seš,“ zašklebila se na něj. „A malá nápověda by nebyla?“ zkusila to ještě.

„Dobře,“ usmál se na ni zeširoka Jacob. „Má to co dělat s Embrym.“

„Super, tak tos mi opravdu pomohl.“

„Taky si myslím,“ přikývl.

Elizabeth se od něj konečně odvrátila. Chtěla přijít na to, proč to všechno takhle bylo. Nejvíc jí hlavou vrtala ta záležitost s Embrym a Nessie. Pořád měla za to, že se do ní měl otisknout Jacob. Což se ale nestalo. Nenapadalo ji, proč tomu tak bylo. Leda snad… Překvapivě pohlédla na svého souseda a poté se otočila dozadu na ty dva. Jediný důvod, proč se Jake nemohl otisknout do Renesmé, která by pro něj byla ideální, byl, že už se otiskl do někoho jiného. Nevěřícně se na něj podívala a okamžitě jí bylo jasné, že se nemýlí. Ona byla tou, koho si Jacob zvolil.

 

Část 3

 

„Měli bychom se vrátit,“ prohlásil Eragon třetí den, co byl na ostrově. „Slíbil jsem, že budu brzy zpět a přitom už jsem pryč osm dní.“

„A nemohl bys jim nějak dát vědět, že se nic neděje?“ zeptala se Jane.

„To nemohl. Navíc by mě mohli potřebovat.“

„V tom případě se asi budeme muset rozloučit,“ konstatoval Murtagh, který právě vešel z venku. „Já s vámi nemůžu.“

Za tu dobu, co zde byli, si oba Jezdci stačili vyříkat vše, co mezi nimi bylo. Konečně pochopili jeden druhého a nemuseli se stále hádat. Dalo by se říct, že se z nich nadobro stávali bratři, kterými také ve skutečnosti byli. Jako by se vrátila ta dřívější důvěra, kterou mezi sebou měli, než Murtagha unesli a on byl nucen přidat se ke králi. Ba co víc, zdálo se, že přátelství, které mezi nimi opět vzniká, bude silnější než to předešlé. Nyní je spojovalo mnohem víc věcí. A Eragon pochopil, že se Murtagh tentokrát nemýlil, když tvrdil, že jsou stejní. Opravdu si byli až neskutečně podobni. Ne po fyzické stránce, ale jejich charaktery se od sebe moc nelišily. Nyní je ještě posilovalo stejné poslání, poslání Jezdce, a vědomí, že jsou doopravdy bratři, i když jen z matčiny strany.

„Proč bys nemohl?“ nechápala Amelia.

„Amy,“ povzdechl si. „Za prvé mám problém s Vardeny. Udělal jsem hodně věcí, které jim uškodily. A za druhé – nemůže se jen tak přidat k nim. Stále mě vážně moje přísaha Galbatorixovi.“

V tu chvíli dovnitř napochodoval Trn a hned za ním Safira. V místnosti tak bylo hned o něco těsněji, ale nikomu to moc nevadilo, zvykli si za ty dny.

A jseš si jistý,“ promlouval k nim ke všem Trn, „že je ještě platná? Mě připadá, že všechny provazy, které mě k němu vázaly, pomalu mizí. Každým dnem se cítím svobodnější a svobodnější. A vím, že ty také, Murtaghu,“ pohlédl přímo na svého Jezdce.

„Jak by se mohly…“ začal Murtagh, ale byl přerušen Safirou, která k tomu zřejmě také měla co říct.

„Děje se přesně to, co po vás před časem chtěl Eragon. Vaše jména se musela změnit nebo téměř změnit. Jste na nejlepší cestě pryč. Jen musíte přijmout to, čím jste se stali. Ještě před nedávnem ses k nám choval zcela jinak, Murtaghu. A podívej se teď na sebe. Předtím jsi přece jen chtěl z části zůstat u Galbatorixe, ale teď už ne, nemám pravdu? Dal ti moc, o jaké se ti do té doby ani nesnilo. A ty ses toho vzdal kvůli svému bratrovi. A navíc mám pocit, že v tom je i něco jiného,“ hodila okem po obou přítomných dívkách. „Jestli vás, a ano, mluvím i o tobě, Eragone, něco změnilo, tak to byly právě tyto dvě. Kvůli nim jste se mohli málem přetrhnout. A díky jejich tvrdohlavosti jste se zase dali dohromady.“

„Na tom něco bude,“ uznal Murtagh. „Ale stále si nemyslím, že bych se mohl vydat s vámi,“ pohlédl Eragonovi do očí.

„Myslím, že jsem pochopil, co se nám snaží říct, bratře,“ pousmál se Eragon. „Pokud přijmeš to, kým ses nyní stal, už tě u Galbatorixe nemůže nic držet. Jen se musíš stát tím, kým máš být.“

„To se mi nezdá, jde to nějak lehko.“

„Lehko?“ ozval se opět Trn. „Murtaghu, jen si vem, čím vším jsme za tu dobu, co jsem se vylíhl, prošli. Byla to dlouhá cesta plná utrpení, ale zdá se, že to stálo za to.“

„Asi máš pravdu,“ pokusil se usmát. „Jen nemůžu uvěřit tomu, že po takové době bych mohl být opět volný. Bez závazků, které by mě nutily dělat to nebo to.“

„Tak to tě zklamu. Pokud se přidáš k nám, také se budeš muset zavázat. A ne jednomu člověku, ale rovnou celé rase,“ smál se Eragon. „Nasuada chce jen veřejný slib, ale elfové… ti to chtějí rovnou ve starověkém jazyce.“

„Ale nikdy tě nenutili dělat to, co ti bylo přímo proti mysli.“

„To máš pravdu. Ve své podstatě jsem svobodný a rozhoduji se tak, jak uznám já za vhodné. A ty sliby jen vyjádřily to, co jsem cítil.“

„Stále si nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Navíc tady je to celkem dobré, myslím, že zůstanu zde,“ prohlásil. Odpovědí mu bylo Trnovo hrozivé zavrčení. Jak se zdálo, červený drak už se rozhodl, jaká bude jeho budoucnost. „Dobře, dobře. Beru to zpátky. Stejně mi přijde, že nemám jinou možnost, než jít taky.“

„Konečně rozumné slovo,“ ozvala se Amelia. „Už jsem se bála, že tě budeme muset přemlouvat. Kdy chcete vyrazit?“ otočila se na Eragona a poté na Safiru.

„Pokud možno během dneška. Z toho, co vím, jsou Vardenové stále v Belatoně. Když vyrazíme ještě teď, zítra k večeru bychom tam mohli být. „Už takhle si bude Nasuada dělat starosti a Arya bude naštvaná,“ povzdechl si. „A to ani nemluvím o všech těch elfech, kteří mě mají hlídat a já jim takhle utekl.“

„Pozitivní je, že tě nezabijí,“ ušklíbla se Jane. „Nemůžou si zlikvidovat jediného Jezdce, kterého mají. Teda,“ otočila se k Murtaghovi. „Zatím jediného. Mohli by ti být náhodou vděční, že přivedeš posilu.“

„Jo, uvítají mě s otevřenou náručí. Hned po tom, co mě ukamenují,“ odsekl sarkasticky Murtagh. „A zadupou do země.“

„Nikdo se tě ani nedotkne, to ti slibuji,“ prohlásil Eragon.

„Jo, budeš v naprosté izolaci kdokoliv, kdo by se tě jen omylem dotkl, třeba i nechtěně do tebe vrazil, bude přísně potrestán,“ žertovala Amelia.

„Doufám, že to neplatí od teďka. Nerada bych jela na Trnovi sama. Neměl by mě kdo chytat, kdybych náhodou padala,“ přidala se ke kamarádce i Jane.

„Moc vtipný. Neměli bychom náhodou nejdřív řešit to, jak se tam dostaneme? Všude nejspíš budou hlídat vojáci, které Galbatorix poslal, aby mě našel. Což znamená, že si nemůžeme jen tak přeletět Dračí hory a vznášet se nad královstvím, jako by nám to tu patřilo.“

„Už jsme o tom se Safirou přemýšleli,“ vytáhl najednou Eragon mapu. „Teď jsme tady,“ ukazoval, ale bylo to spíše pro holky, nepochyboval o tom, že jeho bratr to zná stejně dobře jako on sám. „Teď můžou být tak čtyři hodiny odpoledne. Když vyletíme hned, měli bychom se v pořádku dostat sem, na Dračí zub,“ ukazoval. „Podle toho, co jsem o něm slyšel, je to neobydlené místo porostlé stromy a keři. Zde bychom se mohli na chvíli usídlit. A nad ránem opět vyrazit na cestu. Do Belatony už to není tak daleko a pokud nepoletíme přímo nad Kuastou, vyhneme se i obydleným oblastem. Bez problémů bychom tedy měli dorazit přímo sem,“ zabodl prst k jezeru Leona.

„Tam bude pořádně mokro.“

„Amelio, já mluvím vážně,“ zamračil se na ni.

„Víš,“ začal najednou Murtagh. „Asi máš vážně pravdu s tím, že bychom si měli pospíšit. Když jsem odcházel od Galbatorixe, měl v plánu další útok na to vaše město. Zatím to zřejmě neuskutečnil, počítal asi s tím, že povedu vojsko, ale nedivil bych se, kdyby od tohoto plánu neupustil. Navíc pokud nějak zjistil, že tam nejsi,“ pohlédl Eragonovi do očí, „tím spíš to udělá. Dokud si bude myslet, že jsou Vardenové oslabeni, bude se je snažit zničit.“

„Jako by se o to nepokoušel, i když oslabeni nejsme,“ zamumlal Eragon. „Tak jako tak ale musíme okamžitě vyrazit. Nehodlám se vrátit do trosek,“ zvedl se a začal si balit věci. „Co na mě tak koukáte?“ všiml si pobavených pohledů svých přátel.

„Ale, nic,“ ušklíbla se Jane. „Jen nás překvapila tvoje horlivost.“

„Kdybyste si radši posbírali své saky paky.“

„Vždyť už jdeme, prosím tě,“ vzdechla Amelia a sebrala několik věcí, které se povalovaly po zemi.

O pár minut později už byli všichni venku před budovou a pomalu se loučili s tímto místem. Ať už se o ostrově vyprávělo cokoliv, oni na něm nepotkali nic, čeho by se mohli děsit. Snad až na pavouky a podobnou havěť, která se Jane dvakrát nezamlouvala, ale jinak byl ostrov pustý a prázdný. Safira i Trn museli pokaždé, když se chtěli nakrmit, přeletět zpět na pevninu a něco si chytit v Dračích horách nebo na jiných místech. Zdálo se, že se smrtí Jezdců vymřel na Vroengardu i všechen ostatní život.

„Bylo by hezké, kdyby se to tu zase někdy obnovilo,“ rozhlížela se kolem Amelia, jako by se s tím místem loučila.

„Třeba se nám to povede,“ pousmál se Murtagh, který již stál vedle Trna a čekal, až budou moci vzlétnout.

„Pokud porazíme Galbatorixe, tak zvládneme i tohle,“ přidal se k němu Eragon. „Obnovíme zašlou slávu Dračích jezdců a i tohle místo. Myslím, že je na čase, aby nová generace Jezdců povstala. Ještě aby se vylíhlo poslední vejce a je to.“

„Tak to bych chtěl vážně vidět,“ ušklíbl se Murtagh.

„Kdyby nám ho Galbatorix na chvíli půjčil, určitě bychom našli někoho, kdo by se tomu drakovi líbil. Třeba tady Amelia by byla vhodný kandidát,“ strčil do dívky, kolem které právě procházel.

„Až na to, že by si s ní ten drak moc lítání neužil,“ dodal Murtagh.

„Náhodou, já bych byla skvělá…Jezdkyně? To zní blbě. A na lítání si zvykám,“ ohradila se uraženě. „Už mi to skoro nevadí.“

„Jo, pokud zrovna neletíme v mracích nebo neklesáme. Popřípadě pokud nefouká vítr,“ nenechal ji na pokoji Murtagh. „A to nemluvím ani o tom, že nemáš ráda, když letíme moc vysoko.“

„Popřípadě když je špatný počasí.“

„Nemohli byste se vy dva zase hádat?“ zamumlala. „Teď si až moc notujete a příliš často se shodnete.“

„Pokud vím, tak tys byla ta, kdo mi dal facku, když jsem měl nějaké řeči ohledně něho,“ pohlédl na bratra. „Jsi nespokojená, ať už se k sobě chováme jakkoliv.“

„Na tom něco bude, Amy,“ usmála se Jane a přistoupila k Eragonovi a Safiře. „Takže?“ otočila se na mladíka po svém boku.

„Vyrážíme,“ zavelel a pomohl Jane na dračici. Poté se sám vyhoupl do sedla a otráveně pohlédl na Murtagha a Ameliu. „Budete tam stát ještě dlouho?“

„Minuta nebo dvě nás nezabijí, Eragone,“ zašklebil se na něj bratr, ale vzápětí ho napodobil a za chvíli už se oba draci i se svými pasažéry vznášeli ve vzduchu. Hned na to vyrazili vysoko na oblohu a rychlým tempem mířili k pevnině. Nyní už nebyl důvod, proč by zde setrvávali ještě déle. Potřebovali se dostat k Vardenům, a to pokud možno co nejrychleji.

pokračování: 18. kapitola

23.01.2010 23:52:30
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one