My world of fantasy...
Tak teda další kapitolka. :) Přiznávám se, že jsem na ni málem zapomněla. Pěkné čtení.
Kaitlin
***

Část 1

 

„Nazdar,“ připojila se Rochelle ke své sestře na snídani.

Byl to teprve druhý den, co na škole učil Lucius Malfoy, ale přesto už stačil na škole rozpoutat hotové peklo. Několik mladších studentů z Mrzimoru již skončilo na ošetřovně, poté co je Malfoy tak psychicky zdeptal, že nebyli schopni přestat plakat. Přesto na tom nebyli hůř než žáci ze smíšených rodin, ze kterých si Lucius udělal terče pro všechny kletby a útočná kouzla. A nejhůře na tom byli ti, kteří ještě navíc studovali v Nebelvíru.

„Ahoj Roch,“ přivítala sestru Katie. „Co tu děláš?“

„Neměla jsem náladu na to, abych hned při snídani poslouchala kecy o tom, jak je Lucius skvělej učitel.“ Když se na ni jak Kate, tak její spolužáci tázavě podívali, dodala: „Zkuste sedět vedle těch šesťáků. Stone je naprosto nechutnej a ten jeho přítel Easter taky.“

„To jsou ti, co minulej týden napadli…“ došlo Nevillovi.

„Jo, přesně ti,“ přikývla Rochelle a pustila se do snídaně. Po chvíli do síně vtrhlo celé mračno sov, které přinášelo dopisy od rodiny a denní tisk. Jeden z výtisků Denního věštce skončil i před Kate, která si ho před nedávnem objednala.

„Můžu si to půjčit?“ zeptala se Roch, když se jí zdálo, že její sestra o noviny nemá zájem.

„Jo, klidně,“ přikývla Katie a dál se věnovala snídani.

Rochelle okamžitě rozmotala ruličku, do které byly noviny svinuty, a v dalším okamžiku vyprskla dýňovou šťávu, kterou přitom pila.

„No tak to fakt díky, Robertsová,“ zamračil se na ni Seamus, jenž seděl naproti ní.

Dívka ho však ignorovala a téměř s otevřenými ústy četla nejžhavější zprávu dne. Chvíli nemohla uvěřit vlastním očím, ale když se rozhlédla kolem sebe, podle reakcí jiných lidí zjistila, že zřejmě vidí dobře.

„Rochelle?“ vyrušila ji Kate.

„Přečti si to,“ podsunula kamarádce noviny a sama se snažila vstřebat tuto nečekanou novinku.

O okamžik později už celá síň věděla, co se stalo. Všichni diskutovali jen o jediném. O tom, jak se Voldemort zmocnil Ministerstva kouzel. Bylo zřejmé, že většina lidí je z toho víc jak zděšena. Neville při té zprávě úplně zbledl, Levandule neměla daleko do mdlob, Seamus ztuhl uprostřed pohybu a Kate jen nevěřícně hleděla na noviny, jako by tomu nemohla ani uvěřit.

„To nemůže být pravda,“ zašeptala Katie potichu, ale přesto ji všichni v okolí zřetelně slyšeli.

„Bohužel asi je. Koukni na Luciuse, jak se tváří nadšeně,“ pohlédla Rochelle k učitelskému stolu.

„Bastard jeden,“ ulevil si Seamus, který se jakž takž vzpamatoval a zbrkle se snažil namazat si veku. Působilo to však dojmem, že si právě na tom kusu jídla vybíjí všechnu svoji zlost a vztek. „Upřímně doufám, že Harry hejbne zadkem a sprovodí toho zmrda za světa.“

„Neřekla bych, že by se tak mohlo stát v nejbližší době,“ oponovala Rochelle. „Potter…sakra,“ složila hlavu do dlaní.

„Roch?“

„V pohodě,“ zavrtěla hlavou dívka. „Jen jsem si uvědomila, jak velký vliv na mě má Zmijozel,“ zašeptala tak, že ji téměř nebylo slyšet.

„Jo tak,“ pousmála se Kate. „Můžu tě ale ujistit,“ naklonila se k ní, „že jinak jsi pořád stejná.“

„To díky,“ usmála se na ni Rochelle a zvedla se. „Myslím, že bych se měla vrátit ke svému stolu,“ povzdechla si a zamířila přes síň ke své koleji. „A Kate,“ otočila se ještě. „Pak s tebou potřebuji mluvit,“ řekla vážně. Hned na to ale nasadila nic neříkající výraz a připojila se ke své koleji.

„Je zvláštní, ta tvoje sestra,“ pozorovala ji zamyšleně Parvati. „Není jako ostatní z té její koleje.“

„Protože tam taky není tak dlouho,“ odsekl hned Seamus. Bylo víc jak zřejmé, že Rochelle opravdu nemá v oblibě. „Kdyby tam byla od prváku, jako ostatní, byla by z ní nepochybně stejná mrcha jako z Parkinsový.“

„To nevíš,“ přešla to Kate pokrčením ramen. Nehodlala se s ním o tomhle hádat. Už tak mezi nimi byly dost napjaté vztahy.

„Nemůžu uvěřit, že to je opravdu pravda,“ zašeptala Levandule, jež stále hleděla na noviny.

„Dalo se to čekat,“ odvětil Neville. „Když dokázal dostat Malfoye a Snapea sem, tak bylo jen otázkou času, kdy se zmocní i ministerstva. Doufám, že Harry si opravdu pospíší…“ vzdechl. „Jinak tohle peklo dlouho nevydržíme,“ pohlédl kousek od nich, kde seděla Ginny se svými kamarádkami z ročníku.

Kate se taktéž zadívala na rusovlasou dívku. Zdálo se jí, že vypadá opravdu hrozně. Nemohla přehlédnout kruhy pod očima, ani modřiny na krku, které se marně pokoušela zakrýt make-upem. Zajímalo ji, co se to s ní děje. Takhle příšerně nevypadala ani když ji mučila partička zmijozelských šesťáků. Když však Ginny vzhlédla, zřejmě si uvědomila, že ji kdosi sleduje, Kate rychle odvrátila pohled. Nechtěla, aby si Weasleyová myslela, že ji sleduje.

„Neville?“ naklonila se ke spolužákovi, který seděl vedle ní. „Co se s ní děje?“

„S Ginny?“ uhodl rychle mladík. „Co jsem slyšel, tak jí Malfoy dal včera pořádně zabrat. A celý večer strávila u něj v kabinetu, dostala od něj školní trest. Vrátila se až chvíli nad ránem,“ odvětil potichu Neville. „Nepatří zrovna k jeho nejoblíbenějším studentům. Moc dobře ví, že patří k Harrymu. A navíc je Weasleyová,“ dodal, jako by to mluvila za vše.

„Chudák,“ politovala ji Kate.

„Jo, to jo. Je na tom hůř než Seamus. Toho Malfoy jen nemá rád. Ji nenávidí. Ale Kate,“ pohlédl na ni varovně. „Nemotej se do toho. Jí by to nepomohlo a tobě by to jen přitížilo. Ona to zvládne, je silná,“ hodil pohled na rusovlásku. „Vždycky všechno zvládla.“

Kate jen přikývla, ale nebyla si tak jistá Nevillovými slovy. Docela dobře si dovedla představit, čeho všeho je Lucius Malfoy schopen, a rozhodně by nechtěla být na Ginnině místě. Někde v koutku duše byla ráda, že přece jen patří k tý elitě a že se jí nic nestane, pokud nevyvede nějakou blbost.

„Nemysli na to, Katie,“ všiml si Neville jejích starostí. „Není to tvoje starost a ona to opravdu zvládne.“

„Jo, dobře,“ pokusila se o úsměv a snažila se to pustit z hlavy. Místo dalších starostí o Ginny Weasleyovou se tak otočila a pohledem vyhledala Rochelle. Zdálo se, že ta je zrovna zabrána do nějakého rozhovoru se Nottem a vůbec nevnímá své okolí. Povzdechla si, ale nakonec se vrátila ke své snídani.

 

***

 

„Cos tam prosím tě dělala?“ uhodil Draco na Rochelle hned, jakmile se k nim přidala.

„To už nemůžu ani mluvit se svojí sestrou?“ vyjela na něj nabroušeně. Pořád měla v hlavě článek o Voldemortovi a rozhodně neměla náladu na Dracovy řeči.

„Tak se s ní bav někde jinde, ale ne tady, kde tě každý vidí.“

„Starej se laskavě o sebe a mně dej pokoj, jo? Nebudu skákat, jak ty pískáš,“ odsekla a místo toho, aby si sedla vedle něj, jak měla ve zvyku, popošla o několik míst dál a zaujala místo mezi Nottem a jakousi dívkou z nižšího ročníku.

„On to nemyslel zle, Rochelle,“ ozval se tiše Nott, když vedle něj dívka usedla. „Jen má o tebe starost.“

„No to určitě,“ odvětila ironicky.

„Tak si buď na všechny nepříjemná,“ pokrčil Theodor rameny a věnoval se vlastní snídani. Sem tam prohodil slovo ze Zabinim a Claire, ale jinak mlčel. Stejně jako zbytek jejich ročníku. Jen Pansy Parkinsová něco vesele vykládala Millicent, která jako jediná byla ochotna naslouchat jejímu švitoření.

„Předpokládám,“ začal zase po chvíli Nott, „že noviny už jsi četla.“

„Tak to předpokládáš dobře,“ zamračila se na něj. „A ne, nehodlám se o tom bavit.“

„To jsem ani neměl v plánu,“ objevil se na jeho tváři mírný úsměv. „Jen usuzuji, že ta tvoje nálada pramení z toho. A samozřejmě z jeho,“ kývl hlavou směrem k Dracovi, „poznámky.“

„Hm,“ zamumlala Rochelle, zatímco se šťourala ve své snídani. Ve skutečnosti ji úplně přešla chuť. Po chvíli tak znechuceně odsunula talíř a jen tu a tam upíjela ze svého hrnku s kafem.

„Vážně to nemyslel zle,“ pokračoval Theodor tichým hlasem, tak, aby ho mohla slyšet jen ona. „Jen se bojí, aby se ti něco nestalo, když je tu teď jeho otec.“

„Jo, jasně,“ odvětila nepřítomně dívka a konečně na něj pohlédla. „Promiň, Theo, ale nemám chuť na… na nic. Myslím, že si půjdu ještě lehnout. Uvidíme se na bylinkářství,“ vstala a vydala se ven ze síně.

„Theo?“ křikl na něj Draco. „Co to do ní vjelo?“

„Nevím, zeptej se jí sám.“

„Pokud sis toho nevšiml, tak nějak odešla,“ protočil Malfoy oči.

„Prý si jde lehnout. O čemž silně pochybuju,“ pokrčil rameny Nott. Zřejmě neměl náladu na to, aby řešil Rochelliny vrtochy. „Být tebou ji ale nechám na pokoji. Ona se uklidní a bude v pohodě.“

„Fajn,“ přikývl Draco, usoudil, že Theodor má opět pravdu.

 

***

 

Rochelle pomalu procházela chodbami bradavického hradu a přemýšlela nad událostmi posledních dní. Vůbec se jí nelíbilo, jak to všechno probíhá. Věci se čím dál tím víc měnily k horšímu. Nejprve vražda Lupina, poté Percyho, víc a víc lidí bylo nezvěstných, Lucius Malfoy se stal profesorem a korunu tomu nasadil Voldemort, který se zničehonic zmocnil ministerstva. Roch vrtalo hlavou, jestli je to opravdu jejich vina, její a Kateina. Moc dobře věděla, že takhle to celé dopadnout nemělo, ale stále si nechtěla připustit, že by za všechny ty pohromy byla zodpovědná.

„Ale, ale…copak tu děláš tak sama, Robertsová?“ ozvalo se jí najednou za zády.

Nepolekalo ji to však tak, jak měl dotyčný v úmyslu. Rochelle se jen lenivě otočila za hlasem. Za poslední týdny si už tak nějak zvykala, že si na ni nikdo nedovolí, dokonce ani zmijozelští ne.

„Co potřebuješ, Eastere?“ vyštěkla na něj. Byl ten poslední, koho v této chvíli chtěla vidět. Snad kromě Voldemorta a jemu podobných.

„Napadlo mě…“ začal Zmijozel.

„Tak ty i umíš myslet, jo?“ opáčila jedovatě Rochelle. Popravdě měla příšernou náladu a on byl ten pravý, na kom si ji mohla vybít. Už tak ji mrzelo, že to částečně museli schytat její přátelé. „Tak mě poslouchej, ty debile,“ mířila na něj najednou hůlkou a v očích se jí zlostně blýskalo. Mladíka tím tak zaskočila, že poplašeně ustoupil ke zdi. „Ještě jednou z něčeho, z čehokoliv, obviníš mě nebo moji sestru, tak se připrav, že to nenechám jen tak a poneseš za to následky. Protože pokud sis nevšiml, tak na rozdíl od své sestry nejsem v Nebelvíru. A věř mi, že nejsem ve Zmijozelu jen tak pro nic za nic! A upozorňuji tě, že cokoliv se stane Kate, budu brát jako útok na moji osobu. Rozuměl jsi mi?!“ vyštěkla na něj.

„Robertsová…“

„A abych nezapomněla,“ dodala, „ten tvůj podraz…a ano, vím, žes to byl ty, kdo poslal dopis mé matce,“ ušklíbla se. „Každopádně jsem na to nezapomněla.“ V dalším okamžiku máchla hůlkou a zašeptala pár latinských slov. A než se Easter nadál, ležel spoután na zemi.

„Rochelle, neblbni…“ začal znova mladík.

„Promiň, já zapomněla. Silencio.“ Hned na to mladý Zmijozel jen naprázdno klapal pusou. „Jo a…“ ušklíbla se zlomyslně, než zamumlala další zaklínadlo. „Vím, že to není fér,“ pokrčila rameny a sledovala, jak Easterovi naskákaly boláky po celém těle, „ale co bych to byla za Zmijozela, kdybych tak jednala, že? Tak teda přeju pěkně strávený čas zde na chodbě. A vzhledem k tomu, že už hodina začala,“ ušklíbla se při pohledu na hodinky, „bude trvat minimálně dvě hodiny, než tě někdo najde. Přeju pěkný den,“ usmála se na něj ze široka a elegantně odkráčela pryč. Stále ještě měla dost času, než začne její hodina bylinkářství, a nehodlala ho promarnit jen tak.

 

***

 

„Kate?“ ozvalo se za hnědovlasou dívkou, která právě pospíchala z hodiny věštění z čísel. Na rozdíl od své sestry, jež neměla tolik předmětů jako ona, neměla první dvě hodiny volné

„Ano?“ otočila se překvapeně Katie. Okamžitě spatřila Ginny Weasleyovou, která se z části ukrývala ve stínu jakéhosi brnění.

„Mohla bych s tebou chvíli mluvit?“ zeptala se dívka opatrně.

„Já…“ zaváhala na okamžik Kate. Měla nyní mít kouzelné formule a už tak nestíhala. „Je to důležité? Nechápej mě špatně, ale za okamžik mám hodinu a…“

„To je v pořádku,“ vzdychla Ginny. „Klidně běž.“

Kate na ni pochybovačně pohlédla. Nebyla si jistá, jak se má nyní zachovat. Jedna část jejího já jí říkala, aby zde zůstala a Ginn vyslechla, ale ta druhá jí radila, aby šla na hodinu a nepřidělávala si ještě víc problémů. Nakonec zůstala jen nerozhodně stát a vyřešil to za ni úplně někdo jiný. Někdo, kdo se najednou objevil v chodbě.

„Kate, konečně,“ přispěchala k ní Rochelle. „Hledala jsem tě snad úplně všude a…“ zarazila se, když si všimla Ginny. „Děje se něco?“

„Ne, nic,“ zavrtěla hlavou rusovlasá dívka a otočila se k odchodu.

„Počkej!“ zarazila ji Katie. Až nyní si všimla, že s Ginny není něco v pořádku. „Kdo ti to udělal?“ pohlédla zděšeně na krvavý šrám ve tváři. Pochopila tak, proč se Weasleyová skrývala ve stínu brnění.

„Malfoy,“ uhodla okamžitě Rochelle. „Mimochodem, dostavil se Easter na hodinu?“ napadlo ji vzápětí.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Ginny. „Počkej, co ty o tom víš?“ přimhouřila podezřívavě oči.

„Hm,“ kroutila si Rochelle pramínek vlasů. „Předpokládám, že teď ještě asi sedí svázaný v jedné upuštěné chodbě. A ne, Kate, já se pro něj vracet nebudu. Však on ho někdo najde. Třeba až půjde na Starodávné runy. Teda předpokládám, že tam je ta učebna,“ zatvářila se na okamžik pochybovačně.

„Ty se do toho Zmijozelu vážně hodíš, Roch,“ zavrtěla hlavou Katie.

„Neměl tě prásknout. Varovala jsem ho, že se to stane. A cos vlastně ty potřebovala?“ vrátila se zpět k Ginny. V ten samý okamžik se chodbou rozlehlo zvonění oznamující začátek hodiny. „Sakra,“ zaklela Roch.

„Tak já zas půjdu,“ vykročila Ginny.

„Počkej,“ chytla ji za ruku Rochelle, aby ji zastavila. Nečekala však, že dívka bolestně vyjekne. „Promiň, to jsem nechtěla…“

„To je v pořádku,“ zakroutila hlavou Ginn.

„Jo, jasně,“ ušklíbla se Roch. „Tak pojď, něco jsi nám chtěla, tak to vyřešíme…třeba tady?“ popošla o kousek dál a otevřela jakési dveře. „Hm, moc pěkný,“ přejela místnost pohledem. Očividně tam nikdo už pěkně dlouho nebyl, všude po zdech visely pavučiny a na lavicích byly několikacentimetrové vrstvy prachu. „To asi nepůjde…“

„Co Komnata nejvyšší potřeby?“ nadhodila najednou Katie.

„Ségra, ty jsi dokonalá,“ hodila na ni Roch úsměv. „Tak na co čekáme?“

„No, Roch, nevím, jestli sis toho všimla, ale právě začala hodina,“ informovala ji Kate.

„No nepovídej. Jenže mně se na bylinkářství nechce, nerada bych skončila celá od hlíny nebo podobných věcí. To mi stačilo včera na formulích. A ty můžeš hodinu taky zameškat, ty včerejší formule byly vážně ztráta času a…“

„Jen jestli jsi náhodou celou dobu nedělala něco jinýho a ignorovala…“ skočila jí do toho Kate.

„Jo, pravda,“ přiznala Roch a kousla se do rtu. „Většinu času jsem si vytahávala z vlasů hlínu, písek a podobný nesmysly… Co máš vlastně ty za hodinu?“ otočila se na Ginny, která trochu pobaveně sledovala rozhovor těch dvou.

„Teď mám volno,“ pokrčila rameny.

„Bezva. Tak jdeme. Teda – ty nás asi budeš muset vést,“ hodila omluvný pohled na Ginny. „Tak dobře zas tenhle hrad neznám. Jsem ráda, že trefím z učebny do učebny,“ pokrčila rameny.

O deset minut později už všechny tři vstupovaly do místnosti, kterou pro ně vytvořila Komnata. Byla docela malá, jen stoleček, pár křesílek a krb, nic víc. Dívky to docela překvapilo, ale nezabránilo jim to v tom, aby se pohodlně usadily a očima rentgenovaly jedna druhou.

„Cos teda potřebovala?“ prolomila ticho Kate.

„Pomoc,“ vydechla Ginny. „Původně jsem chtěla poprosit jen tebe, Katie, ale když tam přišla i tvá sestra…“ pohlédla omluvně na Rochelle.

„Je to kvůli tomu, že jsem ve Zmijozelu?“ zeptala se Roch opatrně.

„To taky,“ přikývla Ginn. „A krom toho jsi…nevím, trochu jiná? Neznám tě, nepotkávám tě každý den…“ pokrčila rameny. „Ale pokud jsem správně pochopila vaše jednání, ani jedna z vás nesouhlasí s tím, co dělají vaši rodiče a…“ zarazila se, když spatřila výrazy obou dívek. „Řekla jsem něco?“

„Ne, ne,“ potřásla hlavou Rochelle. „Pokračuj.“

„Víš, Kate,“ otočila se teď pouze na brunetku. „Po tom, co nastoupil do školy Malfoy jako profesor, se hodně lidí z Nebelvíru bojí a někteří dokonce uvažují o útěku ze školy. Ty o tom asi nevíš, Seamus tvrdě protestoval proti tomu, abychom ti to řekli, ale...“

„Je na mě pořád naštvaný kvůli těm Prasinkám, co?“

„Jo, to je, ale nic si z toho nedělej, občas se chová jako idiot, ono ho to přejde,“ mávla nad tím rukou. „Každopádně já si myslím, že ty bys o tom mohla vědět. A dokonce nám i pomoct.“

„Nejsem si jistá, jestli je to dobrej nápad,“ začala opatrně Katie. „Sice nesouhlasím s tím, co moji rodiče dělají, ale… nerada bych…“

„V čem přesně by ta pomoc spočívala?“ skočila jí do řeči Rochelle.

„No,“ zarazila se na chvíli Ginny. „Plánovali jsme dát dohromady takovou menší odbojovou sílu a bojovat proti Vy-víte-komu přímo zde, v Bradavicích. A čím víc nás bude, tím líp. Musíme nějak pomoct Harrymu, Ronovi a Hermioně. Aspoň trochu.“

„A máš představu jak?“

„Částečně. Hlavně bysme ale potřebovali, aby si nás někteří profesoři tolik nevšímali. Hlavně Malfoy, Snape…“

„O Snapea si nedělej starosti,“ pronesla Rochelle zamyšleně. „Ten vám klacky pod nohy házet nebude. Spíš Malfoy a jemu podobní.“

„Tak i tak, bude to trochu složité. Seamus má už teď pořádnej problém u Luciuse Malfoye, stejně jako já. A krom toho mě a několika dalším šesťákům jde po krku ta vaše zmijozelské patra…“

„Easter, Stone a... ten třetí?“ nemohla si vzpomenout na jméno posledního člena skupinky. „Po dnešku snad dá na chvíli pokoj a jestli ne,“ ušklíbla se nehezky. „Pokud vím, tak ani jeden z nich nemá moc významné rodiče, že ne?“ zeptala se.

„Nevím o tom, ale jak tohle…“

„No, kdybych si na ně stěžovala…například Malfoyovi, tak ten dá za pravdu vždycky mně, ne? Protože já jsem přece ta „hodná“ dcera jeho blízkých přátel. Já bych mu přece nemohla lhát. Navíc mám u něj protekci, přátelím se s jeho synem…“

„Tak to by tohle mohlo vyřešit,“ usmála se Ginny. „Chtěla bych vidět jejich výrazy, kdyby se tohle stalo.“

„Třeba uvidíš,“ zasmála se Roch.

Poté se všechny tři dívky zabraly do rozebírání plánů do budoucna. Nakonec tím strávily víc jak hodinu a půl, i když ne pořád řešily jen problémy. Poslední půl hodinu se spíše tak přátelsky bavily. K odchodu se zvedly teprve ve chvíli, kdy na chodbě zaslechly zvonění. Ginny už už otevírala dveře Komnaty, když ji Kate ještě zastavila.

„Počkej, Ginn,“ řekla a otočila se na Rochelle. „Myslím, že bysme jim mohly pomoct ještě jinak.“

„Jak to myslíš?“

„Roch, ty jsi ta, která do toho vždycky byla zažraná. A pokud si pamatuju, docela dobře si pamatuješ poslední díl, ne?“

„Co přesně myslíš?“

„Co asi? Víš, kde ty předměty,“ nemohla si sama vzpomenout na pojmenování viteálů, „jsou.“

„Jo, to jo, ale…“

„Ona to může vědět,“ odvětila vážně a otočila se zpět na Ginny. „Dá se nějak spojit s Harrym a ostatními?“

„Nevím o tom, ale můžu to zkusit. Proč?“

„Máme informaci, která by jim velmi zjednodušila jejich hledání. Ale musely bysme se s nimi setkat tak, aby nás nikdo jiný neviděl. Kdyby to zjistil Vol…“ zarazila se Rochelle. „Každopádně by to hodně ovlivnilo výsledek týhle války.“

Ginny se na ně podezřívavě podívala. „O čem to mluvíš?“

„To ti nemůžeme říct,“ promluvila zase Kate. „Ale pokud chceš zastavit tohle šílenství co nejdřív, musíš někde sehnat Harryho.“

„Uvidím, co se dá dělat,“ přikývla Ginn a vyšla ven z místnosti. Bylo na ní však znát, že tak úplně nevěří tomu, co říkaly. Možná, že se jim svěřila s odbojem, který měl na škole nastat, ale to byla informace, kterou už vědělo hodně studentů a bylo by nefér, kdyby je z toho vynechaly. Ovšem chtít vylákat Pottera k Bradavicím, to už bylo něco, nad čím se Weasleyová zastavila. A dokonce zaváhala, zda má sestrám Robertsovým věřit.

 

Část 2

 

„Beth? Kde teď jsme?“ probral se Jacob ze spánku.

Bylo už něco kolem sedmé hodiny ranní a oni stále pokračovali v cestě do Calgary. Během jízdy Jacoba v řízení nahradil Seth a toho poté v noci Elizabeth. Přesto však nabrali obrovské zpoždění, které mohli jen těžko dohnat. Už od začátku věděli, že aby vše dobře stíhali, jejich průměrná rychlost by musela být kolem stopětapadesáti kilometrů za hodinu. S čímž by nebyl problém, aspoň ne na území Kanady, kde byla velmi dobrá dálnice, na níž se tato rychlost dala bez problémů vyvinout. Zezačátku to na Aljašce bylo horší, ale ne tak, jako poté v Kanadě, když narazili na docela dlouhý úsek dálnice, který byl opravovaný, a oni tak museli zvolit pomalejší a delší cestu vedoucí skrz různá městečka a vesnice.

„Asi dvacet kilometrů od Fort Nelson,“ informovala ho dívka, zatímco mu dozadu podávala mapu.

Jacob ji chvíli sledoval, než se mu na tváři objevil zamračený výraz. „Teprve? Kde jsme stačili nabrat takové zpoždění?“

„Chvíli poté, co jsi usnul, jsme narazili na uzavřenou dálnici,“ vysvětlovala Beth, zatímco sledovala silnici. „Co vím, tak Seth se vlekl přes všechny možný i nemožný vesničky, které byly na cestě. Na dálnici jsme vjeli teprve, když jsme se ve tři vystřídali.“

„Takhle to v životě nemůžeme stihnout,“ kroutil nad tím Jake hlavou. „Jen do Calgary je to ještě víc jak třináct set kilometrů. Do New Yorku se dostaneme nejdřív za dva dny. A to jen v případě, že nenarazíme na žádné překážky.“

„Třeba to ani nebude třeba,“ mínila Elizabeth. „Myslíš, že bys mě mohl vystřídat? Už toho začínám mít dost.“

„Jasně, v pohodě,“ přikývl Jacob. „Zastav na nejbližším odpočívadle.“

Ani ne po pěti minutách už Beth odbočovala na místo vyhrazené na odpočinek, aby mohla pustit Jacoba k řízení. Ona sama se přesunula na místo spolujezdce, kde až do té doby spala Melania, kterou Jake opatrně přesunul dozadu na sedačku k Sethovi. Mel byla téměř celou noc vzhůru a dělala společnost jak Sethovi, tak Elizabeth, aby ani jeden z nich při jízdě neusnul. Až těsně nad ránem, kolem páté, se na ní projevila únava a konečně se ponořila do říše snů.

„Nikdo z Cullenů se ještě neozval?“ vyptával se Jake, zatímco vyjížděl z odpočívadla.

„Zatím ne,“ zakroutila Beth odmítavě hlavou. „Ani řádek.“

„Třeba se k nim Volturiovi ještě nedostali. Alice říkala, že tam budou nejdřív v šest. A je teprve sedm.“

„Tak je možný, že zatím všechno probíhá dobře a není důvod, aby nás sháněli. Nebo to naopak probíhá špatně a nemají na to čas,“ uvědomila si.

„Neboj, budou v pořádku,“ pousmál se Jake. „Nevšimla sis cestou nějakého ukazatele? Potřebujeme doplnit benzín.“

„Posledních pár desítek kilometrů nic nebylo,“ odpověděla Elizabeth, ale na klíně už rozkládala mapu. „Nejbližší pumpa by měla být tak za dvacet kiláků. Plus mínus.“

„Hlavně jí nesmíme přejet, jinak bysme byli nahraní,“ ušklíbl se Jacob. „A já to auto fakt tlačit nebudu.“

„Však ono by tě to taky nezabilo,“ rýpla si Beth.

„Hele, nech si toho, jo? Abys to auto náhodou pak netlačila ty.“

„Já? Blázníš? Od čeho tu seš ty a Seth? Já na rozdíl od vás nemám sílu jak něco. A nejsem vlkodlak,“ zakřenila se na něj.

„Nemohli byste být tišší?“ ozval se zezadu Seth rozespale. „Snažím se ještě spát.“

„Promiň, Sethe, vůbec jsem si neuvědomil, jak jsme hlasití,“ omluvil se mu Jacob. „Mimochodem,“ otočil se ještě dozadu. „Tohle by se ti mohlo hodit,“ mrsknul po něm polštář, který zůstal po Mel na předním sedadle.

„Dobrou noc, Sethe,“ popřála mu ještě s úsměvem Elizabeth. Sama ještě spát nechtěla, byla vzhůru teprve od těch tří hodin, kdy ji Seth vzbudil, aby ho vystřídala. Do té doby spala na zadním sedadle, stejně jako nyní Melania. Jen už ji unavovalo to řízení a neustálé sledování silnice a kolem jedoucích aut.

„Díky,“ zamumlal ještě Seth a v další chvíli se opět ponořil do spánku. Stejně jako ostatní vlkodlaci měl dar usnout kdykoliv a kdekoliv.

„Nechceš si taky odpočinout a spát?“ pohlédl Jacob starostlivě na Elizabeth. „Nemusíš mi dělat společnost, zvládnu to v pohodě, jsem úplně…“

„Jaku,“ zarazila ho, „nejsem natolik unavená, abych usnula.“

„Jak chceš,“ pokrčil rameny a začal se víc věnovat řízení.

Asi o dvě hodiny později konečně zazvonil telefon. Než ho ale Beth nebo Jacob stačili zvednout, popadla telefon, který ležel vedle ní, Melania, která už zřejmě byla nějakou dobu vzhůru, a přijala hovor.

„Ano, Emmette? Jo, hned to bude,“ odpovídala do telefonu. V dalším okamžiku zmáčkla jakési tlačítko a vzápětí se Emmettův hlas rozléhal po celém autě.

„Nazdar, všichni. Takže Volturiovi k nám dorazili asi před hodinou a zatím se to vyvíjí dobře, aspoň tedy pro nás,“ odmlčel se na okamžik.

„Jsi doma?“ zeptala se rychle Melania.

„Ne, přece nebudu riskovat, že mě ti šašci uslyší,“ zasmál se nahlas Emmett. „Renesmé teda vzali dost dobře, Nahuel s Huilen je opravdu přesvědčili a zdálo se, že Aro je Nessie opravdu nadšen, stejně jak tako Nahuelem. A také je zaujal jeho otec, jak se dalo čekat. Vypadá to, že s tímhle nám dají nějakou dobu pokoj.“

„Jak přijali zbytek naší smečky?“ zeptal se Jacob.

„Caius ze začátku dost špatně, Ara to opravdu zajímalo a Marcus vypadal celou dobu znuděně,“ informoval je Emmett. „Můžeš být klidný, Jaku, tvé smečce nic nehrozí. Uznali, že patříte do našeho světa snad víc jak my,“ smál se.

„Takže všechno je v pořádku?“ probral se i Seth. „Nikomu nic nehrozí?“

„U nás je vše ok. Křížová výprava proti naší rodině je ukončena, stejně tak v klidu můžou být i všichni vlkodlaci, nebo co to vlastně jste. Vlastně můžeš být na sestru hrdý, Sethe. Vedla si opravdu dobře, vyjela na ně jenom jednou. Vlastně dvakrát, ale to ji překřičela Rosalie,“ poškleboval se.

„Emmette, to nám voláš jen kvůli tomu?“ zeptala se ho podezřívavým hlasem Elizabeth, které na tom všem něco nějak nesedělo.

„Ach, to ne,“ povzdechl si. „Vlastně jsem vám měl říct něco jiného, ale tímhle jsem vám chtěl zvednout náladu.“

„K věci,“ vyzvala ho Beth.

„Nemusíš být hned taková, Betty,“ odfrkl si. „Má se to takhle. Volturiovi jsou velice překvapeni vaším příběhem, nicméně se jim ani trochu nelíbí, že tu bez jejich kontroly pobíhají dvě holky, které nemají nic společného s naším nadpřirozeným světem a přesto o nás ví všechno. Caius byl opravdu rozezlen, když zjistil, co všechno víte. A Ara to…“

„Náramně zajímalo a Marcus byl opět znuděný,“ dořekla za něj Elizabeth. „Dál?“

„Prostě a jednoduše se domluvili, že jste pro ně moc velké riziko a přítěž, takže se vás rozhodli zbavit. Aro to sice maskuje tím, že vás chce jen najít a osobně vás vyzpovídat, ale podle Alice i Edwarda je to jen výmluva. Také jsou naštvaní, že jsme vás poslali pryč, že vás chtěli poznat a tak dále, ale všem je nám asi jasný, že jediné, co jim vadí, je to, že vás teď musí nahánět někde po světě. Moment…“ zmlk.

„Emmette?“

„Ahoj všichni,“ ozval se z telefonu Alicin zvonivý hlásek. „Kde přesně teď jste?“

„Právě projíždíme městem Fort St John,“ informovala ji bleskově Elizabeth. „Cestou jsme měli menší problémy, uzavírky a tak, dost nás to zdrželo.“

„Trochu jsem s tím počítala,“ přiznala Alice. „Tak poslouchejte. Ani ne za hodinu odsud vyrazí několik lidí od Volturiů v čele s Demetrim. Přibližně tuší, kam máte namířeno, takže si budete muset dost pospíšit…“

„Ale…“

„Mel, nepřerušuj mě. Do New Yorku už to nestihnete, na to není dost času. Jak jsme zjistili, jak většina z našich návštěvníků se tu hodlá na pár dní zdržet, což nám docela nahrává do karet. Musíte se teď co nejrychleji dostat do Calgary, rozumíte? Máte osm hodin na to, abyste dorazili na místní letiště, odkud vám v šest hodin odlétá letadlo. Vyzvednete si tam lístky na vaše jména, všechno už je zařízený, před půl hodinou jsem je koupila. Neřeknu vám teď kam, nechci riskovat, ale myslím, že to sami poznáte. Vybrali jsme místo, kde byste se měli dobře orientovat a snad se i ztratit v davu. Demetri pořádně neví, po kom jde, v životě vás neviděl, tak snad budete mít štěstí a uniknete mu. Jakmile to bude možné, někdo z nás se za vámi vydá. Ale do té doby, než vás sami zkontaktujeme, nám nepište ani nevolejte, jasný? Je to dost nebezpečný. Opište si ta čísla z mobilů a těch se co nejdřív zbavte. Nejlépe tak, aby z nich nic nezbylo, nebyly cítit, nic. Hoďte je do řeky, spalte, prostě zlikvidovat, úplně. Jo a auto zavezte do myčky, ať ho totálně vymyjí. Okamžitě, jasné? Nedejte jim šanci, aby získali vaši stopu.“

„Alice, jakou máme šanci, že to vyjde?“ zeptal se Jacob hned, jakmile upírka zmlkla.

„Tak padesát na padesát,“ vypadlo z Alice. „Nevidím vás, ne, když jste všichni pohromadě. A i když už padlo rozhodnutí, nic nevím. Demetri po vás půjde, to vím. Dokonce vás snad i nakonec najde, i když mu to bude trvat déle, než by očekával. Ale do té doby se k vám snad dostaneme my nebo si možná poradíte sami. Snažila jsem se to vidět, ale nejde to. Zatím najisto vím, že vás, Mel a Beth, vystopuje a bude stát proti vám, ale pak tam zřejmě vpadnou ti dva kazisvěti, kvůli kterým nic nevidím, protože pak už je jen tma. Ale řekla bych, že máte dost velkou šanci na přežití. I když vás pak už nevidím. Jako byste se mi úplně ztratili, ale přesto žili…“ bylo vidět, že sama Alice je z toho dost zmatená. „Možná je to tím, že to ještě není úplně dané. Ale nebojte, všechno se dá změnit, dobře to dopadne,“ dodala povzbudivým hlasem. „Tak se zatím mějte. Mám vás od všech moc pozdravovat. Hodně štěstí,“ popřála jim ještě. „Budete ho potřebovat. A nezapomeňte…“

„My víme, Alice,“ zarazil ji Jacob. „Všechno uděláme do puntíku tak, jak jsi nám řekla. Pozdravuj je tam.“

„Budu. Tak zatím,“ rozloučila se a vzápětí ukončila hovor.

Melania, Beth a Seth se po sobě nejistě podívali. Novinky, které jim sdělil Emmett spolu s Alicí, se jim vůbec nezamlouvaly. Byli rádi, že Renesmé i ostatní z Cullenovic rodiny jsou v pořádku, ale děsilo je to, co čekalo je. Všichni tak trochu tušili, čeho jsou Volturiovi schopni a báli se toho, co je mělo čekat. Navíc je děsilo, že ani Alice pořádně nevěděla, co bude dál. A rozhodně je nepotěšilo, že se mají s Demetrim a jemu podobným upírům setkat tváří v tvář. Nebylo to nic, po čem by toužili. Popravdě tak trochu doufali, že se tomuto setkání vyhnou. Ale vypadalo to, že v tomhle jim osud moc nepřeje.

„Kam myslíte, že nás poslali?“ přerušil tok jejich myšlenek Jacob.

„Říkala, že to tam budeme znát, že se tam budeme orientovat. Tím pádem jsou jen dvě místa, kam bychom mohli letět,“ mínila Melania. „A pochybuju o tom, že by nás poslali do Washingtonu. Volturiovi by jistě napadlo hledat nás právě tam. A navíc Sam by nás nepřivítal zrovna s otevřenou náručí.“

„Možná by mu to nevadilo, když s námi není žádný upír,“ pokrčil rameny Seth.

„Jo, určitě by skákal radostí, až by mu tam nakráčel Demetri a pozabíjel pár lidí,“ odvětila s pořádnou dávkou ironie Beth. „Podle mě poletíme do Anglie.“

„Anglie? Není to riskantní? Poslat nás tak blízko jejich sídlu?“

„Volturiovi jsou z Itálie a to není zas tak blízko,“ opravila ho Melania.

„Evropa jako Evropa,“ zamumlal si pro sebe Jake.

„Anglie je pro nás ideální. My to tam známe, víme, jak zapadnout do davu, jak se chovat nenápadně. Bude mít opravdu malou šanci nás najít. Navíc když si vybereme nějaký veřejný místo, kde jsou pořád lidi. Těžko si bude moct dovolit zabít nás přímo před očima nevinných Londýňanů.“

„Na tom něco je,“ přikývl Seth.

„Navíc je to velká metropole. A pokud Demetri neví, že my dvě jsme původně z Británie…“

„Kdo by mu to taky vykecal, že,“ ušklíbla se Beth. „Je to asi to nejlepší řešení. Jindy bysme byli ztraceni.“

„Fajn, fajn, máte pravdu,“ kapituloval Jacob.

„My víme,“ usmála se na něj zeširoka Elizabeth. „Už abychom tam byli a tenhle blázinec skončil,“ povzdechla si a zadívala se ven z okna, aby sledovala okolní krajinu. Do jejich cíle jim zbývalo ještě necelých osm hodin jízdy, takže se nebylo čemu divit, že byla trochu nervózní z toho, jestli to stihnou. Pokud jim totiž letadlo uletí, budou opravdu nahraní.

 

Část 3

 

„Eragone? Jak dlouho v tom chceš ještě pokračovat?“ zajímala se Jane.

Právě přeletěli pohoří zvané Dračí hory. Dívka už z toho byla pořádně otrávená, byl to již pátý den, co byli na cestě. Pokaždé přespávali někde v lese, daleko od civilizace a Jane už toho měla plné zuby. To už i ty skautské tábory, kterých se jako mladší zúčastnila, byly lepší. Tady věčně spali uprostřed temných lesů a k vodě se dostali jen tehdy, když kolem zrovna tekla řeka nebo aspoň potok. Dala by všechno za to, aby se už vrátili. Stejně si nemyslela, že by Ameliu a Murtagha mohli najít.

„Poslední místo, slibuji,“ zamumlal Eragon. „Pak se vrátíme zpět k Vardenům.“

„Fajn,“ odvětila dívka. Hrozně ráda už by se převlékla, tyhle šaty, jakkoliv se jí ze začátku líbily, už jí začínaly lézt na nervy. Nebyla zvyklá trávit v jednom oblečení několik dní. „Kam vlastně teď letíme?“ ozvala se opět po chvíli. To ticho už jí začínalo lézt na nervy. Eragon si aspoň mohl povídat se Safirou a také ho podezřívala, že to celou cestu dělá, ale ona tu možnost neměla. Dračice se s ní dorozumívala jen prostřednictvím svého Jezdce.

„Ostrov Vroengard. Bývalo to sídlo Jezdců, než je Galbatorix vyvraždil. Nebude to trvat už moc dlouho. Za nějakou hodinu, dvě bychom tam měli být. Vidíš? Už jsme u moře. Ostrov je někde támhle,“ natáhl ruku.

„Nechápu, jak to můžeš poznat,“ zamumlala Jane.

„Já ne, to Safira. Ta má nastudované všechny ty mapy. Ale pokud tam ti tři nebudou, budeme se muset vrátit. Stejně nám začíná docházet jídlo.“

„Já měla pocit, že nám došlo už včera,“ odfrkla si dívka.

„Nemohla bys být aspoň jednou spokojená? Dělám, co můžu. Nejsem zodpovědný za to, že se ten blb vydal někam kdo ví kam.“

„Bezva, už teda mlčím,“ odsekla Jane a opravdu utichla.

Eragon si jen povzdechl, tohle zrovna nechtěl, ale neměl náladu na to, aby se s ní hádal. Místo toho jen sledoval okolí, jestli nenarazí na něco, co by mu napovědělo, jestli se opravdu ti tři vydali na ostrov Dračích jezdců nebo ne.

„Nic tu není, Eragone,“ ozvala se Safira, když si všimla, co Eragon dělá. „Možná má Jane pravdu a měli bychom se vrátit.“

„Ne dřív, než se podíváme tam,“ pohlédl přes moře. „Nevrátíme se, když jsme tak blízko. Vždycky jsem se tam chtěl podívat, vzpomínáš? A když je to na dosah ruky. Je to jen malé zdržení, nic víc,“ přemlouval svoji dračici.

„Nasuada by nás mohla potřebovat. Už jsme pryč opravdu dlouho. Nevíme, co všechno se mohlo stát…“

„Včera ještě byli v pořádku, když jsem je nazíral,“ skočil jí do řeči Eragon.

„Ale koho jsi viděl? Jen Aryu a Nasuadu. Nevíš, co se kolem nich děje. Navíc za den se toho mohlo opravdu hodně změnit. A víš, že nás Vardenové potřebují. Že nás elfové i trpaslíci potřebují.“

„Já vím, Safiro,“ povzdechl si. „Ale tohle je také důležité.“

„Jak myslíš, maličký. Jen doufám, že se nemýlíš.“

„Neboj,“ ujistil ji.

O dvě hodiny později už přistávali na březích ostrova Vroengard. Jane seskočila z dračice, jak jen to bylo možné a konečně si protáhla nohy. Už ji z toho věčného sezení a bytí v jedné poloze začínalo bolet celé tělo. Uvítala tedy, že konečně může stát na vlastních nohách.

Eragon to pociťoval trochu jinak než ona. Přeci jen už byl na létání na Safiře zvyklý. Chvíli pozoroval dívku, jak si uvolňuje ztuhlé svaly, ale pak se začal věnovat samotnému ostrovu. Zde nic nenaznačovalo tomu, že by zde někdo byl, natož před dávnými lety bydlel.

„Jsi si jistej, že jsme na správným místě?“ zpochybnila jeho úsudek Jane.

„Musíme do středu ostrova,“ zamumlal. „Do města.“

„A nemůžeme jít pěšky?“ pohlédla na něj prosebně dívka.

„Ne, je to dost daleko. Tahle tam budeme během chvíle.“

Jane si jen povzdechla, když se opět škrábala do sedla. Útěchou jí bylo, že ještě chvíli a konečně se budou moct vrátit. Tohle místo jí přišlo dost opuštěné, nezdálo se jí, že by se zde někdo mohl zdržovat. Při pohledu na les se zachvěla a byla ráda, že Eragon nepřistoupil na její návrh jít pěšky. Tudy by se prodírat nechtěla. Neměla ráda tmavé, husté lesy. A neměla je ráda za tmy. Sice bylo odpoledne, ale bylo pod mrakem, takže les se jevil jako velice nehostinné místo, kde žijí všelijací tvorové, které neměla ráda. S odporem pohlédla na pavučinu, kterou měla v dohledu a docela se jí ulevilo, když se vznesli do vzduchu.

Netrvalo dlouho a už opět přistávali, tentokrát v troskách města. Zde už Safira zpozorněla.

„Někdo tu je,“ oznámila Eragonovi.

„Taky mám takový pocit,“ přizvukoval jí.

„Myslím, že tentokrát ses trefil, maličký. Poznávám Trnův pach. A i těch dvou. Měli bychom si dávat pozor, nevíme, jak se zachovají.“

„Nedělej si starosti, zvládneme to,“ ujišťoval ji. Vzápětí seskočil dolů z jejího hřebu, aby pomohl na zem i Jane.

„Tak jak…“

„Pšt,“ okřikl ji Eragon a rozhlížel se kolem.

„Ale, kohopak to tu máme,“ ozvalo se najednou za jejich zády. „Není to můj drahý bratr a jeho dračice?“

„Murtaghu,“ zareagovala jako první Jane. „Amelio!“ všimla si i své kamarádky a rozeběhla se k ní. „Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že jsem,“ usmála se Amy a objala ji. „Jak jste se sem dostali?“

„Ale, tady pán si nemohl dát pokoj, dokud vás nenajde,“ mávla rukou směrem k Eragonovi. „Proletěli jsme snad půlku Alagaësie, než ho napadlo vydat se sem. Co tu vlastně děláte?“ rozhlížela se kolem dokola. „Na takovémhle místě.“

„Co tu děláme? Nic, jen se tu nudíme, protože prý není kam jít,“ odvětila a pohlédla na Murtagha.

Ten stál jen kousek ode dveří spolu s trnem a bylo na něm vidět, že se vyhýbá Eragonovu pohledu. Ten ho naopak probodával očima a tvářil se přitom jako bůh pomsty. Jane nad tím jen protočila oči, přesně takovou reakci čekala. Z toho důvodu jí právě nebylo jasné, proč tak moc chce Murtagha objevit. Věděla, že to nedělá jenom kvůli její kamarádce. Oproti tomu Ameliu tento jejich postoj pobouřil.

„To tam takhle budete stát ještě dlouho?“ těkala očima z jednoho na druhého.

„A máš snad nějaký lepší nápad? Amelio?“ ušklíbl se Eragon.

„Jo, jeden bych měla. Jenže to byste se museli přestat chovat jako malé děti,“ kroutila nad tím hlavou. „Co kdybychom se šli posadit dovnitř a rozumně si promluvili?“

„S ním? Ani omylem.“

„Tak mi vysvětli, proč jsme sem tedy jeli,“ ozvala se i Jane. „A nech si ty výmluvy typu: Bylo to kvůli tvé kamarádce.“

„Jane, moc dobře víš…“

„Ano? Co? Že jsi zároveň hledal i Murtagha? Tak ano, to vím,“ pošklebovala se.

„Jsi úplně vedle. Tak co kdybychom se zvedli a zase šli?“ vykročil směrem k Safiře.

„Tak na to zapomeň. Když už jsme tady, tak se nikam vracet nebudu. Eragone, přestaň se chovat jako malý kluk a začni být konečně rozumný. Opravdu mám chvílemi dojem, že se někdo hodně spletl, když vybral zrovna tebe, že máš zachránit tuhle zem.“

„Jane, já tu nehodlám být ve společnosti někoho takového, jako je on,“ odfrkl si Eragon. „Copak snad nevíš, jakej je? To jsi vážně tak zaslepená? Vy obě opravdu nejste normální, když sympatizujete s někým, jako je on. Bavit se s ním může leda tak někdo, kdo má úplně vymytý mozek.“

V dalším momentě mu na tváři přistála čísi ruka. Překvapeně si sáhl na místo, kam dopadla dívčina dlaň a šokovaně hleděl na Ameliu. Jestli on se prve tvářil jako bůh pomsty, tak pro její rozhořčení nebylo slov.

„Proč?“ zeptal se ublíženě.

„Proč? Ty se ptáš proč? Po tom, cos tu řekl? Měl by ses nad sebou vážně zamyslet, ty arogantní, namyšlenej idiote. Kam jsi dal mozek, poslední…řekněme tři týdny? Opravdu se chováš jako malý dítě. A ještě k tomu sobecký. A víš co? Já byla jen ráda, že od tebe mám konečně pokoj. On,“ ukázala na Murtagha, „je na rozdíl od tebe normální. A je schopen a ochoten opravit svůj názor, pokud zjistí, že se mýlil. Ale ty… ty se chováš, jako bys byl jediný, kdo má pravdu, jako bys byl ten dobrý. Jako bys byl něco víc. Ale musím tě vyvést z omylu. Opravdu nejsi,“ otočila se a napochodovala do domu, ve kterém se předtím i objevila.

„Amelio!“ křikl Murtagh a rozeběhl se za ní. Jane věnovala Eragonovi jediný opovržlivý pohled, než se také otočila a zmizela v útrobách stavení.

„Teď jsi tomu dal, Eragone,“ ozvala se Safira, jež po celou dobu mlčela.

„Ty taky, Safiro?“ zeptal se posmutněle a přešel k ní.

„Měl bys dřív myslet než mluvit. Nejen, že jsi urazil Murtagha, ale ty sis proti sobě poštval dokonce i Jane a Ameliu.“

„Vždycky ho měly radši, tak co,“ pokrčil rameny a snažil se dělat, že je mu to jedno. Ale nebylo a Safira to dobře věděla.

„Možná Amelia,“ uznala dračice, „ale Jane se tě zastávala. Jenže tys to úplně pokazil.“

„Spíš totálně zvoral,“ připustil. „Asi bychom měli odejít, nemyslíš? Bylo by to tak nejlepší.“

„Eragone! Tohle nemůžeš myslet vážně. Kdo jsi, abys utíkal před problémy. Postav se tomu jako muž a vyřeš to,“ kárala ho.

„Stejně to nemá cenu. Nechci tu být, oni mě tu nechtějí, tak co řešit.“

„Prosím, tak si jdi. Ale já zůstávám,“ prohlásila Safira.

„To nemůžeš myslet vážně!“

„Myslím. A ty taky zůstaneš, pokud ti v hlavě zbylo ještě trochu rozumu. Celou dobu jsi chtěl Murtagha přivést zpět na naši stranu. A když máš konečně příležitost, tak úplně ztratíš hlavu a úplně to pokazíš. Přestaň ho konečně obvinovat ze smrti Oromise a Glaedra. Jediný, koho můžeš vinit, je Galbatorix. Ale tito dva,“ pohlédla směrem k Trnovi, který stále seděl vedle vchodu a pozoroval je, „za to nemůžou. Stejně dobře jsme tam mohli být my dva. Zkus si o tom všem s Murtaghem promluvit. Bez nenávisti. Sám moc dobře víš, že v hloubi duše ho máš stále rád. Byl a je to tvůj přítel, ať chceš nebo nechceš. A v první řadě je to i tvůj bratr. Překonej tu svou nesmyslnou nenávist a konečně se zachovej jako opravdový Jezdec. S rozvahou a jasným rozumem. Když přiznáš svou chybu, nebudeš vypadat hloupě.“

„Máš pravdu. Stejně jako s těmi urgaly,“ souhlasil s ní Eragon. „Vypadal bych jako blbec, kdybych dál trval na tom nesmyslu, co jsem před chvílí vypustil z úst. Ani nevím, proč jsem to udělal“, povzdechl si a odstoupil od dračice. „Měl bych opravdu víc přemýšlet,“ řekl už nahlas. Odpovědí mu byl bublavý smích jeho Safiry. A k jeho překvapení podobný zvuk vydal i Trn.

„Tys nás celou dobu pozoroval, že?“ zamračil se na rudého draka. „Doufám, že ses dobře bavil. Každopádně…“ zaváhal. „I tobě dlužím omluvu, Trne. Za své chování a hloupá slova.“ Vzápětí ucítil, jak se něčí mysl otřela o tu jeho, jako by žádala o vstup do jeho hlavy. Na okamžik zaváhal, ale potom přeci jen drakovi dovolil, aby vstoupil do jeho mysli. Koneckonců, jak jinak by s ním mohl mluvit.

„Zdravím tě, Eragone,“ ozval se mladíkovi v hlavě Trnův burácivý hlas. Na první poslech bylo jasné, že se jedná o samce. „A jsem rád, že mám konečně možnost si s tebou promluvit.“

„Rád? Divím se. Být já na tvém místě, měl bych někoho, jako jsem já plné zuby,“ kopl do kamínku na zemi a odmrštil ho kamsi do neznáma.

„Každý udělá chybu. Murtagh ti také kolikrát řekl věci, kterých pak litoval. Ty ses nám navíc vždycky snažil pomoct, aspoň do posledního střetu,“ upřel na něj oči.

„Byl jsem jen naštvaný, nic víc. Vybíjel jsem si vztek na špatné adrese.“

„I my jsme litovali smrti Oromise a Glaedra,“ promluvil Trn. „Byl to první drak, kromě Safiry, kterého jsem kdy viděl. Vzpomínka na to, co bylo a nyní je ztraceno. Oba bychom dali vše za to, kdybychom mohli být jejich žáky jako ty,“ pohlédl na něj, v jeho očích se zračila hluboká bolest. „Žádný drak by neměl zabít jiného draka nebo jeho Jezdce. A my už přesto máme na sobě jejich krev. Jaký byl, Eragone?“ zeptal se a mladík věděl, že mluví o Glaedrovi.

„O tom by ti mohla víc vyprávět Safira. Ta s ním strávila většinu času. Mým učitelem byl hlavně Oromis.“

„Chápu. Měl bys jít za ním,“ otočil hlavu ke vchodu do budovy. „Čeká na to. A nediv se, pokud bude ze začátku nerudný. Zranil jsi ho víc, než si vůbec myslíš,“ stáhl se z jeho hlavy a obrátil se na Safiru. Bylo zřejmé, že má v úmyslu mluvit s dračicí a i z jejího pohledu bylo víc než patrné, že i ona se na tento rozhovor těší.

Eragon ještě na oba draky pohlédl, ale pak už vešel do budovy, která se zřejmě stala útočištěm pro Murtagha a jeho společníky. Pozorně se rozhlížel kolem sebe. Zastavil se až před dveřmi, které patrně vedly do jediné obyvatelné místnosti v tomto domě. Na okamžik zaváhal, zda má opravdu jít za nimi, ale nakonec překonal vše, co mu v tom bránilo, vzal za kliku a vešel dovnitř. Okamžitě se na něj upřely tři páry očí, které jasně říkaly, že zde nemá co pohledávat.

„Potřebuješ něco?“ ozvala se jako první Jane. Stále se na něj zlobila.

„Ano, chci se omluvit. Vám oběma,“ přelétl pohledem z Jane na Ameliu a zpátky. „To, co jsem řekl venku, bylo sprosté a hlavně nepravdivé. Omlouvám se.“

„Jsem ráda, že ti to došlo,“ pousmála se na něj Jane. „Ale že ti to trvalo.“

„Potřeboval jsem mluvit se Safirou. A také s Trnem,“ pohlédl na Murtagha, který sebou při té větě škubl a nechápavě k němu vzhlédl. „A s tebou bych chtěl také hovořit, bratře,“ vypadlo z něj nakonec, i když ho to stálo hodně sil.

„Ty? Se mnou?“ podivil se Murtagh.

„Myslím, že máme hodně věcí k řešení.“

Na to už Murtagh neodpověděl, pouze se zvedl a zamířil za Eragonem ven. Obě dívky nechali v místnosti, ale jim to nevadilo. Byly rády, že se ti dva konečně začínají usmiřovat.

pokračování: 17. kapitola

09.01.2010 21:49:28
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one