My world of fantasy...
Takže další kapitola. Původně jsem vám chtěla dát i jednu novoroční, ale pak jsem si řekla, že dvě kapitoly za sebou je blbost. :) takže ji máte až dneska.
Každopádně bych vám všem dodatečně chtěla popřát vše nej do Nového roku :)
A jen tak pro zajímavost, se Snem jsme v půlce :)
Tak pěkné čtení, doufám, že se bude líbit :)
***

Část 1

 

„Uff,“ svalila se Rochelle na lavici u kolejního stolu. „Tohle už nikdy.“

„Tak hrozný to zas nebylo,“ pohlédl na ni s úšklebkem Malfoy. „A mimochodem, pořád seš jak prase.“

„Nepřeháněj, Draco,“ ozval se Nott, jenž seděl naproti nim. „Oproti tomu, jak vypadala před deseti minutami, je to dost dobrý.“

„Theo má pravdu,“ přidala se ke svému bratrovi Claire. „Máš jen šmouhu tady na krku, nic víc,“ pousmála se.

„Debilní formule,“ zaklela Roch, zatímco z tašky vytáhla zrcátko a snažila se odstranit ze sebe hlínu.

„Máš dávat pozor,“ ušklíbl se Draco.

„Ty,“ praštila ho do ramene. „Kdybys po mě nehodil tu hroudu hlíny, tak bych nemusela vypadat tak, jak vypadám,“ odhrnula si rozcuchané vlasy z čela. „Taky nechápu, co to Kratiknota napadlo, pracovat zrovna s rostlinama. A ty se moc nesměj!“ hodila vražedný pohled po Zabinim, který se vedle ní pochechtával. „Jsi úplně stejný jako on.“

„Tak to nejsem,“ hájil se hned Blaise.

„Ale jsi!“ stála na svém Roch. „Možná ještě horší.“

„Rochelle, klid,“ mírnila ji Claire, která si jako jediná všimla, že upoutávají pozornost celého zmijozelského stolu.

„Jo, jasně,“ přikývla dívka, ale pod stolem ještě Zabiniho nakopla. V další chvíli se však uklidnila, když spatřila, jak ředitel školy povstal, zřejmě aby jim něco oznámil.

„A jeje,“ okomentoval to Draco. „Obávám se, že vím, co bude následovat.“

„Nápodobně,“ přikývla Roch a pozorovala Snapea.

Zatímco McGonagallová uklidnila celou síň, několik zmijozelských studentů postřehlo, jak se otevřely dveře vedle učitelského stolu a kdosi se v nich zastavil. Nikdo ale dotyčnému neviděl do tváře, tu měl stále schovanou ve stínu.

„Jak jste si jistě ráčili všimnout,“ začal Snape, aniž by se namáhal je nějak oslovit, „váš dosavadní profesor Obrany proti černé magii se rozhodl odejít ze školy a věnovat se svým dalším povinnostem,“ přejel celou síň pohledem. Studenti na něj jen překvapeně zírali, tohle nikdo z nich samozřejmě vědět nemohl. Pouze pár lidí ze Zmijozelu, konkrétně sedmý ročník, se pobaveně šklebilo nad výrazy svých spolužáků. Rochelle postřehla, jak se na ni Kate s otázkou v očích otočila, ale jen mírně zavrtěla hlavou a naznačila jí, ať poslouchá Snapea, který pokračoval ve svém proslovu. „Protože ale nemůžete zůstat bez tak důležitého předmětu, jako je Obrana, mohu vám s potěšením oznámit, že jsme okamžitě sehnali náhradu za vašeho dosavadního profesora. Je mi ctí, že zde mohu uvítat svého dlouholetého přítele a vašeho nového profesora Obrany proti černé magii, Luciuse Malfoye!“

V tu samou chvíli vystoupil Malfoy ze stínu dveří, kde až do té doby postával. Celá síň na okamžik zmlkla. Studenti Havraspáru, Nebelvíru a Mrzimoru se tvářili doslova zděšeně, zatímco Zmijozelští vypadali, jako by se jim splnil jejich nejtajnější sen. Okamžitě také dali své pocity najevo a Velkou síní se rozlehl mohutný potlesk. Ostatní studenti se ke zmijozelským jen váhavě přidali, snad aby nebyli označeni za nezdvořilé.

„Děkuji za vřelé uvítání, Severusi,“ pokynul Lucius ke Snapeovi a posadil se na své místo u učitelského stolu. Letmým pohledem přitom zkoumal své nové studenty. Nejdéle se pohledem zastavil u svého syna a jeho přátel, kteří se již pustili do oběda a velmi živě se o něčem bavili. Luciuse Malfoye však už pustili z hlavy, byl jejich hlavním tématem několik dní předtím.

 

***

 

„To snad nemůžou myslet vážně?!“ vykřikl Seamus, jakmile se dozvěděl jméno svého nového profesora.

„Očividně můžou,“ odvětil zachmuřeně Neville a znechuceně se přitom šťoural ve svém jídle.

„Nechápu, co si ten Snape myslí. Všichni víme, že Malfoy je Smrtijed.“

„A Snape snad není?“ zapojila se do rozhovoru i Parvati. „Tys o tomhle plánu něco věděla, Kate?“ otočila se na svoji spolužačku, která byla nezvykle tichá.

„Rochelle se nejspíš nějak zapomněla zmínit,“ pokrčila rameny. „Stejně jako zbytek těch…“ pohodila hlavou směrem, kde seděli všichni ze sedmého ročníku Zmijozelu.

„Že by tě ti tví přátelé zradili?“ ušklíbl se na ni nehezky Seamus.

„Nemusí mi říkat vše,“ pokrčila Kate rameny. „Navíc bych řekla, že to vědí od Draca. A je jen na něm, komu to on řekne. A pokud sis nevšiml, tak se mnou není zas takový kamarád…“

„Jinak řečeno ti nevěří.“

„Tos řekl ty, ne já,“ odsekla Katie a otočila se na Nevilla, aby se mohla bavit s někým příjemnějším. Než ale stačila začít, přilétla k jejich stolu jakási černá sova.

„Čí to je?“ zajímala se Parvati a natáhla se k sově. Ta se po ní však ohnala zobákem, a tak dívka rychle ucukla, aby předešla zranění.

„Není to tvoje, Kate?“ pohlédla na ni Levandule a snažila se přečíst jméno na obálce.

„Být tebou, tak to otevřu,“ nabádal ji Neville. Stejně jako ostatní si všiml rudé barvy obálky, což mohlo znamenat jediné. Hulák. „Pak to bude jen horší.“

Kate, která nevěděla, o co se jedná, se natáhla pro obálku. Sova ji kupodivu nechala, aby jí dopis odvázala z pařátu a hned, jak se zbavila svého břemene, roztáhla křídla a odletěla pryč. Katie jen zůstala němě hledět na své psaní. Podle výrazů přátel jí došlo, že to nebude moc příjemné.

„Možná bys s tím radši měla jít ven,“ ozvalo se za jejími zády potichu.

Kate se překvapeně ohlédla, aby spatřila Zabiniho, který se nějakým způsobem dostal až k ní. Ani nestačila postřehnout, kdy se tak stalo. Ještě před chvílí seděl u svého stolu a bavil se s její sestrou a dalšími svými spolužáky.

„Pojď,“ vzal ji za ruku a vedl ji ven ze síně. „Předpokládám, že by ti nebylo moc příjemné, kdyby to slyšeli úplně všichni v sále. Hulák,“ dodal, když spatřil dívčin nechápavý výraz. „Věř mi, že to není nic příjemného,“ dodal, když se dostali na mimo doslech ostatních. Jakmile byli venku ze sálu, pobídl ji. „Zbytečně to neprodlužuj, je to pak ještě horší,“ usmál se na ni povzbudivě a vrátil se zpátky, přičemž za sebou nezapomněl zavřít dveře.

„Tak fajn,“ vzdechla Kate a pomalu otevřela dopis.

Ten se v okamžiku zformoval tak, že vypadal jako ústa a začal vřískat na celou vstupní síň: „Kate Christine Robertsová! Jak se opovažuješ chovat se tak, abys špinila dobré jméno naší rodiny?!“ Kate nemusela dlouho přemýšlet, aby jí došlo, komu onen hlas patří. Její matce. „Tví spolužáci nás o všem informovali! Jako by nestačilo, že ses dostala do toho prašivého Nebelvíru a zostudila tak svoji sestru i sebe. Ty se ještě opovažuješ přátelit se s nečistokrevnými a zastávat se krvezrádců. Ještě jednou se dozvím o podobném incidentu a nepřej si vědět, co se s tebou stane! A věř mi, že teď, když je tvým učitelem i náš blízký přítel Lucius, budu vědět úplně o všem. Takže se laskavě chovej tak, jak se hodí na příslušníka našeho rodu! Jinak tě čeká trest a ty víš, co to může obsahovat!“ dovřískal dopis poslední slovo a před očima zděšené Kate shořel na popel.

„Jsi v pořádku, Katie?“ ozvalo se jí jemně za zády.

Kate se překvapeně otočila, ale v očích měla stále hrůzu. Ani si nevšimla, kdy její sestra vyšla ze sálu a přidala se k ní.

„Myslela to vážně?“ zeptala se tichým hlasem.

„Obávám se, že ano,“ přistoupila Rochelle ke své kamarádce a krátce ji objala. „Ale neboj, nic z toho se nestane. Ti pitomci,“ blýsklo se jí v očích, „už si nic takového nedovolí,“ vedla ji do postranní chodby, aby tak získaly větší soukromí. Někteří studenti již skončili s obědem a vydávali se na odpolední vyučování.

„Jak to, že práskli jen mě?“ uvědomila se Kate.

„Měla jsem s nimi menší rozhovor,“ ušklíbla se nehezky Rochelle. „A krom toho Draca a Theodora za zády. Ale očividně moji zprávu dostatečně nepochopili.“

„Co hodláš dělat?“

„S nimi? S nimi si to vyřídím, aby si pamatovali, že žádné podrazy na mou osobu a mé přátele netoleruji. Teda – nechám kluky, aby to s nimi vyřídili. A ohledně toho dopisu – kašli na to, dokud jsme tady, nic se nám nestane,“ pokusila se o úsměv, ale byl jakýsi nejistý. Jako by tomu sama nevěřila.

„Fajn,“ povzdechla si Kate a trochu se uvolnila.

„Bude to dobrý, uvidíš,“ ujišťovala ji Rochelle. „Nemysli už na to. A pojď,“ zahákla se jí do paže. „Za chvíli stejně začne hodina a nerada bych přišla pozdě.“

„Jak dlouho víš, že nás bude učit?“ zeptala se Kate.

„Od soboty, to to Lucius napsal Dracovi. Ale Draco to nechtěl moc šířit,“ vysvětlovala. „Není z toho zrovna moc nadšený. A já popravdě taky ne.“

„Kdo by byl…“ povzdechla si Kate.

„Myslím, že jsi viděla, kolik lidí od nás to uvítalo hlučným jásotem.“

„Vy jste výjimka. Ale ostatní koleje…“

„Já vím,“ přikývla Roch. „Každopádně jsem zvědavá, jaký ty hodiny budou. Ale…“ objevil se na její tváři potutelný úsměv. „Může jen předpokládat, že bude nadržovat Zmijozelu. Stejně jako Snape.“

„Protekce,“ odfrkla si Katie.

„A co, hodí se,“ pokrčila Rochelle rameny. „Neříkám, že je to fér, ale být ve Zmijozelu má určité výhody,“ zazubila se. „Tak pojď,“ zavlekla ji do třídy. „A mimochodem,“ zarazila se ještě. „Dneska s tebou sedět nebudu, nevadí?“

„Mně ne, ale Parvati z toho nebude moc nadšená.“

„Theo bude. Není v jeho zájmu, aby vedle něj seděla zrovna ona. Dneska budeme sedět jako obvykle, teda… Trošku jinak. Včera jsme se na tom domlouvali a usoudili jsme, že bude lepší, když si budeme hrát na…to je fuk. Prostě ode dneška sedím s Dracem, Blaise s Theem, Claire s Pansy, Crabbe s Goylem…No a Millicent nám jaksi přebývá, no,“ pokrčila rameny. „Ale kdo se stará. Draco už stejně Parkinsovou nemohl snést.“

„Předpokládám, že bude Malfoy nadšený, až vás takhle uvidí.“

„Můžeš si sednout s Millicent, pokud chceš budit zdání hodné dcerušky,“ zazubila se na ni Rochelle. „Ale moc ti to nedoporučuju. Vedle Parvati a Levandule to bude jistější.“

„Taky si říkám,“ přikývla a zamířila na své obvyklé místo. Do třídy totiž začali vcházet další studenti. Rochelle také zamířila na své místo.

Po chvíli už vedle ní seděl Draco, jenž se mírně pohupoval na židli a něco vykládal Zabinimu vedle sebe. Nott se místo toho nakláněl ke své sestře před sebou a cosi jí šeptem vyprávěl. V okamžiku, kdy se Roch chystala sdělit Pansy jeden svůj postřeh, do třídy vstoupil jejích nový profesor.

„Jak jste při obědě postřehli, jsem vaším novým profesorem Obrany proti černé magii,“ ušklíbl se pohrdlivě nad názvem svého předmětu. „Tudíž není nutné, abych se vám představoval. Nicméně některé z vás neznám, budu tedy vyvolávat jednotlivé žáky, abych zjistil, s kým to vlastně mám čest,“ přejel nebelvírské povýšeně. „Takže…“ zadíval se na seznam svých žáků. „Začneme Nebelvírem, který je, jak koukám, letos nějaký vylidněný,“ zkroutil rty do posměšného výrazu. „Slečna Levandule Brownová,“ vyvolal svoji první studentku.

Levandule jen nervózně zvedla ruku, ale nezdálo se, že by to Malfoyovi stačilo.

„Slečno Brownová, neřekl jsem snad dost jasně, že se máte postavit?“ pohlédl na ni. Moc dobře věděl, že nic takového neřekl, ale stejně dodal: „Odebírám Nebelvíru deset bodů.“ To už Levandule stála. „Povězte, slečno, proč vlastně chodíte na tento předmět? Od svého předchůdce jsem se dozvěděl, že celé hodiny nedáváte pozor a místo toho se zabýváte manikúrou a podobnými věcmi. Co mi k tomu řeknete?“

„Já…“ začala dívka, ale dál se nedostala. Netušila, jak má odpovědět.

„To jsem si mohl myslet,“ usmál se Lucius potěšeně. „Neschopná, ale co bych také mohl čekat od někoho z Nebelvíru. Sedněte si,“ vyštěkl na ni a vzápětí vyvolal další jméno. „Pan Seamus Finnigan.“

Seamus se už raději postavil, byl by nerad, kdyby Malfoy Nebelvíru odebral body jako předtím. Zamračeně však na svého profesora hleděl a všem kolem bylo jasné, že by tu nejraději nebyl.

„Finnigan,“ pohlédl na něj napůl zamyšleně. „To jméno mi nic neříká. Kdo byl vás otec?“ vypálil na něj.

„Obávám se, že ho neznáte, pane profesore,“ prohlásil Seamus se zvednutou hlavou. Snad i hrdě. „Je totiž mudla.“

„To jsem si mohl myslet,“ objevil se na Luciusově tváři znechucený pohled. „Sednout. Neville Longbottom. A vida, my už jsme měli tu čest, že, pane Longbottome,“ prohlásil, jakmile se Neville postavil. Luciusovi nemohl uniknout vzdor ve chlapcově tváři, ale rozhodl se to nekomentovat. Přesto však mladíka zpovídal mnohem déle, než bylo nutné. Když ho konečně nechal posadit se, bylo vidět, jak se Nevillovi ulevilo. U Parvati se Malfoy zdržel jen chvíli. O to více ho ale zaujala poslední nebelvírská studentka, Kate. „Slečna Kate Robertsová,“ vyvolal ji a se zájmem si ji prohlédl. „Nemusím vám, slečno, říkat, že pro vaše rodiče to bylo opravdu zklamání, že jste se dostala zrovna do této koleje. A to ani nemluvím o nedávném incidentu na chodbě,“ potřásl hlavou. „Být vámi, dal bych si větší pozor na to, co děláte a říkáte. Jinak…“ mávl rukou, ale Kate si snadno domyslela, co tím myslel. Nepotřebovala, aby přede všemi zdůrazňoval, co by byli schopni její rodiče provést, kdyby je opět naštvala.

Poté se Lucius věnoval Zmijozelským studentům. Zdálo se, že tady zná snad všechny z přítomných. Po nich nechtěl, aby se mu představovali a stoupali si. Pouze četl jména a letmo přejížděl své žáky pohledem. Nejdéle se snad zastavil na Rochelle. Zdálo se, že je potěšen, když zjistil, že sedí vedle jeho syna a na rozdíl od své sestry se chová tak, jak očekával. Nemohl tušit, že toto vše je jen divadlo, které pro něj Zmijozel připravil.

„Když už jsem tedy zjistil, s kým že to mám tu čest,“ pokračoval Lucius, jakmile spustil oči ze Zabiniho, „přejdeme k praktickému učení. Jak jsem pochopil, váš profesor se zatím věnoval pouze teorii. Předpokládám tedy, že prvních pět kapitol máte všichni nastudováno. Přejdeme tedy k praktickému využití obraných štítů. Takže třeba pan Finnigan. Pojďte sem,“ vyzval ho. „Jelikož jste si jistě přečetl, o čem látka je, nebude pro vás problém užít tento štít v praxi. Slečno Parkinsová,“ vyvolal dalšího studenta. „Mohla byste být tak laskava a asistovat zde vašemu spolužákovi?“

„Zajisté, pane profesore,“ pronesla Pansy s úsměvem, jako by snad tušila, co po ní bude Malfoy chtít.

„Vy, pane Finnigane, nám zde předvedete, jak zvládáte svůj štít, zatímco tady slečna na vás bude vysílat kouzla. Potřebujeme zjistit, jak dlouho byste se vydržel bránit v praxi.“

„Ale pane profesore…“ začal Seamus.

„Zajisté vám nemusím vysvětlovat, jak toto kouzlo funguje,“ objevil se na Luciusově tváři zlomyslný výraz. „Student sedmého ročníku by měl být schopen zvládnout naučit se to sám. Navíc když se jedná o tak primitivní kouzlo,“ ustoupil kousek stranou. „Prosím, slečno, můžete začít,“ kývl na Pansy.

Jak se dalo předpokládat, Seamus vůbec nevěděl, co má dělat, a tak se po několika vteřinách ocitl na zemi, poté, co ho skolilo Pansyino kouzlo. Toto se opakovalo ještě několikrát, než ho Lucius konečně poslal zpět do lavice a vytáhl si dalšího „dobrovolníka“. Po zbytek hodiny to vypadalo téměř stejně. Nebelvírští byli zesměšňováni, zatímco žáci Zmijozelu si mohli užívat nadržování jejich profesora. Jak se dalo čekat, Lucius nechal své studenty používat všechna kouzla, na která si jen vzpomněli. Nevadilo mu, že mezi nimi byla i některé opravdu nebezpečná. Když nakonec hodina skončila, byli nebelvírští rádi, že se dokážou udržet na nohou. Jediná Kate vyšla z hodiny bez úhony, bylo zřejmé, že i ona se počítá mezi elitu, přestože byla v jiné koleji než ve Zmijozelu. Rodina dělala své.

„To byl děs,“ zaklel Seamus, jakmile vyšel z učebny a byl si jist, že ho Lucius Malfoy nemůže slyšet.

„Obávám se, že to byl teprve začátek,“ odvětila smutně Kate.

„Ty,“ zavrčel na ni, „buď radši tiše. Je víc než jasné, že patříš mezi jeho oblíbence. Nebo sis snad nevšimla, že na rozdíl od nás nemáš ani škrábnutí?“

„Nech ji na pokoji, Seamusi,“ zastal se ji Neville. „Kate nemůže za to, co je její rodina zač. Tak se do ní konečně přestaň navážet.“

„Dej mi pokoj, Longbottome.“

„Kdybys na něj nebyl drzý, tak by tě takhle nezřídil,“ namítla Parvati. Seamus na tom byl bezesporu nejhůře. Právě on byl po většinu času terčem všech kouzel.

„Choval se ke mně tak od okamžiku, kdy zjistil, že nejsem čistokrevný,“ odfrkl si.

„Spíš jsi mu dal záminku pro to, aby tě mohl ponížit,“ mínila Kate.

„Dejte mi všichni pokoj,“ vřískl na ně, otočil se na podpatku a zamířil zcela opačným směrem než jeho spolužáci. Ti na sebe jen bezmocně pohlédli, ale nechali ho jít. Věděli, že s ním nebude rozumná řeč, dokud se sám neumoudří.

„Ale má pravdu,“ pronesla po chvíli Levandule. „Ty máš štěstí, Kate, že patříš do té jeho elity. Nechci si ani představit, co bude následovat dál, jestli tohle byla jen úvodní hodina.“

„Co vlastně myslel tím na začátku?“ zeptala se Parvati. „A od koho byl ten hulák u oběda?“

„Od matky,“ zamračila se Kate. „Nelíbí se jí, jak se chovám. Víte, jak jsem se zastala Ginny a Lenky minulou středu?“ prohodila, ale nečekala na odpověď. Sama jim to vypravovala. „Ti kluci to napsali našim.“

„Ale vždyť tam tvé sestra byla taky a nevšimla jsem si, že by…“ začala Levandule trochu zděšeně.

„Jenže Roch je ve Zmijozelu a má za sebou Draca, Notta a další. Na ni si nedovolí, zatímco na mě…“ nechala tu větu viset ve vzduchu.

„Parchanti,“ okomentoval to Neville.

„Jo, to sedí. Prostě si budu muset dávat pozor, kde a co říkám. Pokud se nechci dostat do nějakých potíží,“ povzdechla si.

„To bude dobré, Katie,“ objala ji kolem ramen Parvati. „My tě nedáme,“ usmála se na ni povzbudivě. Kate se na ni jen mlčky usmála a sama už zamířila na další hodinu, runy.

 

Část 2

 

„Betty?“

„Hm?“ ozvala se oslovená dívka z postele, ze které se ještě neuráčila vylézt, přestože už bylo devět hodin ráno. Byl to však poslední den, který v tomto domě měla prožít, a tak se jí nechtělo kazit si poslední okamžiky zde.

„Neměly bysme pomalu jít dolů?“ nadhodila Melania, která se stejně jako její kamarádka válela v posteli.

„Až nás budou potřebovat, někoho sem pošlou,“ mínila Beth. Vůbec se jí ještě nechtělo vstávat.

„Tak to máš asi pravdu,“ uculila se Mel, otočila se na bok a opět zavřela oči. Ani jí se nechtělo jít odsud pryč. Měla ta tam ráda, líbilo se jí tam. Sice se jí už stýskalo po jiných lidech, které zde neměla, ale na druhou stranu věděla, že pokud budou opravdu muset odejít, bude se jí stýskat i po těch, které měla tady. Obzvláště po Alici, kterou si oblíbila ze všech nejvíce. A také po Emmetovi, Esmé a ostatních. Bylo to zvláštní, opouštět po víc jak třech týdnech tuto rodinu a dál pokračovat pouze s vlkodlaky.

Zatímco pokračovala v podobných úvahách, stejně jako Elizabeth, ozvalo se zaklepání na dveře a následně dovnitř kdosi vkročil.

„Měly byste vstávat,“ oslovil je Seth, kterého zřejmě vyslali, aby je vzbudil. „Za hodinu bysme chtěli odjet.“

„Už?“ probrala se Mel a posadila se na posteli. „Tak brzo?“

„Čím dřív vyrazíme, tím líp pro nás,“ pokrčil Seth rameny.

„Ach jo,“ povzdechla si Elizabeth. „Tak za čtvrt hoďky budeme dole,“ podívala se na Setha, který se na ni ušklíbl a zmizel z pokoje. „Mel? Víš, že se mi odsud vůbec nechce?“ pohlédla smutně na kamarádku. „Cítila jsem se tady skoro jako doma.“

„To mi povídej,“ přikývla Melania. „Žádný problémy, nic jako tam. Jen ti lidi mi chybí. Ale bude to divný, všechno tohle opustit… Všichni tady jsou děsně fajn, chovají se k nám jako bysme byly členi jejich rodiny…“

„Úplně chápu, jak to myslíš,“ souhlasila s ní Beth. „Zajímalo by mě, jestli se sem ještě vrátíme… Po tom všem…“

„Třeba jo. Kdo ví, třeba Aro dostane rozum a nechá nás na pokoji.“

„Tak to bych chtěla vidět. Nejdřív by ho někdo musel praštit něčím hodně tvrdým po hlavě, aby se mu rozsvítilo. Jinak to vidím dost beznadějně. Ale jako stát se může všechno, že jo,“ ušklíbla se. „Sice by to byl malej zázrak…“

„Chtěla jsi říct velkej zázrak,“ opravila ji okamžitě Mel.

„No jo pořád,“ zakřenila se na ni Elizabeth. „Ale stát se to třeba může.“

„Doufat můžeme, to je fakt,“ mírně se pousmála Melania a konečně začala vylézat z postele. „Kam myslíš, že vlastně pojedeme?“ otočila se ještě na kamarádku, když už stála u dveří.

„Vůbec netuším,“ pokrčila Betty rameny a taky začala vstávat.

„No tak to jsem na to zvědavá,“ zamumlala Mel a zamířila do koupelny.

Po víc jak čtvrthodině konečně obě dvě sešly dolů, aby se připojily k ostatním obyvatelům domu. Jak se tak zdálo, čekalo se jen na ně.

„Tomu říkáš čtvrthodina?“ pohlédl Seth s úsměvem na Beth. „To byla minimálně půlhodina, ne-li víc.“

„Dřív to nešlo,“ opáčila Betty a posadila se vedle něj. Kolem tak různě posedávali ostatní vlkodlaci a také Emmett, který měl jako obvykle puštěnou televizi a cosi v ní sledoval. Ostatní upíři naopak postávali různě po místnosti, jen Carlisle, Edward a Alice cosi řešili u jídelního stolu.

„Kde jsou vlastně Nahuel a Huilen?“ zeptala se potichu Melania.

„U těch druhých,“ odvětil stejně tichým hlasem Embry. Mel jen pokývala hlavou a opět zmlkla. V domě tak nastalo úplné ticho, které rušil jen hukot televize a občasné tiché hovory mezi třemi upíry u stolu.

„Fajn, tak můžeme?“ vzhlédl po chvíli Carlisle a pohlédl na obě dívky a vlkodlaky.

„Emmette, ztlum prosím tě tu televizi,“ oslovila Esmé svého syna.

„Jasně,“ zamumlal si pro sebe Emmett skoro neslyšně a televizi vypnul.

„Takže jak?“ zeptal se Jacob, který už stál Edwardovi za zády a studoval cosi na stole. „Co jste vymysleli?“

„Podle toho, co nám řekla Alice, sem Volturiovi přiletí. Je to nejrychlejší možnost. A jak znám Ara, tak samozřejmě použijí jejich soukromé letadlo. A nejbližší letiště je tady,“ ukázal Carlisle na mapu, kterou měl rozloženou na stole. Mezitím, co mluvil, se všichni shromáždili kolem něj a nyní pohledem zkoumali místo, které jim ukázal. „Město Anchorage. Odsud je to sem jen kousek.“

„Což znamená,“ navázala na něj Alice, „že vy se musíte vydat na druhou stranu. Volturiovi sem dorazí zítra velmi brzy ráno a let sem jim bude trvat minimálně dvanáct hodin. Spíše čtrnáct, mělo by být pěkně hnusný počasí. A samotná cesta sem, do rezervace, jim zabere tam tři, čtyři hodinky. Pochybuji, že by se jim podařilo nějakých téměř čtyři sta kilometrů zvládnout rychleji,“ usmála se. „Aby tu byli zítra tak v šest ráno, tak už museli vyrazit, kvůli časovému posunu. Teď už nemůžou změnit trasu, takže vy byste se měli celkem snadno dostat pryč odsud, aniž by vás kdokoliv pronásledoval.“

„Super, to je bezva zpráva, Alice,“ zajásal Jacob.

„Kam vlastně míříme?“ zeptal se vážněji Seth, ale i na jeho tváři se zračila úleva.

„Sem,“ ukázal Edward na město v Kanadě. „Záleží na tom, jak to stihnete. Ale ideální by byl Edmonton nebo Calgary. To už je na vás. Obě města jsou docela daleko, ale cesta k nim je víceméně snadná, stále se jede po relativně dobré cestě. Tady na Aljašce to je sice horší, ale pak už se napojíte na dost slušnou silnici, a pokud se budete v řízení střídat, tak byste neměli mít žádné problémy a dostanete se tam během čtyřiadvaceti hodin.“

„Edwarde, Seth ale ještě nemůže…“

„Mysleli jsme na to, neboj,“ zarazil ho Jasper a natáhl k Sethovi ruku s jakousi obálkou. „Průkaz totožnosti, pas a řidičák, oboje vystavené pro plnoletého,“ ušklíbl se. „Aspoň mimo Státy. Osmnáct snad bude stačit.“

„Kde jste to sehnali?“ podivil se Jake, když Seth vytáhl doklady, které byly jak pro něj, jak pro Jacoba. „A kde jste vzali fotky?“

„Výrobní tajemství,“ zazubil se na něj Jasper. „Tak nějak jsme tušili, že by se vám to mohlo časem hodit. A stejně tak vám,“ podal další obálky Beth a Mel. „Příjmení jsou vymyšlená,“ pokrčil rameny. „Jména zůstala. A Mel je tam taktéž dospělá.“

„Díky, Jaspere,“ usmála se na upíra Melania.

„Maličkost,“ pokrčil rameny Jasper.

„Co budeme dělat v tom městě?“ zajímala se Elizabeth, když opadl rozruch kolem pasů a podobně.

„Záleží na tom, co se bude dít tady. Pokud vše bude v pořádku, budete se moct vrátit. A pokud ne…“ odmlčel se Edward.

„Tak co?“

„Budete muset utíkat dál,“ povzdechla si Bella, která se za celou dobu ozvala úplně poprvé. „Z Calgary to není moc daleko do New Yorku. Po téhle dálnici,“ přistoupila k mapě a ukazovala, kterou silnici myslí, „se to dá zvládnout během dne. Je to přibližně stejně daleko jako odsud do Calgary. Z New Yorku potom není problém dostat se letadlem kamkoliv.“

„Takhle narychlo?“ vyhrkly obě dívky najednou.

„Lety bývají plné celé měsíce dopředu,“ dodala Melania.

„S tím si nedělej problémy. S penězi a známostmi se dá dokázat všechno,“ opáčil Jasper. „Z tohohle letiště odlétají letadla prakticky do celého světa. Kdyby vás Volturiovi chtěli hledat, získali byste velmi dobrý náskok. Vůbec by vás nemuseli dohonit nebo dokonce ani vystopovat.“

„No, stejně doufám, že vyjde varianta A a my se budeme moct vrátit.“

„Nechci tě zklamat, Mel, ale moc v to nevěř,“ pohlédla na ni Alice s vážnou tváří. „Pokud Aro jen trochu zapochybujete, budete mít hned Demetriho v zádech.“

„Což je opravdu povzbuzující,“ mračila se Beth. „Ale nějak se to určitě zvládne. Musí.“

„Měli byste ale už vyrazit,“ přerušil jejich tlachání Carlisle. „Čeká vás dost daleká cesta.“

„Takže se teď rozloučíme?“ pochopila Mel.

„Na chvíli určitě,“ pousmála se Esmé a přistoupila k oběma dívkám.

Postupně se u nich vystřídali všichni, včetně malé Renesmé. Nejdéle se s nimi loučila paní domu, která jen velmi těžko nesla, že je mají opustit. I na Emmetovi bylo znát, že se mu nelíbí, že je mají opouštět. Zvykl si na ně a rád se na jejich účet bavil. A přestože by to nahlas nepřiznal, přirostly mu k srdci. Carlisle, Jasper a Edward s Bellou jim popřáli šťastnou cestu, zatímco Rosalie jen něco rychle zamumlala a vzdálila se od nich. Zato Alice se s nimi loučila, jako už by je nikdy neměla vidět.

„Co se děje, Alice?“ pohlédla Melania na malou upírku.

„Mám jen pocit, že my dvě se už neuvidíme,“ vytvořila na tváři smutný úsměv. „Nemyslím si, že by vás Volturiovi dostali, ale prostě mám ten pocit, že se stane něco dalšího.“

„Upřímně doufám, že se pleteš,“ podívala se na ni vážně Elizabeth. „Ráda bych tebe a i ostatní znova viděla. Pokud možno co nejdřív.“

„Tak snad to vyjde,“ přikývla Alice a odstoupila, aby k nim mohli přistoupit poslední dva.

 „Embry? Leah? Vy s námi…“

„Tentokrát ne, Betty,“ zavrtěl hlavou Embry. „Oba doufáme, že to odloučení bude trvat jen několik dní. Nemá tedy smysl, abychom vás následovali. Stejně bysme se do auta nevešli.“

„Neposlouchej ho, kecá,“ skočila mu do řeči Lea. „Jen nechce opustit Nessie, nic víc. Přeju vám všem tedy hodně štěstí. A na tyhle dva,“ mávla rukou směrem ke svému bratrovi a Jacobovi, „dávejte pozor, ať něco nevyvedou. A na sebe taky,“ podívala se na ně vážně. „Už jen kvůli nim.“

„Jak to myslíš, Leo?“

„Myslím, že to samy poznáte, Elizabeth. Docela se divím, že vám to ještě nedošlo,“ ušklíbla se. „Hodně stěstí.“

„Díky, Leo. Ale stejně mě překvapuje, že tu dobrovolně zůstáváš…“

„Beth, neříkej, že sis toho nevšimla,“ skočil jí do řeči Jacob. „Tady naše Leah se stačila celkem dost skamarádit s Rosalií, viď že je to tak, Leo? I když na tom není nic překvapujícího. Obě jsou úplně stejné. Nesnesitelné a …“

„Tohle odvoláš, Jacobe Blacku,“ zavrčela na něj Rosalie.

„No tak, Rose, uklidni se,“ mírnil ji Emmett. „Jen tě provokuje.“

„Pse,“ vyplivla ze sebe blondýna a zmizela z domu, aniž by se namáhala rozloučit s ním nebo se Sethem.

„Měli bysme jít,“ povzdechl si Jacob při pohledu na otevřené dveře. „Už je téměř deset a i tak budeme mít celkem problém dostat se do Calgary v nějakou rozumnou dobu.“

„Když se budete střídat při řízení, tak to zvládnete,“ promluvil Edward.

„A auto?“ uvědomila si Melania najednou.

„Moje volvo,“ odpověděl jí Edward. „Je ze všech našich aut nejméně nápadné a zároveň i dost výkonné,“ hodil Jacobovi klíče. „Navíc má jako jediné plnou nádrž.“

„Tohle taky budete potřebovat,“ předala Alice Elizabeth další obálku. „Mělo by to stačit na cestu, ubytování, benzín, jídlo a další nečekané výdaje.“

„Alice, to ale…“

„Bez řečí,“ zarazila rudovlasou dívku černovlasá upírka. „Nějaké pití a jídlo už máte připravené v autě. Zastavujte co nejméně, jen když to bude potřeba. A kdybyste náhodou museli někam odletět, tak letenky vám seženeme přes internet, s tím si nedělejte starosti. Když se něco bude dít, včas vám zavoláme,“ hodila Sethovi a Mel mobily. „Kdyby náhodou některý z nich přestal fungovat,“ ušklíbla se. „Čísla už tam máte uložená.“

„A věci už máte v autě,“ informoval je Emmett, který najednou vešel do domu. Mel a Beth na něj překvapeně pohlédly, ani si nevšimly, že by odešel.

„Hodně štěstí,“ popřála jim Esmé, když je vyprovázela ven. „Dávejte na sebe pozor.“

„A zbytečně nevolejte,“ dodal ještě Carlisle. „Jen kdyby se něco opravdu dělo.“

„Nebojte,“ přikývl Jacob a jako první se vydal k autu. Seth ho po krátkém rozloučení se sestrou následoval, stejně jako Elizabeth. Jen Mel se na okamžik zdržela, když jí Alice narychlo něco vrazila do ruky a naposled ji krátce objala.

„Hodně štěstí, Mel. Dávej na sebe pozor. A měj se krásně,“ loučila se. Kdyby upíři mohli plakat, Alice by se zcela jistě utápěla v slzách, kterým se oproti ní Melania nevyhnula. „Sbohem.“

Teprve poté Mel nastoupila do vozu a posadila se na zadní sedadlo vedle Elizabeth. V dalším okamžiku Jacob nastartoval motor a s nabírající rychlostí odjížděl od domu Cullenů, kteří, až na Rosalii, stáli před domem a máváním se loučili se svými přáteli. Po necelé minutě už ale auto zajelo do lesa a upíří rodina spolu s dvěma vlkodlaky zmizela čtveřici z dohledu.

„Nemůžu uvěřit tomu, že opravdu odjíždíme,“ ozvala se jako první Elizabeth. „Pořád jsem tak nějak doufala, že tam zůstaneme a všechno bude v pořádku.“

„Nejsi sama, komu se odsud nechce,“ odvětil Jake z místa řidiče. „Je to jako podruhé opouštět domov. Nerad to přiznávám, ale za ten měsíc jsem si tu opravdu zvykl.“

„To já taky, kamaráde,“ přizvukoval mu Seth. „Co ti to vlastně Alice dávala, Melanio?“ otočil se na blonďatou dívku.

„To bych taky ráda věděla,“ zašeptala Mel a pohlédla na krabičku ve své ruce. Chvíli ji zkoumala pohledem, než ji konečně otevřela a překvapeně pohlédla na její obsah. „Ta se zbláznila,“ vydechla, když vytáhla ven řetízek s přívěškem ve tvaru hvězdy s malým srdcem uprostřed. „To muselo stát hrozný peníze a…“

„Řekl bych, že to je to poslední, na co Alice myslela,“ přerušil ji Jacob.

„Taky si myslím,“ souhlasila s ním Elizabeth. „Mel a tohle…“ vzala do ruky druhou část krabičky, které si Melania až do té doby nevšimla. „Pro Jacoba, Setha a Elizabeth,“ přečetla nahlas a v rukou svírala tři jemné, naprosto totožné řetízky s tím samým přívěškem, co měla Melania. Jen o mnoho menším. „Máš pravdu, Mel, zbláznila se. Ale je to nádherné,“ dodala, když podávala klukům jejich část daru. „Abyste na nás nikdy nezapomněli a stále nosili část z nás u sebe,“ četla z papírku, který k tomu Alice přiložila. „A i kdybychom se už nikdy neviděli, v našich srdcích budete navždy. Alice a zbytek Cullenů.“

„Doufám, že se plete a my se tam vrátíme,“ špitla Mel.

„To se uvidí. Třeba se nám v Calgary zalíbí natolik, že už se odtamtud nehneme,“ žertoval Jacob.

„Kdybys radši nával pozor na cestu a neblbnul,“ zavrtěla hlavou Beth.

„Neboj, vše mám pod kontrolou.“

„Hodláš řídit celou cestu?“

„Tak to fakt ne. Předpokládám, že tak po…hm, osmi hodinách mě Seth vystřídá. To bude tak šest, sedm. A někdy v noci bys ho mohla nahradit ty, Beth. Já se aspoň mezitím vyspím. A uvidíme, jak to bude zítra,“ vjel konečně na asfaltovou silnici a přidal plyn, aby se co nejrychleji dostali z této pustiny a přejeli hranice Kanady.

 

Část 3

 

Byla už úplná tma, když se Safira se svými třemi pasažéry snesla k lesu, který se nacházel nedaleko Urû´baenu. Trvalo jim více jak den, než se dostali k hlavnímu městu Alagaësie. Počasí jim vůbec nepřálo, bylo jasno a na obloze bylo jen velmi málo mraků, kde by se mohli schovat. Právě z toho důvodu cestovali tak pomalu, nemohli riskovat, že by si jich někdo všiml. Nakonec se jim ale k městu podařilo dostat v docela dobrý čas. Nepředpokládali, že by bylo nyní hodně lidí vzhůru. A doufali, že pomocí kouzel se jim povede dostat se do města bez nějakých potíží. Přesto si však před opuštěním bezpečí lesa změnili vzhled. Arya i Eragon nyní vypadali daleko víc jako lidé, jen málokdo by v nich hledal něco z elfa. Jen Jane zůstávala stále stejná, nikdo ji neznal, tak nebylo třeba, aby jakkoliv měnila podobu.

„Drž se u nás,“ nabádala ještě dívku Arya. „Kdyby se cokoliv dělo, nebudeme mít čas tě hledat.“

„Neboj, nemám v plánu se ztratit,“ odvětila Jane.

„To se právě bojím,“ ušklíbla se elfka a jako první vyšla ven z lesa.

Po pár minutách už všichni tři stáli u hradeb a přemýšleli, jak se dostat dovnitř. Brány byly samozřejmě zavřené a snažit se dostat přes stráže by byl holý nesmysl. Ještě by na sebe upozornili a to nebylo zrovna něco, po čem by toužili. Místo toho je Eragon dostal za hradby pomocí magie. Prakticky ho to skoro vůbec nevyčerpalo, takže mohli hned pokračovat v cestě. Chvíli bloudili uličkami města, než se dostali k vnitřním hradbám, za kterými se nacházelo hlavní centrum města. Zatím se pohybovali na jakémsi předměstí, mezi těmi nejchudšími domy, jaké se zde nacházely. Právě když se blížili k místu, kde se město lámalo, v uličce za nimi se najednou objevil jakýsi člověk. Trojice mu nevěnovala moc pozornosti, měli ho za obyčejného obyvatele tohoto města.

„Stát!“ křikl na ně zničehonic onen muž. „Kdo jste a co tu děláte takhle v noci?“

Arya s Eragonem na sebe rychle pohlédli, než se otočili k dotyčnému. Oproti tomu Jane na něj pohlédla rovnou a překvapeně otevřela ústa. „Evane?“

Mladý muž na ni zkoumavě pohlédl, jako by nevěřil tomu, koho před sebou vidí. „Jane?“ zeptal se. „Co tady proboha děláš?“

„Na to samé bych se mohla ptát tebe. Myslela jsem, že jsi na hradě,“ kývla hlavou směrem k nejvyšší budově Urû´baenu.

„Až do včerejška jsem tam byl.“

„Jane, kdo je ten člověk?“ postavil se vedle ní Eragon a nedůvěřivě si mladíka měřil pohledem.

„Ah, to je Murtaghův přítel,“ pousmála se dívka. „Proč jsi tady?“

„Neměl jsem na vybranou,“ pokrčil Evan rameny. „Pokouším se dostat ven z města, ale stráže hlídají všechny brány.“

„To je zvláštní, my se sem dostali bez problémů,“ zamračil se Eragon. „Pokud jsi ale Murtaghův přítel, neměl bys zde mít celkem vysoké postavení?“

Na to se Evan posměšně zasmál. „To jsem taky měl. Až do té doby, než se ten blázen rozhodl i s tou dívkou utéct z města.  Částečně jsem byl za to rád, konečně jsem mohl jít také, ale Galbatorix se o tom nějak dozvěděl a u bran je nyní dvojnásobný počet stráží. Nemám se jak odsud dostat, tak zatím žiji zde.“

„Kam jsi chtěl jít?“ zeptala se ho rychle Arya. Upoutala tak na sebe jeho pozornost. Přízvuk, s jakým mluvila, se nedal přeslechnout.

„Kdo vy dva vlastně jste?“ přimhouřil oči.

„Do toho ti nic není. Jane, dá se mu věřit?“ otočil se Eragon na dívku.

„Z mého pohledu ano,“ pokrčila rameny. „Z tvého asi těžko. Jestliže nevěříš Murtaghovi, tak jak bys mohl věřit jeho příteli. Proč utekli, Evane?“ otočila se zpět na mladíka.

„Král se dozvěděl o přítomnosti té dívky. Nejprve potrestal Murtagha za to, že mu o tom neřekl a pak ho poslal pro ni. A člověk tady nemusí být zrovna bystrý, aby mu došlo, že pokud ji vyslechne, bude to to poslední, co s ní udělá. Pro nepřátele existuje jen cesta sem, zpátky žádná,“ pokrčil rameny. „Proto jsem se odsud chtěl dostat a přidat se k Vardenům.“

„Ty ses chtěl přidat k Vardenům?“ pohlédla na něj překvapeně Arya. „Proč?“

„Proč asi? Vy zřejmě nevíte, co znamená žít zde, v tomto hradě. Byl jsem tu jen kvůli Murtaghovi, celá má rodina už je dávno v Surdě.“

„Pokud nám dnes v noci pomůžeš, slibuji ti, že tě k Vardenům dostaneme,“ ozval se po krátkém zamyšlení Eragon. „Pokud jsi žil na hradě, musíš ho velmi dobře znát. A to je přesně to, co my teď potřebujeme. Dostat se dovnitř, aniž by se o tom kdokoliv dozvěděl.“

„Tak to je zhola nemožné,“ prohlásil Evan. „Copak vy to nevíte? Poté, co Murtagh vzal roha, Galbatorix nechal hlídat celý hrad kolem dokola. Ne že by mu to dělalo problémy, ve městě se právě zdržovala armáda, tak povolal je. Mají zadržet každého, kdo by se tam pokusil dostat. Zdá se, že se král bojí, že si jeho nepřátelé můžou myslet, že je teď slabší než kdy jindy.“

„Neexistuje tedy žádná možnost, že bychom mohli proklouznout dovnitř?“

„V těchto dnech ne. Možná, až všechno to napětí opadne, ale dřív těžko. Uděláte nejlépe, když se vrátíte tam, odkud jste přišli. Vaše přítomnost zde je už zbytečná. Amelia je už někde daleko, stejně jako Murtagh s Trnem.  A pochybuji o tom, že se jen tak vrátí. Nejsou takoví blázni, aby to zkoušeli.“

„Nemáš aspoň představu o tom, kam se vydali?“ napadlo najednou Eragona.

K jeho překvapení se Evan rozesmál. „Představu? Tu neměl ani on, když odsud odlétal. Proběhlo to tak rychle, že neměl čas to promyslet. Během čtvrt hodiny potom, co se rozhodl utéct, už byli pryč. Ale ujišťuji tě, že nepřeletěl hranice království. Ale co vám to vlastně vykládám. Ani vás neznám,“ otočil se k odchodu.

„Počkej. Stále se odsud chceš dostat?“

„Samozřejmě. Máš snad pocit, že chci shnít na tomto místě?“

„Pomůžeme ti, pokud nám řekneš vše, co víš.“

„Co jsi vlastně zač, že se takhle vyptáváš?“ přimhouřil Evan oči. „Nějak moc ti záleží na tom, kam se Murtagh vydal a proč co udělal. Kdo seš?“

„To ti řeknu, až opustíme tohle město. Jdeme,“ zavelel a vracel se zpět k hradbám. K jeho překvapení cestou narazili na několik hlídek. Došlo mu, že jim Evan říkal pravdu, když mluvil o počtu stráží. Jen s velkými obtížemi se dostali až na okraj města. Museli si dávat opravdu velký pozor, aby je nikdo neviděl a ještě větší, když se dostávali přes hradby. Jak jim totiž jejich nový společník sdělil, kouzelníci uvrhli na zdi jakési kouzlo, které mělo upozornit hlídky, když se někdo snažil dostat ven nebo dovnitř. Zřejmě to však nebylo dotažené do konce, když se jim prve podařilo bez obtíží vniknout sem. Až Aryu napadlo, že to funguje na principu dotknutí se zdi. A Eragon musel uznat, že je to opravdu důmyslné. Jen málokterý kouzelník by dokázal přepravit lidi vzduchem. Popravdě si myslel, že na tohle má jen on, Murtagh, Galbatorix a samozřejmě někteří elfové. Ale o zbytku pochyboval. Opravdu si oddechl, když se dostali na druhou stranu zdi.

„Konečně,“ vydechl, když byli všichni v bezpečí a kráčeli k lesu.

„Co jsi vlastně zač?“ začal Evan opět s otázkami. „O tak mocném čaroději jsem ještě neslyšel.“

„Možná to bude tím, že nejsem čaroděj,“ ušklíbl se Eragon.

„Ale v tom případě…“ zarazil se mladík uprostřed kroku. „Eragon, Dračí Jezdec,“ došlo mu to. „Měl jsem ale za to, že vypadáš jinak.“

„Kouzlo,“ pokrčil rameny. „Nevíš, jestli je zde někde nějaký dům, kde by se dali sehnat koně?“

„Kousek odsud je kovárna a statek. Pár koní tam jistě mají.“

„Skvělé.“

„Eragone, co zase plánuješ?“ pohlédla na něj podezřívavě Arya.

„Nemůžu se vrátit k Vardenům,“ otočil se na ni. „Musím najít Ameliu a Murtagha. Chci je najít,“ opravil se.

„To nemůžeš myslet vážně. Slíbil jsi Nasuadě, že se potom vrátíš.“

„Tohle je neodkladné. Vyřiď jí, že se za to moc omlouvám, ale jinak to nešlo. Pokusím se vrátit co nejdříve to půjde.“

„Ona,“ kývla na Jane, „jde s tebou, že?“

„Potřebuji ji. Aryo,“ oslovil ji tiše. „Ty se tam musíš vrátit. Nemůžu tě vzít s sebou, i kdybych stokrát chtěl. Nasuada by mě pak zabila a elfové také.“

„Jak myslíš. Ale padne to na tvoji hlavu,“ obrátila se a zamířila k Evanovi. „Dál už pokračujeme jen my dva. A upozorňuji tě, jestli se mě pokusíš nějak podrazit nebo jestli budu mít jen sebemenší pocit, že neříkáš pravdu, nepřej si mě.“

„Nerad bych si zahrával s elfkou,“ ušklíbl se Evan a dokázal jim tak, že zaslechl jméno, kterým Aryu Eragon oslovil. „Takže zatím sbohem, Jane. Rád jsem tě poznal, Stínovrahu,“ kývl hlavou na znamení úcty a spolu s elfkou zmizel v lese.

„Tak pojď,“ vyzval Jezdec svoji společnici a vracel se na místo, kde na ně čekala Safira.

 

***

 

Více jak dvacet hodin po Eragonově návštěvě v Urû´baenu se Amelia, Murtagh a Trn konečně dostali na místo, kam měli namířeno. Nacházelo se sice na druhé straně království, ale nakonec se jim k němu podařilo dostat v rekordním čase. Zastavili jen jednou jedinkrát, když se potřebovali trochu najíst a vyspat. Jinak byli stále na cestě. Murtagh se tak trochu bál, aby je Galbatorix nezačal sledovat, sice teď neměl své ra´zaky, ale stejně ho nehodlal podcenit. Právě proto si vybral toto místo. Předpokládal, že krále ani nenapadne, že by se mohl uchýlit sem.

„Ty, Murtaghu, kde to vlastně jsme?“ zajímala se Amelia, když přistáli na jakémsi ostrově v moři. Nikde neviděla jediného živého člověka, jen trosky budov.

„Tohle bývalo město Dorú Areaba.  Sídlili zde Jezdci, než je Galbatorix zničil a prohlásil se králem. Město vypálil a zbylo z něj pouze tohle,“ vysvětloval s podivně zabarveným hlasem. „Z místa slávy a krásy se staly trosky, které jsou obývané jen divokými zvířaty. Lidé se sem již bojí chodit.“

„Muselo to být úžasné,“ rozhlížela se kolem dokola. Měla ráda historii a tohle s ní úzce souviselo. „Nechápu, jak to mohl zničit.“

„Jednoduše. Chtěl se zbavit všeho, co mu připomínalo staré Jezdce. Lidé mají krátkou paměť a rychle zapomínají. Obzvlášť, když to nemají na očích.“

„Sejde z očí, sejde z mysli,“ zamumlala si pro sebe Amy.

„Říkalas něco?“

„Nic podstatného,“ zavrtěla hlavou. „Kolik toho víš o Jezdcích a jejich historii?“ vyptávala se. Zajímalo ji to, jen nikdy neměla příležitost k tomu, aby se o tom dozvěděla něco víc. Možná, že když byla ze začátku jen s Eragonem, nějaký čas by si na ni našel, ale poté už ne.

„Celkem hodně. Ale nevím, co všechno z toho je pravda a co ne,“ utkvěl očima na jedné budově a na chvíli se odmlčel. „Ze začátku jsem Galbatorixovi i věřil. Myslel jsem si, že má v něčem přece jen pravdu. Ale o většině věcí lhal. Snažil se mi namluvit, jak už byli Jezdci zkažení, jak se snažili ovládat lidi, ale teď vidím, jak strašně přetvořil minulost. Jediný, kdo chce něco ovládat, je on. Proto si nemyslím, že jsem ten pravý, kdo by ti měl něco vyprávět, Amy. Snad budeš mít to štěstí a znova se setkáš s Eragonem. Nepochybuji o tom, že on se od elfů dozvěděl vše. Že mu Oromis s Glaedrem o všem pověděli,“ dodal už tak potichu, že to mohl slyšet jen on sám.

Amelia si všimla, že je mu toto téma nepříjemný, tak se zeptala na něco jiného: „Co chceš dělat dál?“

„Nějakou dobu být zde. Nemyslím si, že je to tu až tak nebezpečný,“ rozhlížel se kolem. „Ne, když má člověk s sebou draka a dokáže kouzlit. Většinu věcí, co se o tomhle ostrově vypráví, jsou stejně jen fámy. Myslím, že támhle ta budova byla hlavním sídlem Jezdců. Třeba tam najdeme i něco, co by se dalo použít jako dočasný úkryt,“ vykročil k onomu místu. „Podle Trna by to mělo být bezpečné,“ vzhlédl ještě k obloze, kde v kruzích létal červený drak a prozkoumával město.

„Aspoň že tak,“ přikývla Amy a následovala.

„A mimochodem,“ otočil se na ni ještě š úšklebkem. „Ocenil bych, kdybys dávala pozor na to, kam šlapeš. Víš přece, jak moc jsi šikovná,“ posmíval se jí.

„Ts, náhodou, já jsem šikovná,“ odvětila.

„Jo, to jsem si všiml,“ poškleboval se stále mladík.

O chvíli později už se usídlili v jakémsi domě, který jako jeden z mála ještě držel pohromadě. Zabralo jim sice dost času, než ho dali do jakési obyvatelné formy. Poté už se konečně uložili k spánku. Už se stmívalo, takže stejně nebyl důvod, proč by měli zůstávat vzhůru. Trn se k nim chvíli poté, co uklidili, přidal a nyní spokojeně oddechoval v rohu, kde mu Murtagh udělal jakýsi provizorní pelech. Sám Jezdec ještě položil kolem domu několik kouzel, které by je upozornili, kdyby se k nim někdo nebo něco snažilo dostat a konečně i on ulehl ke spánku. Trvalo mu však dlouho, než se mu podařilo usnout. Za ten den se toho stalo tolik, že měl na dlouhou dobu o čem přemýšlet.

pokračování: 16. kapitola

02.01.2010 21:56:32
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one