My world of fantasy...
Ahojky,
tak k vám přicházím s další kapitolou. Původně jsem vám chtěla dát jednu navíc jako vánoční dárek, ale nějak k tomu nedošlo. Možná už jen proto, že na Štědrý den prostě nemám puštěný počítač. Popravdě jsem ho měla zapnutý někdy 23. a to jen na chvilku a znova ho vytáhla teprve včera večer...  A tak tu holt máte jen tu dnešní kapitolu. :) Takže doufám, že se vám bude líbit. A milovníky 3. části potěším, dneska tam bude Murtagh i Amelia. :)
Jo a moc děkuji za komentáře :-*
Jinak doufám, že jste si Vánoce pořádně užili. :) Já určitě. Jen to bylo nějaký krátký...
Tak zatím pa
Kaitlin.

Část 1

 

„Dobré ráno,“ pozdravila Rochelle své spolužáky u zmijozelského stolu a vecpala se mezi Draca a Blaise, kteří již snídali.

„Nazdar, Roch,“ pozdravil ji Zabini, zatímco upíjel svou ranní kávu. „Kdes nechala holky?“

„Pansy je stále ještě v koupelně, Millicent spí a co se týče Claire,“ pohlédla na Notta, který seděl naproti ní, „tak ta nespala ve své posteli.“

„Typický,“ zavrčel Theo, ale nic víc k tomu neřekl.

„Co máme první hodinu?“ otočila se Rochelle na Draca.

„Vzhledem k tomu, že je středa, tak máme Obranu,“ informoval ji blonďák.

„Ale né,“ zasténala Rochelle. „Vidět Nebelvír hned tak po ránu, to je doslova horor.“

„Tvoje chyba, žes v sobotu vrazila tomu pitomci facku,“ ušklíbl se na ni Zabini. „A provokovala ho včera, předevčírem…a pokud si dobře pamatuju, tak i v neděli ses do něj pěkně navážela.“

„On si začal,“ zašpulila pusu Roch. „Nebyla jsem to já, kdo ho sejmul na chodbě. Kdyby čuměl, kam šlape…“

„Rochelle, všimla sis, že se z tebe stává opravdová Zmijozelka?“ bavil se na její účet Draco. „Předtím jsi byla jen ironická a tak, ale teď jsi i zlomyslná, pomstychtivá…“

„Jako bys ty byl jinej. Nebo se mi to jen zdálo, když jsi poslal na Longbottoma to matoucí kouzlo? A jen proto, že se na tebe špatně podíval?“

„Říkal si o to,“ zamrmlal Malfoy.

„Že tobě tu chybí Potter a Weasley? A Grangerová,“ posmívala se mu Rochelle. „Ale Draco,“ usmála se na něj provokativně, „nezdá se ti, že jsi nějak klesl? Sejmout Nevilla? To už si na víc netroufáš?“

„Přestaň, Rochelle,“ zavrčel. „Nebo si mě nepřej.“

„A co bys mi udělal? Ty bys mi ublížil?“ podívala se na něj téměř nevinným, naivním pohledem. „Ale, Dracoučku, ty přece nejsi zlý.“

„Vidím, že máš dobrou náladu,“ utrousil Malfoy a raději se věnoval své snídani.

„Mám,“ přikývla a ohlédla se k nebelvírskému stolu. Když však zjistila, že tam Kate zatím není, otočila se zpět a pustila se do snídaně. „Můžu si to půjčit?“ zeptala se mezi sousty a ukázala na Denního věštce.

„Jen si posluž,“ vyzval ji Draco.

Rochelle na nic nečekala a rozložila před sebou noviny. Zběžně přelétla úvodní stránku, kde se jako obvykle nic nepsalo.  Aspoň ne nic zajímavého. Když se ale prolistovala na stranu deset, zarazila se. „Bože,“ vydechla, když si přečetla článek, který ji tak zarazil.

„Roch, jsi čarodějka, tak se podle toho vyjadřuj. Říká se Merline.“

„Nejsi můj otec, tak mě neuč, jak mám mluvit,“ šťouchla do Blaise loktem. „Proč tohle není na úvodní stránce?“ otočila se na Draca a poté na Notta.

„Zřejmě jim to nepřišlo důležité,“ pokrčil Malfoy rameny, když zjistil, o jaký se jedná článek.

„Nebo nechtěli vyvolávat paniku,“ dodal Theodor.

Rochelle přikývla a znova se sklonila nad novinami. Článek o úmrtí Percy Weasleyho ji sice na okamžik vyvedl z míry, ale víc ji zaujalo zmizení několika lidí. Neznala je, ale jména jí bylo povědomé. Po chvíli ji Draco obeznámil, že to byli nečistokrevní čarodějové, které zřejmě nechal Voldemort odstranit. Otřásla se nad tím a raději noviny odložila. Dokonce už ani neměla chuť k jídlu a jen sledovala, jak se její přátelé klidně cpou. Ulevilo se jí, když se konečně vydali na první hodinu.

 

***

„Dobrý ráno,“ přišla Kate s úsměvem k nebelvírskému stolu a posadila se. Měla velmi dobrou náladu a nehodlala si ji ničím nechat zkazit.

„Dobrý, Kate,“ přivítal ji Neville, jenž zrovna četl noviny.

„Ahoj,“ usmála se na ni zářivě Parvati, zatímco Levandule, která ještě napůl spala, jen něco zamumlala. „Poslyš, nemohla bys mi poradit, co si mám dneska vzít na sebe? Myslím odpoledne,“ dodala. „Mám totiž rande s…“

„Já vím, Parvati,“ přikývla s úsměvem Kate. „A myslím, že Theovi je úplně jedno, co si vezmeš na sebe. Ale jestli chceš poradit, tak si vem to triko, co sis v sobotu koupila v Prasinkách. Sluší ti.“

„Hmm,“ zamyslela se na tím na chvíli černovlasá dívka. „Myslím, že máš pravdu, díky. A co ty a Zabini?“

„Říkala jsem ti, že jsme jen přátelé. Doma mám přítele, kterého opravdu miluji,“ vysvětlovala a snažila se nevšímat si Seamuse, který si při slově miluji pohrdlivě odfrkl.

„Ale zdá se, že on tě má rád,“ vložila se do rozhovoru Levandule, která najednou úplně ožila. „Slyšela jsem, že dokonce přestal randit se všemi těmi holkami z Havraspáru. Chudinky jsou z toho úplně zoufalé. Zaslechla jsem, že Lisa Thomsová z šesťáku dokonce skončila na ošetřovně po tom, co ji odmítl. Prý nervový šok. A přitom je opravdu hezká.“

„Já nic Blaisovi nezakazuju, klidně ať si randí, jak chce.“

„Ale záleží ti na něm, viď?“ dotírala Parvati. „Každou chvíli seš s ním, dokonce častěji než s náma,“ obvinila ji.

„Ale já nejsem jen s ním,“ bránila se Kate. „Jsem i s Rochelle a s Dracem a…“

„Prostě dáváš Zmijozelu přednost před náma,“ projevil se poprvé Seamus.

Kate se na něj naštvaně otočila. „Nedávám! Trávím s nimi stejně času jako s vámi. Ale pokud sis nevšiml, oni,“ zdůraznila toto slovo, „byli moji přátelé ještě předtím, než jsem přišla do Bradavic. A jestli si myslíš, že jen kvůli tomu, že jsou v jiné koleji než já, se s nimi přestanu stýkat, tak se zatraceně pleteš, Finnigane,“ vypálila na něj. „A krom toho, když jsem u nich, nemusím aspoň snášet tvoji přítomnost!“

„Katie, uklidni se,“ položila jí ruku na rameno Parvati, která seděla vedle ní.

„Jo, promiň,“ vydechla Kate a na okamžik se zatvářila zdrceně. „Nechtěla jsem takhle vyjet.“

„Nic se nestalo,“ usmála se černovláska, ale jakmile se Kate sklonila nad snídaní, probodla Seamuse pohledem. Moc dobře věděla o incidentu v Prasinkách, Levandule jí vše dopodrobna vylíčila. Finnigan se však zatvářil, že se ho to absolutně netýká a klidně se začal bavit s jakýmsi šesťákem, vedle něhož seděl.

„Co máme první hodinu?“ zeptal se po chvíli Neville s plnými ústy.

„Obranu,“ informovala ho Levandule a pod stolem kopla Parvati, která právě zasněně hleděla na skupinku odcházejících Zmijozelů. „Uvidíš ho na hodině.“

„Vždyť já vím,“ povzdechla si dívka. Ale v další chvíli se na její tváři objevil nadšený výraz. „Hele, ty, Katie,“ otočila se na svoji spolužačku. „Myslíš, že by se ti povedlo přesvědčit tvou sestru, aby si pro dnešek sedla k tobě?“

„Co zase plánuješ, Pat?“ pohlédla na ni podezřívavě Levandule.

„Nemyslím si, že z toho bude nadšená,“ pokrčila rameny Kate. „Rochelle si zvykla, že o obraně nemusí dávat pozor a celou hodinu se může bavit s klukama.“

„Neříkej, že bys nebyla ráda, kdyby jednou seděla s tebou,“ přesvědčovala ji Patilová.

„Byla,“ přiznala se Katie. „Zkusím jí to navrhnout. Ale Pat,“ pohlédla vážně na kamarádku. „Jsi si jistá, že to Theodor ocení?“

„To se uvidí,“ usmála se Parvati záhadně a zvedla se. „No tak, vstávejte, nebo přijdeme pozdě,“ popoháněla své spolužáky. Očividně se nemohla dočkat, až bude ve třídě.

O několik minut později začala hodina a všichni, zmijozelští i nebelvírští, předstírali, že dávají pozor. Ve skutečnosti se ale každý věnoval něčemu jinému. Parvati, která nakonec dosáhla toho, že seděla vedle Notta, si s ním cosi psala na kusu pergamenu, Zabini se uvelebil na lavici a zdálo se, že každou chvíli usne, stejně na tom byla i Millicent, Crabbe a Goyle, Pansy si o něčem potichu povídala s Claire Nottovou, Seamus hrál s Nevillem jakousi hru, Levandule si lakovala nehty a Rochelle si povídala s Kate a do toho si něco psala s Dracem. Byla jen ráda, že jejich profesor je tak nevšímavý, že nepostřehl, jak každou chvíli po třídě poletuje pergamen ve tvaru ptáčka.

Bylo to doslova vysvobození, když hodina skončila a všichni se vyhrnuli ven na chodbu. Hodiny Obrany byly jedny z nejhorších vůbec. Rovnat se jim mohlo snad jen Studium mudlů, které bylo stejně otřesné jako Obrana. Sourozenci Carowovi byli opravdu otřesní učitelé.

„Nemůžu uvěřit tomu, že tu Snape ty pitomce trpí,“ mumlala Kate, zatímco spolu se sestrou kráčela k učebně přeměňování. „Vždyť takhle se vůbec nic nenaučíme.“

„Náhodou,“ pokrčila rameny Rochelle. „Možná by ses i divila, na co všechno se dá v té hodině přijít.“

„No tak to mi pověz,“ vyzvala ji hnědovláska. „Na copak tak úžasného jsi s Malfoyem přišla?“

„Do toho ti nic není,“ zazubila se Roch. „Možná později. Každopádně se s ním člověk nenudí.“

„To ráda slyším, že se nenudíš. Půlku času jsi prokecala se mnou a půlku ho propsala s Dracem. Opravdu dobře strávený čas.“

„No co, ty ses zase každou chvíli bavila s Levandulí, tak si nestěžuj. A navíc jsi tam zamořila vzduch tím děsným lakem na nehty.“

„Hm,“ zabručela Kate a prohlížela si své ruce, na kterých se vyjímal zářivě fialový lak. „Ale je to pěkná barva.“

„To ti nikdo nebere. Ale vážně bys měla s Levandulí a Parvati trávit míň času. Jinak za chvíli budeš jako ony,“ smála se Rochelle. „Šminky, laky, hadříky, kluci, pomluvy…“

„Tak děsný nejsou,“ bránila své kamarádky z Nebelvíru Kate. „A zrovna ty máš co říkat. Ty, která se bratříčkuješ s Pansy, která je, jen tak mimochodem, příšerně namyšlená, Millicent, ta zas naopak sežere všechno, co jí přijde pod ruku, opravdu nechápu, jak s ní můžeš vydržet u jednoho stolu. No a Claire, která se tahá s každým.“

„Pomluvy,“ potřásla pobaveně hlavou Roch. „Claire je náhodou úplně v pohodě. A to, že měla kluků víc, než většina holek v Bradavicích, nic neznamená. Její bratr je stejný. A když už jsme u toho, tak Blaise a Draco taky nejsou žádná neviňátka.“

„Tak Malfoy a Nott taky, jo?“ zaujalo Kate.

„Ups, to jsem asi neměla říkat. No, o nich se to asi neví, protože obvykle svým milenkám vyhrožujou tak dlouho, že to ty chudinky radši nikomu neřeknou.“

„Zajímavý, že ty to víš.“

„Pansy je děsná drbna,“ pokrčila Roch rameny. „A Claire svého bratra zná opravdu dobře. Až se divím, že se teď takhle předvádí s Parvati.“

„Řekla bych, že když už se to rozneslo, že s ní byl, tak s ní nějakou dobu zůstane,“ mínila Katie. „Docela jí ale lituju. Chudák ani neví, jakej Nott je.“

„Theo je v pohodě,“ pokrčila Rochelle rameny. „Sice trochu sukničkář, ale jinak je to fajn kluk, je s ním sranda…“

„Najednou. Ještě před týdnem to byl idiot, který…“

„Byla jsem na něj naštvaná, že nás poslouchal. Ale sympatický mi byl už... hm, ještě než jsme sem přišly?“ zazubila se.

„Jak jinak,“ povzdechla si Kate a chystala se změnit téma, když se najednou zarazila. „Co to bylo?“ otočila se na svou sestru.

„Myslíš ten zvuk?“ ujistila se Rochelle.

„Jo.“

„Nevím, ale mám pocit, že to vycházelo odněkud z támhle,“ tipla si a zamířila k nejbližšímu místu, kde se křížily jednotlivé chodby.

Kate ji okamžitě následovala. Během chvíle tak obě vběhly do chodby, kde předpokládaly, že najdou původce onoho zvuku. Když tam ale dorazily, na okamžik ztuhly. Výjev, který před sebou viděly, je naprosto ochromil. Nevěřícně, neschopny jakéhokoliv pohybu, hleděli na trojici zmijozelských šesťáků, kteří mířili hůlkami na jakési dvě dívky, jež ležely pod nimi na podlaze. O chvíli později jeden z nich seslal na jednu ze svých obětí jakousi kletbu. Dívka se okamžitě začala svíjet, ale nevydala ze sebe ani hlásku. Pravděpodobně ji již předtím zakleli silenciem. Netrvalo dlouho a další z mladíků seslal svoji své vlastní kouzlo na druhou studentku. Tentokrát už Rochelle i Kate zaslechli, co to bylo za kletbu. Cruciatus.

„A dost!“ nevydržela to už Katie a zarazila tohle mučení. „Okamžitě od nich vypadněte! Neslyšeli jste?!“

„Dej nám pokoj a jdi si po svým,“ odbyl ji jeden z mladíků. Očividně se nechtěl vzdát své zábavy.

„Koukej ji poslechnout, Eastere!“ vložila se do toho i Rochelle. Do té doby stála spíše za sestrou, takže zmijozelští studenti netušili, že je tam s ní právě ona. „Nebo snad chceš, aby se o tom dozvěděl…hm…“ dělala zamyšlenou, „například Snape?“ Na rozdíl od své sestry použila jinou taktiku a jiný tón hlasu. Za těch čtrnáct dní, co byla v Bradavicích, už se trochu naučila, jak jednat se Zmijozelem.

„To bys neudělala, Robertsová,“ pohlédl na ni další z jejích spolužáků s úšklebkem, ale bylo na něm vidět, že tak jistý si zase není.

„Že ne, Stonee?“ podivila se a přistoupila k němu, hůlkou mu mířila na hruď „Myslela jsem, že víš, co říkal Snape o mučení studentů. Že tohle na své škole nestrpí.“

„Neměla bys tohle náhodou tolerovat? Jako dcera…“

„Sklapni,“ vložila se do toho opět Kate. „A okamžitě vypadněte!“

„Tohohle budeš litovat, Robertsová,“ pohlédl poslední z trojice na Kate. „Myslím, že tvůj otec nebude nadšený, až se dozví, jak se chováš ve škole. Zastávat se krvezrádců,“ odfrkl si. „Myslel jsem, že jsi lepší. Ale co bych taky mohl čekat od prašivé Nebelvírky jako jsi ty,“ plivl jí pod nohy, než i se svými kumpány zmizel za rohem.

„Idioti,“ ulevila si Roch, jakmile je ztratila z dohledu. „Si myslí, že když jsou čistokrevní a ještě k tomu ze Zmijozelu, že si můžou dělat, co chtějí.“

„Rochelle,“ pohlédla na ni sestra a sklonila se nad dívkami, které stále bezmocně ležely na zemi.

„Promiň,“ sklopila pohled Roch a přidala se k ní, aby pomohla rusovlasé dívce.

Od začátku věděla, koho to ti tři napadli, Ginny Weasleyovou a Lenku Láskorádouvou. Ginny na tom byla podle všeho o hodně hůř než Lenka, to na ni seslal Easter kletbu Cruciatus. Okamžitě zamumlala kouzlo, které ji aspoň z malé části zbavilo bolesti a teprve poté zrušila silencio.

„Jsi v pořádku?“ starala se.

„Co myslíš…“ vydala ze sebe Ginny namáhavě.

„Pojď, pomůžu ti vstát,“ podepřela ji a postavila ji na nohy. „Jsi schopná jít?“ Když rusovláska přikývla, omotala jí Roch paži kolem pasu, aby Ginn náhodou neupadla, a ohlédla se na Kate. „Co Lenka?“

„Snad dobrý,“ pokusila se Katie o úsměv, ale vyšel z toho jen jakýsi prapodivný škleb. „Co chceš…“

„Vezmeme je na ošetřovnu.“

„Ne!“ vyjekly Lenka i Ginny ve stejný okamžik.

„Proč?“ nechápala Kate.

„Pak by to bylo jen horší,“ vysvětlovala Lenka. „Jakmile by nás Pomfreyová pustila, začalo by to znova, nanovo. Zatímco takhle pár dní počkají…“

„Chceš říct, že tohle není poprvé, co vás napadli?“ došlo Rochelle. „Proč jste o tom nikomu neřekly?“

„A komu asi?“ vzdychly Ginny. „Na týhle škole se teď tohle toleruje. Ale ono je to za chvíli přestane bavit. Uvidíš.“

„Já ty tři idioty zabiju,“ zamumlala Rochelle sama pro sebe. Pak ale pohlédla na Ginny. „Pojď. Sice nejsem na léčení žádný machr, ale něco málo snad umím,“ zatáhla ji do prázdné učebny, která se v oné chodbě nacházela. „Co přesně ti udělali?“ vyptávala se, zatímco se Ginny svezla na zem podél zdi, kde ji dívka postavila.

„Za začátku nic moc. Pár bolestivých kouzel, ale nic strašnýho. A zbytek jste viděly…“

Kate, která právě usazovala Lenku, se na Ginny zkoumavě podívala. Něco jí na tom nesedělo. A vzápětí i přišla na co. „To nebyly jen kouzla, viď?“ přejela jí prstem po krku, kde už dívce vyskákaly menší podlitiny.

Ginny zavrtěla hlavou, ale nic víc neřekla.

„Co po vás chtěli?“ zajímala se Rochelle, zatímco se pustila do ošetřování rány na Lenčině loktu.

„Nic zvláštního,“ zamumlala Weasleyová. Tón jejího hlasu však napověděl víc, než si myslela.

„Že jsem si to neuvědomila dřív,“ došlo Rochelle. Když se na ni Kate nechápavě podívala, pustila se do vysvětlování. „Stone nemá na koleji zrovna dobrou pověst. Měl v posteli snad všechny holky, kromě prvaček až třeťaček.“

„Odmítla jsem ho,“ zašeptala Ginny. „Proto…“

„Chápeme,“ přikývla Roch a vstala. „Kate, zůstaneš tu s nima chvíli? Skočím pro pár lektvarů, dole jsou vždycky nějaké v zásobě. A při tý příležitosti si i promluvím s jedním…“ vyběhla spěšně ze dveří, aniž by se namáhala dokončit větu.

 

Část 2

 

Příjezd Alice a Jaspera se očekával každým dnem, ale stále se nic nedělo. Od posledního hovoru už se Alice neozvala, nepodala o sobě ani jednu zprávu. Všichni v domě tak byli napjatí, jestli se jim mise vůbec podařila, jestli objevili onoho Nahuela, ke kterému se upíraly všechny jejich naděje. Někteří již dokonce začali pochybovat a nebylo se čemu divit. Prve na to bylo potřeba mnohem víc času, aby někoho jako on našli. Sice teď měli mnohem víc informací, ale ani to nezaručovalo úspěch. Ne, když měli ze začátku pouze deset dní. V tu dobu ještě všichni věřili v to, že uspějí, ale nyní, dva dny před příchodem Volturiů, začali ztrácet všechny naděje.

Navíc se situace zkomplikovala poslední zprávou, kdy jim Alice sdělila, že Aro, Caius a další jdou i po Elizabeth a Mel. Vedlo se již mnoho debat o tom, co s nimi bude dál, ale na ničem se neshodli. Snad jen na tom, že nemůžou zůstat v tomto domě ani v blízkém sousedství spřátelených upírů. Carlisle i Edward velmi pochybovali o tom, že by Caius byl ochoten dívky ušetřit, kdyby je přímo uviděl. Rosalie s nimi vřele souhlasila, i když zde bylo jasné, že jen chce, aby se jich zbavila, ne aby jim pomohla. Naopak Esmé se vůbec nelíbilo, že by je měly tyto dvě slečny tak náhle opustit. Za ty tři týdny si na ně velmi zvykla a brala je jako součást své rodiny, stejně jako vlkodlaky.

Kromě Rosalie byla v domě jediná osoba, kterou mohl těšit odjezd Melanie a Beth. Leah se nikdy netajila, že k nim nechová žádné sympatie a s největší radostí by se jich zbavila, ale rozhodně ne tímhle způsobem. Z vypravování si dokázala dost dobře Volturiovi představit a opravdu si nepřála, aby dívky potkal nějaký zlý osud. Sice je neměla ráda, avšak moc dobře viděla, jaké sympatie k nim chová zbytek její smečky, obzvláště její bratr a Jacob. Nebyla z vývoje událostí dvakrát nadšená, ale pomalu se začínala smiřovat s tím, co se nedalo změnit. Dokonce už čas od času prohodila s některou z nich pár slov, ale bylo vidět, kolik přemáhání jí to stojí. Usoudila však, že tohle je to nejlepší, co může v dané situaci udělat.

Zdálo se však, že i další osoba v domě by dvojici dívek postrádala. Malá Renesmé si oblíbila snad všechny okolo sebe, a tak se nebylo čemu divit, že Bella velice protestovala proti tomu, aby je Melania a Elizabeth opustily. Nebyla slepá, a tak si byla dobře vědoma toho, že pokud by musely odejít ony, Jacob se Sethem by je rozhodně nenechali jít samotné a přidali by se k nim na jejich útěku. Nebyla ochotná nechat Jacoba jít. Přestože už nyní věděla, co mezi nimi je, jen velmi nerada by se vzdávala svého nejlepšího kamaráda. Zprvu ji nadchlo, že se od ní Jake neodvrátil, když se stala upírkou, ale teď se obávala, že by ho opět mohla ztratit. Nevěřila totiž, že by se čtveřici jejích přátel mohlo povést utéct. Ne v případě, že by měli za zády Demetriho.

„To nepřichází v úvahu, Edwarde,“ mračila se Bella na svého manžela. „Neměli by sebemenší šanci.“

„To nemůžeš vědět, Bello,“ odporoval jí Edward. „Demetri nemá žádné zkušenosti s vlkodlaky. Třeba by se jim podařilo zmást ho natolik, že by ztratil jejich stopu. Navíc, kdyby vyrazili už nyní, možná by na ně ani nepřišel a nám se podařilo zamlčet jejich existenci.“

„S tím nemůžu souhlasit,“ potřásla hlavou Bella. „Je ho holé šílenství. Navíc je tady potřebujeme. Co kdyby se Alici nepodařilo najít toho Nahuela? Moc dobře víš, že ony jediné by pak mohly svědčit a přesvědčit Ara, aby nechal Renesmé na pokoji.“

„Alice s Jasperem ho najdou, uvidíš,“ pohlédl na ni něžně Edward. Zřejmě pochopil její starosti a nehodlal se s ní dál hádat. „Stejně nemá cenu se o tom hádat. Počkáme, až se vrátí Alice. A teprve potom to vyřešíme.“

„Fajn,“ souhlasila s ním Bella a v dalším okamžiku zmizela z domu. Její manžel na nic nečekal a rychle ji následoval. Zřejmě se stejně jako zbytek místních upírů konečně vydali na lov. Poslední dobou to odkládali, jak jen to bylo možné. Snad kvůli tomu, aby jim neunikl návrat Alice. Nebo aby nemuseli nechat své přátele samotné.

O necelou půlhodinu později po odchodu upírů se začal probouzet i zbytek domu, který až do té doby spal. Jak vlkodlaci, tak obě lidské dívky si užívali jeden z posledních klidných spánků, které jim v tomto domě měly být poskytnuty. Jako první se z říše snů probral Jacob a vzápětí i jeho dva kamarádi, Seth a Embry. Netrvalo dlouho a všichni tři už seděli dole v jídelně a dopřávali si snídaně.

„Docela by mě zajímalo,“ začal najednou Seth, „kde ta Alice s Jasperem vězí. Měli být už dávno zpátky.“

„Jo, ostatní jsou z toho pěkně znepokojení,“ přikyvoval mu Embry. „Bella z toho začíná být na nervy.“

„Esmé taky,“ dodal Seth. „Slyšel jsem včera, jak o tom mluvila s Carlislem.“

„Spíš by mě zajímalo, koho to neznepokojuje,“ zamumlal Jacob. „Připadá mi totiž, že i Leah si začíná dělat obavy.“

„A divíš se jí? Vůbec nevíme, jak Volturiovi zareagují na naši přítomnost,“ zamračil se Embry. „Abychom taky náhodou neskončili pod drnem. Protože jestli přitáhnou celou tu svou gardu, nebo co to je, budeme v háji. A Cullenovi taky.“

„Díky za skvělou dedukci, Embry. Opravdu jsme rádi, žes nám to připomněl,“ ozvala se mu za zády Leah, která právě přišla. Co máme dneska…zase vajíčka?“ zadívala se na to, co si kluci připravili k snídani. „Nechápu, jak to pořád můžete jíst,“ zavrtěla nad tím hlavou.

„Možná sis toho nevšimla, ale v posledních pár dnech nikdo nešel na nákup, Leo. Takže všechno pečivo došlo a tohle je jediný, co se dá jíst k snídani. Pokud teda nechceš něco uvařit,“ ušklíbl se na ni Jacob.

„Tak na to hodně rychle zapomeň,“ hodila na něj výmluvný pohled Leah a sama si šla vzít něco k jídlu. Než ale došla ke kuchyni, zarazila se a pohlédla ven z okna. „Někdo se vrací,“ oznámila klukům. „Pravděpodobně to bude Rosalie a Emmett, ale…“

„To nejsou oni,“ přerušil ji Seth, který také pohlédl ven. „Jsou čtyři,“ zaposlouchal se. „A…“

„Alice s Jasperem,“ vydechl Jake najednou. „A další dva neznám.“

„Jak si můžeš být tak jistý, že jsou to oni?“ probodla ho pohledem Leah.

„Takhle potichu a lehce se nikdo z nich nepohybuje, jen Alice,“ vysvětlil jí Jacob. „Neměli bychom dojít pro Mel a Beth?“ napadlo ho najednou.

„Jestli chceš,“ pokrčil Embry rameny, zatímco se Leah za jeho zády zakřenila. Jake pak už nečekal na odpověď a vydal se přímo nahoru.

„Asi z něj budou nadšený,“ ušklíbla se Lea, jakmile zmizel. „Před chvílí vstaly a pokud jim vtrhne do pokoje…“ Než stačila doříct větu, z horního patra se ozval překvapený výkřik a vzápětí i nadávky. Když se po chvíli Jacob vrátil dolů, jeho smečka propukla v hlasitý smích.

„Díky za informaci, Leah,“ zamračil se na dívku.

„Není za co,“ zazubila se na něj. „Jsme rádi, že jsme se mohli pobavit na tvůj účet,“ mrkla na Setha a Embryho, kteří se stále ještě smáli.

„To mě vážně těší,“ bručel stále Jake. „Mám to ale skvělý přátele.“

„Snad bys to nebral vážně, Jaku,“ snažil se udržet vážnou tvář Embry, ale moc dlouho mu to nevydrželo. Ne při pohledu na kamarádův obličej. „Co přesně se vlastně stalo?“ vyzvídal.

„Ale, Leah mě zapomněla informovat, že ty dvě už vstaly a zrovna se převlékají,“ vysvětlil a způsobil Embrymu a Sethovi další záchvat smíchu.

„A viděls aspoň něco, když už jsi tam tak vpadl?“ ušklíbla se Lea.

„Než jsem se stačil rozkoukat, zabouchly mi dveře před nosem.“

„Fakt bych chtěl vidět tvůj výraz, když jsi tam vpadl.“

„Tak to bych ti neradila, Sethe,“ ozvala se najednou ze schodů Elizabeth. „Mohl bys z toho totiž dostat infarkt,“ ušklíbla se na Jacoba a vyrazila do kuchyně, kam před malou chvílí zapadla Leah. „A pořád jsi nám neřekl, proč jsi…“ zarazila se, když do pokoje vpadly čtyři postavy. „Alice?“ pohlédla překvapeně na jednu z příchozích.

„Alice!“ ozvalo se v tu samou chvíli ze schodů.

„Ahoj,“ usmála se na ně černovlasá upírka, zatímco Jasper, který stál po jejím boku, jen přikývl na pozdrav. „Tohle je Nahuel a Huilen,“ představila své společníky.

„Takže jsi to dokázala,“ konstatoval Embry. V jeho hlase byla znát jasná úleva.

„Sice to trvalo déle, než jsem očekávala, ale ano,“ přikývla. „Nahueli, Huilen, tohle jsou ty dívky, co jsem vám o nich říkala, Elizabeth a Melania. A tohle je Jacob, vůdce smečky, Leah, Embry a Seth. Ostatní z mé rodiny by se měli vrátit každou chvíli.“

„Rádi vás poznáváme,“ pousmála se žena.

„Chovejte se tu jako doma,“ pobídla Alice své společníky a sama vykročila k Mel a Beth. „Jste v pořádku, vy dvě?“

„Zatím ano,“ přikývla vážně Melania. „Alice, co…“

„Teď ne,“ zavrtěla hlavou upírka. „Počkáme, až se vrátí ostatní a probereme naše i vaše možnosti.“

„A nevidíš aspoň…“

„Ne, Mel, nevidím. Budoucnost zatím není jistá, ani jedna strana se ještě pořádně nerozhodla. Ani ty sama nevíš, co dál, jestli zůstat nebo ne.“

„Asi máš pravdu,“ souhlasila s ní Melania. „Kdy se vrátí?“ zeptala se a myslela tím zbytek Cullenů.

„Rosalie každou chvílí. Je někde s Renesmé. Chvíli po ní přijde Emmett a Carlisle s Esmé. Edward s Bellou se vrátí někdy po poledni. Loví daleko odsud a chtějí mít i chvíli pro sebe,“ mrkla na holky a úplně ignorovala Jacoba, který za ní protočil oči. „Všechno je jinak v pohodě? Nessie…“

„Neboj, je,“ odpověděl za všechny Jake. „Jako bys to ale nevěděla.“

„Vzhledem k tomu, že se tu nachází pět osob, které mi kazí můj zrak, tak ne, neviděla jsem nic,“ otočila se na něj Alice. „Ahoj, Rose,“ usmála se vzápětí na blonďatou upírku, která zrovna vcházela dovnitř spolu s Renesmé. „Nessie,“ hodila úsměv i po malé a šla se s ní přivítat, stejně jako Jasper, který už se o něčem bavil s Rosalií. Nahuel a Hulien zatím jen potichu seděli na sedačkách, zatímco zbytek osazenstva rozpačitě postával v místnosti. Toto seskupení narušil až příchod Emmetta, který pár minut po příchodu Rosalie vtrhl do domu a hlasitě se vítal s Jasperem. O okamžik později se dostavili i Carlisle s Esmé, kteří se jako správní hostitelé začali věnovat svým hostům. Zdálo se, že Carlisle je jimi opravdu nadšen, zatímco Esmé se točila hlavně kolem Alice a Jaspera.

„Alice?“ zeptala se asi po hodině Melania.

„Ano, Mel?“ otočila se Alice, která právě sešla dolů ze schodů, na blonďatou dívku.

„Co si myslíš ty? Jak to bude dál. Jen chci slyšet tvůj názor,“ pokračovala potichu a rozhlédla se po místnosti. Rosalie a Embry se věnovali Renesmé, Carlisle s Esmé se věnovali svým hostům a zbytek vlkodlačí smečky spolu s Elizabeth seděli u stolu a o něčem se bavili. Jasper s Emmettem už před nějakou dobou odešli z domu, kde se zřejmě docela nudili. Hlavně Emmett, na kterém bylo znát, že mu nepřítomnost kamaráda docela schází.

„Podle mě budete muset odejít,“ pohlédla černovlasá upírka na svou přítelkyni.

„To samé si myslí i Carlisle a Edward,“ přikývla Melania. „Jenže kam?“

„To nevím, Mel. Něco ale vymyslíme, neboj,“ usmála se na ni povzbudivě. „A teď mě omluv, musím si ještě něco zařídit,“ mrkla na ni a vyběhla ven. Melania si jen povzdechla a poté se přidala k Elizabeth a vlkodlakům.

Po více jak dvou hodinách se konečně vrátili i Edward a Bella. Teprve nyní byla celá Cullenovic rodina pohromadě a mohlo se začít rozhodovat o osudu Mel a Elizabeth. Ačkoliv ani jedna z toho nebyla moc nadšená, vyhovovalo jim to tak, jak to bylo, věděly, že je nutné, aby se co nejdříve nějak dohodli, co bude dál.

„Takže?“ pohlédl Emmett na Carlislea a Alici.

„Podle mě jsou jen dvě možnosti,“ chopila se slova Alice. „Zůstat nebo odejít. Nevím ale, co je lepší. Caius je rozhodnutý se vás,“ pohlédla na obě dívky, jichž se to týkalo, „zbavit. Marcusovi je to víceméně jedno. A Aro ještě nedošel k žádnému rozhodnutí. Nejdříve se chce ujistit na vlastní oči a zjistit, jestli by mu z toho něco nemohlo vyplynout. Konečné rozhodnutí ale ještě nepadlo.“

„Stejně mi přijde víc riskantní, když zůstanou tady,“ vyjádřil svůj názor Edward. „Jestli přijdou s celou svou gardou, tak pokud se Aro rozhodne v náš neprospěch, nebudete,“ otočil se nyní i na Mel a Elizabeth a poté i na vlkodlaky, „mít žádnou šanci na přežití. Ale kdybyste utekly, je dost možný, že vás nechají na pokoji. Nebo aspoň oddálíme nevyhnutelné a mezitím třeba přijdeme na něco dalšího.“

„Jenže pokud se za nimi pustí Demetri, tak nebudou mít žádnou šanci tak jako tak,“ ozvala se i Rosalie.

„Měly by, pokud by nešly samy,“ vložil se do toho Carlisle. „Mám pocit, že Jacob a Seth stejně měli v úmyslu jít s nimi, pokud by tahle možnost nastala. Nemám pravdu?“ otočil se na dotyčné.

„Ano,“ přikývl Jake. „Byl by to nesmysl, kdybychom je nechali jít samotné. Neměly by sebemenší šanci.“

„Díky za důvěru, Jacobe,“ zamračila se na něj Elizabeth.

„Vždyť má pravdu,“ pokrčil rameny i Seth. „S Demetrim za zády by to byl rozsudek smrti.“

„Jak to teda bude?“ vložila se do toho Melania. „Zůstaneme nebo ne?“

„Nejrozumnější by bylo, kdybyste odešly,“ pohlédla na ni Rose. „Vy budete mít větší šanci na přežití a my tady taky. Přinejmenším Renesmé,“ pohlédla na dítě v Bellině náručí.

„Souhlasím s Rosalií,“ přidal se k ní Emmett. Nakonec to dopadlo tak, že většina hlasovala pro útěk. Snad jen Esmé se zdráhala, ale tušila, že to tak bude asi nejlepší.

„Tak my se půjdeme sbalit,“ zvedla se Beth.

„Betty, počkej,“ zarazil ji Jakob. „Kdy máme vyrazit?“ pohlédl na Alici.

Ta se na okamžik zarazila, jako by přemýšlela. „Stačí, když vyrazíte zítra. To už budou Volturiovi na cestě a nebudou moc změnit trasu. Ještě vymyslíme, kudy se vydáte, abyste měli co největší šanci na úspěch.“

„Jo, jasně,“ přikývla Elizabeth. „Kdyby něco, budu nahoře,“ zamumlala a zmizela na schodech.

„Já taky,“ zvedla se Melania a následovala svoji kamarádku. Bylo toho hodně, co chtěly probrat a i když věděly, že je všichni v tomhle domě stejně uslyší, když budou chtít, přece jen preferovaly mít aspoň minimum soukromí.

 

Část 3

 

Murtagh se unaveně svalil na posteli a nepřítomným pohledem hleděl kamsi nad sebe. Neměl na nikoho náladu, tak se ani nenamáhal jít zkontrolovat Ameliu, jestli je v pořádku. Místo toho se rovnou odebral na svůj pokoj, kam měl přístup jen on sám, a ležel. Přestože v bitvě, která proběhla víc jak před půl dnem, nebojoval, aspoň ne muž proti muži, byl vyčerpaný. Musel dohlížet na celé vojsko a navíc ještě pomáhat kouzelníkům. A přesto to bylo k ničemu a město zpět nezískali. Měl z toho rozporuplné pocity. Na jednu stranu mu byl jejich neúspěch úplně lhostejný, ale zároveň se i bál, co z toho pro něj vyplyne za následky. Rozkaz zněl jasně – vyhnat nepřátele z Belatony. A on neuspěl, zase. Nespokojeně se převalil na bok a pohlédl z okna na noční oblohu. Mohlo být něco po půlnoci a jeho překvapovalo, že pro něj Galbatorix stále ještě neposlal. Byl za to rád, ale tušil, že to nebude jen tak. Jeho očekávání se mu vyplnila, když uslyšel, jak někdo zaklepal na dveře. Neochotně se zvedl a zamířil k nim. Nejraději by to nedělal, ale nechtěl si to dělat ještě horší, než to bylo.

„Ano?“ pohlédl do tváře jakémusi sluhovi. Ani neznal jeho jméno, stejně jako většiny lidí na hradě. Nezajímali ho. Byli pro něj nepodstatní.

„Král vás volá, pane Murtaghu,“ poklonil se mu muž. „Máte za ním přijít do…“

„Vím, kam mám přijít,“ přerušil ho Murtagh netrpělivě. „Běž!“ vyhodil ho a vrátil se zpět do pokoje. Během chvíle se převlékl do vhodnějšího oblečení a vyrazil do útrob hradu. Nikam však nepospíchal, chtěl co nejvíce oddálit chvíli, kdy bude před svým pánem. Když však stanul před dveřmi do síně, kam měl přijít, zarazil se. Vůbec se mu tam nechtělo, ale neměl na vybranou, tak po chvíli váhání vešel dovnitř.

„Volal jste mě, pane?“ zeptal se zdvořile, ačkoliv se do toho musel nutit.

„Ano, volal, Murtaghu,“ ozval se Galbatorixův hlas kdesi z šera. Mladého Jezdce to již nepřekvapilo, zvykl si na to, že tento sál je vždy ponořen do tmy, která nyní byla ještě umocněna panující nocí. „Jsem s tebou nespokojen, velmi nespokojen. Jak to, že ti vzbouřenci stále okupují město?!“

„Pane,“ poklonil se Murtagh, „bylo jich na nás příliš. Zřejmě byli připraveni na náš útok, na všech domech byli lukostřelci a polovinu vojáků dostali dřív, než jsme se k nim dostali. Navíc jim velmi pomáhali elfové, chránili vojáky, jak se dalo. Neměli jsme šanci se k nim dostat.“

„Jeden z velitelů si na tebe stěžoval, žes nedělal přesně to, cos mělo.“

„Kdo?“

„To není podstatné. Chci od tebe slyšet vysvětlení!“ uhodil na něj.

„Při vší úctě, nikdo z našich velitelů se nevyzná v kouzlení. Většinu času jsem pomáhal našim zaklínačům a zbytek se snažil organizovat vojáky. Dělal jsem vše, co bylo v mých silách,“ odvětil naštvaně Murtagh. Zajímalo ho, kdo o něm takhle mohl mluvit. Moc dobře věděl, že žádný z velitelů by to o něm neřekl, kdyby zde byl přítomen. V duchu se nad tím ušklíbl. Měli z něj strach, stejně jako z Galbatorixe. Tváří v tvář si mu nedovolili říct křivé slovo. Ale jakmile byl z dohledu, hned si stěžovali a házeli na něj vlastní neschopnost. Umínil si, že toho opovážlivce najde a patřičně potrestá. Na něj nikdo žádnou špínu házet nebude.

„Tohle bylo naposled, cos mě zklamal, Murtaghu,“ probodl ho Galbatorix očima. „Ještě jeden neúspěch a poneseš za to následky. Během pár dní opět zaútočíme na Belatonu. Tentokrát sebereš většinu vojska ve městě a vydáš se tam. Je mi jedno, jak to uděláš, ale chci tu mít Eragona i Safiru. Oba živé, rozumíš? A pokud možno i tu jejich vládkyni Nasuadu. A abych nezapomněl, také tu elfku, co je jim věčně po boku. Co jsem se doslech, tak mezi elfy má velmi významné postavení. A věř mi, že budu velmi nespokojený, pokud nyní selžeš. Odneseš si to ty i ten tvůj drak.“

„Ano, pane, udělám vše, co je v mých silách.“

„Ano, to uděláš,“ blýsklo se králi v očích.

„Mohu už jít?“

„Ne!“ odvětil prostě Galbatorix. „Doslechl jsem se, že v tvých pokojích přebývá jakási žena. A jeden z vojáků tvrdí, že jste ji zajali během předposledního tažení. Zajímalo by mě, co je na tom pravdy.“

„Nejedná se o nikoho důležitého,“ odvětil Murtagh. Věděl, že nemá cenu zapírat, ne teď, když už se o tom ví. Ale musel dělat vše proto, aby Ameliu uchránil od králova hněvu. „Je to jen dívka, kterou jsem dřív znal a která se tam náhodou vyskytla. Podle všeho tam jen čekala na bratra, až se vrátí z bitvy. Vyslechl jsem ji a nic důležitého, co by nám mohlo pomoci vyhrát válku, neví.“

„Tím pádem nechápu, proč ji stále necháváš u sebe,“ ušklíbl se král. „Chci ji vidět. Hned!“

„Ale pane…“

„Tohle je rozkaz, Murtaghu! Okamžitě ji sem doveď.“

„Ne!“ vzepřel se zničehonic Jezdec. Věděl, co král dělá s vězni. A na této dívce mu záleželo, nemohl mu ji jen tak předhodit k nohám a dívat se, jak mu umírá před očima.

„Tak ty si mi dovoluješ vzdorovat? Myslel jsem, že už jsi pochopil, kde je tvé místo. Ale budiž.“

V dalším momentě Murtagh zakusil takovou bolest, jako snad ještě nikdy. Ani se nesnažil udržet si rovnováhu, ale rovnou se svalil na zem, kde se svíjel v křečích. Měl pocit, jako by do něj někdo zabodával miliony jehliček a do toho se mu ještě snažil vyrvat z těla všechny orgány. Netušil, jak dlouho to trvalo, úplně ztratil pojem o čase. Mohly to být minuty, ale klidně i hodiny, nebyl schopen to určit. Věděl jen, že doba, kdy ho Galbatorix mučil, mu přišla jako nekonečná. V jednu chvíli si až přál zemřít, mít to za sebou. Aspoň by ho už netrápily žádné problémy, byl by volný. Věděl však, že toto je nemožné, král ho zemřít nenechá, i kdyby stokrát chtěl. Po neuvěřitelně dlouhé době, aspoň tak se mu to zdálo, kletba konečně ustala a on se opět mohl volně nadechnout. Nebyl však schopen postavit se na nohy, ne bez cizí pomoci.

„Vstaň!“ vyzval ho Galbatorix.

Nezbývalo mu nic jiného než zatnout zuby a pokusit se o nemožné. Po chvíli se mu to konečně povedlo a opět stál, přestože dost vratce. Očima plných bolesti hleděl na svého krále a čekal, až bude moci odejít. Nesnášel tento pocit, kdy se cítil úplně zlomený. Jako by byl o mnohem míň než všichni ostatní.

„Teď běž a přiveď mi sem tu dívku!“ poručil král znova. „Do půl hodiny ji chci mít tady v té místnosti.“

„Ale, můj pane,“ zamumlal Murtagh a nejistými kroky se vydal ven ze síně. Jakmile se však ocitl na chodbě, nohy ho opět zradily a on se svezl na studenou podlahu. Překvapilo ho však, že se k němu někdo sehnul a pomáhal mu zpět do stoje. Teprve po chvíli si uvědomil, že je to jeho přítel Evan.

„Jsi v pořádku?“ staral se.

„Myslím, že to vidíš.“

„Vezmu tě do pokoje, potřebuješ si odpočinout…“

„Ne!“ vzpamatoval se Murtagh. „Potřebuji mluvit s Ameliou. Doveď mě tam, prosím,“ pohlédl příteli do očí.

O pět minut později už vstupovali do komnaty, která byla vyhrazena právě pro dívku, kvůli které se vše seběhlo. Jezdec stále nebyl v takové kondici, jak by chtěl, a tak se unaveně sesunul do křesla, zatímco Evan přešel k posteli a jal se probouzet Ameliu. Ta se pár sekund na to probrala a překvapeně se rozhlížela po pokoji.

„Co se…“

„Máme problém,“ ozval se Murtagh unaveným hlasem. „Galbatorix se o tobě dozvěděl. Musíš pryč.“

„Seš si jistý, že je to dobrý nápad?“ ohlédl se na něj Evan. „Král bude zuřit, až na to přijde. A příště už bys nemusel mít tolik štěstí.“

„Aspoň bych měl klid,“ povzdechl si. „Sbal si věci, Amelio. A Evane, ty také. Nemůžu tě tady nechat. Došlo by mu, co jsem udělal a…“

„Mám to chápat tak, že i ty chceš utéct?“ došlo Evanovi.

„A mám snad jinou možnost?“

„Co přísaha?“

„Udělám vše proto, jen abych tu už nemusel být. Odejdu odsud, i kdyby se Galbatorix postavil na hlavu. Nějak to jít musí,“ ztišil hlas. „Evane, vypadni odsud. Dřív, než na něco přijde. Nechci sledovat, jak zabíjí i tebe, jako tehdy Tornaka. Vezmi si ze stáje mého koně a odjeď. Někam daleko, kde tě nenajde, nejlépe k Vardenům,“ povzdechl si. „Beztak jsi zde zůstával jen kvůli mně.“

„Murtaghu…“

„Tohle je rozkaz, Evane. Vypadni a už se sem nevracej,“ pohlédl na svého přítele naléhavě. „Seber jen to, co považuješ za nutné. A kdyby se tě někdo na něco ptal, poslal jsem tě něco vyřídit. Teď už jdi. Snad se ještě setkáme,“ šeptl, jakmile se za Evanem zabouchly dveře.

„Je to až tak špatný?“ zeptala se nejistě Amy.

„Ani si nedovedeš představit jak. Oblékni se a pár kusů oblečení si vem i s sebou. Nic nápadného,“ dodal ještě. „Za deset minut budu zpět. Galbatorix mi dal půl hodiny na návrat. Půlka z toho času už je pryč. Budeme to muset stihnout co nejdříve,“ dodal a vypadl ze dveří.

Vydal se přímo do části hradu, kde sídlil Trn. Nemusel se bát, že by cestou na někoho narazil. Byla noc a většina lidí už spala. Dokonce ani z králova draka si nemusel dělat těžkou hlavu. Věděl, že ten je někde poblíž Galbatorixovy ložnice. Toto místo bylo tak dobře střežené, že on sám tam nikdy neměl možnost ani vkročit a vidět Šruikana na vlastní oči. Ne že by o to stál, ale stejně ho onen černý drak docela zajímal. V této chvíli však na něj ani nepomyslel, soustředil se na to, aby byl co nejdříve u Trna. Sám pro sebe se cestou ušklíbl, pochyboval o tom, že krále vůbec napadlo, že by mohl mít něco takového v plánu. Pravděpodobně si myslel, že po tom jeho trestu bude mít co dělat, aby se postavil na nohy a došel k sobě do ložnice. Jak ten ho podcenil. Kletba si sice vybrala svoji daň, ale pořád měl dost síly na to, aby mohl chodit a rozumně uvažovat. Když nad tím tak přemýšlel, docházelo mu, proč mu zatím nic nebrání v tom, aby uskutečnil tento svůj plán. Králi slíbil, že ho nezradí, bude mu věrně sloužit a nikdy nepřeběhne k nepřátelům. Ale to on přece ani neměl v plánu. Hodlal jen odsud vypadnout, dát si dovolenou. A v tom mu přece nic nemohlo zabránit.

„Murtaghu, co ty tu děláš?“ ozval se mu najednou v hlavě Trnův burácivý hlas.

„Byl jsem u Galbatorixe,“ zamumlal mladík a přešel k němu. „Ví o Amelie.“

„Co hodláš dělat?“ pohlédl na něj drak jedním zářivým okem.

„Mám snad na vybranou? Nemůžu mu dovolit, aby ji vyslýchal. Zabilo by ji to. Rozhodl jsem se, že ji odsud dostanu.“

„Přísaha nás ale nepustí,“ odvětil Trn, který okamžitě pochopil, na co jeho Jezdec myslí. „Nemůžeme odsud jen tak odejít a ty to víš.“

„Nechci ho zradit ani přejít k Vardenům. Chci jen dostat Amy do bezpečí. Zase se sem vrátíme. Sice to bude pro nás velmi… bolestivé, ale nemůže nás zabít.“

„Jak myslíš. Ale uvědom si, že si to odneseme oba dva.“

„Já vím. Ale pokud proti tomu nic nemáš, odletíme odsud.“

„Murtaghu, sice se mi nelíbí, co hodláš udělat, ale nenechám tě v tom samotného. Vím, že děláš to, o čem si myslíš, že je nejlepší.“

„Díky za podporu,“ pohladil draka po hlavě a hned na to se začal shánět po sedle a dalších věcech. Během pěti minut už neslyšně letěli kolem hradu a zastavili se před okny do ložnice, kde pobývala Amelia. Ta, jakmile je spatřila, otevřela okno.

„Co…“ začala.

„Počkej tady. Jen si pro něco dojdu a hned jsem zpět,“ nenechal ji nic říct a rychle vypadl z pokoje. Ani ne za pět minut už byl zpět s jakýmsi vakem, kde měl zřejmě všechny věci, které potřeboval. Bez zaváhání vylezl zpět na Trna a pomohl Amy dostat se do sedla. Dívka sice dělala chvíli okolky, ale nakonec přelezla okenní parapet a nechala se usadit v sedle. Jen se přitom snažila nemyslet na to, kolik metrů pod nimi je.

„Kam chceš jet?“ zeptala se potichu, zatímco Murtagh kouzlem zavíral okno.

„Nevím, to promyslíme cestou,“ pokrčil rameny. „Evana už jsi neviděla?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Snad se mu odtud podaří bez problémů dostat,“ zadoufal.

V dalším momentu už Trn několikrát máchl křídly a rychle opouštěl hlavní město Alagaësie. Po chvíli už ho Amy úplně ztratila z dohledu. Cesta probíhala potichu, nikdo neřekl ani slovo, i když Amelia nepochybovala o tom, že Murtagh s Trnem si spolu povídají skrz spojení svých myslí. Ani se nenamáhala zjistit, co řeší. Byla natolik unavená, že se po chvíli letu pohroužila do neklidného spánku. Těšně před tím, než usnula, se podivila nad tím, jak snadno se jí v této zemi usíná. Víc už ale myšlenku rozvinout nestačila a ponořila se do říše snů.

 

pokračování: 15. kapitola

26.12.2009 14:33:20
Aladima
Prohlašuji, že veškeré povídky týkající se Harryho Pottera jsou zcela nezištné a veškerá práva náleží J.K.Rowlingové. Práva si dělám pouze na mnou vymyšlené postavy.
Ostatní povídky a postavy patří pouze mně.
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one